Prázdninová rána

Na prázdninách mám krom jiného hrozně ráda rána.

Dost často nocujeme někde jinde než doma, což téměř vždy znamená, že spím s dětmi v jedné posteli (respektive máme několik postelí sražených k sobě tak, abychom všichni pohromadě spát mohli). A i když jsme doma, najdu Barunku v posteli standardně a Matyáš přijde nejpozději v osm. No prostě tak nebo onak, ráno se ke mě tulí z každé strany jeden.

Oba bohudík relativně dlouho spí. Už jako miminka spávali do půl osmé i déle. Období vstávání v pět u Matyáše nenastalo nikdy, u Barunky jsme ho velice rychle zpacifikovali kojením a později první ranní flaškou (Nutrilonu). A jelikož se v létě nemusí do školy, vstáváme prostě, až když se vyspíme. Nejčastěji kolem půl deváté. A to je pro mě jako sovu čas více než přijatelný.

I když se vzbudím dřív než oni, dost často předstírám, že ještě spím. A jen si to užívám. Že jsou oba v klidu a zticha! Že se zrvona nehádaj ani nemydlej. Že je mám blízko. Že u mě pořád ještě chtějí být. A oni se pak jeden po druhým vzbudí a ještě chvíli leží. A snaží se mě „nevzbudit“. Jenže jim to moc nejde a mrskají sebou čím dál víc. Lezou mi pod peřinu a berou polštář.

Opatrně kontrolujou, jestli sourozenec na druhé straně mámy je už taky vzhůru nebo fakt ještě pořád jakože spíme. Jakmile jsou vzhůru oba, je už jen otázkou minut, kdy to jeden z nich nevydrží a začne do mě nenápadně šťouchat, abych už toho spaní nechala. Tvrdošíjně totiž odmítají vstávat sami.

Ale když se „vzbudím“, stejně nevstáváme. Nejčastěji si přinesou něco na čtení (momentálně frčej v podstatě jen Čtyřlístky) a dáme aspoň kousek. A nakonec se chvíli ještě „mordujem“. Což znamená, že je lechtám a mučím a všelijak valchuju, až spokojeně pištěj a vřískaj na střídačku „dost“ a „ještě“.

Představa, že za 14 dní vstáváme o dvě hodiny dřív, bez tulení a blbinek se mi ani trochu nelíbí. Vyhlašuju návrh na posunutí začátku školy někdy na odpoledne, abychom si to ráno mohli pěkně užít. Celý den pak začíná úplně jinak. Co říkáte?

Reklamy
Rubriky: Co přinesl den | Komentáře: 1

Chráněno: V březnu a dubnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Homemade, Jak je zabavit, Kam vyrazit

Tary v mém! mobilu

Na téma děti a informační technologie budeme ještě pokračovat.

To vám tak jednoho dne telefon vzpurně zahlásí, že mu dochází místo.

Ehm, cože???

Při zkoumání příčin nestandardního stavu narazíte na tohle, přičemž zjistíte, že podobných srandiček je tam mnohem víc !!!

Tududumdum …

PS: Pokud vám není zcela jasné, co Baru vyvádí, tak vězte, že dělá hvězdy na jedné ruce, přičemž tu druhou s telefonem drží za zády.

PPS: Jestliže se vám dělá špatně na kolotoči, na odkaz raději neklikejte.

PPPS: Pokud nevíte, kdo je Tary, nevěšte hlavu. Bez téhle informace se v klidu obejdete za předpokladu, že vám je víc než 15. V opačném případě máte hluboké mezery v současném kulturním rozhledu.

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | Komentáře: 1

Co mne zaujalo: Hloupnou děti díky informačním technologiím?

Navazuju na předchozí článek o dětech a informačních technologiích odkazem na zajímavý rozhovor s neurologem Janem Stránským. Sice to tak na první pohled nevypadá, ale dochází vlastně k obdobným závěrům – dát dětem telefon/tablet do ruky co možná nejpozději, pokud už k tomu dojde, tak v omezené míře a pod dohledem, a především věnovat dětem svou pozornost.

Rubriky: Co mne zaujalo ..., Výchova a péče | Napsat komentář

Chráněno: V lednu a únoru …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit

Sami

„Kde máte Matyáše?“ zajímala se upřímně paní hospodářka, když mě na zastávce u školy viděla stát samotnou.
„Právě odjel támhle tím autobusem,“ ukazuju do dálky.
„Jako sám???“ zděsila se ta dobrá žena.
„Jo, na konečný si ho vyzvedne manžel.“

Scéna ukazuje, v čem se poslední dobou trénujeme – děti se někde pohybují zcela samy bez toho, aniž by jim někdo z nás dospělých stál za zadkem. Třeba:

  • Přejet z jedné stany města na druhou. Jeden z rodičů posadí dítě na MHD v místě A, druhý si ho z toho samého vozu v místě B vyzvedne. (Matyáš)
  • Dojít nakoupit do večerky o dva vchody vedle. (oba)
  • Dorazit domů z kroužku, případně od hlavní silnice, tj. vzdálenost cca 1/2 km. (Matyáš)
  • Vyvenčit psa (hlídali jsme sestře) včetně toho, že je třeba po něm sesbírat bobky. (oba)
  • Zůstat sami doma déle než v řádech několika málo minut. (oba)
  • Vypravit se na chalupě na Hadí ostrov.

Pravda v řadě případů u sebe mají k dispozici jeden z mých telefonů, aby v případě potřeby mohli podat report. Téhle možnosti využívají ponejvíc v případě, když dostanou hlad.

Matyáš je samozřejmě díky věku napřed a zvládne toho víc. Krom toho není takové kamikadze jako Barunka, takže mu relativně věřím, že neskočí šipku pod první auto, které potká.

Od malička oba dva trénuju v tom, že pokud jsme venku, nemusím je mít nutně neustále na očích, ale že se mi musí chodit pravidelně hlásit. Funguje to překvapivě dobře.

Stejně tak si stále opakujeme, že se nemají bavit s cizími lidmi. Občas to berou až tak doslova, že odmítají odpovídat i těm dospělým, kterým by měli. Snad jsem jim nezpůsobila nějaké trvalé následky.

Tím, že hodně chodíme pěšky, v okolí domu oba dva všude bezpečně trefí.

Přijde mi to jako docela dobrý základ.

Když si vzpomenu na sebe – v Matyášově věku jsem dojížděla do školy a jezdila po všech kroužcích v okruhu cca 15km od domova. Mobily nebyly a rodiče v podstatě neměli šanci řešit, kde jsem. Pokud bych zmizela, přišli by na to až večer po příchodu z práce.

