O škole

Dneska to bude opět dlooooouhé. Schválně jsem tenhle příspěvek nějakou dobu odkládala a nepsala hned v počáteční podzimní euforii ze soukromé školy. Potřebovala jsem vstřebat všechny dojmy a nechat je odležet, případně dát čas negativům, aby se projevila. Shrnuji sotuaci po sedmi měsících našeho prvního školního roku. Úmyslně píšu „našeho“ nikoli jen „Matyášova“, protože výběr školy rozhodně měl a ještě bude mít vliv na celou naši rodinu.

Jen pro připomenutí odkazy na dva články, které jsem psala v době, kdy jsme školu vybírali Škola základ života a Prkotiny. Škola je malá devítiletka s celkem cca 150 dětmi, není nijak alternativní či elitní. Naopak. Vlastně je docela obyčejná. Co je na ní nejsympatičtější, je pohoda. Obrovská vstřícnost všech pedagogů, opravdu individuální přístup k dětem, které (právě díky malému počtu) opravdu každý učitel zná, a zdravý rozum, který všichni používají. Nic víc. Přijde Vám to málo? Možná.

Začíná to hned ráno, když Matyáše do školy přivádím. Všichni rodiče mají volný přístup do školy a mohou dítě (tak dlouho jak o to ono samo stojí) doprovodit až do třídy. Ne proto, že by mu museli s něčím pomáhat – to ostatně nikdo nedělá, protože dobu, kdy se děti svlékají z bund a přezouvají, tráví rodiče povětšinou v družných rozhovorech prostě proto, že to je prima. Pravda, vykládáme si většinou o banalitách jako je počasí, domácí úkoly a v zimním období virózky a rýmičky, ale i tak. Zdravíme se mezi sebou, víme, kteří rodiče patří ke spolužákům našich dětí a můžeme si tak udělat docela slušný obrázek, co je kdo zač. Vyměníme si novinky ohledně toho, co se ve škole děje.

Když Matyáše doprovodím do třídy, připadám si, jako bych ho stále vodila tak trochu do školky. Na polovině podlahy je rozházené duplo, se kterým několik dětí staví. Další hrají s učitelkou kousek vedle na zemi karty, jiné lezou pod lavicemi nebo lítají po chodbě jak splašené. Nikdo nikoho neokřikuje, nikdo se nepohoršuje nad tím, že všichni mají po ránu spoustu energie. Přijdeme-li na poslední chvíli, nebo dokonce už úplně pozdě (což se nám občas díky dojíždění prostě stane), nic se neděje. Omluvíme se, omluva je přijata a tím to hasne. Je-li třeba (pokud tedy jdeme včas samozřejmě), můžu s učitelkou prohodit pár slov, zeptat se na to, co mě zajímá nebo aspoň pozdravit.

Základem je prostě komunikace všech se všemi. Ať už písemná – ve školníčcích dostávají děti přehledy toho, co se kdy bude dít, co je třeba kdy přinést, zaplatit, udělat – nebo ústní. Kdokoli ve škole (od ředitele přes všechny učitele až po družinářky a hospodářku) je vždy ochoten zodpovědět jakékoli dotazy. Jakmile je nějaký problém, řeší se hned. Navíc i sami rodiče jsou si vzájemně bližší (ne nutně hned přátelé, ale máte aspoň přehled) a šuškanda samozřejmě funguje jako všude jinde.

Sama paní učitelka je myslím skvělá. Hodná (prý vůbec nekřičí, což by se mohlo zdát jako samozřejmost, ale není a upřímně netuším, jak to dělá), ale zároveň si dokáže zjednat autoritu. I přesto, že jí děti tykají a oslovují ji křestním jménem. My rodiče jí sice vykáme, ale Báro jí říkáme taky. Matyáš ji má moc rád a plně ji respektuje. Krom toho, že se vidíme každé ráno, můžeme kdykoli komunikovat přes email nebo WhatsApp. Například když byl Matyáš nemocný, psala jsem si tak o úkoly.

Ty jsou mimochodem kapitola sama pro sebe. Domácí úkoly dostávají děti na týden dopředu – v pondělí dostanou zadání a další pondělí je hotové odevzdávají. Je tedy absolutně na dítěti, kdy je napíše a zda všechny najednou nebo po částech. (Schválně tipnete si, kdy a jak je píšeme my?) Není jich nijak extrémně moc. Pokud mohu (omezeně) srovnávat s prvňáčky z jiných škol, dostáváme jich na týden asi tolik, co jinde bývá na dva dny. Rozhodně neslouží k tomu, aby prudily a stresovaly každý den celou rodinu. Matyáš nad nimi sice nijak nejásá a někdy se mu do nich opravdu nechce, na druhou stranu jeho (ani nás rodiče) nijak zásadně nezatěžují. A dělá poctivě i ty, které jsou jen dobrovolné.

