Pokora luku

„Vaše děti nejsou Vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém. Přicházejí skrze Vás, ale nikoli od Vás, a třebaže jsou s Vámi, nepatří Vám.

Můžete jim dát svoji lásku, nikoli však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní myšlenky. Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše sídlí v domě zítřka, který Vy nemůžete navštívit ani ve svých snech. Můžete se snažit, abyste byli jako ony, nesnažte se však připodobnit je sobě, neboť život nekráčí zpět a nezdržuje se u včerejška.

Jste luky, z nichž jsou Vaše děti jako živé šípy vysílány kupředu po stezce nekonečna. Lučištník určuje cíl a napíná Vás svou mocnou silou, aby jeho šípy putovaly směle a daleko. Nechť je Vám ohýbání v Lučištníkových rukách radostí; neboť právě jako miluje letící šíp, tak miluje i pevný luk.“

Chalíl Džibrán, Prorok – O dětech

Když jsem tenhle text četla poprvé, bylo Matyášovi asi půl roku. Dojal mě. Byl tak jasný, jednoduchý. Myšlenky v něm, byly samozřejmé, snadno pochopitelné, krásné a ušlechtilé. Každý rodič milující své dítě s ním musí nadšeně souhlasit. Věděla jsem, že „přesně tak“ to budu dělat. Ničím jsem si v tu chvíli nebyla jistá víc, protože mi to dávalo smysl.

Od té doby si ho čas od času musím přečíst znovu. Abych si ten „jednoduchý a samozřejmý“ princip připomněla. Protože, abych byla upřímná, často na něj zapomínám. Každou chvíli přistihnu samu sebe, že „já vím všechno líp“ než moje děti, že po nich něco chci a až jejich zcela legitimní a trefné otázky mě upozorní na fakt, že trvám na naprosté pitomosti nebo přinejměnším nelogičnosti či zbytečnosti.

Miluju svoje děti. Cítím, že jsou úžasné přesně tak, jak jsou. Se všemi svými vlastnostmi, schopnostmi, náladami, emocemi a projevy, protože přesně tenhle koktejl (mimochodem z poloviny můj vlastní) je tím, co tvoří jejich podstatu. Přesto mám až přehnaně často potřebu korigovat, zasahovat, usměrňovat, tlačit na pilu, vnucovat a přesvědčovat.

Všechno to dělám v dobré víře, pro jejich! dobro. Abych s odstupem času (v řádech vteřin i měsíců) zjistila, že já vím houby, jak je to vlastně správně. Abych si znovu připomněla, že moje cesta není (a nikdy nebude) jejich cesta. Že jako já jsem byla šípem z luku svých rodičů (a dovádělo mě k zuřivosti, když za letu upravovali směr), tak mé děti jsou šípy z toho mého.

Zjišťuju, že pokora je vedle lásky tím nejdůležitějším, co můžeme vůči svým dětem projevit. Přála bych si být mnohem pokornější, vnímavější a bystřejší. Abych věděla hned, ne až ex post. Abych vždycky a včas dokázala odlišit důležité od nepodstatného.

Učím se to, respektive mé děti mne tomu učí. Ač jsou dobrými učiteli, jde to ztuha. Je to „strašně těžký, vždyť já to myslím, tak dobře“. Čím je dlážděna cesta do pekla, víme všichni, že? Takže já se nevzdám. Určitě na ně zase budu někdy ječet, udělovat nesmyslné pokyny a/nebo paličatě trvat na svém (jediném správném) řešení. Ale (skoro) pokaždé se pak zase vzpamatuju a přepnu do režimu, kdy se mnou jako s matkou bude opět možná smysluplná a konstruktivní komunikace. Slibuju.

PS: Jako taková berlička v tomhle mém rodičovském vzdělávání mě zaujalo jednoduché pravidlo 3 vteřin, v jednom z nedávných článků Nevýchovy: „Moudrý Marťan (=rodič) 3 vteřiny mlčí, než něo řekne. I kdyby se měl kousnout do jazyka.“ Zajímavé, co během tak kratičké doby, stihne průměrně inteligentnímu dospělákovi všechno dojít.

PS2: A kdybyste ještě chtěli číst, koukněte sem – moc pěkný článek na téma usměrňování a škola.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 reakcí na Pokora luku

  1. avespasseri napsal:

    Miluju Chilála Džibrána. A moc bych si přála, abych mohla víc naslouchat moudrosti našich dětí, kteří vědí, že některé dospělácké způsoby jsou na hlavu. Také to vím, ale to maximum, co jsem pro svou dceru dokázala udělat, bylo vybrat ji školu, kde ji první 3 roky neznámkovali, a dál jí pomáhat v tom, že známky u nás doma nejsou to prioritní. Manžel to pojal sportovně (všechny útoky písemek s ní úspěšně odrazíme a na konci pololetí z toho společně vyjdeme vítězně :-)) a to se mi líbí 🙂 A marťanské pravidlo neznám, nicméně něco podobného se běžně doporučuje třeba na hněv. Poslední dobou zase hltám Pemu Chodron (dokončuju na to téma u sebe článek) a tam je to ještě drsnější: mlčte, mlčte, mlčte, hlavně nereagujte. Nechte ten svůj strach, ten svůj hněv, ty své zaběhané reakce rozpustit v tom tichu. A teprve pak jednejte. Nereagujte automaticky, jednejte svobodně a moudře :-))))

    • Alinka napsal:

      Jo, to je něco podobnýho. Vždyť kolik lidových mouder doporučuje se napřed uklidnit a pak tepve jednat. Oni to ti naši předkové moc dobře věděli. I když vydržet, fakt vydržet než člověk zchladne/než mu něco dojde, je někdy strašně těžký.

