Chráněno: V září a říjnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Reklamy
Rubriky: Co přinesl den

Chráněno: Barborka – 6. narozeniny

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Barborka, Co přinesl den

Pour féliciter

Kouzelné Vánoce. Dokonalé. Takové, na které budou mé děti s nostalgií i po letech vzpomínat. Naklizený a vyzdobený byt, x druhů vynikajícího cukroví, skvělá večeře, dárky přesně takové, jaké si kdo a přál, a hlavně rodinná pohoda a klid.

Tak přesně takhle to u nás NEVYPADALO.

Zuřivý předvánoční úklid příliš neřeším nikdy, ale to, že děti nebyly schopné ani po dvou týdnech opakovaných výzev, proseb a výhrůžek uvést svůj pokoj do stavu, kdy by se v něm dalo alespoň vyluxovat, přeci jen beru jako své osobní mateřské selhání.

Na výzdobu mi letos nezbýval čas vůbec. Jedinou větší „dekoraci“ tak představovaly odporně kýčovité rampouchy schopné svým blikáním slabším povahám spolehlivě přivodit epileptický záchvat, které děti dostaly od kamarádů, a tudíž bylo naprosto! nezbytné! je pověsit.

Perníčky – jediné cukroví napečené včas – stihly děti zfutrovat ještě před Štědrým dnem. Z ostatních jsem zvládla jen tři druhy. Po zkušenostech z dřívějších let jsem pekla jen v malém množství. Ukázalo se však, že bylo malé až příliš neb do krabic zízáme už jen na drobky a rodina vznáší pohoršené reklamace.

Přáníčka jsme letos nestihli nejen poslat, ale ani udělat.

Hlavní dárek pro Matyáše, objednávaný 3. prosince prostě nedorazil. Holt, mall o stavu svých skladových zásob někdy kecá. Ostatní dodavatelé na tom nebyli lépe a bohužel to doopravdy přiznali až dvaadvacátého.

V předvečer Štědrého dne ti dva své již několik dnů neustávající sourozenecké půtky povýšili na takový level, že je manžel oba (téměř) v zubech vynesl ven na ulici. V krátkém triku, bosé a s hysterickým záchvatem. Aby vychladli.

Jedniným světlým bodem tak byla vynikající večeře, kterou za mé neodborné pomoci odborně připravil můj muž.

Někdy jako ochranitelka a správkyně rodinného krbu prostě selhávám. Mívám pak tendence se sebemrskačsky rochnit v pocitu, jaká jsem neschopa a chudáček.

Přestože můj drahý tyhle mé stavy zná, zvysoka na ně dlabe. Moc dobře totiž ví, že existujou jen v mojí hlavě. Obejme mě, dá mi pusu, ale pak mě nechá, ať mi (pokaždé znovu) dojde, že dokonalá být vůbec nemusím.

Není nutné vypočítávat a řešit, co všechno jsem nezvládla. Je totiž mnohem víc věcí, které se povedly.

Třeba když jsme s dětmi s vyrobili krásné medové svíčky pro paní učitelky a sněžítka pro spolužáky. Nebo pomalovali vlastní baňky na stromeček. Že jsme zvládi námořní lodičkovou bitvu i s kamarády. Že ty tři letošní druhy cukroví byly naprosto luxusně dobré, stejně jako obří hrnec bramboračky na školní zahradní slavnost. Že jsem zvládla vymyslet a obstarat dárky pro celou rodinu. A dalších bambilion drobností zařízených v či nad rámec každodenního provozu naší domácnosti.

Přála bych si do nadcházejícího roku, abychom se všichni míň nimrali v tom, co je na nás a na světě špatně, a víc koukali na to dobré. A když už nás negativní fňukavá přece jen chytne, ať máme stále nablízku někoho, kdo nás má rád navzdory všem nedostatkům a chybám.

(Ne)dokonale krásný, klidný a šťastný rok 2019!

Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já | 4 komentáře

Shopaholik v rauši

Vloni jsem to s dárkama k Vánocům přehnala. Jakože FAKT přehnala. Manžel si ťukal na čelo.

Že jsem jako vážně magor (říká on). Bohudík většinou jen jednou do roka (říkám já).

Megahromada pod naším vánočním stromem sice napřed způsobila to jiskření v očích potomstva, ale v konečném důsledku ti dva totálně ztratili přehled, co všechno dostali a rychlost, s jakou rvali balicí papír i z darů, které patřily někomu jinému, svědčila o tom, že o to, co je uvnitř, vlastně ani tak nejde.

Jenže já fakt hrozně ráda utrácím peníze (podotýkám, že si je předtím taky sama vydělám). A za dárky obzvlášť.

Tohle by se určitě líbilo. A ještě tohle by udělalo radost. A není toho málo? Co když všichni nedostanou to, co by chtěli? Tak ještě něco přikoupíme. Aspoň maličkost. A už to lítá. Cink, cink. Někdy ten internet fakt nesnáším.

I letos mě to zase bere. Nicméně jsem dospěla k závěru, že vlastně nic nepotřebujeme (tedy krom kuchyňské linky a plotu, ale to jsou jen detaily a pod stromeček se blbě balí). Ale co já teď jako s tou svojí mánií?

Hluboce jsem se zamyslela. A výsledkem je pár tipů, jak provětrat konto a přitom mít 100% jistotu, že to moje utrácení udělá někomu radost. Třeba se Vám něco z toho bude líbit.

