Přečteno

Zvuk slunečních hodin (Hana Androniková)

Četla jsem od ní zatím jen dvě knihy, přesto je pro mě Hana Androniková asi nejlepší českou spisovatelkou poslední doby. Protože dokáže používat český jazyk jako nikdo jiný. Ty metafory a slovní spojení, ááách, ona doslova maluje nádherné obrazy pomocí slov. Zvuk slunečních hodin je barvitý román, v němž se proplétá období před a v průběhu 2. světové války a současnost. Příběh Ráchel, Tomáše a Daniela nás zavede do předválečného i válečného Československa, Indie, Polska a USA. Místa i časové roviny se střídají naprosto hladce, bez toho, aniž by se čtenář ztrácel v ději. Co znamenalo Hitlerovo konečné řešení pro smíšená manželství a jejich potomky? Co zmůže láska proti nenávisti? Debut, který získal Literární cenu Knižního klubu (2001) a cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku (2002). Není divu – skvělý literární zážitek.

Hodnocení: 9,5/10

Láska za lásku (Jiří Anderle)

Znáte rozhlasový pořad Láska za lásku, v němž Jiří Anderle vypráví o svém životě a zejména pak o dětství prožitém v malé vesničce Pavlíkov nedaleho Rakovníka? Pokud ne  (všechny díly najdete tu), pak o hodně přicházíte. S Matyášem na téhle relaci naprosto ujíždíme. Mně to připomíná dávná vyprávění mého dědečka o dobách, které nám dnes připadají jako romantická pohádka. Matyáš to jako pohádku skutečně vnímá. Sice nemůže pobrat všechny detaily a informace, ale to mu v nejmenším nevadí. Kniha z pořadu čerpá, ale nekopíruje ho. Spíš krásně doplňuje. Pokud si poslechnete tak dvacet a více dílů, zjistíte, že střípky příhod se opakují. A stejně tak je to i s knihou, i v ní najdete příběhy, které jste nejspíš už v nějaké podobě slyšeli v rozhlase. Ale ani v jednom případě to vůbec nevadí. Stejně jako jsme dokázali poslouchat dědovy historky stále dokola a stále s očima navrch hlavy, dokážete i tohoto laskavého starého pána poslouchat/číst, aniž by vás otrávilo, že sem tam nějaký kousek obrovské mozaiky zopakuje. Podá ho totiž v jiném kontextu, použije jiná slova. I vizuálně je to krásná kniha se spoustou Anderleho náčrtků a obrázků, vyvedená na křídovém papíře, vymazlená. Prostě potěcha pro oči i ducha.

Hodnocení: 10/10

Modlitba za Černobyl (Světlana Alexijevičová)

Matyáš s manželem sledovali na YT nějaký dokument o likvidaci bývalé černobylské elektrárny, a protože byl pořad v angličtině, manžel podával vlastní komentář, na nějž Matyáš navazoval spoustou dotazů. Jak jsem je poslouchala, uvědomila jsem si, že toho o největší jaderné katastrofě vlastně tak moc nevím. Začala jsem pátrat a našla tuhle knížku. Ta se paradoxně nevěnuje samotné havárii příliš (základní fakta se koneckonců dají dohledat na wiki), jako spíš tomu, co následovalo. Alexijevičová je novinářka. Navštěvuje místa, která ji zajímají, setkává se a mluví s jejich obyvateli. Kniha je koncipována jako série výpovědí nejrůznějších lidí, kteří měli s Černobylem přímo či nepřímo co do činění. Při čtení vás mnohokrát zamrazí (kapitola s výpověďmi dětí pro mě byla asi nejdrsnější), a to nejen z důsledků samotné fyzikální katastrofy, ale především s ohledem na přístup tehdejšího komunistického režimu. Jeden z komentářů na DK říká, že komunismus dodává celé katastrofě nový rozměr. To je velmi výstižné. Všichni víme, že se Moskva snažila vše co nejvíc tutlat a co to znamenalo pro okolní svět. Ale až u téhle knihy mi došlo, co přístup bolševických pohlavárů znamenal pro obyčejné sovětské lidi – pro ty, kteří v okolí zóny žili (a žijí), pro likvidátory, kteří neměli tušení, co se doopravdy děje. Výpovědi jsou různorodé a jako celek strašně zajímavé. Dávají nahlédnout pod pokličku mentality národů bývalého Sovětského svazu. Mrazivé čtení, na které jen tak nezapomenete.

