Sami

„Kde máte Matyáše?“ zajímala se upřímně paní hospodářka, když mě na zastávce u školy viděla stát samotnou.
„Právě odjel támhle tím autobusem,“ ukazuju do dálky.
„Jako sám???“ zděsila se ta dobrá žena.
„Jo, na konečný si ho vyzvedne manžel.“

Scéna ukazuje, v čem se poslední dobou trénujeme – děti se někde pohybují zcela samy bez toho, aniž by jim někdo z nás dospělých stál za zadkem. Třeba:

  • Přejet z jedné stany města na druhou. Jeden z rodičů posadí dítě na MHD v místě A, druhý si ho z toho samého vozu v místě B vyzvedne. (Matyáš)
  • Dojít nakoupit do večerky o dva vchody vedle. (oba)
  • Dorazit domů z kroužku, případně od hlavní silnice, tj. vzdálenost cca 1/2 km. (Matyáš)
  • Vyvenčit psa (hlídali jsme sestře) včetně toho, že je třeba po něm sesbírat bobky. (oba)
  • Zůstat sami doma déle než v řádech několika málo minut. (oba)
  • Vypravit se na chalupě na Hadí ostrov.

Pravda v řadě případů u sebe mají k dispozici jeden z mých telefonů, aby v případě potřeby mohli podat report. Téhle možnosti využívají ponejvíc v případě, když dostanou hlad.

Matyáš je samozřejmě díky věku napřed a zvládne toho víc. Krom toho není takové kamikadze jako Barunka, takže mu relativně věřím, že neskočí šipku pod první auto, které potká.

Od malička oba dva trénuju v tom, že pokud jsme venku, nemusím je mít nutně neustále na očích, ale že se mi musí chodit pravidelně hlásit. Funguje to překvapivě dobře.

Stejně tak si stále opakujeme, že se nemají bavit s cizími lidmi. Občas to berou až tak doslova, že odmítají odpovídat i těm dospělým, kterým by měli. Snad jsem jim nezpůsobila nějaké trvalé následky.

Tím, že hodně chodíme pěšky, v okolí domu oba dva všude bezpečně trefí.

Přijde mi to jako docela dobrý základ.

Když si vzpomenu na sebe – v Matyášově věku jsem dojížděla do školy a jezdila po všech kroužcích v okruhu cca 15km od domova. Mobily nebyly a rodiče v podstatě neměli šanci řešit, kde jsem. Pokud bych zmizela, přišli by na to až večer po příchodu z práce.

Tak daleko dneska nejsme. Tedy abych byla upřímná, především JÁ tam nejsem.

Protože, co si budeme namlouvat, zatímco oni se do stavu, kdy budou chtít chodit všude sami, dříve či později dostanou, já bych je nejradši měla pod křídlem neustále (bez ohledu na výše uvedené).

Domýšlení katastrofických scénářů mám v krvi po babičce a mamce.

Pokud jim nějaká cesta trvá o minutu déle, než mi přijde únosné, propadám záchvatům paniky. Když je hned nedokážu najít na hřišti v chumlu dětí, hrozí mi akutní infarkt myokardu.

Stejně tak omdlívám hrůzou, když se rozhoupou na houpačce tak, že lítají čtyři metry vysoko, lezou kdesi v koruně stromu nebo jedou na kole rychleji než já (což se poslední dobou stává až podezřele často). Obcházely mě mrákoty když se vydali na paddleboardu doprostřed Vltavy.

Takových situací je denně x.

Ale snažím se tu hysterku v sobě krotit a zas tak moc jim do toho nekecat. Ne vždycky se mi to daří, ale zlepšuju se. Měla bych, pokud nechci být za matku trapku nebo skončit v blázinci. Těžko soudit, která z těch dvou možností je horší.

Od září bude Matyáš pravděpodobně jednou nebo dvakrát týdně sám absolvovat cestu ze školy domů nebo na kroužek. To znamená jízdu dvěma autobusy a cestu přes několik silnic.

Jsem si jistá, že on to dá s přehledem. Ale já???

Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Sami

  1. Sedmi napsal:

    Jo, nejhorší je to u nejstaršího 🙂 pevné nervy přeju…

  2. Lenka napsal:

    Toto je jeden z nesporných kladů života na dědině. Kluci chodijú sami (většinú teda spolu) od 5 let. Trefí v podstatě všude, nemají moc kam zabloudit. Kromě toho, kdyby se ztratili, stačí říct prvnímu dospělému jméno a ono se to nějak vyřeší… Zatím to ale nepotřebovali. Negativem je, že na kytaru Kubu prostě dvakrát týdně vozím autem, protože spoj hromadnou dopravou neexistuje.

  3. Psice napsal:

    Já se taky bojím, mám katastrofický scénáře, ï když je pošlu do Žabky pro rohlíky. Rozhodně hůř se toho strachu člověk zbavuje v Praze, ještě když nás škola sem tam informuje, že před školou neznámej chlap lákal děti do auta a že je máme doma proškolit, moc klidu to člověku nepřidá. Přitom když dojedeme za babičkou na Maloměsto, Žmur si strašně užívá, že může dojít odkudkoliv domů úplně sám. S dobou, když jsme byli my malí, se to podle mě srovnávat ani nedá.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s