Do nebe šeptám

Hýčkám si v hlavě mozaiku vzpomínek. Tak živých, že je prostě nemožné, aby těm nejstarším už táhlo bezmála na čtyřicet. Všechno se mi vybavuje úplně jasně.

  • Jak jsme vyrazili na výlet do jižních Čech. Byly mi čtyři. Moje první velké dobrodružství jen s Tebou. Vedli jsme pro mamu cestovní deník. Tys psal a já do něj čmárala veledíla. Mám ho schovaný. Škrábals tak, že to sotva přečtu. Od té doby jsi mě bral do terénu za prací často. Jeden čerpák za druhým, do lesa, do polí, pak na svíčkovou do hospody.
  • Jak jsi mi vyrobil byteček pro panenky, který byl téměř identickou kopií našeho bytu. A dřevěného koně (Matyáš ho má dodnes). A čtyřpalandu pro panenky – aby se nehádaly (ta bohužel skončila nevím kde).
  • Jak jsme spolu chodili do kina na nejdůležitější příběhy světa – Tarzana (letňák v Benešově nad Ploučnicí), Poklad na Stříbrném jezeře (Obzor na Žižkově), Indiana Jones a ztracená archa (opět Benešov), Krokodýl Dundee (Světozor na Václaváku), Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (Mír ve Strašnicích), Vesničko má středisková (zapadlé pidikino v tehdejší Jugoslávii a film s chorvatskými titulky).
  • Jak jsi mě poprvé vedl do školy. A pak mi léta pomáhal s úkoly. Třeba když jsem měla do slepé mapy Československa zakreslit naše hlavní řeky a Labe mi pramenilo v Beskydech. Spolu jsme to předělali. Nebo když jsi mi vysvětloval, jak použít trojúhelník s ryskou.
  • Jak jsi nás úplně klidně nechal hrát celý den hry na počítači.
  • Jak jsi nám před spaním četl, i když už jsem to dávno uměla sama. Ségra to vždycky hned zalomila, ale já vydržela poslouchat třeba tři hodiny – Ransoma, Curwooda, Coopera, Maye. Nikdy ses nezlobil, že už je pozdě a měla bych spát.
  • Jak se Tvoje hraní na klavír rozléhalo po celé chalupě. A my po Tobě chtěly hrát Pohádkovou zemi. Nesčetněkrát, stále dokola. Netuším, kdes tu skladbu vzal. Nikdy jsem ji nedokázala dohledat. Ségra ji dodneška dokáže zahrát. Ale slova, která sis vždycky spíš broukal, než doopravdy zpíval, jsou pryč. Mám v hlavě jen jeden jediný verš.
  • Jak jsi četl úplně všechno, co jsem kdy sesmolila – příběhy, básničky, ročníkový práce, diplomku. Nikdy jsi neřekl, že to je blbost, vždycky jen: „Dobrý, fakt dobrý.“ a pyšně ses přitom usmíval.
  • Jak jsi tancoval moderní tance na našich maturitních plesech – naprosto nemožně, ale s vervou, nadšením a zcela beze studu.
  • Jak jsi mi vystrojil pohádkovou svatbu, abys mi o půl roku později bez jediného slova vyčitky pomohl utéct.
  • Jak jsi nikdy nikoho nesoudil a nic tě nedokázalo vyvést z míry. Jak jsi vyprávěl košilatý vtipy, hrál mariáš a popíjel calvados z našich padaných jablek, který se na nic jinýho použít nedaly. Jak jsi měl na rukou mozoly. Jak ses vždycky spíš usmíval, než smál. Jak ses u přemýšlení mračil a mnul si čelo.
  • Jak Tě pokaždé znovu pobavilo, když jsme si Ti i v dospělosti rády sedaly na klín a chodily s Tebou za ruku. Jak bezpečné a vroucí bylo Tvoje medvědí objetí.
  • Jak mi ségra jednoho rána volala do sluncem zalitého Španělska. Od prvního vzlyku ulepeného žalem mi bylo jasné, co se stalo. Aniž by řekla jediné slovo.

Deset let. Celých 3653 dnů. Tehdy na začátku jsem si byla jistá, že nedokážu přežít ani jediný z nich. Že nezvládnu něco tak samozřejmého, jako je další nádech a výdech. Že nejde existovat v přítomnosti k prasknutí přecpané Tvou nepřítomností. Že se mi zhroutil svět.

Nikdy nepřestanu rozlišovat na předtím a potom. Bod zlomu. Dva různé světy. Dvě já, kde k jednomu chybí Ty. Chybí tak zoufale, až to zatemňuje mozek. Kdykoli potkám na ulici mohutného chlapa v kapsáčích a khaki vestě. Kdykoli mě v nose zašimrá nakyslá vůně čerstvého tabáku. Kdykoli dočtu knížku a nemám tušení, s kým ji probrat. Matyáš má Tvůj dolík v bradě tak výrazný, že si ho všimly už sestřičky na porodním sále. Barunka zas Tvůj nos a vlasy, co se kroutí jak klubko neposedných háďat.

Tvrdili mi, že čas všechno zhojí, překryje rány laskavou rouškou zapomnění. Byla v tom útěcha. Naděje, že se to spraví. Nefunguje to. Člověk si jen zvykne – na ticho, na všudypřítomnou bolest vzešlou z prázdna. Přijme ji za svou, za nedílnou součást sebe sama.

Dodnes se ptám, co všechno by bývalo mohlo být jinak, kdyby … ale už nechci zapomenout. Protože si víc než kdy dřív uvědomuju, že to nejdůležitější zůstalo u mě a ve mně. Tvoje naprosto samozřejmá, absolutní láska. Společně s vědomím, že jsem a navždycky budu Tvoje dcera.

Díky za všechno, tati …

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Do nebe šeptám

  1. MariT napsal:

    To je nejnádhernější vyznání tátovi, jaké jsem kdy četla. Slzy v duši, ale nesmrtelný vztah…

  2. Ela napsal:

    Nádherný alinko, hlídá si tě shora 😊

  3. Hana napsal:

    Meli jste vyjimecny vztah! Malokdo ma tolik krasnych vzpominek, obzvlast v dobe, kdy tatinci nejsou vecne doma. Je dobre, ze si je hyckate 😉

  4. E. napsal:

    Alinko…♥

  5. Lenka Malinova napsal:

    Alinko,dekuju. Neco tak krasneho,cisteho a plneho lasky jsem uz dlouho necetla. A i jdyz muj vztah s tatou posledni dobou trochu drhne,diky tvym slovum mi zas doslo,jakmoc he pro me dulezity…diky

  6. Petra napsal:

    Nádherné vyznání ! Vehnalo mi to slzy do očí. Kéž by každý měl takový krásný vztah se svým tatínkem…..a tatínkové se svými dětmi.

  7. Lucia Hlavová napsal:

    Krásné, opravdové, musel být úžasným tatou…

  8. Vanilka napsal:

    Ach! Moc krásné. Měli jste s tatínkem asi opravdu nádherný vztah.

  9. Lenka napsal:

    Brečím nad těmi krásnými vzpomínkami, které já se svým taťkou nemám a mít nebudu… Přesto, že je pořád tady. Buď ráda za bolest z toho, že není. Mě často bolí, že je.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s