Tak daleko dneska nejsme. Tedy abych byla upřímná, především JÁ tam nejsem.

Protože, co si budeme namlouvat, zatímco oni se do stavu, kdy budou chtít chodit všude sami, dříve či později dostanou, já bych je nejradši měla pod křídlem neustále (bez ohledu na výše uvedené).

Domýšlení katastrofických scénářů mám v krvi po babičce a mamce.

Pokud jim nějaká cesta trvá o minutu déle, než mi přijde únosné, propadám záchvatům paniky. Když je hned nedokážu najít na hřišti v chumlu dětí, hrozí mi akutní infarkt myokardu.

Stejně tak omdlívám hrůzou, když se rozhoupou na houpačce tak, že lítají čtyři metry vysoko, lezou kdesi v koruně stromu nebo jedou na kole rychleji než já (což se poslední dobou stává až podezřele často). Obcházely mě mrákoty když se vydali na paddleboardu doprostřed Vltavy.

Takových situací je denně x.

Ale snažím se tu hysterku v sobě krotit a zas tak moc jim do toho nekecat. Ne vždycky se mi to daří, ale zlepšuju se. Měla bych, pokud nechci být za matku trapku nebo skončit v blázinci. Těžko soudit, která z těch dvou možností je horší.

Od září bude Matyáš pravděpodobně jednou nebo dvakrát týdně sám absolvovat cestu ze školy domů nebo na kroužek. To znamená jízdu dvěma autobusy a cestu přes několik silnic.

Jsem si jistá, že on to dá s přehledem. Ale já???

Rubriky: Být lepším rodičem, Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče | 3 komentáře

Chráněno: V listopadu a prosinci …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Homemade, Jak je zabavit

Dotaz zásadního charakteru

Nevíte čistě náhodou, jak to ostatní ženský dělají, že:

  • Jejich děti jsou neustále čisté, učesané, upravené. Navíc oblečení jim pokaždé tak pěkně ladí.
  • Vedle upraveného zevnějšku jsou ty děti i rozumné, nahlas zdraví, bez odmlouvání píšou domácí úkoly a chodí v osm spát.
  • Kromě vystylovaného potomstva pečují samy o sebe – načesané, namalované, s nalakovanými nehty, nažehlené, pokaždé elegantní. A jak jsou štíhlé!
  • I když je nečekaně přepadnete, mají naklizeno (nebo přinejmenším v jejich domě nevládne totální chaos).
  • Pokaždé! vykouzlí něco napečeného ke kafi, případně (pokud se zdržíte déle) nacpou vám rovnou i večeři. Pořád totiž něco dobrého! vaří. A děti nosí do školy i na výlety výborné svačinky plné ovoce a zeleniny, které fakt! sní.
  • A taky mají opečovávanou zahradu bez plevele, zato se spoustou zeleniny, ovoce, krásných kytek a bylinek, podomácku vyrobených hmyzích hotelů a hracích koutků pro děti.
  • Pracují na plný úvazek, svoji práci stíhají a jsou v ní vážně dobré.
  • Žijí kulturní život se spoustou divadelních představení, zajímavých knih, přednášek nebo workshopů.
  • Sportují.
  • Něco krásného vyrábějí (ať už samy nebo s dětmi).
  • Píšou pravidleně na blog (či jinou sociální síť) smysluplné, vtipné a chytré příspěvky. Nebo dokonce rovnou vydávají knížky.
  • A k tomu všemu jsou neustále dobře naladěné a rozhodně nikdy nepůsobí dojmem, že se jim něco nechce.

Mohla bych klidně pokračovat výčtem matek ze svého okolí, které na mě působí dojmem superžen, protože v různých obměnách zvládají 100+1 věc, kterou já nedávám. Buď si vybírám kamarádky z nějaké jiné dimenze nebo mi někde něco poměrně zásadního uniká, protože:

