Distanční výuka

Kdysi, v dobách svého teoretického mateřství (rozuměj před dětmi, kdy jsem měla zcela jasnou představu, jak skvělá budu matka), dokonce ještě i v době, kdy děti byly hodně malé (nepoučena dosavadním vývojem), jsem se poměrně často zaobírala myšlenkou na domácí vzdělávání.

V duchu jsem naprosto zřetelně viděla, jak společně procházíme encyklopedie a sledujeme vzdělávací pořady, vyrábíme zajímavé pomůcky a portfolia. Jak děti samy napíšou všech šest dílů písnaky během jednoho měsíce, protože jim je předložím v tu jedinou správnou chvíli, kdy jejich rozumový i motorický vývoj bude na takový úkol připraven a ony po něm prostě zatouží. Jak pojedeme v duchu myšlenek školy Marie Montessori, waldorfské a dalších, protože z každé si vezmu to nejlepší a celé to proložíme výukou v přírodě na zdravém vzduchu. Všichni budeme šťastní, z dětí vyrostou sebevědomé, všestranně vzdělané (to především) osobnosti a já porostu společně s nimi, protože právě v jejich nevinnosti a všeobjímající lásce je skryta všechna moudrost světa.

Postupně jsem od takových představ upustila z praktických důvodů, jelikož jsem nedokázala vymyslet, jak to celé skloubit s vlastní prací. Navíc mi s přibývajícími mateřskými zkušenostmi jakýsi tichý (leč neodbytný) hlásek kdesi vzadu v hlavě našeptával, že nelze zcela vyloučit možnost, že bych je v průběhu takového vzdělávacího procesu oba dva zabila (nedopatřením samozřejmě!).

A pak přišel sociální experiment jménem Covid-19 a s ním demo takového homeschoolingu v podobě distanční výuky, aby mi společnými silami ukázali, jak moc správné takové rozhodnutí bylo.

(Tím „sociálním experimentem“ nechci v žádném případě podporovat nejrůznější konspirační teorie o původu a účelu viru. Ale zaprvé, s jistou dávkou zvrácenéího masochismu fascinovaně sleduju, co globální pandemie s druhem homo sapiens dělá. Zadruhé, kdo jednou přečetl Stopařova průvodce po galaxii, nemůže se už nikdy zcela zbavit myšlenky, že celá naše existence je jen takový malý vtípek Hlubiny myšlení, který hledá otázku pro svoji vlastní geniální odpověď.)

o o O o o

Je 8:00.

Manžel odjíždí za prací nejméně přes tři okresy. Já ho podezřívám, že se v předtuše věcí příštích jen zbaběle snaží maximalizovat vzdálenost mezi sebou a námi. Má od zaměstnavatele jakýsí propouštěcí glejt, nicméně na můj rozespalý dotaz, zda situaci, kdy ho zastřelí na vojenském checkpointu na hranicích hlavního města, pokrývá jeho životní pojistka, reaguje filozofickou úvahou s nejasným závěrem.

Vstávám. Jelikož je třeba myslet pozitivně, umiňuju si, že dnes dopoledne budu svoji pozornost směřovat především na svoji práci, kterou tak zvládnu v rekordním čase a budu se moct věnovat i jiným aktivitám. Včera mi děti vyčetly, že sedím celý den u počítače a pracuju, přestože má oficiální pracovní doba činí 5 hodin denně. S tím je dneska konec.

S vědomím, že do začátku školních online konferencí zbývá celá hodina, zlehka budím děti, aby měly dost času na všechny ranní úkony a jdu chystat snídani. Notebook zatím nezapínám, je třeba začít den příjemně – proto si napřed uvařím čaj a s nohama na stole přečtu aspoň jednu kapitolu v knížce.

Po půl hodině (a třech kapitolách) si uvědomím, že do kuchyně dosud nikdo nedorazil. S neblahou předtuchou jdu do dětského pokoje, kde se za posledních 36 minut nic nezměnilo, a s hudráním všech zainteresovaných stran vytahuju děti z postele.

Když se konečně uráčí dorazit oblečené, (možná) umyté a (rozhodně ne) učesané ke stolu, zbývá do začátku školy pět minut. Mezi jednotlivými kousanci do toastu startují počítače, přičemž drobí do klávesnic a myši oblemcávají paštikou. Zcela automaticky a zbytečně jim připomínám, ať hrnky dávají od strojů a vlastních loktů dál.

8:57 – na Barčině notebooku se spouští aktualizace softwaru, kterou ve svém nutkání klikat automaticky na všechno „OK“ odsouhlasí. Odhadovaný čas 4 minuty, které ve skutečnosti trvají 7 a další 3 si vyžádá restart. Takže se připojuje s mírným zpožděním a nemá tušení, co má dělat. Zeptat se nemůže, protože paní učitelka dala všechny na mute, aby jí do výkladu aspoň chvíli nežvanili. Na dotaz po chatu jí sice nikdo neodpoví, ale obrazovku zaplaví smršť veselých gifů.

Matyáš je už připojený, ale zoufale hledá sluchátka, penál a správný sešit. Vypadá to, jako by jeho školní batoh vybuchl, protože celý jeho obsah se válí po zemi v okruhu tří metrů. Kočky to považují ze velice zajímavé zpetření a okamžitěš se v tom marastu začínají honit. Matyáš na ně ječí. Barča ječí na něj, protože neslyší, co se učitelka říká.

Já odcházím středem zapnout vlastní notebook a trochu lituju, že jsem to neudělala hned ráno, když jsem na to měla klid. Je 9:22. Stále ještě existuje teoretická možnost, že ve 14:30 ho budu moct zaklapnout.

9:42 se ozývá zoufalé volání o pomoc. Rozdováděná kočka přeběhla Matyášovi přes klávesnici a otočila mu obrazovku o 90°. Příštích 8 minut trávím googlením příslušné klávesové zkratky, zatímco synátor se s hlavou zalomenou do pravého úhlu pokouší řešit zadanou slovní úlohu.

10:05 – Barunčina paní učitelka testuje nový systém, který spočívá v rozdělění žáků do skupin tak, aby se zefektivnila výuka. 35 minut tráví vysvětlováním, kdo se má kdy připojit a co mezitím mají dělat ti, co budou offline. Akce takového rozsahu se bohužel neobejde bez asistence rodičů. 10 minut se pak věnují samotnému vyučování. Na závěr paní učitelka konstatuje, že to bylo skvělé a že si to brzy zopakujeme.

10:27 – mi píše druhá paní učitelka, že Matyáše nikdo z nich neslyší, i když má podle všeho zapnutý mikrofon. Jdu to řešit. Mikrofon je v pořádku. Matyáš prostě jen z nějakého důvodu není schopen mluvit na své ploché spolužádky nahlas a kuňká. Odpovídám v tom smyslu učitelce a jemu vyhrožuju, že pokud nebude mluvit pořádně, nedostane oběd. Celých 30 vteřin pak mluví opravdu nahlas.

10:48 – slyším Barunku, jak paní učitelce hláskem na pokraji pláče oznamuje, že nemůže najít kostičky s písmenkama a tudíž nezvládne splnit právě zadaný úkol. „Chuďátko moje malý bordelářský“ pomyslím si něžně. Ale je mi to divný, protože jsem je viděla mezi jejími učebními pomůckami. Jdu se tam podívat. Kostičky jsou na svém místě. Kdo na svém místě není, je Barča. Sedí pod stolem a vesele designuje kočkám nové obojky.

11:17 – Matyáš vříská. Ač nemají hodinu tělocviku, ale angličtiny, podařilo se mu zaseknout si v poměrně bolestivé gymnastické poloze nohu v opěradle židle. Noha nejde ven. Při jejím vyprošťování mu dost nevybíravým způsobem nadávám do blbečků, abych následně zjistila, že ten expert si nevypnul mikrofon.

11:31 – „Mamíííí !!!“ Jeden z kluků v Barčině třídě sdílí všem ostatním svoji obrazovku s micraftem, aniž by to po něm někdo chtěl. Paní učitelka (nepříliš zdatná IT odbornice) napřed vůbec netuší, která bije. Když pochopí, neví, co s tím. To naštěstí vědí všichni přivolaní rodiče a jeden přes druhého radí. Jediný, kdo rodiče nezavolal, je onen chlapec, který si momentálně soustředěně vyšťourává špínu mezi prstama na noze a rozhodně nevypadá, že by se hodlal řídit instrukcemi, které se na něj z obrazovky hrnou.

11:45 – začínám konferenční hovor, který má trvat maximálně 15 minut. Přichází Matyáš a něco chce. Ukazuje se, že v průběhu hodiny (omylem!) zapnul nahrávání a neví, jak ho vypnout. Já taky ne. Kouzlo distanční výuky je mimo jiné v tom, že dokáže skutečně kvalitně prověřit vaši počítačovou gramotnost. Vracím se ke konferenci.

12:05 – hovor pokračuje. Přichází Matyáš a něco chce. Bez dalšího ho vykazuju z místnosti.

12:49 – hovor stále pokračuje. Přicházejí oba dva a prudí, že chtějí jíst. Říkám jim, že hned přijdu.

13:06 – patnáctiminutový hovor konečně končí. Jdu připravovat oběd, V kuchyni je neuvěřitelný bordel. Zjišťuju, že potomstvo se už obstaralo samo. Snědli půl kila jogurtu, maďarskou klobásu a tabulku čokolády na vaření. Obědvat už prý nechtějí.

13:24 – volá mi Barunčina paní učitelka, že Barča se neúčastnila poslední čtvrt hodinu výuky a ať si tedy z češtiny dodělá cvičení 3 na straně 57. Když se snažím zjistit proč se odpojila dřív, sdělí mi má drahá dcera lakonicky, že se jí vybil počítač a už nemělo cenu ho znovu zapínat. Ale že to cvičení teda za chvíli udělá.

13:52 – přijde zoufalý Matyáš, že neměl vytištěné nějaké papíry na přírodovědu a že mu tím pádem chybí část práce, kterou má odevzdat. Když se ptám, proč je neměl, odpoví, že za to můžu já, protože když je chtěl vytisknout, telefonovala jsem a vyhodila ho z pracovny. Listy tiskneme a společně doplňujeme.

14:10 – požaduju po Barče předložit ke kontrole dokončené cvičení 57/3. Nemá ho a dělat ho nebude, protože je pitomý. Příštích 27 minut o tom ve velice vypjaté atmosféře zuřivě diskutujeme. Další 3 minuty jí trvá, než ho skutečně napíše.

14:30 – konec mé pracovní doby. Děti významně poukazují na hodiny a když jim oznámím, že nemůžu, protože jsem za dnešek ještě nic moc neudělala, svorně mi oznámí, že jsem špatná matka, protože pořád jenom pracuju.

17:34 – vrací se manžel a nesouhlasně pozvedává obočí nad tím, že v tuhle dobu stále ještě sedím u počítače.

Ale zítra … zítra už to fakt dám.

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek, Výchova a péče, Vzdělávání | 2 komentáře

Menstruační kalhotky

Aby bylo jasno – tenhle článek bude přesně o tom, co slibuje nadpis. Takže pokud tu mám nějaké čtenáře-pány, dopředu upozorňuju, že to fakt můžete úplně vynechat. Útlocitné dámy, které mají pocit, že je to hnusný, prosím, přeskočte taky. Píšu včas, abych předešla případným odsuzujícím komentářům, jakože „fůůůůj“. Prostě to nečtěte.

Zadruhé, nejedná se o placenou spolupráci *), to tady ostatně nedělám. Chci se jen podělit o vlastní zkušenost, protože jsem nikde na internetu nenašla takovou recenzi, jakou bych si představovala. A třeba váháte, jestli do toho jít nebo ne (stejně jako já někdy před půl rokem) a tohle by vám mohlo pomoct v rozhodování.

