Viva la France!

Většina přátel mluví o svých dovolených v superlativech a postuje bambilion fotek plných zlatavého slunce, azurového moře a vysmátých obličejů. (Já teda postovat nemůžu ani kdybych chtěla, protože apple začal pro fotky používat super vytuněný formát, který se ovšem nekamarádí s windows. Než jsem to zjistila a změnila nastavení, mám dva měsíce nepoužitelných fotek. Vím, že se to teoreticky dá překonvertit, ale ještě jsem tak úplně nevyzkoumala jak.)

U nás bude mnohem příhodnější sdílet přehled katastrof. To bude ty dva týdny, které jsme společně strávili cestováním po Francii, charakterizovat líp než cokoli jiného.

  • Tradiční velká manželská hádka před odjezdem, kdy jsme nebyli schopni se dohodnout vůbec na ničem. Dokonce ani na dni odjezdu. (Já mu řekla, že se chová jako idiot, on kontroval, že jsem blázen.)
  • Lidi. Mraky lidí. Stovky a tisíce Francouzů, Němců, Španělů a Italů, kteří mají prázdniny všichni najednou. Cestujeme po Evropě se stanem 20 let a nikdy a nikde se nám nestalo, že by byl plný kemp. Jasně, zažili jsme fakt hodně nacpáno. Ale nikdy, NIKDY! se nestalo, že by nám řekli: „Sorry, vašich 10 metrů čtverečních se k nám už prostě nevejde.“ Tady se to nestalo jednou nějakým omylem, ale x-krát. Davy jsou pro naši rodinu, v níž nadpoloviční většina členů trpí více či méně závažnou formou sociální fobie, dobrým základem pro „zcela bezproblémovou“ dovolenou.
  • 38 stupňů ve stínu. Od 9 dopoledne do 11 v noci se potíte tak, že vypadáte, jako byste právě vylezli ze sprchy. Na slunci se nedá vydržet dýl než 30 minut, aniž by se vám nezačalo dělat špatně. Máte neustále žízeň, přestože nasáváte jak školní houba a jen tím zhoršujete to nesnesitelný pocení.

Ano, uznávám, destinaci jsme si vybrali sami a dobrovolně. Jen jsme u toho asi zapomněli použít mozek. I když manžel tvrdí, že on to říkal už od začátku a byl přehlasován. (Kecá. Vůbec se nehlasovalo.)

  • Barčin počínající zánět středního ucha. Ne, nedokázala jsem jí vysvětlit, že se s tím rozhodně nemůže potápět. Musela bych ji někam přivázat za nohu a šnorchl zalepit žvejkačkou.
  • Matyášův sluneční ekzém. Pokud nevíte, o co jde, vzpomeňte si na pupínky neštovic a vynásobte stem na všech místech těla, kam vám předchozí den svítilo sluníčko.
  • Moje zablokovaný záda. Poměrně fatálním způsobem, kdy byl problém vyčistit si zuby nebo oblíknout spoďáry. A v tomhle módu spíte na zemi, nesmíte prochladnout, ale zároveň se nemůžete pořádně zachumlat, protože vedro, ob dva tři dny pakujete a zase vybalujete veškerou domácnost, hodně sedíte v autě nebo jdete na výlet. Celou dovču jsem si dala tak trochu v rauši a kdyby manžel věděl, kolik jsem sezobala analgetik, asi by mě obratem objednal na léčení.
  • Pod střechou jsme spali jedinou noc a byl to pravděpodobně ten nejhorší hotel, v jakém jsme kdy byli. Pro představu – v pokoji pro čtyři lidi byly sice čtyři postele, ale jen tři polštáře a pouze dvě standardně velké peřiny. Koupelna smrděla jak shnilá kedlubna a pokud jste se nedejbože sprchovali, voda z ní vesele crčela do pokoje. Děti si na nedostatek luxusu bohudík nestěžovaly, protože na dveřích pokojů byly roztomiloučký obrázky s kočičkama.
  • Láhev klasického sladkého sirupu vylitá v autě a všech věcech v nejbližším metru krychlovém. Jako naše auta zažila leccos, ale tahle zkušenost nám zatím chyběla. What’s next?
  • Děti málem sežrala muréna (to je jejich verze).
  • Neúmyslná (pochopitelně) jízda s otevřeným kufrem a věci rozházené na stometrovém úseku frekventované silnice. Část z těch věcí jsme nesebrali hned napoprvé (zapadly do pangejtu) a manžel se pro ně pak musel cca 30km vracet a za tmy je hledat.
  • Obvyklé Matyášovy nevolnosti v autě. Takže cesta na třičtvrtě hodiny obvykle trvala tři a půl hodiny.
  • Děti každý večer prováděly zaříkávání, aby se další den vydařil. Spočívalo v hromadě podivných listů, kterou nasbíraly a jíž bylo třeba nesčetněkrát obcházet a u toho nahlas hulákat „TA-BU-DÝ! TA-BU-DÝ!“ Někdy to i fungovalo. Minimálně polovina osazenstva kempu nabyla dojmu, že jsme úplní magoři.
  • Bazén v kempu, jehož otvírací doba se zcela míjela s časem, kdy jsme se tam vyskytovali my. Chcete-li namítnout, že to přece není katastrofa, naše Buba vám pomocí emotivního výstupu plného křiku a předmětů létajících vzduchem vysvětlí, že se opravdu šeredně pletete.
  • Po dvou dnech nám drobným nedopatřením došla bomba ve vařiči a v celé Francii se nedala sehnat nová. Ve všech obchodech je samozřejmě měli. Spoustu. Asi tři různé značky a osm typů úzávěru. Mezi nimi ovšem s neochvějnou jistotou chyběl ten náš. Takže jsme si od třetího dne neohřáli ani čaj k snídani.
  • 1,400 km tam a stejné množství zpět. Samo o sobě taky žádná katastrofa, ale v součtu s předešlými body vzdálenost k nepřežití. „Už tam budéééééééém???“ zaznělo asi tak milionkrát. Stereo.

