Pod palbou

Jsem nervózní. Po rychlém běhu členitým a nepřehledným terénem sotva popadám dech. Potí se mi ruce a v hlavě hučí jako v úle. Zírám na velkou mapu přichycenou napínáčky mezi dvěma stromy a zoufale se pokouším soustředit na pokyny velitele. Je strohý. Napadá mě: brutálně efektivní.

„Musíte se tam dostat. Za každou cenu. Spoléhám na vás.“ zakončí své instrukce. Pažba zbraně, kterou až příliš křečovitě svírám, je na omak hladká.

„Úspěch značí oranžová vlajka na vrcholu stožáru. Když to poděláte, je po vás.“ Zvedá se mi žaludek. Polknu, ale docílím jen toho, že se mi jazyk přilepí na patro. V kapse nahmátnu tenkou látku se dvěma kroužky. Každý jsme dostali svoji. Aspoň jeden z nás musí projít.

„Dotazy?“ Všichni vrtí hlavou. Zdá se, že jsem jediná, kdo vypadá vyplašeně, takže otázku, jestli toho můžu nechat, radši spolknu společně se šťávami z neklidných útrob.

„Zlomte vaz.“

Skupina se rozdělí na trojice. Mí dva společníci jsou rozhodně zkušenější a já se trochu uklidním. Ten s křížkem na krku, který se představil jako Nino, na mě šibalsky mrkne. „Až tohle skončí, zvu tě na panáka, aby se ti trochu vrátila barva.“ Má klukovský úsměv a drobnou jizvu nad levým obočím. Ten druhý, téměř dvoumetrový kolohnát MJ, naznačuje, že musíme jít. Až tohle skončí …

Přikrčeni vyrážíme lehkým klusem směrem k Hranici. Zatímco ostatní se vydávají víceméně přímo, my směřujeme na východ. Ti dva se shodli, že pokud Území budeme obcházet po jeho obvodu, kde je spousta neprostupného mlází, potkáme míň hlídek. Srdce mi poskakuje v hrudi jako splašené.

Napravo od nás se ozvou hlasy. Jako na povel padneme k zemi. V tu chvíli je mi úplně jedno, co vlhká lesní hlína udělá s mým oblečením. MJ opatrně vykukuje přes vysokou trávu a pařezy, aby zjistil, na koho jsme narazili. Po chvilce zvedá ruku se čtyřmi prsty.

Plížíme se co možná nejtišeji vpřed. I mně je jasné, že čím blíž se dostaneme nikým nezpozorováni, tím větší máme šanci je dostat. Jsme na kraji podrostu. Dál už to nejde. Nic by nás nekrylo. Sotva třicet metrů před námi je rozpadlá nízká budova. Před ní postávají čtyři týpci a o něčem se živě dohadují. Nino si připravuje zbraň.

„Netušej, že tu už jsme, jinak by se dávno kryli. Trochu se zakecali. MJi, vem si ty dva nalevo. Tvůj bude ten v zelený vestě.“ zašeptá, když se doplazím na jeho úroveň. Zapřu se lokty o zem a zamířím.

„Zklidni dech. Nespěchej.“ pokračuje tiše. Ležíme tak těsně u sebe, že se dotýkáme lokty. Přitisknu se nenápadně blíž, abych si dodala odvahy. Neodtáhne se.

Pak začne tiše odpočítávat: „Tři, dva, jedna, pal!“

Zaváhám. Ruce se mi třesou tak, že zelenou vestu minu o víc než metr, takže se ještě stačí otočit a zařvat: „Kurva!!!“

Nino však s přehledem zvládá i moji práci a každý z těch čtyř leží bezvládně na zemi. Přes nekryté prostranství k budově vyrážíme takovým tryskem, že nemám ani zlomek sekundy na to, abych přemýšlela nad faktem, že jsem se právě pokusila zastřelit člověka.

Obíháme rozvalinu. Na verandě se povalují prázdné barely poskytující alespoň částečný úkryt. Chvíli si odpočineme, abychom nabrali dech. Nalevo od nás se ozve další střelba. I ostatní skupiny se činí. Adrenalin cítím až v konečcích prstů.

Pomalu postupujeme dál. Výstřely prokládané krátkými úseky ticha se ozývají z různých stran. Tak takhle vypadá válka. Zvláštní je, že jsem se úplně přestala bát. Třesu se, ale vzrušením. Přistihnu se, že si přeju, abychom co nejdřív narazili na další nepřátele. V tu chvíli si jsem naprosto jistá, že tentokrát už to zvládnu.

