Na klíč

Je čas. Dozrálo to a budu zamykat. Dlouho jsem koumala, jestli všechno nebo jen něco. Nakonec jsem (minimálně dočasně) zvolila druhou variantu. Ani ne tak proto, že bych internet nechtěla ochudit o svoje plky, ale spíš proto, že sebe sama nechci připravit o potenciální zajímavé čtenáře – přeci jsem mezi Vámi našla řadu spřízněných duší. Uvidíme, kolik veřejně viditelných článků zbyde. Schovat všechno se dá nakonec vždycky.

Dneškem počínaje budete pro přečtení některých příspěvků potřebovat heslo. Lepší blogočtečky by měly být schopné si jednou zadané heslo zapamatovat, takže stačí, když ho použijete jednou. Jak to funguje u přístupu přes email, netuším, ale slibuju, že se vejdu do 10ti znaků.

Mrzí mě, pokud některé z Vás můj krok naštve nebo urazí. Nicméně tenhle kousek kyberprotoru považuji za svoji osobní záležitost a cítím, že potřebuju víc soukromí. Pro sebe, své děti a koneckonců i pro ty z Vás, kteří nechcete komentovat veřejně.

O heslo si můžete napsat na alincin.blok(zavináč)gmail.com. Algoritmus jeho (ne)přidělování se asi vyvine časem. Pokud přístup nedostanete, neberte si to, prosím, osobně.

Děkuju za pochopení.

Rubriky: O blogu | 2 komentáře

V březnu …

… jsme byli nějak akční a nepobývali příliš doma. Protože jaro, takže jsme na zahradě a/nebo na hřišti. Cesta ze školky trvá baj vočko 2-3 hodiny, protože támhle klouzačka, tuhle houpačka a tadyhle kamarádi. A já si sedím na lavičce a čtu. Občas se vytřeštím, kam mi zmizely děti, ale pokaždé se zatím někde objevily. Po dlouhé zimě nás jednoduše neba sedět doma.
… jsme s Barborkou, mou kamarádkou a její dcerou vyrazily na film Balerina. Pěkné to bylo. Velmi, velmi holčičí.
… jsem poprvé v životě absolvovala magnetickou rezonanci (a pár dalších vyšetření). Bála jsem se strašně, ale snad všechno v pořádku. Trpím na občasné silné migrény, tak se má spolužačka z gymplu, neuroložka, pokoušela objevit nějakou příčinu. Nic nenašla, ale fotky mozku mám prý krásné.
… jsme bez oslavy oslavili narozeniny Matyáškova kamaráda Tomáška v Koala Café. Byli jsme tam v podstatě sami. V takových chvílích mám tyhle dětské herny i ráda. Děti se vyřádily do mrtva a já si popovídala s kamarádovou maminkou o nesmrtelnosti chrousta.
… si Barborka střihla zhnisaný oko, strašidelný kašel a ucpaný dutiny. Po odkládané návštěvě MUDr. všechny symptomy do 24hodin zázračně zmizely, aby mi paní doktorka týden na to oznámila, že z kultivace se vyklubal streptokok.
… jsem si společně s kolegy na vlastní kůži zkusila českou verzi pevnosti Boyard – TEPfaktor. Nad očekávání podařená akce. Můžu jedině doporučit. Matyáše zaujalo velmi, takže mě donutil k přísaze, že až trochu povyrostou, vyrazíme tam jako rodina. Kromě toho jsme zhlédli jeden ze starých dílů skutečného Boyardu a já si zavzpomínala, jak jsme kdysi se sestrou tuhle soutěž strašně prožívaly. A příjemným překvapením pro mě (absolutního nesportovce) bylo, že jsem fyzicky v pohodě stíhala kolegy o 10-15 let mladší (i když mě pak ještě dva dny bolel celej člověk).
… jsem o celé dva dny vylepšila svůj mnohaletý osobní rekord, protože jsem naše daňová přiznání dovalila na finančák UŽ!!! 27.3. A manžel to vůbec neocenil neb trousil cosi jako: „Zas na poslední chvíli.“

Naši kluci vyrazili na tradiční předjarní cyklozávod pořádaný kamarády (na podzimním jsem byla s dětmi já). Ujeli přes 20km a skončili sedmí (z osmi družin celkem) a druzí (ze tří dětsko-rodičovských družin).