*) Přesto zmiňuju konkrétní značku, protože to je jediná, se kterou tu osobní zkušenost mám a vůbec netuším, jak (ne)fungují výrobky jiné. A navíc ode mě můžete jedny dostat gratis nebo získat odkaz na slevu. Jak je to možný, se v průběhu čtení dozvíte.

čmajznuto na: Instagram @snuggwear (svůj zadek tu fakt vystavovat nebudu).

Asi jako většina žen, nehýkám z období menstruace blahem. Nemám bolesti, pokud dostatečně spím, netrpím nijak dramatickými projevy PMS, ale nosit 5-6 dní z každých 28 vložku, je prostě opruz, co si budem, že jo?

Když se na trhu objevily kalíšky a řada mých kamarádek je začala nadšeně používat, zajásala jsem. Bohužel ne na dlouho. Kalíšek mi totiž vůbec nevyhovuje. Opominu teď, že jsem nikdy nepřišla na to, jak ho použít třeba na veřejných záchodech, kde nemáte umyvadlo hned u mísy. Především jsem nikdy nebyla schopná ho použít tak, abych měla jistotu, že se nestane nějaká nehoda (abych byla přesná v podstatě pokaždé k ní došlo). Nemám tušení, v čem byla chyba. Vyzkoušela jsem dva různé výrobce, několik cyklů jsem se poctivě snažila naučit ten správný zaváděcí grif, konzultovala to s těmi, které na něj nedají dopustit, ale prostě ne. Musela jsem to vzdát a vrátit se potupně k vložkám a tamponům.

Když pak přišly menstruační kalhotky, byla jsem dost dlouho skeptická – to zase dopadne stejně. Všude oslavné články, jak je to super a bezpečné a pohodlné. Krom hejtů typu „je to blééé“, pocházejících z řad myslitelek, které je nikdy nezkusily (a tudíž bylo možno je s klidným srdcem ignorovat), nikdo žádné výtky? To je divný, ne? Nakonec mě k nákupu několika kusů k otestování rozhoupala tahle recenze, protože jsem přesvědčená, že Tereza by nikdy nedoporučovala něco, čemu by skutečně nevěřila.

Přestože existuje víc značek, pořídila jsem si také Snuggs. Stojí za nimi čeští návrháři a jsou v Česku vyráběné. To mi pro rozhodnutí, co vyzkoušet, stačilo.

A jak to dopadlo? Zajímavě. Obecně jsem hodně spokojená, ale jsou tam ale … kvůli kterým nemusí být pro každého.

Zaprvé (a to mi přijde asi nejzásadnější), máte-li silnější menstruaci, rozhodně nepočítejte s tím, že vám vydrží inzerovaných 8-12 hodin. Prostě ne. V den, kdy mám menstruci nejsilnější, měním po 2-3 hodinách, a to je opravdu maximální hranice, protože (bez ohledu na to, co se kde dočtete), i kalhotky mají omezenou absorbční kapacitu a prostě protečou. Už jsem převlíkala i po hodině. A než jsem vychytala okamžik, kde je třeba měnit, trochu jsem se navztekala se špinavým oblečením.

To je totiž zajímavá věc – základní verze kalhotek je černá. Logicky, přece nechcete, aby někde byly vidět krtvavé skvrny. Jenže, když je chvilku používáte, už vám to tak logické nepřijde. Na bílé vložce totiž vidíte okamžitě, kde všude krev je. Na černých kalhotkách poznáte bez velmi detailního zkoumání kulový. A chce to opravdu trochu cviku, abyste jen podle toho, jak se v nich cítíte, poznaly, že je čas na čisté. Tenhle nedostatek si zřejmě už uvědomil i výrobce, protože nedávno představil řadu v tělové barvě. Nemám je koupené/vyzkoušené, ale určitě bych o nich propříště minimálně uvažovala.

Kupodivu půlku noci (po které je v případě nutnosti měním, protože stejně od svých 10 let courám každou noc na záchod) vydržely zatím vždy.

Používám klasický střih, určený pro silnou menstruaci. Zjistila jsem, že mají teď nově i verzi pro velmi silnou menstruaci a na noc, ale ty vyzkoušené nemám. Předpokládám, že by vydržely víc.

Takže pokud z vás pravidelně cedí jako z vola a očekáváte neomezenou kapacitu, rovnou na ně zapomeňte. Doma měním o trochu méně často, než bych měnila silnou vložku, ale kapacita tří nebo dokonce čtyř, to není ani smykem. Jdu-li ven, kde není možnost se převlíknout, doplňuju kalhotky tamponem. Možná si teď řeknete, k čemu teda jako jsou, když stejně musím použít tampon.

Jednoduchá odpověď. Kalhotky jsem si kupovala v červenci loňského roku. Od té doby jsem nepoužila jedinou vložku a krabičku tamponů mám zatím pořád jednu a tu samou. I kdybych měla kalhotky používat jen ve dnech, kdy mám měsíčky slabé, pořád to znamená opravdu výrazné snížení spotřeby jednorázových pomůcek.

Pokud jde o zápach – (teď to bude obzvlášť ekl) běžně určitě není cítit nic. Pokud použité kalhotky vyloženě cíleně a z těsné blízkosti očicháváte (jo, udělala jsem to pro vás, samozřejmě ;)), pak lehoučký železitý odér zaznamenáte, ale rozhodně je to příjemnější (můžu v takové situaci použít „příjemnější“???) než u použité vložky nebo tamponu, kde tu těsnou blízkost vůbec nepotřebujete.

Každopádně musím uznat, že jsou opravdu maximálně pohodlný (tabulka velikostí odpovídá). Nikde vás nic neškrtí, nic neklouže, nevykukuje. Prostě úplně jako když máte normální běžné prádlo. Až se občas leknu, jestli já blbka, jsem si vzala fakt ty menstruační a nechodím v normálních. Savá vrstva je tenká a pružná. Nešustí, nevydává zvuky. Ani pod tenkým oblečením nic nenasvědčuje tomu, že nemáte obyčejné kalhotky. Stejně tak nedráždí kůži. Žádné opruzeniny nebo pupínky.

Představa, že bych je teď měla zahodit a vrátit se zpět k vložkám, mě neláká ani trochu.

Údržba může pro někoho znamenat problém. Samozřejmě to není tak jednoduchý, jako když vložku vyhodíte do koše a víc se o ni nestaráte. Musíte zaprvé mít náhradní kalhotky k dispozici, takže je třeba s tím počítat, kdyžtřeba odcházíte z domu. Zadruhé se musíte převléct, nestačí jen přičapnout za keřem. Zatřetí, musíte mít kam dát ty použité. Nosit sebou celý den v kabelce zakrvácený spoďáry je představa, která asi nikoho moc neláká. Na to všechno je potřeba myslet. Nicméně, stejně jako se řada z nás popasovala s pokaděnejma látkovejma plínama, dá se s trochou předvídavé logistiky zvládnout i tohle. Záleží na tom, jestli se vám do toho chce.

Použité kalhotky vymácháte ve vlažné vodě a následně normálně vyperete. Tady se mohou skrývat další balvany úrazu. Ne pokaždé, jakmile kalhotky použijete, dáváte prát pračku. Takže po určitou dobu se vám buď někde hromadí neopláchnuté velmi krvavé spodky (což je fuj) nebo někde musí viset spodky opláchnuté a výrazně méně krvavé. I když vám samotným to může připadat v pohodě, je třeba ohlížet se na ostatní členy domácnosti. Můj muž by takovou několikadenní výzdobu koupelny 12x do roka rozhodně neskousl. Mým jediným štěstím je, že prádlo sušíme v technické místnosti ve sklepě, kde je ochoten to tolerovat.

Řadě lidí přijde nechutný prát je s běžným prádlem. S tím já tedy problém nemám. Když vím, jaké kentusy občas strkám do pračky od dětí, několikero použitých kalhotek, které jsem předtím přemáchla ideálně s antibakteriálním mýdlem, mě nemůže rozházet. Je trochu škoda, že se nedají vyprat na víc, než na čtyřicet. Aspoň jednou za čas by mi nevadilo prohnat je teplotou vyšší, ale rozumím, že by to mohlo poškodit savou vrstvu.

Stejně tak by se neměly dávat do sušičky. A pokud je nedáte na topení, přes noc (krom parného léta) většinou uschnout nestihnou. I s tím je třeba počítat dopředu, když zvažujete, kolik jich vlastně na jeden cyklus potřebujete.

Cena – jo, je vyšší a těžko říct, jestli se to vzhledem k prostředkům ušetřeným za vložky a tampony vyplatí. Spíš ne. Záleží samozřejmě na tom, kolikatery si koupíte a jak dlouho vám vydrží. Uvažuju-li 200Kč za vložky/tampony na jeden cyklus, pak by mi kalhotky dosud koupené musely vydržet cca 3,5 roku, aby se cena srovnala. Přičemž výrobce uvádí, že vydrží 1-2 roky. Nicméně já jich vzhledem k častému obměňování v prvních dvou dnech menstruace nakoupila možná víc, než jiné zákaznice. Například si dokážu představit, že u slečny v pubertě se slabým krvácením bude návratnost výrazně vyšší.

Za mě se to vyplatí v tom smyslu, že nevytvářím jednorázový (nota bene biologický) odpad, který se rozkládá v řádech desítek až stovek (TVL!) let. Úplně teď slyším Lenku a její poučku, že ekologické musí být zároveň i ekonomické, jinak to nemá moc šancí na úspěch. Ale mě to i tak smysl dává. Bohužel se mi nepodařilo dohledat nic o ekologičnosti výroby a likvidaci/rozkladu samotných kalhotek. Ale i kdyby to bylo s vložkami srovnatelné, pořád jsou to jedny kalhotky proti balíku vložek (a jen máloco z běžného odpadu domácností je tak hnusný, jako použitá menstruační vložka).

Ještě k té výdrži – na tu jsem sama ohromně zvědavá. Zatím mají za sebou 7 cyklů, přičemž některé jsem za měsíc použila jednou, něktreré dvakrát. Netuším samozřejmě které kolikrát, ale řekněme, že v průměru jsou prané cca 10x. Drtivá většina vypadá stejně jako, když jsem je koupila. Ale jedny jsou na tom z neznámého důvodu hůř. Je evidentní, že pocházejí z nějaké jiné výrobní várky, protože mají i jiný design potisku s údaji o velikosti a instrukcemi na praní. Po těch cca 10 vypráních z nich lezou gumičky a nitky ve švech. Netuším, kde se stala chyba – jestli se někde zašprcly v pračce, je to prostě vadný kus nebo se něco změnilo v samotné technologii. Faktem je, že jsou (zatím) jediné. Odhaduju, že ty cca 2 roky by většina vydržet mohla.

Co bylo víc než milé, je přístup e-shopu. Samotný nákup zcela bez problémů. Rychle objednáte, během několika málo dnů máte doma. Na dotazy reagují rychle a k věci. Když se stalo, že mi jedny kalhotky přišly jiné, než jsem si objednala (krabička byla správná, ale obsah jiný), okamžitě poté, co jsem se ozvala, dřív než jsem je stihla poslat zpátky, přišel i s omluvou objednaný kus. Jelikož jsem lenoch líná a zpětné odeslání mi chvíli trvalo, došlo na druhé straně k drobným zmatkům a nakonec u mě skončily jedny kalhotky navíc, za které jsem nezaplatila, a které mi následně byly velkoryse ponechány jako omluva za způsobené příkoří.

Čímž se dostávám k tomu, že pokud byste je některá chtěla, stačí si o ně napsat do komentářů. Pokud by vás čirou náhodou bylo víc, pak kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jsou to tyto, velikost XL. Samozřejmě nepoužité, pouze vybalené a opět zabalené v originál krabičce. Tak neváhejte a pište.

