Na větrné hůrce 2

Jednoho letního odpoledne
Na našem kopci opět fouká. Hodně. Sleduju smrk před domem. Když mi byly asi čtyři, zasadil ho vlastníma rukama táta. Tehdy nebyl vyšší než já (ten strom). Teď zběsile kývá větvemi, přičemž samotná jeho špička se s každým větším poryvem vychyluje odhadem metr na každou stranu. To není dobrý, tohle není vůbec dobrý. „Ten strom spadne,“ říkám s přídechem lehké hysterie v hlase svému muži. Sotva se na něj podívá. „Jasně, že jednou spadne.“

O pár dní později
Vrhám se do projektu číslo 1.568.746 – totiž naší zahrady. Dobrá duše, jež se hodlá velmi ochotně ujmout návrhu (a zajistit mi tak zábavu na příštích mnoho let), po mě chce vědět, které prvky na stávajícím pozemku zůstanou a které nikoli. Mezi „prvky“ patří i stromy. Otázka za dva bludišťáky: Co se smrkem?
Já mám zato, že strom se musí při nejbližším vichru zřítit na naši nebo sousedovic střechu a zabít při tom nejmíň jednoho člověka a dvě kočky (které přes naši zahradu chodí), a bude tedy lepší se ho zbavit bez ohledu na to, jak velké citové pouto k němu mám. Manžel mi zdráhavě dává za pravdu, že za určitých okolností se může jevit jako poněkud nebezpečnější, nicméně mě žádá, abych proboha nepanikařila. Tak jako tak, oba víme prd. Nastal čas obrátit se na odborníky.

10. října
Stojím před domem s referentkou odboru životního prostředí naší městské části. Je totální bezvětří, smrk stojí jak solný sloup, nehne ani větvičkou a tváří se jakoby nic. Paní referentka se následkem toho zas tváří velmi překvapeně a může si hlavu ukroutit nad faktem, že vůbec uvažujeme o jeho poražení. Opakovaně se ujišťuje, že mám skutečně na mysli tenhle strom.
„Je zdravý, silný, zavětvený až k zemi, bez viditelných poškození kořenového systému. Uvědomujete si, jak moc takhle vzrostlý strom přispívá ke zlepšení ovzduší hlavního města? A co teprve estetická stránka věci.“ Mám chuť namítnout, jestli si ona uvědomuje, jaké to je, se při každém větším větru bát, že se mi zřítí na hlavu. Namísto toho však rozpačitě klopím oči k zemi, jelikož nevím, co odpovědět. Připadám si nejen jako hysterka, ale teď navíc i jako ekoterorista. Nakonec mi doporučuje strom zakrátit. Pokud bychom trvali na jeho odstranění, máme si k žádosti na OŽP též pořídit „posudek s razítkem“. Ten sice není povinný, ale „může výrazně ovlivnit konečné rozhodnutí úřadu, o tom zda nám vyhoví či nikoli“.

27. října
Trávíme tři dny na chalupě s mou spolužačkou z gymnázia, která má shodou okolností vystudovanou lesnickou fakultu. I svěřila jsem se jí se svým drobným problémem. Zaprvé mi vysvětluje, že zakracování smrku je naprostá pitomost. Provádí se prý jen u listnatých stromů, které se s ním dokážou rozumně vyrovnat. U jehličnatého stromu, který má jen jeden vrchol, je taková věc trestuhodným mrzačením. Zadruhé mi dává zapravdu, že osamělý vysoký smrk s mělkými kořeny odolává vichřicím jen velmi špatně. Nicméně všechny stromy v silném větru vypadají nebezpečně. Riziko vývratu posoudit dokáže, úřední canc sepsat umí, kulaté razítko vlastní. Pokud bychom chtěli, dokáže zařídit i tahovou zkoušku, která odhalí, kolik toho strom opravdu vydrží.
Dohodly jsme se, že se staví na kafe, strom si okoukne a pak uvidíme, co dál (dost možná mě uklidní, že jsem fakt jen hysterka). Navíc předpověď hlásí na neděli extrémně silný vítr a stromy, které ho vydrží, jakoby v tahových zkouškách obstály na jedničku.