Skutečné dárky nadace Člověk v tísni
Nocleženky od Armády spásy
Každoroční Luftování skříní (pozor už tento! víkend)
Klub přátel Paměti národa
Dárky z e-shopu Lékařů bez hranic

Tak co, vyberete si?

Tuhle fotku od Tomáše Třeštíka jsem našla včera na Twitteru. Plakát je naprosto boží. Tak moc, že si jeho zmenšenou variantu hodlám vyvěsit na nástěnku nad psacím stolem, aby tu na mě zakývala pomyslným varovným prstem pokaždé, když se budu chystat kliknout na tlačítko „Objednat“.

PS: Mimochodem, v neděli Alinčin blok oslavil šesté narozeniny. A i když to tak může občas vypadat, skončit se rozhodně nechystám. Mockrát děkuju, že jste tu se mnou.

Rubriky: O blogu, Poznámky na okraji | Komentáře: 1

Jak na dětské zuby?

Byli jsme na preventivní zubní prohlídce. Pro mě stále lehce strestující zážitek, protože mám (a pravděpodobně nadosmrti mít budu) v živé paměti hromadné školní návštěvy u zubaře a především pak zákroky v mé puse připomínající středověké mučení, jež byly jejich téměř nedílnou součástí.

Když jsem byla dítě, čištění zubů se nijak zásadně nehrotilo. Alespoň ne u nás doma. Podle toho moje zuby dnes vypadají. Až do dospělosti jsem se zubaře ukrutně bála. Až někdy kolem pětadvaceti jsem usoudila, že k tehdejší paní doktorce, kam chodil (a dodnes chodí) zbytek mé rodiny, u nikdy více.

A hle, oni opravdu existují zubaři, kteří vám zuby spraví, aniž by vám přivodili doživotní trauma. Takže když do mě teď zrovna paní doktorka hučí, že bych si měla nechat vyndat špatně rostlé osmičky, panikařím jen trochu a sbírám odvahu se na extrakci opravdu objednat.

Ale i když má paní doktorka zlaté ruce, rozhodně bych ráda, aby mé děti její péče potřebovaly co nejméně. Proto jsem ji trochu vyzpovídala. A Vy si teď můžete přečíst výsledek.

Mohla byste, prosím, jednoduše vysvětlit, jak vzniká zubní kámen a kazy?
Zubní kaz vzniká tak, že na zubu delší dobu zůstává plak. Ten způsobuje demineralizaci skloviny (vypadávání minerálů). Zubní kámen také vzniká z plaku, který nedokonale očišťujeme a nachytají se do něj minerály ze slin a plak následně ztvrdne na zubní kámen. Ten již kartáčkem nejde odstranit a musí se odstranit v ordinaci.

Jak často dětem (ale vlastně i sobě) zuby čistit? Je to opravdu třeba po každém jídle, jak tvrdí reklamní hesla?
Je dobré si navyknout na čištění ráno a večer. Ráno zejména z hygienických důvodů, abychom měli svěží dech. Večer čištění vzít velmi pečlivě, včetně čištění mezizubních prostor. Čistě teoreticky by mělo stačit čištění jednou za 48 hodin (aktivní a zralý plak je schopen kazit zuby po 48 hodinách), ale pak musí následovat velmi pečlivé čištění všech plošek zubů. A ruku na srdce: doopravdy vyčistíme úplně vše? Proto radši 2x denně. Po každém jídle zuby čistit opravdu nemusíte.

Má význam, když si malé dítě „čistí zuby“ aspoň trochu samo? Naše Barborka zatím kartáček v podstatě pořád jen tak okousává.
Dítě ať si klidně zkouší zuby čistit samo. Je dobré, mu nastavit návyky, že 2x denně si zoubky „vyčistí“. Ale večer pak nastupují rodiče a po jeho čištění mu zoubky pečlivě dočistí oni. A to včetně mezizubních prostor (nit, mezizubní kartáček).

Kdy začít u dětí s čištěním mezizubních prostor?
Čištění mezizubních prostor u dítěte začíná v době, kdy má uzavřené mezizubní prostory. Zkrátka v momentě, kdy mezi zuby nemá mezírky. Některé děti mají mezírky v dočasném chrupu až do výměny za stálé, jiné děti mají uzavřené prostory velmi brzy. Je to tedy velmi individuální.

Co si myslíte o elektrických zubních kartáčcích? Zdá se, že je to mezi maminkami momentálně hit a pro děti je to atraktivnější než čištění obyčejným kartáčkem.
Děti si klidně mohou čistit sonickým kartáčkem, je to pro ně motivující a víc je to baví. Rodičům však doporučuji dočišťování klasickým kartáčkem, ve kterém mají lepší cit.

Zmiňovala jste, že po večerním čištění zubů můžeme klidně jíst a pít (dokonce i sladké). To je poměrně nečekané tvrzení od zubního lékaře. Můžete to prosím blíže vysvětlit?
Důležité je si uvědomit, že kaz vzniká tak, že na zubu je delší dobu plak. Pokud zub bude čistý a nebude na něm plak, nemá jak se zkazit. Pokud však čistíte špatně a na to si dáte sladké, kaz budete mít zcela jistě.

