Přečteno

Andělská hra (Carlos Ruiz Zafón)

Druhá kniha ze série Pohřebiště zapomenutých knih. Ta první – Stín větru – se mi líbila hodně, a tak jsem se na tuhle hodně těšila. A byla trochu zklamaná. Na DK řada čtenářů knize vyčítá rozvláčnost. Ta mi nevadila. První díl byl možná trochu míň ukecaný, ale taky se děj odvíjel svým vlastním tempem, které nabíralo na rychlosti až postupně. Jenže zatímco na konci první knihy do sebe vše zapadne a zápletkly jsou vysvětleny, tady se tak nestalo. Nebo jsem to tedy úplně nepochopila. Možná se vysvětlení skrývá v dílu třetím (a možná taky ne), ale od dalšího čtení mě to spíš odradilo, než že bych byla motivovaná ho hned zhltnout. Zafón píše krásně tajemné (až strašidelné) prostředí Barcelony si živě dokážete představit, postavy jsou celkem uvěřitelné (i když ne vždy sympatické) a celkem neotřele vystavěný příběh vás vtáhne. Jenže pak je najednou konec a já měla pocit, jakoby část knihy chyběla. Nevím, vážně nevím, jestli se přemluvím k pokračování. Nečetl jste někdo dál? Poradíte?

Hodnocení: 7/10

Mlčící fontány (Ruta Sepetys)

Jedna z mých velmi oblíbených spisovatelek. Dvě předchozí knihy Sůl moře a V šedých tónech jsem zhltla na posezení a ještě dlouho ve mě rezonovaly. Tady ale opět malinké zklamání (nebo moc velká očekávání). Knížka se odehrává ve Španělsku za dob Francova režimu. Potud super, o téhle době toho moc nevím a běhal mi mráz po zádech z některých (vlastně z většiny) věcí, které byl režim schopen páchat na vlastním obyvatelstvu. Dozvíte se toho hodně, často i věci, které je možná lepší nevědět a rozhodně vás to namotivuje si tuhle dobu nastudovat trochu víc do hloubky. Co do čtivosti, je knížka slabší než ty dvě, co jsem četla. První polovina se trochu vleče, dost dlouho trvá, než se vpravíte do složitého příběhu, druhá ubíhá výrazně rychleji. Největším kamenem úrazu je ale příběh dvou hlavních hrdinů. Který je totálně předvídatelný a až protivně banální. SPOILER! Ano, Sepetysová používá „jistý druh konců“ a dá se (od začátku) předpokládat, jak to celé dopadne. Nicméně tady mi přišlo, že to vyloženě odbyla. Vlastně v nejdramatičtějším a nejzoufalejším okamžiku to celé utne, aby následně celý děj posunula o řadu let dopředu, kde je najednou vše jakoby mávnutím kouzelného proutku vyřešeno. Škoda.

Hodnocení: 7/10

Vytěženej kraj (Veronika Bendová)

Česká „roadmovie“ po Ústeckém kraji. Potenciál skvělý. Tuhle oblast trochu znám neb v ní máme dlouhá léta chalupu a jeho historie (i současnost) jsou ukrutně zajímavé. Ale Bendové jako by se toho pro knihu vůbec nepodařilo využít. Příběh by se v podstatě mohl odehrávat naprosto kdekoli. Chvílemi vám připadá, že čtete cestovatelského průvodce, který vás ale vůbec nedokáže k návštěvě zlákat. V podstatě jen nezáživně připomíná to, co znáte ze školy, například zaniklý starý Most, z něhož se stěhoval jen kostel, opuštěné doly, apod. Navíc vám v něm neustále překážejí uplně pitomě se chovající hlavní protagonosté. On nemastný neslaný trouba, který si nechá tak nějak všechno líbit, ona, s prominutím, extrémně nesympatická kráva. Vůbec nechápu nominaci na Magnesii literu (možná za ní stojí právě ten nápad s místem), dočteno jen proto, že to bylo krátké.

