Chráněno: Matyáš – šest a půl

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Advertisements
Rubriky: Co přinesl den, Matyášek

Na klíč

Je čas. Dozrálo to a budu zamykat. Dlouho jsem koumala, jestli všechno nebo jen něco. Nakonec jsem (minimálně dočasně) zvolila druhou variantu. Ani ne tak proto, že bych internet nechtěla ochudit o svoje plky, ale spíš proto, že sebe sama nechci připravit o potenciální zajímavé čtenáře – přeci jsem mezi Vámi našla řadu spřízněných duší. Uvidíme, kolik veřejně viditelných článků zbyde. Schovat všechno se dá nakonec vždycky.

Dneškem počínaje budete pro přečtení některých příspěvků potřebovat heslo. Lepší blogočtečky by měly být schopné si jednou zadané heslo zapamatovat, takže stačí, když ho použijete jednou. Jak to funguje u přístupu přes email, netuším, ale slibuju, že se vejdu do 10ti znaků.

Mrzí mě, pokud některé z Vás můj krok naštve nebo urazí. Nicméně tenhle kousek kyberprotoru považuji za svoji osobní záležitost a cítím, že potřebuju víc soukromí. Pro sebe, své děti a koneckonců i pro ty z Vás, kteří nechcete komentovat veřejně.

O heslo si můžete napsat na alincin.blok(zavináč)gmail.com. Algoritmus jeho (ne)přidělování se asi vyvine časem. Pokud přístup nedostanete, neberte si to, prosím, osobně.

Děkuju za pochopení.

Rubriky: O blogu | 2 komentáře

Chráněno: V březnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit

Prkotiny

Nějak nejsem schopná se dokopat k jednotlivým odpovědím na hojné komentáře pod nedávným článkem o škole. Ani ne tak proto, že nemám čas (jakože nemám). Ale hlavně proto, že se mi to v hlavě pořád mele. Sem, tam, zpátky a nikam. Ač podvědomě vím, co mám s klasickou školou za problém, definovat konkrétní a smysluplné argumenty není zas až tak jednoduché.

Byli jsme minulý týden na dni otevřených dveří ve spádové základce. V roce 1983 jsem do ní sama nastupovala jako prvňáček. A pokud mohu soudit na základě svých kusých vzpomínek, moc se tam toho nezměnilo. Abych byla spravedlivá – při naší návštěvě se nestalo nic, co by bylo nějak zásadně špatně. Obecně je to dokonce škola, která má v našem obvodu pověst „té lepší“. Tak jakýpak copak, hm?

To jen já v tom furt dál šťourám a hledám hnidy (možná i tam, kde žádný nejsou). Dojmy?

(ZŠ – státní, SŠ – soukromá)

– Na webu školy byla jednovětná informace o tom, že se dne toho a toho konají dny otevřených dveří od do.
– Na webu školy byly podrobné informace o tom, co můžete při návštěvě školy čekat, kdo se vás ujme, kam všude se můžete podívat, atd.

– Při příchodu na nás houkne jakási paní (vrátná? učitelka? uklízečka?) „Vy jdete na DOD? Támhle holky vás provedou.“ máchne rukou směrem k houfu hihňajících se deváťaček a víc si nás nevšímá. Holky na sebe chvíli koukají (jako která z nich to bude muset vzít tentokrát), pak se nás jedna ujímá.
– Při příchodu nás vítá ředitel školy osobně, zdraví, podává ruku mě i Matyášovi. Krátce vysvětluje, jaká bude organizace návštěvy a co nás čeká. Poté nás předává trojlístku páťáků.

– Holčina, která nás provádí, je milá, přeochotná a mluví jako robot – zpaměti a na puberťačku z Prahy přehnaně spisovně (pokud jí nějaké to nespisovné slůvko uklouzne, hned se omlouvá a opravuje). Připadám si jak na hradě „Napravo vidíte … nalevo vidíte … zde se nacházíme … nyní se vydáme … prosím, povšimněte si…“. Působí trochu stresovaně, jakoby se bála, že řekne něco špatně. Nad odpověďmi dlouze přemýšlí. Jakmile se zeptám na nějakou drsnější otázku – šikana na škole, vztahy učitelů s dětmi, apod. – nabyli byste z jejích odpovědí dojmu, že jste právě na půdě nejlepší školy v republice. „Učitelé jsou zde opravdu vstřícní a laskaví, mají všichni opravdu velmi kladný vztah k dětem … naslouchají nám, vždy se snaží vše vyřešit … šikana zde nikdy nebyla, to učitelé velmi hlídají … nemáme tu žádné konfliky, opravdu … škola je to velmi příjemná … chodím sem ráda, OPRAVDU“. Horuje záplavou slov, ale naprosto bez emocí.
– Provádějí nás dvě holky a kluk. Ve výkladu se střídají, občas si skáčou do řeči, občas projeví nesouhlas s tím, co řekli ostatní. Pošťuchují se, celou dobu se smějí, máchají rukama, poskakují, rozhodně nemluví spisovně (ale ani nijak hrubě). Působí uvolněně, přirozeně a přesvědčivě. Nad odpověďmi nedumají. Odpovídají tak, jak jim slova přicházejí na jazyk. Když se ptám na šikanu, vysvětlují, že asi před půl rokem proběhl případ dvou šesťáků, kteří se nechovali dobře k mladším dětem. Hodně se to prý na škole řešilo (stanuli i před školním parlamentem). Všechny děti jsou prý neustále nabádány k tomu, aby si nenechaly (od ostatních dětí, ale ani od učitelů) líbit nic, co jim není příjemné. Obratem nás dovedou ke schránce důvěry, kam se může kdokoli svěřit s problémem (tak se prý i nevhodné chování těch dvou provalilo). Paradoxně si připadám klidnější, než kdyby zarytě tvrdili, že „nic takového tu nikdy nebylo“. O učitelích říkají, že „jsou normální a dá se s nima rozumně mluvit, někdy maj svůj den, ale to míváme všichni“. Když se zeptám, jestli by chodili do jiné školy, zazní okamžité, rozhodné a trojhlasné „NE!“.

– Krom hlavního vestibulu a šaten (kde jsme byli svědky jakési potyčky) jsme na chodbách nepotkali jediné samotné dítě. Ač musela být budova plná, působila mrtvě. Všichni seděli zavření ve třídách a družinách (byli jsme tam brzy odpoledne). Na obřím školním hřišti nebylo živáčka.
– I přesto, že je dopoledne a tedy se učí, neustále potkáváme děti – malé, starší, nejstarší – ale hlavně bez dozoru. Všechny se tu mezi sebou vzájemně znají (s našimi průvodci snad každé prohodí pár slov) bez ohledu na to, z jaké je třídy. Stejně tak znají děti všechny učitele.