Je pravda, že malému dítěti se do pusy kazutvorné bakterie dostanou přenosem od dospělého (například, když matka a dítě jedí stejnou lžičkou)? A že jakmile je jednou v puse máme, už se jich nikdy nezbavíme?
Ano, takto se přenáší bakterie. Ale pokud má maminka i dítě dobré hygienické návyky – zuby mají bez kazů a dobře odstraňují plak, tak bych se toho nebála. Dítě ve sterilitě stejně neudržíte. Pokud však má maminka zkažený chrup, nedoporučuji olizovat lžičku ani dudlík.

Kazy na mléčných zubech – některé teorie říkají, že pokud nebolí, není třeba trápit dítě jejich vrtáním, protože zoubky stejně vypadají. Jiné, že by se naopak měly odstranit co nejrychleji, protože množící se bakterie mohou ohrozit budoucí stálé zuby. Kde je pravda?
Mléčné zuby se opravovat musí. Tyto zuby jsou velmi důležité. Uvědomte si, že některé mléčné zuby v ústech zůstávají až do 12ti let. Drží prostor v pusince na stálé zuby. Pokud dítě předčasně o tyto zuby přijde, může se stát, že stálé zuby se posunou do jiného místa a bude problém s prořezáváním těchto zubů. Také od infikovaného a zkaženého zubu může přejít zánět na zub stálý a může zbůsobit deformity nebo změny barvy stálého zubu.

Jak zvládnout bolestivé ošetření s dítětem, které má strach? Vzpomínám na hrůzostrašné historky kamarádky, jejíž šestiletou dceru nedokázali udržet čtyři dospělí.
Pokud není možné dítě ošetřit, doporučuji ošetření v analgosedaci či celkové anestezii. Dítě nebude mít nepříjemné zážitky ze zubního ošetření a vše se většinou dá opravit najednou.

Moje maminka přišla s teorií, že „zuby lze vyčistit jablkem“. Netřeba tedy používat kartáček a pastu, stačí si před spaním schroupat jablíčko. Co je na tom pravdy? Fungují nějaké „babské“ rady? A vyčistí nám zuby žvýkačka?
Jablko zuby, tím že je tvrdé, lehce mechanicky očiští, ale nevyčistí vše. Oblast mezi zuby a u dásně zůstane neočištěná. Takže jablko určitě nestačí. Žvýkačka způsobí zvýšení produkce slin, které naředí kyselé prostředí v ústech, ale mechanicky plak neočistí. Takže žvýkačka je lepší, než coca cola, ale kartáček nenahradí.

Jsou některá jídla z hlediska zubů zcela nevhodná?
Jsou to velmi sladké potraviny a nápoje (pozor i na výrobky určené dětem – Jupík, Kubík, atd.) a dále velmi kyselé potraviny a nápoje, energetické drinky.

Děkuju.

Na mé otázky odpovídala MUDr. Jana Dolečková ze zubní ordinace DENT11

Rubriky: Výchova a péče | 4 komentáře

Chráněno: Matyáš – 8. narozeniny

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Matyášek

Lidé (a hlodavci): Jana Hanzlíčková Špačková a Béda

(1995) Už když jsem ji před 23 lety poznala, bylo mi hned jasný, že je to puntíčkář a šprt. Všechny zkoušky dělala v předtermínu a napoprvé a vůbec nechápala, jaktože já na makroekonomii nebo monetární politiku potřebuju tři pokusy. Přepečlivé poznámky psala drobným písmem, které vypadalo spíš jako těsnopis, a na přednáškách i cvičeních měla 100% účast (to se mi dařilo aspoň trochu korigovat tím, že jsem ji namísto sledování výkladu nutila hrát pod lavicí lodě). Její diplomku dávali celému ročníku za vzor. Prožívala dokonalý vztah s romantickým sympaťákem. Vždycky usměvavá a dobře naladěná. Všechno potřebovala dělat nejlíp, nejsprávnějc a s předstihem. Občas mi tím strašně lezla na nervy.

(2018) Co myslíte dneska? Hádáte správně – vůbec se nezměnila. Pořád je usměvavá a neuvěřitelně milá. Pořád má dokonalý vztah s tím samým romantickým sympaťákem, obohacený o dva vzorně vychované kluky. Z jejich krásného domu i udržované zahrady dostávám při každé návštěvě deprese. Moc dobře vaří (eko bio samozřejmě, nečekali jste nic jiného, že ne?) a taky nádherně maluje. A aby náhodou nebyla dokonalá málo, rozhodla se vykašlat na skvěle našlápnutou kariéru v nadnárodní společnosti a namísto toho věnovat všechen svůj um, volný čas a energii tvorbě her a aktivit pro děti prostě proto, že jí to dává větší smysl.

Jana je pořád puntíčkář a šprt a já díky ženám jejího ražení trpím občasnými záchvaty méněcennosti. Ale když se nad tím zamyslím, tak jsem moc ráda, že ji znám. A Vy ji (a její projekt) teď můžete tak trochu poznat taky.

