Přečteno

Padá mi to z nebe (rozhovor s Angelikou Pintířovou)

Rozhovor s řádovou sestrou, která rozhodně má o čem vyprávět. Vstup do tajného řádu boromejek za komunistického režimu a s tím spojený dvojí život, práce s problémovou mládeží v pasťáku, péče o Václava Havla během jeho posledních dnů nebo vysílání v rozhlase. Pokora, čistota, víra, moudrost, obrovská chuť přijímat všechny výzvy a žít naplno. To všechno v knize najdete. Občas mi šla hlava kolem ze všech těch náboženských termínů, ale s wiki u ruky (já už knížky snad jinak ani nečtu) se zorientujete docela rychle. A rovnou zapomeňte na veškeré klišoidní představy o upjatých jeptiškách, protože zrovna tahle do nich rozhodně nezapadá. Budete-li chtít víc, najdete ji třeba na facebooku.

Hodnocení: 8/10

Deník muže ve středních letech (Petr Kukal)

Pokud se aspoň trošku orientujete na českém twitteru, určitě jste na tohoto pána už narazili. Dříve mluvčí Ministerstva kultury, nyní Filozofické fakulty UK. Jeho tw účet (ať soukromý nebo pracovní) mám fakt ráda. Často mlátí hřebíčky přímo po hlavičce, vtipně, s pointou a člověk navíc musí dost často aspoň chvilku namáhat mozek, aby pochopil, jak to ten Kukal vlastně myslel. Takže když jsem zjistila, že vydal svůj vlastní deník, který má ke všemu na zadní straně přebalu magické slovíčko „skandální“, zaujalo mě to. Mno, všechny senzacechtivé čtenáře rovnou zklidním – skandální to rozhodně není. Tedy pokud vás nepobuřuje, že obyčejný čtyřicetiletý chlap, který dle všeho upřímně miluje svoji ženu, si občas zaflirtuje nebo urazí za večer lahev vína. (Mně osobně přijde naopak divné, když se někteří chlapi tváří, že „tohle“ oni rozhodně nikdy nedělají.) Je to relativně zábavné a díky deníkové formě to rychle utíká. Nicméně spíš zklamání. Neurazí, nenadchne. Takže radši zůstanu sleděm na twitteru.

Hodnocení: 7/10

Neměnnost leopardích skvrn (Kristopher Jansma)

Několika na sobě nezávislými zdroji velmi doporučovaná kniha. A já moc nevím, co si o ní myslet. Čtení mi nešlo, místy jsem se k tomu musela fakt dokopávat. Těch necelých 300 stran mi trvalo skoro měsíc. Dřina. Přitom ten člověk evidentně psát umí, jen je to takové až moc překombinované, zamotané, podivně poslepované. V knize najdete příběh v příběhu v příběhu v příběhu … taková literární matrojška. V mnoha pasážích vážně bravurně napsaná, že se v duchu ptáte, kam na ty nápady chodí. Ale pak je to zase zdlouhavé nebo protivně absurdní a nikam to nevede. Nakonec to skončí „samo v sobě“ jako had, co se kousne do ocasu. Prostě nevím. Divná knížka. Ale aspoň velmi dobře přeložená, to zas jo.

Hodnocení: 6,5/10

Bez jablka (Miloš Říha, Michelle Losekoot)

Na tuhle dvojku a jejich „střídavé psaní“ už jsem upozorňovala jednou. Jejich další společný počin (mimochodem vycházející ze stejnojmenného blogu) je takový pokus o vyrovnávání mužského a ženského principu, nahlížení témat z obou stran – jeho a její. Čekala jsem trochu víc, možná vyhrocenější konflikt nebo alespoň vzájemnou interakci. Ale oni si evidentně psali na zadané téma každý po své lince, bez ohledu na to, co píše ten druhý. Což je myslím škoda. Milošovy příspěvky mě bavily o něco víc. Ale celkově to bylo takové nemastné, neslané. Možná nakonec nejzábavnější bylo výtvarné zpracování od Barbory Balgové.