Mé přání se plní během několika málo minut, kdy kolem nás prosvíští kulka a neškodně pleskne do stromu sotva půl metru za mými zády. Znovu sebou praštíme o zem dřív, než si vůbec stačím uvědomit, co se děje. Zdá se, že můj mozek přepnul na autopilota s jediným programem: „zůstaň naživu“.

Vyčkáváme. My i oni. Ležíme v podrostu sotva třicet metrů od sebe. Nikdo se ani nehne. A přestože na sebe nevidíme, cítíme přítomnost těch druhých. Kdo ztratí nervy dřív?

Okolní střelba ustává.

„Jak jsme daleko?“ otočím se šeptem k Ninovi.

„Kousek. Území je menší, než se ti může zdát podle mapy. Základna je sotva 100 metrů nalevo.“ Leží vedle mě a marně se snaží prohlédnout skrz vysoké traviny a houští kolem nás. Já pozoruju jeho. Je hezký. Takovým tím nadrzle nedbalým způsobem. Přestane sledovat les kolem a podívá se na mě. Až tohle skončí …

„Támhle jsou. Sejměte je, krucinál!“ Výkřik proletí lesem a zanikne v náhlém rachotu zbraní. Poděšeně se zvednu na loktech. Ninova paže mě bleskově stáhne zpět do relativního bezpečí vysoké trávy.

„Pssst, to jsou naši.“ Má pravdu. Přímo proti nám za zády nepřátel víc tuším než vidím přikrčené postavy, které teď zpoza kmenů pálí jednu ránu za druhou.

„To ty krysy vyžene z hnízda. Připravte se!“ zavelí MJ.

Zvednu zbraň a namířím směrem, odkud se během několika vteřin jako hejno vyplašených kachen vyřítí protivníci. Tentokrát zareaguju okamžitě. A neminu. Hnědá bunda se kácí k zemi. Je zvláštní, že jsem zanamenala právě jen tu bundu a ne člověka pod ní. Zasáhla jsem bundu!

Nemají vůbec žádnou šanci. Před sprškou kulek ze dvou stran se není kam skrýt a brzy je po všem. Poschovávané postavy se vynořují z krytu stromů. Jeden z nich ukazuje směrem k Základně. I my opatrně vstáváme a přikrčeni míříme stejným směrem. Po tělech ležících mezi námi se nikdo ani neohlédne.

Už ji vidím. Další polorozpadlá budova. A stožár stojící na volném prostranství před ní. V kroužcích na lanku u jeho paty zplihle visí modrá vlajka. Modrá! Základna je tedy v rukou nepřítele, i když vlajku se jim na vrchol žerdi vytáhnout nepodařilo. Zatím.

Na plácku u stožáru ale nikdo není. Tedy alespoň nikdo živý. A kolem je najednou napjaté ticho. Všechna střelba ustala. Pomalu se připlížíme k sobě. Je nás teď osm. Jsem jediná holka. Chlapík s prošedlými vlasy se automaticky ujímá velení. Nikdo neprostestuje.

„Máš vlajku?“ Okamžik trvá, než mi dojde, že mluví ke mě. Zkoprněle přikývnu.

„Okej, tak si ji připrav. Jsi z nás nejmenší. Čtyři půjdou kolem tebe jako živej štít až ke stožáru. My ostatní vás budeme krejt. Jeden odsud, druhej támhle od toho stromu a třetí z druhý strany, jak je ta nízká zídka. Musíš ty vlajky vyměnit a vytáhnout tu naší nahoru. Zbraň si nech tady, jen by ti překážela.“ Pohledy všech se upírají mým směrem. Krev mi buší ve spáncích jako údery obřího kladiva. Zvládnu jen znovu němě kývnout.

Všichni čtyři mě nejméně o hlavu převyšují. Zády se semkli kolem mého těla a jako podivný pavouk teď nemotorně kráčíme mezi stromy po svahu dolů. MJ jde se mnou. Nino přeběhl k zídce. V pěsti svírám karabinku upevněnou v jednom z rohů oranžového kusu látky. Zuby zaťaté, až mě bolí čelist. Nikde žádný pohyb. Kde jsou? Kde, do háje, všichni jsou?