Ahoj Jani, představila bys prosím krátce sebe a svoji rodinu?
Jsem máma dvou prima chlapíků ve věku 9 a 6 let, která se rozhodla nevrátit na teplé a dobře placené místo, ale jít za svým snem a zkusit udělat tenhle svět trošku lepším. Věřím totiž, že dětství je pro budoucí život klíčové období a že pokud dětem to jejich dětství i s pomocí her a různých aktivit uděláme co nejhezčí, vyrostou z nich lepší lidé.
Moji kluci jsou každý úplně jiný – jeden s povahou psa, druhý kočky, takže podle toho to u nás občas vypadá, ale máme to alespoň pestřejší :).
Můj muž. je pro mě úžasnou podporou. Jednak morální, když mě přepadne splín a chci se vším praštit, tak materiální, protože to s tím mým podnikáním (zatím) není zdaleka tak růžové, jak jsem si malovala. V neposlední řadě se stará o všechny IT náležitosti projektu.

A Béda? To už je taky rodina? Povíš nám něco i o něm?
Béda už s námi je skoro tři roky. Je to myšák, který se vydal zachránit kamarádku Stáňu, protože ji zlý cirkusák unesl a vzal s sebou na štaci do světa. Béda ji sleduje a díky tomu navštíví 40 různých zemí, v nichž zažije různá dobrodružství, dozvídá se spousty zajímavostí a plní různé úkoly, související s příběhem nebo navštívenou zemí. Je to celkem veselý a optimistický myšák a hned tak ničeho se nezalekne. Bereme ho i na různé akce  v podobě dětských dnů a drakiád, kde ho představujeme a kluci s ním hezky pomáhají, takže je součástí rodiny naplno.

To je příběh nedávno spuštěné Bédovy celoroční hry. Za ním se ale konkrétně skrývá co?
V každé zemi Béda zažívá nějaká dobrodružství a děti, jako jeho spolucestovatelé mu pomáhají úkoly plnit – například ve Španělsku luští šifru, v Egyptě vyrábí vodní hodiny, v Mexiku hrají aztécké Člověče nezlob se, v Keni si mají rozmyslet, co by si s sebou sbalili na trek na Kilimandžáro, v Jihoafrické republice „třídí diamanty“, v Panamě staví ze špejlí most Amerik, apod.
Všechny tyto úkoly se odehrávají doma (výjimečně venku) a co jde poslat elektronicky, dostanou děti k dispozici (např. návody, legendy k šifrám, herní plánky, …). Kreativní materiál je potřeba dodat vlastní – např. nůžky, špejle, izolepu, pastelky. Každý týden dětem Bédův příběh zajistí zábavu na dobu okolo 1,5 – 2 hodin a zároveň zprostředkuje zajímavosti o navštívené zemi, které si díky úkolům snáz zapamatují. A také si procvičí hlavu a ruce :).

 Jak to probíhá?
Tahle hra, jako jediná, využívá částečně počítač pro zprostředkování příběhu a zadání. Po přihlášení sebe a dítka můžete hned začít hrát, protože první dvě etapy jsou na vyzkoušení zdarma. Dítě si přečte příběh a úkoly z něj vyplývající (nebo si ho poslechne, protože vše je i namluvené). Postupně, jak čas a nálada dovolí, plní aktivity, tvoří nebo hraje nějakou hru. Vždy jedna aktivita je kreativní na rozvíjení jemné motoriky a tvořivosti, jedna je pohybová na rozvoj hrubé motoriky a aby se děti alespoň trochu pohybovaly. Poslední úkol je společný, kde se rozvíjí komunikace a interakce v rodině. Některé úkoly si dítě může nafotit nebo zaznamenat do svého cestovního deníku. Když má dítko hotové alespoň 2 aktivity ze 3 – 4, rodič potvrdí splnění etapy a malému cestovateli do jeho cestovního pasu přibude razítko země, kterou navštíví příště.

Na jak dlouhý časový úsek je zamýšlená jedna etapa? Týden? Nebo jak komu vyhovuje?
Etapa je na týden a zabere cca 1,5 – 2 hodiny, podle konkrétní etapy i nadšení dítěte při tvorbě a hraní. Každý týden přibude nová etapa, ale když nestíháte, nevadí, když ji uděláte později nebo když je času více, tak třeba pak dvě najednou.

Hru jsi spustila na začátku září. Mohou se zájemci připojit ještě teď (respektive kdykoli později)?
Určitě se mohou připojit kdykoli, v tom není problém.

Krom téhle hry, je ale Bédovo portfolio rozmanitější. Co nabízí?
Celoroční hra, která se teď rozjíždí, je určitě hlavní. Protože je ale hodně složitá, zejména co se naprogramování a všech příprav týká, v mezičase postupně vznikaly i menší hry. Moje nejoblíbenější jsou týdenní etapové hry, které jsem začala vytvářet na naše dovolené na horách a mají u dětí neskutečný úspěch – zvláště poslední Velká agentská hra. Když máte hodinku nebo dvě, je prima klasický treasure hunt v podobě Faraonova pokladu nebo Agentská únikovka. Jako takové akční bojovky jsou připravené netradiční gamebooky nebo teď nově noční bojovka Případ ztracených muffinů. A pokud děti nemůžete dostat ven, protože procházky jsou nudné, mám připravenou Bojovku chytrého rodiče nebo Po stopách pražských pověstí a strašidel. A abych nezapomněla – minimálně jednou ročně se určitě hodí připravené narozeninové oslavy – hry, pozvánky, diplomy, výzdoba i set do fotokoutku vždy přizpůsobeno podle různých témat.