Hodnocení: 6,5/10

Transport za věčnost (František Tichý)

Zcela zasloužená cena Magnesia litera 2018 v kategorii kniha pro děti a mládež. Ovšem nenechte se zmást, takhle kniha je totiž stejně tak dobrá i pro dospělé. Tedy alespoň já ji zhltla na jeden zátah. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi odehrávajícími se za druhé světové války především v terezínském ghettu. Osudy Židů, všudypřítomná smrt, strach, přátelství doslova na život a na smrt – to vše očima dítěte. Skvěle, jednoduše, pochopitelně napsané. Není to nijak zásadně brutální, přitom velmi opravdové. Vhodné pro děti tak od deseti let. Rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 9/10

Saturnin se vrací (Miroslav Macek)

Předesílám, že Jirotkova Saturnina miluju (knížku, film byl bohužel dost bídný). Přečetla jsem ho celého asi šestkrát a dodnes si v něm listuju, když si chci zvednout náladu. A tak jsem ani neuvažovala, že bych se do „pokračování“ (jakkoli sebevíc označeného za oficiální) pustila. Ale přece jen si ke mě našlo cestu a musím konstatovat, že to není tak úplně pitomé, jak jsem čekala. Je to jen, ehm, zcela zbytečné. Příběh dost vykrádá originální knihu a nepřináší vůbec žádné nové nápady. Autor měl zřejmě strach, aby se původní knize příliš nezpronevěřil, jenže to je právě problém. Tak křečovitě napodobuje předlohu, až je to v podstatě o ničem. Ale je to aspoň psané pěkným jazykem, který sice rozhodně! není! Jirotkův, ale docela hezky se čte – největší plus.

Hodnocení: 6/10

Pod sněhem (Petra Doukupová)

A další knížka, kde jsem se nechala napálit doporučeními. Zaprvé jsem čekala něco trochu jiného – totiž drama. No, drama bylo to fakt dočíst a nezahodit. Nesympatické hrdinky, které se jedna jako druhá chovají (s prominutím) jako krávy a jediné, co je zajímá je nimrat se ve svých ubohých živůtcích a hledat na druhých chyby. Děj žádný, konflikty sice neustálé, nicméně závěrečná katarze nulová. Za mě rozhodně ne. Takhle nějak si představuju zbytečně napsanou knihu.

Hodnocení: 5,5/10

Slepá mapa (Alena Morštajnová)

Tohle bylo úplně jiný kafe. Strhující příběh žen tří generací vyprávěný tou nejmladší z nich odehrávající se na pozadí historických událostí 20. století. Nádherně napsané, košaté, přitom bez zbytečných a zdlouhavých pasáží. Každé slovo má svůj význam. Vyprávění krásně plyne a nemůžete se odtrhnout, všechno je lidsky uvěřitelné. Morštajnová vytváří skvělou atmosféru a vtahuje do děje. Maličko, ale vážně maličko, mě zklamal (nebo spíš zarazil) konec. Rozhodně tuhle dámu zapisuju na seznam svých oblíbených autorů.

Hodnocení: 9/10

Hana (Alena Morštajnová)

A proto jsem hned sáhla po její další knize. A ta byla ještě lepší. Životní příběh ženy, vyprávěný z pohledu její neteře. Odkrývaný postupně, přesně v těch správných okamžicích. O válce, koncentračních táborech, lidech ukrývajících se před jistou smrtí, o lhostejnosti i přátelství, strachu a utrpení. Ale také o naději (která se ovšem vůbec nemusí naplnit). Syrová depka. Jde z toho mráz po zádech. Na několika místech jsem musela přestat číst a jednoduše to rozdýchávat. Tady je konec mimochodem jedním slovem: skvělý. Jako celá knížka.

Hodnocení: 10/10

Počátek (Dan Brown)

Ano, je to už trochu přeceňovaný autor, nicméně mě (zatím) pořád baví. Přečetla jsem většinu jeho knih, takže tahle mě už víceméně nemohla ničím překvapit. Je to klasický „brownovský“ syžet – geniální Robert Langdon (taky nemůžete vyhnat z hlavy podobu Toma Hankse ulíznutého dozadu?), krásná a velmi inteligentní žena po jeho boku, převratný objev, silný protivník a nespočet dějových zvratů, kdy nic není takové, jak se na první pohled zdá. To všechno doplněné o dokonalé popisy skutečných stavebních i uměleckých děl včetně nejrůznějších podrobností. Pokud už jste nějakou tu knížku od Browna přečetli, odhalíte záporáka správně nejpozději v polovině, ale nevadí to (koneckonců nestalo se mi to u něj poprvé), i tak je děj napínavý. Místy ukecané, zejména začátek je výrazně pomalejší a zbytečně natahovaný, ale když se jím prokoušete, rozjede se to a už neodložíte.