Zaštěká krátká dávka vypálená zprava a naše pětice se jako jeden muž vrhá do příkopu, který jsme se právě chystali překročit. Dost se přitom vzájemně potlučeme. Někdo mě hrozně nakopl do holeně. Na dně je voda a čvachtavé páchnoucí bláto. Sotva vnímám, jak mi mazlavá kaše leze do bot a prosakuje oblečením. Naši tři čarostřelci se ze svých krytů činí v odpověď a podle výkřiků a nadávek soudím, že úspěšně.

„Do prdele, koupil jsem to!“ zasténá jeden z mých průvodců. Ve tváři se mu víc než cokoli jiného zračí bezmocný vztek. Není čas se jím zabývat. Náš samozvaný velitel ze svého stanoviště kousek nad námi signalizuje, že vzduch je zase čistý.

Ve čtyřech postupujeme dál. Příkop byl posledním možným úkrytem. Pak už je jen prostranství kolem stožáru. Nemáme se kde schovat a hrajeme o čas. V pokud možno sevřeném útvaru běžíme přes nechráněnou plochu. Padne několik výstřelů, ale buď nebyly určeny nám nebo nás neškodně míjejí.

Jsme u stožáru. Ruce se mi třesou, když vycvakávám karabiny modré vlajky a připevňuju tu naši. Skřípnu si kůži na ukazováčku. Au! Kašli na to! Hlavně to nezvorej! Jsou tam. Obě karabiny drží. Teď už ji jen vytáhnout nahoru.

Najednou se octneme v dešti kulek. S pleskáním dopadají všude kolem nás. Samozřejmě, že ti zmetci se schovávali v tom baráku a počkali si, aby nás nevyplašili předčasně. Takhle nás mají jako na dlani. První bodyguard vedle mě se kácí k zemi, aniž stihne vystřelit. Vlajka je v půlce. Lanko se mi bolestivě zařezává do prstů. MJ to schytal. Jeho bezvládné tělo mi teď aspoň částečně kryje nohy. Zbýváme už jen dva.

Poslední ochránce se neohroženě vrhá mezi mne a přilétající střely a ve vteřině zařve bolestí. Kolik z nich ho trefilo naráz? Pět? Šest?

Koutkem oka vidím Nina, jak vybíhá ze svého úkrytu směrem k nám a s křikem pálí jako o život, aby mi poskytl čas. Zbývá pár centimetrů a ten oranžový hadr bude nahoře. Přehmátnu a škubnu lankem. Najednou ucítím prudký náraz do ramene. Tiché plesk!, které znamená konec. Do hajzlu!

Vlastně to bolí míň, než jsem čekala. Vnímám, jak se svět zatočil a pak poslušně padám jako podťatá. Ve stejné chvíli, kdy sebou praštím o beton, dobíhá Nino.

„Tys to dokázala! Ten pitomej hadr je nahoře! Vyhráli jsme!“

Kleká si ke mě.

„Jsi v pohodě?“

„Já … nevim,“ vydechnu. Po rameni, ve kterém trochu škube, se mi rozlézá lepkavá červená skvrna. Podívám se vzhůru, kde se mezi bílými mraky plujícími po modré obloze, třepotá oranžová zástava. Pak zavřu oči. Vyhráli jsme!

Po sprše a v čistém oblečení si připadám jako jiný člověk. Vlastně ne, připadám si už zase jako já. V tom lese jsem byla někým jiným. Někým, koho jsem do té doby nikdy nepoznala, a jehož náhlé zjevení mě děsí a fascinuje zároveň.

Sedím vedle Nina na zápraží místní hospody. Zlehka se dotýkáme rameny. Na tom mém je patrná pomalu tmavnoucí modřina.

„Dáš si ještě jednoho?“ kývá prázdnou skleničkou.

Zavrtím hlavou. Blbostí už dneska bylo dost.

o o O o o

Takhle nějak vypadalo moje první (víceméně nedobrovolné) setkání s paintballem. Bála jsem se. Strašně. Hlavně toho, že to není nic pro mě – zapřísáhlého pacifistu.

A pak? Jako když cvaknete vypínačem. Tělo vám zaplaví adrenalin a vy jste najednou schopní plížit se lesem, skákat přes pařezy a výmoly, padat do bláta. A třeba i střílet po lidech. Ta pravěká agresivní stránka v nás prostě je a někdy je dobré ji v bezpečném prostředí nechat vykouknout ven a upustit páru. Jinak se totiž tlakujeme jako papiňák.