Když někdo ve škole chybí, učitelka rámcově zadá, co je třeba doplnit. Ale abych doslovně citovala z jejího písemného vzkazu všem rodičům v době chřipkové epidemie: „Pokud má dítě něco zameškáno, procvičujte doma dle instrukcí. Nicméně děti příliš nezatěžujte a rozhodně je nenuťte dopisovat úplně vše, co zameškaly, abyste je neznechutili.“ Navíc vůbec není třeba, aby bylo vše hotovo v den, kdy se zase dítě vrátí do školy. Zameškaná látka se v případě potřeby doučuje postupně a paní učitelka v pracovních sešitech speciálně označí to, co bychom opravdu měli doplnit. Zbytek je jen dobrovolný.

Na prvním stupni se hodnotí pouze slovně. Na začátku měsíce dostanou rodiče přehled toho, co je na příští týdny v plánu. Na konci měsíce zas obdržíme shrnutí, jak dítě danou látku zvládlo, co se mu povedlo, případně kde je třeba přidat. V pravidelných intervalech děti vyplňují sebehodnocení. Mají připravené pracovní listy s otázkami/položkami (např. sčítám a odčítám do 10 rychle a bez chyb) a předkreslenými kvězdičkami k vybarvení. Počtem vybarvených hvězdiček dítě samo určuje, jak si je v dané oblasti jisté a jaký má ze svého výkonu pocit. Tato hodnocení se pak probírají na tripartitních (dítě-učitel-rodiče) konzultacích, kde nejprve dítě samo s pomocí již vyplněného listu znovu zhodnotí svůj výkon slovně a vysvětlí, proč se ohodnotilo právě tak a tak. Teprve poté doplňuje svoje hodnocení učitelka. Ta mimochodem tvrdí, že děti jsou samy na sebe výrazně přísnější, než by kdy byla ona.

Vysvědčení bylo též slovní. Plus děti dostaly „smajlíkový“ přehled, kde byl u každého předmětu veselý, smutný nebo neutrální smajlík. To pro ty rodiče, kteří přeci jen protřebují nějakou exaktní škálu. Hodnocení je záležitostí výhradně soukromou. Neprobírá se veřejně na třídních schůzkách, ty slouží pouze ke sdělování obecných organizačních věcí. Konzultace nelze nahradit písemným hodnocením, rodiče vždy musí přijít osobně, ideálně oba dva. Navíc je nemyslitelné, aby dítě nebylo přítomno. Naopak vždy dostane prostor, aby se k hodnocení učitele vyjádřilo.

Už předtím mi bylo slovní hodnocení sympatické, ale teprve, když jsem si tímhle procesem prošla v praxi, došlo mi, jak moc je narozdíl od klasických známek pro dítě přínosný. Matyáše samo hodnocení učitelky nijak zvlášť nezajímá, což mi při vzpomínce na hony za jedničkami, hvězdičkami a razítky, které jsem zažila já, přijde skoro neuvěřitelné. Mohlo by se zdát, že to je prostě tím, že na školu dlabe. Vůbec, on totiž její zpětnou vazbu v podstatě nepotřebuje. Dokáže sám naprosto přesně určit, kde by měl přidat, co mu třeba činí potíže nebo co jde naopak samo, aniž by k tomu potřeboval nějakou vnější autoritu. Díky tomu je mnohem ochotnější na daných slabinách pracovat. Neučí se proto, aby dostal jedničku. Učí se prostě proto, že se učit chce, že sám chce věci dělat a vědět líp. Někdy míň, někdy víc, ale vnitřní motivace je naprosto zřejmá.