  2. Hana napsal:

    Krasne sepsano a krasny uryvek. Ja mam pred sebou dlouhou cestu, pac ja mam vzdycky pocit, ze vim vsechno nejlip, ale snazim se a davam tomu sanci 🙂

    • Alinka napsal:

      Hani, klid. Já taky neustále (a obzlávšť coby matka) trpím všeználkovským komplexem. Vím to líp než dti, manžel, moje maminka, všechny ostatní matky dohormady. Vím to nejlíp ze všech!!! 😀 … Všechny jsme takový, když jde o naše děti.

  3. LadyBird napsal:

    Krásný článek na inspirativní čtivo, moc děkuji! 🙂
    Mějte krásné podzimní dny, Peťka 🙂

  4. Sedmi napsal:

    … myšlenka je to krásná. Ale je od chlapa, tj. nevím, nakolik je to aplikovatelné na přístup žen a matek, který je – nebo by měl být (a teď mě asi všechny feministky sežerou) prostě jiný. a celá nevýchova – nejdřív mě to zaujalo, ale po delší době jsem dospěla k názoru, že to je zase tendenční směr. No ale každému vyhovuje něco jiného, tak pokud ti to sedí, tak proti gustu atd.. 😀

    • Alinka napsal:

      Ty to bereš strašně dogmaticky. Zaprvé ti mám nějak pocit, že tohle není o ženským/mužským přístupu. Tohle je obecně o tom, nekecat ostatním (nejen vlastním dětem) do života. O tom, jak zvládáš krotit svoje všeználkovství (já tedy jak kdy). Není to o tom, že děti necháš, ať si dělaj, co chtěj. Jen je nenutíš bezpodmínečně do toho, co chceš ty bez toho, aniž byses napřed zamyslela nad jejich optikou. Pokud tvoje požadavky/usměrňování/apod. přes tenhle filtr (opakovaně) projdou, pak je všechno ok.
      A k tý Nevýchově – můj vztah k nim se taky trochu vyvíjel a původní nadšení celkem rychle opadlo, protože mi došlo, že oni neříkají nic novýho (opakujou v podstatě Gordona, Aldort, Matějčka, Kopřivovy, apod.), ale podávají to způsobem, který je srozumitelný většinové rodičovské populaci téhle země. Není to nic jinýho než velmi dobře zmáknutý marketing. Hrajou na city, někdy až za hranicí citovýho vydírání, což prostě dobrý reklamy dělaj. Sleduju je po očku pořád, protože je dobrý si sem tam připomenout svět očima dítěte. Ale, ač jsem o tom v jednu chvíli vážně uvažovala (a koneckonců to řešila i tu), za kurz bych jim dneska už nezaplatila.

  5. Eliška Hawai napsal:

    Děkuji za vznešený úryvek,ze kterého mi mírně řečeno zatrnulo a děkuji za sdílení Vašich zkušeností, po kterém se mi ulevilo. Nedávno jsem se smířila a uvědomila si,že jsem nejspíš špatná matka,která neustále dělá to,co si myslí,že je nejlepší pro její děti a ono to nejlepší není. Na druhou stranu mě to vede k dokonalému odpuštění a usmíření se s mými rodiči a v tom vidím jiskřičku naděje i pro sebe. I když dělám denně spoustu blbin,snad si oni alespoň odnesou v srdci trochu lásky a schopnost odpouštět.

    • avespasseri napsal:

      Jojo, to jsem teď nedávno četla v jedné moudré knížce. Jak v okamžiku, kdy přestaneme obviňovat sebe nebo druhé, rozvine se v nás pochopení a odpuštění 🙂 Já jsem teď zažila prapodivný zážitek – roky jsem si jako lektorka angličtiny říkala, jak je někdy hlavně s malými kluky těžké pořízení, že nereagují na domluvy a jiné mírumilovné metody a platí na ně až když si dupnu. To mě pak začnou brát vážně. Nechápala jsem, proč to nechávají dojít tak daleko. No, nedávno jsem zjistila, že jsem úplně jako oni, i když bych si to nikdy nemyslela 🙂 Takže buďme rádi za to, že jsme nedokonalí, alespoň můžeme pochopit nedokonalost těch, co nás kdy rozčilovali :-))))))

    • Alinka napsal:

      Eliško, trnout vám vůbec nemusí. Určitě jste pro svoje děti tou nejlepší maminkou. Všechny děláme co mužem a všechny (ujišťuju vás, že OPRAVDU VŠECHNY) to někdy děláme blbě. Důležitý je o tom přemýšlet (ne se tím trápit) a vzít si ponaučení. Zkoušet to. Znovu a znovu. A když se to i přes všechny snahu nepovede, odpustit si (stejně jako svým rodičům). Naše děti to (jednou) pochopí. Jsem si tím jistá.

  6. Sedmi napsal:

    Já a dogmaticky? Fakt to tak působí? Ty mi dáváš teda 😀

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s