A zatímco Matyáš s manželem podávali sportovní výkony, my s Barborkou vyrazily na vyloženě dámskou jízdu. Totiž na FlerOffline. Baruška by samozřejmě nejradši koupila úplně všechno (a já jen o trochu míň). Co mě zaujalo – ať už pro mě dosud neznámé nebo online už dlouho okukované? Vyrobeno tlapkama, SEW4HOME, papeerek, odsvetlusky, Monamy, Jou Jou, Jane Art, DOrTy, dílna Hammer a Břichopas Toys. Břichopasí Maruška Mrňávková byla hlavní důvod, proč jsem se sem vydala. Došly jsme k ní skoro až nakonec a mezitím už měla Barunka vybráno asi tak 180 hraček, které nutně potřebovala koupit. Trochu jsem setedy bála, jestli mi nějaká Maruščina panenka projde, ale zcela zbytečně. Jakmile Babu zmerčila její Kočičku, bylo jasno a jela s námi dom. Láska na první pohled. Matyášovi pak vybrala králíka Matýska od Pavly Hazuchové Kudrlové alias DOrTy, který taky slavil úspěch. A jaké oblíbence máte na Fleru Vy?

Odvelela jsem muže s dětmi na hory a sotva jsem si odbyla nezbytné pracovní povinnosti, vyrazila jsem za nimi. Oba na tom stáli poprvé. A oba sjedou kopec (byť poněkud svéráznějším stylem), Matyáš dokonce v 9 případech z 10 vyjede sám na vleku. No sportovní (ne)nadání po mě bohudík nezdědili. Já si taky trochu zalyžovala. Zkusili jsme snowtubbing – hustý!!! – já ječela hrůzou, děti nadšením. A (nechtěně načerno) sjeli půlku bobové dráhy, než jsme z ní byli vykázáni. S kamarády bylo (jako vždycky) fajn.

Po cestě z Krkonoš jsme v Bolce zavítali ještě do Muzea Škoda. Je to maličké, ale docela pěkné. Matyáš nevěřil, když jsem mu ukazovala 100, kterou jsme kdysi jezdívali. Připadala mu jako prehistorické vozidlo z dob dinosaurů.

Tvořili jsme opět jen malinko a navíc jsem zjistila, že jsem si nevyfotila výsledek :(. Tvrdý papír pomalujete celý měkými voskovkami (čím silnější vrstva, tím líp). Barunce jsem pomáhala, aby barva byla skutečně ve velké vrstvě. Přetřete černou temperou. Necháte zaschnout a silnějším špendlíkem nebo škrabátkem vyškrabujete duhové obrázky.

Do botanické zahrady v Troji chodíme každý rok. Ale v té na Albertově jsem byla naposledy snad před 30 lety. A tak jsme se sem vydali. Jelikož bylo slunečné počasí, bylo tu docela dost lidí, ale kytky byly nádherné. Matyáše pak zaujal geologický park, Barborku zase pářící se žáby (to mě teda koneckonců taky). Po cestě domů jsme to ještě vzali přes hřiště na Karláku. Děti byly po celém odpoledni tak špinavé, že jsem měla strach, aby nás nevykázali z tramvaje, ale spokojené.

Čím jsme se zabavili v březnu vloni, najdete tu.

A co jste dělali Vy?

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit | Napsat komentář

Prkotiny

Nějak nejsem schopná se dokopat k jednotlivým odpovědím na hojné komentáře pod nedávným článkem o škole. Ani ne tak proto, že nemám čas (jakože nemám). Ale hlavně proto, že se mi to v hlavě pořád mele. Sem, tam, zpátky a nikam. Ač podvědomě vím, co mám s klasickou školou za problém, definovat konkrétní a smysluplné argumenty není zas až tak jednoduché.