A pokud byste uvažovaly o nákupu, pak tady je odkaz, který vám po kliknutí vygeneruje kód na 20% slevu (dostala jsem ho za nákup). Teď mě napadá, že si nejsem úplně jistá, jestli to bude fungovat opakovaně nebo zas jen pro první z vás. Zkuste a dejte vědět.

Ufff, myslím, že jsem téma (i sebe) vyčerpala, ale pokud byste měl někdo dotaz, klidně pište. Pokud budu vědět, ráda odpovím.

Máte s nimi už někdo zkušenost?

Rubriky: Když dělám chytrou | 11 komentářů

Hlásná trouba … č. nevímkolik

Barborka dumá o klucích. „Kdyby mě miloval Erik, tak já bych ho nechtěla. On má totiž patku.“

Děti řeší svatého Martina. Chvíli mudrují nad příběhem s vojákem a žebrákem, načež Matyáš prohlásí:
„Na svatým Martinovi bylo zajímavý hlavně to, že dokázal jeden plášť rozdělit na tři půlky.“

Při jednom z mnoha poslechů Doktora Proktora, zaujme Barunku Bulíkův moonwalk a chce vědět, co to je. Matyáš se ujímá slova:
„To je jednoduchý, jdeš dopředu a přitom jdeš dozadu. Třeba jako lidi, co jdou na záď na potápějícím se Titaniku, kterej už je ale nakloněnej, protože má celej předek pod vodou.“

Barborka chce koně. Můj spořivý manžel vysvětluje, že nejdražší na koni není jeho samotné pořízení, ale především následný provoz.
„Hmmm, tak já budu mít bohatýho manžela,“ prohlásí Barča rezolutně.
Manžel překvapeně povytáhne obočí a naše malá velká žena (která přesně ví, co chce) hbitě pokračuje: „Bohatýho, hodnýho a ošklivýho.“
Teď zas vykulím údivem oči já. „Ošklivýho? To by ti nevadilo, že je ošklivej?“
Nezaváhá ani vteřinu: „Ne, já bych si ho nalíčila.“

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek | Komentáře: 1

Instantně 2020

Před rokem jsem si založila instagramový účet s představou, že tam bude víceméně to samé jako tady, jen v reálném (respektive reálnějším) čase. Občas to tak je, ale překvapivě dost často není. A protože tady si zpětně hrabu ráda, ale scrollovat na Instagramu mě ukrutně prudí, odložím si sem pár momentů. Je to dost halabala, takže vy spíš koukněte na originál sem. Nicméně mně to pro připomínku toho, jak (nejen) děti kraví, bohatě postačí.

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Fotodeník, Matyášek | 6 komentářů

Chráněno: V červenci a srpnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Adventní kalendáře na poslední chvíli

Jasně, že ty čokoládové jsou už připravené. A zítra se navíc chystáme na perníčky a děti si nachystají na každý den jeden s příslušným číslem (nejoblíbenější je mašinka, která táhne 24 vagónků).

ALE … nemusí to nutně být jen o sladkostech. Dokonce je ještě ani nemusíte mít připravené. I tak si Vaše děti můžou každé ráno „otevřít nové okýnko“.

Ty naše si už mnoho let věší na postel šňůru s očíslovanými obálkami, do nichž jim Ježíšek přes noc vkládá vzkazy. Většinou jsou na nich úkoly nenápadně pomáhající s přípravami (schovejte balicí papír za okno, pouštějte lodičky, nazdobte perníčky, atd.). Ale bývají tam i obrázky k vymalování, hádanky a podobně. A funguje to i obráceně – děti můžou v obálce na další den nechat na oplátku nějakou zprávu pro Ježíška. Barunka si ho ráda předchází a schovává mu do psaníček třeba bonbony nebo cukroví.

Pokud si nechcete lámat hlavu vymýšlením, zkuste ty úplně nejkrásnější vzkazy od Jany Zlesa – letošní tady, z dřívějších let třeba tady nebo tady. Zdarma – jen stáhnete, vytisknete, rozstříháte a pak hlavně! nezapomenete plnit do obálek (s čímž já mívám místy dost problém, pak se v noci budím a ve tři ráno se plížím do pokojíku a štrachám).

Zdroj obrázku: http://zlesa.blogspot.com/

Nemáte-li obálky, nezoufejte. Další šikovná Jana tentokrát z Vraťmě děti do hry pro Vás má připravené dokonce hned dvě varianty schovávaček. Buď kapsičky a nebo nově kouzelnou vánoční vesničku. Na Janiných stránkách (krom spousty dalších her a zábavy) navíc najdete vánoční šifry a dokonce adventní kalendář pro tatínky. Opět zcela zdarma ke stažení.

zdroj obrázku: https://www.vratmedetidohry.cz/

Velkou vánoční bojovku, která vás zavede do světa čar a kouzel má pro děti připravenou Nevyléčitelná optimistka Bára. Více informací o jejích Zakletých Vánocích tu. Jsou-li vám milejší andílci a adventní putování nakoukněte tu. A nebo radši vánoční detektivku, kde se děti musí vypořádat s Ježíškovými únosci? Pak koukněte sem. A pokud máte děti ještě maličké a luštěnky z bojovek by na ně byly příliš, zkuste Bářiny Lesní Vánoce určené právě pro děti zhruba od 3 let.

zdroj obrázku: https://barborabecvarova.cz/

Vybarvují vaše děti rády? Pak by se jim mohl líbit adventní herbář od Petry Oringle. Případně si u jejích omalovánek můžete zklidnit vlastní nervy, které právě před Vánocemi často trpí víc, než je zdrávo.

Adventní kalendář Déčka asi znáte úplně všichni, že? To jen my jsme se k němu propracovali, až když slaví desáté narozeniny. Ale víte, že jsou i audiokalendáře, kde máte na kadý adventní den jeden vánoční příběh nebo pohádku? Na stránkách audiotéky jich najdete hned několik.

Tak co? Vybrali jste? A máte sami nějaký zajímavý tip? Budu ráda za sdílení ;).

Poznámka: Nejedná se o žádnou placenou spolupráci. Vše doporučuji z vlastní iniciativy prostě proto, že s tím mám dobrou zkušenost.

Rubriky: Co přinesl den, Jak je zabavit, Ke stažení | Komentáře: 1

Babička Maruška

Babička Maruška byla napůl Češka a napůl Maďarka.

Měla šest sester a jednoho bratra. Po tatínkovi byla šikovná, po mamince krásná a hubatá. Než poznala dědu, chodila s bratrancem budoucího prezidenta.

A když pak dědu potkala, prvními slovy, která na něj s kadencí kulometu vychrlila, ho sprdla jak je možný, že jede ve stejným vlaku a ona ho nezná?! Vůbec jí nevadilo, že ten švihácký voják je o dvě hlavy vyšší než ona. Když ji pozval na rande, bleskově přijala, stejně bleskově na to zapomněla a schůzku pak úplně zazdila.

Babička Maruška byla báječná kuchařka.

Často a ráda vyvářela pro početnou rodinu a nejšťastnější byla, když všichni hekali s plnými břichy. Po vydatném obědě musela v rychlém sledu následovat kávička se zákuskem a ideálně hned v závěsu mísa s chlebíčky. Ve špajzu byl děj se co děj dostatek bonbonů, oplatek a čokoládiček – vnoučatům volně k odběru.

Pekla ten nejlepší kynutej švetskovej koláč s drobenkou i tu nejnadýchanější třešňovou bublaninu. Jejích bramborových knedlíků s kedlubnovým zelím jsem už v osmi letech dokázala sníst šestnáct. Noková polívka navždy zůstane tou nej. Nikdy, nikde, od nikoho jiného jsem takovou nejedla.

Legendární je dokonce i babiččin černý čaj. Několik let jsme se sestrou nechápaly, proč nám jednoduchý recept „dvě lžičky cukru a pár kapek citrónu“ prostě nefunguje. Pak jsme zjistily, že babička ty „lžičky“ dává nejen úplně vrchovatý, ale hlavně polívkový.

Babička Maruška byla vášnivá luštitelka.

Kdykoli jste přišli do její kuchyně, předložila vám (vedle nějakého jídla samozřejmě) i štos křížovek, které jí nevycházely, a nedovolila Vám odejít, dokud neznala všechny tajenky. Ty pak na korespondenčních lístcích posílala do redakcí mnoha časopisů.

Tu hromadu časopisů s duchaplnými názvy a ještě duchaplnějším obsahem taky četla a příběhy lidí ji natolik uchvacovaly, že poté, co jste skončili s křížovkami, dostali jste další štos a ten jste zas museli přečíst. A pak s ní o tom diskutovat.

Sledovala nekonečné seriály. Děda sedával před televizí vedle ní a trpělivě jí vysvětloval, nejen kdo patří do jaké rodiny, ale i do kterého seriálu, protože se jí to všechno motalo dohromady.

Babička Maruška byla tou nejlepší babičkou.

Hlídala nás, kdykoli jsme byly nemocné, když rodiče chtěli jít do kina nebo mamka měla službu. Hlídala nás kdykoli bylo potřeba. A protože bydlela ve stejném domě, byla pro sestru i mě k dispozici prakticky 24 hodin denně.

Ráno nás budila, připravovala snídani a dohlížela, abysme odcházely do školy včas. Vodila nás do kroužků, psala nám sáhodlouhé dopisy na tábory a školy v přírodě. Pletla jeden svetr za druhým, protože jsme z nich všichni neustále odrůstali. Ušila mi bezpočet kalhot, protože jiné než ty její jsem odmítala nosit. Uháčkovala mi slavnostní šaty.

Když ji děda naštval, mrmlala si pod fousy maďarské nadávky. Když jsme ji naštvaly my děti, honila nás po domě a láskyplně hudrala: „VY SMRADI!!! Já vám nařežu!!!“ V životě by na nás nevztáhla ruku.

V puberťě nám i přes protesty neustále přilepšovala ke kapesnému. Tajně, aby děda nevěděl.

Babička Maruška byla ztělesněním jistoty.

Oblékala stále dokola několikero šatů, které si sama ušila. Celý život nosila stejný účes. Vždy měla aspoň jednu kočku. Pokaždé, když jsme odcházeli z domu (v kteroukoli denní nebo noční hodinu), nezapomněla nám připomenout, ať na sebe dáváme pozor. A vždycky nechávala klíč v zámku, aby si nikdo nemohl sám zvenku odemnout a ona tak mohla mít přehled, kdo kdy přišel domů.

Jakmile přes noc napadl byť i jen mikroskopický poprašek sněhu, v šest hodin ráno už zametala schody před domem (protože co kdyby někdo přišel a co by si o nás pomyslel!) a třískala u toho smetákem do kovového zábradlí tak vehementně, že nejenže probudila všechny v našem domě, ale i v tom sousedovic.

Vždycky prala v otevřené pračce, kde se u dna točil šroub a do prádla se muselo šťouchat obří vařečkou. Pak všechno ždímala v elektrické ždímačce, která stávala na prkně položeném přes vanu. Jelikož při ždímání skákala (ta ždímačka, ne babička) i deset centimetrů vysoko, museli ji vší silou držet aspoň dva lidi. Nakonec babička už suché prádlo před žehlením kropila a stáčela do ruliček. Když jí děda na stará kolena koupil automatickou pračku, musel se v ní nakonec naučit prát sám, protože babička se k ní odmítala byť jen přiblížit.

Na vánoční stromek věšela pokaždé stejnou sadu nevšedních prolamovaných ozdob doplněnou želatinovými arabeskami a čokoládovými bonbony s cukrovou náplní.

Babička Maruška byla veselá, ráda se smála a ráda zpívala. V očích jí vždycky svítily takové rošťácké plamínky. A to i v době, kdy už pro ni byl svět moc složitý a nepochopitelný.

