Semafor

„Copak ty nikdy nejdeš na červenou nebo co?“ vyhrknul manžel a nevěřícně na mě zíral. Stalo se tak poté, co Matyáš přišel s tím, že nechce chodit s tátou do školy, protože někdy přecházejí na červenou, a já ho (manžela) seřvala, že „To snad, krucinál, nemyslí vážně?!?!“

„A když potřebujem stihnout autobus? A vůbec nic nejede?“

„Ne, prostě ne! Neuč ho to! Na červenou se nechodí!“ byla jsem zase jednou za matku hysterku.

Načež jsem se dozvěděla, že si můj drahý za téměř sedmnáct let společného života nevšiml, že ne, opravdu nechodím na červenou. Dobře, abych byla upřímná, možná jsem to párkrát v životě porušila, ale od té doby, co jsem poprvé usedla za volat a zjistila, že polovina pražských chodců jsou obyčejní sebevrazi, to jednoduše nedělám.

Vím, že mě zelená stoprocentně neochrání a nikdy na to nelze spoléhat. Dokonce paradoxně vím hned o dvou případech mně známých lidí, kteří šli na zelenou a srazilo je auto, zatímco takový případ, kdy sejmulo kamaráda přebíhajícího na červenou, znám jen jeden (navíc on to na rozdíl od těch dvou předchozích přežil).

A vlastně i mě samotnou jednou téměř srazil nějaký blbeček, když jsem přecházela na zelenou (že to byl blbeček soudím především podle toho, že na mě ještě sprostě řval, co na tom přechodu dělám).

Ale stejně. Zkrátka na červenou se nechodí a basta. Ani když nic nejede. Ani když přecházejí ostatní. A už vůbec ne, když si myslím, že to přece určitě stihnu. Nikdy!

Uvědomuju si, že řada lidí to má jinak. Dokonce do té míry, že když přecházím u nás přes hlavní a nic nejede, cítím se trapně, že si mačkám čudlík semaforu, aby mi naskočila zelená. Tím samozřejmě zdržuju potenciálně přijíždějící auta, která by bývala v pohodě projela bez zastavování, kdybych přeběhla na červenou. Ale já prostě nemůžu jinak.

Učím to tak i své děti. Chápou to oba dva, myslím, velice dobře. A pak tohle.

Jak to máte Vy? Přejdete občas na červenou? I s dětmi? A jak reagujete, když to Vaše potomky někdo učí jinak?

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Váš názor, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Semafor

  1. janasp napsal:

    Na červenou s dětmi nikdy, fakt nikdy, i kdyby nám měl ujet autobus. Sama to občas neřeším (když se nikdo nedívá :-). Úplně chápu tvoje rozčilení – to bych na muže taky řvala jak tur.

  2. marietulachov napsal:

    Tohle je tak těžké téma. Přestože by mělo být lehké tím, jak je zdánlivě samozřejná odpověď. Je jasné, že se to netýká jen přecházení na červenou, že. Ale čehokoli, co přestaneme dělat kvůli dětem, protože „se to nemá“. Například mí rodiče nás učili, že sprostá slova ne. A bylo to fajn, nikdo u nás doma nemluvil sprostě. (Až na pubertální výjimky, že bratře:-D) Jenže. Vyrostli jsme a já jsem zjistila, že tatínek, když se naštve, nějaké to „slovo“ použije. Nebylo to nic divokého, ale stejně si pamatuju jistý pocit zklamání… Jako bych zjistila, že káže vodu, ale pije víno. Sama mám tři děti, dnes už dospělé a vím, že je těžké žít „s čistým štítem“ jen proto, aby viděly… Je totiž mnohem lepší žít s čistým štítem, protože jsem to já a mé rozhodnutí. A neovlivní mě to, až děti vyrostou (bude mi ujíždět autobus…).Snad jsem se moc neodchýlila od tématu.

    • Alinka napsal:

      Maruško, děkuju moc za reakci. Chápu, jak to myslíte. Naprosto souhlasím a popravdě řečeno se sama snažím mít v tomhle směru obecně (nejen na semaforech) před dětmi čisté svědomí. Nedokážu teď říct, jestli to opravdu všude dodržuju, nenapadá mě zrovna nějaký konkrétní příklad (a určitě to někde ohlídané nemám). Ale třeba ta sprostá slova – taky tak nemluvíme (ani doma, ani jinde), ale děti vědí, že nám to občas ujede. A když ano, tak nás pěkně zpucujou. Koneckonců stejně jako my je, když zkoušej, co to udělá, když něco takovýho vypustěj z pusy. To samý je třeba jídlo – nemůžu dětem striktně zakázat brambůrky, když na nich sama ujíždím, ale snažím se jim (i sobě) vysvětlit, proč jejich spotřebu minimálně korigujeme. Nevidím důvod k tomu, chovat se před dětmi jinak než když přítomny nejsou. Dokonce i všechny naše manželské hádky (naštěstí jich je minimum) proběhly před dětmi. Nenecháváme si to až na pak. Stejně tak pokud nesouhlasím s někým z širší rodiny nebo na něj mám takový a makový názor, děti ho víceméně znají (třeba ne uplně do detailu, ale minimálně jsou schopny rozlišit negativní/pozitivní).
      Ale abych se zas vrátila na začátek – konflikt nastane ve chvíli, kdy to máme s manželem každý jinak, což bylo právě v tomhle okamžiku. Uvědomuju si, že po něm nemůžu chtít, aby něco dělal jen proto, že JÁ si myslím, že je to tak dobře, když ON to cítí jinak. A o tom to asi celé je :). Děti byly svědky naší výměny. Chápou, že táta to občas vezme na červenou, ale samy jsou zatím toho názoru, že se to prostě nedělá, protože jim to dává větší smysl.

  3. Sedmi napsal:

    Ahoj, přiznám se, že tohle mám jinak. Kdysi dávno, ještě před dětmi, jsme žili v Německu. A já jsem vůbec nechápala, proč místní v malém městečku ve dvě ráno čekají na zelenou, když tam projede jedno auto za hodinu. Na druhou stranu v takovém Thajsku ani zelená nepomůže, pokud tam vůbec nějaký semafor je. Prostě se musíš vrhnout do silnice (tentokrát už I s dětmi) a projít. Jinak nepřejdeš. Oba extrémy mi vadí. U nás na sídlišti většinou čekám. Ale. Máme tady dvě silnice za sebou a ta zelená je tak krátká, že to prostě nejde stihnout přejít… Takže tak 🙂

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s