Podtrženo sečteno, manžel odmítá jakoukoli další rodinnou dovolenou absolvovat (což je zcela normální stav a nejpozději do roka ho jistě zase přejde). Děti tvrdí, že to byl zatím náš nejlepší výlet. A já zjišťuju, že mám po měsíci problém si na všechny ty hrůzy vzpomenout a zůstává jen to zlatavý slunce, azurový moře a vysmátá rodina.

Holiday mission completed.

Rubriky: Co přinesl den, Kam vyrazit | Napsat komentář

Emzáci, 5G a pravda o covidu

Chci o tomhle napsat už nejmíň rok, ale vždycky se u toho strašně vytočím, tak jsem to furt odkládala. Pak jsem měla v úmyslu udělat jen takovou pidipoznámku pod čarou k minulýmu příspěvku. Mno a trochu se mi to vymklo.

To, že můj vztah s mamkou nikdy nebyl nijak zvlášť příkladný, jste asi už všichni pochopili. Nemá moc cenu rozebírat, čí je to vina a proč. Je to prostě fakt.

A tahle už tak dost blbá konstelace se ještě výrazně zhoršila v průběhu posledního zhruba roku a půl. Máma totiž propadla konspiračním teoriím. Absolutně a pravděpodobně nezvratně.

Veškerý normální media jsou pro ni nedůvěryhodný – buď jsou podplacený (rozuměj jsou součástí světovýho spiknutí) a nebo tomu nerozuměj. (Tenhle tah mi mimochodem na celých těch konspiracích přijde nejgeniálnější. Jakmile totiž vyřadíte ze hry zdroje, pro něž platí aspoň nějaký pravidla, novinářský kodexy a která nesou alespoň nějakou zodpovědnost za to, co vypustěj, je už cokoli dalšího zbytečný. Můžete jít na bambilion přednášek o kritickým myšlení a návodech jak poznat dezinformace, může vám někdo do zblbnutí předkládat důkazy o tom, že něco není a nemůže být pravda. Cokoli dokážete smést ze stolu s odůvodněním, že „tomuhle“ se přece nedá věřit. Komunisti nám taky lhali a teď se v tom jen pokračuje.)

Drtivou většinu informací čerpá z Facebooku, ale i dalších prapodivnejch stránek, na který jí dost často upozorňujou hlavně dvě kamarádky – první z nich přednáší na jedné z předních francouzských univerzit, druhá je překladatelka plynně hovořící 8 jazyky. Sama máma je vysokoškolsky vzdělaná. Takže ne, o IQ to není.

Vždycky měla blízko k záhadám a ezo věcem. Ale to, čím prochází teď, je úplně přes čáru. (A mě to jen utvrzuje v názoru, že ezo je sbírka pošuků, kteří se dřív nebo pozdějc musej dostat mimo realitu. V přednášce Josefa Šlerky – odkaz níže – se dozvíte, proč nejsem zas tak daleko od pravdy.)

Pochopitelně pak obhajuje cokoli, co je antisystémový, ať je to sebevětší pitomost. Hlavně když je v opozici. Proti nám, proti státu, proti všem. Ona, která na rozdíl od nás zná „pravdu“.

Že se něco děje, nám poprvé došlo asi před dvěma lety, kdy na mého muže nastoupila s dotazem, co si myslí o těch 5G sítích. Jestli teda má mít strach nebo ne. Můj manžel je jedním z lidí, kteří (nejen) 5G síť pro jednoho z českých operátorů staví, takže si troufám tvrdit, že o problematice něco málo ví. Přestože ji opravdu nemá rád, víc než hodinu s ní seděl, popisoval rozdíly mezi jednotlivými Géčky, vysvětloval fyzikální zákony, trpělivě odpovídal na její dotazy, na pravou míru uváděl nepravdy a zavádějící tvrzení v článcích, který mu předkládala (například, že po zavedení 5G nemohla obyvatele v Horní Dolní začít bolet hlava, protože v Horní Dolní zatím žádnou 5G síť nemají ani naplánovanou, natož postavenou a funkční, apod.) a vůbec se všemožně snažil rozptýlit její strachy a pochyby.

Po té hodině se mamka zadumala a vypálila: „Ale ty tomu evidentně nerozumíš, vždyť to přece lidem vaří krev!“ (Můj muž se v bezprostřední blízkosti nejrůznějších antén s poměrně vysokým výkonem pohybuje přes dvacet let a krev se mu zatím ušima nevykouřila.) Načež nelenila a koupila si hned dvě rušičky negativních vlivů 5G a jiných sítí, které zaručeně vyčistí vzduch i vaši duši. Za 15 tisíc. Každou! Asi nemusím říkat, že když muž jednu z nich zběžně rozebral, zjistil, že to je obyčejná barevná lampa a 5G síť v jejím okolí samozřejmě zcela normálně funguje. Tehdy nad ní definitivně zlomil hůl.

Mně to trvalo o dost dýl. První byla strašlivá hádka asi před rokem a půl, kdy se tu začal rozmáhat QAnon. Ona věřila naprosto všemu, protože jí to dávalo smysl. Oslavovala Trumpa a Putina jako vševědoucí (budoucí) zachránce světa, kteří patří k vyvoleným, neboť prozřeli a bojují s temnými silami zla. Jakože fakt. Strašně se tehdy divila, že o tom nic nevím, když už to přece ví celej svět! Jen já jsem tak strašně zabedněná, že mě vůbec nezajímá, co se kolem mě děje. (Zkusila jsem se pak ptát lidí ve svým okolí, jestli o QAnonu někdy slyšeli a všichni do jednoho neměli nejmenší tušení, o co jde. To jen k tomu „celýmu světu“, který v jejím případě tvořila bublina několika pošahaných skupin na FB.) Tehdy jsem na ni ječela jako smyslů zbavená, že se naprosto zbláznila. Ona se mi jen vysmívala do obličeje a prorokovala něco v tom smyslu, že se jí jednou ještě omluvím.

V té době s ní podobný a asi ještě horší výstup absolvoval i můj švagr poté, co neteři zcela vážně vyprávěla o černých vlacích (jak se později ukázalo, měla na mysli soupravy LEO Expresu), které ve velkém vyvážejí mimozemšťany z podzemí. Byl na ni tehdy hodně sprostý. Nehnulo to s ní. On byl jen zaslepený nevědoucí chudáček, ona naopak pochopila svět v celé jeho složitosti. Jak jinak taky.