Hodnocení: 8/10

Dobrodružství milovníka knih (Charlie Lowett)

Od Lowetta jsem v minulé várce měla První dojmy, které se věnovaly dílu Jane Austenové. Milovník knih je o starých tiscích a Shakespearovi. Tři časové roviny, které se v téměř detektivním příběhu v jeden moment spletou dohromady. Je to lepší než První dojmy, především hlavní hrdina mi byl tentokrát výrazně sympatičtější a obecně je to celé promyšlenější. Závěr je sice taky trochu pouťový, ale víceméně uvěřitelný. Opět je dobré alespoň trochu znát základní linie Shakespearových děl, abyste si čtení víc užili. Zjistila jsem, že mě hrozně baví číst knížky o knížkách, tak kdybyste měli nějaké dobré tipy, sem s nimi, prosím.

Hodnocení: 8,5/10

Lapači prachu (Lucie Faulerová)

A ještě jedna, kde se hlavní hrdinka rýpe ve svých dětských traumatech, z nichž vyplývá její život na prd. Taky takové trochu odnikud nikam. Anna je nepříliš sympatická, totálně apatická a nezajímavá. Takový lapač prachu (jo, chápu, že to je záměr). Navíc, když na přebal napíšou „šokující závěr“, způsobí tím jedině to, že závěr pak nijak šokující není, protože vždycky budete čekat něco víc, ehm, šokujícího. No, nevadí. Ale zase musím uznat, že jazykově je to víc než zajímavé. Autorka vystudovala bohemistiku a s češtinou si rozhodně dokáže poradit neotřelým a čtivým způsobem. Za zmínku stojí i „vypravěč“ vtipně glosující dění přímo v Annině hlavě. Celkově nic, co by se mi nějak výrazně vrylo do paměti.

Hodnocení: 7/10

Moje milá smrti (Veronika Hurdová)

Blog (nebo FB) Krkavčí matky asi znáte. Žena, která dle svých vlastních slov „vždycky chodí proti proudu“ a která po smrti manžela zůstala sama na tři malé děti. Z jejího psaní mám rozporuplné pocity. V mnoha ohledech s ní souhlasím. Hrozně se mi líbí, jak rýpe do věcí, které ostatním přijdou normální, jak se fakt zamýšlí i nad těmi nejrýpavějšími otázkami. Na druhou stranu na mě působí hrozně svatouškovsky a chytrolínsky (možná tím víc, čím vehementnějí se to snaží popírat). Tahle knížka je (jak překvapivé) o smrti. O tom, že není třeba se jí bát (ať už smrti blízkých či své vlastní), že k ní lze přistupovat i jinak než ji vytěsnit a s vědomím vlastní smrtelnosti si víc vychutnávat chvíle života. To všechno je pravda pravdoucí a ta pravda je tu hezky žensky podaná. Odtabuizovávání smrti je podle mě téma v dnešní době dost potřebné. Ale … stejně jsem s tou knihou měla problém a nevěděla proč. Trvalo mi dost dlouho, než jsem sama sobě připustila, že já prostě (coby ten, který zůstává) nedokážu nahlížet na smrt tak „protivně“ pozitivně, jako autorka. Ta to totiž činí tak urputně, až to na mě působí neuvěřitelně a křečovitě (byť ona to tak pozitivně s největší pravděpodobností skutečně cítí). Nečekaná smrt opravdu blízkého člověka mě v životě zatím zasáhla jen jednou, ale byla to taková šlupka, že se z ní sbírám už přes deset let a pořád to prostě nedávám. Nedokážu s tím nebojovat a možná ani úplně nechci. A ještě jedna věc, čekala jsem příval emocí, slzy (které jindy roním u každého druhého povedenějšího románu) a ono nic. Jako vůbec nic. Ani kapka (ale řada lidí u toho prý pláče jako želvy, takže spíš jsem divná já). Nicméně rozhodně stojí za přečtení a především za zamyšlení.

Hodnocení: 8/10

Norské děti (Hana Roguljič)

Možná jste o téhle knížce neslyšeli, ale s největší pravděpodobností se vám vybaví kauza rodiny Michalákových, kde švédské úřady před třemi lety odebraly české matce děti. Hana Roguljič se na tohle téma rozhodla napsat celou knihu. Není to ten samý příběh, není o skutečných lidech. Ale principy, na kterých je založen, jsou reálné – ať už jsou to postupy tamních úřadů nebo naopak (pro nezaujatého pozorovatele možná až ambivalentní) vztah rodič-dítě, kdy byste je někdy nejradši přizabili, což ale v žádném případě neznamená, je nemilujete. Myšlenka švédského zákona je jasná už z jeho názvu – ochrana dítěte. Jak chvályhodné. A je to rozhodně jedna z těch cest dlážděných dobrými úmysly. Četlo se mi to dobře a zároveň špatně. Dobře, protože je to čtivé. Špatně, protože představa, že bych se ocitla v podobné situaci, pro mě byla naprosto děsivá. Musela jsem si knihu dávkovat. A budu se opakovat, ale konec mě zklamal – trochu bondovka, kterou si tedy autorka mohla odpustit. Navíc je to konec-nekonec, který prostě čtenáře nemůže uspokojit. Ale pokud chcete trochu nervydrásajícího mateřského psycha, směle do toho.

