Škola základ života aneb Už jsem zase za cvoka

Opravdu intenzivně už několik měsíců řeším školu. Matyáš by měl v září nastupovat do první třídy a já si nejsem úplně jistá, jestli ho chci poslat do klasické státní základky. Respektive jsem si v podstatě jistá, že nechci (jediné, co by mě od toho mohlo odradit, je andělská-osvícená-a-vůbec-jinak-úžasná budoucí paní učitelka).

Je chytrej jak rádio, takže nemám strach, že by nestíhal látku (spíš naopak), ale kde má navrch intelektem, tam pokulhává sociálně. I když poctivě a na vlastní žádost trénuje (například v obchodech na prodavačkách), pořád má velké problémy s cizími dospělými. A ani u těch, které zná, se nedokáže ozvat, že má nějaký problém, že se něco děje nebo že něco potřebuje nebo třeba že s něčím nesouhlasí. Radši zcela zbytečně tiše trpí (byť by se daná situace dala vyřešit jednou dvěma větami) a pak mi večer pláče do polštářů. Navíc těžce (i když statečně) nese nelogicky nastavené a smysl nedávající mantinely systémového školství, se kterými už má tu čest se setkávat ve školce a přes které prostě nejde vlak protože proto (a to máme nejrozumnější školku v širokém okolí).

Jojo, já vím … umetání cestiček, přecitlivělá matka, přecitlivělé dítě, bubliny nereálného světa alternativy, atd. Jenže já mám doteď v živé paměti, co mi dala státní základní škola. Jedno velké nic kombinované s mindráky, s nimiž se občas potýkám dodnes. Nedělám si iluze, že se toho za těch 35 let zas tolik změnilo (a historky mých přátel – rodičů dětí školou povinných – mě v tom jen utvrzují). Spíš naopak – celostátní maturity a jednotné přijímací zkoušky mě uvádějí do stavu mírného zoufalství s několikaletým předstihem.

S překvapením zjišťuju, že to většina rodičů jednoduše neřeší. Prošli jsme si tím přece všichni a taky jsme to přežili a jsou z nás slušný, vzdělaný lidi, tak co. Hmmm. Ale je to nutný? Je fakt, FAKT nutný, aby moje dítě bylo nejpozději od druhý třídy zpruzený z toho, že musí do školy? Aby jich bylo ve třídě 30? Aby prvňáček přinesl za 3 z několikařádkového diktátu jenom proto, že u křestního jména nenapsal velké písmeno a ve slově „mám“ zapomněl čárku (viděla jsem na vlastní oči)? Aby třeťák, který si zapomněl oblečení na tělocvik v šatně nemohl cvičit proto, že ho pro ně učitelka nesmí poslat samotného o dvě patra níž (slyšeno na vlastní uši)? Aby děti nesměly o přestávce mluvit, protože co kdyby jim zaskočila svačina (ani tohle jsem si bohužel nevymyslela)?

Většina dospělých mi na podobné dotazy odpoví, „že to moc prožívám“. Tak to si kua pište, že prožívám, protože jde o MOJE dítě (děti).

Mno, jenže jak z toho teda ven? Uschooling, kterej by se mi moc líbil a byla bych mu ochotná přizpůsobit svoje pracovní aktivity, je v našem státě nelegální. Domškolu vlastními silami nedám, protože se znám. Byla bych nešťastná já i děti. Nejbližší komunitní škola pro domškoláky je hodinu cesty (a pak že Praha, haha). Navíc u domškoly je nutné přezkušování, z čehož se mi dělají nervové mžitky jen to (v duchu) vyslovím. Soukromé školy v rozumné vzdálenosti (rozuměj pod limit 1 hodiny) jsou totálně mimo mísu s výší školného (zase ta Praha, haha) a navíc se jejich koncepce dost často míjí s mými představami. Zdá se to být dost v …

A pak se objeví škola, která je sice soukromá, ale za překvapivě rozumné školné. Maličká, ve své podstatě komunitní, přičemž vlastně nijak zvlášť alternativní. Doporučovaná. Sympatická. Přesně to, co bych si představovala. Její žáci mi na opakované dotazy svorně (a na sobě nezávisle potvrzovali), že je škola baví, že tam jsou rádi. Syn našich kamarádů o prázdninách pláče, že tam nemůže chodit. Matyáš okouzlenej během prvních několika minut návštěvy (byť jeho kritéria výběru se diametrálně liší od těch mých). A já vlastně taky. Jedinej háček – vzdálenost. Cesta MHD trvá od domu k domu cca 45-50 minut. Není to sice ta hodina, ale i tak je to dost. Autem se to dá trochu stáhnout, ale ne moc, navíc se nám tohle řešení z různých důvodů nechce používat. Denně dojíždět by byl mazec, to zas jako ne, že ne. Ale podle mě to stojí za to. Já sama jsem dojížděla do školy od třetí třídy a zrovna cestování na mě traumata nezanechalo. Navíc ta škola je kousek od mámina bydliště, takže by mohla aspoň občas vyzvedávat. Manžel se cuká, byť chápe a uznává mé argumenty.