Pokud si některou z tvých her objednám, co přesně dostanu? Nějaký pdf soubor s podklady? A kolik práce budu muset udělat sama? Potřebuju nějaké další rekvizity a pomůcky?
Dostaneš e-mailem návod, jak hru hrát a několik pdf souborů, ze kterých si vytiskneš, co je třeba. Na stránkách rovnou vidíš, co dalšího je třeba připravit. Většinou to bývají věci, které jsou běžně doma, jako nůžky, izolepa, papír, psací potřeby, atd. Když to je něco speciálního, vždy to zmiňuji před objednáním hry – třeba pro vycházku Po stopách pražských pověstí a strašidel je to chodníková křída, u noční bojovky svíčky, zavařovačky a muffiny, u agentské hry fólie a červená lihovka.
Míra práce rodiče záleží na hře. U pražské bojovky nebo Bojovky chytrého rodiče stačí vytisknout zaslané podklady a vyrazit, u gamebook bojovek je třeba rozstříhat kartičky stanovišť a rozvěsit, u narozeninových oslav si rodiče můžou (ale nemusí) trochu vyhrát s předpřipravenou výzdobou třeba dekoračních vlaječek, cedulek na skleničky nebo proprietami do fotokoutku.

Musím si hry vždy zorganizovat sama nebo si lze objednat i kompletní zajištění a zákazník jen přijde k hotovému?
Měla jsem poptávky i na zorganizování třeba narozeninové oslavy, ale to nedělám. Na to je spousta jiných firem, které mají šašky, kouzelníky i placené animátory. Pak se dostáváte cenově úplně někam jinam, než když oslavu s pomocí mých podkladů uspořádáte pro dítě sami. Nehledě na to, že děti mnohem víc ocení a máma stoupne v ceně, když se sama zapojí, než když někoho najme.
U gamebook bojovek bych se spolupráci s pražskými školami/školkami či dětskými organizacemi nebránila, ale nepodařilo se mi k nim dostat.

Kdy tě myšlenka celého projektu napadla poprvé?
Když jsem se měla vrátit do práce a přemýšlela, jak to zařídit, abych mohla po vyzvednutí dětí ze školy a školky v klidu uvařit večeři a pořešit domácnost a zároveň je nemusela šoupnout před pohádky nebo jim vrazit do ruky tablet. Taky jsem si vzpomínala na svá táborová léta, kdy při celotáborové hře se děti ponořily do světa fantazie, hrály hry a něco zajímavého se u toho i dozvěděly. Tak jsem si řekla, že by něco na způsob hry s příběhem bylo hezké mít i po dobu školního roku a začala tu myšlenku rozvíjet.

Ukázka toho, co můžete čekat

Co si od Bédy slibuješ?
Že si děti budou hrát víc aktivně a méně šťourat ty svoje elektronické krabičky. Že zjistí, že hrát si s kamarády je lepší, než koukat do mobilu a že hry, které se naučí, budou hrát třeba o přestávce nebo po škole, místo aby sledovaly nové video nějakého youtubera. Prostě že naplním svůj slogan „Vraťme děti do hry.“ A to i v tom smyslu, že zmírním jejich zakrňování v oblasti motorických a sociálních dovedností – zkrátka, že na nich digitální demence nezanechá takovou stopu.

Na tvé syny to funguje? Nechávají mobily a tablety na pokoji?
Taky si někdy rádi zahrají na telefonu, ale celkem se nám to daří držet na rozumné úrovni (okolo 1 hodiny týdně). Pokud bychom jim to striktně zakazovali, o to víc by po tom toužili. A zvláště u staršího nechci, aby byl mimo obraz toho, čím se zabývají spolužáci. Má k dispozici počítač a na to, co se probírá o přestávkách ve škole, se může podívat třeba na youtube. Jinak ho používá spíš na vyhledávání různých zajímavostí. Ale zatím oba vždy dávají přednost „normální“ hře před elektronikou.

Testuješ všechno napřed na svých dětech?
Mít hry vyzkoušené je určitě základ. Většinou testuji na dětech v naší partě. Je nás osm rodin, takže to je 15 dětí různého věku a naturelu na testování J. Často pak dolaďuju a upravuju – např. nejasné instrukce, příliš lehké nebo těžké úkoly, zavádějící obrázky, apod. Například u Agentské únikovky si stěžovaly, že se nedozvěděly, jak to dopadlo s jedním z agentů. Tak jsem vysvětlující notičku dopsala do závěrečného certifikátu a už byly spokojené.

Máš už nějaké rodičovské ohlasy, jak se tvé hry líbí?
Ohlasy mám pozitivní a hry se dětem i rodičům líbí. Dostávám občas moc krásné e-maily, jak jsou moje hry a stránky přesně to, co hledali a jak mi fandí v další práci. To mě vždycky potěší a  ukáže, že moje práce má smysl. Hezky to shrnula maminka Vendula D.: „Hry byly originální a příprava se obešla bez vymýšlení a práce pro dospělého.” A také mě nabíjí, když vidím, jak si děti hrají a jak je to baví. Ať už „naše“ děti v partě nebo třeba ty na příměstském táboře, který jsem v létě vedla.