Hodnocení: 9/10

Dobrá tak akorát (Barbora Štastná)

Třetí knížka Báry Šťastné se mi zatím líbila asi nejvíc. Částečně proto, že ze všech nejmíň čerpá ze Šťastného blogu, takže jsem většinu textů četla poprvé. Ale není to jen tím. Přišla mi nejbližší, protože otázka nízkého sebevědomí a zpochybňování vlastních kvalit je něco, co mě trápí od dětství. A tahle knížka je úplně celá o mně. Nebo taky o vás. Oddychové, pohodové a přitom chytré, laskavé a povzbudivé čtení.

Hodnocení: 9/10

Darujme si zdraví z vlastní zahrady (Hanka Sekulová)

Poslední dobou řeším, co s naší zahradou. Přestože návrh jsem se rozhodla svěřit do rukou člověka, který na rozdíl ode mne ví, co dělá, realizaci hodláme zajistit vlastními silami (v průběhu příštích asi tak 20-30ti let). Abych nebyla za úplnou blbku, donesl mi Ježíšek tuhle knížku. Není to žádná encyklopedie nebo průvodce s hromadou návodů. Naopak, je to příběh jedné rodiny a její zahrady, v němž se nějaký ten postup objeví spíš jen jakoby mimochodem načrtnutý. Hlavní kouzlo knížky je totiž v něčem jiném – v energii. Pokud uvažujete o vlastní zahradě, která by navíc měla být co nejvíc v souladu s přírodou, pak vás tahle knížka hrozně nakopne. Protože chcete taky prostor plný stromů a květů a včelek. protože vidíte, že zahrada nemusí být (jen) dřina, ale především radost. Navíc se tu nenásilnou formou dozvíte hlavní zásady přírodního zahradničení. Díky spoustě krásných fotografií je to i pastva pro oči.

Hodnocení: 8/10

Sláma v botách (Veronika Kyčera Kučerová)

A ještě jedna zahrádkádkářská. Možná znáte veselý blog Sláma v botách o „blondýně, která začala biozahrádkařit“. Jelikož jsem na něj narazila docela nedávno, nemám dřívější příspěvky načtené. To je asi dobře, protože kniha z nich hodně čerpá. Velmi oddychové čtení o tom, co to obnáší, když se jako úplný začátečník rozhodnete založit přírodní zeleninovou zahrádku.

Hodnocení: 7/10

Pěšky mezi buddhisty a komunisty (Ladislav Zibura)

Tenhle mladík, sám sebe občas titulující jako princ Ládík, sklízí nadšené ovace po celé republice. Pokud čtete mé čtenářské minirecenze už nějaký čas, víte, že to je pro mě spíš odrazující faktor. Zkušenost mi říká, že pak mám vysoká očekávání a jsem zklamaná. Ale když mi ji kamarád nabídl k půjčení, neodolala jsem. A dobře jsem udělala. Kniha je totiž moc dobrá. Zaprvé vás zavede do míst, kam se většina z nás asi nepodívá (přičemž tomu vlastně vůbec nic nebrání, čehož je sama kniha důkazem). Zibura popisuje až banálně všední příhody ze svých cest, které ale dohromady tvoří pestrou a zajímavou skládačku. Zadruhé umí psát lehce, se sympatickým sebeironizujícím nadhledem. Na několika málo místech je humor trochu křečovitý, ale ve výsledku je to opravdu úsměvné. Rozhodně doporučuji. Ježíšek mi donesl další díl a už teď se na čtení moc těším.

