I cesta může být cíl

Vypůjčila jsem si citát od Mňágy, protože mi přijde velice příhodný pro to, o čem chci dnes psát. Nejdřív ze všeho ale budu zase vyprávět.

Příběh první

Už nějakou dobu sleduji blogy montessoridoma.cz a rustspolecne.cz, kde se to jen hemží nápady na aktivity, které můžete v duchu montessori pedagogiky provozovat s dětmi doma. Když jsem stránky objevila, nadchly mne a hned jsem si začala ukládat všechno, co mě zaujalo a nemohla se dočkat, až to s Matýskem vyzkoušíme. Pak ale následovala tvrdá srážka s realitou. Téměř každou aktivitu, kterou jsem připravila, Matyášek více či méně sabotoval – kolíčky, které měl přištipávat na okraj připravené krabice, napřed rozebral na součástky a pak okázale ignoroval; vodu, kterou měl přelívat z kalíšku do kalíšku, obratem vylil; rýži, která mu měla sloužit k „malování“ prstem po tácu, začal hrstičku po hrstičce sypat na zem, protože se mu líbilo, jak krásně a daleko zrníčka poskakují a jaký to dělá zvuk  – a tak dále a tal dále. Bylo to strašně frustrující, tolik jsem se těšila, kolik nového se naučí, co všechno si vyzkouší … Jenže on byl úplně jiného názoru. Mnou pečlivě připravené aktivity ho buď vůbec nezajímaly nebo je využil úplně jinak, než byl můj původní záměr. Na nějakou dobu to zcela zchladilo mé pokusy mu nějaké aktivity tohoto druhu vymýšlet a my se vrátili k monotónnímu „vysyp krabici aut a jezdi sem a tam“.

Příběh druhý

Matyášek dostal k Vánocům sadu razítek (jak jinak než auta). Razítkování ho moc zaujalo. Dala jsem mu k tomu velkoformátové papíry a zatnula zuby ve chvíli, kdy se během prvních 5ti vteřin umazal od razítkovací barvy až po lokty. Razítkoval jako o život. Zvládnul zcela zaplnit čtyři papíry formátu A3 z obou stran během 20ti minut a byl sám se sebou hrozně spokojený. Vůbec mu nevadilo, že výsledkem byla spíš nezřetelná mazanice než cokoli jiného. Když jednoho dne dorazila na návštěvu babička, hned vytahoval razítka, že budou tiskat spolu. Spokojená, že se můžu chvíli nerušeně věnovat Barče, jsem je nechala, ať si dělají, co chtějí. Po chvíli slyším babičku, jak Matyáškovi vysvětluje, že si má dávat pozor, aby to nedával kolama vzhůru, že je třeba razítko v barvě řádně omočit, aby byl obrázek zřetelný, ale zase ne moc, aby se nerozmazal a taky aby auta tisknul pěkně za sebe do řady, že budou dělat kolonu. Neodolala jsem a šla se na ně podívat. Babička nadšeně tiskala obrázky, jeden pěknější než druhý … a Matyáš seděl vedle ní a tvářil se jako hromádka neštěstí.

Už víte, kam tím mířím? Pro naše děti je svět jedno obrovské dobrodružství, je záhadný, plný nejrůznějších lidí, věcí, zvuků a vůní, je v něm stále co objevovat a tvořit. Děti ke všemu novému přistupují bez předsudků, s čistou hlavou, jen s obrovskou touhou poznávat, zkoušet a kombinovat. Chtějí si na všechno přijít samy.

Na to, že kolíčky se skládají z více dílů i na to, že razítkovací barva prostě barví (všechno včetně oblečení, koberce a zdí). Občas se jejich představy o cestě za poznáním protnou s těmi našimi (to pak srdce rodiče zaplesá), ale často je jim šuma fuk, co si o tom my dospěláci myslíme. Naše nápady jim mohou připadat nezajímavé (malovat v rýži? nuda!), zdlouhavé (proč bych měl vodu přelívat lžící, když ji na zem můžu vybryndat rovnou?) nebo to jednoduše jen chtějí zkusit po svém.