Myšák Béda má svůj vlastní příměstský tábor?
Ne, to byla náhoda. Na příměstský tábor u nás ve škole dlouho nemohli sehnat lektora, a tak jsem se přihlásila a jsem za to ráda. Často sem slýchávala, že dnešní děti jsou jiné a že nemůžu srovnávat s dobou, kdy jsem dělala vedoucí na táborech. Že už je klasické hry nebaví a hromada dalších výmluv. Vzhledem k tomu, že jsem nastoupila do rozjetého vlaku, už nebyl čas na Myšákovy týdenní hry. Pár „svých“ her jsem tam propašovala, některé nové jsem na nich vyzkoušela a zbytek čerpala ze svého herního notýsku, který jsem si začala v 15 letech před první táborem vypisovat.
A víš co? Je těžší děti od mobilů dostat a překonat tu jejich prvotní lenost, ale když zjistí, že hrát hry s ostatními je fajn, hrají si a blbnou a mobily nechávají stranou. Dokonce přesvědčovaly rodiče, aby si pro ně chodili co nejpozději.

Co je na tom všem nejtěžší?
Nízkonákladové zviditelnění. Zatím s tím hodně bojuju a úplně se mi nedaří. Hry se snažím mít za minimální ceny, aby byly dostupné pro každého, a tak bych potřebovala daleko větší uživatelskou základnu.

Šla bys do toho znovu?
Nevím. Někdy je to opravdu náročné, být celé dny v „sociální izolaci“ a nepřekročit hranice naší vsi. Pracuju dopoledne a po nocích, abych odpoledne mohla být s dětmi. V tom mi to za to zas stojí. A pak taky za ty milé e-maily nebo rozzářené dětské obličeje, když přijdu s další hrou. Takže asi ano, šla bych do toho znovu. Ale je dobře, že jsem na začátku nevěděla, jak to bude všechno těžké.

Původní profesí jsi markeťák. Hodí se ti teď zkušenosti?
Že jsem dělala marketing, je určitě fajn kvůli obecnému nadhledu a znalosti postupů a zákonitostí. Na druhou stranu jsem odešla na mateřskou před komerčním využíváním sociálních sítí. To mi teď dost chybí a pracně doháním, co jsem zameškala. Dělala jsem v korporátu, takže část mojí práce byla i analytická. Teď moc dat a výzkumů k dispozici nemám a musím více spoléhat na intuici. V bývalé práci jsem také měla k dispozici pomoc různých agentur – mediální, produkční, aj. Práci jsem více zadávala. Teď si ji musím nejen zadat, ale i sama udělat :).

Co bys Bédovi (a jeho týmu) popřála do budoucna?
Abychom spolu co největšímu počtu rodičů pomáhali „Vrátit děti do hry“, protože věřím, že platí rovnice „lepší dětství = lepší lidé = lepší svět“ což je motto i hnací motor celého mého projektu.

Budeme držet palce ;).

Kontakty na Janu a Bédu:
https://www.mysakbeda.cz/
mysak(zavináč)mysakbeda.cz
Bédův FB

Rubriky: Jak je zabavit, Lidé, Výchova a péče | Napsat komentář

Odemčeno, zaheslováno …

… a lehce předěláno. Snad už tedy naposledy. Ať se Vám hezky čte ;).

Alinka

PS: Informace o hesle tu.

 

Rubriky: Co přinesl den | Napsat komentář

Semafor

„Copak ty nikdy nejdeš na červenou nebo co?“ vyhrknul manžel a nevěřícně na mě zíral. Stalo se tak poté, co Matyáš přišel s tím, že nechce chodit s tátou do školy, protože někdy přecházejí na červenou, a já ho (manžela) seřvala, že „To snad, krucinál, nemyslí vážně?!?!“

„A když potřebujem stihnout autobus? A vůbec nic nejede?“

„Ne, prostě ne! Neuč ho to! Na červenou se nechodí!“ byla jsem zase jednou za matku hysterku.

Načež jsem se dozvěděla, že si můj drahý za téměř sedmnáct let společného života nevšiml, že ne, opravdu nechodím na červenou. Dobře, abych byla upřímná, možná jsem to párkrát v životě porušila, ale od té doby, co jsem poprvé usedla za volat a zjistila, že polovina pražských chodců jsou obyčejní sebevrazi, to jednoduše nedělám.

Vím, že mě zelená stoprocentně neochrání a nikdy na to nelze spoléhat. Dokonce paradoxně vím hned o dvou případech mně známých lidí, kteří šli na zelenou a srazilo je auto, zatímco takový případ, kdy sejmulo kamaráda přebíhajícího na červenou, znám jen jeden (navíc on to na rozdíl od těch dvou předchozích přežil).

A vlastně i mě samotnou jednou téměř srazil nějaký blbeček, když jsem přecházela na zelenou (že to byl blbeček soudím především podle toho, že na mě ještě sprostě řval, co na tom přechodu dělám).

Ale stejně. Zkrátka na červenou se nechodí a basta. Ani když nic nejede. Ani když přecházejí ostatní. A už vůbec ne, když si myslím, že to přece určitě stihnu. Nikdy!

Uvědomuju si, že řada lidí to má jinak. Dokonce do té míry, že když přecházím u nás přes hlavní a nic nejede, cítím se trapně, že si mačkám čudlík semaforu, aby mi naskočila zelená. Tím samozřejmě zdržuju potenciálně přijíždějící auta, která by bývala v pohodě projela bez zastavování, kdybych přeběhla na červenou. Ale já prostě nemůžu jinak.