– Škola má dvě tělocvičny, jídelnu, veliké hřiště, cvičnou kuchyni, IT učebnu, čítárnu, čtyři oddělení družiny. V každé třídě mají interaktivní tabuli (naše průvodkyně na tuhle vychytávku během 30ti minut upozorňuje snad šestkrát, jakoby interaktivní tabule byla sama o sobě zárukou kvalitní výuky). Odpolední kroužky zajišťuje externí dodavatel.
– Škola má pronajatou pidibudovu, kde je celkem deset malých tříd, volnočasová učebna, IT učebna, knihovna, družina a zahrada. Do tělocvičny a do jídelny se musí do vedlejší školy. Odpolední kroužky zajišťují sami vyučující.

– Dívka nás nadšeně informuje, že tahle škola je zapojená do projektu ekoškola. „Aha, bezva. A co to znamená?“ ptám se. „Jednou za rok se vyberou dva žáci z každé třídy, kteří tvoří ekotým, zúčastní se nějakých soutěží … ehm, nebo co … a pak nám o tom v rámci třídy poreferují.“ Aha. Taky nás hrdě upozorňuje na to, že každá třída má svoji planetu. Ta je namalovaná nad dveřmi do každé třídy. „Aha, bezva. A co to znamená?“ zkouším to znovu. Překvapeně se zarazí. „No … nic … prostě je jen máme namalované nad dveřmi. To nijak nesouvisí s ničím.“ Aha.
– Dozvídáme se o několika školních projektech, na kterých děti pracují celý rok v rámci svého ročníku i napříč třídami, školní rok završují celoškolní expedice. Z dětí se vyřinula tak nadšená záplava slov, že jsem to popravdě řečeno všechno nepobrala. V páté třídě a v devítce se pak ještě přidávají osobní projekty a prezentace každého žáka před celou školou a rodiči.

– Paní ředitelku jsme za celou dobu nezahlédli. Na můj dotaz, jestli bychom se s ní mohli seznámit, dostávám zápornou odpověď. Důvod neznámý. Krom toho, co nám dokázala říct naše průvodkyně, jsme se od nikoho nedozvěděli nic navíc.
– Krom uvítání (viz výše) je nám ředitel i nadále celou dobu návštěvy k dispozici. Navíc sám vede zhruba 45 minutovou prezentaci, kde opět osobně zodpovídá řadu dotazů.

– Nahlížíme do družiny. Družinářka (paní evidentně již dávno v důchodovém věku) začne mluvit na Barunku. Upozorňuji ji, že Barborka je zatím ještě malá a že předškolákem je Matyáš, který se ovšem zrovna v tu chvíli zapomněl u jakýchsi plakátů vyvěšených na chodbě. Důchodkyně nesouhlasně protáhne obličej. Zavolám na něj, jestli by mohl na chvilku přijít. Když se k nám neochotně doloudá, snaží se s něj paní vypáčit jméno a důvod jeho zpoždění. Když se toho moc nedozví, následuje zpucunk, že přece „musí po škole chodit s maminkou a né se courat, jak ho napadne, takhle by to tady totiž nešlo.“ Koukám na ni pravděpodobně stejně vyjeveně jako on.
– Žádnou podobnou příhodu nezažijeme. Pokud někdo z dospělých na Matyáše promluví, je to v klidu. Hlavně on je v klidu. Všichni dospělí přirozeně respektují, že se trochu stydí a netlačí na něj, aby s nimi mermomocí ihned komunikoval.

– Vztahy rodina-škola spočívají v třídních schůzkách, placení příspěvků SRPŠ a školním jarmarku jednou za rok.
– Škola díky své velikosti funguje na komunitní bázi. Rodina a učitelé co nejvíc spolupracují – ať už v rámci pravidelných schůzek (učitel + rodič + dítě) nebo školo-rodinných akcí, výtvarných dílen, školních večerů, apod. (Tohle nemám od jedenáctiletých průvodců ani z prezentace pana ředitele, ale od kamarádů, jejichž syn školu navštěvuje.)

– Ve škole se klasicky známkuje od prvního dne. Ve škole zvoní.
– Na prvním stupni je pouze slovní hodnocení, a to týdenní, měsíční a půlroční. Zvonek tu nemají.

– Budou se otevírat 4 první třídy po 30-32 dětech. Zatím „se neví“, kdo bude první třídy učit. A nebude se to pravděpodobně vědět ani při zápisech. Vzhledem k tomu, není příliš pravdpodobné, že by si šlo vybrat, ke komu chcete dítě dát. (Z vlastních zdrojů mám informace o tom, že budoucí paní učitelky možná nejsou jisté, ale velmi pravděpodobné. Jen si vedení školy nepřeje, aby rodiče do umístění dětí v jednotlivých třídách příliš zasahovali, protože je to pak „moc velký chaos“.)
– Bude se otevírat 1 první třída s maximálně 16ti dětmi. Budoucí paní učitelka ještě není úplně stroprocentně jasná, protože se rozhoduje mezi dvěma. Konečné rozhodnutí padne nejpozději do zápisů, kde nám bude i představena, abychom „věděli, do čeho jdeme“.

Já vím, že jsou to drobnosti. Ale copak na nich ani trochu nezáleží? Stokrát nic umoří i osla, natož pak školáka. (Případné rýpaly bych ráda předem upozornila, že školné je na soukromé škole natolik rozumné, že výše uvedené rozdíly rozhodně nemohou být o penězích.)

Když po mě pak manžel chce, abych mu jednoduše vysvětlila, v čem je ta soukromá škola tak dobrá, docházím k překvapivému závěru, že je „prostě normální“. Není totiž ani alternativní, ani specializovaná, netrhá rekordy v umísťování uchazečů na nejžádánější střední školy. A už vůbec není prestižní. Je vlastně docela obyčejná a učí v ní obyčejní učitelé. Obyčejní v tom smyslu, že používají mozek k přemýšlení, dá se s nimi rozumně (do)mluvit. Chápou, že každé dítě je jiné. Vědí, že škola a rodina jsou partneři, nikoli protivníci.

Určitě je takových spousta i v klasických státních základkách. Ale máme možnost na někoho takového natrefit ve spádové škole, protože na žádnou jinou se v rámci Prahy nedostaneme? Asi se moc neseknu, když plácnu, že taková pravděpodobnost se limitně blíží nule.

Achjo.

45 minut denně do školy, 45 minut denně ze školy. Jo? Ne? Jo! Ne! Fakt ne? Grrrrrrrr. Příští týden zápisy. Třeba po nich budu moudřejší. Ale dost možná, že taky ne.

A pokud jste dočetli až sem a ještě nemáte dost, můžete si přifouknout hlavu dalšími články, jako to poslední dobou dělám já.

