Přečteno

Hrdinové kapitalistické práce (Saša Uhlová)

Knížka české novinářky, která se několik měsíců vydávala za někoho jiného, aby mohla pracovat na těch nejméně prestižních pozicích v Čechách – v nemocniční prádelně, supermarketu, třídírně odpadu, a podobně, a na vlastní kůži tak zakusit, co to znamená. Hukot. Pálí-li vás v práci dobré bydlo, je tahle knížka důkazem, že vaše práce je jednoduše boží (ta moje tedy rozhodně), ať už děláte cokoli. Pracujete-li pak na nějaké podobné pozici, jakou Uhlová vyzkoušela, a ještě jste se z toho nezbáznili, máte můj obdiv. Opravdu. Povětšinou velmi špatné podmínky za minimální mzdu. Nejdrsnější (i když asi nikterak překvapivě) mně osobně přišly zážitky z Vodňanské drůbežárny. Nechtěli byste tam pracovat ani omylem. Všechno formou deníkových zápisů. Bez obalu. Na dřeň. Palec nahoru za odvahu do něčeho takového vůbec jít i za cenu vlastního nepohodlí a totálního překopání osobního života. Knížka obsahuje i řadu užitečných faktografických údajů.

Hodnocení: 9/10

Hovory se spodinou (Liao I-wu)

Tuhle knížku napsal pro změnu novinář čínský. Jedná se o soubor rozhovorů, které vedl s lidmi ze spodních vrstev čínské společnosti – vrah, prostitutka, hajzldědek, ale třeba i přenašeč mrtvých nebo svědek kanibalismu. Jedna z nejdrsnějších a nejzajímavějších dokumentárních knih, jaké jsem kdy přečetla. Přiznávám, že toho o Číně moc nevím. Takže opět čteno s wiki u ruky, kde jsem dostudovávala historické souvislosti. Mazec na druhou. Je to především výpověď o Číně druhé poloviny dvacátého století. Ale místy máte pocit, že osoba poskytující rozhovor musí pocházet ze středověku. Neuvěřitelné příběhy. Nejdrsnější asi kapitola vyprávějící o hladomoru vyvolaném uzákoněním společného stravování v jídelnách a dalším špatným rozhodnutím Strany. To vám prostě hlava nebere. Máte pak pocit, že náš komunistický režim byl jen takový demíčko.

Hodnocení: 9/10

Artemis (Andy Weir)

Marťana jste určitě zaznamenali, ať už knižního nebo filmového. Druhá Weirova kniha je trochu slabší, ale pořád dost dobrá. A rozhodně je část toho zklamání způsobená tím, že po Marťanovi musíte mít chca nechca hodně vysoká očekávání. Tentokrát se ocitáme v nedaleké budoucnosti na Měsíci, kde za posledních cca 20 let vyrostlo regulérní město jménem Artemis. Jak přijít na Měsíci k balíku peněz je základní otázka, kterou si pokládá hlavní hrdinka – kurýrka Jazz. Řešení jí nečekaně nabídne milionář, pro něhož občas pašuje ilegální zboží. Tentokrát je to ale něco mnohem většího, než dostat z přístavu krabici doutníků. Chytré čtení, opět prošpikované poustou technických detailů – především o Měsíci, obecně vesmíru a jeho potenciálním obydlování. Jazz je samozřejmě téměř geniální, takže má spoustu nápadů, jak zadaný úkol provést, a to i za předpokladu, že ne všechno vyjde podle původního plánu. Ale bude to stačit? Samotná hrdinka je tak trochu babochlap a sebevědomí jí rozhodně nechybí, čímž mi nebyla právě nejsympatičtější. Ale v průběhu čtení jsem si zvykla.