Pak přišel covid. A to už skončila definitivně mimo veškerý rozumný uvažování. (Prosím vás, aby bylo jasno – jo, jsem zastáncem roušek a očkování – tuhle jsme na tohle téma s Lenkou vedly dost výživnou debatu, kterou jsme ani nedokončily – ale respektuju, pokud má někdo jinej názor. Chápu lidi, kteří k očkování mají výhrady. Chápu i ty, kteří se slušně stavěli proti rouškám a jistému omezení osobní svobody, které jsme zažívali. Ale tohle je uplně jinej level.) To, že v rouškách se skrývají sledovací zařízení a že se svými přítelkyněmi zcela vážně řešila „jak to z toho vyndat“, se mi s odstupem času zdá spíš úsměvný.

Ale když zjistila, že jsme se nechali očkovat, dostala nefalšovanou panickou ataku, kdy mi mezi záchvaty hysterického pláče udělala dvouhodinovou přednášku o tom, jak mi momentálně v krvi kolují tři druhy botů, jejichž jediným a společným úkolem je zprostředkovat přes mé tělo jakýsi portál do vzdálené dimenze pro temné bytosti, se kterými vědoucí tohoto světa vedou nepřetržitou válku už přes 2000 let. Jen díky těmto osvícencům, nás dosud nepohltila temnota. A já, ovčan s vymytým mozkem, jim to teď takhle pos.ru! (Asi si zvládnete i bez velkýho přemejšlení tipnout, kdo všechno k těmhle bojovníkům světla patří.)

Jo, a taky mi hned cpala kapky, který ale tyhle účinky naštěstí dokážou spolehlivě zneutralizovat. Byly prý opravdu hodně, hodně! drahý, to jo, ale to přece v takovýhle zoufalý situaci nehraje roli. Ona totiž tak nějak předpokládala, že budem takhle pitomí, a radši je nakoupila ve větším množství. Ne, fakt si nedělám srandu. Začali jsme si od tý doby dávat velkej pozor, co v její blízkosti jíme nebo pijeme.

Asi nemá smysl vypisovat všechno čemu věří, ale jsou to tak absurdní tvrzení, že ji v návalu naděje občas podezřívám, že si z nás prostě jen dělá srandu.

Už to není o tom, že já jsem nezvedenej spratek a ona nedoceněná matka. Už spolu v podstatě nemluvíme, protože není o čem. Jakýkoli složitejší téma by znamenalo hádku o otázkce života, vesmíru a vůbec. Veškerá naše komunikace se omezuje na banální zprávy, u kterých nemusíte zastávat žádnej názor. Po pár zcela bezúspěšných pokusech jsme se se sestrou přestaly snažit ji o něčem přesvědčovat.

Po dost dlouhým pátrání po tom „proč“ asi chápu, co jí tyhle zkazky dávají. Pocit nadřazenosti (protože ona patří k té hrstce osvícených, kteří vědí) a pocit naděje (všechno se děje z nějakýho vyššího důvodu, kterej normální smrtelník nedohlídne), takže všechno určitě dobře dopadne. Mocnosti světla nás ochrání před tmou.

Je to šílený a nejde to vůbec zastavit, protože ona žije na úplně jiný planetě. Ve vesmíru, který ovládají tajemný bratrstva, mimozemšťani a bytosti pravdy. Kde lidi dávno žijou na Marsu a veškerý náš život řídí galaktická rada a federace. Kde válka na Ukrajině vypukla proto, že na jejím území se nachází ztracená archa, která vlastně vůbec není archou, ale kosmickou lodí, o jejíž získání teď soupeří Rusko a USA. (Nenechte se zmást, tohle opravdu NENÍ! autorská nadsázka, abych vás jakože pobavila.) Ve vesmíru, kde Země klidně může být placka, krychle nebo dost možná jen zrnko prachu na krunýři Velké A’Tiun.

A tam já se prostě nedostanu.

o o O o o

Koho by téma konspiračních teorií a dezinformací zajímalo, doporučuju následující zdroje jako úplný základ:

Podcast Saši Alvarové a Josefa Holého Kanárci v síti (ideálně odposlouchat chronologicky od začátku)

Pokud byste chtěli vědět víc o QAnonu, zkuste dokument HBO Q: V oku bouře

Fungování algoritmů na sociálních sítích celkem dobře ilustruje Social dilema

Základní factchecking (a zároveň ukázka toho, co všechno se mezi lidma šíří a čemu opravdu někdo věří):

hoax.cz

Manipulatori.cz

Fakticke.Info

Rubriky: Co přinesl den, Poznámky na okraji | 2 komentáře

Útržky bezmocnýho bezčasí

Usilovně přemýšlím, jak se nesesypat a zatím jsem nic kloudnýho nevymyslela. Bojím se. Bojím se tak strašně, že mám chvílema pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. S ohledem na fakt, že tady se ve srovnání s Ukrajinou vlastně nic neděje, mě to nutí hloubat o síle vlastní odvahy.

Když sleduju záběry, kde obyčejný lidi jdou proti tankům s holýma rukama, nebo Rusy, kteří i přes všechna ta šílená represivní opatření jdou do ulic prostestovat, říkám si, jak je možný, že nemají strach?

A pak musím vynaložit strašně moc mentálního úsilí na to, abych sama sobě vysvětlila, že mnozí z nich jsou pravděpodobně hrůzou bez sebe. Ale přesto jsou přesně tam, kde jsou a dělají to, co dělají, protože jim to dává smysl. Nemám tušení, jestli bych něco takovýho dala (nejspíš ne). Ale vcelku bych ocenila, kdybych to ani nemusela zjišťovat.

o o O o o

Totální paralýza, kdy jediný, čeho jsem byla schopná, bylo scrollovat přes všechny zpravodajský média jako naprostej závisláckej zoufalec trochu polevila. Už si třeba zvládnu vzpomenout, že bych se měla najíst. Nebo že bych mohla dát najíst dětem. Že vlastně vůbec mám nějaký děti.

