Life of Alice III. – Ke kořenům (dávno před tím vším)

Přestože mí věrní čtenáří už nějaký ten pátek (nepočítejte to, prosim vás, nebo se budu muset strašně stydět), čekají na posun příběhu vpřed, dospělo naše vyprávění (díl I. a díl II.) do bodu, kdy je naopak třeba vrátit se poněkud zpět. Asi tak o 50-60 let. Totiž k babičkám a dědečkům, protože hráli (zvláště někteří z nich) v Alicině dětství zásadní roli. A taky proto, aby Alice se svou pamětí měňavky s Alzheimerem nezapomněla všechno, co se jí z rodinných análů podařilo vydolovat.

Trudi a Al

Al se narodil v roce 1904. Jeho nevlastním bratrem (měli jen společnou maminku) byl český hudební skladatel LB. Jeho jméno dnes v Čechách nikdo nezná, ale občas jeho skladby hrají v rakouském a zejména pak německém rozhlase (jak moc nebo málo, ví Alice poměrně přesně, protože zdědila 1/12 autorských práv).

Za první republiky bydleli Alovi rodiče nějakou dobu v Užhorodu (čert ví proč), ale když ho zabrali Sověti, celkem prozíravě se vrátili zpátky do Čech. Al vystudoval obchodní akademii a pracoval jako účetní kontrolor. Pokud Alice (absolventlka VŠE) ví, byl to jediný ekonom z jejích předků (což zpětně mnohé vysvětluje). Pamatuje si usměvavého starého pána s brýlemi, který ji vozil v zahradním kolečku a k snídani si dělal „nadrobíno“ – chleba rozmočený v misce teplého mléka. Krom ostře řezané brady má po něm Alice i jméno. Prý si tehdy moc přál vnuka. A tak, aby zmírnili jeho zklamání z holky, aspoň ji po něm pojmenovali.

Trudi se narodila roku 1910 jako čistokrevná sudetská Němka. Její bratr Peppi studoval v Praze medicínu. Ona sama studovala na rodinné škole, kde měla nejlepší kamarádku Lilly (Alice si ji opět velmi matně pamatuje jako poněkud extravagantní a hlučnou Tante Lilly). A Lilly chodila s Alem. Zatímco Trudi chodila s někým jiným (jmenoval se Klaus nebo Hosrt nebotaknějak). Časem dospěla čtveřice k závěru, že bude možná lepší, když se vzájemně prohodí. Kupodivu to opravdu fungovalo k všeobecné spokojenosti, a přestože Alice netuší, jestli si Lilly toho Trudina kluka vzala (má zato, že ne), zůstali do konce života přáteli.

To Trudi si Ala vzala. A jelikož Al byl Čech a včas si stihli pořídit Pierra, uchránilo ji to po válce před odsunem. Peppiho a jeho německou manželku už nikoli. Odsunuta měla být i Trudina maminka, ale stihla předtím na začátku léta 1945 umřít na rakovinu. Sama Trudi celý život hodně kouřila, na což zdravotně dost doplatila. Ve 39 letech prodělala první z řady infarktů.

Díky Trudi mluvila Alice do svých čtyř let (údajně) plynně německy (dnes z toho není nic, snad krom jakéhosi citu pro německý slovosled). eM říká, že Trudi nikdy neměla ráda ani ji ani Alici. Dokonce prý těsně po jejím narození všude rozhlašovala, že její neschopná snacha porodila kripla (doslovná citace eM). Alice si ale žádnou zášť nevybavuje (pomineme-li tu nešťastnou nehodu s pádem na hlavu na dlaždičky – kterou si ovšem taky nevybavuje, protože byla mimino). Pamatuje si, že Trudi ve své kuchyni soukromě vyučovala němčinu, do města mezi lidi nosila paruku, a když měla Alice kašel, uložila ji do postele a na hrudník jí přikládala ubrousek namočený v rozehřátém másle.

Dramatický byl příběh jejich domu, respektive jeho obyvatel. Dům původně patřil LB, který v něm už před válkou bydlel s manželkou a německým podnájemníkem. Na úplném konci války se tu odehrály dvě tragédie. Zaprvé rozdivočelí Češi vyvlekli chudáka podnájemníka ven a bez milosti a soudu ho přímo na ulici zastřelili. Alova rodina mu pak na tom místě udělal malý pomníček. Zadruhé, manželku LB zabila 8. května 1945 přímo na jejich zahradě zbloudilá kulka. Paradoxně to nebyla neměcká kulka z boje, ale česká z oslavných salv blížícího se vítězství, které se z radosti střílely po celém městě. Když o 12 let později zemřel i LB, odkázal dům svému mladšímu bratrovi. Alice v tom domě s rodiči a prarodiči žila první dva roky svého života a i později tu trávila čas u babičky a dědy. Vždycky jí to tam připadalo trochu strašidelný.