  • Ti dva vydrží čistí v řádech pikosekund. Netuším, proč a jak to dělají, je to prostě fakt. Bláto, prach, čokoláda a jídlo obecně, barvy, tráva. Rozpatlat, rozmačkat, oblemcat. Utřít nudli nebo pusu do rukávu. A ty černočerný ponožky! Doufala jsem, že jak porostou, bude se to zlepšovat. Mno, to jsem se evidentně spletla.
  • Mé představy o tom, které kusy oblečení se hodí k jaké příležitosti a k sobě navzájem, se s představami mých dětí míjejí o několik světelných let. Oba mají přísná kritéria, co jsou ochotní na sebe vzít a co nikoli (netřeba dodávat, že algoritmus pro stanovení těchto kritérií si ve své komplexnosti nezadá s teorií relativity). A já do toho prostě nemám co mluvit.
  • S česáním si hlavu neláme ani jeden. U Matyáše to zas až tak neřeším. Jednou za čas ho objedeme strojkem a plsť sundáme. Ale u Barunky mě to vytáčí. Chce mít co nejdelší vlasy, protože „dlouhý vlasy jsou přece krásný“. Ale fakt, že v nich má zapletený větvičky ze zahrady,  jak prolezla roštím, namatlaný lepidlo a přischlý zbytek snídaně a že se už tři dny prostě neučesala, takže se jí pomalu ale jistě začínají tvořit samovolné dredy, její kruhy rozhodně nenarušuje. Vedu-li ji do školky já, odehrává se v šatně (před zraky ostatních rodičů pochopitelně) scénka, kdy ji honím s hřebenem a pokouším se ji zbavit aspoň toho nejhoršího. Vede-li ji tatínek, odmítá se s ní dohadovat a prostě jde neučesaná. Když se pak na nástěnce objeví cedule „pozor vši“, snažím se vyhýbat očnímu kontaktu s učitelkami.
  • Přesvědčit je, aby si pořádně vyčistili zuby, je kolikrát úkol hodný člověka formátu Michela Barniera. A nejde jen o zuby. Přesvedčit je tak nějak o čemkoli (třeba, že co je mokrý, rozhodně nemusí být čistý, nebo že večer je třeba jít spát a ráno zase vstát) zabere víc času a energie, než je mi milo.
  • Pokud jde o můj vlastní zevnějšek, je jediné štěstí, že se nerada maluju a s lakováním nehtů jsem skončila před dvaceti lety. Kdysi jsem se dokázala i 40 minut bavit výběrem a kombinováním těch správných svršků. Dneska? Džíny, tričko a kecky jsem začala nosit už i do kanceláře (bez ohledu na pozdvižená obočí některých korporátních spolubojovníků), protože se prostě nejjednodušeji udržují, nejrychleji oblíkají a jsou nejpohodlnější při obíhání odpoledních kroužků. U kadeřnice jsem nebyla přes půl roku a to, co mám tím pádem momentálně na hlavě, je … mno … strašný.
  • Naklizeno tedy rozhodně nemáme. Že si toho všímá můj muž vychovaný v úzkostném pořádku, dávno neřeším. (Mimochodem, taky máte tchýni, která ze všeho nejradši uklízi nebo vaří, případně obojí???) Ale že si já sama vždy rozmýšlím, jestli můžu přivést domů nějakou nečekanou návštěvu, mi už trochu alarmující přijde.
  • Dětský pokoj je pak kapitola sama o sobě. Nechtějte znát větší podrobnosti, protože na nechuťárny, které děti občas vyloví například zpod postele, lze reagovat jedině termíny jako „fůůůj“, „blééé“, případně českou verzí zvolání „WTF?!?“.
  • Pohoštění u nás spíš nečekejte. Jídlo častokrát nějak nedomyslím ani pro nás, natož pro návštěvy. To pak zízám do prázdné lednice tak dlouho, až dorazí z práce můj muž a nějakým kouzlem vyčaruje z ničeho obstojnou večeři (vyučený kuchař se doma prostě hodí, o tom žádná). A nebo taky ne. Dycky rohlík!
  • Svačiny chystám na poslední chvíli (často to vypadá podobně jako s tou večeří). Mimochodem pokaždé se aspoň snažím propašovat do nich zeleninu a/nebo ovoce. Což vede pouze k tomu, že mi to děti nosí v krabičkách zase zpátky (ovšem už v takovém stavu, že se to hodí jedině na kompost).
  • Zahradu máme. To je asi tak všechno, co vám k ní momentálně můžu říct. Vždycky mám v zimě velké plány, co všechno vysejeme a zasadíme a předěláme a … a najednou je půlka května.
  • Krom peněz je pro mne práce aktuálně i zdrojem nemalé frustrace. Protože ji prostě nestíhám nebo možná má efektivita je jaksi pofidérní. Už na podzim jsem si vydyndala, že se chci soustředit jen na některé projekty. Stalo se, ale v ničem to nepomohlo. To do list mám dlouhý na hustě popsanou A4 a nezkracuje se. Aktualní počet emailů k vyřízení = 313. Valím před sebou kouli a jen čekám, kdy ona zavalí mě.
  • Kulturní živote, kde jsi? V divadle jsem byla od začátku roku dvakrát, knížek jsem přečetla spíš míň než víc a o kině si můžu nechat zdát (Lego příběh 2 s dětmi mezi intelektuálně-kulturní zážitky fakt nepočítám).
  • Sportování? Ha! Za poslední tři měsíce jsem byla donucena ujet na kole celých! 60km, uběhnout asi dva a uplavat tři. Zaměstnavatel nám zařídil Multisport kartu, ale já se ani nedostanu k tomu, abych ji použila.
  • Vyrábění jde zcela mimo mě. Na šicím stroji utirám prach a výtvarné potřeby rabují děti.
  • Jak to vypadá s psaním, můžete posoudit sami. A přitom mám v hlavě rozmyšlených tolik článků. Dokonce i tu knížku.

A líná? Jo, to jsem. To by mi šlo. Nějak poslední dobou až přespřiliš.

Tak jsem si to tady hezky terapeuticky sepsala.

Pak jsem dospěla k závěru, že to zase smažu, protože ono to nikdy není tak hrozný, aby to nemohlo být horší. A taky kdo by chtěl číst fňukání, že?

A ještě o něco později mi došlo, že na každý můj sebemrskačský článek se vždycky někdo ozve s tím, jak je rád, že „u nás je to taky tak a jak se mu ulevilo“.

Takže nemažu a Vy houkněte, pokud to máte někdy stejně, ať si zas můžu oddechnout já ;).

Rubriky: Mé (lepší i horší) já | 10 komentářů

Batajs a ípa

Asi to funguje všude – tajná řeč vzniklá na základě nejrůznějších zkomolenin, situací a zážitků, které rozumí jen členové nejužší rodiny. Taky ji máme a dost často se s manželem přistihnem, že ji používáme, i když děti nejsou v doslechu.

Je to maličkost, ale připadá mi hrozně důležitá, protože z obyčejné rodiny, dělá NAŠI rodinu.

dokopíčku = do pokojíčku
dobýkáku = do obýváku
bólá = moc to bolí
babí henhén (napodobení zvuku motoru) = babiččino auto a/nebo žlutá barva
batajs a ípa = brácha a ségra
bášíček = bráška
pinkat = spát
pituli = přitulit se
pikenout = přikrýt peřinou
pogulanej = počmáranej/posprejovanej/načmáranej
dívnout = sledovat pohádky/videa
tajmiken = čaj s mlíkem
babak = bagr
kakačíju = chmýří ze stromů
henanunika = homeopatika
auto s bambulí = automix
muňa muňa = malinkatý
Voldemorty = pribiňáček a spol.
Kousnul mě křeček. Potřebuju křečkovou vodu. = Chytla mě křeč. Potřebuju Magnesii.

A máme tu i několik hlášek z literatury, které u nás už zdomácněly.
solnej den = smolný den (Lota z Rošťácké uličky)
Udělám to, protože to chci já, ne proto, že jsi mi to přikázala. (Paní Láry Fáry)
Plácni sebou do jezera. (Děti z Bullerbynu)

Jak jste na tom doma Vy? Máte svůj jazyk?

Rubriky: Co přinesl den | 3 komentáře

Chráněno: Aha …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já

Děti a digitální technologie

Před časem jsem tu zmiňovala Jana Kršňáka a jeho názory na děti a digitální technologie.

Řízením osudu jsem se nedávno dostala na jednu z jeho besed s rodiči. A řeknu Vám, byl to fakt hukot.

Zaprvé mi neuvěřitelně připomínal jednoho známého, takže jsem se prvních 10 minut musela pekelně soustředit na myšlenku, že to opravdu nepřednáší ten dotyčný. Navíc moji pozornost rozptyloval i fakt, že měl každou ponožku jinou.

Když jsem tohle zvládla překousnout, mohla jsem se konečně v klidu zaposlouchat a zapojit do diskuze. Všechno, co říkal, rozhodně dávalo velký smysl jako celek a je mi líto, že Vám to nemůžu doslovně reprodukovat. Ale aspoň uvádím pár základních myšlenek, které imho stojí za zvážení.