Ne, nechodím na paintball pravidelně. Byla jsem na něm v životě jen dvakrát a napodruhé už to zdaleka nebylo ono. Přeci jen ten hlásek v mé hlavě vztekající se, že „lidi se přece nezabíjejí ani jako“ nakonec zvítězil. A i když si dneska pro vybití energie jdu radši třeba zaplavat nebo zrýt záhon na zahradu, bylo dobrý si to vyzkoušet.

Tuhle příhodu jsem si nepřipomněla jen tak náhodou. Na začátku byl strach, jestli je v pohodě, nechat děti hrát si na vojáčky, nota bene tu moji malou princezničku (cha!). Pamatuju si, jak před lety Sedmi psala o tom, jak holkám kupuje nerfky a zarazilo mě to. Všechna ta varování o dětech, které ztrácejí soudnost a pak v pozdějším věku povraždí svoje spolužáky, mě děsila. I když v hloubi duše mi to celé vlastně nějak nesedělo. Tak jsem to začala trochu víc zkoumat a zjistila, že skutečná (nikoli počítačová) hra má přesně opačné účinky. Nenašla jsem jediný zdroj, kde by před ní psychologové varovali. (Pokud někdo o něčem takovém víte, klidně prosím linkněte do komentářů.)

Naopak, děti takovou hru dokonce potřebují. Krom toho, že se fyzicky hýbou a zlepšují si především hrubou motoriku, rozvíjí je i rozumově. Pomáhá rozlišovat mezi dobrem a zlem (všichni chtějí být policajti a nikdo lump, všechny bandity je potřeba pochytat), zlepšuje týmovou spolupráci a vědomí vlastní odpovědnosti. Vnímají, že když někdo něco přežene, druhého to opravdu bolí a učí se hledat míru.

Krom toho paintballu (který jsem hrála už jako dospělá) jsem si pak vybavila spoustu hodin, kdy jsme na chalupě „bojovali“ s dětmi z okolí. A že to občas byly dost drsné bitky. Z nikoho z nás nevyrostl kriminálník.

Tenhle post mám rozepsaný od chvíle, kdy si tu nerfku před dvěma lety k narozeninám vyžádal Matyáš. Letos ji na výslovné přání pořizujeme Barunce („Mami, hlavně tu velkou, se zásobníkem!!!“).

A jsem v klidu, když lítají po domě, hrajou si na vojáky, řvou, mydlí se meči a střílejí po sobě. Věřím, že jim to nijak neublíží, protože přirozenou agresivitu napřou neškodným směrem. Protože si pamatuju, jaká to může být zábava.

Co Vy? Máte to stejně? Nebo ve vás podobné hry spíš vzbuzují rodičovskou úzkost?

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Pisálkovy slovní hrátky, Povídky, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Pod palbou

  1. Psice napsal:

    Taky pacifistka, tesi me. U paintballu bych se bala bolesti (zbabelec, no) a taky toho, ze nekoho zasahnu treba nejak fakt nestastne do.oka nebo tvare. Ale na laser game jsem se nechala vytahnout a strasne me to bavilo. Je to v podstate to samy, jen „zabijis“ laser paprskem a vypada to vic jak bitva ze Star wars nez opravdovy valky. Cicman k nerfkam nikdy netihla a Zmur se naopak snad narodil ze zbrani v ruce, ale regulace vedla jen k tomu, ze si vyrabel zbrane bez atestu sam:) A je fakt, ze postupem casu to u nej taky vyrazne ochladlo. Dnes to zpetne hodnotim jako bezpecne, pokud se o tom zaroven v rodine mluvi, sdili nadseni a duvody, proc je nekdo „na zabiti“:)

  2. Sedmi napsal:

    Nemá cenu jim zakazovat střílet 🙂 udělají si pak pistolky klidně z prstů. Jen nechci, aby střílel po sestrach že zálohy a po zvířatech.

    • Alinka napsal:

      Zvířata jsem taky zakázala. Zrpvna dneska chtěl zkusit trefovat kočky (ne aby jim ublížil, ale jestli je při tý jejich rychlosti trefí), tak to jsem ho hnala.

  3. pavlinkamorava napsal:

    U nas nerfky jedou uz par let – se zakladnim pravidlem: „ochranné brýle nutné“. Respektují to a čas od času proběhne bitva. Věřím tomu, co jsi psala – bezpečná zkouška hrou naživo doprovázená nějakou tou modřinou neublíží. Píšu jako někdo, kdo se občas kryje skokem za válendu a mockrát už je všechny „odstřelil“ 😉

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s