Hodnocení: 6/10

Lustr pro Papeže (Jan Tománek)

Příběh z komunistických lágrů, kde se ocitnete ani nevíte jak dřív, než napočítáte do pěti. Pro mě osobně nikterak přepkvapivé ani objevné, co do předkládaných informací. Ani na mě popravdě řečeno nepůsobila tak mrazivě a nezůstala v hlavě nějak extra dlouho, jak popisují někteří čtenáři na DK. Popisuje hrozné věci, to ano, ale nezasáhlo mě to až tak, jak bych čekala. Každopádně důležité čtení. To, aby se nezapomnělo, co předchozí režim dokázal a jak moc je jedinec proti zvůli systému bezmocný. Knížka je relativně krátká, vcelku čtivá. Na nic si nehraje, prostě podává výpověď o životě jednoho mukla.

Hodnocení: 7/10

Hyde Park Civilizace 2 (Daniel Stach, Gabriela Cihlářová)

Určitě znáte z obrazovek – extrémně zajímavé rozhovory s lidmi z různých oborů i koutů světa, které vede (podle mě) jeden z nejlepších moderátorů, jaké vůbec ČT má – Daniel Stach. Každý z rozhovorů je úplně jiný a přesto vás každý svým způsobem dostane. Mě úplně nejvíc horolezec Jamie Andrew, jenž díky omrzlinám přišel nejen o ruce i nohy, ale i o nejbližšího přítele, a Eliyahu Rips, který šel ve stopách Jana Palacha, jen narozdíl od něj svůj čin přežil. Tohle vám prostě v hlavě zůstane. Včetně fotek, drobností ze zákulisí a QR kódů odkazujících na jednotlivá videa. Za mě vynikající. (Dvojkou jsem začínala proto, že jedničku Ježíšek nesehnal. Ale už čeká v knihovně.)

Hodnocení: 10/10

Raději zašílet v divočině (Aleš Palán)

A tohle byla taky pecka. Opět rozhovory – osmkrát povídání s lidmi, kteří se uchýlili na Šumavu, kde v samotě více či méně žijí mimo „systém“. Někteří ze samotářů jsou tak trochu cvoci („A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom cvok?“). Ale kniha nabízí osm překvapivě čtivých (čteno víceméně na jeden zátah) a nečekaných pohledů na život, kdy v každém z nich můžete najít inspiraci. Ne nutně v tom smyslu, abyste se hned odstěhovali do divočiny, ale k tomu, jak nahlížet na život. I když já jsem chvílemi některým z nich tak trochu záviděla a začala do manžela rýpat, že si na důchod pořídime pozemek a maringotku :). Vše doprovázeno mnoha fotkami Jana Šibíka. Na křídovém papíře – radost nejen číst.

Hodnocení: 10/10

Jako v nebi jenže jinak (Aleš Palán)

Pokračování. To samé v bledě modrém, jen samotáři byli tentokrát z celé republiky. A fotky jsou od Johany Pošové (ty se mi líbily dokonce víc než Šibíkovy).

Hodnocení: 10/10

DobroDruhům (Tereza Ramba)

Tereza Ramba (Voříšková) je jedna z mých nejoblíbenějších českých hereček a zároveň jedna z 5 showbyznysových celebrit, které sleduju na Instagramu. To znamená, že mám její život a způsob vyjadřování trochu „načtený“. To je pro knihu docela zásadní předpoklad. Je to totiž jakýsi cestovatelský deník (nikoli průvodce nebo něco podobného), kde člověk ne zcela znalý pozadí příběhů může trochu tápat, jak to ta holka vlastně myslela a mít pocit, že knížka je divná nebo zmatená. Mně se ale líbila hodně, a to právě díky své zvláštnosti a jakési niternosti, kterou cítíte z každé stránky. Tereza nepíše proto, aby se vám to líbilo nebo abyste to „nějak“ pochopili. Píše pro pocity, které v ní cestování světem (a životem vůbec) vyvolává, a které chce předat dál. Spousta fotek, neotřelé grafické zpracování.

Hodnocení: 9/10

Můj úžasný život (Ondřej Kundra)

Výjimečný život výjimečné ženy. Přiznávám bez mučení, že jsem o jejím příběhu měla před čtením knihy jen velmi! povrchní znalosti. Přesto jsem se udržela a wikipedii studovala až po přečtení. Příběh sestavený dlouholetým novinářem Respektu byl pak výrazně napínavější. Paní Meda je obrovská osobnost, která v životě prožila mnohé, ale nikdy (aspoň pokud mohu soudit) ne ve vleku událostí. Sama si šla vždycky za svým s neuvěřitelnou tvrdohlavostí (a možná i správnou dávkou drzosti) a dokázala pro české malířství udělat tolik, jako málokdo. Velmi inspirující.