Hodnocení: 7,5/10

Blázni a smrtelníci (Bernard Cornwell)

Bernarda Cornwella čtu ráda. Jeho historické romány (a ságy) ze staré Anglie jsou přesně tím typem knih, u nichž se krom skvělého příběhu i spoustu nového dozvíte a tím doplníte mezery z hodin dějepisu. Touhle knížkou trochu netradičně zabrousil do doby pozdější, než je pro něj obvyklé, až do časů, kdy Londýn začíná svými díly dobývat William Shakespeare. Ten však překvapivě není hlavním hrdinou příběhu, a to i přesto, že je to celé o divadle a jeho hry (a především pak Sen noci svatojánské) tvoří podstatnou součást vyprávění. Hlavním hrdinou je totiž Richard – herec a Williamův mladší bratr, který se pokouší zachránit ohroženou divadelní společnost svého sourozence dost odvážnými kousky. Je to méně svižné, než jsem u tohoto autora zvyklá, takže nečteno jedním dechem. Ale je to tak natřískané detaily o alžbětinském divadle, že mu to odpustíte. Celý děj samotné shakespearovy hry lehce připomíná – hodně postav, zpočátku dost velký zmatek v tom, kdo je kdo a jaké má postavení, podobná jména, láska (i když té tu najdete spíš poskrovnu), nenávist a sám velký dramatik vykreslený spíš jako člověk nepříjemný a namyšlený. Hodně zajímavý exkurz do 16. století.

Hodnocení: 7,5/10

Okamžik všeho (Sheily Kirg)

Další z mého soukromého čtenářského projektu „knížky o knížkách“, tentokrát spíš nevyvedený. Příběh se motá kolem malého zaprášeného knihkupectví a jeho zaměstnanců. Linie jednoduchá, předvídatelná, ale vcelku nápaditě zpracovaná – hlavní hrdinka Maggie se pokouší přijít na kloub milostným vzkazům, které jednoho dne objeví v Milenci Lady Chatterleyové. Místy je to přitažené za vlasy, ale to už tak romantické knížky o hledání svého místa ve světě poté, co se vám život převrátí vzhůru nohama, bývají. Kolem a kolem nic, co by mi nějak zásadně zůstalo vězet v hlavě.

Hodnocení: 7/10

Oliver Twist (Charles Dickens)

Klasická klasika. Navedla mě na ni před časem kamarádka, když zmiňovala, že od Dickense něco četla a že je požitek číst něco od „pana spisovatele“. A víte co? Je. Příběh je samozřejmě známý a co hůř – dost naivní. Sirotek, který se čirou náhodou dostane do zámožné rodiny, která, ehm, taky čirou náhodou měla cosi společného s jeho rodiči. Nevlastní bratr, který zná celé tajmeství a kvůli dědictví se ho chce zbavit, hamižný Žid a jeho banda zlodějíčků, kteří se s tím bratrem taky, další čirá náhodička, znají. Zamotané to je víc než hadí klubko, a ještě víc nepravděpodobné. Ale ten košatý jazyk! A velice jemný humor. Hrozně pěkně skládané věty. Radost. Teď koukám, že na DK to někdo hodil do odpadu. Prosím vás, té knížce už je skoro 200 let. Takže ano, pokud jste zvyklí číst strhující thrillery, kde se od první věty něco děje a skončí to až s větou poslední, pak tohle skutečně není literatura pro vás. Ale pokud vám nevadí poklidně plynoucí děj, dočkáte se i nějaké té mrtvoly, strachu a třeba i happy endu.

Hodnocení: 7,5/10

Člověk 25 (kolektiv)

Kniha vydaná u příležitosti 25 let od založení neziskové organizace Člověk v tísni. 25 rozhovorů s lidmni, kteří mají nebo měli s ČvT něco do činění. Povinná četba pro každého, koho zajímá aktuální dění u nás ale i ve světě v poněkud širším kontextu, pro každého, komu není cizí úcta k druhému člověku a pomoc bližním. I když možná povinná četba právě i pro všechny ostatní, kteří mají pocit, že neziskovky jsou tu proto, aby vysávaly systém. Výborná kniha, nadupaná skvělými myšlenkami a svědectvími lidí o lidech. Vřele doporučuji.

Hodnocení: 10/10

Miluj bližního svého (Erich Maria Remarque)

Remarqua mám ráda už od střední školy. Jeho Čas žít, čas umírat mi kdysi hodně poupravil názor na běžného Němce, coby „původce“ všeho zla druhé světové války. Tahle knížka má podle mě podobný potenciál (i když názor měnit v mém případě netřeba). Příběh nás zavede do předválečné Evropy, v níž ze dne na den přežívá řada uprchlíků, které žádná země nechce a jen hledá kličky, jak se jich zbavit. Naproti tomu oni hledají zase jiné kličky, aby někde mohli alespoň na chvíli zůstat. Je to zoufale nerovná, absurdní hra na kočku a na myš, na chyterého a chytřejšího. Že vám to z ní povědomě? Jo, uprchlická krize jak vyšitá. Imigranti jsou chátra, kterou je třeba vyvézt za hranice nebo aspoň zavřít. Hlavně aby se nám tu neusídlili a nedejbože nerozmnožili, protože z toho by nic dobrého nevzešlo. Brrr … Jenže před více než osmedsáti! lety. Z té podobnosti mrazí a myslím, že tím kniha dostává další rozměr, který by třeba před 15 dvaceti lety neměla.