Pokud se ho zeptáte, co je ve škole nejlepší, odpoví, že právě to učení. Ne družina, ne tělocvik, ani obědy. Prostě učení. Nejvíc ho baví prvouka, protože vyhovuje jeho touze po sbírání encyklopedických znalostí z nejrůznějších oborů. Ale baví ho například i psaní. Právě u písanky se krásně projevuje onen individuální přístup. Všechny děti ve třídě dostaly první písanku ve stejný čas. Od té doby si každé z nich postupuje svým tempem. Pravidlo je, že by každý den měli napsat pár řádků (do toho se ovšem počítá i to, co děti napíšou přímo v hodinách ve škole, přičemž pět šest řádků napíšou vždy). Jestli těch řádků ale bude jen těch pět, deset nebo třeba dvacet, je úplně jedno. Navíc tam, kde jsou předepsána už celá slova, není třeba vypisovat celý řádek. Stačí slovo napsat jednou správně. Těm, které psaní nebaví, ho přehnaným nátlakem nikdo neprotiví. Naopak tomu, komu jde, nikdo nebrání psát si tolik, kolik chce. Takže ti nejrychlejší jsou už na konci čtvrtého sešitu, ti nejpomalejší sotva dokončují první. Zvláštní na tom je, že v podstatě všichni píšou ochotně a pěkně. Když to Matýska chytne, klidně vydrží hodinu v kuse psát. Už jsme ho několikrát museli od písanky vyhnat, protože prostě byl čas jít spát.

Ve třídě jen jich jen šestnáct (a skoro nikdy se nesejdou všichni) a učitelka tak má dost prostoru pro každého z nich. Dokáže dobře odhadnout kolik komu naložit, kde přidat, kde ubrat. Z jejích slovních hodnocení rozhodně nemám pocit, že by je psala pro všechny přes kopírák. S postupem času je víc a víc zřejmé, že si skutečně všímá toho, jaké děti jsou. Velice dobře ví, co na Matyáše platí, zná jeho silné i slabé stránky, respektuje, že je stydlivý, ale zároveň ho přiměřeně povzbuzuje, aby se ničeho nebál.

Výuku se snaží koncipovat tak, aby byla pestrá a děti bavila, protože tak si děti věci líp zapamatují. Jednou jsem se už po začátku vyučování musela do třídy vrátit (kvůli vyplnění nějakého lejstra) a už za dveřmi jsem slyšela rámus, smích a rány. Když jsem vešla, děti skákaly z jedné lavice do sedacího vaku a u toho křičely: „Pozooooor, jsme parašutisti.“ Na můj trochu vyděšený výraz odpověděla paní učitelka klidně, že se zrovna učí písmenko P a bylo zároveň třeba nechat je ještě trochu vyřádit, protože před hodinou jim to nestačilo.

Celkově mi přijde, že ve výuce jedou pomaleji než v běžných prvních třídách. Ale zase, co se Matyáš naučí, opravdu umí a ví, proč se daná věc probírá a k čemu je dobrá. Vidí za ní smysl. Nebere tak všechno jen jako „prudu“, kterou musí přetrpět. Učitelka přizpůsobuje tempo tak, aby všichni stíhali a zároveň se nikdo nenudil. Nepotvrdily se předpovědi babiček, že ho škola nebude bavit, když už umí číst a počítat. Je pravda, že zpočátku jsme trochu bojovali s matematikou – přece jen nechat dítě, které sčítá dvojciferná čísla, domalovat tu jeden čtvereček, tu dvě kolečka, bylo trochu demotivující – ale šlo opravdu jen o ten začátek, než se zaběhl jakýs takýs systém a paní učitelka se zorientovala, jak na tom kdo je.

Kromě vyučování chodí Matyáš samozřejmě i do družiny. Ta pro něj samotného paradoxně představuje největší problém (pominu-li ještě ranní vstávání). Družina je totiž zaprvé společná pro všechny děti, zadruhé v ní děti mají velkou volnost. Všichni se mohou pohybovat všude, nikdo nikoho nedrží na pomyslném řetězu a dodržují-li se základní pravidla bezpečnosti a slušného chování, ani ho neusměrňuje. To se na první pohled zdá dobré a drtivé většině dětí to tak i vyhovuje. Pro Matyáše ale takový stav věcí znamená chaos. Přestože se mu objektivně nic zlého neděje (až na jednu drobnou nepříjemnost, o které snad časem napíšu víc), subjektivně je na něj velké množství hlučících, běhajících a jednoduše řádících dětí občas příliš. A není mu to úplně příjemné.

Naštěstí jedna z vychovatelek je mistryně ve vyrábění čehokoli. Takže Matyáš se povětšinou drží u ní (spolu s asi 15 holčičkami) a zatímco ostatní pořádají bitvy, hrají na schovku a podobně, on se soustředěně věnuje kreativní činnosti. Postupem času se celá situace díkybohu zlepšuje. Otrkává se a skamráďuje. Přichází na to, jak v takovém množství dětí fungovat, což je přesně věc, kterou ho my naučit nemůžeme. Musí sám. (A já si jsem poměrně jistá, že pokud by došlo třeba na šikanu, tahle škola se k ní postaví čelem.)

