Chráněno: Matyáš – šest a půl

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Matyášek

Na klíč

Je čas. Dozrálo to a budu zamykat. Dlouho jsem koumala, jestli všechno nebo jen něco. Nakonec jsem (minimálně dočasně) zvolila druhou variantu. Ani ne tak proto, že bych internet nechtěla ochudit o svoje plky, ale spíš proto, že sebe sama nechci připravit o potenciální zajímavé čtenáře – přeci jsem mezi Vámi našla řadu spřízněných duší. Uvidíme, kolik veřejně viditelných článků zbyde. Schovat všechno se dá nakonec vždycky.

Dneškem počínaje budete pro přečtení některých příspěvků potřebovat heslo. Lepší blogočtečky by měly být schopné si jednou zadané heslo zapamatovat, takže stačí, když ho použijete jednou. Jak to funguje u přístupu přes email, netuším, ale slibuju, že se vejdu do 10ti znaků.

Mrzí mě, pokud některé z Vás můj krok naštve nebo urazí. Nicméně tenhle kousek kyberprotoru považuji za svoji osobní záležitost a cítím, že potřebuju víc soukromí. Pro sebe, své děti a koneckonců i pro ty z Vás, kteří nechcete komentovat veřejně.

O heslo si můžete napsat na alincin.blok(zavináč)gmail.com. Algoritmus jeho (ne)přidělování se asi vyvine časem. Pokud přístup nedostanete, neberte si to, prosím, osobně.

Děkuju za pochopení.

Rubriky: O blogu | 2 komentáře

Chráněno: V březnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit

Prkotiny

Nějak nejsem schopná se dokopat k jednotlivým odpovědím na hojné komentáře pod nedávným článkem o škole. Ani ne tak proto, že nemám čas (jakože nemám). Ale hlavně proto, že se mi to v hlavě pořád mele. Sem, tam, zpátky a nikam. Ač podvědomě vím, co mám s klasickou školou za problém, definovat konkrétní a smysluplné argumenty není zas až tak jednoduché.

Byli jsme minulý týden na dni otevřených dveří ve spádové základce. V roce 1983 jsem do ní sama nastupovala jako prvňáček. A pokud mohu soudit na základě svých kusých vzpomínek, moc se tam toho nezměnilo. Abych byla spravedlivá – při naší návštěvě se nestalo nic, co by bylo nějak zásadně špatně. Obecně je to dokonce škola, která má v našem obvodu pověst „té lepší“. Tak jakýpak copak, hm?

To jen já v tom furt dál šťourám a hledám hnidy (možná i tam, kde žádný nejsou). Dojmy?

(ZŠ – státní, SŠ – soukromá)

– Na webu školy byla jednovětná informace o tom, že se dne toho a toho konají dny otevřených dveří od do.
– Na webu školy byly podrobné informace o tom, co můžete při návštěvě školy čekat, kdo se vás ujme, kam všude se můžete podívat, atd.

– Při příchodu na nás houkne jakási paní (vrátná? učitelka? uklízečka?) „Vy jdete na DOD? Támhle holky vás provedou.“ máchne rukou směrem k houfu hihňajících se deváťaček a víc si nás nevšímá. Holky na sebe chvíli koukají (jako která z nich to bude muset vzít tentokrát), pak se nás jedna ujímá.
– Při příchodu nás vítá ředitel školy osobně, zdraví, podává ruku mě i Matyášovi. Krátce vysvětluje, jaká bude organizace návštěvy a co nás čeká. Poté nás předává trojlístku páťáků.