Hodnocení: 9/10

Mé nepálské lásky (Michaela Guatam)

A ještě jedna životopisná – příběh obyčejné české holky, která se zamilovala do Nepálu, postavila si hlavu snad proti celému světu a všem neúspěchům navzdory se rozhodla na vlastní pěst podporovat vzdělávání nepálských dětí. Ta cesta byla hodně dlouhá, místy dost strastiplná (ať už Michaele házel klacky pod nohy život nebo ona sama – na několika místech jsem si říkala, že musí být úplný blázen a zkoušela si představit, jak bych reagovala, kdyby s podobnými spasitelskými nápady přišla moje dcera), ALE nakonec korunovaná zaslouženým a v zásadě už nečekaným úspěchem. Obdivuju takovéhle šílence, kteří si dokážou vydupat a uhájit to, čemu věří. Já bych to bývala vzdala asi tak na straně 20. Přitom autorka nikterak nezastírá vlastní omyly a chyby, to je velmi sympatické. Už jen pro to je zajímavé si knihu přečist.

Hodnocení: 8/10

Myšlenky za volantem (Marek Eben)

Oddychovka na hodinku až dvě. Přesně taková jakou od jejího autora čekáte – vtipná, laskavá, skromná a kultivovaná. Nečekejte za tím žádnou velkou literaturu, kterou se ani nesnaží být. Lze číst napřeskáčku i s delšími pauzami, ale stejně to dáte na jeden zátah, protože kapitolky jsou krátké a pokaždé, když nějakou dočtete, řeknete si: „tak ještě aspoň jednu“.

Hodnocení: 8/10

Život na lednici (Alice Kuipersová)

Tahle knížka mě zaujala svojí formou – pouze vzkazy, které si matka s dcerou nechávají na lednici, protože se doma míjejí. Hned jsem si vzpomněla na dokonalé Nebezpečné známosti (byť dějově a nakonec ani literárně nemají s touto knihou nic společného) a po knížce v knihovně sáhla. Je to trochu křečovitý pokus o předání jednoduchého životního moudra. Naštěstí docela kratičký. Nic moc, co by mi zůstalo v hlavě déle než do druhého dne.

Hodnocení: 6/10

Sama sebou (Jojo Moyesová)

Louisa Clarková opět na scéně. Třetí díl není zdaleka tak dobrý jako první, ale je lepší než dvojka. Moyesová píše čtivě a zábavně, takže jí promíjím to, že konec si od začátku domyslíte. Ale opět nečekejte nic hlubokomyslného. Pohodové, místy vtipné, letní čtení.

Hodnocení: 7/10

Na shledanou v Paříži (Irena Jirků)

Za zbytečně kýčovitou obálkou se skrývá ještě jedna rozhovorová – 25x povídání se současnými francouzskými spisovateli a spisovatelkami. Ale jak už podtitul napovídá, není to jen o psaní. Pokud jde o francouzskou literaturu, skončila jsem kdesi u Victora Huga a dál temno. Fakt si nevybavuju žádnou knížku, kterou bych četla, a napsal ji Francouz žijící v posledních 100 letech. Ostuda. Tím víc to pro mě ale bylo zajímavé a nové. Několik autorů/titulů jsem si poznamenala na svůj must read seznam. Moc příjemné a osvěžující čtení. Pokud vás zajímá francouzská kultura, směle do toho.