Byli jsme minulý týden na dni otevřených dveří ve spádové základce. V roce 1983 jsem do ní sama nastupovala jako prvňáček. A pokud mohu soudit na základě svých kusých vzpomínek, moc se tam toho nezměnilo. Abych byla spravedlivá – při naší návštěvě se nestalo nic, co by bylo nějak zásadně špatně. Obecně je to dokonce škola, která má v našem obvodu pověst „té lepší“. Tak jakýpak copak, hm?

To jen já v tom furt dál šťourám a hledám hnidy (možná i tam, kde žádný nejsou). Dojmy?

(ZŠ – státní, SŠ – soukromá)

– Na webu školy byla jednovětná informace o tom, že se dne toho a toho konají dny otevřených dveří od do.
– Na webu školy byly podrobné informace o tom, co můžete při návštěvě školy čekat, kdo se vás ujme, kam všude se můžete podívat, atd.

– Při příchodu na nás houkne jakási paní (vrátná? učitelka? uklízečka?) „Vy jdete na DOD? Támhle holky vás provedou.“ máchne rukou směrem k houfu hihňajících se deváťaček a víc si nás nevšímá. Holky na sebe chvíli koukají (jako která z nich to bude muset vzít tentokrát), pak se nás jedna ujímá.
– Při příchodu nás vítá ředitel školy osobně, zdraví, podává ruku mě i Matyášovi. Krátce vysvětluje, jaká bude organizace návštěvy a co nás čeká. Poté nás předává trojlístku páťáků.

– Holčina, která nás provádí, je milá, přeochotná a mluví jako robot – zpaměti a na puberťačku z Prahy přehnaně spisovně (pokud jí nějaké to nespisovné slůvko uklouzne, hned se omlouvá a opravuje). Připadám si jak na hradě „Napravo vidíte … nalevo vidíte … zde se nacházíme … nyní se vydáme … prosím, povšimněte si…“. Působí trochu stresovaně, jakoby se bála, že řekne něco špatně. Nad odpověďmi dlouze přemýšlí. Jakmile se zeptám na nějakou drsnější otázku – šikana na škole, vztahy učitelů s dětmi, apod. – nabyli byste z jejích odpovědí dojmu, že jste právě na půdě nejlepší školy v republice. „Učitelé jsou zde opravdu vstřícní a laskaví, mají všichni opravdu velmi kladný vztah k dětem … naslouchají nám, vždy se snaží vše vyřešit … šikana zde nikdy nebyla, to učitelé velmi hlídají … nemáme tu žádné konfliky, opravdu … škola je to velmi příjemná … chodím sem ráda, OPRAVDU“. Horuje záplavou slov, ale naprosto bez emocí.
– Provádějí nás dvě holky a kluk. Ve výkladu se střídají, občas si skáčou do řeči, občas projeví nesouhlas s tím, co řekli ostatní. Pošťuchují se, celou dobu se smějí, máchají rukama, poskakují, rozhodně nemluví spisovně (ale ani nijak hrubě). Působí uvolněně, přirozeně a přesvědčivě. Nad odpověďmi nedumají. Odpovídají tak, jak jim slova přicházejí na jazyk. Když se ptám na šikanu, vysvětlují, že asi před půl rokem proběhl případ dvou šesťáků, kteří se nechovali dobře k mladším dětem. Hodně se to prý na škole řešilo (stanuli i před školním parlamentem). Všechny děti jsou prý neustále nabádány k tomu, aby si nenechaly (od ostatních dětí, ale ani od učitelů) líbit nic, co jim není příjemné. Obratem nás dovedou ke schránce důvěry, kam se může kdokoli svěřit s problémem (tak se prý i nevhodné chování těch dvou provalilo). Paradoxně si připadám klidnější, než kdyby zarytě tvrdili, že „nic takového tu nikdy nebylo“. O učitelích říkají, že „jsou normální a dá se s nima rozumně mluvit, někdy maj svůj den, ale to míváme všichni“. Když se zeptám, jestli by chodili do jiné školy, zazní okamžité, rozhodné a trojhlasné „NE!“.