– Holčina, která nás provádí, je milá, přeochotná a mluví jako robot – zpaměti a na puberťačku z Prahy přehnaně spisovně (pokud jí nějaké to nespisovné slůvko uklouzne, hned se omlouvá a opravuje). Připadám si jak na hradě „Napravo vidíte … nalevo vidíte … zde se nacházíme … nyní se vydáme … prosím, povšimněte si…“. Působí trochu stresovaně, jakoby se bála, že řekne něco špatně. Nad odpověďmi dlouze přemýšlí. Jakmile se zeptám na nějakou drsnější otázku – šikana na škole, vztahy učitelů s dětmi, apod. – nabyli byste z jejích odpovědí dojmu, že jste právě na půdě nejlepší školy v republice. „Učitelé jsou zde opravdu vstřícní a laskaví, mají všichni opravdu velmi kladný vztah k dětem … naslouchají nám, vždy se snaží vše vyřešit … šikana zde nikdy nebyla, to učitelé velmi hlídají … nemáme tu žádné konfliky, opravdu … škola je to velmi příjemná … chodím sem ráda, OPRAVDU“. Horuje záplavou slov, ale naprosto bez emocí.
– Provádějí nás dvě holky a kluk. Ve výkladu se střídají, občas si skáčou do řeči, občas projeví nesouhlas s tím, co řekli ostatní. Pošťuchují se, celou dobu se smějí, máchají rukama, poskakují, rozhodně nemluví spisovně (ale ani nijak hrubě). Působí uvolněně, přirozeně a přesvědčivě. Nad odpověďmi nedumají. Odpovídají tak, jak jim slova přicházejí na jazyk. Když se ptám na šikanu, vysvětlují, že asi před půl rokem proběhl případ dvou šesťáků, kteří se nechovali dobře k mladším dětem. Hodně se to prý na škole řešilo (stanuli i před školním parlamentem). Všechny děti jsou prý neustále nabádány k tomu, aby si nenechaly (od ostatních dětí, ale ani od učitelů) líbit nic, co jim není příjemné. Obratem nás dovedou ke schránce důvěry, kam se může kdokoli svěřit s problémem (tak se prý i nevhodné chování těch dvou provalilo). Paradoxně si připadám klidnější, než kdyby zarytě tvrdili, že „nic takového tu nikdy nebylo“. O učitelích říkají, že „jsou normální a dá se s nima rozumně mluvit, někdy maj svůj den, ale to míváme všichni“. Když se zeptám, jestli by chodili do jiné školy, zazní okamžité, rozhodné a trojhlasné „NE!“.

– Krom hlavního vestibulu a šaten (kde jsme byli svědky jakési potyčky) jsme na chodbách nepotkali jediné samotné dítě. Ač musela být budova plná, působila mrtvě. Všichni seděli zavření ve třídách a družinách (byli jsme tam brzy odpoledne). Na obřím školním hřišti nebylo živáčka.
– I přesto, že je dopoledne a tedy se učí, neustále potkáváme děti – malé, starší, nejstarší – ale hlavně bez dozoru. Všechny se tu mezi sebou vzájemně znají (s našimi průvodci snad každé prohodí pár slov) bez ohledu na to, z jaké je třídy. Stejně tak znají děti všechny učitele.

– Škola má dvě tělocvičny, jídelnu, veliké hřiště, cvičnou kuchyni, IT učebnu, čítárnu, čtyři oddělení družiny. V každé třídě mají interaktivní tabuli (naše průvodkyně na tuhle vychytávku během 30ti minut upozorňuje snad šestkrát, jakoby interaktivní tabule byla sama o sobě zárukou kvalitní výuky). Odpolední kroužky zajišťuje externí dodavatel.
– Škola má pronajatou pidibudovu, kde je celkem deset malých tříd, volnočasová učebna, IT učebna, knihovna, družina a zahrada. Do tělocvičny a do jídelny se musí do vedlejší školy. Odpolední kroužky zajišťují sami vyučující.