Proč škola brání socializaci
Rodičům všech budoucích vysokoškoláků
Jak se mstíme na dětech
Sociální dovednosti se děti učí především od rodičů

Mimochodem nemám ji nafouknutou sama:
Jak na to kouká Ela
Jak na to kouká psice

Rubriky: Co přinesl den, Vzdělávání | 15 komentářů

Slaměnka

Nebývám sama doma moc často. O to víc si pak užívám, když můžu …

… napustit si vařící vanu a ležet v ní třeba hodinu beze strachu, že mi do vody někdo vleze nebo nahází kostky lega.
… dát si k večeři Lays Fromage TV pack.
… číst si. Co chci, kdy chci a jak dlouho chci.
… krámovat výtvarné potřeby po celé ploše obývacího pokoje, aniž by se jich polovina záhadným způsobem přestěhovala do dětské krabice nebo je někdo snědl.
… být vzhůru do půl třetí. Nehrozí totiž, že by mě v sedm někdo prudil požadavkem na teplý kakao.
… nechat si vyvrtat zub (nečekala bych, že si někdy budu užívat návštěvu zubaře) a nechat se ostříhat bez složitých hlídacích domluv a logistických manévrů.
… fanaticky uklízet 20 hodin v kuse a pak se kochat, že věci vydrží na svém místě i deset minut. Deset hodin. Celý den. Celých několik! dnů. A nikde žádný drobky. Já miluju svět bez drobků!
… si pouštět na plný pecky hudbu, která se líbí jen mě, a u toho z plna hrdla vyřvávat. A taky poslouchat, jak zní ticho. Fakt pořád ještě existuje! Dokonce i v našem domě.
… přijít z práce o tři hodiny později. Bez výčitek svědomí.
… nedělat vůbec, ale vůbec nic.
… vypravovat ráno jen sama sebe. V klidu – bez vztekání, přemlouvání, vyhrožování, slz a řevu.
… těšit se, až se mi ti tři zase vrátí.

Rubriky: Co přinesl den | 8 komentářů

Chráněno: V únoru …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit

Škola základ života aneb Už jsem zase za cvoka

Opravdu intenzivně už několik měsíců řeším školu. Matyáš by měl v září nastupovat do první třídy a já si nejsem úplně jistá, jestli ho chci poslat do klasické státní základky. Respektive jsem si v podstatě jistá, že nechci (jediné, co by mě od toho mohlo odradit, je andělská-osvícená-a-vůbec-jinak-úžasná budoucí paní učitelka).

Je chytrej jak rádio, takže nemám strach, že by nestíhal látku (spíš naopak), ale kde má navrch intelektem, tam pokulhává sociálně. I když poctivě a na vlastní žádost trénuje (například v obchodech na prodavačkách), pořád má velké problémy s cizími dospělými. A ani u těch, které zná, se nedokáže ozvat, že má nějaký problém, že se něco děje nebo že něco potřebuje nebo třeba že s něčím nesouhlasí. Radši zcela zbytečně tiše trpí (byť by se daná situace dala vyřešit jednou dvěma větami) a pak mi večer pláče do polštářů. Navíc těžce (i když statečně) nese nelogicky nastavené a smysl nedávající mantinely systémového školství, se kterými už má tu čest se setkávat ve školce a přes které prostě nejde vlak protože proto (a to máme nejrozumnější školku v širokém okolí).

Jojo, já vím … umetání cestiček, přecitlivělá matka, přecitlivělé dítě, bubliny nereálného světa alternativy, atd. Jenže já mám doteď v živé paměti, co mi dala státní základní škola. Jedno velké nic kombinované s mindráky, s nimiž se občas potýkám dodnes. Nedělám si iluze, že se toho za těch 35 let zas tolik změnilo (a historky mých přátel – rodičů dětí školou povinných – mě v tom jen utvrzují). Spíš naopak – celostátní maturity a jednotné přijímací zkoušky mě uvádějí do stavu mírného zoufalství s několikaletým předstihem.

S překvapením zjišťuju, že to většina rodičů jednoduše neřeší. Prošli jsme si tím přece všichni a taky jsme to přežili a jsou z nás slušný, vzdělaný lidi, tak co. Hmmm. Ale je to nutný? Je fakt, FAKT nutný, aby moje dítě bylo nejpozději od druhý třídy zpruzený z toho, že musí do školy? Aby jich bylo ve třídě 30? Aby prvňáček přinesl za 3 z několikařádkového diktátu jenom proto, že u křestního jména nenapsal velké písmeno a ve slově „mám“ zapomněl čárku (viděla jsem na vlastní oči)? Aby třeťák, který si zapomněl oblečení na tělocvik v šatně nemohl cvičit proto, že ho pro ně učitelka nesmí poslat samotného o dvě patra níž (slyšeno na vlastní uši)? Aby děti nesměly o přestávce mluvit, protože co kdyby jim zaskočila svačina (ani tohle jsem si bohužel nevymyslela)?

Většina dospělých mi na podobné dotazy odpoví, „že to moc prožívám“. Tak to si kua pište, že prožívám, protože jde o MOJE dítě (děti).

Mno, jenže jak z toho teda ven? Uschooling, kterej by se mi moc líbil a byla bych mu ochotná přizpůsobit svoje pracovní aktivity, je v našem státě nelegální. Domškolu vlastními silami nedám, protože se znám. Byla bych nešťastná já i děti. Nejbližší komunitní škola pro domškoláky je hodinu cesty (a pak že Praha, haha). Navíc u domškoly je nutné přezkušování, z čehož se mi dělají nervové mžitky jen to (v duchu) vyslovím. Soukromé školy v rozumné vzdálenosti (rozuměj pod limit 1 hodiny) jsou totálně mimo mísu s výší školného (zase ta Praha, haha) a navíc se jejich koncepce dost často míjí s mými představami. Zdá se to být dost v …

A pak se objeví škola, která je sice soukromá, ale za překvapivě rozumné školné. Maličká, ve své podstatě komunitní, přičemž vlastně nijak zvlášť alternativní. Doporučovaná. Sympatická. Přesně to, co bych si představovala. Její žáci mi na opakované dotazy svorně (a na sobě nezávisle potvrzovali), že je škola baví, že tam jsou rádi. Syn našich kamarádů o prázdninách pláče, že tam nemůže chodit. Matyáš okouzlenej během prvních několika minut návštěvy (byť jeho kritéria výběru se diametrálně liší od těch mých). A já vlastně taky. Jedinej háček – vzdálenost. Cesta MHD trvá od domu k domu cca 45-50 minut. Není to sice ta hodina, ale i tak je to dost. Autem se to dá trochu stáhnout, ale ne moc, navíc se nám tohle řešení z různých důvodů nechce používat. Denně dojíždět by byl mazec, to zas jako ne, že ne. Ale podle mě to stojí za to. Já sama jsem dojížděla do školy od třetí třídy a zrovna cestování na mě traumata nezanechalo. Navíc ta škola je kousek od mámina bydliště, takže by mohla aspoň občas vyzvedávat. Manžel se cuká, byť chápe a uznává mé argumenty.