Hodnocení: 8/10

Všechno, co si nepamatuju (Jonas Hassen Khemiri)

Zvláštní knížka. Příběh, v němž se velmi nápaditě střídá hned několik vypravěčů. Na začátku jsem se bála, že to autor neukočíruje, ale jo. Ten styl se mi hodně líbil. Je to svižné, má to spád, žádné záseky. Ale příběh je slabší. Hnacím motivem knihy je snaha zjistit, jak zemřel jeden z hlavních hrdinů. A motá se do toho nějak moc věcí – imigranti, úřady, babička s Alzheimerem, divoké párty, konflikt přátelství versus láska. Celkově pak celá kniha působí neuspořádaně, roztříštěně. Chce toho říct hodně a vlastně neříká nic. Přesto se mi to víceméně líbilo. Postavy mi sice nebyly nijak extra sympatické a s jejich myšlenkovými pochody jsem rozhodně nesouzněla, ale byly uvěřitelné. Žádní svatouškové, ale ani extra záporáci, prostě lidi. Jak říkám, zvláštní knížka.

Hodnocení: 7,5/10

Vzpomínky, co neuletí (Hana Androniková)

Tak a je to v háji, protože tímto jsem Andronikovou dočetla (rozuměj, přečetla všechny její knihy). Pro mě „Paní Spisovatelka“. Zcela osobitý styl, nádherné hrátky s jazykem, a přitom všechno tak lehoučké, jednoduché. Svazek povídek, někdy samostatných, někdy prozvázaných (ty propojené, které mimochodem tvoří knížku Srdce na udici, mě obzvláště bavily). Neobyčejně obyčejné, místy hodně bolavé, i při té lehkosti zvláštně hluboké. Těžko se mi hledají slova, protože o tomhle se nedá psát, to prostě musíte číst.

Hodnocení: 9/10

Stín větru (Carlos Ruiz Zafón)

Pokud chcete román, který vás vtáhne svoijí atmosférou, tajemstvím a napínavostí, pak se Stínem větru nemůžete udělat chybu. A zase je to o knížkách a moci, kterou v sobě skrývají. Hlavní hrdina Daniel prostřednictvím knih hledá nejen sám sebe, ale i tajemného autora Juliána Caraxe. Přitom rozplétá podivuhodné osudy řady postav kolem sebe. Chvíli trvá, než se začtete, pár pasáží je zbytečně zdlouhavých, ale zejména druhá polovina knihy je famózní (dočítala jsem v půl páté ráno, protože to prostě nešlo odložit). Máte-li rádi spletité příběhy, jejichž prostřednictvím se dozvíte i něco z historie (tady konkrétně z historie Španělska 20. století), které jsou psané krásným jazykem (super překlad!), pak po téhle knížce rozhodně sáhněte. Jo, a je to první díl z trilogie. Na ty další se časem určitě chystám.

Hodnocení: 9,5/10

Guláš pro Masaryka (Milena Štráfeldová)

Kniha, která mě fakt dostala. České dějiny předminulého století podané prostřednictvím „guláše“ navařeného z jedné rodinné ságy, mnoha historických vsuvek a odboček, spousty faktů, citací dobových materiálů, vtipných glos. Je to chytré, i když přiznávám, že si musíte zvyknout. Mě třeba první vsuvka totálně rozhodila a zaskočila – nechtěla jsem odbíhat od původního příběhu, bylo to napoprvé možná trochu násilné vyrušení. Ale když jsem to přijala jako fakt, už jsem se na tyhle přestávky v ději těšila. Je to hutné, četla jsem dlouho. Mimo jiné proto, že jsem spoustu věcí konzultovala s wiki a jedna drobná zmínka tak spustila lavinu dalšího čtení mimo knížku. Ale pozor, než se do toho pustíte, měli byste mít alespoň hrubý přehled o tom, co se u nás v 19. století dělo – co znamenal rok 1848, jak fungovalo Rakousko-Uhersko, jaké byly hlavní osobnosti tehdejšího kulturního a politického života, co to byla hilsneriáda – jinak si čtení jednoduše neužijete. Já jsem na tom s touhle dobou dost bídně a tak je mi jasné, že jsem spoustu narážek vůbec nepobrala. Určitě se ke knížce chci v budoucnu vrátit. Líbilo moc. Jen konec, kdy už se děj přehoupně do 20. století je trochu ošulený (koneckonců autorka přímo v textu přiznává, že už to chce mít za sebou). Kdyby to pokraqčovalo na dalších 400 stránkách dvacátým stoletím, bylo by to blaho.

