Cvak

Dneska mi došla jedna věc. Uvědomila jsem si, co přesně mi vadí na výchově generace našich rodičů (kterou cha nechca aspoň trochu opakuju) a na klasickém vzdělávacím systému. Až se dočtete do konce, zjistíte, že to zas takový veleobjev není a jen já mám veledlouhé vedení, ale chci si to sem zapsat, protože mi to přijde důležitý.

Není to snaha nacpat všechny do jedné stejné škatule (nikdy jsem nebyla rebel, který musí za každou cenu vyčuhovat), ani fakt, že mi občas nějaká výchovná přilítla (i já sem tam nějakou na zadky svých dětí v zoufalství a/nebo amoku přišiju), ani podporování soutěživosti (a to i přes to, že jsem všechno možné, jen ne soutěživý typ). Dokonce ani hierarchické uspořádání vztahu rodič-dítě (které mi za určitých okolností – respektující matky nečtěte další řádek – přijde v pořádku) nebo školní biflování encyklopedických znalostí. Ne, nic z toho.

Ale popořádku.

Byli jsme dneska v Národním zemědělském muzeu. Já s dětmi, moje maminka a neteř. V rámci jedné expozice měly děti skládat obří elektronická puzzle na čas. Vysvětlila jsem, jak aplikace funguje a ponechala potomstvo, ať se pere samo. Ne tak moje mamka. Stoupla si k dětem a začala vysvětlovat, že „přece tenhle kousek nemůže patřit doprostřed, když má rovnou jednu stranu“, napomínat, že „už zase to dávají blbě, to přece musej vidět, že to tam nepatří“, rozčilovat se, že „to přece takhle nemůžou a že běží čas, tak honem“, načež jim odstrčila ruce a dílky sama během 20 vteřin přeskládala. Správně a v rekordním čase.

Podobná situace se opakovala na jiném místě, kde se vysvětlovala eroze půdy způsobená špatnou orbou a nevhodně zvolenými plodinami. Pro děti (i dospělé) byla připravená moc pěkná aplikace, kde si mohly vyzkoušet, co se stane, když se lán zorá tak či onak, a co způsobí ta která plodina. Zase jsme si vysvětlili, jak daná věc funguje, přičemž jsem přidala výklad o tom, jak by to asi mělo vypadat v ideálním případě, aby nám voda nespláchla úrodu. Začaly si s tím hrát. A to tak, jak mi to připadá přirozené a v pořádku – totiž zkoušely, co se stane, když zvolí tu kterou variantu. Maminka se jim opět jala dobře radit. Když Matyáš poprvé zvolil „nesprávný“ způsob, hlasitě prostestovala. „Máš to blbě, to přece nemůžeš takhle. Dej to tam tak a tak.“ Když i přes její připomínky a rady déšť spláchnul úrodu potřetí v řadě, psychicky to nevydržela a s velmi vyčítavým výrazem „ty děti jsou buď úplně blbý nebo to dělaj naschvál“ směrem ke mě odešla středem, protože „už se na to nemohla dál dívat“. Nechaly si to spláchnout ještě čtyřikrát, než s přehledem vybraly vhodnou kombinaci orby a plodiny.

Nastal jeden z těch vzácných AHA! momentů, kdy kolečka mé šedé kůry mozkové vyjímečně hladce zapadnou do sebe. Konečně mi došlo, proč jsem skutečně tak ráda za školu, do které Matyáš chodí (jojo, vím, že slibuju samostatný článek, však se dočkáte ;)). On si tam totiž může dovolit dělat chyby, klidně i schválně. Nikdo mu neřekne, že je hloupej nebo pomalej, když si něco potřebuje promyslet. Nikomu nevadí, že vyzkouší tři/čtyři/deset možností, než určí tu správnou. Chyba (ani její autor) se tu nebere jako špatná, ale prostě jen jako jedna z cest, jak dojít ke stanovenému cíli.

Protože chybama se člověk učí. A překvapivě se s jejich pomocí učí mnohem lépe a mnohem rychleji než když jen opakuje správné postupy. Pokud mu tedy někdo „nevysvětlí“, že chyby se dělat nemají, protože jsou špatný.