Přihlášku jsem podala, v dubnu půjdeme k zápisu. Existuje možnost, že Matyáše nevezmou, protože mají samozřejmě poměrně dost zájemců, a pak by bylo vyřešeno. Uvidíme. Mezitím sonduju paní učitelky v té klasické základce, která by případně přicházela v úvahu. Za měsíc si je tam půjdeme okouknout naživo. Snažím se být objektivní, ale zatím mi to moc nejde. A 90% lidí, se kterými se o tom bavím na mě kouká jak na někoho, kdo to nemá v hlavě tak úplně v pořádku.

Kdybyste třeba řešili podobné brouky v hlavě, přidávám inspiraci. V poslední době sjíždím TEDx přednášky a na téma školství a vzdělávání mě zaujalo třeba:
Adam Herout: O učení (TEDx Brno)
Ondřej Šteffl: Je škola budoucnost vzdělávání? (TEDx Prague)
Oldřich Botlík: Ještěže děti neučí mluvit škola! (TEDx Brno)
Jana Nováčková: Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek (TEDx Prague)

A pokud byste radši něco na čtení, pak pravidelně sleduju následující blogy:
Rodiče vítáni
eduin.cz
Svoboda učení

Co Vy? Dělá Vám škola Vašich dětí těžkou hlavu? Nebo to prostě neřešíte?

Rubriky: Být lepším rodičem, Matyášek, Vzdělávání | 25 komentářů

Vzhůru k pólu

Když jsme vymýšleli hru na letošní novoroční pobyt, vzpomněla jsem si na jednu dávnou oddílovou výpravu, kdy jsme dobývali severní pól. I navrhla jsem jako téma polární expedici, což bylo jednohlasně přijato. Klasicky to bylo trochu naknap, takže jsme po emailech pouze nahodili základní možné body a smířili se s tím, že improvizace bude pro příští čtyři dny naše nejlepší kámoška.

Zjišťuju, že s malými dětmi to ani pořádně jinak nejde, protože neustále je někdo nemocný, potřebuje spát, neujde určitou vzdálenot nebo jednoduše zrovna nemá zájem. Takže veškerá má příprava na podobné akce spočívá v tom, že prošmejdím internet, poukládám si na Pinterest všechno, co by se dalo použít a případně si připravím pomůcky, které nebudou v dané lokalitě lehce dostupné.

Tentokrát jsem navíc potřebovala načerpat i nějaké informace, abych dětem nevykládala bludy. Udělala jsem si výpisky, vypadají asi takhle:
polarni-expediceNajdete tam jak informace o polárních oblastech, tak o polárnících. Ke stažení v pdf tady (pokud byste chtěl někdo word, houkněte). Dětem jsem jednotlivé listy vytiskla a svázala jako knížku, aby do ní mohly kdykoli nahlížet. Na vyrábění lapbooku jsem neměla čas a asi je to škoda, protože samotný text se sem tam obrázkem je zas tak moc nezaujal a spíš preferovaly moje přetlumočení (ještěže jsem si to aspoň nastudovala). Kamrádka zase vzala knížku Antarktický deník cestovatele Radka Formana.

A pak už se jelo. Po úvodní motivaci – z dětí se stali vědci, kteří se přesunou na Antarktidu a tam zaprvé povedou běžný vědecký výzkum, zadruhé se pokusí dobýt jižní pól, bylo třeba připravit se na cestu.

polarka3Děti měly za úkol sestavit seznam věcí nezbytných pro takovou expedici, přičemž počet položek byl omezený na dvacet. Ty starší sestavovaly samy, těm svým jsem dělala zapisovatelku. Myslela jsem, že budou vymýšlet hlouposti, ale překvapilo mě, jak dokázaly celkem dobře pokrýt základní nutné potřeby jako je jídlo, teplo a přeprava z místa na místo. Následně jsme si nad seznamy povídali, co teda je skutečně potřeba, co ne a co asi chybí.

Pak jsme si povídali o počasí. Sníh nebyl, ale teploměr sklesal pod nulu. A tak jsme si aspoň vysvětlovali, co se v meteorologii označuje za polární/ledový/letní/tropický den a zajímalo nás, nakolik dokážeme přesvědčit pouhým vlastním dechem teploměr, aby ukazoval léto. Děti se do toho opřely tak, že ho vydýchaly na 25 stupňů, načež, ehm, nechtěně odlomily baňku, čímž byl pochopitelně pokus u konce.

polarka2Dalším úkolem bylo postavit na Antarktidě základnu. Dostali špejle a polystyrénovou výplň do balíků (seženete za cca 30 korun na kterékoli poště). Původní zadání znělo postavit stavbu alespoň metr vysokou, která by zároveň udržela čelovku. To se ukázalo jako dost náročné (zvládl to jen nejstarší kluk), takže jsme instrukce upravili a stačilo postavit jakoukoli stavbu. Sem tam došlo na nějaký ten vztekanec, protože polystyren se při neopatrném zacházení drobil, ale nakonec základny stály. Pozor, pokud byste to chtěli zkoušet, počítejte s tím, že drobné bílé kousky budete mít úplně všude.

polarka4

Tažní psi byli pro polárníky dlouhá léta nezbytností, a tak jsme si na ně zahráli. Pytel naplněný starými hardy a dráha, kterou bylo třeba proběhnout (kdo chtěl, tak i na čas). A pak si děti vyzkoušely improvizovanou chůzi/běh na „sněžnicích“, jež představovala dvě prkýnka přivázaná na botách.

polarka1Příprava skončila. Následovaly dvě expedice do terénu. To už měl Matyáš bohužel horečky, takže jsme spolu seděli doma, zatímco ostatní vyrazili. Jižní pól představoval Děčínský sněžník, který výprava bez větších potíží úspěšně dobyla. Druhý výlet byl na rozhlednu na Studenci. Vtip byl v tom, že nikdo (až na mého manžela) netušil, kam jde a co ho čeká. Matyáš se coby indisponovaný ujal dálkové navigace a přes skype jsme spolu udíleli polárníkům tajuplné instrukce, kam se mají vydat a jaký úkol splnit. Jelikož terén byl náročný, bylo třeba použít lano, aby se polárníci nepoztráceli. Tomu předcházela přednáška o tom, jak se chodí po ledovcových trhlinách a co dělat v případě, když do některé jeden z účastníků spadne. Do trhlin pak prá nejradši „padala“ Barborka, načež ostatní pohotově zalehli lano, aby ji zachránili.

polarka5A zatímco ostatní putovali venku, my jsme se věnovali ledovým pokusům. Zamrazila jsem plastové dinosaury. A Matyáš měl za úkol dostat je ven. Vyzkoušel hrubou sílu, sůl i teplou vodu. Dinosauří fosílie byly úspěšně vydolovány. (Mimochodem, moc pěkné nápady, jak si hrát doma s ledem a sněhem najdete tady a tady.)