(Jedná se o poznámky z toho, co si z besedy pamatuju. Nejsou to moje vlastní myšlenky, byť s nimi velmi souzním. Pokud bych se někde od názorů páně Kršňákových odchýlila, je to nedopatření způsobené jen a pouze mou sklerózou. Ale věřím, že jsem nic nezkomolila.)

  • Dítě do šesti let věku, se bez mobilu/tabletu naprosto obejde. Digitální technologie ho v této fázi vývoje (kdy potřebuje především osahávat, mačkat, cucat, atd. skutečný svět) vůbec ničím neobohatí. Zapoměňte na veškeré appky hlásající rozvoj batolat. Je to laciný (i když bohužel účinný) marketingový trik. Bez nich vaše dítě nebude ani hloupější ani si nezadělává na digitální negramotnost v budoucnu.
  • Naopak existuje důvodné podezření, že nadměrné sledování animovaných pohádek malými dětmi může vést k logopedickým problémům. Dítě se totiž neučí mluvit pouze tím, že jednotlivé hlásky a slova slyší. I mluvení se (stejně jako drtivou většinu dalších věcí) učí nápodobou. Potřebuje vidět tvář mluvícího, jak se pohybují ústa, co dělá hlava, tváře, krk. Vnímat, jak mluvčí pracuje s dechem, které svaly zapojuje. Sleduje-li nakreslenou figurku, která otevírá pusu/zobák/tlamu na všechny hlásky stejně, je dost pravděpodobné, že si návyky zafixuje špatně.
  • Na druhou stranu, pokud čas od času necháte prcka sledovat pohádku na tabletu, abyste si oddechli, hlava mu z toho nevybuchne. Jen prostě nečekejte, že se tím v tomhle věku něco naučí.
  • U školáka už je situace jiná. Za předpokladu, že má fyzickou fázi (viz výše) zkoumání světa řádně zažitou, je na řadě intelektuální zkoumání. A dítě je houba. Učí se naprosto vším. A je úplně jedno jestli to je pohádka v cizím jazyce, výroba slizu, hraní Call of Duty nebo skypování se spolužáky.
  • Vlastní mobil dejte dítěti co možná nejpozději. Záleží na tom, jak dlouho zvládnete vzdorovat. Diskutujte ale o tom, proč ho chce, a přístup na internet/k počítači mu umožněte, pokud o to projeví zájem.
  • Před obsahem je neochráníte. Průměrný český školák se s pornem setká ve čtvrté třídě bez ohledu na to, kolik mu nastavíte filtrů a kolik vydáte zákazů. Internet je všude a dítě si cestu k tomu, co ho zajímá najde (nebo mu ji některý ze zkušenějších kamarádů rád ukáže).
  • Z toho plyne, že nemá cenu zakazovat. Nastavíte-li filtry, učenlivé dítě velice záhy pochopí, že k žádanému obsahu mu sice nestačí klik jeden, ale pět už jo. Zakážete-li slovně, bude zákaz porušovat, a co víc, bude se snažit před vámi skrýt, na co koukalo/co dělalo.
  • To je z pohledu rodiče velmi špatná cesta. Nejrozumnější přístup je, nechat potomka, ať v hlubinách internetu klidně bádá, ale jeho pohyb přiznaně monitorovat (přiznaně v tom smyslu, že dítě ví, že je monitorováno). Zajímat se o to, co zajímá jeho (i přesto, že doopravdy vás to FAKT nezajímá). Diskutovat, vysvětlovat, je-li to třeba i korigovat, případně nabízet alternativu. Jen tak k vám získá důvěru a nebude mít potřebu se schovávat s videi/hrami/stránkami, které vy považujete za nevhodné.
  • Nehodnoťte negativně nic, na co se kouká. Shazujete tím nejen obsah samotný, ale především upřímný zájem svého dítěte. Je zcela irelevantní, že vy osobně považujete Kovyho nebo Taryho za naprosté idioty, vaše dítě v nich totiž vidí vzor. Klidně s ním diskutuje o tom, proč ho tak zajímají, nechte se poučit, sledujte videa s ním, nechte si ukázat jeho svět v Minecraftu. Podpořte ho.
  • Vy chcete, aby dítě umělo internet (a digitální technologie obecně) používat a aby to umělo opravdu dobře. Vývoj jde dopředu neuvěřitelným tempem a kdo chvíli stál, již stojí opodál. Nedokážeme dnes ani domyslet, co nás v digi světě čeká za 20 nebo 50 let. Můžeme se jen snažit na to dítě nějak připravit.
  • Nejvhodnější cesta je uzavřít o používání digitálních technologií regulérní smlouvu. Pozor, dohoda typu „na internetu můžeš být maximálně hodinu denně“ NENÍ dohoda. Je-li pro vás například ona hodina denně maximum a dítě by nejradši fungovalo v režimu „no limit“, smlouvejte. Začněte třeba na deseti minutách, k té hodině se časem doberete. Společně jasně definujte pravidla, a to pro VŠECHNY členy rodiny. Můžete jen těžko očekávat, že potomek nebude závislý na telefonu, když vás neustále vidí s plackou v ruce. Sepište to, podepište a vyvěste všem na očích. Dítě musí na dohodě participovat a vy sami musíte být připraveni dělat ústupky, protože o tom dohody prostě jsou.
  • Poté trvejte na dodržování a počítejte s tím, že dítě při první možné příležitosti zkusí smlouvu obejít a pravidla porušit. Testuje nakolik to myslíte vážně. Navíc osmileté dítě vlastně moc neví, co to znamená „uzavřít a dodržovat smlouvu“ a vy ho svým jasně definovaným a pevným postojem téhle důležité znalosti učíte. Dvě mouchy jednou ranou.
  • Naučte dítě s internetem a zejména sociálními sítěmi zacházet dřív, než vám puberta sebere veškerý rodičovský vliv. Pak už totiž neuděláte nic (můžete se jen modlit, aby případné průsery nebyly moc mega). Založte instagram svému psovi, sdílejte fotky babičce, utvořte si se známými na FB diskusní skupinu rodičů a dětí, nechte je řádit v Malování.
  • Při všech těchto činnostech dítěti neustále opakujte pravidla bezpečnosti na internetu (inspirace například tu).
  • Spojte jeho virtuální zájmy s nějakou další činností. Kupte mu příručku malého minecrafťáka, kterou bude muset (a hlavně chtít) přelouskat. Zajímají ho parkouristi? Zapište ho na parkourový kroužek. Možností je nepřeberně.
  • A především věnujte dětem svůj čas a ukazujte jim i skutečný svět mimo jedničky a nuly.

Více o Janu Kršňákovi a jeho projektech naleznete tu.