Hodnocení: 8/10

Nejlepší víkend (Patrik Hartl)

Má první knížka od Patrika Hartla, kterou jsem nedopatřením dostala k Vánocům. Schválně píšu nedopatřením, protože sama bych si ji nepořídila. Přitom autor sám je mi velice sympatický (asi jste slyšeli, jak se dokáže smát, že?). Jenže, když sám přiznává, že píše prostě to, co lidi chtějí a nejde do hloubky – mno, moc mě to nelákalo. A nakonec mě to opravdu mile překvapilo. Asi proto, že jsem od knihy nic nečekala. Ano, je to velká oddychovka, žádné extra náročné čtení – jeden rok v životě několika lidí, jejichž vztahy jsou vzájemně propletené. Zklamání i úspěchy, láska i nenávist. Příjemně obyčejné. To na tom bylo asi nejsympatičtější, že knížka se netváří být ničím víc, než jen zábavnou četbou na léto.

Hodnocení: 8/10

Trestankyně (Milena Štráfeldová)

To tohle bylo úplně jiný kafe. Vzpomínáte si ještě, jak jsem tu minule fňukala, že bych si od Mileny Štráfeldové po dějinách 19. století chtěla přečíst i něco z toho 20.? Tak tohle je prosím přesně ono. Na pozadí životního příběhu paní Růženy Vackové se pomalu odvíjí české 20. století. Jeho hlavní milníky jsou tu zmíněné spíš jakoby mimochodem a naopak vystupijí do poředí dopodrobna vykreslené maličkosti. Na rozdíl od Guláše pro Masaryka nejsou v knize žádné historické vsuvky, které pro někoho mohou být až moc rušivé. Přesto to není čtení jednoduché. Nicméně kniha je to skvělá. Styl Štráfeldové se mi líbí moc a z hlediska historického se toho dozvíte spoustu, i když už si myslíte, že víte všechno.

Hodnocení: 10/10

Mimochodem, pokud posloucháte rádi podcasty a téma zpracované v knize vás zajímá, zkuste Černou historii (kde je díl věnovaný jak Růženě Vackové, tak třeba i Dagmar Skálové, která se v knize taky objeví … a nenechte se zmást médiem, pod jehož hlavičkou podcasty vycházejí) nebo Příběhy 20. století.

Z lásky k Praze (Gene Deitch)

Hrozně se mi nechtělo číst knížku o Čechách a Češích v anglickém originále, takže jsem si na českou verzi musela dost počkat (navíc, když se objevila, byla v knihovně okamžitě rozebraná). Ale vyplatilo se. Životní příběh amerického filmaře, který se naprostou náhodou (a spíš z donucení) ocitl v 50. letech v Československu na pouhých 10! dní, aby  se tu následně usadil a žil až do dneška, je totiž naprostý úlet. Mimochodem, z lásky k Praze tady fakt nezůstával :). Jeho pohled na naši republiku především v dochách komunismu je pochopitelně ovlivněný tím, že jako Američan si tu mohl dovolit žít „tak trochu jinak“, že jeho privilegovaná pozice mu umožňovala si život tady opravdu užívat, zatímco ostatní stáli frontu na banány nebo toaleťák. Ale je to strašně zajímavé, milé (rozhodně s láskou napsané) a vtipné.

Hodnocení: 8/10

Duch Llana Estacada (Karel May)

Před prázninami mě chytla slina na už jednou přečtené knížky. A první volba padla na moji snad nejmilejší mayovku. Příběh, v němž nesmí chybět Old Shatterhand ani Vinetou (ti však nejsou hlavními postavami a spíš jen tak přicmrndávají), nás zavádí do pouště, v níž spravedlnost zastupuje tajemný duch a trestá lumpy. A lumpové mají zase spadeno na nic netušící poutníky. Je to napínavé a až úsměvně naivní (jako ostatně kterákoli z Mayových knih). Pokud navíc máte jako já vydání ilustrované Zdeňkem Burianem, je to zážitek dvojitý (začala jsem v antikvariátech pátrat po kombinaci May/Burian a už mám čtyři kousky, juch). Návrat do dětsví, kdy jsme tyhle knížky četli s tátou. Nostalgie.