Ráda sedávala na balkoně nebo na zahradě a koukala do větví stromů.

Babička Maruška byla nejhodnějším člověkem na týhle planetě.

Babička Maruška byla.

Už není. V úterý ráno v tichosti odešla do nebe za dědou. Bylo jí 93.

Rubriky: Co přinesl den | 4 komentáře

Top 10 (… so far)

Největší dobroty: Cokoli vyloveného z koše. Úplně nejvíc jsou posmrkaný papírový kapesníky. Ty se totiž dají navíc cupovat na mikroskopický nanokousky.

Nejlepší prolejzačka: Gauč. Seshora, ze stran, zespoda. A když si dáte tu práci a vydrásáte na správným místě díru, pak dokonce i uvnitř.

Největší lovecká výzva: Prej červený světýlko, pche! Zkoušli jste někdy ulovit flek vysoko na zdi nebo kurzor na monitoru?

Výzva pro největší borce: Prohodit bobek ze záchodu a nenechat si přitom nafackovat lítačkama (a následně ani člověkem).

Největší záhada: Zrcadlo a všechny ty 2D kočky v něm.

Nejzákeřnější vybavení domu: Kabely všeho druhu – dokážou na vás nečekaně zaútčit ze zálohy a klidně vás i svázat. Naštěstí se dají velice dobře kousat.

Největší zábava: Vyhrabat podstatnou část substrátu z co nejvíce kytek a tlapkama od hlíny proběhnout přes čistě povlečenou postel. Tam a zpátky. Aspoň dvakrát.

Nejlepší nápad: Uskutečnit ultimátní zápas o legokostku. Ve dvě v noci.

Nejblbější nápad: Vylézt na kuchyňskou linku a vylemtat olej z pánve, který tam chladne po smažení řízků.

Nejméně pochopitelná lidská hláška: „Mami, já mám v posteli blechy!“ (kde by se tam asi tak vzaly, že?) a hned potom „Ty kočko blbá, ty jseš uplná kráva!!!“

“I had been told that the training procedure with cats was difficult. It’s not. Mine had me trained in two days.” – Bill Dana
Rubriky: Naškrábáno | 3 komentáře

Chráněno: V květnu a červnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Chráněno: Zvětšující se Nic

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Šedivka a Kamikazi

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budeme mít doma zvíře a ať si tipnu jaké, vsadila bych spíš na fialovýho slona než na kočku. Můj muž totiž kočky vůbec nemá rád (poté, co nám jedna kdysi zásadním způsobem zdemolovala byt, vlastně ještě méně než vůbec). Samozřejmě, že děti prudí už nejmíň dva roky, že nutně potřebují zvířátko, ale on je dost zásadový a stále se zdráhal pořídit jim živého plyšáka.

Chvílemi to vypadalo, že bude pes. Dost živě jsme o tom diskutovali, procházeli stránky chovných stanic, zhlédli bambilion videí na téma československý vlčák / border kolie / dalmatin pro/proti a canicross v ČR. Dokonce jsem si pro neexistujícího hafoše už dohodla i hlídání pro případ, že bychom byli pryč. Jenže když došlo na lámání chleba, muž nakonec couvl. Měl pro své stanovisko spoustu velmi objektivních a rozumných důvodů, které jsem samozřejmě chápala a uznávala. To ovšem nic neměnilo na tom, že i já jsem nějakého chundelatého kamaráda chtěla.

Došlo to už tak daleko, že jsem si o štěně (vyhodnotili jsme, že pokud má nějaké zvíře u tatínka šanci projít, je to pes) psala Ježíškovi já. Chtěli jsme tím ošulit hlavní protiargument, že „děti dostanou psa a pak se o něj nestarají.“ Marně. Ježíšek se na mě vyprd.

Pak jsme začali koumat, jak zařídit, aby se někde v našem okolí, samozřejmě „zcela náhodou“, objevilo opuštěné nebožátko, kterého bychom se museli ujmout. Dokonce se pár dobrovolníků s poněkud škodolibým výrazem nabízelo, že „se o to postarají“. Ale pořád mi to bylo proti vůli drahého blbý.

Jenže! Vesmír nakonec asi opravdu funguje podle toho, co si přejete. I když mu to zařizování někdy chvilku trvá.

To máte tak, když na chalupě necháte otevřené (zamřížované) okno, aby se i v době vaší nepřítomnosti větral proplesnivělý vlhký sklep. Této drobnosti využije toulavá kočka a nechá vám na půdě navštívenku v podobě koťat.

Původně byla tři. Objevila je rodina mé sestry v době, kdy jim bylo asi šest týdnů. Jenže prckové byli tak vyplašení z jejich psa, že se sotva ukázali. Už v tu dobu bylo ale evidentní, že jejich máma o cenu matka roku rozhodně neusiluje.

Koťata se nedají fotit (a už vůbec ne za špatnýho světla a mobilem)

Když je v polovině týdne přijela má svědomitá sestřička nakrmit, byla už jen dvě a tak hladová, že pes nepes vystřelila k nabídnuté misce gáblíku když ne rychlostí světla, tak minimálně zvuku. Co se stalo s jejich sourozencem, netušíme.

Minulý pátek jsme přijeli na chalupu my. Děti jsem pro jistotu dopředu na nic neupozorňovala pro případ, že by mezitím zmizla i ta zbývající. Nezmizla. A jedno z nich (zřejmě poučeno předchozí zkušeností) se celkem živě zajímalo o to, co se v domě děje. A bylo mu šumák, že tam hore dolu lítá osm dětí a dupe stejný počet dospělých. Hned první večer se nechalo odlovit a nakrmit. Druhé bylo výrazně opatrnější (nebo spíš vyděšenější).

Následovala sobota, kdy naše děti visely na manželovi a do zblbnutí opakovaly mantru: „Tati, prosím, vezmeme si je domůůůůů? Prosím, prosím, prosííííííím!“ a byly tak otravné, že s tím prudily už i mě, a to jsem byla na jejich straně. Takže jsem jim to zakázala, jelikož bylo jasné, že pokud nějaká cesta rozhodně nevede k cíli, je to tahle. Čím víc tlačej, tím zarytějšího odporu se dočkají (po někom ta naše Barunka být musí, že?).

Sama jsem jakékoli naléhání považovala za zcela zbytečné, protože svého muže po téměř dvaceti letech přece dobře znám a vím, že kočku by si domů už NIKDY nevzal. Natož dvě. No way. Jen mi bylo líto, že děti budou zklamané a říkala jsem si, jak ti drobci přečkají zimu.

Na fotce to vypadá, že odpočívaj, ale zrovna jsou v zápalu boje.

Koťata byla neuvěřitelně roztomilá. Sotva sedmitýdenní, se sametovými kožíšky a obříma modrýma očima přes půl hlavy. Jedno klasický mourek, druhé šedivé. Bylo hrozně zvláštní pozorovat, jak nejenže jim okamžitě propadly děti a my ženský. Ale jak si postupně získávala i chlapy. Všechny chlapy.

Jakoby ta drzejší mourovatá přesně věděla, kdo rozhoduje o jejím dalším osudu, můj manžel, se jí moc zalíbil. Neomylně mu lezla na klín, jídla se dožadovala od něj a i když se její pozornosti dožadoval kdekdo z nás, vždycky se neomylně přišla přitulit právě k němu.

A on najednou k mému nezměrnému údivu začal kontrolovat, kdy naposled žraly, zuřivě googlil, co vlastně takhle malé kotě smí a nesmí jíst, vařil jim vajíčka natvrdo a míchal s jogurtem, který šlohnul dětem, četl si s kočkou na klíně a ve chvíli, kdy se jí jedno z dětí chtělo zmocnit, chlupatou kouli vehementně bránil s výkřiky: „Nech ji, to je moje kočka!“

Poslední zbytky své pověsti kočkofoba se pokoušel zachránit několikaminutovým proslovem sestávajícím z jediné dokola se opakující věty: „Nemám rád kočky.“ Ovšem fakt, že jej mezi hlazením a muchlováním něžně drmolil do kožíšku jedné z nich, mu na věrohodnosti moc nepřidávala.

Takže ano, chápete správně, už týden máme doma demoliční četu sestávající z dvou neřízených (a neříditelných) střel. A je to mazec. Úplně jsem zapomněla, jaké to je starat se o mimino. Člověk furt řeší krmení, kadění, nafouklý bříško a lékařský prohlídky. Když to spí moc krátce, chcete aspoň trochu klidu. Když moc dlouho, chodíte kontrolovat, jestli dejchá a potlačujete silné nutkání ho budit. A když něco (cokoli!) udělá, rozplýváte se blahem, protože to je přece krásný a šikovný a roztomilý a k sežrání.

Manžel v tom samozřejme jede s náma. Svůj kočkovzdor zarputile demostruje pouze tím, že jim odmítá vybírat záchod. Jinak ale poctivě krmí a mazlí. Z kartonové krabice vyrobil parádní prolejzačku. A včera se nadšeně chlubil sousedům kočkofilům, že my už taky! Na sousedův překvapený komentář „Já myslel, že kočky nechceš?!“ jen suše odvětil: „Taky že nechci!“. Načež strávil 20 minut zoufalým dolováním koťat z motoru auta, kam ve stresu zalezla, protože venku předtím ještě nikdy  nebyla a svět byl najednou moc velký.

Přes den se neuvěřitelně rubou, ale spinkaj zásadně přitulený. Vidím v tom jisté podobnosti …

První prohlídka u veterináře proběhla na výbornou. Jsou to obě naprosto zdravé holky a jak se pan doktor vyjádřil: poctivý myšilovky, žádný zdegenerovaný hogo fogo slečinky. Šedivka dostala zcela neinvenční jméno podle svého kožíšku, mourovatá Kamikazi (nikoli Kamikadze) podle své povahy a podobně nebojácné postavy z knížek od Cressidy Cowell.

Rubriky: Co přinesl den, Naškrábáno | 6 komentářů

Pod palbou

Jsem nervózní. Po rychlém běhu členitým a nepřehledným terénem sotva popadám dech. Potí se mi ruce a v hlavě hučí jako v úle. Zírám na velkou mapu přichycenou napínáčky mezi dvěma stromy a zoufale se pokouším soustředit na pokyny velitele. Je strohý. Napadá mě: brutálně efektivní.

„Musíte se tam dostat. Za každou cenu. Spoléhám na vás.“ zakončí své instrukce. Pažba zbraně, kterou až příliš křečovitě svírám, je na omak hladká.

„Úspěch značí oranžová vlajka na vrcholu stožáru. Když to poděláte, je po vás.“ Zvedá se mi žaludek. Polknu, ale docílím jen toho, že se mi jazyk přilepí na patro. V kapse nahmátnu tenkou látku se dvěma kroužky. Každý jsme dostali svoji. Aspoň jeden z nás musí projít.

„Dotazy?“ Všichni vrtí hlavou. Zdá se, že jsem jediná, kdo vypadá vyplašeně, takže otázku, jestli toho můžu nechat, radši spolknu společně se šťávami z neklidných útrob.

„Zlomte vaz.“

Skupina se rozdělí na trojice. Mí dva společníci jsou rozhodně zkušenější a já se trochu uklidním. Ten s křížkem na krku, který se představil jako Nino, na mě šibalsky mrkne. „Až tohle skončí, zvu tě na panáka, aby se ti trochu vrátila barva.“ Má klukovský úsměv a drobnou jizvu nad levým obočím. Ten druhý, téměř dvoumetrový kolohnát MJ, naznačuje, že musíme jít. Až tohle skončí …

Přikrčeni vyrážíme lehkým klusem směrem k Hranici. Zatímco ostatní se vydávají víceméně přímo, my směřujeme na východ. Ti dva se shodli, že pokud Území budeme obcházet po jeho obvodu, kde je spousta neprostupného mlází, potkáme míň hlídek. Srdce mi poskakuje v hrudi jako splašené.

