Šedivka a Kamikazi

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budeme mít doma zvíře a ať si tipnu jaké, vsadila bych spíš na fialovýho slona než na kočku. Můj muž totiž kočky vůbec nemá rád (poté, co nám jedna kdysi zásadním způsobem zdemolovala byt, vlastně ještě méně než vůbec). Samozřejmě, že děti prudí už nejmíň dva roky, že nutně potřebují zvířátko, ale on je dost zásadový a stále se zdráhal pořídit jim živého plyšáka.

Chvílemi to vypadalo, že bude pes. Dost živě jsme o tom diskutovali, procházeli stránky chovných stanic, zhlédli bambilion videí na téma československý vlčák / border kolie / dalmatin pro/proti a canicross v ČR. Dokonce jsem si pro neexistujícího hafoše už dohodla i hlídání pro případ, že bychom byli pryč. Jenže když došlo na lámání chleba, muž nakonec couvl. Měl pro své stanovisko spoustu velmi objektivních a rozumných důvodů, které jsem samozřejmě chápala a uznávala. To ovšem nic neměnilo na tom, že i já jsem nějakého chundelatého kamaráda chtěla.

Došlo to už tak daleko, že jsem si o štěně (vyhodnotili jsme, že pokud má nějaké zvíře u tatínka šanci projít, je to pes) psala Ježíškovi já. Chtěli jsme tím ošulit hlavní protiargument, že „děti dostanou psa a pak se o něj nestarají.“ Marně. Ježíšek se na mě vyprd.

Pak jsme začali koumat, jak zařídit, aby se někde v našem okolí, samozřejmě „zcela náhodou“, objevilo opuštěné nebožátko, kterého bychom se museli ujmout. Dokonce se pár dobrovolníků s poněkud škodolibým výrazem nabízelo, že „se o to postarají“. Ale pořád mi to bylo proti vůli drahého blbý.

Jenže! Vesmír nakonec asi opravdu funguje podle toho, co si přejete. I když mu to zařizování někdy chvilku trvá.

To máte tak, když na chalupě necháte otevřené (zamřížované) okno, aby se i v době vaší nepřítomnosti větral proplesnivělý vlhký sklep. Této drobnosti využije toulavá kočka a nechá vám na půdě navštívenku v podobě koťat.

Původně byla tři. Objevila je rodina mé sestry v době, kdy jim bylo asi šest týdnů. Jenže prckové byli tak vyplašení z jejich psa, že se sotva ukázali. Už v tu dobu bylo ale evidentní, že jejich máma o cenu matka roku rozhodně neusiluje.

Koťata se nedají fotit (a už vůbec ne za špatnýho světla a mobilem)

Když je v polovině týdne přijela má svědomitá sestřička nakrmit, byla už jen dvě a tak hladová, že pes nepes vystřelila k nabídnuté misce gáblíku když ne rychlostí světla, tak minimálně zvuku. Co se stalo s jejich sourozencem, netušíme.

Minulý pátek jsme přijeli na chalupu my. Děti jsem pro jistotu dopředu na nic neupozorňovala pro případ, že by mezitím zmizla i ta zbývající. Nezmizla. A jedno z nich (zřejmě poučeno předchozí zkušeností) se celkem živě zajímalo o to, co se v domě děje. A bylo mu šumák, že tam hore dolu lítá osm dětí a dupe stejný počet dospělých. Hned první večer se nechalo odlovit a nakrmit. Druhé bylo výrazně opatrnější (nebo spíš vyděšenější).

Následovala sobota, kdy naše děti visely na manželovi a do zblbnutí opakovaly mantru: „Tati, prosím, vezmeme si je domůůůůů? Prosím, prosím, prosííííííím!“ a byly tak otravné, že s tím prudily už i mě, a to jsem byla na jejich straně. Takže jsem jim to zakázala, jelikož bylo jasné, že pokud nějaká cesta rozhodně nevede k cíli, je to tahle. Čím víc tlačej, tím zarytějšího odporu se dočkají (po někom ta naše Barunka být musí, že?).

Sama jsem jakékoli naléhání považovala za zcela zbytečné, protože svého muže po téměř dvaceti letech přece dobře znám a vím, že kočku by si domů už NIKDY nevzal. Natož dvě. No way. Jen mi bylo líto, že děti budou zklamané a říkala jsem si, jak ti drobci přečkají zimu.

Na fotce to vypadá, že odpočívaj, ale zrovna jsou v zápalu boje.

Koťata byla neuvěřitelně roztomilá. Sotva sedmitýdenní, se sametovými kožíšky a obříma modrýma očima přes půl hlavy. Jedno klasický mourek, druhé šedivé. Bylo hrozně zvláštní pozorovat, jak nejenže jim okamžitě propadly děti a my ženský. Ale jak si postupně získávala i chlapy. Všechny chlapy.

Jakoby ta drzejší mourovatá přesně věděla, kdo rozhoduje o jejím dalším osudu, můj manžel, se jí moc zalíbil. Neomylně mu lezla na klín, jídla se dožadovala od něj a i když se její pozornosti dožadoval kdekdo z nás, vždycky se neomylně přišla přitulit právě k němu.