Rubriky: Výchova a péče | 2 komentáře

Velká slečna

Před odchodem na nákup pečlivě promýšlí správný outfit a třikrát se kompletně převlékne. Rozčeše si vlasy. Namaluje se (ano, taštička mé! dokorativní kosmetiky je už víceméně její)*. Navoní. Vezme si tmavé brýle (přestože sluníčko v tuhle roční dobu fakt moc nesvítí) a nezbytnou kabelku, v níž má (překvapivě) šminky – co kdyby, že jo …

… načež celou návštěvu supermarketu stráví hysterickým brekotem v pravidelných intervalech střídaným s uraženým pofňukáváním, protože jsem odmítla ji posadit na sedátko nákupního vozíku (určené dětem do 3 let a 15 kg).

Já tu holku prostě žeru :).

*) Pokud kroutíte hlavou nad tím, že jí dovolím šminky používat, pak vězte, že je odhodlaná malovat se klidně vodovkama, nebude-li jiného východiska. Poté, co jsem jí opakovaně drhla z obličeje fixy, usoudila jsem, že občasné použití skutečné kosmetiky spadá do kategorie menší zlo.

 

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | 2 komentáře

Hygge cesta do školy

„Hygge = najít něco výjimečného v každém okamžiku, vytvořit si příjemnou atmosféru i ve zdánlivě obyčejných všedních dnech, užívat si chvilky se svými blízkými a radovat se ze života – to se dá považovat za hygge.“
Wiki

o o O o o

„Vy nejezdíte do školy autem? Prosím tě a proč???“

Tuhle nechápavou reakci jsem za poslední rok a půl zažila asi tak stopadesátkrát. Připadám si trochu jako exot (přičemž mně osobně připadají jako exoti všichni, kdo naopak po městě s jednou z nejlépe fungujících MHD v Evropě, za každou cenu autem jezdí).

Takže prosím pěkně, ne. My opravdu až na výjimky nejezdíme do školy vzdálené 8km vzdušnou čarou autem. Má to hned několik důvodů:

  • Použít MHD je výrazně ekologičtější a levnější.
  • Nebaví mě hrát s ostatními rodiči před školou v úzké slepé ulici hry jako je „přetlačovaná“ nebo „zaparkuj podélně a nepřekážej“.
  • Časová úspora není vzhledem k přednostním pruhům pro autobus MHD zas až tak velká.
  • Nerada řídím.
  • Ale především, nechci, aby si děti zvykaly, že jim dělám taxikáře. Až vyrostou a nebudou potřebovat můj doprovod, nebude pro ně cestování představovat žádnou změnu.

Jistě, autem to je možná pohodlnější a za určitých okolností i rychlejší. Samozřejmě, ty dvě až čtyři hodiny denně, které strávím cestováním mezi domovem, školou, školkou, kroužky a občas i kanceláří by se daly využít jinak a je mi jasné, že si budu užívat, až je za dva tři roky nebudu muset absolvovat.

Nicméně do té doby se z toho nehodlám hroutit. Takže na řadu přichází ono magické hygge. Totiž, když už je třeba něco podstupovat, zařiďme se tak, aby se na to dalo těšit a/nebo jsme z toho měli dobrý pocit.

Cestujeme-li jinak než autem, pak děláme hlavně dvě věci:

  • Čteme. Společně s Matyášem si buď rovnou vozíme knížku (a často tak po cestě do školy zvládneme domácí úkoly ze čtení) nebo stačí wiki na telefonu. Za tu dobu už jsme se toho dozvěděli spoutu o zvířatech, dinosaurech, výzkumu Marsu, kosmické rychlosti, kolejových soupravách, telefonování, závodních speciálech a spoustě dalších důležitých věcí. Na zpáteční cestě se pak nořím mezi písmenka sama – díky cestám do/ze školy si tak každý den najdu spolehlivě alespoň chvíli na čtení.
  • Chodíme. Dospělý člověk by prý měl každý den ujít alespoň 10 tisíc kroků. Za minulý týden mám průměr 9 307 kroků na den. To jde. Tam, kde to není vyloženě opruz mezi auty, prostě chodím pěšky. Takže třeba většinou jdu rovnou 1,5km na metro než abych šla 350m na autobus, který by mě tam dovezl. Je to asi o 7 minut delší, ale mám ze sebe dobrý pocit, že se hýbu. A když se přemluvím, tak si to i „zaběhnu“ (uvozovky jsou zcela namístě, ale o tom zase někdy jindy). Abyste mi rozumněli, já rozhodně nejsem žádný sportovní nadšenec. Přílišný pohyb není nic, po čem bych nějak zásadně prahla. Ale na druhou stranu ono se to tady tak nějak samo nabízí. Naše děti jsou na tom s ochotou chodit dle aktuální nálady, únavy i skvrn na slunci různě. Nicméně jim přijde tak nějak přirozené, že po městě se spíš chodí než jezdí v autě.

A víte co? Když nad tím tak dumám, tak nejen že mi to cestování fakt nevadí, ale já se na něj doopravdy těším. Dánové by ze mě měli radost.

Jak to máte Vy? Vozíte děti do školky/školy/na kroužky? A jezdíte po městě autem?

PS: Jsem zvědavá, jak mi s tímhle nastavením zahýbá od září Barunka. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od svého bratra nevydrží v klidu sedět déle než 30 vteřin, není každodenní jízda autobusem tam a zpátky aktivita, která by ji naplňovala kdovíjakým nadšením. Možná to už tak hygge pohodička nebude. Dám vědět.

EDIT 1.2.2019: To je tak, když si kasám triko, že moje děti něco … Včera Barunka po zjištění, že do centra se s ní manžel hodlá vydat MHD namísto autem, ztropila takovou scénu, že z toho vyčerpáním usnula na dřevěné podlaze uprostřed pokoje.

Rubriky: Co přinesl den, Váš názor, Výchova a péče | 6 komentářů

Přečteno

Padá mi to z nebe (rozhovor s Angelikou Pintířovou)

Rozhovor s řádovou sestrou, která rozhodně má o čem vyprávět. Vstup do tajného řádu boromejek za komunistického režimu a s tím spojený dvojí život, práce s problémovou mládeží v pasťáku, péče o Václava Havla během jeho posledních dnů nebo vysílání v rozhlase. Pokora, čistota, víra, moudrost, obrovská chuť přijímat všechny výzvy a žít naplno. To všechno v knize najdete. Občas mi šla hlava kolem ze všech těch náboženských termínů, ale s wiki u ruky (já už knížky snad jinak ani nečtu) se zorientujete docela rychle. A rovnou zapomeňte na veškeré klišoidní představy o upjatých jeptiškách, protože zrovna tahle do nich rozhodně nezapadá. Budete-li chtít víc, najdete ji třeba na facebooku.