Napravo od nás se ozvou hlasy. Jako na povel padneme k zemi. V tu chvíli je mi úplně jedno, co vlhká lesní hlína udělá s mým oblečením. MJ opatrně vykukuje přes vysokou trávu a pařezy, aby zjistil, na koho jsme narazili. Po chvilce zvedá ruku se čtyřmi prsty.

Plížíme se co možná nejtišeji vpřed. I mně je jasné, že čím blíž se dostaneme nikým nezpozorováni, tím větší máme šanci je dostat. Jsme na kraji podrostu. Dál už to nejde. Nic by nás nekrylo. Sotva třicet metrů před námi je rozpadlá nízká budova. Před ní postávají čtyři týpci a o něčem se živě dohadují. Nino si připravuje zbraň.

„Netušej, že tu už jsme, jinak by se dávno kryli. Trochu se zakecali. MJi, vem si ty dva nalevo. Tvůj bude ten v zelený vestě.“ zašeptá, když se doplazím na jeho úroveň. Zapřu se lokty o zem a zamířím.

„Zklidni dech. Nespěchej.“ pokračuje tiše. Ležíme tak těsně u sebe, že se dotýkáme lokty. Přitisknu se nenápadně blíž, abych si dodala odvahy. Neodtáhne se.

Pak začne tiše odpočítávat: „Tři, dva, jedna, pal!“

Zaváhám. Ruce se mi třesou tak, že zelenou vestu minu o víc než metr, takže se ještě stačí otočit a zařvat: „Kurva!!!“

Nino však s přehledem zvládá i moji práci a každý z těch čtyř leží bezvládně na zemi. Přes nekryté prostranství k budově vyrážíme takovým tryskem, že nemám ani zlomek sekundy na to, abych přemýšlela nad faktem, že jsem se právě pokusila zastřelit člověka.

Obíháme rozvalinu. Na verandě se povalují prázdné barely poskytující alespoň částečný úkryt. Chvíli si odpočineme, abychom nabrali dech. Nalevo od nás se ozve další střelba. I ostatní skupiny se činí. Adrenalin cítím až v konečcích prstů.

Pomalu postupujeme dál. Výstřely prokládané krátkými úseky ticha se ozývají z různých stran. Tak takhle vypadá válka. Zvláštní je, že jsem se úplně přestala bát. Třesu se, ale vzrušením. Přistihnu se, že si přeju, abychom co nejdřív narazili na další nepřátele. V tu chvíli si jsem naprosto jistá, že tentokrát už to zvládnu.

Mé přání se plní během několika málo minut, kdy kolem nás prosvíští kulka a neškodně pleskne do stromu sotva půl metru za mými zády. Znovu sebou praštíme o zem dřív, než si vůbec stačím uvědomit, co se děje. Zdá se, že můj mozek přepnul na autopilota s jediným programem: „zůstaň naživu“.

Vyčkáváme. My i oni. Ležíme v podrostu sotva třicet metrů od sebe. Nikdo se ani nehne. A přestože na sebe nevidíme, cítíme přítomnost těch druhých. Kdo ztratí nervy dřív?

Okolní střelba ustává.

„Jak jsme daleko?“ otočím se šeptem k Ninovi.

„Kousek. Území je menší, než se ti může zdát podle mapy. Základna je sotva 100 metrů nalevo.“ Leží vedle mě a marně se snaží prohlédnout skrz vysoké traviny a houští kolem nás. Já pozoruju jeho. Je hezký. Takovým tím nadrzle nedbalým způsobem. Přestane sledovat les kolem a podívá se na mě. Až tohle skončí …

„Támhle jsou. Sejměte je, krucinál!“ Výkřik proletí lesem a zanikne v náhlém rachotu zbraní. Poděšeně se zvednu na loktech. Ninova paže mě bleskově stáhne zpět do relativního bezpečí vysoké trávy.

„Pssst, to jsou naši.“ Má pravdu. Přímo proti nám za zády nepřátel víc tuším než vidím přikrčené postavy, které teď zpoza kmenů pálí jednu ránu za druhou.

„To ty krysy vyžene z hnízda. Připravte se!“ zavelí MJ.

Zvednu zbraň a namířím směrem, odkud se během několika vteřin jako hejno vyplašených kachen vyřítí protivníci. Tentokrát zareaguju okamžitě. A neminu. Hnědá bunda se kácí k zemi. Je zvláštní, že jsem zanamenala právě jen tu bundu a ne člověka pod ní. Zasáhla jsem bundu!

Nemají vůbec žádnou šanci. Před sprškou kulek ze dvou stran se není kam skrýt a brzy je po všem. Poschovávané postavy se vynořují z krytu stromů. Jeden z nich ukazuje směrem k Základně. I my opatrně vstáváme a přikrčeni míříme stejným směrem. Po tělech ležících mezi námi se nikdo ani neohlédne.

Už ji vidím. Další polorozpadlá budova. A stožár stojící na volném prostranství před ní. V kroužcích na lanku u jeho paty zplihle visí modrá vlajka. Modrá! Základna je tedy v rukou nepřítele, i když vlajku se jim na vrchol žerdi vytáhnout nepodařilo. Zatím.

Na plácku u stožáru ale nikdo není. Tedy alespoň nikdo živý. A kolem je najednou napjaté ticho. Všechna střelba ustala. Pomalu se připlížíme k sobě. Je nás teď osm. Jsem jediná holka. Chlapík s prošedlými vlasy se automaticky ujímá velení. Nikdo neprostestuje.

„Máš vlajku?“ Okamžik trvá, než mi dojde, že mluví ke mě. Zkoprněle přikývnu.

„Okej, tak si ji připrav. Jsi z nás nejmenší. Čtyři půjdou kolem tebe jako živej štít až ke stožáru. My ostatní vás budeme krejt. Jeden odsud, druhej támhle od toho stromu a třetí z druhý strany, jak je ta nízká zídka. Musíš ty vlajky vyměnit a vytáhnout tu naší nahoru. Zbraň si nech tady, jen by ti překážela.“ Pohledy všech se upírají mým směrem. Krev mi buší ve spáncích jako údery obřího kladiva. Zvládnu jen znovu němě kývnout.

Všichni čtyři mě nejméně o hlavu převyšují. Zády se semkli kolem mého těla a jako podivný pavouk teď nemotorně kráčíme mezi stromy po svahu dolů. MJ jde se mnou. Nino přeběhl k zídce. V pěsti svírám karabinku upevněnou v jednom z rohů oranžového kusu látky. Zuby zaťaté, až mě bolí čelist. Nikde žádný pohyb. Kde jsou? Kde, do háje, všichni jsou?

Zaštěká krátká dávka vypálená zprava a naše pětice se jako jeden muž vrhá do příkopu, který jsme se právě chystali překročit. Dost se přitom vzájemně potlučeme. Někdo mě hrozně nakopl do holeně. Na dně je voda a čvachtavé páchnoucí bláto. Sotva vnímám, jak mi mazlavá kaše leze do bot a prosakuje oblečením. Naši tři čarostřelci se ze svých krytů činí v odpověď a podle výkřiků a nadávek soudím, že úspěšně.

„Do prdele, koupil jsem to!“ zasténá jeden z mých průvodců. Ve tváři se mu víc než cokoli jiného zračí bezmocný vztek. Není čas se jím zabývat. Náš samozvaný velitel ze svého stanoviště kousek nad námi signalizuje, že vzduch je zase čistý.

Ve čtyřech postupujeme dál. Příkop byl posledním možným úkrytem. Pak už je jen prostranství kolem stožáru. Nemáme se kde schovat a hrajeme o čas. V pokud možno sevřeném útvaru běžíme přes nechráněnou plochu. Padne několik výstřelů, ale buď nebyly určeny nám nebo nás neškodně míjejí.

Jsme u stožáru. Ruce se mi třesou, když vycvakávám karabiny modré vlajky a připevňuju tu naši. Skřípnu si kůži na ukazováčku. Au! Kašli na to! Hlavně to nezvorej! Jsou tam. Obě karabiny drží. Teď už ji jen vytáhnout nahoru.

Najednou se octneme v dešti kulek. S pleskáním dopadají všude kolem nás. Samozřejmě, že ti zmetci se schovávali v tom baráku a počkali si, aby nás nevyplašili předčasně. Takhle nás mají jako na dlani. První bodyguard vedle mě se kácí k zemi, aniž stihne vystřelit. Vlajka je v půlce. Lanko se mi bolestivě zařezává do prstů. MJ to schytal. Jeho bezvládné tělo mi teď aspoň částečně kryje nohy. Zbýváme už jen dva.

Poslední ochránce se neohroženě vrhá mezi mne a přilétající střely a ve vteřině zařve bolestí. Kolik z nich ho trefilo naráz? Pět? Šest?

Koutkem oka vidím Nina, jak vybíhá ze svého úkrytu směrem k nám a s křikem pálí jako o život, aby mi poskytl čas. Zbývá pár centimetrů a ten oranžový hadr bude nahoře. Přehmátnu a škubnu lankem. Najednou ucítím prudký náraz do ramene. Tiché plesk!, které znamená konec. Do hajzlu!

Vlastně to bolí míň, než jsem čekala. Vnímám, jak se svět zatočil a pak poslušně padám jako podťatá. Ve stejné chvíli, kdy sebou praštím o beton, dobíhá Nino.

„Tys to dokázala! Ten pitomej hadr je nahoře! Vyhráli jsme!“

Kleká si ke mě.

„Jsi v pohodě?“

„Já … nevim,“ vydechnu. Po rameni, ve kterém trochu škube, se mi rozlézá lepkavá červená skvrna. Podívám se vzhůru, kde se mezi bílými mraky plujícími po modré obloze, třepotá oranžová zástava. Pak zavřu oči. Vyhráli jsme!

Po sprše a v čistém oblečení si připadám jako jiný člověk. Vlastně ne, připadám si už zase jako já. V tom lese jsem byla někým jiným. Někým, koho jsem do té doby nikdy nepoznala, a jehož náhlé zjevení mě děsí a fascinuje zároveň.

Sedím vedle Nina na zápraží místní hospody. Zlehka se dotýkáme rameny. Na tom mém je patrná pomalu tmavnoucí modřina.

„Dáš si ještě jednoho?“ kývá prázdnou skleničkou.

Zavrtím hlavou. Blbostí už dneska bylo dost.

o o O o o

Takhle nějak vypadalo moje první (víceméně nedobrovolné) setkání s paintballem. Bála jsem se. Strašně. Hlavně toho, že to není nic pro mě – zapřísáhlého pacifistu.

A pak? Jako když cvaknete vypínačem. Tělo vám zaplaví adrenalin a vy jste najednou schopní plížit se lesem, skákat přes pařezy a výmoly, padat do bláta. A třeba i střílet po lidech. Ta pravěká agresivní stránka v nás prostě je a někdy je dobré ji v bezpečném prostředí nechat vykouknout ven a upustit páru. Jinak se totiž tlakujeme jako papiňák.

Ne, nechodím na paintball pravidelně. Byla jsem na něm v životě jen dvakrát a napodruhé už to zdaleka nebylo ono. Přeci jen ten hlásek v mé hlavě vztekající se, že „lidi se přece nezabíjejí ani jako“ nakonec zvítězil. A i když si dneska pro vybití energie jdu radši třeba zaplavat nebo zrýt záhon na zahradu, bylo dobrý si to vyzkoušet.