– Krom hlavního vestibulu a šaten (kde jsme byli svědky jakési potyčky) jsme na chodbách nepotkali jediné samotné dítě. Ač musela být budova plná, působila mrtvě. Všichni seděli zavření ve třídách a družinách (byli jsme tam brzy odpoledne). Na obřím školním hřišti nebylo živáčka.
– I přesto, že je dopoledne a tedy se učí, neustále potkáváme děti – malé, starší, nejstarší – ale hlavně bez dozoru. Všechny se tu mezi sebou vzájemně znají (s našimi průvodci snad každé prohodí pár slov) bez ohledu na to, z jaké je třídy. Stejně tak znají děti všechny učitele.

– Škola má dvě tělocvičny, jídelnu, veliké hřiště, cvičnou kuchyni, IT učebnu, čítárnu, čtyři oddělení družiny. V každé třídě mají interaktivní tabuli (naše průvodkyně na tuhle vychytávku během 30ti minut upozorňuje snad šestkrát, jakoby interaktivní tabule byla sama o sobě zárukou kvalitní výuky). Odpolední kroužky zajišťuje externí dodavatel.
– Škola má pronajatou pidibudovu, kde je celkem deset malých tříd, volnočasová učebna, IT učebna, knihovna, družina a zahrada. Do tělocvičny a do jídelny se musí do vedlejší školy. Odpolední kroužky zajišťují sami vyučující.

– Dívka nás nadšeně informuje, že tahle škola je zapojená do projektu ekoškola. „Aha, bezva. A co to znamená?“ ptám se. „Jednou za rok se vyberou dva žáci z každé třídy, kteří tvoří ekotým, zúčastní se nějakých soutěží … ehm, nebo co … a pak nám o tom v rámci třídy poreferují.“ Aha. Taky nás hrdě upozorňuje na to, že každá třída má svoji planetu. Ta je namalovaná nad dveřmi do každé třídy. „Aha, bezva. A co to znamená?“ zkouším to znovu. Překvapeně se zarazí. „No … nic … prostě je jen máme namalované nad dveřmi. To nijak nesouvisí s ničím.“ Aha.
– Dozvídáme se o několika školních projektech, na kterých děti pracují celý rok v rámci svého ročníku i napříč třídami, školní rok završují celoškolní expedice. Z dětí se vyřinula tak nadšená záplava slov, že jsem to popravdě řečeno všechno nepobrala. V páté třídě a v devítce se pak ještě přidávají osobní projekty a prezentace každého žáka před celou školou a rodiči.

– Paní ředitelku jsme za celou dobu nezahlédli. Na můj dotaz, jestli bychom se s ní mohli seznámit, dostávám zápornou odpověď. Důvod neznámý. Krom toho, co nám dokázala říct naše průvodkyně, jsme se od nikoho nedozvěděli nic navíc.
– Krom uvítání (viz výše) je nám ředitel i nadále celou dobu návštěvy k dispozici. Navíc sám vede zhruba 45 minutovou prezentaci, kde opět osobně zodpovídá řadu dotazů.

– Nahlížíme do družiny. Družinářka (paní evidentně již dávno v důchodovém věku) začne mluvit na Barunku. Upozorňuji ji, že Barborka je zatím ještě malá a že předškolákem je Matyáš, který se ovšem zrovna v tu chvíli zapomněl u jakýchsi plakátů vyvěšených na chodbě. Důchodkyně nesouhlasně protáhne obličej. Zavolám na něj, jestli by mohl na chvilku přijít. Když se k nám neochotně doloudá, snaží se s něj paní vypáčit jméno a důvod jeho zpoždění. Když se toho moc nedozví, následuje zpucunk, že přece „musí po škole chodit s maminkou a né se courat, jak ho napadne, takhle by to tady totiž nešlo.“ Koukám na ni pravděpodobně stejně vyjeveně jako on.
– Žádnou podobnou příhodu nezažijeme. Pokud někdo z dospělých na Matyáše promluví, je to v klidu. Hlavně on je v klidu. Všichni dospělí přirozeně respektují, že se trochu stydí a netlačí na něj, aby s nimi mermomocí ihned komunikoval.