A on najednou k mému nezměrnému údivu začal kontrolovat, kdy naposled žraly, zuřivě googlil, co vlastně takhle malé kotě smí a nesmí jíst, vařil jim vajíčka natvrdo a míchal s jogurtem, který šlohnul dětem, četl si s kočkou na klíně a ve chvíli, kdy se jí jedno z dětí chtělo zmocnit, chlupatou kouli vehementně bránil s výkřiky: „Nech ji, to je moje kočka!“

Poslední zbytky své pověsti kočkofoba se pokoušel zachránit několikaminutovým proslovem sestávajícím z jediné dokola se opakující věty: „Nemám rád kočky.“ Ovšem fakt, že jej mezi hlazením a muchlováním něžně drmolil do kožíšku jedné z nich, mu na věrohodnosti moc nepřidávala.

Takže ano, chápete správně, už týden máme doma demoliční četu sestávající z dvou neřízených (a neříditelných) střel. A je to mazec. Úplně jsem zapomněla, jaké to je starat se o mimino. Člověk furt řeší krmení, kadění, nafouklý bříško a lékařský prohlídky. Když to spí moc krátce, chcete aspoň trochu klidu. Když moc dlouho, chodíte kontrolovat, jestli dejchá a potlačujete silné nutkání ho budit. A když něco (cokoli!) udělá, rozplýváte se blahem, protože to je přece krásný a šikovný a roztomilý a k sežrání.

Manžel v tom samozřejme jede s náma. Svůj kočkovzdor zarputile demostruje pouze tím, že jim odmítá vybírat záchod. Jinak ale poctivě krmí a mazlí. Z kartonové krabice vyrobil parádní prolejzačku. A včera se nadšeně chlubil sousedům kočkofilům, že my už taky! Na sousedův překvapený komentář „Já myslel, že kočky nechceš?!“ jen suše odvětil: „Taky že nechci!“. Načež strávil 20 minut zoufalým dolováním koťat z motoru auta, kam ve stresu zalezla, protože venku předtím ještě nikdy  nebyla a svět byl najednou moc velký.

Přes den se neuvěřitelně rubou, ale spinkaj zásadně přitulený. Vidím v tom jisté podobnosti …

První prohlídka u veterináře proběhla na výbornou. Jsou to obě naprosto zdravé holky a jak se pan doktor vyjádřil: poctivý myšilovky, žádný zdegenerovaný hogo fogo slečinky. Šedivka dostala zcela neinvenční jméno podle svého kožíšku, mourovatá Kamikazi (nikoli Kamikadze) podle své povahy a podobně nebojácné postavy z knížek od Cressidy Cowell.

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Naškrábáno. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Šedivka a Kamikazi

  1. Psice napsal:

    Ty jsou uzasne! Tajne doufam, ze nejake podobne Jeho Roztomilecenstvo vyleze z kanalu i pred Emem! Ackoliv je kockofob, dala jsi mi nadeji, ze jsou pripady, ktere se podarilo spontanne vylecit:D

    • Alinka napsal:

      Určitě jo. Hele, začali jste křečkem, to je dobrej start. Za chvíli se děti už nebudou ptát a začnou to domů prostě nosit a on už to pak nevyhodí, jakmile to uvidí. Takovejhle záložní plán jsme měli my, protože smradi by si to na rozdíl ode mě klidně dovolili. Tak držím palec a zdravíme Chrudoše!

  2. Sedmi napsal:

    Jů, tak to mám radost, že to dopadlo 😊

    • Alinka napsal:

      Jojo, nakonec jo ;).
      Btw. já si vůbec neumím představit variantu, kterou jsi mi radila. Zaprvé mně by se teda hrubě nelíbilo, pokud bych s něčím zásadně nesouhlasila a muž si to stejně udělal po svém, mně natruc. Zadruhé, ono to rozhodně není o tom, že „já se starám, tak je to moje věc“. Já se možná (většinou) starám, ale s kočkama tu žijeme všichni. Všem nám škrábou gauč a všude roznášej chlupy. Všem nám smrdí záchod, když se vykaděj. Když pojedu s dětma pryč, muž je nemůže nechat chcípnout hlady. Asi se starám nejvíc, ale jen moje věc to rozhodně není. To je jako kdybyses vědomě snažila přijít do jinýho stavu a přitom by s tím tvůj partner nesouhlasil. Jasně, ty budeš těhotná, budeš rodit a budeš se s největší pravděpodobností nejvíc starat. Ale jeho dítě to bude taky. A zatřetí mě tedy pobavila tvoje formulace „vládkyně jeskyně“. Já jsem asi staromódní nebo nějak zabržděná, ale hlavou naší rodiny je on. Jednoznačně a bez debat. A já jsem s tím naprosto v pohodě, co víc, velmi mi to vyhovuje.

  3. Sedmi napsal:

    Tak to chápu. U nás to tak není…

  4. valkil napsal:

    Paráda. Až se konečně zastavím (teď k tomu bude doma dost příležitostí), přidám na blog zápisek o našich kočky. Taky máme dvě koťata a taky přes prvotní protesty muže (tedy protesty, on raději neříkal nic). A taky se kočky rubou a jinak spí zásadně přitulené. Mourka je velmi podobná té vaší 🙂 Jo a nakonec teda si získala velmi i muže, je z nich téměř naměkko.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s