Hodnocení: 8/10

Deník muže ve středních letech (Petr Kukal)

Pokud se aspoň trošku orientujete na českém twitteru, určitě jste na tohoto pána už narazili. Dříve mluvčí Ministerstva kultury, nyní Filozofické fakulty UK. Jeho tw účet (ať soukromý nebo pracovní) mám fakt ráda. Často mlátí hřebíčky přímo po hlavičce, vtipně, s pointou a člověk navíc musí dost často aspoň chvilku namáhat mozek, aby pochopil, jak to ten Kukal vlastně myslel. Takže když jsem zjistila, že vydal svůj vlastní deník, který má ke všemu na zadní straně přebalu magické slovíčko „skandální“, zaujalo mě to. Mno, všechny senzacechtivé čtenáře rovnou zklidním – skandální to rozhodně není. Tedy pokud vás nepobuřuje, že obyčejný čtyřicetiletý chlap, který dle všeho upřímně miluje svoji ženu, si občas zaflirtuje nebo urazí za večer lahev vína. (Mně osobně přijde naopak divné, když se někteří chlapi tváří, že „tohle“ oni rozhodně nikdy nedělají.) Je to relativně zábavné a díky deníkové formě to rychle utíká. Nicméně spíš zklamání. Neurazí, nenadchne. Takže radši zůstanu sleděm na twitteru.

Hodnocení: 7/10

Neměnnost leopardích skvrn (Kristopher Jansma)

Několika na sobě nezávislými zdroji velmi doporučovaná kniha. A já moc nevím, co si o ní myslet. Čtení mi nešlo, místy jsem se k tomu musela fakt dokopávat. Těch necelých 300 stran mi trvalo skoro měsíc. Dřina. Přitom ten člověk evidentně psát umí, jen je to takové až moc překombinované, zamotané, podivně poslepované. V knize najdete příběh v příběhu v příběhu v příběhu … taková literární matrojška. V mnoha pasážích vážně bravurně napsaná, že se v duchu ptáte, kam na ty nápady chodí. Ale pak je to zase zdlouhavé nebo protivně absurdní a nikam to nevede. Nakonec to skončí „samo v sobě“ jako had, co se kousne do ocasu. Prostě nevím. Divná knížka. Ale aspoň velmi dobře přeložená, to zas jo.

Hodnocení: 6,5/10

Bez jablka (Miloš Říha, Michelle Losekoot)

Na tuhle dvojku a jejich „střídavé psaní“ už jsem upozorňovala jednou. Jejich další společný počin (mimochodem vycházející ze stejnojmenného blogu) je takový pokus o vyrovnávání mužského a ženského principu, nahlížení témat z obou stran – jeho a její. Čekala jsem trochu víc, možná vyhrocenější konflikt nebo alespoň vzájemnou interakci. Ale oni si evidentně psali na zadané téma každý po své lince, bez ohledu na to, co píše ten druhý. Což je myslím škoda. Milošovy příspěvky mě bavily o něco víc. Ale celkově to bylo takové nemastné, neslané. Možná nakonec nejzábavnější bylo výtvarné zpracování od Barbory Balgové.

Hodnocení: 6,5/10

Transport za věčnost (František Tichý)

Zcela zasloužená cena Magnesia litera 2018 v kategorii kniha pro děti a mládež. Ovšem nenechte se zmást, takhle kniha je totiž stejně tak dobrá i pro dospělé. Tedy alespoň já ji zhltla na jeden zátah. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi odehrávajícími se za druhé světové války především v terezínském ghettu. Osudy Židů, všudypřítomná smrt, strach, přátelství doslova na život a na smrt – to vše očima dítěte. Skvěle, jednoduše, pochopitelně napsané. Není to nijak zásadně brutální, přitom velmi opravdové. Vhodné pro děti tak od deseti let. Rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 9/10

Saturnin se vrací (Miroslav Macek)

Předesílám, že Jirotkova Saturnina miluju (knížku, film byl bohužel dost bídný). Přečetla jsem ho celého asi šestkrát a dodnes si v něm listuju, když si chci zvednout náladu. A tak jsem ani neuvažovala, že bych se do „pokračování“ (jakkoli sebevíc označeného za oficiální) pustila. Ale přece jen si ke mě našlo cestu a musím konstatovat, že to není tak úplně pitomé, jak jsem čekala. Je to jen, ehm, zcela zbytečné. Příběh dost vykrádá originální knihu a nepřináší vůbec žádné nové nápady. Autor měl zřejmě strach, aby se původní knize příliš nezpronevěřil, jenže to je právě problém. Tak křečovitě napodobuje předlohu, až je to v podstatě o ničem. Ale je to aspoň psané pěkným jazykem, který sice rozhodně! není! Jirotkův, ale docela hezky se čte – největší plus.

Hodnocení: 6/10

Pod sněhem (Petra Doukupová)

A další knížka, kde jsem se nechala napálit doporučeními. Zaprvé jsem čekala něco trochu jiného – totiž drama. No, drama bylo to fakt dočíst a nezahodit. Nesympatické hrdinky, které se jedna jako druhá chovají (s prominutím) jako krávy a jediné, co je zajímá je nimrat se ve svých ubohých živůtcích a hledat na druhých chyby. Děj žádný, konflikty sice neustálé, nicméně závěrečná katarze nulová. Za mě rozhodně ne. Takhle nějak si představuju zbytečně napsanou knihu.

Hodnocení: 5,5/10

Slepá mapa (Alena Morštajnová)

Tohle bylo úplně jiný kafe. Strhující příběh žen tří generací vyprávěný tou nejmladší z nich odehrávající se na pozadí historických událostí 20. století. Nádherně napsané, košaté, přitom bez zbytečných a zdlouhavých pasáží. Každé slovo má svůj význam. Vyprávění krásně plyne a nemůžete se odtrhnout, všechno je lidsky uvěřitelné. Morštajnová vytváří skvělou atmosféru a vtahuje do děje. Maličko, ale vážně maličko, mě zklamal (nebo spíš zarazil) konec. Rozhodně tuhle dámu zapisuju na seznam svých oblíbených autorů.