– Dívka nás nadšeně informuje, že tahle škola je zapojená do projektu ekoškola. „Aha, bezva. A co to znamená?“ ptám se. „Jednou za rok se vyberou dva žáci z každé třídy, kteří tvoří ekotým, zúčastní se nějakých soutěží … ehm, nebo co … a pak nám o tom v rámci třídy poreferují.“ Aha. Taky nás hrdě upozorňuje na to, že každá třída má svoji planetu. Ta je namalovaná nad dveřmi do každé třídy. „Aha, bezva. A co to znamená?“ zkouším to znovu. Překvapeně se zarazí. „No … nic … prostě je jen máme namalované nad dveřmi. To nijak nesouvisí s ničím.“ Aha.
– Dozvídáme se o několika školních projektech, na kterých děti pracují celý rok v rámci svého ročníku i napříč třídami, školní rok završují celoškolní expedice. Z dětí se vyřinula tak nadšená záplava slov, že jsem to popravdě řečeno všechno nepobrala. V páté třídě a v devítce se pak ještě přidávají osobní projekty a prezentace každého žáka před celou školou a rodiči.

– Paní ředitelku jsme za celou dobu nezahlédli. Na můj dotaz, jestli bychom se s ní mohli seznámit, dostávám zápornou odpověď. Důvod neznámý. Krom toho, co nám dokázala říct naše průvodkyně, jsme se od nikoho nedozvěděli nic navíc.
– Krom uvítání (viz výše) je nám ředitel i nadále celou dobu návštěvy k dispozici. Navíc sám vede zhruba 45 minutovou prezentaci, kde opět osobně zodpovídá řadu dotazů.

– Nahlížíme do družiny. Družinářka (paní evidentně již dávno v důchodovém věku) začne mluvit na Barunku. Upozorňuji ji, že Barborka je zatím ještě malá a že předškolákem je Matyáš, který se ovšem zrovna v tu chvíli zapomněl u jakýchsi plakátů vyvěšených na chodbě. Důchodkyně nesouhlasně protáhne obličej. Zavolám na něj, jestli by mohl na chvilku přijít. Když se k nám neochotně doloudá, snaží se s něj paní vypáčit jméno a důvod jeho zpoždění. Když se toho moc nedozví, následuje zpucunk, že přece „musí po škole chodit s maminkou a né se courat, jak ho napadne, takhle by to tady totiž nešlo.“ Koukám na ni pravděpodobně stejně vyjeveně jako on.
– Žádnou podobnou příhodu nezažijeme. Pokud někdo z dospělých na Matyáše promluví, je to v klidu. Hlavně on je v klidu. Všichni dospělí přirozeně respektují, že se trochu stydí a netlačí na něj, aby s nimi mermomocí ihned komunikoval.

– Vztahy rodina-škola spočívají v třídních schůzkách, placení příspěvků SRPŠ a školním jarmarku jednou za rok.
– Škola díky své velikosti funguje na komunitní bázi. Rodina a učitelé co nejvíc spolupracují – ať už v rámci pravidelných schůzek (učitel + rodič + dítě) nebo školo-rodinných akcí, výtvarných dílen, školních večerů, apod. (Tohle nemám od jedenáctiletých průvodců ani z prezentace pana ředitele, ale od kamarádů, jejichž syn školu navštěvuje.)

– Ve škole se klasicky známkuje od prvního dne. Ve škole zvoní.
– Na prvním stupni je pouze slovní hodnocení, a to týdenní, měsíční a půlroční. Zvonek tu nemají.

– Budou se otevírat 4 první třídy po 30-32 dětech. Zatím „se neví“, kdo bude první třídy učit. A nebude se to pravděpodobně vědět ani při zápisech. Vzhledem k tomu, není příliš pravdpodobné, že by si šlo vybrat, ke komu chcete dítě dát. (Z vlastních zdrojů mám informace o tom, že budoucí paní učitelky možná nejsou jisté, ale velmi pravděpodobné. Jen si vedení školy nepřeje, aby rodiče do umístění dětí v jednotlivých třídách příliš zasahovali, protože je to pak „moc velký chaos“.)
– Bude se otevírat 1 první třída s maximálně 16ti dětmi. Budoucí paní učitelka ještě není úplně stroprocentně jasná, protože se rozhoduje mezi dvěma. Konečné rozhodnutí padne nejpozději do zápisů, kde nám bude i představena, abychom „věděli, do čeho jdeme“.