– Vztahy rodina-škola spočívají v třídních schůzkách, placení příspěvků SRPŠ a školním jarmarku jednou za rok.
– Škola díky své velikosti funguje na komunitní bázi. Rodina a učitelé co nejvíc spolupracují – ať už v rámci pravidelných schůzek (učitel + rodič + dítě) nebo školo-rodinných akcí, výtvarných dílen, školních večerů, apod. (Tohle nemám od jedenáctiletých průvodců ani z prezentace pana ředitele, ale od kamarádů, jejichž syn školu navštěvuje.)

– Ve škole se klasicky známkuje od prvního dne. Ve škole zvoní.
– Na prvním stupni je pouze slovní hodnocení, a to týdenní, měsíční a půlroční. Zvonek tu nemají.

– Budou se otevírat 4 první třídy po 30-32 dětech. Zatím „se neví“, kdo bude první třídy učit. A nebude se to pravděpodobně vědět ani při zápisech. Vzhledem k tomu, není příliš pravdpodobné, že by si šlo vybrat, ke komu chcete dítě dát. (Z vlastních zdrojů mám informace o tom, že budoucí paní učitelky možná nejsou jisté, ale velmi pravděpodobné. Jen si vedení školy nepřeje, aby rodiče do umístění dětí v jednotlivých třídách příliš zasahovali, protože je to pak „moc velký chaos“.)
– Bude se otevírat 1 první třída s maximálně 16ti dětmi. Budoucí paní učitelka ještě není úplně stroprocentně jasná, protože se rozhoduje mezi dvěma. Konečné rozhodnutí padne nejpozději do zápisů, kde nám bude i představena, abychom „věděli, do čeho jdeme“.

Já vím, že jsou to drobnosti. Ale copak na nich ani trochu nezáleží? Stokrát nic umoří i osla, natož pak školáka. (Případné rýpaly bych ráda předem upozornila, že školné je na soukromé škole natolik rozumné, že výše uvedené rozdíly rozhodně nemohou být o penězích.)

Když po mě pak manžel chce, abych mu jednoduše vysvětlila, v čem je ta soukromá škola tak dobrá, docházím k překvapivému závěru, že je „prostě normální“. Není totiž ani alternativní, ani specializovaná, netrhá rekordy v umísťování uchazečů na nejžádánější střední školy. A už vůbec není prestižní. Je vlastně docela obyčejná a učí v ní obyčejní učitelé. Obyčejní v tom smyslu, že používají mozek k přemýšlení, dá se s nimi rozumně (do)mluvit. Chápou, že každé dítě je jiné. Vědí, že škola a rodina jsou partneři, nikoli protivníci.

Určitě je takových spousta i v klasických státních základkách. Ale máme možnost na někoho takového natrefit ve spádové škole, protože na žádnou jinou se v rámci Prahy nedostaneme? Asi se moc neseknu, když plácnu, že taková pravděpodobnost se limitně blíží nule.

Achjo.

45 minut denně do školy, 45 minut denně ze školy. Jo? Ne? Jo! Ne! Fakt ne? Grrrrrrrr. Příští týden zápisy. Třeba po nich budu moudřejší. Ale dost možná, že taky ne.

A pokud jste dočetli až sem a ještě nemáte dost, můžete si přifouknout hlavu dalšími články, jako to poslední dobou dělám já.

Proč škola brání socializaci
Rodičům všech budoucích vysokoškoláků
Jak se mstíme na dětech
Sociální dovednosti se děti učí především od rodičů

