Nesouvislé zápisky z izolace

Koronakrize mě děsí a naprosto fascinuje zároveň. Jsem opravdu upřímně zvědavá, jak tohle celé dopadne.

Od stadia lehké nechápavosti (co všichni pruděj kvůli „chřipečce“?), přes totální ignoranci (ty lidi snad uplně zmagořili bo co), lehké znepokojení (ehm, neměli bychom přeci jen koupit nějaký zásoby a roušky???) a totální hysterii (umřeme, všichni tady umřeme!!!) jsme dospěli k melancholicky otupělé rezignovanosti ve stylu mého tatínka (Covid-19, zmagoření z karantény nebo rituální sebevražda, na něco člověk umřít musí).

Dlouhodobá domácí internace celé rodiny je výzva rovnající se svou brutálností exprimentům Zimbardova týmu vědátorů. Pokud se dožijeme konce nouzových opatření bez toho, aniž by někoho z nás odvezli do blázince nebo do kriminálu, budu to považovat za úspěch. Nic víc od téhle prazvláštní etapy našich životů nečekám.

Emoce, pot a slzy stříkají několikrát denně – když se jakože věnujeme učení, pokoušíme se jakože pracovat, zatímco děti se ukrutně nudí, nutíme potomstvo používat roušku a zakazujeme olizovat kdejaký fujtajbl, požadujeme, aby snědli oběd (taky u vás už došlo na těstoviny s kečupem?), vymýšlíme zábavu nebo na ni naopak zcela rezignujeme, odebíráme telefony, vyžadujeme úklid, a tak dále. Na druhou stranu všechno je relativní. Když se nad tím zamyslím, poměr množství excesů ku množství času strávenému pohromadě je kupodivu výrazně nižší než za normálních okolností.

Oba dva s manželem pracujeme z domova. Já se momentálně nacházím v období dvou nejhorších měsíců v roce, kdy se 60% úvazek jeví jako pěkná pitomost. Manžel pracující v telekomunikacích neví, kde mu hlava stojí, protože celý národ streamuje jako o život a nejen zdravotnictví, ale i sítě našich operátorů mají jen omezenou kapacitu. Do toho jeden z nás supluje učitele, druhý školní jídelnu. Děti mezi tím tak nějak samospádem koexistují. Aktuálně nejčastější rodičovská hláška v našem domě je: „vydrž“ případně „počkej chvilku“, přičemž definice pojmu „chvilka“ je dalším důkazem relativity dnešního světa.

Budete se divit, ale jako správná kancelářská krysa 21. století mám ráda korporátní openspace. Ta nikdy neutichající hladina šumu a hovoru mě uklidňuje a po více než 15ti letém tréninku se dokážu bez problémů soustředit na práci. Zato zoufalá neutěšenost naší domácí pracovny, kdy manžel telefonuje, Barunka vede videokonferenci s deseti upištěnými spolužáky (které se paní učitelka marně pokouší nějak kočírovat) a Matyáš mi z neznámého důvodu sedí pod stolem a v pravidelných intervalech vykřikuje „Oink! Oink!“, mě možná dokáže vyburcovat k myšlenkám na promarněnou šanci jménem babybox, nikoli však k práci. Za poslední dva týdny jsem nasekala tolik chyb, že pokud naši firmu nepřivede na buben očekávaná ekonomická krize, mé finanční machinace ve stylu sto tisíc eur plus nebo mínus, by to dokázaly zcela spolehlivě (tímto děkuji té nejtrpělivější a nejschovívavější šéfové na světě, že to všechno nejen opravuje, ale ještě přivírá obě oči a dělá, že taková situace je pořád v cajku).

I manžel touží po openspacu, kde (cituji) „dvacet chlapů spostě nadává a řeší ženský“. Chápu to tak, že ho intelektuální level našich domácích fantasmagorických debat (vybírám čistě namátkou: vyjmenovaná slova po Š, části rostlin a hmyzu, které se vejdou do nosu průměrně velkého sedmiteltého dítěte, možnosti zničení koronaviru nadměrným prděním a životnost telefonu při konfrontaci s kladivem) jednoduše neuspokojuje. Omezenec. Zhruba jednou týdně se tam tedy vydá, aby v celém patře obří kancelářské budovy seděl sám. Já si takový luxus dovolit nemůžu, protože u nás je natvrdo zavřeno.