29. října
Od rána fičí. Naší ulicí sviští uragán o rychlosti 35 m/s. Zelená strachy ostřížím zrakem kontroluju smrk asi tak každých 30 vteřin. Nemůžu se soustředit vůbec na nic, protože „co když fakt spadne“. Aladin tvrdí, že tahle apokalypsa potrvá asi do půl jedné. Manžel mi vysvětluje cosi o větrných tunelech mezi domy, šermuje rukama a odvozuje směry, kterými nejvíc fouká, načež dochází k závěru, že pokud by strom přece jen padl, žuchne rovnovběžně s naším a sousedovic domem – na místo, kde víceméně ničemu a nikomu neublíží. Tím je pro něj tahle kapitola uzavřená a zcela klidný odjíždí do sauny.
Když se ručička hodin došourá k půl jedné (a smrk pořád stojí), trochu si oddechnu, i když se mi vůbec nezdá, že by vítr polevoval. Spíš naopak. O pár minut později mi dojde, že se v noci posouval čas a tudíž je teprve půl dvanácté.
Ve 12:07 sedíme v pokojíčku na zemi a něco hrajeme. Nevím co, mám přepnuto do nouzového režimu. Nápory větru bičují náš dům a meluzína skučí v komíně jako smyslů zbavená. Najednou se ozve ošklivé zapraskání. Krve by se ve mně nedořezal. Vystřelím do ložnice na své pozorovací stanoviště. Na první pohled je jasné, že něco je hodně špatně.
Strom už nestojí rovně, ale je nepřirozeně vychýlený o 5-10 stupňů. Při důkladnějším zkoumání si všimnu kořene vylézajícího ze země. Jediné, co mě za dané situace uklidňuje, je skutečnost, že směr, kterým se momentálně naklánějí dvě tuny dřeva, se přesně shoduje s tím, který stanovil můj geniální muž. To už mi děti lezou po zádech, aby viděly, co se děje. Načež já vyrážím pro telefon. Manžel to pochopitelně nebere.
Ok, nikdy jsem to nedělala, ale všechno je jednou poprvé, takže vytáčím 150. Mezitím se přesouváme do kuchyně. Děti lezou na parapet. Obsazeno. Je vůbec možný, aby na tísňovém volání měli obsazeno??? Copak na to nejsou nějaký předpisy??? To nikoho nezajímá, že tu za chvíli možná všichni umřem??? V danou chvíli mému hrůzou zabržděnému mozku absolutně nedochází, že: 1) riziko smrti rozhodně nesnížíme tím, že namísto útěku vylezeme na nejbližší okno, 2) ani tak neumřeme, neboť strom se disciplinovaně kácí směrem od nás, 3) i kdybych se nakrásně dovolala, pravděpodobně spadne dřív, než řeknu „dobrý den“. S každým poryvem větru se kmen vychyluje víc a víc a úměrně tomu se obnažují další a další kořeny. Do ucha mi vlídný hlas opakuje, že „všichni operátoři jsou momentálně obsazeni“. Trvá bezmála dvě minuty, než fyzikální zákony zvítězí nad bezvadným kořenovým systémem a 15 metrů silného, zdravého a plně zavětveného dřeva se poroučí k zemi.
Děti jako na povel spustí hysterický jekot, protože „chudák stromeček“ (jakoby předtím nebylo zcela evidentní, co bude následovat). Dovolám se až o celých 5 minut později. Velice vstřícný dispečer se ujišťuje, že opravdu jediné, co je na maděru, je náš plot, a kolem stromu se na ulici dá projít i projet. Uvěřit tomu, že se vlastně nic tak strašného nestalo, je pro něj ale trochu komplikované, jelikož se na pozadí ušidrásajícího řevu těch dvou sotva slyšíme. Nakonec mě požádá, abych zavolala později. Odhadem tak za 5-6 hodin.
Hasiči ale nepřijeli. Odpoledne sledujeme tatínka (a nejen my – z oken zírají i všichni naši sousedi), kterak s motorovou pilou naprosto s přehledem a sám likviduje spoušť, jež napáchaly rozlícené živly. Tentokát už jsem narozdíl od posledně v klidu. Evidentně totiž ví, co dělá.

2. listopadu
Píšu paní referentce, že smrk na povolení úřadu nečekal, a přikládám fotodokomentaci. Během pár minut obdržím zaskočenou odpověď: „… tak vývrat bych u tohoto stromu neočekávala, vypadal zdravě a vitálně. To mě tedy velmi překvapilo …“. Tipuju, že si pořádně oddechla, jelikož se mé dramatické předpovědi o placatých domech, lidech a kočkách nevyplnily.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Na větrné hůrce 2

  1. Al. napsal:

    Páááni, ještě že to takhle dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo! Ale jinak to byl nejnapínavější blog příspěvek, který jsem kdy četla. Ani jsem nedýchala 🙂 Mohla bych ho použít ve škole jako studijní materiál – výstavba napětí ve vypravování? 😉 Perfektně napsáno!

  2. Sedmi napsal:

    Jé. To je skoda, ze uz není, byl nádherný… Alespoň se nikomu nic nestalo…

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s