Hodnocení 9,5/10

Třináct tisíc dní (Tomáš Hajzler)

Na Tomáše Hajzlera už jsem tu upozorňovala několikrát. Nemusíte s ním souhlasit, ale je dobré se nad jeho postřehy alespoň krátce pozastavit a zamyslet. Jde proti zažitým stereotypům našeho myšlení, pokládá hodně otázek, které vás často ani nepadnou (a pak si říkáte „no jo vlastně“), nebojí se zkoušet nové, netypické cesty. Tato kniha je z části (účelně) neuspořádanou autobiografií – a že skutečně má o čem vyprávět – z části souborem úvah nad životem obecně. Přestože někdy jsou jeho názory pro mě už příliš alternativní, musím chca nechca uznat, že má v mnoha věcech (bohužel) pravdu. Snad nejdůležitější je posleství, které najdete pod povrchem – neberme svět, věci a vztahy kolem nás jako dané. Ptejme se po příčinách a souvislostech. Nevěřme slepě všemu, co nám říkají takzvané autority. Používejme vlastní úsudek. Nebuďme konzumní ovce.

Velmi sympatické mi je rovněž velké množství odkazů na zdroje. Pokud se dobře pamatuju, nikde v knize nenajdete u nějakého konkrétního tvrzení obecnou formuli typu: slyšel jsem, říká se, atd. Vždy víte, odkud se to které číslo vzalo nebo kde si přečíst víc, pokud vás téma zaujalo. Knížku lze číst i přerušovaně – přečtete pár kterýchkoli kapitolek a můžete na pár týdnů odložit a za čas se k nim nebo kterýmkoli jiným vrátit. Má kamarádka říká, že ji Hajzler štve, protože si vybudoval osobní byznys na kritice všeho. Podle mě je to velmi záslužná (a trochu donquijotská) role. Víc lidí, kteří se nebojí šťourat do věcí, které ostatní berou jako samozřejmé.

Hodnocení: 9/10

Špión, jemuž nevěřili (František Moravec)

Autobiografická výpověď předválečného šéfa československé zpravodajské služby popisující jak dobu předválečnou, tak 2. světovou válku a období těsně po ní. Kniha je doslova přecpaná fakty (četla jsem ji už podruhé a přesto si zdaleka nepamatuju všechno) – o zpravodajské službě jako takové, o pozadí Mnichova, působení československé vlády v londýnském exilu, o nástupu komunismu. Mám pocit, že v ní najdete spoustu informací, které jinde nejsou uvedeny, přičemž vše je podáno velmi podrobně a relativně srozumitelně. Velký detail se místy podepisuje na čtivosti (z dnešní várky knih jsem tuto četla jednoznačně nejdéle) a ztěžuje orientaci (například obrovské množství jmen). Ale právě zajímavost, neotřelost a síla faktů tyto nedostatky hravě vyváží. Rozhodně doporučuji každému, koho zajímají české dějiny. A wiki k ruce ;).

Hodnocení: 9,5/10

Tři přání (Liane Moriarty)

A zase jedna od mé oblíbené australské spisovatelky. Musím přiznat, že na jednu stranu už její knihy pro mne trochu ztrácejí kouzlo, protože používá všude stejný mustr (a až na jednu vyjímku jsou závěry nerealisticky sluníčkové). Na druhou stranu mě ale stále lákají ke čtení, protože pokud Moriarty něco opravdu umí, je to vykreslení postav. Jednotliví hrdinové opravdu ožívají, až máte pocit, že je skutečně znáte. Většinou totiž příliš nerozděluje na klaďase a záporáky, jsou tu prostě obyčejní lidé s dobrými i horšími vlastnostmi, kteří i velmi realisticky a uvěřitelně jednají. Žádné zkraty a nepochopitelná rozhodnutí. Všechno je navíc velmi čtivé a (byť trochu prvoplánově) v konečném výsledku docela napínavé. Příběh tří sester – trojčat, které zjišťují, že to, co máme a žijeme, není nutně to, po čem toužíme.

