Balanc

Život je jako jízda na byciklu. Abyste udrželi balanc, musíte jet vpřed.

Albert Einstein

Hledám – neustále. Padám – občas. Vstávám a zkouším to znovu – furt dokola. Kde je ta správná střední cesta? A je fakt správná? Co už je extrém? A vadí to vlastně?

Připadá mi, že dokud jsem nebyla matkou, nikdy jsem se pořádně nezamyslela. Před sedmi lety se ze mě ale stal filozof. A já neustále hloubám.

  • Jak zařídit, aby se o sebe dokázali postarat a nebyli rozmazlení a zároveň cítili moji plnou podporu a věděli, že jsem nablízku, bude-li třeba? Jak moc je kvalita péče odrazem hloubky naší lásky? Co je už nezájem a co ještě volná výchova?
  • Jak nedopustit absolutní cochcárnu, kdy vám potomek skáče po hlavě, a zároveň ho nesvázat přísnými pravidly a zasahováním do všeho? Jsou ta pravidla potřeba? A jak moc trvat na jejich dodržování? Dá se k tomu vůbec nutit? Je to etické?
  • Jak jim předat něco ze své životní zkušenosti a zároveň v nich nevzbudit pocit, že jim do všeho kecám? A mám jim vůbec co předat? A stojej o to?
  • Jak nebýt za služku/hysterku/opičí matku a zároveň podat pomocnou ruku, kdykoli je to opravdu potřeba? A jak se to „opravdu potřeba“ pozná? Jaká je cena vlastní zkušenosti? A na kolik přijdou nezvratné šrámy na duši?
  • Kdy jsou na něco ještě moc malí a kdy už naopak dost velcí?
  • Kolik času věnovat sobě a kolik jim? A kolik každému z nich tak, aby se nikdo necítil ošizený? A zbyde nějaký i na manžela?
  • Jak je ochránit před nebezpečím a zároveň z nich nevychovat neschopné chudáčky? Kolik dětí, už se zabilo/zmrzačilo? A kolik jich v dospělosti trpí přehnanou péčí a vlezlostí svých rodičů? Kolik z nich má potřebu se proti tomu vymezovat?
  • Kdy být přísná a kdy naopak povolit? A povolit vůbec? A není náhodou přísný rodič spíš despota? Co to je přísnost? A jak do toho všeho zapadá respektující přístup?
  • Co je v pohodě a co už přes čáru? A co když já mám tu čáru úplně jinde než manžel? Co když ji nemám vůbec? Jsem divná?
  • Kdy zasáhnout a kdy je nechat, ať si to vyřídí sami? A zasahovat vůbec? Jak moc mě v takových chvílích ovlivňují vlastní piditraumata z dětství?

Máte to taky tak? A dobíráte se nějakých odpovědí? Já moc ne. Děsivý a zároveň naprosto geniální na tom je, že se prostě nemůžete sebrat, zavřít krám a jít na pivo. Ten program mi jede v hlavě furt. Tak se snažím to lano, po kterým jdu, držet aspoň trochu v klidu, zhluboka dýchat a postupovat pomalu.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Váš názor, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Balanc

  1. Markéta napsal:

    Přesně! Přesně! … Co dodat…jen že tak nějak doufám, že intuice najde tu cestu, které bude správná pro mne i pro ně…

    • Alinka napsal:

      Ono to není jen o intuici, mnohem častěji právě o tom zkoušení (a chybách). Spíš jde o to, být otevřený, vnímat, co funguje a co skřípe, co mi vnitřně dělá dobře a co ne. Ale je to fuška a ta cesta prostě nekončí. Ani ve vztahu k dětem, ani k jiným lidem.

  2. avespasseri napsal:

    Á, balancování mezi extrémy po té úzké cestičce nad propastí miluju 🙂 Přemýšlím, co odpovědět, zatím mě nic moc nenapadá 🙂 Jen snad to, že často zajdeme do extrému, aby nám naše děti daly samy najevo, že tam jsme. Krásně se to na nich pozná – zda jsou uvolněné a své, nebo jen rozjívené, nebo naopak zadupané. I já velmi dobře poznávám, kdy je mi ve vztahu ke své dceři dobře a kdy ne. Když je mi dobře, nejsem ani zbytečně přísná (nemusím buzerovat a ječet, což zároveň znamená, že mi někde neujela ani ta volnost), ale s dcerou se domluvím. Jeden dobrý přítel mi kdysi na mou otázku „jak poznám, co je správné“ odpověděl: „Dělej to, v čem se cítíš uvolněně.“ A čím dál častěji poznávám, že je to přesně tak. Ale ono to zní snadně, ale zas tak moc není. Protože „uvolnit se“ taky znamená uvolnit svá traumata, své představy, své strachy. Když naše motivace nevychází ani ze strachu, ani z touhy po čemsi, ale z lásky (a to platí nejen u dětí, ale vždycky), tak vždycky jednáme tak, jak je to v daném okamžiku správné. Ale tohle je cesta hodně hluboko a jen málokdo jí chce jít :-)))

    • Alinka napsal:

      Jojo, přesně. Někdy do sebe věci zapadnou (možná je to právě ono uvolnění se) tak nějak samy od sebe. Jindy to je 10x pokus omyl a furt to nejde. Hledat, hledat, hledat.

  3. Petra napsal:

    Dobrý den, mám to přesně taky tak, jen bych to neuměla tak pěkně zformulovat. Rodičovství je nejtěžší a zároveň nejkrásnější „práce“ na světě. Moc bych si přála, aby z našich dětí vyrostly akorát tak sebevědomé silné bytosti, laskavé k sobě i ostatním, aby se nezalekly žádných překážek v životě …… no prostě aby byly šťastné a spokojené v životě a sami se sebou. Máme se stále co učit, my i děti. Děkuji moc za Váš krásný blog, který mě vždy pokaždé donutí k zamyšlení nad sebou, nad světem……

  4. pavlinkamorava napsal:

    Ano, ano … a přesně – čím víc mám dětí, tím pokornější jsem, co se výchovy týče a tím víc si uvědomuju, jak málo vím a jak vratká jsou moje přesvědčení. A to mě teprv čeká jejich puberta. Ach … jestli nemají všechny matky dospělých dětí nárok na titul mistra … jenom nevím, jak jednoslovně pojmenovat všechna získaná umění.

  5. Sedmi napsal:

    Ha. Přesně, řeším taky furt. A čím víc řeším, tím víc zjišťuju, že tohle prostě bez chyb nejde. Páč nejsme roboti. A doufám, že děti snad jednou přijdou na to, tak jako já, že jsem prostě jako máma dělala jak nejlíp jsem uměla v danou chvíli…

    • Alinka napsal:

      Nejde, jasně, že nejde. Však chybama se člověk učí, ne? Je dobrý o nich vědět a pracovat s nima, ale nedělat si z nich nějaký traumata alá „já jsem tak špatná matka!!!“.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s