Hodnocení: 8/10

Naslouchač (Petra Stehlíková)

„Originální česká fantasy“ hlásají velmi nadšené recenze i čtenáři. Kamarádka, která mi knížku koupila k narozeninám, z ní byla opravdu velmi nadšená. Já vám nevím. Fantasy čtu spíš míň než víc, takže nedokážu originalitu příliš posoudit, ale mě knížka zas až tak nechytla. Příběh odehrávající se v lehce apokalyptické Evropě budoucnosti je určitě zajímavý, ale zaprvé mi docela dlouho trvalo, než jsem se v novém světě plném nových termínů zorientovala, zadruhé jsem občas měla pocit, že neplyne tak hladce a logicky, jak by měl. Někdy se (především) hlavní hrdinka chová úplně nelogicky prostě proto, že je potřeba, aby se něco konkrétního stalo. Například, přestože je většinu příběhu spíš strašpytel, najednou se beze strachu (a bez hlubšího vysvětlení proč) vydá sama do černočerné noci, kde se skrývá strašlivé nebezpečí. Takových momentů jsem v knize našla víc a hrozně mě štvaly. Ale vymyšlené je to celkem dobře, a evidentně jsou následující díly série promyšlené dopředu, což hodně oceňuju. V knihovně mám připravený 2. díl a dříve nebo později se k němu určitě propracuju.

Hodnocení: 7/10

Sestry B. (Milena Štráfeldová)

Já miluju Milenu Štráfeldovou. Výborně zpracovaný život Lídy Baarové a především její (mnohem méně známé) sestry Zorky Janů na pozadí historických údálostí, které hýbaly celým světem. Dozvíte se toho tolik! Taková wiki, ale výrazně čtivější a podrobnější. Jak těžké/snadné je být herečkou v době, kdy vám u nohou leží celý svět ovládný nepřítelem vaší země? A jak těžké je být mladší sestrou takové herečky a stát chtě nechtě neustále v jejím stínu (někdy dost temném)? Vynikající, jako vždy. Štráfeldová ani tentokrát nezklamala. Pokud už jste od ní něco četli a líbilo se, tohle bude taky.

Hodnocení: 9,5/10

Láskožrout (Hana Hažíková)

Prvotina „kolegyně“ z kurzu tvůrčího psaní (proto jsem si ji vybrala). Příběh 14leté Romky Brendy, která bojuje s pubertou, s rodiči i s kýmkoli ve svém okolí bez ohledu na to, jak moc špatně/dobře to s ní dotyční myslí. Bojuje se životem tmavého člověka, který je v bílé společnosti automaticky outsiderem. Člověka, v jehož životě bylo už od prvopočátku všechno špatně. A příběh Jany, mladé (bílé) ženy, která se rozhodne Brendu doučovat a později i zachraňovat. Vyprávění je poměrně schematické a od první chvíle spěje k takovému (jednoduchému) konci, k jakému spěje (byť jsem celou knihu doufala, že to dopadne jinak – spíš z literárního hlediska než proto, že by mi hlavní hrdinka tolik přirostla k srdci). Nicméně docela hezky ukazuje způsob, jakým mohou mladí lidé v podobných situacích uvažovat. Z první ruky vím, že autorka vycházela z vlastních zkušeností z práce s problémovou mládeží a byť příběh jako celek je vyfabulovaný, jednodlivé jeho části se děly, dějí a dít budou. Celkově kolem a kolem se mi knížka v zásadě líbila, nicméně na to, jak zajímavé téma zpracovává, ve mě vlastně nevzbudila žádné větší emoce.

Hodnocení: 6,5/10

Tlouštíci hoří rychleji (Caitlin Doughtyová)

Zato tohle ve vás vzbudí emocí, že se nestačíte divit. Reportážně podaný osobní příběh zaměstnankyně amerického krematoria. Knihy o smrti a postojích společnosti k ní (myslím ty zařazené do literatury faktu) mě docela přitahují. Je to téma, které v sobě dlouho řeším a rozhodně ho nepovažuju za tabu. Naopak, jen houšť, prosím. Každopádně tahle je překvapivě opravdu velmi vtipná (několikrát jsem se řehtala nahlas) a místy docela drsná. Někteří čtenáři jí vytýkají přílišnou morbidnost, kterou k sobě autorka jen poutá pozornost. Nemyslím si. Nepůsobilo to morbidně nebo nechutně, byť z některých pasáží se mi zpočátku ježily chlupy na krku. Jenže pak se zamyslíte a zjistíte, že Doughtyová nechce šokovat, prostě vám jen do těch nejmenších detailů popisuje, jak to v pohřebnictví chodí. Přišlo mi to ohromně zajímavé.