Já vím, že jsou to drobnosti. Ale copak na nich ani trochu nezáleží? Stokrát nic umoří i osla, natož pak školáka. (Případné rýpaly bych ráda předem upozornila, že školné je na soukromé škole natolik rozumné, že výše uvedené rozdíly rozhodně nemohou být o penězích.)

Když po mě pak manžel chce, abych mu jednoduše vysvětlila, v čem je ta soukromá škola tak dobrá, docházím k překvapivému závěru, že je „prostě normální“. Není totiž ani alternativní, ani specializovaná, netrhá rekordy v umísťování uchazečů na nejžádánější střední školy. A už vůbec není prestižní. Je vlastně docela obyčejná a učí v ní obyčejní učitelé. Obyčejní v tom smyslu, že používají mozek k přemýšlení, dá se s nimi rozumně (do)mluvit. Chápou, že každé dítě je jiné. Vědí, že škola a rodina jsou partneři, nikoli protivníci.

Určitě je takových spousta i v klasických státních základkách. Ale máme možnost na někoho takového natrefit ve spádové škole, protože na žádnou jinou se v rámci Prahy nedostaneme? Asi se moc neseknu, když plácnu, že taková pravděpodobnost se limitně blíží nule.

Achjo.

45 minut denně do školy, 45 minut denně ze školy. Jo? Ne? Jo! Ne! Fakt ne? Grrrrrrrr. Příští týden zápisy. Třeba po nich budu moudřejší. Ale dost možná, že taky ne.

A pokud jste dočetli až sem a ještě nemáte dost, můžete si přifouknout hlavu dalšími články, jako to poslední dobou dělám já.

Proč škola brání socializaci
Rodičům všech budoucích vysokoškoláků
Jak se mstíme na dětech
Sociální dovednosti se děti učí především od rodičů

Mimochodem nemám ji nafouknutou sama:
Jak na to kouká Ela
Jak na to kouká psice

Rubriky: Co přinesl den, Vzdělávání | 15 komentářů

Slaměnka

Nebývám sama doma moc často. O to víc si pak užívám, když můžu …

… napustit si vařící vanu a ležet v ní třeba hodinu beze strachu, že mi do vody někdo vleze nebo nahází kostky lega.
… dát si k večeři Lays Fromage TV pack.
… číst si. Co chci, kdy chci a jak dlouho chci.
… krámovat výtvarné potřeby po celé ploše obývacího pokoje, aniž by se jich polovina záhadným způsobem přestěhovala do dětské krabice nebo je někdo snědl.
… být vzhůru do půl třetí. Nehrozí totiž, že by mě v sedm někdo prudil požadavkem na teplý kakao.
… nechat si vyvrtat zub (nečekala bych, že si někdy budu užívat návštěvu zubaře) a nechat se ostříhat bez složitých hlídacích domluv a logistických manévrů.
… fanaticky uklízet 20 hodin v kuse a pak se kochat, že věci vydrží na svém místě i deset minut. Deset hodin. Celý den. Celých několik! dnů. A nikde žádný drobky. Já miluju svět bez drobků!
… si pouštět na plný pecky hudbu, která se líbí jen mě, a u toho z plna hrdla vyřvávat. A taky poslouchat, jak zní ticho. Fakt pořád ještě existuje! Dokonce i v našem domě.
… přijít z práce o tři hodiny později. Bez výčitek svědomí.
… nedělat vůbec, ale vůbec nic.
… vypravovat ráno jen sama sebe. V klidu – bez vztekání, přemlouvání, vyhrožování, slz a řevu.
… těšit se, až se mi ti tři zase vrátí.

Rubriky: Co přinesl den | 8 komentářů