Dodnes bojuju (a asi navždy bojovat budu) s pozůstatky výchovy, kdy chyba je zlo a já blbka blbá, když ji udělám. Vím, že to ani moje maminka ani nikdo jiný nemyslel špatně. Naopak. Nicméně už vždycky si v sobě aspoň trochu ponesu vědomí, že nejsem dost dobrá a že stejně všechno nutně musím pokazit. To se projevuje především ve chvílích, kdy se něco nového učím. Namísto toho, abych zapnula vlastní mozek a zkusila na danou věc přijít sama a doslova si užila objevování, radši se dokola ptám pětkrát na to samé. Protože ostatní vědí líp než já. Protože oni mi jistě dobře poradí. Protože to nechci udělat špatně. Je to hrozný pocit, když sami sobě nevěříte, že něco zvládnete. Když pořád podvědomě očekáváte, že vám někdo odstrčí ruce, protože už se na to nemůže dál koukat.

Nechme naše děti dělat chyby, přicházet na ně a pracovat s nimi. Ať si z puzzlí staví třeba bludiště, i když jim běží čas. Ať si zkoušejí, co se stane, když špatně zorají pole, odfláknou stavěný bunkr, použijí sůl místo cukru, nechají si úkoly až na něděli večer nebo co já vím, třeba snědí hroudu hlíny. Nechme je objevovat a zkoušet. Nechme je žít.

(Já vám říkala, že to nebude žádný terno. Ale důležitý to je velmi. Aspoň pro mě. Protože i když to vím, dělám taky občas matku vševědku. Spíš často než občas. Rozhodně častěji, než je nezbytně nutné. Není to proto, že bych byla tupá nebo si honila vlastní ego na dětech. Je to jednoduše chyba. A když jsem ji objevila, chci s ní pracovat. Protože chybama se člověk učí.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Výchova a péče, Vzdělávání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Cvak

  1. Vanilka napsal:

    Zajímavé. Nikdy mě nenapadlo chybování vnímat takto. Děkuji.

  2. marietulachov napsal:

    Velmi souzním. Všichni se učíme metodou pokus-chyba- pokus… Kdyby byly děti známkovány třeba když se učí chodit, asi by si nikdy netroufly. Protože těch pádů = chyb! Nebo to, že se ve školách podtrhávají chyby červeně, když už se dávno ví, že to zanechává v mozku výraznou stopu, zdůrazní se ta chyba. Učila jsem své děti první stupeň doma a jednou z oblíbených aktivit byl „lov chyb“, kdy si samy lovily chyby v diktátech nebo psaném textu. Musím říct, že jich většinu našly samy nebo jen s upřesněním, čeho se chyba týká.
    Zato kamarádka má prvňáčka a ten už je ze školy napůl zhroucený, napůl zhnusený, protože všechny chyby jsou hodnoceny, známkovány a za chybějící tečku nad i je automaticky mínus. Bála bych se psát diktát! Musí být hrozné žít ve světě, kde každá chyba je problém a ihned následuje trest v podobě špatné známky. Brrrr.

  3. awlenka napsal:

    Díky za přístup k blogu!
    Mně popsaná situace v muzeu přivedla ještě k jiné myšlence: Jako malá jsem nesnášela, když jsem něco dostala, nebo měla dělat a dospělý si to vzal a udělal to za mně. Dostali jsme s bráchou letadýlko, ale ve výslekdu ho dostal spíš táta. Dostali jsme draka a pouštěl ho táta…
    (Moje dítě šlo s mou tetou lepit nějaký korálky na papír, ale ve výsledku to lepila teta, protože dítě je blbý a nevybere barvy, aby to k sobě ladilo (!!!)) Kdo ví, jak se to na mně vlastně podepsalo.

    • Alinka napsal:

      Jojojo, to je přesný. Bohužel musím přiznat, že to občas dělám taky :(. Snažím se spoustu věcí neřešit (a s postupem času mi to jde líp), ale i tak někdy prudím zbytečně jsem za tu nejchytřejší, která ví všechno nejlíp, co a jak. To je holt ta výchova rodičů dětmi :D.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s