Jak poznávat sousedy? Pořiďte si kočku

Přestože v noci ho bylo několikrát slyšet, nepřišel ráno pan Kamikazi ze své pravidelné noční vycházky. A to prosím jen týden poté, co si doléčil zlámanou haxnu.

To byla krajně neobvyklá situace, protože za normálních okolností se hrne domů rychlostí blesku a dožaduje se snídaně. Kolem desáté jsem začala panikařit a vydala se hledat.

Po chvíli volání jsem ho slyšela zoufale mňoukat z místa, kde se stýkají čtyři zahrady. Bohužel v dost nešťastném úhlu, takže z rohu té naší nebylo poznat, odkud zvuk přesně jde. Jsou tam polorozpadlé zahradní domky a nejrůznější harampádí – spousta míst, kam zvědavé (rozuměj uplně pitomé) pubertální koťě může zapadnout nebo se zaklínit.

Oběhla jsem všechny inkriminované sousedy. S některými z nich jsem mluvila poprvé v životě. Nicméně když jsem byla na jejich zahradě, ten jouda ani nepípnul, ať jsem volala jak chtěla. Snažili jsme se hledat, prolezli ty chatky (pavouků a pavučin mraky). Marně. Připadala jsem si trochu jako idiot. „A opravdu jste ho slyšela mňoukat? To by se asi ozval, kdyby nás slyšel, ne?“

Náš dům je zhruba v prostředku bloku, takže když se potřebujete dostat na zahradu, se kterou sousedíte koncem pozemku, musíte ten blok napřed oběhnout z druhé strany. To v praxi znamená nějakých 300m k těm správným zahradám, a pak zase 300m zpátky.

Situaci – kočka mňouká, obíhám blok, burcuju sousedy, společně hledáme, kočka mlčí, obíhám blok zpět, kočka mňouká – jsme si zopakovali asi čtyřikrát. Pak mi naštěstí Barborčina „adoptivní babička“ půjčila klíče od jejich zahrady, odkud se aspoň do jedné z těch vedlejších dá dostat dírou v plotě.

Strávila jsem pak den tím, že jsem v pravidelných intervalech chodila po cizích zahradách mezi ty boudy, volala, hvízdala, poslouchala a číhala. Vůbec se neozval. Pokaždé zamňoukal jen tehdy, když jsem byla u našeho domu.

Štěstí jsem měla až navečer.

Sedím takhle na bobku v rohu zahrady sousedky Petry (se kterou se sice známe trochu déle než od dnešního rána, ale náš vztah byl doposud spíše korektně rezervovaný) a dle chytrých rad na internetu se pokouším vžít do myšlení kočky „hledejte místa, která vidí zvíře za své výšky cca 20 cm od země a která ho mohou lákat k prozkoumání“. Nic. Až najednou … znáte takový tren pocit, že vás někdo sleduje, že jo? Zvednu hlavu a tam pod stříškou jedné z těch bud sedí to moje chlupatý mimino a čumí na mě jakoby nic.

Asi jsem na něj byla hodně sprostá, protože se dost vzpouzel, když jsem se ho jala zachraňovat. Ale to nakonec vůbec nebylo potřeba. Ukázalo se totiž, že vůbec není nikde zašprajcovaný nebo nějak zraněný. Prostě tam sedí a má ze mě srandu.

Informovala jsem tedy Petru, že jsem ho našla a kde byl a že už nemusej hledat. Pustila jsem vztekajícího se kocoura a on se naoko vydal domů přes plot. Já to musela přece jen malinko oběhnout kolem domu, protože ani díra v plotě není všemocná.

Když jsem dorazila, očekávala jsem kočku u dveří. Nebyla tam. Jdu tedy dovnitř, že ho přivolám přes balkon, ale volá na mě Petra, že se vrátil a znovu zalezl pod tu střechu. Tak mě namíchnul, že jsem tam hned zas doběhla s tím, že ho odnesu zpátky v zubech.

Nicméně nakonec jsme situaci společně vyhodnotily tak, že si z nás prostě dělá pr..l, že je v pořádku, evidentně odtamtud umí vylézt a že ať si tam teda zůstane. Poděkovala jsem, rozloučily jsme se a já zas prolezla plotem.

Aby mi u vchodových dveří došlo, že jak jsem vyběhla ven na její volání, podařilo se mi nechat na kuchyňském stole klíče. Jo, asi jsem vám ještě neřekla, že jsem tenhle týden sama doma.

Potřebovala jsem pomoc. Jelikož už jsem si zvykla používat tu díru v plotě a nechtělo se mi zase běžet naokolo, vydala jsem se za Péťou, protože mě v tu chvíli nikdo jinej nenapadl, zase skrz zahrady. Jenže na terase nikdo nebyl a okna měli zavřená. Přeběhla jsem tedy před dům, že zazvoním. Jenže branka byla zamčená a na zvonek na sloupku z ulice jsem ze zahrady nedosáhla. Takže jsem musela vylézt na plot. Představujete si tu situaci, jo? To je utužování sousedských vztahů jedna báseň.

Petra se naštěstí zlomila smíchy v pase, když mě viděla, jak tam balancuju. A smíchy málem upadla, když jsem jí vyložila, co se mi stalo a že potřebuju žebřík. Její muž (kterého jsem v tu chvíli ale viděla poprvé v životě) se tvářil jakože komu není shůry dáno, ten holt musí otravovat sousedy. Ale žebřík mi dal. Dokonce mi ho prostrkal přes tu díru v plotě, abych s ním nemusela běžet ten půlkilák tam a zase zpátky.

Den jsem zakončila lehce akrobatickým vloupáním do vlastního domu.

Ať žijí dobré sousedské vztahy !!!

Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Naškrábáno. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Jak poznávat sousedy? Pořiďte si kočku

  1. Psice napsal:

    To je mazec, nemel pod tou striskou nejaky ulovek? Mysku? Pripomina mi to sundavani prtousich kocek u nasich, kdyz vylezly moc vysoko na strom a tata je sklizel cesacem na jablka. Sklidil a do pulhodiny byla mnoukajici koule zpatky na ve vetvich:)

    • Alinka napsal:

      Hele, nevím. Nějakej úlovek mě taky napadl. Nebo se možná bojí sousedčinýho psa, kterej občas dírou prolejzá k nám a nedávno kocoura prohnal. Ale to už se stalo několikrát a nikdy na to nezareagoval takhle. Dneska tam byl zalezlej zase až do večera. Tak nevím, co se mu urodilo v hlavě. Každopádně česáček na jablka pobavil velmi. Dík za tip ;).

    • Quanti napsal:

      Buhehe, tak česáček pobavil snad ještě víc než originální historka 😀

  2. Sedmi napsal:

    To je kočičí historka roku, brečím smíchy 😀 ty si teda taky užíváš

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s