Mlčeti zlato

Na Lhotě se utopili dva sedmiletí kluci. Zpráva, která minulý týden opanovala všechna česká media. Už sama o sobě mi způsobila ježení chlupů v zátylku a posílila moji mateřskou paranoiu. Nicméně k ní se přidaly dvě další okolnosti, které mi připadají minimálně stejně děsivé.

Zaprvé – údajná totální a fatální lhostejnost personálu koupaliště ke dvěma zoufalým matkám velmi pravděpodobně umocněná tím, že se jednalo o Vietnamky. V obchodech jim bezostyšně tykáme a když jsou v maléru, tak je s přehledem vyfuckujem? Nebo to s rasou vůbec nesouvisí a jsme vůči problémům druhých lhostejní už tak nějak normálně? To jako fakt??? Nevím, co je horší. (Nicméně, ač mě uměle vyvolávané xenofobní a všeobecně nenávistné nálady v naší zemi vytáčí do vrtule, necítím se – aspoň zatím – úplně kompetentní na tohle téma psát nějaké hlubší pojednání.)

Zadruhé – tsunami komentářů na sociálních sítích, které s nadřazenou samozřejmostí tvrdily, že „mně by se tohle nestalo!!!“, „že matky určitě klábosily nebo čučely do telefonu namísto hlídání dětí“, atd. (Vyjádřit se k tomuhle se naopak cítím komeptentní až až.)

Pominu-li fakt, že autoři těchto komentářů jsou empatičtí asi tak jako kostka ledu, pak si já se stejnou jistotou myslím, že mně by se tohle nebo něco podobného úplně klidně stát mohlo. Dokonce si troufám tvrdit, že by se to mohlo stát naprosto komukoli.

Za těch skoro osm let, co jsem matka:

  • mi dítě spadlo z přebalovacího pultu
  • si oba dva zvládli několikrát málem vypíchnout oko
  • jsem dokázala obě děti zcela regulérně ztratit během cca 15 vteřin (Barborku navíc kousek od vodní nádrže, takže jsem neměla nejmenší tušení, jestli je ve vodě nebo ne – úplně stejně jako maminky na Lhotě)
  • bylo jedno dítě asi tak pikosekundu od okamžiku, než spadne ze stromu z výšky asi 6 metrů ve chvíli, kdy jsem si toho všimla a začala na něj ječet
  • se oba dva mnohokrát vrhli do silnice, aniž by si vůbec uvědomili, kde jsou a že je třeba se rozhlédnout
  • jeden potomek druhému nechtěně přibouchl ruku do dveří auta
  • zahučelo jedno dítě nečekaně do rybníka, druhé zas postrádajíc naprosto pud sebezáchovy skákalo do bazénu, kde rozhodně nestačilo (samozřejmě ani jedno z nich v té době neumělo plavat)
  • se oba dva zřítili střemhlav ze schodů

Jediný rozdíl mezi všemi těmito případy a kteroukoli tragédií, kdy se nějaké dítě vážně zranilo nebo dokonce zemřelo, je ten, že jsem měla štěstí. Štěstí, že se zrovna nic vážného nestalo, že jsem nakonec přeci jen zareagovala včas, že děti byly rozumnější než se původně zdálo. Prostě štěstí jako hrom.

Tragédie jsou totiž otázkou několika málo okamžiků. Nemám tušení, co maminky na Lhotě zrovna dělaly nebo naopak nedělaly a jak se stalo, že ztratily děti z dohledu. Možností je asi tak milion. A zřejmě ani kdybych to věděla, nikdy by mě nenapadlo vést podobně nabubřelé řeči.

Protože mé děti nejsou pod mým dohledem v každé vteřině svého života. Dokonce často nejsou pod dohledem jakéhokoli dospělého. Protože i když na ně tak zvaně dávám pozor, nesoustředím se na ně neustále. A i když jo, stejně kolikrát nestihnu zasáhnout dřív, než si zůsobí nějakou újmu. A protože koneckonců dost často místo na ně, koukám do knížky a, ano, i do toho mobilu, případně s někým klábosím. Ruku na srdce, dělají to tak všichni (dokonce mi přijde, že nejvíc ti, kteří to nejvíce kritizují).

Stane-li tragédie, lze z pohledu mluvčího, učinit pouze dvě věci – vyjádřit soustrast a nebo mlčet. V situaci obou maminek je totiž aboslutně irelevantní, jestli za smrt dětí nějakým způsobem objektivně mohou nebo ne. Ony své počínání toho dne budou samy sobě vyčítat nadosmrti. Protože, ať už dělaly cokoli, navždycky budou řešit, že něco mohly udělat líp, jinak.

Zemřely jejich děti, a to už se nikdy nespraví.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Mlčeti zlato

  1. marietulachov napsal:

    Naprosto souzním. Nevynechala bych jediné slovo. A děkuji za vyjádřené.

  2. Vanilka napsal:

    Děkuju, že jsi to tak krásně sepsala. Cítím to úplně stejně! A nevím, jestli to mělo co dělat s tím, že ty maminky byly Vietnamky. Mám pocit (a strach), že v dnešní době, když se mi něco stane – když mě třeba někdo napadne na ulici, okrade, zbije – nemůžu se vůbec spolehnout na to, že jsou kolem lidi. Dnes už si lidé prostě asi nepomáhají. Nevidí, neslyší. Nechtějí.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s