Oba prarodiče si vybavuje jen hodně matně, Trudi zemřela, když jí byly čtyři a půl, Al o dva roky později. Jelikož víc toho nevím, prosím pana bratra o případná doplnění či opravy.

Máňa a Petřin

Děda Petřin měl dost zajímavýho tatínka (Alicina pradědečka), a tak začneme od něj. Václav se narodil už v předminulým století jako poměrně neduživý čtvrtý dítě v rodině řezníka. K té neduživosti ještě navíc silně šilhal. Pro ten slabej zevnějšek ho rodiče poslali do Vídně, aby se stal krejčím. Asi byl pěknej vejlupek, protože jednoho krásnýho dne, ukradl v kuchyni řízek a mistr po něm ve vzteku hodil něco hodně těžkýho. Trefil ho do hlavy a Václav skončil v nemocnici. To se ukázalo jako štěstí v neštěstí, protože tam byl dost pokrokovej doktor a hned poté, co mu ošetřil tržnou ránu, Václavovi nabídl, že mu zkusí spravit to šilhání. Zadarmo, jelikož to ještě neměl moc vyzkoušený a potřeboval nějakej pokusnej materiál. Venca se dvakrát nerozmejšlel a doktor byl nejen pokrokovej, ale i šikovnej, takže se operace zdařila.

Do učení se Václav už nevrátil, protože přišla válka. Protože mu bylo teprve necelých šestnáct, přidal si dva roky, aby mohl narukovat. U odvodu evidentně nelaborovali ani nad jeho věkem ani nad tou neduživostí. Však on se v armádě srovná. A taky že jo. Během krátké doby zesílil a z houžvičky se stal chlap. Ale víc než fronta, ho zajímaly holky. Takže v Černé Hoře dezertoval a nějakou dobu se skrýval u místních, přičemž po sobě prý zanechal minimálně 22 outěžků (milenka Zdenica mu ty děti o mnoho let později pečlivě spočítala – poznala je podle toho, že po něm byly dost nápadně světlooký a zrzavý). Aby ho žárlivé devčice neumláttily, vydal se do Afriky. Většinu cesty ušel pěšky. Údajně tam šel proto, že chtěl vyzkoušet sex s černoškou (takže možná jsou nějaký zrzavý světleoký spratci i tam).

Po válce se vrátil na Šumavu, kde se konečně doopravdy zamiloval. Do Němky. To nebylo po chuti jeho českým rodičům. A nepomohl tomu ani takový drobný detail, že byla s Václavem těhotná. Svatbu jim nedovolili. Milá porodila holčičku Anny. Obě pak byly po druhé světové válce odsunuty. Václav se ke své dceři celý život hlásil, i když později byl styk se západním Německem v podstatě nelegální.

Nakonec si vzal dceru poměrně bohatýho podnikatele – majitele povoznictví a pískovny (tu už rodičové schválili) a měl s ní další tři děti. O svým životě před svatbou sepsal několik tlustých sešitů, které se hemží ženskými a přisprostlými výrazy.

Petřin byl nejmladší Václavův syn, narodil se 1927. Rodina sice vlastnila dům v Kolovratech, ale moc tam nebydleli. Jelikož Václav namísto krejčování pracoval jako specialista na pokládání kolejí, rajzovali po celém Československu a co dva roky žili někde jinde. Tam, kde zrovna bylo třeba stavět trať. Nejvíc vzpomínal Petřin na dobu, kdy pobývali ve Slovenském ráji. Coby šestiletý chodil 6km do školy, sám a přes les. V jakýmkoli počasí. A protože bydleli u hájenky, většinu cesty ho doprovázela ochočená srnka pana hajného.

Byl to vejlupek po tátovi (až na ty ženský), tak vyváděl jednu lumpárnu za druhou. Ať už bydleli na Slovensku, v Kolovratech nebo třeba na pražském Žižkově, kde to bylo za první republiky asi dost vostrý, protože co chvíli se s někým serval a společně s bratrem platili za velký bitkaře. Vždycky tvrdil, že díky těm rvačkám se o sebe naučil postarat.

Vyučil se strojním zámečníkem a jelikož byl hodně šikovný, podařilo se mu díky práci splnit klukovský sen – procestovat kus světa. Jezdil na stavby cukrovarů, cementáren a dalších velkých projektů ve spřátelených zemích, kde opravoval stavební stroje. Na rok nebo dva, s rodinou i bez, podle situace. Byl v Indonésii, Zambii, Iráku nebo Libyi. Kdykoli hledalo vedení podniku zaměstnance, které by se nebálo s klidným svědomím pustit za hranice, hlásil se. A přestože nikdy nebyl ve Straně, platil za spolehlivého a mohl jet.