Pocit nepatřičnosti ale zůstává. Ať dělám, co dělám, furt mám dojem, že bych měla dělat „něco“. Ale určitě ne balit na hory, plánovat prázdniny, číst si knížku a čumět do blba. Protože přece nemůžu dělat úplně obyčejný věci, který nikomu nepomůžou, když kvůli jednomu egomaniakovi umíraj lidi. Když se střílí do dětí.

Najednou mi nejde se soustředit, uvolnit se, smát se nebo spát. Z ničeho nic mi tak nějak nejde žít.

Už jednou jsem tenhle stav zažila, když umřel táta. Nedovedla jsem si představit, že bude ještě nějaký normální „potom“. Že vůbec kdy dokážu nepoměřovat svůj život optikou před a po. Je mi janý, že nemůžu srovnávat jednu osobní tragédii s tím, co se dneska děje. Ale jistou naději mi těch uplynulých 14 let dává.

Jste-li v těžký životní situaci, kterou nemůžete příliš ovlivnit, doporučují psychologové představit si dobu za delší časový úsek, kdy už bude zaručeně po všem. Takže já momentálně svým budoucím vnoučatům vyprávím, jak jsme se tu kdysi všichni báli jednoho zlodědka.

o o O o o

Mimochodem, bývalo by vás někdy napadlo, že na jedný a tý samý straně hřiště bude stát Elon Musk, Lukoil, Člověk v tísni, Talibán, papež František, IKEA, Anonymous a Miloš Zeman?

o o O o o

Máma se mnou nemluví. Tak nějak přerušila kontakt poté, co jsem vyjádřila názor, že za vzniklou krizi nese odpovědnost Vyvítekdo a nikoli Ukrajina. (Jistě Doněck a Luhansk – dlouhodobě neřešný problémy, Minský dohody, který se tak jako uplně nedodržovaly, a tak dále. Ale! Obhájci Ruska mi připomínaj takový ty slizký strejce, co pokřikujou, že „se holka nemůže divit, že jí znásilnil, když chodí takhle oblíkaná!“. Viktimizace oběti se tomu říká. Za násilí totiž vždycky může agresor.)

Netuším, jak dlouho mámino komunikační embargo potrvá, ale už je mi to asi jedno (pokud chcete vědět víc, počkejte si na příští post).

o o O o o

Můj pragmatický manžel brzdí můj spasitelský komplex, takže nemáme dům plný běženců. Zatím. Zato mi došly peníze na účtě – tam totiž nevidí.

Je vůbec zajímavý sledovat, jak se s tou situací vyrovnáváme každej jinak.

Zatímco já potřebuju neustálý přísun nových informací, všechno do zblbnutí konzultuju s každým, kdo je k tomu svolný a stává se ze mě tak trochu prepper, můj drahý se rozhodl nastalou situaci vytěsňovat. Jednou denně si přečte zprávy a tím to pro něj končí.

o o O o o

Čtu Čapka. V kontextu dnešních dní je to ještě mnohem strašidelnější než obvykle.

o o O o o

V týdnu si krátce píšu s kolegou z Kyjeva. Utekli s novorozenětem přes půl země a netuší, co bude zítra. Noční můra. Rozberečel mě, když mi psal, jak obrovskou podporu Ukrajina cítí z Čech a jak moc za ni děkuje.

A já si u toho představila, jak to v tý naší kotlince dopadlo s covidem (respektive, jak to dopadne uplně s čímkoli). Na začátku se šily roušky, lidi si pomáhali a táhli za jeden provaz. Euforie, altruismus a spolupráce. Na konci se stavěly šibenice a šikanovali zdravotníci. Takže mám dost velký obavy, abysme to my Češi zase nějak nedomrvili ve chvíli, kdy odezní manická postšoková fáze, ve který se teď všichni bezesporu nacházíme.

Abysme neotočili, až dojdou zásoby plynu a za litr nafty zaplatíme 60Kč. Abysme nezačali nenávidět, až u nás uprchlíci budou třeba rok nebo dva a Okurka s Volňáskem roztočej svoje nechutný hnojomety a budou nám všem připomínat, co všechno jde na ukrajinský vyžírky z našich daní. Abysme nezačali pochybovat, až se prokremelský trollové trochu otřepou (bezpochyby měli připravenou munici na jinou verzi příběhu, takže jsou teď trochu zaskočený) a zaplavěj sociální sítě svýma anonymníma moudrama (stačí se podívat na oficiální ruský media a můžete si udělat představu, co přijde).

Teprve pak se pozná, jak moc to všechno myslíme vážně. Ať to dopadne jakkoli, to horší nás totiž pořád ještě čeká.

Rubriky: Co přinesl den | 9 komentářů

Life of Alice III. – Ke kořenům (dávno před tím vším)

Přestože mí věrní čtenáří už nějaký ten pátek (nepočítejte to, prosim vás, nebo se budu muset strašně stydět), čekají na posun příběhu vpřed, dospělo naše vyprávění (díl I. a díl II.) do bodu, kdy je naopak třeba vrátit se poněkud zpět. Asi tak o 50-60 let. Totiž k babičkám a dědečkům, protože hráli (zvláště někteří z nich) v Alicině dětství zásadní roli. A taky proto, aby Alice se svou pamětí měňavky s Alzheimerem nezapomněla všechno, co se jí z rodinných análů podařilo vydolovat.

Trudi a Al

Al se narodil v roce 1904. Jeho nevlastním bratrem (měli jen společnou maminku) byl český hudební skladatel LB. Jeho jméno dnes v Čechách nikdo nezná, ale občas jeho skladby hrají v rakouském a zejména pak německém rozhlase (jak moc nebo málo, ví Alice poměrně přesně, protože zdědila 1/12 autorských práv).

Za první republiky bydleli Alovi rodiče nějakou dobu v Užhorodu (čert ví proč), ale když ho zabrali Sověti, celkem prozíravě se vrátili zpátky do Čech. Al vystudoval obchodní akademii a pracoval jako účetní kontrolor. Pokud Alice (absolventlka VŠE) ví, byl to jediný ekonom z jejích předků (což zpětně mnohé vysvětluje). Pamatuje si usměvavého starého pána s brýlemi, který ji vozil v zahradním kolečku a k snídani si dělal „nadrobíno“ – chleba rozmočený v misce teplého mléka. Krom ostře řezané brady má po něm Alice i jméno. Prý si tehdy moc přál vnuka. A tak, aby zmírnili jeho zklamání z holky, aspoň ji po něm pojmenovali.