Hodnocení: 7,5/10

Osm (Radka Třeštíková)

Nechtělo se mi do téhle knížky. Ale kamarádka mi ji vnutila s tím, že je lepší než Bábovky a že se mi bude líbit. No, nelíbila (a obávám se, že tímto jsem s Radkou Třeštíkovou skončila nadobro). Jako asi o trošíčku lepší, rozuměj méně zmatené, než předchozí „bestseller“ to je (ehm, fakt jsem dala Bábovkám 6,5?). Ale zaprvé i tady najdete tak velké mnnožství klišé, až vám z toho vstávají chlupy vzadu na krku. Zadruhé jsem vůbec nebyla schopná utvořit si nějaký osobnější vztah k jednotlivým postavám. Všechny (opravdu všechny) jsou nesympatické a chovají se naprosto pitomě a nelogicky. Byť autorka dělá, co může, aby jejich motivaci vysvětlila. I celý příběh je těžko uvěřitelný a prostě nedrží pohromadě. Kniha ve mně nevyvolala jakoukoli větší emoci, což je prostě špatně. Přijde mi to hrozná škoda, protože (a to už jsem zmiňovala i minule) ona evidentně psát umí. Jen je to takové nějaké celé nedomrlé.

Hodnocení: 6,5/10

Sůl moře (Ruta Sepetys)

Titanik znají všichni. Přitom v porovnání s osudem lodi Wilhelm Gustloff byl počet jeho obětí více než šestkrát menší. A kolik z nás slyšelo kdy o Gustloffovi? Já sama jsem o  největší námořní katastrofě všech dob poprvé našla malou zmínku před dvěma lety, když jsem tvořila titanikový lapbook pro Matyáše a cíleně vyhledávala lodě s podobným osudem. Pokud vím, většina lidí, o ní neslyšela nikdy. Těsně před koncem války je obří loď vyplouvající z Východního Pruska do Německa jedinou nadějí skoro 10.000 pruských uprchlíků, kteří se snaží uniknout před postupující sovětskou armádou. Do cíle však nikdy nedorazí. Ve vyprávění příběhu se střídají celkem čtyři cestující, z nichž každý skrývá nějaké tajemství. To ovšem v zásadě není nijak podstatné a slouží jen k tomu, aby byl příběh napínavější. Dokonce na samotné lodi se dehrává jen závěrečná zhruba čtvrtina knihy. Hlavní, o co jde, je velmi realistické vykreslení historických událostí, atmosféry a naprostého zoufalství, kterému musely čelit desetitisíce lidí. Mráz, nedostatek jídla, hrůzné zážitky a nejistá budoucnost. Naprosto strhující vylíčení nepříliš známých událostí konce války. Jen závěr je (vzhledem k okolnostem) trochu méně realistický (nebo minimálně statisticky nepravděpodobný). Určitě stojí za přečtení a já jdu pátrat po dalších jejích knihách.

Hodnocení: 9,5/10

Jan Palach ’69 (kolektiv autorů)