Bohužel improvizace byla tak velká, že jsem u téhle hry nedoladila zakončení a děti tak měly pocit, že kus chybí. Musím si na to dát napříště větší pozor. Není potřeba chystat vždycky poklad, ale třeba pamětní kartičky na cestu k pólu a jejich slavnostní předání jsem připravit mohla. No nevadí, i chybama se člověk učí.

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit | Napsat komentář

Člobrdo

Znáte takové ty kýčovité reklamní obrázky přešťastných rodinek, které něco hrají, usmívají se jeden na druhého a nesmírně si to užívají? Jo? Já taky. A jsem z nich natolik zblblá, že v honbě za tímhle „obyčejným štěstím“ dobrovolně a opakovaně! podstupuju v naší domácnosti hraní společenských her.

Tak třeba takové Člobrdo. Děti donesou krabici a že jdeme hrát. Zřejmě jsem od předchozího dne někde zapomněla mozek nebo utrpěla amnézii, protože jinak bych po předchozích zkušenostech nikdy nepronesla něco jako: „Bezva nápad!“. Manžel si klepe na čelo, protože na rozdíl ode mne ztrátou paměti rozhodně netrpí, a že ani omylem, ale i jeho nakonec udolají dětské prosby a má optimistická prohlášení o tom, že „to bude určitě príma“, a jde hrát.

První krize nastává už ve chvíli, kdy se děti nemohou dohodnout, kterou stranu herního plánu použijeme, a následně se seperou o to, kdo bude hrát s modrými figurkami. Manželovo významně pozvednuté obočí se pokouším ignorovat. Modré si bere muž, čímž zajistí, že se ti dva přestanou dohadovat mezi sebou a jako jeden muž se vztekle šklebí na něj. Sotva je krize číslo jedna zažehnána, následuje problém číslo dvě, jelikož není jasné, kdo má začínat. Matyáše totiž na rozdíl od Barunky překvapivě velmi prudí pravidlo, že by měl začínat ten nejmladší.

Děti si zaberou jednu kostku – s tím, že „je kouzelná a hází samý šestky“ – a nám milostivě přenechají druhou – obyčejnou. Když se mi s manželem podaří nasadit hned v prvním kole, zatímco oni ani po třech nemají žádnou figurku ve hře, letí kouzelná kostka přes celou místnost až do předsíně, kde se nenávratně ztrácí. Barborka je důrazně upozorněna, že jestli zahodí i tu druhou, nebudeme mít s čím hrát.

Konečně se hra trochu rozjede a já si užívám okamžiky prchavého štěstí. Načež manžel vyhodí figurku, která patří Matýskovi. Ještě než nebohý plastový panáček dopadne mimo herní plán, spustí Matyáš ušidrásající sirénu, protože „se přece nevyhazuje“. Já dělám na svého drahého významné obličeje, jakože „ať, sakra, neblbne, že takhle to nikdy nedohrajem a navíc způsobí tomu nebohému dítěti trauma“. Odpovídá mi – rovněž pantomimou – že „mám, co jsem chtěla“, ale nakonec s významným povzdechem vrací figurku na její místo. To se zas nelíbí Barborce, kterou mezitím možnost vyhazovat protivníky velice zaujala, a zatímco my si procvičovali xichty a Matyáš ječel, ona hbitě vypráskala polovinu figurek. Matyáš nelení a vyhodí dvě její. Následuje rvačka. Po deseti minutách se nám za pomoci více či méně podlých přesvědčovacích prostředků podaří hru znovu postavit a emoce zklidnit natolik, že můžeme pokračovat.

Barborka evidentně není schopna normálního hodu. Buď zahazuje kostku dva metry daleko nebo přímo do herního plánu, čímž se člobrdo mění v kuželky. Opakované stavění hry a neustálé vysvětlování, jak a kam by měla kostkou hodit, už přestává bavit i mě. Matyáš zase před každým hodem stráví půl minuty tím, že „domlouvá“ kostce, aby hodila to, co potřebuje, což celý (už tak zdlouhavý) proces neuvěřitelně zdržuje a manžel ostentativně obrací oči v sloup.

Na Barunku je hra málo akční a tak si odbíhá hrát. Na dotaz, jestli chce pokračovat, odpovídá, že jo, ale ať hrajeme za ni, což manžel „s ryzím nadšením“ činí. Barunka si zatím hází s míčem a tak na každé třetí kolo si přiběhne pošoupnout figurku, aby se neřeklo. Matyášovi se nedaří nasadit poslední figurku a začíná se vztekat. Barborka se mu posmívá, že to neumí. Načež ten po ní hodí i tu druhou kostku. Deset minut hledáme s manželem kostku, zatímco Matyáš nakvašeně trucuje a Barunka z vedlejší místnosti několikrát hlásí: „Už nehraju!“. Nakonec najdeme tu první kostku.

„Opravdu nehraješ?“ „Opravdu!“ „Opravdu, opravdu?“ „Joooooooo!!!“

Ve chvíli, kdy shrábneme její figurky do krabice, přiřítí se s tím, že si to rozmyslela, načež propuká v řev, protože „ona přece CHCE hrát!!!“. Na manželovy mimické výčitky „já ti to říkal“ se snažím reagovat zoufalým: „Prosím, lásko, vydrž!“ Zbývá jen pár kol do konce, takže jí „něco postavíme“, ať už to máme, proboha, za sebou. Matyáš neustále dopočítává, kolik komu chybí kroků do domečku a jásá, jelikož se zdá, že vyhraje. Barborka už zase odbíhá pryč. Matyáš se chystá k pravděpodobně poslednímu hodu, když v tom z ničeho nic přiletí balon, který rozmetá všechno do okruhu dvou metrů. Můj syn se hurónským řevem vrhá na svoji sestru, čemuž s manželem jen odevzdaně přihlížíme s tichou nadějí, že pokud se teď povražděj, nebudeme muset už NIKDY hrát!

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek | 11 komentářů

Chráněno: V lednu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit

Matyáškova hlásná trouba – 5. díl

Jedeme v autě a Matyáš komentuje dopravní značky. Když mineme tu s upozorněním na prudké klesání, zahlásí: „Tohle znamená: Pozor, stoupání z kopce.“

Barborka si natloukla nos. Večer poté nás instruuje, abychom ji odnynějška titulovali Rozbitý Čumáček. Dostáváme se tak k indiánským jménům a Matyáš začne vymýšlet přezdívky pro celou rodinu.
Matyáš: „Mami, a táta pije alkohol?“
Já: „Ano, ale málo a jen občas. Proč?“
Matyáš: „Tak to by mohl být Opilý Yak.“
To mě vzhledem k nepatrnému množství alkoholu, který můj muž za tok vypije, velmi pobaví, takže se rozřehtám.
Matyáš spokojeně: „A ty budeš Velký Smích!“