Učím to tak i své děti. Chápou to oba dva, myslím, velice dobře. A pak tohle.

Jak to máte Vy? Přejdete občas na červenou? I s dětmi? A jak reagujete, když to Vaše potomky někdo učí jinak?

Rubriky: Co přinesl den, Váš názor, Výchova a péče | 5 komentářů

Nespokojená

Po třičtvrtě roce zamčeného blogu, už to ZASE řeším. Protože …

  • … jste mi už několikrát napsaly/i, jaká je škoda, že některé články jsou pro veřejnost zamčené. A i mě samotnou pak mrzí, že si mé chytrolínské výplody nemůže přečíst víc lidí. Nehledě na to, že kdybych někdy skutečně dospěla do stadia, že budu chtít někomu ukazovat „jak“ píšu, bylo by to s veřejným blogem výrazně snazší. Navíc si mě tak může najít sám (i když to už jsem jednou nohou v říši pohádek).
  • … protože pokud někdo nemá na WP vlastní blog, ale zaregistruje se jen proto, aby mohl číst, nedozvím se o něm zhola nic. A když požádá o přístup, nemám žádnou možnost ho kontaktovat předtím, než mu přístup udělím. Takže pak buď musím dát klíče někomu, o kom netuším, co je zač, nebo ho nechám trčet před vchodem a může bušit, jak chce. Tím ale přicházím o možnost seznámit se s prima lidmi, což sice není hlavní důvod proč blog píšu, ale rozhodně není ani zanedbatelný.
  • … základní (=neplacená) verze WP prostě neumožňuje spravovat zamčený web tak, jak jsem si představovala.

Takže už opět uvažuju, že to překlopím zpátky do verze, kdy některé články budou veřejné a k těm osobnějším bude potřeba heslo. Vadilo by Vám to? Bylo by to pochopitelně stejné heslo jako předtím, takže ti, co ho už jednou dostali by ho nepotřebovali znovu získávat.

Mám černé svědomí, že jsem řadu z Vás donutila k registraci a teď to zase měním. Nebo není tu někdo, kdo by měl se zamčeným WP větší/lepší zkušenost a třeba by mi poradil nějaký fígl aspoň na ten kontakt na nováčky? Sedmi?

Děkuju moc za jakékoli připomínky.

PS: Moc a moc a MOC se omlouvám těm z Vás, kteří reagovali na mou výzvu, aby mi napsali něco o sobě do emailu a já neodpověděla. Vím, že Vás pár takových je a sypu si pople na hlavu, že nejsem schopná se k odpovědím dokopat. Promiňte, není to záměr. Moc si Vašich emailů i Vaší otevřenosti vážím a slibuju, že se pokusím je na žebříčku priorit posunout o trochu výš.

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře

Chráněno: V červenci a srpnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Kam vyrazit

Chráněno: V květnu a červnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Anděl strážný

Když jsem psala minulý příspěvek, neměla jsem tušení, jak brzy na má slova dojde. Nikdy totiž nevíte, kdy se stane něco, co má ambice změnit Váš život. A není v silách žádného rodiče stoprocentně ochránit své dítě, protože takový osudný okamžik může trvat právě jen ten jeden oka mžik.

Dnes odpoledne po cestě ze školy porazilo mou devítiletou neteř auto.

Samozřejmě, že jí rodiče neustále opakují, že se chodí přes přechod, že je potřeba se POŘÁDNĚ rozhlídnout, dávat majzla a nevěnovat pozornost ničemu jinému. Pochopitelně, tohle všechno ví.

Jenže byla přece před domem, kde to dobře zná (mimochodem přecházela jedinou silnici, kterou na cestě ze školy má). Šla s kamarádkami a povídaly si. Možná byl na druhé straně ulice pes, kterého si chtěly pohladit. Nebo některou z nich napadlo, že to vezmou kratší cestou, protože si chtěly na rohu koupit zmrzku a nemohly se dočkat. Možná si to prostě neuvědomily. A nedošly až na přechod.

140 centimetrů vysoké dítě není mezi zaparkovanými vozy vidět. Dokonce ani skupinka takových dětí. Takže když Andulka zabraná do hovoru s ostatními zpoza jednoho auta vstoupila do vozovky (bohužel jako první), na rozhlídnutí neměla čas, ani kdyby si na něj bývala vzpomněla. A bezmocný řidič neměl nejmenší šanci zareagovat včas. Rána. Ticho.

Červenobílá páska, čtyři policejní vozy, dvě záchranky. Když se dovolali švagrovi, dorazil přes celé Ústí za tři minuty. Anička byla při vědomí ale v naprostém šoku, v sanitce s fixačním límcem na krku a kapačkami v rukou. Švára je bouchač a frajer, ale dnes plakal jako děcko. Teprve když ho zdravotníci opakovaně ujistili, že jeho dcera není v ohrožení života, byl schopen zavolat mé sestře.

Následná několikahodinová vyšetření v nemocnici ukázala, že kromě odřenin, se malé jako zázrakem nic nestalo. VŮBEC NIC. Nikdo z lékařů tomu nechtěl věřit a některé testy proto raději opakovali. S negativními výsledky. Někdy se zázrak může opravdu stát.