Přihlášku jsem podala, v dubnu půjdeme k zápisu. Existuje možnost, že Matyáše nevezmou, protože mají samozřejmě poměrně dost zájemců, a pak by bylo vyřešeno. Uvidíme. Mezitím sonduju paní učitelky v té klasické základce, která by případně přicházela v úvahu. Za měsíc si je tam půjdeme okouknout naživo. Snažím se být objektivní, ale zatím mi to moc nejde. A 90% lidí, se kterými se o tom bavím na mě kouká jak na někoho, kdo to nemá v hlavě tak úplně v pořádku.

Kdybyste třeba řešili podobné brouky v hlavě, přidávám inspiraci. V poslední době sjíždím TEDx přednášky a na téma školství a vzdělávání mě zaujalo třeba:
Adam Herout: O učení (TEDx Brno)
Ondřej Šteffl: Je škola budoucnost vzdělávání? (TEDx Prague)
Oldřich Botlík: Ještěže děti neučí mluvit škola! (TEDx Brno)
Jana Nováčková: Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek (TEDx Prague)

A pokud byste radši něco na čtení, pak pravidelně sleduju následující blogy:
Rodiče vítáni
eduin.cz
Svoboda učení

Co Vy? Dělá Vám škola Vašich dětí těžkou hlavu? Nebo to prostě neřešíte?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Matyášek, Vzdělávání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

25 reakcí na Škola základ života aneb Už jsem zase za cvoka

  1. Pingback: Prkotiny | Alinčin blok

  2. LadyBird napsal:

    Pěkný den,
    Váš blog(k) jsem objevila tedy až dnes, škoda, po nocích budu zpětně dočítat, protože tuším, že máme na spoustu věcí podobný (často okolím trochu nechápaný) náhled…
    Co se školy týče, začínám pomalu v hlavě řešit už teď, byť jsou mému malému Čmeláčkovi teprve za měsíc dva roky. Já zase řeším otázku zda dojíždět tu tři čtvrtě hodinu do školy do Brna (ale přitom nejsem vyloženě zastáncem čisté alternativy, „obyčejnou“ školu, jak ji popisujete, jsem bohužel nikde nenašla), či přežít zdejší školu a nepřipravit Čmeldu o kamarády a budoucí spolužáky, se kterými již nyní udržujeme hezké vztahy… těžká volba a uvidíme, co přinese čas… (haha taky mě napadlo, že bych se rychle měla stát zdejší ředitelkou a školu alespoň trochu přiblížit současným dětem – ovšem pokud někde řeknu své názory na školství, cítím nepochopení i od vzdělanějších sousedů – například co se týče známkování, většina je proti jeho zrušení, atd. – takže vlastně trochu boj s větrnými mlýny…)
    Krásný Velikonoční týden a já se jdu začíst do starších článků… ☺
    Peťka ☺

    • avespasseri napsal:

      Zrovna nedávno jsem se bavila s kamarádkami o známkování. Na naší škole (v Brně) se první tři roky neznámkuje. Má dcera chodí už do 4. třídy, takže čerstvě vnímám ten rozdíl. Já jsem hovořila nadšeně, ony se zas tak nadšeně netvářily. Ptala jsem se, co se jim na tom nelíbí a pak proběhla diskuze na téma kluci a nedostatek motivace. Chápu. Problém pak nastává v tom, jak motivovat jinak. Nepamatuji si přesně tu knížku, ale na kurzu RaR se zmiňovali o výzkumu týkající se toho, že motivovat zvnějšku dlouho nezabírá. Znám to i jako přiležitostná učitelka na základce. Manžel kamarádky kontroval tím, že když nejsou motivováni rodiče a nestarají se, tak holt pak ani děti. Tak jistě – když přestane fungovat jednička (nebo i ten smajlík), zafunguje třeba nový mobil. Ale to nic neřeší. Správně probouzet v lidech (nejen v dětech) vnitřní motivaci je umění, ale dokud půjdeme radši tou jednodušší cestou, tak se nikam stejně nedostaneme…

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s