Hodnocení: 9/10

Ostny a Oprátky (Jiří Padevět)

Jedno veliké ACH! už jsem tu zmiňovala jinou Padevětovu knihu Sny a sekyry. Tak tohle je v podstatě to samé, jen zpracovává jiné události. Útlá knížečka, mikropříběhy na jednu stránku, pojednávající většinou o zcela obyčejných věcech. Přitom odkazující k více či méně zásadním událostem naší i evropské historie. Přečtete a pak dumáte, k jakému příběhu se vyprávění vztahuje. Někdy (ale překvapivě méně často než byste čekali) je to jasné hned. Mnohem častěji musíte chvíli hledat a skládat to všechno jako puzzle. Dokonalé, funguje to skvěle. Protože ta detektivní práce vás pohltí a místo jedné krátké stránky jich přečtete deset a wiki nebo google vám pořád nabízejí další a další odkazy, pod nimiž se skrývají neméně zajímavé lidské osudy. Must read.

Hodnocení: 10/10

Nebe nad Jemenem (Tomáš Šebek)

Tomáš Šebek – můj oblíbený superhrdina. O jeho reportážích z misí s Lékaři bez hranic už jsem psala několikrát (Africká zima a Mise Afghánistán). Tahle je z Jemenu a z celé řady se nijak zásadně nevymyká – v deníkových zápiscích popisuje celou misi téměř den po dni. Je to hodně doktorské, chlapské a lidské. A taky vtipné bez ohledu na to, jak šílené věci jsou v knize popisovány. Líbila se stejně jako ty ostatní.

Hodnocení: 9/10

Ženy, co se nedaly (Ivana Peroutková)

Na tuhle knížku jsem se fakt těšila, ale žádné velké ááách se bohužel nekonalo. 25 příběhů českých žen, které si šly za svým. Obzory vám určitě rozšíří, ale to udělá wiki taky a tady po pravdě řečeno nenajdete vůbec nic navíc. Přestože osudy snad všech osobností v knize zachycených musely být extrémně zajímavé (ať už v pozitivním, či negativním smyslu slova), autorka předkládá jen suchopárné životopisy, navíc psané lehce zmateným stylem. I když stránky ubíhají celkem rychle (především díky velikosti použitého fontu), na konci vám v hlavě nic moc nezůstane, vlastně žádný velký příběh a většina jich splývá do podivného guláše. Škoda.

Hodnocení: 6,5/10

Průmysl lži (Alexandra Alvarová)

Poslední dobou se z osobních pohnutek poměrně hodně zajímám o téma dezinformací (i když bych byla výrazně raději, kdybych to dělat nemusela). A tahle knížka se pokouší osvětlit původ části z nich. Saša Alvarová se v ní zaměřuje především na vysvětlování mechanismů fungování (ruské) propagandy, cesty jejího šíření a způsob, jakým ovlivňuje naši mysl. Názory autorky znám už nějakou dobu (především díky podcastu Kanárci v síti), takže mě nijak zásadně nepřekvapily ani svou možná šokující povahou, ani jistým černobílým viděním světa, možná dokonce lehkou paranoiou (sama autorka o sobě v rozhovorech přiznává, že už je pravděpodobně lehce paranoidní). Ale když se oprostíte od narativu, že „úplně za všechno může Rusko“ (což musíte, protože jinak by vás to mohlo dost vyděsit a navíc to prostě není pravda), je kniha zajímavá a určitě stojí za přečtení. Nesouhlasím úplně se vším, ale se spoustou poznatků (bohužel) ano.

Hodnocení: 8/10

Úplně cizí lidé (Liane Moriarty)

Jedna z těch spíše průměrných knih od Moriarty. Pojednává o speciálních lázních uprostřed ničeho, kam si velmi pestrá skupinka hostů přijíždí užít svůj pobyt. Anotace ve vás může vzbudit až lehce hororové mrazení, ale tak dramatické to zase není. Ostatně je tu klasický moriatyovský syžet, kdy první polovinu knihy nevíte vůbec nic, pak začínáte lehce tušit a na konci je všechno trochu jinak. Jako vždy dobře vykreslené a uvěřitelné charaktery postav i jejich vzájemných vztahů. Přestože je každý z hrdinů úplně jiný, v některých chvílích každému z nich aspoň trošku rozumíte. A to je přesně to kouzlo autorčiných knih.