Fascinuje mě, jak dokonale a dlouho se ti dva někdy dokážou nudit. Zatímco já bych už dávno vyletěla z kůže, oni dokáží ležet na zemi uprostřed chodby a opakovat: „já se nudím“ do zblbnutí (přihlížejícího rodiče). Nakonec si ale zábavu najdou. Oba dva výrazně víc čtou. Pochopili, že to není trest, ale že poklidné studování knížky nebo časopisu vlastně může být přijatelná zábava. A to i ve dvou. Vymýšlejí si vzájemně bojovky a hry. Matyáš si vyžádal model a lepí. Docela čumím, kam se za ty tři a půl roku modelářského kroužku posunul. Už i já poznám, jestli výsledný model představuje tank nebo letadlo. Barborka realizuje jeden hovězí nápad za druhým, výsledkem čehož je zpravidla megabordel. Hrají společneské hry (nejoblíbenější momentálně jsou: Výbušná koťátka, Bang!, Jungle speed safari, cokoli od Lucky Ernestové). Sice se u toho s železnou pravidelností do krve pohádají, ale pokaždé jdou hrát znovu. Barborka také chodí k sousedce za psy a morčaty. Stavějí z lega a do omrzení si vzájemně přebudovávají dráhy z Gravitraxu, za což se s gustem rubou. Dneska sami od sebe hodinu a půl uklízeli.

Nestíhám. Přes den se pokouším zvládnout všechno, co za normální situace dělá několik dospělých osob. Večer jsem utahaná a nervózní. V noci se mi zdá o malé násobilce, kterou pronásleduje Darth Vader s jednorázovou rouškou. V pudu sebezáchovy přestávám sledovat sociální sítě, kde se to hemží nadšenými doporučeními o tom, jak naložit s hromadou volného času, který nám zničehonic spadl do klína, zpomalit, uspořádat své životní priority a věnovat se rodině. Když náhodou konečně narazíte na matku, která se tváří, že současná situace je nad možnosti jejího režimu 24/7, dřív než začnete jásat, že „aspoň někdo“, zjistíte, že ve svém volném čase a na vlastní triko distribuuje potřebným tisíce metrů materiálu na roušky (zdravím, Pavlínko ;)). Nebo se věnuje nějaké jiné bohulibé činnosti, která ji jednoznačně řadí mezi hrdinky dneška. Tak buďte v klidu, u mě nic takového nehrozí. „A k čemu teda vlastně jseš, když pořád jenom něco pracuješ?“ zeptal se mě včera hodně nakvašeně Matyáš, když jsem už počtvrté odložila společné čtení.

Roušky jsem šila víc než 14 hodin v kuse. Výsledkem je několik paskvilů, které vnucuju pouze vlastní rodině a ani ta je nechce nosit. Obdivuju všechny, kteří doukážou šít ve velkém. Vlastně obdivuju všechny, kteří nějak zvládají pomáhat. Komukoli. Jakkoli.

Taky se bojím. Hodně. Dva ze tří našich žijících rodičů jsou doktoři. Krom toho jsou taky v rizikové skupině 65+. Místo toho, aby se zavřeli doma a nos vystrčili jen ve chvíli, kdy jim na kliku pověsíme týdenní nákup včetně flašky desinfekce, chodí do práce a léčí lidi. Volám a píšu si teď s mamkou několikanásobně víc než normálně. Většinu života mi strašně leze na nervy a mám chuť ji vystřelit na Měsíc. Ale to, že ji teď nesmím ani obejmout, mě drtí. Babičce je 93 a světu už nerozumí víc než dvouleté batole. Roušku se několikrát pokusila sníst, takže ji prostě nemá. Spoléháme pouze na její slib, že se dožije stovky.

Pro zlepšení nálady si čtu články Julie Dobrovolné a sleduju Aerovod.

Venku je jaro.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Nesouvislé zápisky z izolace

  1. Peter Pauli napsal:

    Dojala si mne.

  2. Psice napsal:

    Uf, mám to podobně, až na rodiče – lékaře. Korporát nás nejspíš skrytě podezírá, že na houmofis se nedělá nic – takže mám dvojnásobek práce oproti běžnému stavu, kdy mám na práci taky sluchátka, prvotřídní čerstvě praženou kávu a klid. Doma lítám mezi notebookem, učebnicemi, vařením a vlastní beznadějí. Roušky máme nešitý z triček a koupené přes damerousky, protože jsem neměla síly ani morál věnovat vzácných 7 hodin spánku.Chybí mi moc rodiče a drásá mě pomyšlení, kdy pro ně nebudeme nebezpečí. To neustálé protahování a utahování. Někdy se ráno budím jako do normálního jarního dne, než mi v rámci sekund až minut dojde, že je den jako včera (pokud si vůbec vybavím, jaký že je vlastně den v týdnu). Tak hodně sil. A jaro aspoň to vnitřní.

  3. spoon napsal:

    Je to stejny i u tech co nepracujou, teda alespon za sebe. Pocit ze nic nestiham a ze cas proplyva aniz bychom byli tam kde by jsme chteli nebo meli byt. Pocit bezmoci nad praktickou nemoznosti byt se svymi rodici a tezkosti rozhodovani ohledne dalsich kroku (navrat do vlasti, kde byt, proc?) a co nejvic potencialne prospeje komu (detem, mne, rodicum) a co bude dal. Snazit se to brat s nadhledem je tezky…

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s