Mimochodem nemám ji nafouknutou sama:
Jak na to kouká Ela
Jak na to kouká psice

Rubriky: Co přinesl den, Vzdělávání | 15 komentářů

Slaměnka

Nebývám sama doma moc často. O to víc si pak užívám, když můžu …

… napustit si vařící vanu a ležet v ní třeba hodinu beze strachu, že mi do vody někdo vleze nebo nahází kostky lega.
… dát si k večeři Lays Fromage TV pack.
… číst si. Co chci, kdy chci a jak dlouho chci.
… krámovat výtvarné potřeby po celé ploše obývacího pokoje, aniž by se jich polovina záhadným způsobem přestěhovala do dětské krabice nebo je někdo snědl.
… být vzhůru do půl třetí. Nehrozí totiž, že by mě v sedm někdo prudil požadavkem na teplý kakao.
… nechat si vyvrtat zub (nečekala bych, že si někdy budu užívat návštěvu zubaře) a nechat se ostříhat bez složitých hlídacích domluv a logistických manévrů.
… fanaticky uklízet 20 hodin v kuse a pak se kochat, že věci vydrží na svém místě i deset minut. Deset hodin. Celý den. Celých několik! dnů. A nikde žádný drobky. Já miluju svět bez drobků!
… si pouštět na plný pecky hudbu, která se líbí jen mě, a u toho z plna hrdla vyřvávat. A taky poslouchat, jak zní ticho. Fakt pořád ještě existuje! Dokonce i v našem domě.
… přijít z práce o tři hodiny později. Bez výčitek svědomí.
… nedělat vůbec, ale vůbec nic.
… vypravovat ráno jen sama sebe. V klidu – bez vztekání, přemlouvání, vyhrožování, slz a řevu.
… těšit se, až se mi ti tři zase vrátí.

Rubriky: Co přinesl den | 8 komentářů

V únoru …

 … se toho moc nedělo, protože práce. Zdá se, že tahle sezóna bude velmi výživná, takže jsem přišla o své volné chvilky na cokoli, protože v kanceláři sedím déle a večer ty dva sotva uondám a už sedám k noťasu. Díkybohu za poloviční úvazek neb plný by se v tomhle tempu s dětma fakt nedal. (Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Tak vyju. Zatím.)
… začala děti jednou týdně vyzvedávat ze školky má neuvěřitelně ochotná sousedka a kamarádka Anička. Vždycky je pak hlídá až do sedmi, kdy si je po práci vyzvedávám. Jen tak. Prostě proto, že je moc hodná. Po všech zkušenostech s chůvami, které nedopadly (jsem Vám vlastně ani nevyprávěla), mi to přijde skoro jako zázrak.
… jsme konečně mohli začít pobývat víc venku. Po cestě ze školky mají děti „skrýšku“ – šikovně rostlé stromy, po kterých se dá dobře lézt. Oba dva vylezou naprosto v klidu až do úrovně druhého patra, tedy 6-7m (a to jen proto, že výš jsem jim to zakázala). Taky už po zimě vytáhli nejrůznější dopravní prostředky a ozkoušeli hřiště. Dvě odpoledne už bylo tak teplo, že jsem je celá proseděla na lavičce s knížkou, zatímco potomstvo se popelilo kdesi okolo.
… jsem zjistila, že pekařka ze mě asi nebude. Jelikož Kvído nepřežil naše podzimní stěhování do/z Karlína (zapomněla jsem ho jaksi v lednici, kterou jsme na tři týdny zabalili do igelitu), dostala jsem kvásek nový. Děti ho pokřtily na Luigiho (hádejte proč;)) a já ho párkrát uložila k sobě do postele. No, vydržel tři týdny, než se mi ho podařilo zapracovat do těsta dřív, než jsem si odebrala na příště. Hmmm, teď abych ho u jedné ze svých dobrých duší znovu vyžebrala.
… mě manžel upozornil, že mi už před rokem a půl koupil (na moji žádost) Zaklínače 2 a že jsem na něj pořád ani nesáhla. I zasedla jsem. A pak jsem ještě ve dvě v noci nemohla vstát. Hrát jsem přestala jen proto, že jsem se sama vzhůru začala regulárně bát.
… jsme spustili soláry a rekuperaci. A ono to fakt funguje, juch.