Za peníze ušetřené ze zahraničních cest koupil na konci 50. let pozemek (respektive pronajal si ho od státu na 99 let, protože doopravdy koupit ho nešlo). Tehdy to byl plácek v zahrádkářské kolinii uprostřed lánů jahod a obilí, dneska je to širší centrum města. A o dalších 20 let později tu postavil dům. (Alice v něm s přestávkami žije od svých dvou let až do dneška.)

Petřin miloval svou práci (pracoval ještě, když mu bylo přes 70), cestování, šachy a babičku Máňu. Alice si ho pamatuje moc dobře – štíhlý, vysoký, s černými vlasy (nikdy mu nezešedly) a světlýma očima. Když byla malá, trochu se ho bála. Dokázal hodně křičet, když se vztekal. Ale zbožňovala jeho vyprávění z let dávno minulých, které znělo spíš jako pohádka než skutečný život. Další vzpomínky na dědu Petřina tady.

Babička Máňa se narodila jen o 13 dní později než její budoucí muž, jako druhá nejstarší dcera (z osmi dětí) do rodiny českého evangelíka a maďarské protestatky (takže Alice je ze 1/4 Němka a z 1/8 Maďarka), která ale žila na východním Slovensku.

Aby těch sourozenců nebylo málo, rodiče adoptovali dvě nemanželské děti svých dcer. To první bylo plodem postupu Rudé armády, jejíž příslušníci měli evidentně pocit, že osvobozené území je jejich se vším všudy. To druhé bylo zase plodem lásky, která nepřežila ani první společnou noc.

Přestože ani jeden rodič nebyl Slovák, hlásí se šest Mániných sourozenců (kteří se dožili dospělosti) ke slovenské národnosti (u těch starších to byla otázka volby, u mladších nutnost, jak později uvidíme). Jen ona se vždy považovala za Češku po taínkovi.

Máňa byla krásná a především hrozně držkatá. Takže se za ní vždycky táhly houfy nápadníků. Na rozdíl od její starší sestry Heleny, která to dost těžce nesla. Když nakonec Máňa začala chodit s klukem, o kterého ona marně usilovala, došla Heleně trpělivost a vynutila si na matce, aby mladší sestru odeslala do učení co možná nejdál. Totiž do Čech. Navíc pak zadržovala a ničila dopisy onoho nešťastníka, které Máně několik let poctivě psal. Jelikož nikdy nedostal odpověď, usoudil, že na něj zapomněla, což pochopitelně nebyla pravda. Čekala na zprávy, ale nikdy nepřišla ani řádka.

To bylo už za války a co se původně zdálo jako tragédie, Máně dost možná zachránilo život. Když se totiž Slovenský śtát osamostatnil, bylo jen otázkou času, kdy se na Čechy žijící na Slovensku začne nahlížet podobně jako na Židy. Máňa byla v Čechách v bezpečí, ale jejího otce jednoho dne už téměř ke konci války naložili do transportu směr Auschwitz Birkenau. Nějakým zázrakem se mu z něj podařilo uprchnout. Jelikož byla zima a -20, stálo ho tohle dobrodružství několik prstů na nohou. Ale přežil a vrátil se domů, kde ho (jak překvapivé) uvítali jako hrdinu.

I Máňa se po vyučení vrátila domů na Slovensko, kde zrovna pokládal koleje Václav. Petřin byl tou dobou sice na vojně, ale zrovna měl dovolenou a jel za rodiči na návštěvu. A na jedné stanici dobíhala nějaká pěkná slečna. Vlak už se skoro rozjížděl, ale on duchapřítomně zakročil, čímž jim oběma navždy změnil život. O dva roky později se vzali.

I babičku Máňu si Alice vybavuje moc dobře, protože to byla především ona, kdo se o ni a později i o MauMau staral, když byly malé. Byla to maličká žena (většinu života nejmenší z rodiny), ale vždy ji bylo dobře slyšet. Nejvíc její smích. Měla manžela, dvě dcery, pět vnoučat a vždy minimálně jednu kočku. Kdykoli potřebovala na někoho zavolat, nedokázala si vybavit správné jméno, takže povětšinou se ozvalo něco jako: „Vy smradi jedni, kde zase jste?“

S dědou byla v Zambii a v Indonésii (kde dokonce musela podstoupit operaci slepého střeva – v 60. letech!) a pak v důchodu si zajeli ještě na půl roku do Austrálie (kam jim emigrovala jedna z dcer). Na rozdíl od Petřina neuměla ani slovo cizím jazykem (krom maďarštiny, jenže tou se ve světě moc nedomluvíte), ale nikdy neměla problém se o čemkoli s kýmkoli domluvit. Rukama, nohama a česky. Po svém. Holt holka hubatá. Další vzpomínky na babičku Máňu tady.

A příště už se opravdu podíváme, jak to bylo dál ;).

Příspěvek byl publikován v rubrice Mé (lepší i horší) já. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s