Někam (jako vždy) na poslední chvíli odcházíme a Matyášovi to (jako vždy) strašně trvá, zatímco zbytek rodiny už stepuje připravený před domem.
Já: „Matýsku, prosím tě dělej. Jak to vypadá ve školce? To jsi taky vždycky poslední?“
Matyáš (velmi dotčeně): „Ne! Někdy i předposlední!“

Po jednom náročnějším dni, kdy to u nás doma trochu vřelo, si s Matyáškem povídám a chci, aby pochopil, proč jsme se na něj s manželem zlobili.
Svůj proslov zakončuju následovně: „Víš, Matýsku, ono je to s vámi někdy tězký.“
Moudře pokyvuje hlavou a s kajícným výrazem ve tváři souhlasí: „Já vím,“ načež pokračuje: „hlavně s Barunkou, viď?“

Mluvíme o školce v přírodě – jak dlouho to znamená být bez rodičů, apod.
Já: „Tak co myslíš, zvládnul bys to?“
Matyáš (suverénně): „Jasně!“ načež po krátké odmlce doplní: „Až mi bude tak … osmnáct.“

Z knihovny jsme si donesli Bibli pro děti. Čteme, občas se u něčeho zarazíme a já velmi nefundovaně dětem vysvětluju, čemu nerozumí. Pořád jsme ale trošku zaseknutý na tom, co to vlastně je ten Bůh. Barborka se dožaduje dalších podrobností a jelikož mě už došly chytrý řeči, Matyáš se ujímá slova.
„Barunko, to je jednoduchý. Bůh, to je víc, než prezident.“

Rubriky: Co přinesl den | 3 komentáře

Přečteno

 Nebe nemá dno (Hana Androniková)

nebe-nema-dno

„První, co vás napadne, je, že ta knížka je divná.“ říkala mi lektorka tvůrčího psaní, zatímco mi knížku vřele doporučovala. A je. Věty nezačínají velkým písmenem a občas tak nějak ani nekončí. Realita se nečekaně prolíná s iluzí, iluze vás zas vrací do reality, přičemž hranice mezi oběma se více či méně stírají. Neuspořádané zápisky nebo spíše útržky autentických zápisků člověka, který stojí tváří v tvář vlastní smrtelnosti. Ta knížka je divná, ale zároveň je úplně boží. Skutečná. Když jsem si na tu neuspořádanost zvykla, když mi po určité době došlo, proč to tak je, byl to neuvěřitelný čtenářský zážitek. Začala jsem si všechny ty hrátky se slovy náramně užívat. Příběh o tom, že jediný možný způsob, jak se přestat bát vlastní smrti, je bezvýhradně ji přijmout. O tom, že teprve když ztratíte, můžete nacházet. Je to hodně náročné čtení a není pro každého – buď vás zcela nadchne nebo otráví hned na druhé třetí stránce. U mě nastala ta první možnost a hned jsem si pořídila další autorčinu knihu. Obrovská škoda, že k těm napsaným už žádnou další nepřidá.

Hodnocení 9/10

Chantal: Život na laně (Chantal Poullain, Michaela Zindelová)

chantal

Autobiografická kniha o jedné z mých oblíbených hereček. Velmi upřímná, řekla bych až pokorná kniha o životě doma i v cizí zemi, s láskou i bez ní, o radostech i strastech. Musím říct, že mi nějak nesedl literární styl, což možná to bylo dáno tím, že Poullain autorizovala text ve francouzštině nikoli v češtině a překlad není úplně všude přirozeně český. Nicméně je to silný příběh zajímavé ženy, která se jen tak nevzdává.

Hodnocení 7/10

Šťastná kniha, Jak jsem sebrala odvahu (Barbora Šťastná)

stastna-kniha jak-jsem-sebrala-odvahu

Mnozí z Vás určitě znají Šťastný blog. Především z něj autorka čerpala při sestavování obou knih. Jednotlivé posty jsou dovedně pospojovány do několika kapitol, že skoro ani nepoznáte, že původně fungovaly každý zvlášť. Blog čtu pravidelně už několik let a měla jsem trochu strach, že mi to bude při čtení knížek vadit. Tak vůbec. Ano, texty jsem samozřejmě poznávala, „tohle už jsem přece četla“, ale bylo to příjemné znovuoživení. V těch zážitcích a úvahách sama sebe natolik poznávám, že mi přišlo dobré si připomenout, že ve svých každodenních pocitech, náladách i nenáladách, bolístkách i vítězstvích nejsem sama, že je v pořádku, když je mi někdy mizerně a že „být šťastný“ je úplně něco jiného, než „mít štěstí“.

Hodnocení 8,5/10

Mami, kdy už konečně umřeš (Martina Rosenberg)

mami-kdy-umres

Kniha s kontroverzním názvem, která ve své podstatě ale vůbec kontroverzní není. Je opět autobiografická a autorka v ní vypráví svůj příběh o tom, jak se starala o maminkou nemocnou Alzheimerovou chorobou. Není to žádné sluníčkové čtení o tom, jak prospěšné a přirozené je soužití více generací a o tom, jak samozřejmé a naplňující je postarat se o své nemohoucí rodiče. Jen drsná realita, do které vás uvede absolutní rozpad osobnosti blízkého člověka, problémy, které se vrší a nikdy nekončí. Snad jen, když nemocný (konečně) zemře. Silné a depresivní. Je poznat, že autorka není spisovatelkou, protože styl je poněkud těžkopádný, místy zbytečně rozvláčný, ale v zaujetí tématem mi to zas až tak moc nevadilo.

Hodnocení 7,5/10

Enola Gay (Gordon Thomas, Max Morgan Witts)

enola-gay2

Literaturu faktu (zvlášť válečnou) moc nečtu, protože byť poučná, připadá mi povětšinou strašně nudná. Ne tak v případě příběhu Paula Tibbetse – prvního pilota a velitele posádky Enoly Gay (letounu, který svrhl atomovou pumu na Hirošimu) – a jeho mužů. Přečteno jedním dechem (občas zcela bez něj). Autoři jsou novináři, kteří nasbírali neuvěřitelné množství materiálu – rozhovorů, zápisů z jednání, vojenských příkazů, atd., aby z nich seskládali mozaiku nejkontroverznějšího vojenského útoku v dějinách lidstva. Pokusili se přitom o maximální objektivnost – vyprávějí vše pokud možno z americké i z japonské strany a nesoudí, pouze konstatují a předkládají fakta. Neexistují tu zlí proti dobrým (ať už si dosadíte kteroukoli stranu), jsou tu jen jednotliví lidé, kteří se pokoušejí obstát ve světě válkou postaveném na hlavu. Všichni víme (alespoň v hrubých obrysech), jak to bylo a jak to dopadlo. Přesto to bylo neuvěřitelně napínavé a mrazivé čtení. Doporučuji.