Trudi se narodila roku 1910 jako čistokrevná sudetská Němka. Její bratr Peppi studoval v Praze medicínu. Ona sama studovala na rodinné škole, kde měla nejlepší kamarádku Lilly (Alice si ji opět velmi matně pamatuje jako poněkud extravagantní a hlučnou Tante Lilly). A Lilly chodila s Alem. Zatímco Trudi chodila s někým jiným (jmenoval se Klaus nebo Hosrt nebotaknějak). Časem dospěla čtveřice k závěru, že bude možná lepší, když se vzájemně prohodí. Kupodivu to opravdu fungovalo k všeobecné spokojenosti, a přestože Alice netuší, jestli si Lilly toho Trudina kluka vzala (má zato, že ne), zůstali do konce života přáteli.

To Trudi si Ala vzala. A jelikož Al byl Čech a včas si stihli pořídit Pierra, uchránilo ji to po válce před odsunem. Peppiho a jeho německou manželku už nikoli. Odsunuta měla být i Trudina maminka, ale stihla předtím na začátku léta 1945 umřít na rakovinu. Sama Trudi celý život hodně kouřila, na což zdravotně dost doplatila. Ve 39 letech prodělala první z řady infarktů.

Díky Trudi mluvila Alice do svých čtyř let (údajně) plynně německy (dnes z toho není nic, snad krom jakéhosi citu pro německý slovosled). eM říká, že Trudi nikdy neměla ráda ani ji ani Alici. Dokonce prý těsně po jejím narození všude rozhlašovala, že její neschopná snacha porodila kripla (doslovná citace eM). Alice si ale žádnou zášť nevybavuje (pomineme-li tu nešťastnou nehodu s pádem na hlavu na dlaždičky – kterou si ovšem taky nevybavuje, protože byla mimino). Pamatuje si, že Trudi ve své kuchyni soukromě vyučovala němčinu, do města mezi lidi nosila paruku, a když měla Alice kašel, uložila ji do postele a na hrudník jí přikládala ubrousek namočený v rozehřátém másle.

Dramatický byl příběh jejich domu, respektive jeho obyvatel. Dům původně patřil LB, který v něm už před válkou bydlel s manželkou a německým podnájemníkem. Na úplném konci války se tu odehrály dvě tragédie. Zaprvé rozdivočelí Češi vyvlekli chudáka podnájemníka ven a bez milosti a soudu ho přímo na ulici zastřelili. Alova rodina mu pak na tom místě udělal malý pomníček. Zadruhé, manželku LB zabila 8. května 1945 přímo na jejich zahradě zbloudilá kulka. Paradoxně to nebyla neměcká kulka z boje, ale česká z oslavných salv blížícího se vítězství, které se z radosti střílely po celém městě. Když o 12 let později zemřel i LB, odkázal dům svému mladšímu bratrovi. Alice v tom domě s rodiči a prarodiči žila první dva roky svého života a i později tu trávila čas u babičky a dědy. Vždycky jí to tam připadalo trochu strašidelný.

Oba prarodiče si vybavuje jen hodně matně, Trudi zemřela, když jí byly čtyři a půl, Al o dva roky později. Jelikož víc toho nevím, prosím pana bratra o případná doplnění či opravy.

Máňa a Petřin

Děda Petřin měl dost zajímavýho tatínka (Alicina pradědečka), a tak začneme od něj. Václav se narodil už v předminulým století jako poměrně neduživý čtvrtý dítě v rodině řezníka. K té neduživosti ještě navíc silně šilhal. Pro ten slabej zevnějšek ho rodiče poslali do Vídně, aby se stal krejčím. Asi byl pěknej vejlupek, protože jednoho krásnýho dne, ukradl v kuchyni řízek a mistr po něm ve vzteku hodil něco hodně těžkýho. Trefil ho do hlavy a Václav skončil v nemocnici. To se ukázalo jako štěstí v neštěstí, protože tam byl dost pokrokovej doktor a hned poté, co mu ošetřil tržnou ránu, Václavovi nabídl, že mu zkusí spravit to šilhání. Zadarmo, jelikož to ještě neměl moc vyzkoušený a potřeboval nějakej pokusnej materiál. Venca se dvakrát nerozmejšlel a doktor byl nejen pokrokovej, ale i šikovnej, takže se operace zdařila.

Do učení se Václav už nevrátil, protože přišla válka. Protože mu bylo teprve necelých šestnáct, přidal si dva roky, aby mohl narukovat. U odvodu evidentně nelaborovali ani nad jeho věkem ani nad tou neduživostí. Však on se v armádě srovná. A taky že jo. Během krátké doby zesílil a z houžvičky se stal chlap. Ale víc než fronta, ho zajímaly holky. Takže v Černé Hoře dezertoval a nějakou dobu se skrýval u místních, přičemž po sobě prý zanechal minimálně 22 outěžků (milenka Zdenica mu ty děti o mnoho let později pečlivě spočítala – poznala je podle toho, že po něm byly dost nápadně světlooký a zrzavý). Aby ho žárlivé devčice neumláttily, vydal se do Afriky. Většinu cesty ušel pěšky. Údajně tam šel proto, že chtěl vyzkoušet sex s černoškou (takže možná jsou nějaký zrzavý světleoký spratci i tam).

Po válce se vrátil na Šumavu, kde se konečně doopravdy zamiloval. Do Němky. To nebylo po chuti jeho českým rodičům. A nepomohl tomu ani takový drobný detail, že byla s Václavem těhotná. Svatbu jim nedovolili. Milá porodila holčičku Anny. Obě pak byly po druhé světové válce odsunuty. Václav se ke své dceři celý život hlásil, i když později byl styk se západním Německem v podstatě nelegální.

Nakonec si vzal dceru poměrně bohatýho podnikatele – majitele povoznictví a pískovny (tu už rodičové schválili) a měl s ní další tři děti. O svým životě před svatbou sepsal několik tlustých sešitů, které se hemží ženskými a přisprostlými výrazy.