Hodnocení: 7,5/10

Vinnetou 1. (Karel May)

Ani v téhle sérii nechybí Mayovka (s ilustracemi od Zdeňka Buriana). Tuhle knížku asi netřeba představovat, protože i pokud jste ji nikdy nečetli, film jsme určitě viděli všichni (několikrát). První díl se s filmem ještě obsahově víceméně shoduje. Poprvé jsem ji četla asi ve třinácti letech. Tehdy mě úplně okouzlila. Dnes s odstupem času je samozřejmě evidentní, jak naivní celý ten příběh je. Ale tááák pěkný. A v hlavě vám samozřejmě automaticky naskakukují tváře Pierra Brice a Lexe Barkera (dámy, která z vás toho vysokého blonďáka v dětství nemilovala?). Což ani v nejmenším nevadí. Návrat do dětství jak vyšitý.

Hodnocení: 9/10

Introvertka v hlučném světě (Debbie Tung)

Roztomilý komiks o tom, jak se někdy cítíme my, sociální otevřeností a sebevědomím méně obdaření ve světě plném extrovertů. Oddech na půl hodinky, vtipné a trefné – ano, milí extroverti, FAKT jsme tak trochu divní a bojíme se cizích lidí. Navíc (pokud je to tedy taky tak trochu o vás) zjistíte, že se svými pocity nejste sami. A to je velké plus.

Hodnocení: 8/10

Smrtící bílá (Robert Galbraith)

Kdo už se pročetl až k tomuhle dílu, tak nepotřebuje žádné komentáře, protože tohle už je taky klasika. Detektivní zápletka dobrá, vrah mi fakt hrozně dlouho nedocházel, i když ze zpětného pohledu samozřejmě mohl. Ale o detektivku v téhle sérii zas až tak nejde – to víme všichni. Takže pokud vás vůbec netrápí, kam (a jestli vůbec) se nějak dál vyvine vztah mezi Robin a Cormoranem, ani to nečtěte. Ale pokud jste zvědaví a tetelíte se blahem, při sledování jak si k sobě vzájemně nacházejí cestu, tak směle do toho. Tenhle díl se mi zatím líbil ze všech čtyř nejvíc. Dočítáno asi ve dvě v noci, na což už jsem jinak dost stará a většinou to nedělám. Rowlingová je prostě moje srdcovka. (Dostala jsem jako dárek i další díl – Troubled blood – v angličtině. Ale popravdě uznávám, že těch 900 stránek mě trochu znervózňuje. Ne a ne se odhodlat. Četl jste už někdo?) Mimochodem až teď jsem zjistila, že HBO natočilo podle všech čtyř knih velmi povedený seriál C. B. Strike. Sjela jsem ho za týden. Dějově víceméně odpovídá knihám (i když jistým úpravám se scénář samozřejmě nevyhnul), takže tady zklamaní ani překvapení nebudete. Největším plusem jsou skvěle obsazení oba hlavní představitelé a naprosto uvěřitelné jiskření mezi nimi; především Tom Burke v roli Cormorana je prostě excelenetní a okamžitě si ho zamilujete úplně stejně jako jeho románovou předlohu.

Hodnocení: 9/10

Zuzanin dech (Jakuba Katalpa)

Tohle je tak krásně napsaná knížka. Jazyk Jakuby Katalpy je podle mě největším (ne jediným) plusem knihy. Je hodně neobvyklý. Přiznávám, že pokud jde o interpunkci, jsem obecně striktní konzerva a jakékoli pokusy s ní mě v drtivé většině případů hrozně štvou. Tady jsem ale autorce chybějící uvozovky u přímé řeči bez problémů odpustila. Respektive vůbec jsem nevnímala, že tam nejsou. Příběh Židovky Zuzany a jejích dvou přátel Jana a Hanuše, který sledujeme v období několika desetiletí, plyne naprosto samozřejmě a přirozeně. Hlavním tématem knihy je holocaust, ale neméně důležité je i téma moci nad druhým a touha zachovat si vlastní důstojnost i v těch nejšílenějších momentech. Historické události v knize samozřejmě nijak nepřekvapí, osobní rovina je však velmi hezky nepředvídatelná. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl konec (ale třeba kamarádka říkala, že jí se líbil moc). SPOILER! Nevadilo mi, jak kniha dopadla, ani to, co vlastně Zuzana na konci provede – naopak, její čin je zcela pochopitelný, ale rozčiloval mě způsob, jakým to udělala. Při jejím intelektu mohla celou situaci navlíknout výrazně rafinovaněji (zvlášť, když okolnosti tomu nahrávaly) a bez toho, aniž by příběhu to ubralo na dramatičnosti. Takhle si jen zadělala na další trápení. Každopádně autorku zapisuju na seznam „musím si přečíst další její knížky“.