Hodnocení: 8/10

Den trifidů (John Wyndham)

A další opakovaná mrazivá klasika. Sci-fi moc nečtu. Ale tuhle jsem zhltla už kdysi ke konci základky a už tehdy mi přišla dobrá a děsivá zároveň. A to mi tehdy ani zdaleka nedocházelo celé poselství, které knížka nese. Představte si svět, kde lidé po sledování jakéhosi ohňostroje (který dost pravděpodobně žádným ohňostrojem nebyl) přes noc oslepnou a zároveň se po celé planetě rozšíří (a taky to vůbec není náhoda) podivné masožravé rostliny-trifidi, které dokážou zabít a sežrat člověka. Kvalitní katastrofická kombinace do začátku, co? Je to nadčasové, tudíž i po několika desítkách let stále velmi aktuální. Napínavé, promyšlené, skvělé.

Hodnocení: 8/10

Harry Potter 1-7 (J.K. Rowling)

Vy, kteří mé čtenářské zápisky čtete už nějakou dobu, pravděpodobně tušíte, co teď bude následovat. No, nepletete se.  Tuhle knížku (respektive knížky) totiž naprosto nekriticky miluju a přestože čtu docela dost, stále se na mém soukromém žebříčku drží na prvním místě. Prostě jo! No a co má být? Přelouskala jsem je všechny, tentokrát v češtině a naráz, aniž bych je prokládala něčím jiným. Absolutní čtenářská euforie. Je to promyšlené od první stránky do poslední jako celek – ne, že se ujal první díl, tak si domyslíme šest dalších. Je to extrémně čtivé a podle mě prostě návykové. Schválně jsem si prošla zápisky z tvůrčího psaní a ty knížky splňují všechny body výborně odvedené řemeslné práce. Z literárního hlediska v nich je jen absolutní minimum prohřešků proti pravidlům dobrého vyprávění (a to je u takového množství stránek úctyhodný výkon), a to prostě funguje. Krom toho tu najdete poměrně atraktivní a neokoukané prostředí čarodějnické školy, v němž je navíc díky kouzlům možné prakticky cokoli. A v neposlední řadě skvělé zápletky. Pomalé poodkrývání tajemství (které JKR používá i ve svých dospěláckých detektivkách), kdy máte řešení tak nějak pořád na dosah, autorka je jen malý krůček před vámi, ale stejně do poslední chvíle nevíte. A pak do sebe všechno zničehonic hladce zapadne. Kupodivu jsem toho za tu řadu let i spoustu zapomněla. Jasně, pamatovala jsem si hlavní dějovou lini, i kdo přežje a kdo ne. Ale jak konkrétně se postavy dostanou z bodu A do bodu B, už z mé děravé palice vypadlo. Takže i po téhle stránce jsem si to napětí užila. Předpokládám, že vás Harry neminul a já si tu píšu tak trochu zbytečně do kapsy. Znám jen velice málo lidí, kterým se zatím vyhýbá jak knížka tak filmy. A znám ještě méně těch, kteří odložili a nedočetli celou sérii. Pokud ale přeci jen patříte do té první skupiny, určitě napřed čtěte. Filmy jsou překvapivě zdařilé, zvlášť pozdější díly a profesor Snape v podání geniálního Alana Rickmana je prostě k sežrání, ale stejně. Knížka je knížka. Původně jsem myslela, že budu číst s dětmi, ale Barunka se bála už u první kapitoly a od čtvrtého dílu jsem byla ráda za to, že čtu sama. Úplně jsem zapomněla jak hodně temné to místy je. Nejoblíbenější díl je pro mě asi Vězeň z Azkabanu a pak Princ dvojí krve.