Chtěla jsem vidět Hořící keř, ale k velkému zklamání jsem dokázala zkouknout jen první díl. Přišlo mi to strašně utahané a upovídané, podivně bez emocí. A tak jsem (jak se mi poslední dobou stává stále častěji) radši sáhla po knize. Tahle je zřejmě nejrozsáhlejším sborníkem nejrůznějších textů a dokumentů týkajících se života a samozřejmě činu Jana Palacha. Na rozdíl od filmu, jehož ústředním motivem (jak jsem pochopila) je soudní spor Palachovy matky a tehdejšího poslance Viléma Nového o ochranu osobnosti, se kniha věnuje celému tématu mnohem obšírněji. Mapuje jak Janovo dětství a studia, tak zkoumá jeho motivaci, okolnosti samotného sebeupálení i jeho společenský ohlas a důsledky. Zabývá se i dalšími podobnými případy, o nichž často nemáme ponětí. Nepřečetla jsem ji poctivě slovo od slova (myslím, že to na jeden zátah ani dost dobře nejde – je to přes 600 set stran plných faktů, která se navíc často v různých obměnách opakují). Spíš jsem listovala a na mnoha místech se namátkou začetla. Prohlížela jsem si dobové fotografie, kterých je v knize plno. Zanechalo opravdu silný dojem.

Hodnocení: 9/10

Nová Odyssea (Patrick Kingsley)

Kingsley byl před několika lety, coby zahraniční reportér listu The Guardian, pověřen mapováním uprchlické krize. Stalo se tak ještě v době, kdy krize zdaleka nebyla krizí, a měl tak možnost zkoumat dané téma o prvopočátků. Jeho znalosti problematiky jsou opravdu rozsáhlé a své poznatky shrnul v této knize. Popisuje v ní důvody, proč se Evropa v posledních letech s tak obrovským přívalem imigrantů vůbec potýká, a motivaci jednotlivých beženců, zkoumá možnosti a nástrahy ilegálního překračování hranic, přibližuje praktiky pašeráků, komentuje přístupy jednotlivých evropských zemí. Nabízí i možnosti řešení – které jsou bohužel na hony vzdálené tomu, co se doopravdy děje. Neuvěřitelně zajímavé, ale zároveň až zahanbující. Text by si měli přečíst zejména lidé jako je náš pan prezident (mimochodem v knize též citovaný), kteří to ale paradoxně nikdy neudělají, protože mají jasno a pravdu pravdoucí. Nicméně pro člověka, který si není tak zcela jistý, jak se k otázce syrských a dalších uprchlíků postavit, může kniha sloužit jako velmi srozumitelné vodítko. Určitě doporučuji, ať už se k tématu stavíte jakkoli.

Hodnocení: 9/10

Humas of Prague (Tomáš Princ)

Možná znáte blog mladého českého fotografa Humans of Prague. Pokud ne, opravdu vřele Vám jej doporučuji, protože je skvělý (možná nejlepší, co čtu). Tomáš Princ vychází několik let do pražských ulic, aby fotografoval lidi. Dělá nádherné fotky. Navíc si ale s každým povídal a je pro mě naprosto nepochopitelné, s čím vším se lidé dokázali naprosto neznámému člověku svěřit. Blog má sice teď na nějaký čas ohlášené prázdniny (doufejme, že volno brzy skončí), ale náladu si můžete spravit buď zpětným čtením příspěvků nebo právě knihou, která shrnuje 100 ze zveřejněných příběhů. Mně ji donesl Ježíšek a trefil to přesně. Přestože blog sleduji víceméně od začátku a opravdu všechny příběhy jsem už četla, vůbec mi to nevadilo – tak moc jsou pestré, zajímavé a hluboce lidské. Knížka je samozřejmě plná fotek, takže se potěší opět i vaše oči. Vydáno i v anglické verzi. Mimochodem s tímhle blogem hraju takovou soukromou hru, kdy se snažím objevit někoho známého – už jsem našla tři ;).

Hodnocení: 10/10

Když už jsme u těch blogů, napadlo mě, že bych do těhle příspěvků mohla dopsat právě i zajímavé blogy, které jsem za poslední dobu objevila.