Škola pořádá pravidelné společné akce pro celé rodiny a přátele – slavnosti podle ročních období, brigády na zahradě, jarmark, bazar dětského oblečení, tvořivé dílny. Přiznám se, že k těmhle akcím mám coby introvert tak trochu ambivalentní vztah. Na jednu stranu se vždycky děsím, jestli si budu mít s kým povídat (děti pochopitelně zmizí někde v prachu s kamarády a já zůstanu sama), co si o mě ostatní budou myslet, jestli to všechno není jen taková trapárna. Na druhou stranu jsem za ně vlastně ale hrozně ráda. Vytvářejí pocit komunity (i když k té v pravém slova smyslu to má asi ještě dost daleko) a sounáležitosti. Vždycky se najde někdo, kdo se se mnou dá nakonec do řeči a ve finále je to vždycky moc milé. Každý něco uvaří nebo upeče, děti se postarají o výzdobu i program. A opět – můžete s kýmkoli probrat, co je zrovna třeba.

Je pravda, že právě díky svým (samozřejmě zcela iracionálním) obavám a ostýchavosti pronikám do celého společenství asi výrazně pomaleji, než řada jiných rodičů. Taky mě mrzí, že neexistuje například společné diskusní fórum (nebo aspoň fb skupina), kde bychom se my-asociálnější mohli jednodušeji zapojit. I samotné webové stránky školy jsou tak trochu archaické (myslím, že jejich koncepce i design jsou stejné od založení školy před dvaceti lety). Stejně tak příliš nefunguje nějaké silnější a akčnější rodičovské sdružení, které bych na podobné škole čekala. A sama si na vyvolání nějaké větší debaty (zatím) netroufám. Ale času mám dost, třeba se trochu otrkám, až se víc skamarádím (hmmm, že nevíte, po kom to dítě je?).

Koukám, že jsem se pomalu přesunula k negativům. I ta samozřejmě jsou. Všechno má svůj rub a líc.

Co z Matyášova pohledu ubírá plusové body škole nejvíc, je ranní vstávání. Nesnáší ho (stejně jako oba jeho rodiče, takže není čemu se divit), dostat ho ráno z postele je každodenní boj. Sice dojíždíme, ale jelikož začátek vyučování je až v 8:30, vstáváme stejně, jako kdyby chodil do spádovky. Takže prašť jak uhoď.

Dojíždění je negativum, které asi nikoho nepřekvapí. Je to věc, která kupodivu Matyášovi nevadí vůbec a jako špatné ho nevnímá (jsem zvědavá, jestli ho se stejným stoickým klidem bude časem snášet i Barunka – troufám si tvrdit, že ani omylem). Největší zátěž je to v tuhle chvíli pro mě. Pokud s ním absolvuju obě cesty, tedy vedu do školy i vyzvedávám, a zároveň nejedu ani jednou autem, znamená to 3 hodinový časový zásek, což je v rámci dne znatelná ztráta (tahle situace nastává zhruba 3 dny v týdnu).

Školné se na soukromých školách jednoduše platí. Řada škol ho má na (alespoň pro nás) zcela mimomísoidním levelu, kdy za jedno dítě platíte stejně, jako kdybyste spláceli druhou hypotéku. Pokud těch dětí máte víc, netuším, jak to rodiny s běžnými příjmy mohou zvládat. My platíme něco málo přes tři tisíce měsíčně, tedy při dvou dětech cca 7. Není to tak strašné jako u těch dříve uvedených škol, ale na rodinném rozpočtu to znát je, to zas ne, že ne. To všechno krát 10 měsíců krát 9 let školní docházky. Plus SRPŠ,  družina a obědy (což jsou položky, které se sice platí i na státních školách, ale je třeba s nimi dopředu kalkulovat). Kolem a kolem dohromady slušná suma. Na druhou stranu musím říct, že kromě aktovky, penálu a obalů na sešity (které mám stejně tak trochu na salámu), jsme Matyášovi nepořizovali vůbec nic. Ve škole dostanou všechno, co potřebují (včetně učebnic, sešitů, výtvarných potřeb, apod.). Předlouhé seznamy nezbytností, které mi ukazovaly maminky některých prvňáčků, mi přišly jako naprostá haluz.