Petřin byl nejmladší Václavův syn, narodil se 1927. Rodina sice vlastnila dům v Kolovratech, ale moc tam nebydleli. Jelikož Václav namísto krejčování pracoval jako specialista na pokládání kolejí, rajzovali po celém Československu a co dva roky žili někde jinde. Tam, kde zrovna bylo třeba stavět trať. Nejvíc vzpomínal Petřin na dobu, kdy pobývali ve Slovenském ráji. Coby šestiletý chodil 6km do školy, sám a přes les. V jakýmkoli počasí. A protože bydleli u hájenky, většinu cesty ho doprovázela ochočená srnka pana hajného.

Byl to vejlupek po tátovi (až na ty ženský), tak vyváděl jednu lumpárnu za druhou. Ať už bydleli na Slovensku, v Kolovratech nebo třeba na pražském Žižkově, kde to bylo za první republiky asi dost vostrý, protože co chvíli se s někým serval a společně s bratrem platili za velký bitkaře. Vždycky tvrdil, že díky těm rvačkám se o sebe naučil postarat.

Vyučil se strojním zámečníkem a jelikož byl hodně šikovný, podařilo se mu díky práci splnit klukovský sen – procestovat kus světa. Jezdil na stavby cukrovarů, cementáren a dalších velkých projektů ve spřátelených zemích, kde opravoval stavební stroje. Na rok nebo dva, s rodinou i bez, podle situace. Byl v Indonésii, Zambii, Iráku nebo Libyi. Kdykoli hledalo vedení podniku zaměstnance, které by se nebálo s klidným svědomím pustit za hranice, hlásil se. A přestože nikdy nebyl ve Straně, platil za spolehlivého a mohl jet.

Za peníze ušetřené ze zahraničních cest koupil na konci 50. let pozemek (respektive pronajal si ho od státu na 99 let, protože doopravdy koupit ho nešlo). Tehdy to byl plácek v zahrádkářské kolinii uprostřed lánů jahod a obilí, dneska je to širší centrum města. A o dalších 20 let později tu postavil dům. (Alice v něm s přestávkami žije od svých dvou let až do dneška.)

Petřin miloval svou práci (pracoval ještě, když mu bylo přes 70), cestování, šachy a babičku Máňu. Alice si ho pamatuje moc dobře – štíhlý, vysoký, s černými vlasy (nikdy mu nezešedly) a světlýma očima. Když byla malá, trochu se ho bála. Dokázal hodně křičet, když se vztekal. Ale zbožňovala jeho vyprávění z let dávno minulých, které znělo spíš jako pohádka než skutečný život. Další vzpomínky na dědu Petřina tady.

Babička Máňa se narodila jen o 13 dní později než její budoucí muž, jako druhá nejstarší dcera (z osmi dětí) do rodiny českého evangelíka a maďarské protestatky (takže Alice je ze 1/4 Němka a z 1/8 Maďarka), která ale žila na východním Slovensku.

Aby těch sourozenců nebylo málo, rodiče adoptovali dvě nemanželské děti svých dcer. To první bylo plodem postupu Rudé armády, jejíž příslušníci měli evidentně pocit, že osvobozené území je jejich se vším všudy. To druhé bylo zase plodem lásky, která nepřežila ani první společnou noc.

Přestože ani jeden rodič nebyl Slovák, hlásí se šest Mániných sourozenců (kteří se dožili dospělosti) ke slovenské národnosti (u těch starších to byla otázka volby, u mladších nutnost, jak později uvidíme). Jen ona se vždy považovala za Češku po taínkovi.

Máňa byla krásná a především hrozně držkatá. Takže se za ní vždycky táhly houfy nápadníků. Na rozdíl od její starší sestry Heleny, která to dost těžce nesla. Když nakonec Máňa začala chodit s klukem, o kterého ona marně usilovala, došla Heleně trpělivost a vynutila si na matce, aby mladší sestru odeslala do učení co možná nejdál. Totiž do Čech. Navíc pak zadržovala a ničila dopisy onoho nešťastníka, které Máně několik let poctivě psal. Jelikož nikdy nedostal odpověď, usoudil, že na něj zapomněla, což pochopitelně nebyla pravda. Čekala na zprávy, ale nikdy nepřišla ani řádka.

To bylo už za války a co se původně zdálo jako tragédie, Máně dost možná zachránilo život. Když se totiž Slovenský śtát osamostatnil, bylo jen otázkou času, kdy se na Čechy žijící na Slovensku začne nahlížet podobně jako na Židy. Máňa byla v Čechách v bezpečí, ale jejího otce jednoho dne už téměř ke konci války naložili do transportu směr Auschwitz Birkenau. Nějakým zázrakem se mu z něj podařilo uprchnout. Jelikož byla zima a -20, stálo ho tohle dobrodružství několik prstů na nohou. Ale přežil a vrátil se domů, kde ho (jak překvapivé) uvítali jako hrdinu.

I Máňa se po vyučení vrátila domů na Slovensko, kde zrovna pokládal koleje Václav. Petřin byl tou dobou sice na vojně, ale zrovna měl dovolenou a jel za rodiči na návštěvu. A na jedné stanici dobíhala nějaká pěkná slečna. Vlak už se skoro rozjížděl, ale on duchapřítomně zakročil, čímž jim oběma navždy změnil život. O dva roky později se vzali.

I babičku Máňu si Alice vybavuje moc dobře, protože to byla především ona, kdo se o ni a později i o MauMau staral, když byly malé. Byla to maličká žena (většinu života nejmenší z rodiny), ale vždy ji bylo dobře slyšet. Nejvíc její smích. Měla manžela, dvě dcery, pět vnoučat a vždy minimálně jednu kočku. Kdykoli potřebovala na někoho zavolat, nedokázala si vybavit správné jméno, takže povětšinou se ozvalo něco jako: „Vy smradi jedni, kde zase jste?“

S dědou byla v Zambii a v Indonésii (kde dokonce musela podstoupit operaci slepého střeva – v 60. letech!) a pak v důchodu si zajeli ještě na půl roku do Austrálie (kam jim emigrovala jedna z dcer). Na rozdíl od Petřina neuměla ani slovo cizím jazykem (krom maďarštiny, jenže tou se ve světě moc nedomluvíte), ale nikdy neměla problém se o čemkoli s kýmkoli domluvit. Rukama, nohama a česky. Po svém. Holt holka hubatá. Další vzpomínky na babičku Máňu tady.