Tuhle příhodu jsem si nepřipomněla jen tak náhodou. Na začátku byl strach, jestli je v pohodě, nechat děti hrát si na vojáčky, nota bene tu moji malou princezničku (cha!). Pamatuju si, jak před lety Sedmi psala o tom, jak holkám kupuje nerfky a zarazilo mě to. Všechna ta varování o dětech, které ztrácejí soudnost a pak v pozdějším věku povraždí svoje spolužáky, mě děsila. I když v hloubi duše mi to celé vlastně nějak nesedělo. Tak jsem to začala trochu víc zkoumat a zjistila, že skutečná (nikoli počítačová) hra má přesně opačné účinky. Nenašla jsem jediný zdroj, kde by před ní psychologové varovali. (Pokud někdo o něčem takovém víte, klidně prosím linkněte do komentářů.)

Naopak, děti takovou hru dokonce potřebují. Krom toho, že se fyzicky hýbou a zlepšují si především hrubou motoriku, rozvíjí je i rozumově. Pomáhá rozlišovat mezi dobrem a zlem (všichni chtějí být policajti a nikdo lump, všechny bandity je potřeba pochytat), zlepšuje týmovou spolupráci a vědomí vlastní odpovědnosti. Vnímají, že když někdo něco přežene, druhého to opravdu bolí a učí se hledat míru.

Krom toho paintballu (který jsem hrála už jako dospělá) jsem si pak vybavila spoustu hodin, kdy jsme na chalupě „bojovali“ s dětmi z okolí. A že to občas byly dost drsné bitky. Z nikoho z nás nevyrostl kriminálník.

Tenhle post mám rozepsaný od chvíle, kdy si tu nerfku před dvěma lety k narozeninám vyžádal Matyáš. Letos ji na výslovné přání pořizujeme Barunce („Mami, hlavně tu velkou, se zásobníkem!!!“).

A jsem v klidu, když lítají po domě, hrajou si na vojáky, řvou, mydlí se meči a střílejí po sobě. Věřím, že jim to nijak neublíží, protože přirozenou agresivitu napřou neškodným směrem. Protože si pamatuju, jaká to může být zábava.

Co Vy? Máte to stejně? Nebo ve vás podobné hry spíš vzbuzují rodičovskou úzkost?

Rubriky: Co přinesl den, Pisálkovy slovní hrátky, Povídky, Výchova a péče | 5 komentářů

Přečteno

Faktomluva (Hans Rosling)

Zajímavá kniha, která vám jednoduchým a názorným způsobem ukáže, že se na dnešní svět a dění v něm díváte poněkud zkreslenou optikou 10 velkých omylů, a vysvětlí vám proč se tak děje. Spousta aha momentů. Řada lidí tuhle knihu považuje za velmi uklidňující, protože zjistili, že se světem to zdaleka není tak zlé, jak se může na první pohled zdát. Na mě to moc nefungovalo. Zaprvé, i kdyby mě Roslingovo vyprávění ukolíbalo, kapitola shrnující hrozby, jimž lidstvo bude čelit v nejbližších desetiletích, ten pracně stavěný optimistický obraz rozstřelí jak hejno holubů. Protože prostě několik zásadních průšvihů nevyřeší fakt, že se na ně podíváte jinou optikou. Zadruhé mechanismus „zlepšování světa“, který samovolně povede například k zastavení přírůstku populace na Zemi, sice podle všeho opravdu funguje, ale podle mě ne dostatečně rychle na to, abysme dřív naši planetu nezvládli učinit zcela neobyvatelnou. Nicméně rozhodně doporučuji přečíst. Mimochodem tam najdete velmi srozumitelně vysvětleno, proč i přesto, že se drtivá většina lidí obává klimatických změn, vlastně s nimi nikdo nic moc pořádně nedělá a dokonce ani těch pár odvážných, kteří bijí na poplach s pomocí katastrofických vizí (o Gretě T. o trochu níže), zdaleka nefungují tak, jak by jeden čekal. A to mi přijde jako dost podstatný poznatek.

Hodnocení: 8,5/10

Pianista (Wladyslaw Szpilman)

Autobiografický příběh polského Žida odehrávající se za druhé světové války. Knihu napsal a hlavně vydal Szpilman hned po válce. Tehdy ale byla rychle zakázána a musela počkat dalších 50 let. Obecné události jsou v podstatě dobře známé a moc nepřekvapí. Osobní příběh mladíka skrývajícího se před nacisty je ovšem skoro neuvěřitelný a závěrečná epizoda s německým důstojníkem je výbornou ukázkou ironie osudu ve smyslu „tohle nevymyslíš“. Takže potud skvělé. Nicméně jazykově mi knížka moc nesedla a špatně se četla. Bylo to hodně rozvláčné a nepříliš čtivě napsané. Proto zcela vyjímečně radši doporučuju film Romana Polanskiho, který byl podle knihy natočený a je výborný. Szpilmanův příběh je úžasným svědectvím své doby a film ho předkládá stravitelnějším a emotivnějším způsobem.

Hodnocení: 8/10

Gentleman v Moskvě (Amor Towles)

Tohle je tááák krásná knížka. Velmi sympatický, šarmantní (a fiktivní) hrabě Rostov prožívá život ve vynuceném domácím vězení luxusního hotelu Metropol v Moskvě. Vystrčí-li hlavu ze dveří, dost možná o ni přijde. Za dveřmi hotelu pak jakoby mimochodem ubíhají převratné události ruské historie 20. století. Je to milé, hravé, protkané jemným a chytrým humorem, optimistické (uvážíte-li, co všechno se vlastně v Rusku dělo). Čtivé, nenechte se odradit počtem stran. Mám v podstatě jedinou výtku – klidně bych té historie a faktů skousla výrazně víc.

Hodnocení: 9/10

Praha neznámá (Petr Ryska)


Tahle knižka mi ležela v knihovně dlouho a než jsem se k ní dostala, vyšly další tři díly. Autor psal původně blog Praha neznámá (poté, co zápisky převedl do knih, se na webu dnes zabývá spíše organizací vycházek). Název mluví sám za sebe – kniha vás zavede do opomíjených a přitom fascinujících koutů hlavního města. Barrandovské terasy, Stará Hostivař, Ořechovka či Klánovice. Historie místa i popis aktuální archotektonické situace. Všechno doplněno spoustou fotek, plánků, návrhy tras na procházku.

Hodnocení: 8/10

Nevyžádané rady mládeži (Marek Vácha)

Malá útlá knížečka, ale nabitá inspirujícími myšlenkami, které jsou sice primárně určeny mladé generaci, ale k zamyšlení nejsou na škodu ani pro starší ročníky. Sám autor nazývá svůj počin „kobercovým náletem“, a tím bezesporu je. Protože vám po přečtení v hlavě hučí a říkáte si, že tohle přesně vám někdo měl říct v těch patnácti či sedmnácti. Možná je Vácha místy až příliš tvrdý nebo nekompromisní (což podle mě může být u některých mladších čtenářů, bouřících se proti autoritě, kontraproduktivní), ale té naléhavosti rozumím. Rozhodně zajímavý a potřebný počin. Nechávám v knihovně a za pár let jako když najdu.

Hodnocení: 8/10

Mise Afghánistán (Tomáš Šebek)

Druhá Šebkova kniha, kterou jsem četla. Chronologicky předchází Africké zimě, kterou jsem zmiňovala minule. Je v ní víc doktroských termínů, míň osobních pocitů a zamyšlení. Ale neméně zajímavá, stejně vtipná, psaná osobitým stylem, jehož lehký macho nádech mi v tomhle případě překvapivě vůbec nevadí. Šílenost, absolutní zbytečnost a zároveň neřešitelnost válečného konfliktu, otupělost obyvatelstva, které si už zvyklo, nasazení lékařů (ať už místních nebo těch zahraničních), absurdnost některých situací korunovaná faktem, že několik měsíců poté, co se Tomáš Šebek z mise vrátil domů, byla mezinárodní a nestranná nemocnice Lékařů bez hranic jakousi nevysvětlitelnou chybou americké strany vybombardována. To všechno v knížce je. A taky apel na fakt, že v zásadě jsou všichni lidé stejní, bez ohledu na to, jaké vyzývají náboženství, kde žijí nebo jakým jazykem mluví. Víc takových knih, prosím.

Hodnocení 10/10

Mort (Terry Pratchet)

„O co se hraje?“ zašeptal přiškrceně.
KDYŽ VYHRAJEŠ, ZANECHÁŠ TĚCH NESMYSLNÝCH POKUSŮ DOKÁZAT, ŽE ZÁLEŽITOSTI LIDÍ ŘÍDÍ NÁHODA.
„Ano. Ano. A … když prohraju?“
BUDEŠ SI PŘÁT, ABYS VYHRÁL.

Mou nejoblíbenější zeměplošskou postavou je jednoznačně SMRŤ. Ten chlapík je prostě boží. Takový lehký autista (v nejlepším možném smyslu slova) ve slušivém pláštíku a s kosou v zašmodrchaném lidském světě. Proto mám ty díly Zeměplochy, kde vystupuje jako jedna z hlavních postav, nejraději. V téhle shání učně a nakonec získá … no, někoho, o koho asi tak úplně nestál. Jako většina ostatních dílů je i tento velmi vtipným (četla jsem ji nejmíň potřetí a furt se u toho řehtám nahlas) a čtivým odrazem našeho světa. Zařazuju si je vždycky mezi náročnější knížky jako takovou oddychovku.

Hodnocení 10/10

Kniha slou (Kamila Boudová)

Asi je už z názvu jasné, o čem tahle kniha je. Napsala ji žena, která se už po mnoho let zabývá udržitelnou módou a jejím propagovaáním, zakladatelka českých Slou days a autorka blogu slou.cz. „Teprve když zpomalíte, život začne být opravdová jízda.“ je mottem celé knihy, která je inspirací, jak začít s pomalým a udržitelným životním stylem. Pokud se těmto tématům už aspoň chvilku věnujete, nedozvíte se tu nic nového. Žádný závratný aha moment se aspoň v mém případě nekonal. Ale je to takové poklidné pozitivní čtení, pro každého, komu už klasický konzum leze krkem.

Hodnocení 8/10

Game (Anders de la Motte)

Tuhle knížku mi někdo z vás doporučoval (že by Martina?). Mno, rozhodně jsem to měla celkem rychle přečtený. Nápad s „hrou“, kdy se jen těžko odlišuje, co je skutečnost a co předem připravené kulisy, zdaleka není nový (kolikrát jsem si při čtení vzpomněla na Michaela Douglase a jeho Hru), ale je podaný relativně čtivou formou. Nicméně mi knížka nesedla. Zaprvé totálně nesympatický hlavní hrdina, který se prostě většinu času chová jako debil. Zadruhé určitá šablonovitost příběhu, kdy se stačí opravdu jen malinko zamyslet a je vám asi tak od půlky jasné, kdo tahá za nitky. Zatřetí anglické fráze. Pokud jsem to správně pochopila, ve švédském originále byly zrovna tak. Jenže potíž je ve vztahu k angličtině ve Švédsku a u nás. V severských zemích je angličtina přítomná mnohem víc a je tedy běžné (nebo minimálně uvěřitelné), aby postava běžnou řeč neustále prokládála anglickými hláškami, v českém textu to působí jak pěst na oko a při čtení to neuvěřitelně ruší. Ale možná je to celé jen tím, že takovéhle knížky moc nečtu.

Hodnocení 6,5/10

Král krysa (James Clavell)

Kdysi jsem na velmi vřelá doporučení začala číst Clavellova Šóguna a nedala jsem to. Bylo to táááák strašně rozvleklé, že jsem odložila asi po 100 stranách. Král krysa je až čtvrtou knihou v sérii, nicméně co do stránek je rozhodně nejtenčí, což byl první poztivní bod. Druhým bylo, že mi ji doporučil můj muž. Takže jsem se do ní pustila. Jednoduché čtení to rozhodně nebylo a chvílemi jsem se i tady prokousávala jen velmi pomalu. Konec druhé světové války v japonském zajateckém táboře. Knížka vycházející z autentických autorových zážitků, díky čemuž je snadno uvěřitelná. Děj až na pár momentů není nijak extrémně dramatický (uvážíte-li samozřejmě prostředí, v němž se odehrvá). Myslím, že víc než o příběh, šlo autorovi o popis toho, jak takový tábor fungoval, v jak šílených podmínkách v něm vězni žili a jak těžké muselo být zachovat si nejen zdravý rozum, ale často i obyčejnou lidskou důstojnost. Pohled na konec druhé světové války z úhlu, na který běžně nejsme zvyklí. Ale vrátit se k Šógunovi mě to nezlákalo.