Hodnocení: 9/10

Srdceboly (Simona Monyová)

Příběh Simony Monyové je myslím všeobecné známý z médií – úspěšná spisovatelka zavražděná vlastním manželem poté, co ji roky týral. Úmyslně to sem píšu, protože tahle skutečnost je pro čtení knihy klíčová. Srdceboly jsou totiž poslední knihou, kterou před smrtí napsala. Pokud by k ničemu takovému nedošlo, drželi byste v ruce prostě jen kratičkou novelku o ženě, která není schopná osvobodit se od toxického vztahu se svým mužem. Takhle ale čtete volání o pomoc, zoufalý pokus dát vědět světu, že je něco strašně špatně. Velkou slabinou knihy je, že se nepokouší nijak vysvětlovat pocity hlavní hrdinky. Čtenář, který nemá osobní zkušenost ze vztahu s manipulátorem, pak absolutně nemůže pochopit motivací jejího chování, kdy i přes všechny lži, podrazy a ponižování, stále zůstává s mužem, který je pro objektivního pozorovatele naprosto nepřijatelný. Výsledkem pak je jen neurčitý pocit, že je prostě „uplně blbá“. Pokud takovou zkušenost máte, užijete si knihu výrazně víc. Nicméně, nebýt právě té hrůzy, která v reálu nastala potom, nebyla by kniha ničím, co by mi nějak zásadně uvízlo v hlavě.

Hodnocení: 7/10

Slepé skvrny (Daniel Prokop)

Veledůležitá kniha jednoho z našich předních sociologů, která se zabývá společenskými jevy, které všichni tak nějak přehlížíme, protože se může zdát, že se nás osobně nedotýkají. Opak je samozřejmě pravdou. Prokop vysvětluje, jakým problémům a výzvám česká společnost čelí, aniž by je řešila. Proč by nám nemělo být jedno, že roste počet chudých lidí? Proč bychom neměli přehlížet, že některé regiony naší republiky se pomalu mění v oblasti, kde se nedá důstojně žít? Proč represe nejsou řešením? A mnoho dalších a dalších otázek, na něž v knize najdete odpovědi. Text je to náročný, při pozorném čtení ale většinou dobře srozumitelný. Opravdu must read! Teď před volbami zvláště.

Hodnocení: 10/10

Listopád (Alena Morštajnová)

Tahle knížka nemohla zklamat. Morštajnová je už v podstatě sázka na jistotu. Alternativní historie vývoje po 17. listopadu, která se díkobohu nestala. Sama autorka v nějakém rozhovoru uvedla, že knihu napsala proto, že jí přijde, že se dnes začíná zapomínat, jak strašné „to“ před revolucí bylo a řada lidí si tu dobu idealizuje. Trochu jsem se bála, že ta fabulace bude málo uvěřitelná, ale vůbec. Při čtení mi naskakovala husí kůže a pořád jsem si opakovala: „prosím, ať se nic takového nikdy nevrátí“. Dokonce jsem si musela čtení dávkovat, protože někdy toho bylo moc. V knize se povětšinou neděje nic vyloženě násilného, ale perfektně je vystihnutá ona atmosféra bezmoci a beznaděje bez konce. Zároveň je dobré mít stále na paměti, že totalitní režimy (kterých je po světě stále dost) jsou v podstatě všechny stejné. Ten příběh se mohl odehrávat tady, ale místo toho se zrovna děje třeba v Bělorusku nebo kdekoli jinde. A moc se mi líbil úplný závěr (poslední dvě strany), které dávají naději v tom havlovském slova smyslu.