A příště už se opravdu podíváme, jak to bylo dál ;).

Rubriky: Mé (lepší i horší) já | Napsat komentář

Instantně 2021

Sníh v Praze. Široko daleko jediný kopec, kde se už od prvních vloček schází celý městský obvod. Svah vydřený až na trávu a uklouzaný tak, že nahoru vylezete jen po čtyřech. Rodiče mrznoucí na jeho vrcholu nebo pokoušející se (marně) dohonit potomstvo svištící dolů nadzvukovou rychlostí. Maminky hystericky ječící pokaždé, když se neovladatelný pekáč s jejich miláčkem řítí vstřic lampě, lavičce nebo odpaďáku. Sušenky a termoska s čajem jako nutnost. Náhodná setkání s těmi, které jste už dlouho neviděli. Miluju to ❤️. Na stejným kopci jsem bobovala před 35 lety. A úplně stejně se mi nechtělo domů, když padla tma.
Sníh na horách. Ušli jsme sotva 4 kilometry a ani to nebylo zajímavý, protože mlha. Ale … u toho jsme stihli postavit hradiště, vydolovat záhraby a ověřit si, že v nich je fakt teplejc, sníst celou čokoládu, být lavinovým i tažným psem, odvyprávět si příběh Amundsena i Scotta, pozorovat kitaře, sjet kopec na špatný straně a zase se vyškrábat nahoru. Někteří z nás se zvládli (opakovaně) vzteknout, že dál už nepůjdou ani metr, což naštěstí nikdy nedodrželi, protože se nakonec ukázalo, že energie mají navzdory dramatickým prohlášením stále asi tolik jako menší dynamo. A tak všechno dobře dopadlo.
Svého muže spolehlivě dovádím na pokraj zuřivosti různými věcmi – nedůsledností (jedině snad že důsledně nechávám všechno na poslední chvíli), tričkem s knoflíkama, touhou vlastnit polovlka, růžovou barvou a mimo jiné třeba i absolutní neschopností vzít si boty odpovídající dané situaci. Chodím totiž zásadně v teniskách, případně v létě v sandálech. Na Korsice jsme na Monte Cinto nevylezli ne proto, že jsme vyrazili hrozně pozdě, nenastudovali trasu a neměli dost jídla (moje verze). Ale proto, že jsem šla v blbých botách!!! I teď – když je v Praze 10 cm sněhu – chodím v teniskách. Kožených, nepromokavých a dle mého názoru dostatečných. Dle jeho mínění však zcela nevhodných. 🙄 Včera jsme se kvůli tomu dohadovali celou trasu metra A. Aby při následné procházce Prahou byla zima jemu, zatímco já byla naprosto v pohodě. 🙈
Tato fotka je pořízena:
a) v zoo
b) na farmě
c) na Střeleckém ostrově (a předcházel ji výslovný zákaz na zvířata sahat).
To, že je něco v hajzlu, ještě neznamená, že to není zajímavý … 🙈🙄
Někdy jim stačí málo … 😂😂😂
Je to zvláštní pocit … úplně opuštěný obchodní centrum, oběd do ruky, snědenej na ulici alá bezdomovec, každý druhý sousto chutná po desinfekci a společnost vám uprostřed města dělají jen holubi, co číhají, jestli vám náhodou nespadne další hranolka. Ticho. Divný mrtvý ticho. Svět podle Johna Wyndhama … napadá mě a radši se rozhlídnu, jestli někde za rohem nečíhaj masožravý kytky …
Dneska už má distanční výuku fakt každej. I koala 😂.
Kocouři. Doukážou bejt megaroztomilí. Člověk by je samou láskou umazlil, ale pokud tohle máte uklízet ob den, napadaj vás různý věci a láskyplný nejsou ani omylem. Do květináčů pravidelně kapu tea tree i citron. Smrdělo jim to přesně dva dny. 🙄 Tomuhle fíkusu věnujou zvláštní odbornou péči. Všechny kytky jsou internovaný v ložnici, kam ti dva nesmí. A ejhle, dneska jsem zjistila, že se naučili otvírat dveře. Jakože, tvl??? 🙈🙈🙈 Někdo nějaké nápady?
❤️❤️❤️
Kde udělali soudruzi z IKEA chybu??🤔🤔🤔 Přísahám, že to je podle návodu a posunout to (ani na jedne straně) nejde. 🙄
S respirátorem máte jako brejlovec dvě možnosti. Buď si brejle sundat a vidět prdlačky nebo si je nesundat a … vidět uplně stejný prdlačky 😎. A třeba takový přecházení rušný ulice za šera nebo dokonce za tmy, to je disciplína jen pro šilence a/nebo sebevrahy. 🙈🙈🙈
Už chápu, proč se ledviňáku někdy říká “kočka”. 🤣🤣🤣
Korporátní IT bezpečnost v praxi. Napřed dostanete nadupaný školení, kde vás naučej, jak identifikovat nebezpečí na síti. Taky se dozvíte, že při testování zaměstnanců až 40% z nich kliklo na odkaz v nastrčeném e-mailu, na který podle zásad IT bezpečnosti klikat neměli. Pitomci!!! Pak se chvíli neděje nic. Po pár týdnech vám v inboxu přistane zpráva, která vás vyzývá, abyste klikli na přiložený odkaz, protože statistiky a kdesi cosi. Adresa se tváří jakože je firemní, ale při bližším zkoumáni zjistíte, že rozhodně firemní není. Patička sdělení (viz foto) vás pak rozseká uplně, protože tohle žádnej soudnej člověk nemůže myslet vážně. Coby poučený zaměstnanec bez dalšího přesunete zprávu do koše. A co byste čekali? No ano, správně, dostanete pojeb, že jste neklikli, protože tam přece bylo napsáno, že to žádnej phishing není a že tedy vám přece mělo být jasné, že tato zpráva a požadavek na klik, je míněn zcela vážně. 🙃🙃🙃
Tak každej spíme nějak, že jo 🤣🤣🤣