Situace v družině trochu dokresluje fakt, že jsme Matyáše vytrhli ze známeho prostředí. Matyáš je plachý a chvíli mu trvá, než se s někým pořádně skamarádí. Ve školce mu to trvalo rok. Bylo jasné, že i tady to bude na dlouhé lokte. Spolužáky má (pokud mohu soudit) v pohodě a snad se všemi si rozumí. To podporuje i přístup učitelky, která se snaží, aby při společné práci nebyl nikdo opomíjený. Navíc má další kamarády i ve vyšších třídách. To ale nic nemění na tom, že i když už se s nimi celkem sžil, jsou daleko. Skoro všichni do školy dojíždějí a v našem blízkém okolí nebydlí nikdo (nebo zatím o nikom nevíme). A původní kamarádi ze školky mají už svoje vlastní spolužáky. Ačkoli Matyáš na základní školu, kam šla většina dětí ze školky výslovně nechtěl, protože s jistými grázlíky měl svoje zkušenosti, vnímám tohle pořád jako velké negativum. Sama jsem do školy dojížděla a vím jaké to je, když kamarády můžete vidět jen ve škole, protože jinak bydlí na druhém konci města.

Mimoňství – jinak to asi nezvat nedokážu. Tím, že naše dítě dochází na soukromou školu, je z nás automaticky elita (se všemi negativními konotacemi, které v naší zemi tohle slovo momentálně má), která nedrží basu s obyčejnými lidmi. Když jsem nedávno seděla v hloučku maminek stejně starých dětí na jedné narozeninové oslavě, probírala se samozřejmě škola (většina dětí byli prvňáci/druháci). Debata probíhala uměřeně, sem tam někdo něco pochválil, na něco si postěžoval, žádné extra excesy nikdo nezmiňoval, nicméně všechny přítomné dámy školu braly jako jakési nutné zlo, které musejí ony a jejich děti přetrpět. Mlčela jsem tak dlouho, až jim to přišlo podezřelé, takže se zeptaly. Když ze mě vypadlo, jak se věci mají, krom hostitelky (která je má velmi dobrá kamarádka a se kterou jsme školu probíraly nesčetněkrát) na mě všechny začaly podezřívavě koukat – áááá, smetánka. Moje argumenty pro naši školu jim připadaly malicherné. A už vůbec nechápaly, že jsme ochotní k takovému dojíždění. Naše sociální bubliny se v tu chvíli míjely o několik světelných let.

Nikdy nebudeme vědět, jestli by to bývalo bylo na státní škole stejné, lepší nebo horší. Můžeme jen odhadovat z toho, co se dozvíme ve svém okolí. Já (a dnes už díkybohu i můj skeptický manžel) jsme přesvědčeni, že to smysl má. Ale třeba by to na státní škole bylo taky v pohodě – pochybnosti a otazníky se sem tam dostaví. A odpovědi nejsou a nebudou.

Závěrem – nemyslím si (a ani to nebylo mým cílem), že škola bude nejmilejší součástí Matyášova života. Asi se nikdy nestane, že by na začátku prázdnin plakal, protože nemůže do školy (jako to v první třídě dělal syn našich kamrádů). Naopak, na prázdniny se už měsíc strašně těší. Ale rozhodně nemá ze školy strach, nepředstavuje pro něj žádné trauma nebo třeba jen nepříjemnost. Učení ho baví a bere všechno jako samozřejmou součást svého světa. Je se školou v pohodě. A to je pro nás všechny skutečně důležité.

Snad jsem na žádnou oblast nezapomněla, ale kdyby někoho zajímalo něco konkrétněji, klidně se ptejte.

(Chtěla bych jen dodat, že pevně věřím, že v Čechách existuje mnoho dobrých státních škol, v nichž učí řada schopných a kvalitních pedagogů, kteří odvádějí úžasnou práci. Pracují však v rámci systému a často za podmínek, které mi nejsou úplně sympatické. V našem okolí bohužel žádná osvícená státní základní škola není. Proto jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli – své důvody už jsem tu koneckonců uváděla několikrát.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Vzdělávání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na O škole

  1. E. Klokaní napsal:

    Alinko, díky za report, moc zajímavé čtení! Ohledně té rodičovské komunity – a co jen založit třeba FB skupinu jako vějičku a on už se někdo chytne (a kdyby ne, tak co, je to jen FB)? Jsi akční žena, vůbec bych se toho nebála:) A Barunka bude taky teprve teď předškolačka, že?

    • Alinka napsal:

      Mno, asi něco časem zkusím. Teď jsem ve fázi, kdy si začínám tykat s maminkama z naší třídy a zdravím se s rodičema druháků (mají skříňky a třídu ve stejné části školy, takže se s nimi vídáme nejvíc). A teď hlavně prázdniny. Tak snad v září najdu odvahu k nějakému kroku ;).

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s