Sportovcem (pr)o(ti) své vlastní vůli

Předpokládám, že můj vztah ke sportu už vám mezi řádky některých mých příspěvků tak nějak přirozeně došel. Jsem nemehlo. Navíc líný nemehlo. Z toho plyne, že láskou k náročnějším pohybovým aktivitám zrovna neoplývám.

Nicméně usoudila jsem onehdá, že genetice člověk moc neporučí a nechci-li mít za 10 let metrák, bude asi třeba sem tam přeci jen hnout zadkem. Realizace zatím malinko pokulhává, protože (už) půlroční zánět šlachy na chodidle (juch). Takže se mám na co vymluvit.

Ovšem jsou chvíle, kdy to ani jako chromajzlík neokecám.

Tak například momentálně se s manželem stejně jako vloni touhle dobou zabýváme přípravou cyklistického závodu, který se bude konat v březnu.

Trasu můj muž naplánoval rychlostí blesku a stejně tak rychle ji dvakrát projel. I bylo třeba otestovat ji nějakým jelimanem, který na kolo vsedne jednou do roka, aby bylo zajištěno, že náročnost není naddimenzovaná.

Jelimanem je pochopitelně fyzicky „nejzdatnější“ člen realizačního týmu, totiž moje maličkost. Můj muž už minulý rok přišel na to, že co ujedu já (rozuměj, nezemřu někde na trati ani v následujících 48 hodinách), ujede v podstatě každý včetně dětí.

Má úloha zkušebního jezdce je zcela prostá – vytvořit k jeho nejrychlejšímu času referenční čas nejhorší. Vzhledem k tomu, že jsem jízdu pojala jako celodenní výlet (piknik included!), mise splněna.

Taková testovací jízda obnášela zejména:

  • 34,6 km po Praze dost často místy, na která by vás za normálních okolností vůbec nenapadlo jít/jet (mě tedy rozhodně ne).
  • Trať byla pestrá, zábavná, občas trochu strašidelná. To když při průjezdem jedním z pražských slumů na uzounké pěšině potkáte chlápka velikosti Hulka s výrazem výborně zapadajícím do nějakého Hitchcockova filmu, který  se rozhodně netváří, že vám uhne. Celou scénu pak podbarvují typické pražské zvuky jako řev cirkulárky, eskalující rodinná hádka v neznámém hrdelním jazyce či slepice kdákající staccato v (nepochybně) smrtelné agónii.
  • Potkala jsem pivovar, koně, přístav, aquapark, les, pár tunelů, bezdomovce, místo, kde se dá při troše snahy parádně zahučet do Vltavy i s kolem (respektive mě stálo dost velkou námahu tam nesletět), několikero naučných stezek, přiměřeně cákajícího bahna i klouzajícího štěrku, zámeček, kochacích míst nepočítaně.
  • Taky kopec, jehož sklon se podle mě dá s klidným svědomím klasifikovat jako „pokus o zabití“. Vlastně dva. Jeden vzhůru, druhý naopak dolů. Vedla jsem oba (nejen).
  • Na trase byly minimálně dvoje schody – já jsem si v rámci lehkého zakufrování vyběhla a seběhla (s kolem na zádech pochopitelně) i jedny navíc.
  • Černou kočku, která se s očividnou absencí pudu sebezáchovy rozhodla přecházet přes cestu přímo přede mnou.
  • Mudrování nad mapou typu: Jak jako projet SKRZ ten dům??? Ehm, OPRAVDU mám jet TUDY???, apod. Díky své absolutní neschopnosti zapamatovat si trasu dál než k nejbližší křižovatce, jsem ve vypečenějších úsecích zastavovala každých 150m (už chápete ten celodenní výlet, že?).

Jelikož čtete tyto řádky, je evidentní, že jsem dosud nezemřela na šok způsobený přemírou pohybu. To znamená, že trať byla uznána definitivní a závodníci se tak za tři týdny mohou těšit na skutečně nezapomenutelný sportovní zážitek.

Tady měl můj dnešní příspěvek původně končit. Leč cesty osudu jsou někdy vtipnější než Opráski sčeskí historje a mé tělo nebylo bez ohledu na včera podaný supervýkon sportu ušetřeno ani dnes.

To se tak chystáme na gymnastiku. Barunka nejprve po cestě ze školy (pravděpodobně vlivem klesající hladiny cukru v krvi) ztropí hysterickou scénu na téma: dnes v ŽÁDNÉM  případě NEJDU na trénink, kde samozřejmě nechybí slzy a válení se po podlaze autobusu doprovázené srdcervoucími výkřiky „zlá matko!“.

V následující hodině si jakoby se nechumelilo připravuje batoh a dokonce v neobvyklém záchvatu zodpovědnosti poctivě hlásí, že v něm nemá klíček od skřínky.

„Já ho mám na svých klíčích,“ ujišťuju ji, aniž bych zvedla oči od knížky.

Vyrážíme. Na poslední chvíli, jak jinak (musela jsem přece dočíst kapitolu). Máme to kilometr a půl. Ona na koloběžce, já za ní klušu (ehm, pokud mě někdo z vás někdy viděl běžet, ví, že ten výraz je velmi nadnesený, pokud jste mě neviděli, tak vězte, že přesnější by asi bylo „snažím se jakože popobíhat, přičemž působím spíš jakoby stižená záchvatem padoucnice a infarktem myokardu naráz“).

Asi tak 300 metrů od tělocvičny mě něco prosvítí a nedá mi to. Zkontroluju si klíče. Ti bystřejší z vás už se jistě dovtípili, že klíček od skříňky na nich není. Vzhledem k tomu, že do začátku tréninku zbývá asi tak 5 minut a v ničem z toho, co má dítě zrovna na sobě, cvičit nemůže, řeším situaci kapitulací s tím, že dneska tedy nakonec žádný trénink nebude.

Následuje – ano, hádáte správně – hysterická scéna, kdenechybíslzyatakdále, kdy mezi jednotlivými vzlyky vyrozumím, že je ŽIVOTNĚ důležité, aby na gymnastiku dneska prostě šla.

Takže to otáčíme a já SPRINTUJU! (za vydatného povzbuzování své princezny Koloběžky I.) zpět domů a pak zpět k tělocvičně, kde s pětadvacetiminutovým zpožděním předávám zcela spokojené dítě trenérce, která se vyděšeně ujišťuje, jestli jsem v pořádku.

Z posledních sil se dovleču domů, kde omdlím.

Sportu zdar !!!

Příspěvek byl publikován v rubrice Barborka, Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Sportovcem (pr)o(ti) své vlastní vůli

  1. marietulachov napsal:

    Opravdu jsem se pobavila! Čte se to skoro jako Saturnin, zvlášť část s Barunkou a klíčkem od skříňky. Život je nekonečně pestrý, že? 😄

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s