Zavítali jsme do Národního muzea. Nejprve na výstavu Retro, která pro mě tedy byla spíš zklamáním. Je to maličkaté – jakoby se autoři báli, aby toho náhodou neukázali moc. Ale pár slz jsem zamáčkla – třeba nad mončičákama nebo nad kufříčkem na výtvarku. Barborka byla nadšená ze šatů, video o modních přehlídkách z osmdesátých let ji dostalo do varu. Matyáš zase (opět) mimo sebe z Merkuru a tentokrát už ho prsty poslouchaly víc, takže mu ho asi ze sklepa (opět) donesu.

Plynule jsme navázali návštěvou Archy Noemovy. Už jsme tam jednou byli a furt dobrý. Zvířátka prostě nezklamou, i když jsou jen vycpaný.

A (pro změnu) naše jednoznačně nejoblíbenější Národní zemědělské muzeum. Znovu traktory, znovu Rybářství, znovu RecykLes i Laboratoř ticha. Nově Myslivost. To všechno díky rekontrukci budovy za směšné vstupné. A na závěr samozřejmě moc dobrý dlabanec v občerstvovně za muzeem, který už tak nějak patří k našemu koloritu.

A zahájili jsme i letošní sezónu v ZOO – byť to podle fotek zas až tak moc nevypadá. Jsem nějak strašně líná fotit (a musím přestat fotit telefonem, protože je to bída bídná). Mimochodem (pokud nepoznáváte) ta vajíčkovitá křesílka jsou ve velemlokáriu a můžete se v nich zaposlouchat do úryvků z Čapkovy Války s mloky. Mno. Barborka to poslouchala jako pohádku, kterou okamžitě pustila z hlavy. Ale Matyáš už chtěl znát celý příběh. A proč? A co to znamenalo? A proč? Takže jsme strávili asi dvě a půl hodiny debatou na témata jako světová válka, nacismus, Mnichov, protektorát, ruská okupace, komunisti. Docela jsem se zapotila, protože sotva jsem horkotěžko vypotila jednu odpověď, aby jí pokud možno pochopil (a aniž bych ho příliš děsila), následovaly ji tři další otázky.

Kdysi jsem sem dávala stříhací proužky s autíčky pro Matyáška. Jelikož už mu dávno došly, vyžádal si je znovu a navíc rozšířené o další dopravní prostředky. Ani Barunka nemohla zůstat pozadu a tak jsem přidala princezny.  Tak pokud byste měl někdo zájem, stahujte tu.

Matýsek měl v únoru svátek. Dárek tentokrát vybíral manžel – secvakávací modýlky značky Monti system, které si pamatoval ještě z vlastního dětství. Myslím, že se u toho velice dobře zabavili oba. Nicméně neřekla bych, že označení 6+ je odpovídající. Matyáš je relativně zkušený modelář a myslím, že tatínek musel dost pomáhat.

A nemohlo chybět ani školkové masopustní veselí. Z tradičních masek je žádná nezaujala a jelikož na nich paní učitelky nijak zásadně netrvaly, vybraly si děti zvířátka. Fotky jsou velmi z rychlíku těsně předtím než vlítli do třídy, protože kostýmy jsem dodělávala (jak jinak) o půlnoci den předem, takže ani nebyl čas na nějaké velké zkoušení. S kočičkovou škraboškou mi pomohlo Sluníčko – jen jsem ji pro jistotu laminovala, aby něco vydržela. Ocásek má Barunka z pásku od županu a na rukou moje návleky. Matyáš má želví krunýř z obyčejného kartonu pomalovaného temperami, na kterém jsou sešívačkou přicvaknuté gumičky. Trochu ho (i mě) štvalo, že ho všichni (včetně paní učitelky) měli za želvu ninja, přičemž on do té doby vůbec neměl tušení, že něco takového existuje. Chtěl prostě být obyčejná želvička.

A v únoru jsme dokončili naši historicky první vzpomínkovou knihu, kterou jsme zavedli před víc než rokem a půl. Mám hroznou radost, že ji oprvadu zvládáme pravidelně doplňovat (byť to někdy znamená, že u toho trávím pozdní noční hodiny). Ale hlavně Matyáš do ní moc rád kreslí, stříhá a lepí. Začínáme druhý svazek.

Takhle jsme se měli v únoru loni.

A co jste dělali Vy?

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit | 5 komentářů