Nechme je. Nesnažme se jim vnucovat naše představy o světě a o tom, jak funguje nebo jak by měl fungovat. Z vlastní zkušenosti (a nejen té výše popsané) vím, že je to někdy nesmírně těžké. Vždyť máme vždy jen ty nejlepší úmysly. Vždyť jim přece chceme jen pomoci. Ne, nedělejme to. Neorientujme se na cíl, na výsledek. Není důležité, aby vše bylo perfektní. Co na tom, že dítě vybarvuje slunce zeleně a slona růžově. Mnohem důležitější je samotná dětská zkušenost se světem, proces objevování a radost z něj.

Nečekejme, že děti budou dělat všechno tak, jak si to my – rodiče – představujeme. Ušetříme tím sobě i jim zbytečná zklamání a frustraci, protože ony to většinou dělat nebudou. Budou to dělat po svém, budou opakovat naše chyby a/nebo udělají spoustu svých vlastních. Jen si vzpomeňme, jak nás rozčilovaly (a někdy dodnes rozčiluji) rady a očekávání našich vlastních rodičů, byť se za nimi také skrývaly jen ty nejlepší úmysly.

Užívejme si s našimi dětmi tu společnou cestu a nežeňme se tolik za jejím cílem. Vězte (a věřte), že i když ho nedosáhnete, svět se nezboří. Možná právě naopak …

Přeji vám krásné společné objevování ;).

Předchozí díl seriálu naleznete zde.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Dětské čmáranice, Když dělám chytrou, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na I cesta může být cíl

  1. vimneok napsal:

    jé, to jsi mi kápla do noty 🙂 a jsem moc ráda, že v tom nejsem sama… teď už se monte spíš jenom inspiruju a nelámu to… a hlavně, dá se chodit ven 😀

    • Alinka napsal:

      Hihi, to jsem ráda, že jsem se trefila. Ono mi ani tak nejde obecně o monte. Já jsem ho vyloženě poctivě nehrotila nikdy. Nemáme kobereček, občas jen tác u sypacích a licích věcí a vyloženě mě děsí originální monte popisy, jak aktivity dětem předkládat (co držet v které ruce, jak jim to ukazovat a podobně). Beru ho (stejně jako waldorf) spíš jako inspiraci – přesně jak říkáš. Mě spíš šlo o to, že my dospělí jsme tak zpitomělí honbou za konkrétním výsledkem, že nám narozdíl od dětí totálně uniká, že samotná cesta k cíli může být sama o sobě mnohem přínosnější.

  2. Bára napsal:

    Amen! 🙂
    Naprosto souhlasím. Krásně sepsáno.

  3. Lenka napsal:

    S Montessori aktivitam jsem u Kubíka uspěla obdobně, jsem ráda, že v tom nejsem sama 😀 Pořád se uklidňuju tím, že třeba až bude větší… Každopádně se o nějakou aktivitu čas od času pokusím. S čím ale rozhodně neuspěju, je snaha, aby se věnoval jedné věci, a po jejím dokončení ji sklidil sám na místo. A proč? Protože já vařím oběd, zatímco polívka vře a maso se peče v troubě, tak žehlím, a když se mezitím vzbudí mladší bráška, tak nechám prkno s žehličkou stát a jdu přebalovat… 🙂

    • Alinka napsal:

      Já si taky vždycky říkám, že k tomu časem dospěje, a ono jo. Prostě to chce nenutit, případně upravit aktivitu tak, aby odpovídala jeho preferencím. Už vím, že cokoli, co jde, je třeba předělat na auta. Matyáš se tak perfekteně naučil barvy, začíná zcela spontánně s počítáním, o procvičování paměti a přiřazování na značkách aut už jsem tu psala několikrát. A to jde najednou samo od sebe. Občas zaberou dinosauři, občas zvířátka, zbytek vesmíru ho zatím nechává zcela chladným :).
      Pokud jde o úklid, je to u nás jak kdy. Sám uklízí minimálně, pokud mu pomůžu, je ochotný udělat tak polovinu práce, spíš míň. Nicméně jsem zjistila, že v porovnání s dětmi stejného věku, je na tom dobře. Už jen to, že ví, že cosi jako úklid by mělo po hraní následovat, že si uvědomuje, že všechny věci mají své místo (nedejbože, když mu někdo hodí kostku lega do krabice s auty nebo naopak, to se pěkně rozčiluje, že to tam nepatří) a že je ochotný se na uklízení podílet, je dle mého názoru cesta správným směrem. Ten váš příklad s žehlením, je přesný. Snažím se „své hračky“ pokud možno také pečlivě uklízet, ale od té doby, co je na světě Barunka se mi to ne vždy daří :).

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s