Hodnocení: 9,5/10

Kapka Karla Čapka – blogy mám dneska dva. Tím prvním je pro mě naprosté zjevení v podobě blogu/FB/Tw, který by si býval možná v minulosti vedl Karel Čapek. Přiznám se, že netuším, kdo za tímhle projektem stojí (a ani jsem nepátrala, je-li to veřejně známé či „autor“ zůstává v anonymitě), ale dělá naprosto boží věc. Vybírá z Čapkových textů pasáže, které se hodí k aktuálnímu dění. A dělá to naprosto skvěle. Respektive z pohledu „aktuálnosti“ je možná nejlepší sledovat FB stránku, kde se objevují odkazy i na starší články, pokud se znovu stanou aktuálními (je tam toho tudíž výrazně víc). A tedy z toho, jak jsou texty psané před 80 lety stále platné mě mrazí (především s vědomím toho, co všechno následovalo). Už jsem tu kdysi někde psala, že mi Čapek přijde geniální tím, jak viděl až za roh a dokázal to jednoduše a srozumitelně popsat. Teď je mi jasné, že viděl ne za jeden, ale hned za několik rohů. Skvělé, nesmrtelné.

U psice – a skončíme optimisticky. Tenhle blog pro mě není nový. Čtu ho už docela dlouho, ale nějak jsem ho tu nikdy nezmínila, což je škoda. Pokud se chcete smát tak, až bude hrozit, že se počůráte, klikněte. Zápisky matky dvou dětí (ale rozhodně to není jen o dětech), která si v ničem nebere servítky a sebevětší prkotinu dokáže popsat tak, že to vaši bránici rozhodně nenechá v klidu. Doporučuju.

A copak jste přečetli za poslední dobu Vy? Poradí mi někdo knížky o knížkách nebo klidně „jen“ knížky?

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisky laskavého čtenáře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Přečteno

  1. veruce. cz napsal:

    Zaujaly mě zejména ty Norské děti. V tomhle jsem tak trochu masochista, takže četby budu asi trochu litovat, ale zároveň mě to dost láká.

    • Alinka napsal:

      Místy je to fakt mazec. Netuším, co přesně se odehrálo v té kauze Michalákovývh – nakolik to bylo opravdu neoprávněné, ale věřím, že takjové případy se tam fakt dějí. Na druhou stranu v Norsku žije jedna z mých velmi temperamentních kamarádek a děti jí zatím nikdo neodebral :D.

  2. Sedmi napsal:

    Ahoj, nechápu jak to děláš, že toho tolik přečteš… Pokusím se sepsat něco, ale mám teď o zábavu postaráno jinak…

    • Alinka napsal:

      To jsou knizky za sedm mesicu, takze to mas 2,5 knizky na mesic. To mi zas neprijde tak dramaticky. Ja ctu strasne pomalu (a hrozne me to stve). Kdyz hodne jedu, tak dam 40 stranek za hodinu. Kamaradka cte kolem 100 stranek za hodinu a jeste je schopna citovat cele dlouhe pasaze :).
      Ja ctu hodne bud v mhd nebo vecer pred spanim – rada se “uctu” ke spani. Jindy a jinde jen vyjimecne.
      Na tipy jsem zvedava.

  3. Martina napsal:

    Ahoj, dneska jsem dočetla Jojo Moyesová: Jeden plus jedna. Pro mě to byla nová autorka, Ty už ji znáš. Jako dobrý, ale 10/10 určitě ne. Tak možná 8/10. A pak jeden velmi zajímavý tip: Jan Jícha: Co vyprávěl netopýr. Půjčila jsem si to na doporučení kamarádky v dětském oddělení knihovny – oficiálně je to kniha pro čtenáře od 7 let. No, já bych spíš řekla tak od 9, možná 10, ale to je můj soukromý názor. Rozhodně velmi zajímavě pojatá kniha o zdánlivě všedních věcech!

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s