Hodnocení 9/10

Peníze nebo život (Tomáš Hajzler)

penize-nebo-zivot

Na Tomáše Hajzlera už jsem tady upozorňovala několikrát a konečně jsem se dostala i k jedné z jeho knih. Nezklamala mě, i když řadu myšlenek už jsem znala díky Tomášovu blogu. Pohled na náš život z tak trochu jiné perspektivy, který by si podle mě dnes měl přečíst úplně každý. Není potřeba se vším souhlasit, ale bylo by krásné se nad tím aspoň zamyslet. Je opravdu potřeba živit se prací, která nás nebaví a/nebo která ostatním dokonce škodí? Je naše každodenní kolečko v „krysím závodě“ nevyhnutelné nebo se z něj dá vylézt? Můžeme být skutečně šťastní? Co do literárního stylu se knize dá vytknout ledatak občasné opakování se, ale je pravda, že v jinak velmi hutném textu se to občas hodí. Psáno upřímně, s nadhledem, s touhou bořit zažité vzroce chování. Skvělá kniha.

Hodnocení 9,5/10

Dalajlamova kočka (David Michie)

dalajlamova-kocka

Velmi příjemné čtení. Autor ve svých knihách srozumitelnou formou přibližuje buddhismus – a tahle je z nich asi nejznámější. Vyprávěno očima kočky, která se jednoho dne ocitne v dalajlamově domě. Nenáročné, přitom moudré a překvapivě i vtipné. Chcete-li se seznámit se základní buddhistickou filozofií nenásilnou a zábavnou formou, tahle knížka vás určitě nezklame. Jste-li navíc milovníci koček s pochopením pro jejich nálady, lehkou aroganci a marnivost, užijete si čtení dvojnásob.

Hodnocení 8,5/10

Ostrov šedých mnichů (Michaela Klevisová)

ostrov-sedych-mnichu

Vy, kdo mé čtenářské poznámky čtete už nějaký ten pátek, víte, že detektivky nejsou až tak můj oblíbený žánr. Vyjímku dělám pravidelně jen u JKR, a to ještě jen proto, že moc jiných knih momentálně zrovna nepíše (A já ji prostě číst chci) a v poslední době ještě u Petera Mayem, kde mi opravdu sedne jeho styl. U Míši Klevisové jsem taky udělala vyjímku, a to proto, že ji znám osobně a zajímalo mě, co tahle velmi sympatická a stále usměvavá žena napsala. Myslím, že knížka splnila to, co od detektivky čekám – vraha jsem dopředu neodhalila, ale zároveň nebyla zápletka nijak překombinovaná, aby se stala neuvěřitelnou. Je to spíš oddechové čtení (žádné hromady zohavených mrtvol a vyhřezlé vnitřnosti) v neokoukaném prostředí nizozemských Fríských ostrovů.

Hodnocení 7,5/10

Vděčnost (Oliver Sacks)

vdecnost

Na tuhle knížku mě nalákala Radka Kubíková, autorka mého oblíbeného (nejen) knižního blogu … na skok jinam … ve své recenzi (jelikož všechno důležité je v ní napsané, nemá cenu to tu znovu psát). Asi jsem ale čekala nějak moc. Tedy takhle, kniha je to útlounká a maličká, takže ji míte přečtenou za hodinku, ani ne. Myšlenky v ní jsou hluboké, silné a pravdivé. Ale přitom mě to celé nějak minulo. Nezasáhlo, nerezonovalo. A já nedokážu říct proč. Přitom i na databázi knih má vcelku vysoké hodnocení a nadšené komentáře. Takže mě neberte zas až tak vážně, možná jsem ji četla v nevhodnou chvíli, možná zbytečně rychle. Nevím, ale určitě si od Sackse přečtu něco dalšího, protože je mi jasné, že má hodně co říct.

Hodnocení 8/10

Stříbrná zátoka (Jojo Moyes)

stribrna-zatoka

Třetí knížka od téhle autorky, kterou jsem četla – nejpředvídatelnější, s nejkýčovitějším koncem, a přitom se mi kupodivu líbila ze všech tří nejvíc. Moc dobře se četla, žádné zadrhávání v ději, kdy koukáte na konec, kolik vám toho ještě zbývá. Moyesová umí moc dobře vykreslit jednotlivé postavy i jejich motivaci, což mě hrozně baví. A až na ten konec, kdy jsem teda párkrát musela otočit oči v sloup, je celý příběh relativně uvěřitelný. Navíc se pokouší upozorňovat na problémy ničení životního prostředí ve prospěch turismu a konzumu, a to mi bylo sympatické. Příjemné, nepříliš náročné, romantické.

Hodnocení 8/10

Zvěrolékař a spol. (Luke Gamble)

zverolekar

James Herriot 21. století, prý. Hmmm, když teda srovnáváme, tak srovnáváme. No, autobigrafické vyprávění z veterinární praxe (ať už v bezpečí kliniky nebo ze světa) je rozhodně zajímavé a neotřelé, autorovy snahy o „lepší svět“ jsou jistě chvályhodné a jen víc takových nadšenců. Nicméně za mě Herriot zůstává i nadále jediným Herriotem. Pouhá shoda tématu neznamená, že i kniha bude stejně dobrá. Gamblovi chybí určitá pokora (většinu knížky na mě i přes své nesporné kladné vlastnosti působil jako namachrovaný frajírek, který chce hlavně udělat dojem) a jeho textům poetika, aby kdy dosáhl Herriotových kvalit. Takže milé, lehce vtipné, ale nijak zásadní.

Hodnocení 7/10

Nežijeme věčně (Atul Gawande)

nezijeme-vecne

Tohle ovšem velmi zásadní kniha je. A měli by si ji podle mého názoru přečíst úplně všichni. Všichni strárneme a všichni umřeme. Stejně tak stárnou a umírají naši blízcí. A my na to nejsme připraveni, nechceme být. Gawande je povoláním chirurg, kterého ale kromě lékařského přístupu k nemocem a smrti, zajímá i rozměr lidský. Velmi pěkně a srozumitelně vysvětluje, jak se to stalo, že jsme smrt naprosto vytěsnili z našeho každodenního života, proč většina lidí dnes umírá v nemocnicích, a jaké to má důsledky, a pokouší se nalézt možnosti, jak z toho ven. Přestože jsem ji měla z knihovny, obratem pořizuji vlastní výtisk, protože k téhle knížce se určitě ještě vrátím.