Hodnocení: 9/10

Najdu odvahu (Lenka Vacvalová)

Lenku Vacvalovou – moderátorku, herečku, ale především ultraběžkyni – už nějakou dobu sleduju na Instagramu. Ta žena je neuvěřitelná. Nejenže naběhá stovky kilometrů v náročných podmínkách, nejenže u toho stále vypadá jakoby právě vyšla ze salonu krásy, nejenže svými charitativními běhy vybírá statisíce na onkologicky nemocné děti, ale ještě vám to celé podá tak motivujícím způsobem, že pokud jste doteď neběhali, určitě o tom začnete aspoň uvažovat. Knížka den po dni popisuje jeden z jejích charitativních běhů po trase SNP prakticky přes celé Slovensko. Nezastírá náročené momenty i selhání, která byste možná jen podle často sluníčkových fotek nečekali. Vacvalová třeba otevřeně popisuje, jak protivná dokázala být na svého přítele, který jí u běhů dělá support. Jak někdy měla chuť se na všechno vykašlat a jak pokaždé našla sílu a především odvahu pokračovat. Čtivé, plné emocí a krásných fotek a velmi, opravdu velmi inspirativní. Zároveň s knihou vznikl i stejnojmenný dokumentární film.

Hodnocení: 9/10

Sláma i hedvábí (Džuniči Saga)

A další nádherná knížka – vyprávění pamětníků o životě na japonském maloměstě z počátku minulého století. Přenese vás v čase i místě do úplně jiné kultury. Japonci jsou opravdu zvláštní a obdivuhodný národ. Velmi pracovití, extrémně skromní, ctící tradice. Dozvíte se spoustu maličkostí (třeba o tradičních japonských účesech, o gejšách, o tom jak vypadal život bohatých obchodníků, ale i těch nejchudších lidí). Zajímavé čtení i tehdy, pokud vás Japonsko nijak zvlášť nebere – trochu jako pohádka a vyprávění dědy s babičkou dohromady. Navíc pěkně graficky zpracované s velmi vkusnými decentními ilustracemi.

Hodnocení: 9/10

Máma milovala Gabčíka (Veronika Homolová Tóthová)

Kdybych vám z celého dnešního seznamu měla doporučit jen jednu jedinou knížku, byla by to tahle. Je to totiž naprostá pecka. Pamatujete se ještě na Dva proti říši? Tak tohle je velmi podobným způsobem zpracovaná kniha, tj. vyprávění založené na detailní znalosti faktů a historických souvislostí atentátu na zastupujícího říšského protektora. Ovšem nikoli z pohledu parašutistů, jak tomu bylo u Jiřího Šulce, ale z pohledu těch, kteří jim pomáhali. Autorka rozvíjí možný milostný vztah mezi Jozefem Gabčíkem a Annou Malinovou – ženou, u níž se Gabčík nějaký čas skrýval. Je to dopředu přiznaná fabulace, sama autorka (stejně jako dcera Malinové) přiznává, že nemá tušení, jestli se ti dva do sebe skutečně zamilovali. A v zásadě o to ani tolik nejde. Knížka je především svědectvím o obyčejných, neuvěřitelně statečných lidech, kteří za svou odvahu často zaplatili životem svým i celé své rodiny. O lidech kteří cítili, že nemohou jen nečinně přihlížet, jak je jejich země ničena a ponižována. Máte pocit, že o tomhle příběhu už nemůžete vědět víc? Omyl. Dozvíte se toho strašně, strašně moc. A rozhodně si připravte k ruce velkou hromadu kapesníků – já plakala snad každých deset stránek.

Hodnocení: 10/10

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisky laskavého čtenáře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Přečteno

  1. Psice napsal:

    Odnáším si hned několik tipů. Morbidní tlouštíky si dám jako předkrm co nejrychleji – většinou jsou už vyprodaní.

  2. Sedmi napsal:

    tyjo… kdy to stíháš všechno číst? Budu se muset polepšit…četla jsem z toho jen Raději zešílet v divočině… a ta kniha mě docela dostala… Díky za tipy na další čtení

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s