Hodnocení: 9/10

Hana (Alena Morštajnová)

A proto jsem hned sáhla po její další knize. A ta byla ještě lepší. Životní příběh ženy, vyprávěný z pohledu její neteře. Odkrývaný postupně, přesně v těch správných okamžicích. O válce, koncentračních táborech, lidech ukrývajících se před jistou smrtí, o lhostejnosti i přátelství, strachu a utrpení. Ale také o naději (která se ovšem vůbec nemusí naplnit). Syrová depka. Jde z toho mráz po zádech. Na několika místech jsem musela přestat číst a jednoduše to rozdýchávat. Tady je konec mimochodem jedním slovem: skvělý. Jako celá knížka.

Hodnocení: 10/10

Počátek (Dan Brown)

Ano, je to už trochu přeceňovaný autor, nicméně mě (zatím) pořád baví. Přečetla jsem většinu jeho knih, takže tahle mě už víceméně nemohla ničím překvapit. Je to klasický „brownovský“ syžet – geniální Robert Langdon (taky nemůžete vyhnat z hlavy podobu Toma Hankse ulíznutého dozadu?), krásná a velmi inteligentní žena po jeho boku, převratný objev, silný protivník a nespočet dějových zvratů, kdy nic není takové, jak se na první pohled zdá. To všechno doplněné o dokonalé popisy skutečných stavebních i uměleckých děl včetně nejrůznějších podrobností. Pokud už jste nějakou tu knížku od Browna přečetli, odhalíte záporáka správně nejpozději v polovině, ale nevadí to (koneckonců nestalo se mi to u něj poprvé), i tak je děj napínavý. Místy ukecané, zejména začátek je výrazně pomalejší a zbytečně natahovaný, ale když se jím prokoušete, rozjede se to a už neodložíte.

Hodnocení: 8/10

Dobrodružství milovníka knih (Charlie Lowett)

Od Lowetta jsem v minulé várce měla První dojmy, které se věnovaly dílu Jane Austenové. Milovník knih je o starých tiscích a Shakespearovi. Tři časové roviny, které se v téměř detektivním příběhu v jeden moment spletou dohromady. Je to lepší než První dojmy, především hlavní hrdina mi byl tentokrát výrazně sympatičtější a obecně je to celé promyšlenější. Závěr je sice taky trochu pouťový, ale víceméně uvěřitelný. Opět je dobré alespoň trochu znát základní linie Shakespearových děl, abyste si čtení víc užili. Zjistila jsem, že mě hrozně baví číst knížky o knížkách, tak kdybyste měli nějaké dobré tipy, sem s nimi, prosím.

Hodnocení: 8,5/10

Lapači prachu (Lucie Faulerová)

A ještě jedna, kde se hlavní hrdinka rýpe ve svých dětských traumatech, z nichž vyplývá její život na prd. Taky takové trochu odnikud nikam. Anna je nepříliš sympatická, totálně apatická a nezajímavá. Takový lapač prachu (jo, chápu, že to je záměr). Navíc, když na přebal napíšou „šokující závěr“, způsobí tím jedině to, že závěr pak nijak šokující není, protože vždycky budete čekat něco víc, ehm, šokujícího. No, nevadí. Ale zase musím uznat, že jazykově je to víc než zajímavé. Autorka vystudovala bohemistiku a s češtinou si rozhodně dokáže poradit neotřelým a čtivým způsobem. Za zmínku stojí i „vypravěč“ vtipně glosující dění přímo v Annině hlavě. Celkově nic, co by se mi nějak výrazně vrylo do paměti.

Hodnocení: 7/10

Moje milá smrti (Veronika Hurdová)

Blog (nebo FB) Krkavčí matky asi znáte. Žena, která dle svých vlastních slov „vždycky chodí proti proudu“ a která po smrti manžela zůstala sama na tři malé děti. Z jejího psaní mám rozporuplné pocity. V mnoha ohledech s ní souhlasím. Hrozně se mi líbí, jak rýpe do věcí, které ostatním přijdou normální, jak se fakt zamýšlí i nad těmi nejrýpavějšími otázkami. Na druhou stranu na mě působí hrozně svatouškovsky a chytrolínsky (možná tím víc, čím vehementnějí se to snaží popírat). Tahle knížka je (jak překvapivé) o smrti. O tom, že není třeba se jí bát (ať už smrti blízkých či své vlastní), že k ní lze přistupovat i jinak než ji vytěsnit a s vědomím vlastní smrtelnosti si víc vychutnávat chvíle života. To všechno je pravda pravdoucí a ta pravda je tu hezky žensky podaná. Odtabuizovávání smrti je podle mě téma v dnešní době dost potřebné. Ale … stejně jsem s tou knihou měla problém a nevěděla proč. Trvalo mi dost dlouho, než jsem sama sobě připustila, že já prostě (coby ten, který zůstává) nedokážu nahlížet na smrt tak „protivně“ pozitivně, jako autorka. Ta to totiž činí tak urputně, až to na mě působí neuvěřitelně a křečovitě (byť ona to tak pozitivně s největší pravděpodobností skutečně cítí). Nečekaná smrt opravdu blízkého člověka mě v životě zatím zasáhla jen jednou, ale byla to taková šlupka, že se z ní sbírám už přes deset let a pořád to prostě nedávám. Nedokážu s tím nebojovat a možná ani úplně nechci. A ještě jedna věc, čekala jsem příval emocí, slzy (které jindy roním u každého druhého povedenějšího románu) a ono nic. Jako vůbec nic. Ani kapka (ale řada lidí u toho prý pláče jako želvy, takže spíš jsem divná já). Nicméně rozhodně stojí za přečtení a především za zamyšlení.

Hodnocení: 8/10

Norské děti (Hana Roguljič)

Možná jste o téhle knížce neslyšeli, ale s největší pravděpodobností se vám vybaví kauza rodiny Michalákových, kde švédské úřady před třemi lety odebraly české matce děti. Hana Roguljič se na tohle téma rozhodla napsat celou knihu. Není to ten samý příběh, není o skutečných lidech. Ale principy, na kterých je založen, jsou reálné – ať už jsou to postupy tamních úřadů nebo naopak (pro nezaujatého pozorovatele možná až ambivalentní) vztah rodič-dítě, kdy byste je někdy nejradši přizabili, což ale v žádném případě neznamená, je nemilujete. Myšlenka švédského zákona je jasná už z jeho názvu – ochrana dítěte. Jak chvályhodné. A je to rozhodně jedna z těch cest dlážděných dobrými úmysly. Četlo se mi to dobře a zároveň špatně. Dobře, protože je to čtivé. Špatně, protože představa, že bych se ocitla v podobné situaci, pro mě byla naprosto děsivá. Musela jsem si knihu dávkovat. A budu se opakovat, ale konec mě zklamal – trochu bondovka, kterou si tedy autorka mohla odpustit. Navíc je to konec-nekonec, který prostě čtenáře nemůže uspokojit. Ale pokud chcete trochu nervydrásajícího mateřského psycha, směle do toho.