Hodnocení 7/10

Aby dobro neškodilo (rozhovor se Šimonem Pánkem)

Šimon Pánek – ředitel Člověka v tísni – můj oblíbený dobrodinec už z pubertálních dob (kdy jsem nejmíň pětkrát jen kvůli němu viděla film Ireny Pavláskové Corpus delicti a některé pasáže i víckrát, a to i přesto, že Lenku Kořínkovou nemusím:)). Dneska si stejně tak nenechám ujít jeho rozhovory nebo vystoupení, protože to podle mě prostě má v hlavě neuvěřitelně srovnaný. Knižní rozhovor tedy nemohl být výjimkou. Opět pokud ČvT trochu sledujete, spousta informací pro vás nebude nová, nicméně stojí za to si knihu přečíst. Klidně i několikrát. Jasné (nevyhýbavé), věcné a srozumitelné odpovědi na důležité otázky, ať už z osobního života, prostředí humanitární pomoci nebo třeba týkající se uprchlíků. Dopručuju.

Hodnocení 10/10

Fotograf (Emmanuel Guilbert / Didier Lefévre)

Komiksovou formou zpracované vyprávění fotografa, který v se roce 1986 vydal do Afgánistánu, aby doprovázel Lékaře bez hranic a dokumentoval jejich práci v zemi poznamenané válkou. Cesta přes Pákistán, řada drobných lékařských i lidských epizod a v neposlední řadě i velmi dramatická cesta zpět. To všechno v obrázcích s minimem textu a v černobílých fotografiích. Zhltnuto za jeden večer, ale v hlavě zůstává dlouho. Moc pěkně vykreslený tehdejší život v Afgánistánu i mentalita tamních lidí, tolik odlišná od té naší.

Hodnocení 9/10

Maus (Art Spiegelman)

A ještě jednou obrázky, tentokrát z druhé světové války. Zobrazení holocaustu ve velmi oceňovaném komiksu mi přišlo zajímavé, i když úplně na zadek jsem se z něj neposadila (jak by možná zasloužilo). Nějak mě to úplně nevzalo (zajímavé, že se na tomhle shodnu s více autory komentářů na DK). Možná už jsem knížek z tohohle období přečetla moc, možná jsem zase na základě recenzí měla moc vysoká očekávání, možná mě rušily pasáže ze současnosti, protože mi připadaly zbytečně navíc. Nevím. Možná všechno dohromady. Každopádně pokud hledáte neotřelé vyprávění o holocaustu třeba pro puberťáky, kterým se nechce číst moc písmenek, tohle by mohla být možnost.

Hodnocení: 7,5/10

Mami přidej (Barbora Vajsejtlová)

Odpočinková, lehce předvídatelná a mile pozitivní knížka, která mě překvapivě dost bavila. Roční deník takové normální matky trpící lehkou krizí středního věku. Asi jsem se v tom viděla nebo co :). Ano, je to o běhání, ale rozhodně nečekejte nějaké návody, postupy a chytrá doporučení. Spíš se stane, že vás to tak příjemně namotivuje hnout zadkem, než že by se z vás najednou stal ultramaratonec. Letní oddychovka na dvě tři odpoledne.

Hodnocení 8/10

Ledová bariéra (Douglas Preston / Lincoln Child)

Svého času jsem knížky těhle dvou pánů hltala jak na běžícím pásu. Tohle byla jedna z mála, která mi z té doby zůstávala v knihovně dlouho nepřečtená. Vědecký thriller vyprávějící o nálezu největšího meteoritu na světě a pokusu dopravit jej přes půl světa, aby mohl být vystaven v muzeu. Pokud už jste nějakou z jejich knih četli, myslím, že si se 100% úspěšností tipnete, jak to celé dopadne. Což ale zas tak moc nevadí. V tomhle případě je totiž cesta důležitější než cíl. A ta cesta je napínavá, plná zajímavých technických řešení a nečekaných zvratů.

Hodnocení 8/10

Čurda z hlíny (Miloš Doležal)

Tři dokumentární povídky z doby protektorátu. Tři muži, kteří v rozhodující chvíli zvolili špatnou cestu. Konfident gestapa, spolupachatel vypálení Lidic a parašutista zrádce. Kniha je rozhodně plná faktů, která předkládá srozumitelnou a velmi přístupnou formou. Doplněno mnoha dobovými fotografiemi. Určitě zajímavá četba. Ale jedna věc mě trochu zklamala – nebo jsem spíš zase na začátku měla na základě recenzí jiná očekávaní. Myslela jsem, že v povídkách bude patrné, jak se z obyčejného člověka stává pod tlakem okolností krysa. A ono to tam není. Všichni tři jsou jako muži pochybného charakteru líčeni v podstatě od začátku, čímž přicházejí o lidskou tvář, kterou jim knížka měla dodat. Respektive nepřicházejí, protože ji vlastně nikdy neměli. Hajzl zůstává hajzlem. Tak či tak, rozhodně povinná četba.

Hodnocení 9/10

451 stupňů Fahrenheita (Ray Bradbury)

Myslím, že tohle už jste asi všichni četli a já jsem poslední pako, co takhle zásadní klasickou literaturu čte až po čtyřicítce. Další střípek do mého soukromého projektu knihy o knihách. Příběh z doby, v níž je největším hříchem číst a samostatně myslet. Ta knížka je naprosto šílená. Myslím, že v kontextu dnešních sociálních sítí, sledovacích kamer a konzumního způsobu života ještě daleko šílenější než v padesátých letech minulého století, kdy byla napsaná. Po celou dobu čtení mi běhal mráz po zádech hrůzou z toho, kam až se může lidská civilizace dostat v honbě za pohodlným životem bez komplikací plným moderních vychytáveček. Něco podobného jsem zažívala při čtení Orwellova 1984. Veledůležité varování a povinná četba. Prosím vás, mysleme (a čtěme knihy).

Hodnocení 9/10

Opráski z historje svjeta (Jaz)

Ultragigamegavtipné dějiny světa komiksovou formou. Opráski – infantilní kresbičky s popisky plnými zkomolenin a přesmyček, které v sobě skrývají překvapivé a netušené historické (ale i jazykové) poklady. Pokud je ještě neznáte, rozhodně doporučuju (najdete i na twitteru, instagramu a facebooku). Někdy se řehtáte ještě dřív, než dočtete. Jindy je potřeba se trochu zahloubat a případně i pohledat na internetu, než vám dojdou souvislosti. Dlužno dodat, že (anonymní) autor už zdaleka nekomentuje jen dějiny, ale najedete jeho neméně vtipné opráski najdete už i k současnému dění. Náš Matyáš si je okamžitě zamiloval a už čekáme na další díly z knihovny.

Hodnocení 10/10

Příběhy statečných (Iva Volková)

Knížku mi přinesla kamarádka, která se poměrně hodně angažuje v ochraně zvířat. Napsala ji žena, která založila útulek pro týrané psy. Kniha sleduje několik prvních let její práce, každodenní dřinu, drobné úspěchy, ale i překážky a neúspěchy. Především ale ukazuje, jak neuvěřitelně brutálně se někteří lidé ke psům chovají a ti i přesto dokážou při troše lásky zapomenout na všechny útrapy a člověka milovat. Literárně spíš průměrné – myslím, že se jedná o přepracované a doplněné statusy z facebooku, ale obsahově velmi silné. Kapesníky připravit do pohotovosti.

Poznámka: Knihu nelze koupit v knihkupectvích, protože ji autorka vydala na vlastní náklady a celý výtěžek z prodeje putuje na vážné a drahé operace do psích útulků. Lze objednat na rafael@rafael-ops.cz.

Hodnocení 9/10

Sapiens – Stručné děijny lidstva (Yuval Noah Harari)

A další důležitá kniha. Kdybych vám z celé téhle várky měla doporučit jednu jedinou, tak určitě tuhle. Autorovo zamýšlení se nad vývojem rodu homo sapiens a jeho cesty k ovládnutí planety Země. Někteří čtenáři jej vnímají jako „pohádku“ bez hlubšího kontextu, za mě řada „aha“ momentů a vysvětlení, která dávají smysl a zapadají jak do sebe vzájemně, tak do skládačky mých vědomostí a zkušeností se světem. Ne se vším nutně musíte souhlasit, ale určitě stojí za přečtení a zamyšlení. Čtivá a srozumitelná forma, stránky jen letí. Už mám také připravené další dvě Harariho knihy Homo Deus – Stručné dějiny zítřka a 21 lekcí pro 21 století.

Hodnocení 10/10

Tiché roky (Alena Morštajnová)

Alena Morštajnová už je sázka na jistotu. Přesto je tahle kniha jiná než Hana i Slepá mapa, což vás může lehce zaskočit. Jaksi komornější, na první pohled méně dramatická, taková nenápadná, přesto však neméně lidská a niterná. Jde k podstatě. Komunismus odhalující lidi na dřeň. Propracované postavy, které sice občas jednají blbě, zato ale naprosto uvěřitelně. Moc se mi líbí autorčin styl vyprávění. Je to čtivé, krásně napsané. Příběh jedné rodiny o tom, jak se někdy život může o 180 stupňů otočit ve zlomku vtěřiny a napravit škody může zabrat desítky let. Opět prolínání časových rovin a několika příběhů, které do sebe na konci zcela přirozeně vplynou.

Hodnocení 9/10

Sny a sekyry (Jiří Padevět)

Útlá knížečka sotva o 100 stranách, čekali byste, že ji budete mít za večer přečtenou. Ha, chyba lávky. Minipříběhy o zcela obyčejných věcech (oběd, přehazování hromady popela, hrající si děti) doplněné o nějakou záchytnou informaci – jméno, místo a/nebo datum. Někdy vám historická souvislost dojde okamžitě, jindy je třeba googlit. Já jsem četla v podstatě pořád s telefonem u ruky a i tam, kde jsem věděla, k jaké události se příběh vztahuje, dohledávala jsem si další informace. Je to jako droga. Na začátku nevíte nic nebo jen velmi málo. Pak se chytnete nějaké drobnosti, najdete zmínku na wiki a najednou zjistíte, že je hodina pryč a vy jste se naprosto ztratili v odkazech, protože je to tak strašně zajímavý. Za mě naprosto geniální kniha. Už se moc těším na Ostny a oprátky, které v knihovně čekají.

Hodnocení 10/10

Šikmý kostel (Karin Lednická)

V poslední době velmi opěvovaná kniha. A právem, i když to rozhodně není oddychová a jednoduchá četba. Vypráví příběh Karviné na přelomu 19. a 20. století a je třeba dodat, že je prvním dílem z chystané trilogie. Město, které zaplatilo obrovskou daň za dolování uhlí. Národnostní mix tamního obyvatelstva a násilné vytyčování hranic po první světové válce, o kterém se v učebnicích dějepisu mnoho nedozvíte. Lidské osudy na pozadí skutečných historických událostí. Ženy horníků ovdovělé po závalu v dole. Válka i denodenní tvrdá dřina bez konce. To všechno najdete v příběhu několika rodin velmi dovedně poskládaných jako puzzle. Krásný jazyk, prokládaný nářečím. Jediná výtka – neduh většiny ság, totiž že vyprávění jde lineárně dopředu tak, jak plynou životy hlavních postav – furt pryč a vlastně do nikam (já jsem holt na ty dramatické oblouky).