Hodnocení: 11/10 😉

Peníze od Hitlera (Radka Denemarková)

Moje první knížka od Radky Denemarkové. A pořád přemýšlím, co o ní napsat a hlavně co si o ní myslet. Zaprvé, je to jazykově velmi neobvyklé, což ale není na škodu. Lingvisticky rozhodně zajímavý zážitek. Z tohohle pohledu se mi knížka líbila fakt hodně, i když pár stránek trvalo, než jsem si na neotřelý styl zvykla. Místy je to podivně (jen díky použití specifických jazykových prostředků) naturalistické, až nechutné (třeba i v takových maličkostech, kdy dítě strká prt do mokré hlíny). Každopádně čtivé – přečteno za tři dny. Zadruhé, téma taky dobré – odsun Němců po druhé světové válce a vyrovnávání se s ním. Ale ten příběh. Mno. Přišla mi porušená linie v rámci jednotlivých dějství (ha, už tu zase dělám chytrou, promiňte). Největší drama se uděje v první polovině knížky. A pak už to prostě jen tlačíte do konce. Pořád čekáte, co teda bude a … ono nic není. Tak nějak se to k závěru dovleče a kde nic tu nic. Očekávaná katarze nula. A ještě mi příběhově hrozně vadilo drama číslo dvě, které tam je podle mě naprosto zbytečně a uměle vecpané. Prostě jen proto, aby to bylo hnusnější. Nebo nevim. Možná mi něco dost zásadního uniká. Četl jste to někdo?

Hodnocení: 7/10

Šílené výčitky (Liane Moriarty)

Když o téhle knize napíšu, že to je „klasická Moriarty“, je v tom všechno. Všechno, na co jsou čtenáři téhle australské dámy zvyklí. Od začátku s vámi autorka hraje svoji oblíbenou hru „mluvím o něčem, naznačuju, ale nepovím ani prd, dokud se nedolouskáte aspoň do půlky“. Se zvyšujícím se počtem stránek je to čím dál tím protivnější. Naštěstí je to ale zase hodně čtivé, takže se k počátkům nějakého rozuzlování dostanete poměrně rychle. A pak to nepoložíte až do konce. Občas se při hraní téhle hry stane, že vás pak konec zklame, protože čekáte kdovíco. Tady je to relativně v pohodě, závěr je adekvátní a velmi dobře zvládnutý. Vůbec celý příběh moc hezky drží pohromadě. Zaplňuje ho poměrně dost postav, přičemž se nedá říct, které jsou hlavní. Všechny dostávají zhruba stejně prostoru. A všechny jsou (opět klasika) velmi lidské – ani dobré ani zlé – normální lidi se svými klady i slabostmi (což je mně osobně fakt sympatické). Hlavním tématem jsou (jak jinak) mezilidské vztahy. Tentokrát vztahy ovlivněné traumatickou událostí. Celé to moc dobře funguje, je to napínavé a dost podstatné detaily se dozvíte až na posledních stránkách. To já ráda.

Hodnocení: 8,5/10

Africká zima (Tomáš Šebek)

Už od doby, kdy jsem četla Tichý dech od Jana Trachty, vedu v patrnosti, že v Čechách je ještě minimálně jeden chirurg, který vyjíždí na mise s Lékaři bez hranic a píše o tom. Jenže mi pořád nějak unikal. Pak jsem ale tuhle (momentálně poslední vydanou) knížku dostala k narozeninám. A je to skvělé čtení. Deníkové zápisky z Jižního Súdánu – chlapsky přímé a upřímné, místy přisprostlé (ale jen tak akorát, aby to spíš dokreslilo atmosféru a autorův momentální stav mysli, než aby to nečemu vadilo). Překvapivě vůbec ne patetické nebo přehnaně dramatické. Ano, odehrávají se tam občas šílené věci, lidi trpí a někteří z nich i umírají. Ale je to vlastně vtipné, skvěle napsané. Občas mi tedy šla hlava kolem ze všech medicínckých termínů, ale dá se v tom jakž takž zorientovat. A sám pan doktor? Jako by nestačilo už to, že zachraňuje lidské životy a píše knížky, krom toho běhá denně 10 kilometrů, lítá s letadlem a obecně tak nějak umí kdeco. A navíc je to ohromný neustále usměvavý sympaťák. Taky jste se zamilovali(y)? Rozhodně chci od Ježíška jeho předchozí knížky i tu, co má v blízké době vyjít.

Hodnocení 9/10

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisky laskavého čtenáře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s