Hodnocení: 8/10

Všechno, co si nepamatuju (Jonas Hassen Khemiri)

Zvláštní knížka. Příběh, v němž se velmi nápaditě střídá hned několik vypravěčů. Na začátku jsem se bála, že to autor neukočíruje, ale jo. Ten styl se mi hodně líbil. Je to svižné, má to spád, žádné záseky. Ale příběh je slabší. Hnacím motivem knihy je snaha zjistit, jak zemřel jeden z hlavních hrdinů. A motá se do toho nějak moc věcí – imigranti, úřady, babička s Alzheimerem, divoké párty, konflikt přátelství versus láska. Celkově pak celá kniha působí neuspořádaně, roztříštěně. Chce toho říct hodně a vlastně neříká nic. Přesto se mi to víceméně líbilo. Postavy mi sice nebyly nijak extra sympatické a s jejich myšlenkovými pochody jsem rozhodně nesouzněla, ale byly uvěřitelné. Žádní svatouškové, ale ani extra záporáci, prostě lidi. Jak říkám, zvláštní knížka.

Hodnocení: 7,5/10

Vzpomínky, co neuletí (Hana Androniková)

Tak a je to v háji, protože tímto jsem Andronikovou dočetla (rozuměj, přečetla všechny její knihy). Pro mě „Paní Spisovatelka“. Zcela osobitý styl, nádherné hrátky s jazykem, a přitom všechno tak lehoučké, jednoduché. Svazek povídek, někdy samostatných, někdy prozvázaných (ty propojené, které mimochodem tvoří knížku Srdce na udici, mě obzvláště bavily). Neobyčejně obyčejné, místy hodně bolavé, i při té lehkosti zvláštně hluboké. Těžko se mi hledají slova, protože o tomhle se nedá psát, to prostě musíte číst.

Hodnocení: 9/10

Stín větru (Carlos Ruiz Zafón)

Pokud chcete román, který vás vtáhne svoijí atmosférou, tajemstvím a napínavostí, pak se Stínem větru nemůžete udělat chybu. A zase je to o knížkách a moci, kterou v sobě skrývají. Hlavní hrdina Daniel prostřednictvím knih hledá nejen sám sebe, ale i tajemného autora Juliána Caraxe. Přitom rozplétá podivuhodné osudy řady postav kolem sebe. Chvíli trvá, než se začtete, pár pasáží je zbytečně zdlouhavých, ale zejména druhá polovina knihy je famózní (dočítala jsem v půl páté ráno, protože to prostě nešlo odložit). Máte-li rádi spletité příběhy, jejichž prostřednictvím se dozvíte i něco z historie (tady konkrétně z historie Španělska 20. století), které jsou psané krásným jazykem (super překlad!), pak po téhle knížce rozhodně sáhněte. Jo, a je to první díl z trilogie. Na ty další se časem určitě chystám.

Hodnocení: 9,5/10

Guláš pro Masaryka (Milena Štráfeldová)

Kniha, která mě fakt dostala. České dějiny předminulého století podané prostřednictvím „guláše“ navařeného z jedné rodinné ságy, mnoha historických vsuvek a odboček, spousty faktů, citací dobových materiálů, vtipných glos. Je to chytré, i když přiznávám, že si musíte zvyknout. Mě třeba první vsuvka totálně rozhodila a zaskočila – nechtěla jsem odbíhat od původního příběhu, bylo to napoprvé možná trochu násilné vyrušení. Ale když jsem to přijala jako fakt, už jsem se na tyhle přestávky v ději těšila. Je to hutné, četla jsem dlouho. Mimo jiné proto, že jsem spoustu věcí konzultovala s wiki a jedna drobná zmínka tak spustila lavinu dalšího čtení mimo knížku. Ale pozor, než se do toho pustíte, měli byste mít alespoň hrubý přehled o tom, co se u nás v 19. století dělo – co znamenal rok 1848, jak fungovalo Rakousko-Uhersko, jaké byly hlavní osobnosti tehdejšího kulturního a politického života, co to byla hilsneriáda – jinak si čtení jednoduše neužijete. Já jsem na tom s touhle dobou dost bídně a tak je mi jasné, že jsem spoustu narážek vůbec nepobrala. Určitě se ke knížce chci v budoucnu vrátit. Líbilo moc. Jen konec, kdy už se děj přehoupně do 20. století je trochu ošulený (koneckonců autorka přímo v textu přiznává, že už to chce mít za sebou). Kdyby to pokraqčovalo na dalších 400 stránkách dvacátým stoletím, bylo by to blaho.

Hodnocení: 9,5/10

Kapka Karla Čapka – blogy mám dneska dva. Tím prvním je pro mě naprosté zjevení v podobě blogu/FB/Tw, který by si býval možná v minulosti vedl Karel Čapek. Přiznám se, že netuším, kdo za tímhle projektem stojí (a ani jsem nepátrala, je-li to veřejně známé či „autor“ zůstává v anonymitě), ale dělá naprosto boží věc. Vybírá z Čapkových textů pasáže, které se hodí k aktuálnímu dění. A dělá to naprosto skvěle. Respektive z pohledu „aktuálnosti“ je možná nejlepší sledovat FB stránku, kde se objevují odkazy i na starší články, pokud se znovu stanou aktuálními (je tam toho tudíž výrazně víc). A tedy z toho, jak jsou texty psané před 80 lety stále platné mě mrazí (především s vědomím toho, co všechno následovalo). Už jsem tu kdysi někde psala, že mi Čapek přijde geniální tím, jak viděl až za roh a dokázal to jednoduše a srozumitelně popsat. Teď je mi jasné, že viděl ne za jeden, ale hned za několik rohů. Skvělé, nesmrtelné.

U psice – a skončíme optimisticky. Tenhle blog pro mě není nový. Čtu ho už docela dlouho, ale nějak jsem ho tu nikdy nezmínila, což je škoda. Pokud se chcete smát tak, až bude hrozit, že se počůráte, klikněte. Zápisky matky dvou dětí (ale rozhodně to není jen o dětech), která si v ničem nebere servítky a sebevětší prkotinu dokáže popsat tak, že to vaši bránici rozhodně nenechá v klidu. Doporučuju.

A copak jste přečetli za poslední dobu Vy? Poradí mi někdo knížky o knížkách nebo klidně „jen“ knížky?

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | 10 komentářů

Chráněno: V září a říjnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den