Hodnocení 8,5/10

Vlčí stopy (Tanja Askani)

Miluju vlky už od doby, kde jsem jako dítě poprvé četla knihu Farleyho Mowata Nedělejte poplach. Připadají mi tak důstojní a divocí zároveň. Fascinují mě. Proto byla tahle knížka pro mě must read hned, jak jsem ji uviděla. A nezklamala. Autorka (s českými kořeny) pracuje v Německu ve vlčí rezervaci a práce s těmito tvory je tak jejím denním chlebem. V knize popisuje nespočet zážitků ze společného života a doplňuje je nádhernými fotografiemi. Dozvíte se toho o vlcích spoustu, jak žijí, jaké jsou jejich společnské vazby i to, jak přijímají člověka jako parťáka. Máte-li nějaké předsudky o vraždících bestiích, tahle kniha vás jich spolehlivě zbaví.

Hodnocení 9/10

V lesích (Tana French)

Nejoblíbenější autorka mojí sestry. Dlouho mi tuhle knížku doporučovala a mě se do ní nechtělo, protože je to hrozně tlustá detektivka a ty já zas tak moc nemusím. Ale jelikož jsem obecně v posledních měsících přečetla několik dlouho odkládaných knih (že by ten koronavirus?), došlo nakonec i na ni. A dobrý. Napínavý, neotřelý a hlavně ne jednoduše předvídatelný, což je prostě u detektivky základ a přes něj u mě nejede vlak. Tady jsem dlouho nevěděla, kdo je vrah a i když už to víte, stejně je v knize ještě dost prostoru pro napětí z toho, jak to vlastně nakonec dopadne. Prolínání starého příběhu dvou ztracených dětí a aktuální vraždy malé dívenky. Výborně sehraný vyšetřovací tým, který je vám ihned sympatický. Hlavní hrdina tak trochu pako, který občas podělá, co může. Ale všechno uvěřitelný. Jediné, co bych vytkla je možná přílišná ukecanost. Do půlky jsem se místy nudila, ale jakmile se prokoušete cca 200 stranami, už to frčí a konec přijde najednou možná až moc rychle. Je to první kniha za série, takže myslím, že časem si přečtu i nějakou další (že by další výjimka v tom mém nečtení detektivek?).

Hodnocení 8,5/10

Zaklínač I. – Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

Se zaklínačem Gerlatem jsem se poprvé setkala ve formě počítačového RPG, které mě hrozně bavilo a dlouho jsem vůbec nevěděla, že vzniklo na základě kultovních fantasy knížek. Teprve když začal všechen ten humbuk kolem připravovaného seriálu, říkala jsem si, že by nebylo na škodu si ten příběh přečíst. Než se do něj pustíte, je dobré vědět, že první tři knihy jsou jen soubory povídek v podstatě na sobě nezávislých, které vás pouze uvádějí do zaklínačova světa. Můj muž to nevěděl a trochu mu to pokazilo dojem ze čtení. Já jsem to narozdíl od něj věděla, takže mě to nezaskočilo. Ano, možná je trochu škoda, že to hned od začátku není celistvý příběh, ale Sapkowskiho svět je tak funkční a propracovaný a hlavní hrdina natolik sympaťák, že jsem se do čtení hned ponořila. Předchozí hraní hry mi možná trochu pomohlo se rychleji zorientovat, ale určitě to není nutné. Rozhodně přejdu k dalším dílům.

Hodnocení 9/10

Náš dům je v plamenech (Malena Ernman / Greta Thundberg)

Kniha pro všechny, kteří mají pocit, že šestnáctiletá Gréta se prostě na podzim 2018 z ničeho nic sebrala a sedla si s transparentem před švédský parlament, aby stávkovala za klima. A hůř, že ve chvíli, kdy slavila úspěch, její senzacechtivá matka ho začala zneužívat pro své vlastní zviditelnění bez ohledu na zdravotní stav svého potomka. Ne, ten příběh začíná mnohem dřív, už někdy v době, kdy Gretě bylo zhruba 11 a je natolik zajímavý, že rozhodně stojí za přečtení. Boj jedné rodiny s autistickými projevy dospívajících dcer, zoufalá snaha ochránit vlastní dítě, pochopit ho a podpořit, obrovské množství slepých cest a neúspěchů. To všechno a mnohem víc vedlo k těm dnům před budovou parlamentu, následně před mnohatisícové davy a třeba před valné schromáždění OSN. Greta Thundberg je fenomén, který lze jen těžko přehlížet. Řada lidí jí vyčítá způsob, jakým některé věci říká nebo fakt, že je tak mladá, případně, že je pouze loutkou v rukou ctižádostivých rodičů. Ale možná by stálo za to, zamyslet se i nad tím, co říká a jestli náhodou nemá aspoň v něčem pravdu. (Protože, jestli ji náhodou má, tak jsme dost v pr…).

Hodnocení 9/10

Bohemia (Jan Svěrák)

Tak tohle byl hodně velký krok mimo – to je tak když vyjímčně koukám jen na jméno a nečtu recenze. Čekala jsem skvělý příběh, protože přece „Svěrák“ a ono nic. Bylo neuvěřitelně o ničem. Zase nesympatický hlavní hrdina, namistrovaný až na půdu. Jakési odkazy na kulturní rozdíly mezi západem a postkomunistickými Čechami, které už dneska ale nikoho nepřekvapují. Období roku 2001, které tak nějak vyznívá naprázdno, a působí dojmem, že si autor tu dobu vybral jen proto, že potřeboval hlavní aktéry na chvíli „uvěznit“ na jednom místě, což mu poskytly události 11. září. Příběh v podstatě nijaký, bez nápadu, bez emocí. Násilně vecpané erotické scény, které vás ale rozhodně nerozehřejou. Dočteno ani nevím proč. Možná z jakési úcty k autorovi, možná proto, že jsem fakt až do konce čekala, že teď už to konečně začne celé dávat smysl a že to opravdu nebude tak blbý až do konce. Bylo. Bohužel.

Hodnocení 5/10

Kim Čijong [ročník 82] (Čo Namdžu)

Zase jedna oceňovaná knížka, tentokrát z Jižní Koreje. Hodně se mluví o důležitosti téhle knihy, o tom, jak přesně zobrazuje realitu postavení jihokorejských žen. Nepochybuji o tom, že je velice důležitá a otevírá cestu ke společenské diskusi. Nicméně nečekejte v ní nějaké hrůzy. Ano, postavení žen v Jižní Koreji rozhodně není záviděníhodné, stále se upřednostňují muži, a to již od útlého dětství. Ženy jsou stále považovány za jakési výrobny dětí, samozřejmě ideálně kluků, a pečovatelky (o manžela, rodiče, atd.). Ale! Já v té knize cítím i velkou naději – popisuje dvě generace žen a v podstatě jen za jejich života je patrný obrovský posun v myšlení celé společnosti. Hlavní hrdinka je na tom bezesporu výrazně líp, než na tom byla její matka a babička. Ano, působí to možná mrazivě, ale evidentně i ledy tají. Kniha mi navíc moc neseděla co do stylu, bylo to takové podivně studené. Bez emocí. Nicméně určitě zajímavý pohled do úplně jiné kultury.

Hodnocení 7/10

A ještě dopním blogy.

Žena s moly – pohled na svět s notnou dávkou sarkasmu a sebevědomého nadhledu. Vtipné, místy drsné, ale vždycky mě to dobře naladí.

Na okraj – příběhy lidí, kteří se rozhodli utéct z města na venkov. Dorpovázeno spoustou krásných fotek.

Příběhy lidí – rozhovory Silivie Dymákové (to jméno vám správně něco říká – autorka Šmejdů) s nejrůznějšími lidmi. Do hloubky.

Četli jste něco z výše uvedených knížek? Jak se vám líbily? A doporučíte mi něco?

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | 4 komentáře

Loď, ahoooooooj !!!

Šest lodí a Sázava mezi Týncem a Pikovicema.

Já pádlo v ruce po bezmála 16 letech, manžel i děti vůbec poprvé (raft na Labi se nepočítá).

Vyfasovali jsme prý nepotopitelnou loď. Ha, to zrovna! Už jen když jsme do kánoe všichni čtyři vlezli, ukázalo se, že máme velmi znepokojivý ponor, který auru nepotopitelnosti poněkud nahlodával.

Pár minut jsme věnovali usilovnému tréninku. Muž se snažil zapamatovat si zadácké povely, já se pokoušela je plnit a nedržkovat a děti měly úkol pouze jediný – nezabít nikoho pádlem. Všechno marný.

Ukázalo se, že v klidném lůně panenské přírody je takový rámus (významně k němu přispívaly naše ratolesti, viz dále), že svého kapitána stejně neslyším a je tedy úplně irelevantní, co po mě chce. Jako každý pořádný háček jsem si tedy pádlovala po svém a spoléhala na to, že zadák to nějak urve. Výsledkem byla jízda odhalující fakt, že Brownův pohyb není nutno omezovat pouze na mikroskopické částice.

Předpověď počasí slibovala 30 stupňů. Proto jsem původně připravené neopreny dětem nechala doma. Bylo sotva 20 a místy pršelo. Zima a mokro. Barunka dvě třetiny cesty drkotala zubama tak, že připomínala kastaněty.

Krom toho jsme neustále nabírali vodu. Vrchem a ke konci i spodem, jelikož se nám při sedmistémdvacátémtřetím úspěšném pokusu trefit každý kámen podařilo strhnout jednu z mnoha záplat, jimiž byl náš Titanic vyspraven. Poslední tři kilometry děti v podstatě jen vylejvaly.

Mezi loděma bez ustání poletoval tenisák jménem Pepa. Při jeho odchytu/odlovu co chvíli docházelo k větším či menším karambolům. Stejně tak hrozilo převržení v okamžiku, kdy potomstvo vidouc mezi mraky záblesk slunce, hupslo do vody na koupačku a následně se na hloubce pokoušelo vyhoupnout zpět do lodi.

Necvakli jsme se doopravdy ani jednou, ale málem asi tak 150x. Nejdramatičtejší okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme drobným nedopatřením minuli šlajsnu. Jakože fakt! minuli. Nejmíň o dva metry a zůstali viset na šutru nahoře na koruně jezu, kde bylo jen otázkou (velmi krátkého) času, než nás voda stáhne a rozšvihá o kameny pod náma. Dvě minuty čiré hrůzy. Já hysterická, Buba vyděšená (protože matka hysterka), Matyáš nadšením zcela mimo sebe (protože konečně pořádný dobrodružství) a manžel s klidem a rozvahou nakonec všechno vyřešil (a dokonce na mě ani jednou nezařval, ať se zklidním). Chápete, proč toho chlapa miluju, že jo?

Děti celou cestu velmi hlasitě zpívaly – stále dokola všechny motivačky z tábora za poslední čtyři roky, We will rock you od Queenů (to, že oba znají slova jen k prvnímu verši jim vůbec nebránilo píseň reprodukovat v celé délce) a Skákal pes přes oves. Na jezech to Barunka ještě procítěně prokládala vlastním popěvkem: “Umřeme, umřeme!” a Matyáš si neustále pod vousy drmolil cosi o „volejnatém charakteru vodního toku“.

Mé chytré hodinky tvrdí, že úroveň stresu se mi po celých 17 kilometrů pohybovala okolo 95 bodů ze 100.

Kromě lehkého psychického traumatu a nezapomenutelných zážitků, jsem si odnesla ještě zadek odřený z mokrých plavek a vědomí, že ač to na začátku nevypadalo, jako tým zvládneme opravdu leccos.

Umíte si snad představit lépe strávené rodinné odpoledne?

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře

Chráněno: Noční sebemrsk

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.