Pokud máte pocit, že jsem tak trochu blogomaniak, tak rozhodně. Jsou pro mě hlavním zdrojem informací vpodstatě o čemkoli. Televizi nemáme už přes pět let a ani předtím jsme ji nijak zvlášť nesledovali. Rádio poslouchám velmi sporadicky. Z novin a časopisů čtu jen rozhovory s lidmi, kteří mě nějakým způsobem zaujmou. Mimochodem, znáte magazín Interview ? Objevila jsem ho teprve nedávno naprostou náhodou a je to pro mě přesně to pravé. Blogy jsou pro mě asi nejpohodlnější forma získávání informací a strašně mě mrzí, že spousta zajímavých lidí, které bych ráda četla, radši postuje na FB. Ten jsem za poslední rok otevřela asi 5x, abych zjistila, že mi připadá stále stejně otravný, i přes minimalistické nastavení přehlcený a většina diskusí absolutně o ničem. Takže si žiju ve své sociální blogobublině a je mi dobře.

seconround – poslední dobou mě docela chytají záchvaty soucitu s naší planetou a hledání možností, jak jako jednotlivec napáchat co nejmenší škody. Tenhle blog je o módě (asi jediný který čtu), ale i kultuře, umění a nejrůznějších projektech zabývajících se udržitelností.

Malá výtvarka – Janu z lesa určitě znáte. A znáte i její výtvarný projekt pro malé školáčky? Žádné aktivity 1000x omílané na pinterestu, žádné vaření z vody. Pokaždé zcela originální a přitom až geniálně jednoduché a poučné. Škoda, že nebydlíme poblíž.

Námornicky denník – Slovenka, Francouz, jejich dvě děti, plachetnice a cesta kolem světa v přímém přenosu. Zajímavé čtení o tom, jaké to je, brázdit ve čtyřech vodami Atlantiku. Co všechno takový způsob cestování obnáší? Jak moc je to (ne)bezpečné? Na vše dostanete odpověď. Vše doprovázeno spoustou fotek. Rozhodně čtěte chonologicky od začátku.

poloMáma – než tenhle blog otevřete, dobře si rozmyslete, jestli ho opravdu chcete číst. Píše jej žena, které před rokem a půl zemřela při vážné autonehodě roční dcera. Psaní příspěvků je pro ni možná jakousi formou terapie, možná jen schovkou myšlenek a vzpomínek, které ani přes neuvěřitelnou bolest nechce zapomenout. Nevím. Každopádně je to hodně drsné (místy až morbidní) čtení, bez příkras, o zoufalství a beznaději, ale i o hledání síly žít dál. S ohledem na okolnosti velmi dobře literárně zpracované. Pokud se odhodláte, opět určitě odrolujte až na začátek a čtěte ve správném pořadí.

Smutnej příběh – abysme neskončili tak smutně (názvem se nenechte zmást), nakonec doporučím blog manžela mé kamarádky – filmového scénáristy – který glosuje vlastní život a svět kolem sebe. A to prosím už od doby, kdy většina z nás neměla o existenci nějakých blogů ani potuchy. Vtipné, trefné, inteligentní a chlapské ;).

Uffff, fakt jste to dočetli až na konec?? Co jste přečetli za posledního půl roku Vy?

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisky laskavého čtenáře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Přečteno

  1. Martina napsal:

    Díky, blogy jsou perfektní. poloMámu jsem přečetla jedním dechem. Možná i proto, že sama tak nerada sedám za volant s dětmi v autě.
    Škoda, že nebydlíte blíž, chodila bych k Tobě do knihovny (a samozřejmě vzorně platila čtenářský poplatek :)). U nás v knihovně nemají vše, co bych si chtěla přečíst, ale vzhledem k tomu, že toho přečtu tak pětinu, co Ty, asi mi to zatím stačí. Předvčírem jsem s antibiotiky v posteli dala „Prázdné místo“, ač už mám tu knihu doma asi 2 měsíce a odpuzovala mě počtem stránek. Výborná :), jako ostatně všechny Tebou dobře hodnocené knihy. Už si dělám seznam na příští návštěvu knihovny 🙂

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s