Barborka se minulý týden zcela spontáně a po svém způsobu velmi opravdově poprvé v životě modlila v kostele. Měla jediné přání – abychom byli všichni v pořádku. Myslím, že v tu chvíli rozhodně netušila, že ji tam nahoře opravdu někdo poslouchá. Můžete se smát nebo obracet oči v sloup, ale já tomu věřím. Mám tam nahoře totiž hned několik adeptů na strážné anděly naší rodiny. Kéžby vždycky byli tak bdělí jako dnes.

Rubriky: Co přinesl den | 4 komentáře

Mlčeti zlato

Na Lhotě se utopili dva sedmiletí kluci. Zpráva, která minulý týden opanovala všechna česká media. Už sama o sobě mi způsobila ježení chlupů v zátylku a posílila moji mateřskou paranoiu. Nicméně k ní se přidaly dvě další okolnosti, které mi připadají minimálně stejně děsivé.

Zaprvé – údajná totální a fatální lhostejnost personálu koupaliště ke dvěma zoufalým matkám velmi pravděpodobně umocněná tím, že se jednalo o Vietnamky. V obchodech jim bezostyšně tykáme a když jsou v maléru, tak je s přehledem vyfuckujem? Nebo to s rasou vůbec nesouvisí a jsme vůči problémům druhých lhostejní už tak nějak normálně? To jako fakt??? Nevím, co je horší. (Nicméně, ač mě uměle vyvolávané xenofobní a všeobecně nenávistné nálady v naší zemi vytáčí do vrtule, necítím se – aspoň zatím – úplně kompetentní na tohle téma psát nějaké hlubší pojednání.)

Zadruhé – tsunami komentářů na sociálních sítích, které s nadřazenou samozřejmostí tvrdily, že „mně by se tohle nestalo!!!“, „že matky určitě klábosily nebo čučely do telefonu namísto hlídání dětí“, atd. (Vyjádřit se k tomuhle se naopak cítím komeptentní až až.)

Pominu-li fakt, že autoři těchto komentářů jsou empatičtí asi tak jako kostka ledu, pak si já se stejnou jistotou myslím, že mně by se tohle nebo něco podobného úplně klidně stát mohlo. Dokonce si troufám tvrdit, že by se to mohlo stát naprosto komukoli.

Za těch skoro osm let, co jsem matka:

  • mi dítě spadlo z přebalovacího pultu
  • si oba dva zvládli několikrát málem vypíchnout oko
  • jsem dokázala obě děti zcela regulérně ztratit během cca 15 vteřin (Barborku navíc kousek od vodní nádrže, takže jsem neměla nejmenší tušení, jestli je ve vodě nebo ne – úplně stejně jako maminky na Lhotě)
  • bylo jedno dítě asi tak pikosekundu od okamžiku, než spadne ze stromu z výšky asi 6 metrů ve chvíli, kdy jsem si toho všimla a začala na něj ječet
  • se oba dva mnohokrát vrhli do silnice, aniž by si vůbec uvědomili, kde jsou a že je třeba se rozhlédnout
  • jeden potomek druhému nechtěně přibouchl ruku do dveří auta
  • zahučelo jedno dítě nečekaně do rybníka, druhé zas postrádajíc naprosto pud sebezáchovy skákalo do bazénu, kde rozhodně nestačilo (samozřejmě ani jedno z nich v té době neumělo plavat)
  • se oba dva zřítili střemhlav ze schodů

Jediný rozdíl mezi všemi těmito případy a kteroukoli tragédií, kdy se nějaké dítě vážně zranilo nebo dokonce zemřelo, je ten, že jsem měla štěstí. Štěstí, že se zrovna nic vážného nestalo, že jsem nakonec přeci jen zareagovala včas, že děti byly rozumnější než se původně zdálo. Prostě štěstí jako hrom.

Tragédie jsou totiž otázkou několika málo okamžiků. Nemám tušení, co maminky na Lhotě zrovna dělaly nebo naopak nedělaly a jak se stalo, že ztratily děti z dohledu. Možností je asi tak milion. A zřejmě ani kdybych to věděla, nikdy by mě nenapadlo vést podobně nabubřelé řeči.

Protože mé děti nejsou pod mým dohledem v každé vteřině svého života. Dokonce často nejsou pod dohledem jakéhokoli dospělého. Protože i když na ně tak zvaně dávám pozor, nesoustředím se na ně neustále. A i když jo, stejně kolikrát nestihnu zasáhnout dřív, než si zůsobí nějakou újmu. A protože koneckonců dost často místo na ně, koukám do knížky a, ano, i do toho mobilu, případně s někým klábosím. Ruku na srdce, dělají to tak všichni (dokonce mi přijde, že nejvíc ti, kteří to nejvíce kritizují).

Stane-li tragédie, lze z pohledu mluvčího, učinit pouze dvě věci – vyjádřit soustrast a nebo mlčet. V situaci obou maminek je totiž aboslutně irelevantní, jestli za smrt dětí nějakým způsobem objektivně mohou nebo ne. Ony své počínání toho dne budou samy sobě vyčítat nadosmrti. Protože, ať už dělaly cokoli, navždycky budou řešit, že něco mohly udělat líp, jinak.

Zemřely jejich děti, a to už se nikdy nespraví.

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře

Chráněno: Life of Alice II. – Začátek (1977 – 1983)

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Mé (lepší i horší) já