Člobrdo

Znáte takové ty kýčovité reklamní obrázky přešťastných rodinek, které něco hrají, usmívají se jeden na druhého a nesmírně si to užívají? Jo? Já taky. A jsem z nich natolik zblblá, že v honbě za tímhle „obyčejným štěstím“ dobrovolně a opakovaně! podstupuju v naší domácnosti hraní společenských her.

Tak třeba takové Člobrdo. Děti donesou krabici a že jdeme hrát. Zřejmě jsem od předchozího dne někde zapomněla mozek nebo utrpěla amnézii, protože jinak bych po předchozích zkušenostech nikdy nepronesla něco jako: „Bezva nápad!“. Manžel si klepe na čelo, protože na rozdíl ode mne ztrátou paměti rozhodně netrpí, a že ani omylem, ale i jeho nakonec udolají dětské prosby a má optimistická prohlášení o tom, že „to bude určitě príma“, a jde hrát.

První krize nastává už ve chvíli, kdy se děti nemohou dohodnout, kterou stranu herního plánu použijeme, a následně se seperou o to, kdo bude hrát s modrými figurkami. Manželovo významně pozvednuté obočí se pokouším ignorovat. Modré si bere muž, čímž zajistí, že se ti dva přestanou dohadovat mezi sebou a jako jeden muž se vztekle šklebí na něj. Sotva je krize číslo jedna zažehnána, následuje problém číslo dvě, jelikož není jasné, kdo má začínat. Matyáše totiž na rozdíl od Barunky překvapivě velmi prudí pravidlo, že by měl začínat ten nejmladší.

Děti si zaberou jednu kostku – s tím, že „je kouzelná a hází samý šestky“ – a nám milostivě přenechají druhou – obyčejnou. Když se mi s manželem podaří nasadit hned v prvním kole, zatímco oni ani po třech nemají žádnou figurku ve hře, letí kouzelná kostka přes celou místnost až do předsíně, kde se nenávratně ztrácí. Barborka je důrazně upozorněna, že jestli zahodí i tu druhou, nebudeme mít s čím hrát.

Konečně se hra trochu rozjede a já si užívám okamžiky prchavého štěstí. Načež manžel vyhodí figurku, která patří Matýskovi. Ještě než nebohý plastový panáček dopadne mimo herní plán, spustí Matyáš ušidrásající sirénu, protože „se přece nevyhazuje“. Já dělám na svého drahého významné obličeje, jakože „ať, sakra, neblbne, že takhle to nikdy nedohrajem a navíc způsobí tomu nebohému dítěti trauma“. Odpovídá mi – rovněž pantomimou – že „mám, co jsem chtěla“, ale nakonec s významným povzdechem vrací figurku na její místo. To se zas nelíbí Barborce, kterou mezitím možnost vyhazovat protivníky velice zaujala, a zatímco my si procvičovali xichty a Matyáš ječel, ona hbitě vypráskala polovinu figurek. Matyáš nelení a vyhodí dvě její. Následuje rvačka. Po deseti minutách se nám za pomoci více či méně podlých přesvědčovacích prostředků podaří hru znovu postavit a emoce zklidnit natolik, že můžeme pokračovat.

Barborka evidentně není schopna normálního hodu. Buď zahazuje kostku dva metry daleko nebo přímo do herního plánu, čímž se člobrdo mění v kuželky. Opakované stavění hry a neustálé vysvětlování, jak a kam by měla kostkou hodit, už přestává bavit i mě. Matyáš zase před každým hodem stráví půl minuty tím, že „domlouvá“ kostce, aby hodila to, co potřebuje, což celý (už tak zdlouhavý) proces neuvěřitelně zdržuje a manžel ostentativně obrací oči v sloup.

Na Barunku je hra málo akční a tak si odbíhá hrát. Na dotaz, jestli chce pokračovat, odpovídá, že jo, ale ať hrajeme za ni, což manžel „s ryzím nadšením“ činí. Barunka si zatím hází s míčem a tak na každé třetí kolo si přiběhne pošoupnout figurku, aby se neřeklo. Matyášovi se nedaří nasadit poslední figurku a začíná se vztekat. Barborka se mu posmívá, že to neumí. Načež ten po ní hodí i tu druhou kostku. Deset minut hledáme s manželem kostku, zatímco Matyáš nakvašeně trucuje a Barunka z vedlejší místnosti několikrát hlásí: „Už nehraju!“. Nakonec najdeme tu první kostku.

„Opravdu nehraješ?“ „Opravdu!“ „Opravdu, opravdu?“ „Joooooooo!!!“

Ve chvíli, kdy shrábneme její figurky do krabice, přiřítí se s tím, že si to rozmyslela, načež propuká v řev, protože „ona přece CHCE hrát!!!“. Na manželovy mimické výčitky „já ti to říkal“ se snažím reagovat zoufalým: „Prosím, lásko, vydrž!“ Zbývá jen pár kol do konce, takže jí „něco postavíme“, ať už to máme, proboha, za sebou. Matyáš neustále dopočítává, kolik komu chybí kroků do domečku a jásá, jelikož se zdá, že vyhraje. Barborka už zase odbíhá pryč. Matyáš se chystá k pravděpodobně poslednímu hodu, když v tom z ničeho nic přiletí balon, který rozmetá všechno do okruhu dvou metrů. Můj syn se hurónským řevem vrhá na svoji sestru, čemuž s manželem jen odevzdaně přihlížíme s tichou nadějí, že pokud se teď povražděj, nebudeme muset už NIKDY hrát!

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Barborka, Co přinesl den, Matyášek. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Člobrdo

  1. Petra napsal:

    Dobrý den, pod toto se podepisuji 🙂 Přesně takto to probíhá i u nás doma 🙂

  2. Lenka napsal:

    Člobrďo je vůbec radioaktivní hra 😀

  3. Martina napsal:

    Alinko, nezlob se!
    PS: všude je to stejné, jen nám do toho ještě třetí dítě (1,5 roku) neustále leze a všechno boří, čímž je to ještě okořeněné.

  4. Lenka Ch. napsal:

    U nas je to uplne stejne!
    Jen s tim rozdilem, ze u nas se figurky vyhazuji a manzel vyhazuje opravdu rad, coz je vzdy doprovazeno brekem a myma ocima v sloup:-)))

  5. Sedmi napsal:

    JOOOOO 😀 😀 😀 ale ono se to s vekem trochu zlepsi…a taky budete hrat i zabavnejsi hry… treba Draci doupe… nebo Dostihy… 😛

  6. Ela napsal:

    Díky!!! Jak přes kopirak

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s