Hodnocení 9,5/10

Bábovky (Radka Třeštíková)

babovky

12 žen vypráví svoji část mozaiky ze svého úhlu pohledu, každá jednu kapitolu. Čtivé, zhltnuto během několika hodin. Líbí se mi autorčin styl vyjadřování, metafory, celková stylistika. Je mi něčím hodně blízká. Ale … ale příběh jako takový mě naopak nezaujal vůbec. Zaprvé je dost o ničem, nanápaditý, řekla bych až trochu klišoidní. Vlastně hodně klišoidní – dospívající dívka bouřící se proti nezájmu svých rodičů, homosexuál-kadeřník, jehož matka si mermomocí přeje vnoučata, těhotná milenka a podváděná manželka, která celý svůj život podřizuje touze otěhotnět, děvka, na počátku jejíž „kariéry“ byl sen dostat se k filmu. Zadruhé, nejenže je třeba se u každé kapitoly zorientovat v tom, kdo vypráví, ale v rámci každého vyprávění se ještě skáče z jedné časové roviny do druhé, zpátky a zase někam jinam. To samozřejmě pomáhá udržovat čtenářovu pozornost. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Hlavní zápletku jsem si nakonec musela pomocí šipek nakreslit na kus papíru, abych se vůbec zorientovala co, kdo, komu a kdy (a stejně mi to ještě úplně nesedí). Celé je to nakolik zkombinované a prošpikované „náhodičkami“, že to přestává být uvěřitelné. Zatřetí na to, jak detailně je propracovaná první půlka knížky, mi ta druhá připadala nedotažená, odfláknutá. Jakoby to autorku už přestalo bavit a chtěla mít psaní rychle za sebou, tak příběh(y) nějak ukončila/neukončila. Škoda, protože to „jak“ Třeštíková píše, se mi líbí moc. Tak ještě dotáhnout to „co“.

Hodnocení 6,5/10

PS pro Sedmi: Až se zase budeš chtít děsit „kolik jsem toho přečetla“, tak dopředu říkám, že to je zas report za půl roku ;).

Rubriky: Co přinesl den | 7 komentářů

Mimo

„U sousedů hoří!“
„Babička asi brzy umře.“
„Pořád má 39,5.“

Všechny tři věty zazněly v první půlhodině mého roku 2017.

Tu první pronesl kdosi z mých přátel těsně po přípitku, když nějaká nešťastně vystřelená silvestrovská světlice vletěla do šestimetrové proschlé tůje, kterou okamžitě proměnila v louč plápolající nebezpečně blízko domu. U těch samých sousedů hořelo před několika lety, bohužel s velmi tragickými následky. A tak mě v tu chvíli polévá horko i mráz zároveň. Chvíli trvá než se dokážu normálně nadechnout. Panebože, prosím, ať to zvládnou, snad už zavolali hasiče. Vzápětí mi jako políček naskakuje poučka o efektu apatického diváka, takže během chvilky s bušícím srdcem vybíhám společně se třemi chlapy do tmy ozařované vybuchujícími rachejtlemi. V ten samý moment se rozeřve siréna svolávající dobrovolné hasiče. Chvíli trvá než se k sousedům dostaneme, protože musíme oběhnout rozlehlou ohradu s ovcemi. Během těch dvou tří minut se jim bohudík podaří zvládnout oheň vlastními silami. Takže ani přijíždějící požárníci už nemají moc co na práci. Roztřesenýma rukama si tedy aspoň všichni přejeme šťastný nový rok a vracíme se do tepla. Až teď si uvědomuju, že nemám čepici ani rukavice a je mi strašná zima.

Tu druhou mi do telefonu o pár minut později říká mamka. Má téměř devadesátiletá babička přes Vánoce prodělala zápal plic a je hodně slabá. Umře. Jasně, že „jednou“ umře. Vždyť je jí 89 a 95% bdělého času je díky Alzheimeru stejně už dávno někde mimo tenhle svět. Čekáme to všichni. Kdykoli mi máma volá, bojím se a zároveň tak trochu doufám, protože jestli smrt může být milosrdná, je tohle určitě jeden z těch případů. Stejně mě to dostane jak rána palicí. Zase ten nedostatek vzduchu. Právě se probudivší Matyáš, který mi sedí na klíně a chtěl jen zavolat babičce, aby jí popřál šťastný nový rok, se rozpláče. Obě mlčíme. K tomuhle se totiž nedá nic moc říct.

Tu třetí pronáším já, když Matýska společně s mužem ukládáme zpět do postele. Už druhý den bojuje s jakousi virózou a jako obvykle mu teplota ani přes léky vůbec neklesá. Lehám si k němu, horečnaté tělíčko se ke mě pevně přitiskne. Vnímám jak mu rychle tluče srdce, jak s ním lomcuje zimnice, slyším jak namáhavě dýchá. A já pro něj nemůžu udělat vůbec nic. Do očí mi vstupují slzy, protože tenhle stav bezmoci z duše nenávidím.

Třicet minut nabitých emocemi tak, až se mi z toho točí hlava. Jestli je pravda, že jak na Nový rok, tak po celý rok, jsme v pěkné bryndě. Když koukám do tmy, kterou pořád ještě sem tam prosvětlují ohňostroje, nemůžu se zbavit dojmu, že to všechno není jen tak. Trvá mi ale několik dní, než mi ten význam dojde (nebo než sama pro sebe tomu všemu význam dám).

Na tom začátku roku jsem totiž byla TADY a TEĎ. Je jedno, jestli jsem se zrovna chytala dech při přespolním běhu, nohy ztěžklé hrůzou, co všechno může případný velký požár zase znamenat. Nebo jsem se pokoušela strávit fakt, že svoji milovanou babičku možná už nikdy neuvidím, nechytím ji za drobnou vrásčitou ruku a neuslyším jak mi říká: „Holčičko.“ A nebo jsem se silou vůle pokoušela vyhnat nemoc z těla svého syna. V těch třiceti minutách jsem neplánovala, nepromýšlela, neposuzovala, jen jsem prostě byla.

A já PROSTĚ JSEM poslední dobou málo. Vždycky jsem totiž tak nějak krok sama před sebou. Dopoledne v práci přemýšlím o organizaci odpoledne. Odpoledne s dětmi dumám, co všechno je potřeba v nejbližší době zařídit, co nestíhám a na co jsem zapomněla. Večer mi naskakují pracovní věci, které bude třeba druhý den udělat. Mezi tím vším jsem neustále jedním okem ve virtuálním světě internetu. Vymýšlím, co bych mohla dělat kdyby … nebo co budu dělat, až … a nakonec nedělám nic. A tak pořád dokola. Jsem až moc často nesoustředěná, duchem nepřítomná. Mimo. Žiju, ale neprožívám.

Takže moje jediné předsevzetí do nadcházejícího roku zní: PROŽÍVAT VĚDOMĚ PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK, ať přinese cokoli. Udělat duchem ten pomyslný krok zpět a být co nejvíc tam, kde mám zrovna i zbytek těla. Stejně, jako když jsem měla strach nebo prožívala smutek a beznaděj. Protože jedině tak skutečně prožiju to, co den za dnem žiju. Ale uvědomím si to jen tehdy, když si to uVĚDOMÍm.

Rubriky: Co přinesl den | 10 komentářů

Chráněno: V prosinci …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Homemade

Ať …


… máte v nadcházejícím roce vždy nablízku někoho, kdo bude vnášet světlo do Vašeho života …


Alinka

Rubriky: Co přinesl den | 5 komentářů