Do Velikonoc zbývají ještě 3 dny 🙈. (Jakože ta krabice byla asi tak před 24 hodinama plná.)
A takhle my se teď bavíme … (popisky Buba).
Blbej strom tahleta meruňka. Když jsem extra citlivej na mráz, tak nekvetu jako první, ne??? 🙄🙄🙄
A jak máte strop v kuchyni vyzdobený vy? 🙈🙈🙈
A co udělá váš manžel, když vám přestane fungovat varná deska??? 😮😮😮
Když vám sousedku náhle odvezou do nemocnice, máte s dalšími sousedy na pár dní o zábavu postaráno. Kocouři se nečekané výzvě postavili čelem – 🦮 je zatím nesežrala.
Dík, pánové, za neotřelý redesign takové obyčejnosti jako je krabice kapesnílků. A smrká se do toho jak??? 🤔🤔🤔
Včera jsme v rámci přípravy na tábor s kamarádkama sáhodlouze diskutovaly vikingské tetováni – aby bylo přírodní, nezávadné, splňovalo přísné standardy k použití na dětskou kůži a tak dále – dosaďte si všechny ty požadavky, které hyperstarostlivé matky 21.století často mají, aby se jejich drobečkům náhodou neudělalo bebínko. Mno, načež naše mladá dáma si jen během dnešního dopoledne (během online výuky!!!!) stihla pomalovat obličej fixama (made in China, úroveň toxicity odhaduju tak na 11 z 10) a nabarvit vlasy. Vodovkama! Matky to zkrátka všechno děsně hrotěj, no ne?🙈🙈🙈.
Tohle mi tedy vážně v zimě chybělo – praštěné výletní nápady mého muže. Jako třeba, že se vyráží v sedm večer. Skoropuberťáci samozřejmě scéna, že ani smykem a že jsme zlí rodiče. Ale nakonec šli (především proto, že jsme sice byli ochotní nechat je na chalupě samotný, ale jedině s vypnutou wifinou🙄). Sice to obnášelo sem tam držkování, ale na kopec vyběhli, ani nevěděli jak. A na ten druhej taky. Žádný lidi. Zapadající slunce. Les vonící po dešti. ❤️❤️❤️
Přečtete kapitolu a ta samozřejmě končí v tom nejnapínavějším. A musíte číst dál. Baru říká, že to je návykový. Souhlasím. Miluju tohle společný čtení ❤️. A miluju tuhle knížku ❤️. Už je to 30 let, kdy jsem ji četla poprvé a dodnes ji mám zapsanou jako jednu z nejlepších, co se mi v tomhle věku dostala doruky. Konkuruje v podstatě jen Arthur Ransome. … Dětem vůbec nevadí trochu zastaralejší jazyk (co byste taky čekali od vejlupků, co si už před pěti lety vyžádali Kubulu a Kubu Kubikulu a polovinu času čtení nám zabralo vyhledávání starých slov🙈). … Já čtu, oni u toho kreslí, co je zrovna k příběhu napadá – obrázky jsou stránky do Tam-Tamu … Občas se někdo pozastaví nad tím, že jim čtu (nebo stále pořizuju další a další audioknihy), když už to uměj sami. Ani za nic bych si to nenechala vzít, dokud o to stojej. A jednoznačně vidím, že ve vlastním čtení je to podporuje, i když to na první pohled vypadá nelogicky. Čtete čtenářům???
Prosim vás, já jsem prdlá. 🙄 Dojímají mě houkající sanitky, protože si vždycky představím toho nešťastníka, kterýmu zdravotníci třeba právě zachraňujou život. A říkám si, jaký máme štěstí, že máme takovou zdravotní péči, jakou máme. … A včera jsem se dojímala v Národním očkovacím centru. Frčí to tam, jak skvěle namazaný stroj. Ani takový nedovtipa jako já nemá možnost se ztratit nebo něco blbě pochopit. Od vstupu do budovy do ukončení úkonu uplynulo přesně 5 minut. Přestože jsem šla večer a museli mít za sebou dlouhou šichtu, všichni byli hrozně milí. DĚKUJU! … Češi❤️ dokážou zvládnout spoustu věcí a ne, že ne. Manžel byl týden přede mnou, takže už “máme čip” oba. Nad mým dotazem, jak se říká sexu mezi dvěma androidy, se zamyslel jen krátce: “Že by connection?” 🙃🙃🙃
Dnes jsme měli nečekaný večerní program. Barunka s kamarádkou našly stračí mládě. Dost dlouho ho pozorovaly, aby bylo jasné, že i když žádné evidentní zranění nemá, vůbec se nesnaží poskakovat nebo poletovat. Poučeni od @hajnyzmakova (díky za osvětu❤️) jsme ale NEJPRVE kontaktovali záchrannou stanici, abychom se ujistili, že je skutečně třeba mrňouse zachraňovat. Prý ano. Zřejmě vypadl z hnízda a je ještě moc malý, aby přežil. Takže místo plánované cesty ke kamarádům, jsme absolvovali neplánovanou cestu do @zachranna_stanice_hl.m.prahy , kde se ho ujali. Děkujeme 🙏🏻.
Čtenářský kroužek Maty & máma in the park. Love it❤️. Zatímco já dám dvě stránky skvělého (ale hutného a na pozornost náročného) textu, on jich sjede ze svého Klubu tygrů deset. Barunka se proháněla s kamarádem, ale teď narušuje naši čtenářskou idylku, protože kamarád už šel domu a ona prudí, abychom se jí věnovali a nečetli furt 🤣. Jako by nestačilo, že nás žerou komáři 🙄. Cítím, že na její knihomolské dráze bude ještě třeba lehce zapracovat.
Říkejte mi Dlouhý John Silver (tedy aspoň co se příštích šesti týdnů týče). 🙈🙈🙈 Důrazné doporučení veterináře bylo, abychom na něj dohlédli, že se nebude pokoušet o žádné kaskadérské kousky, dokud si na tu dlahu nezvykne. Jasně, pane doktore, děláme, co můžem! Zatím se jen tak trochu přizabil, když se z prkna, které jim vede z balkónu na zahradu, pokusil jako zkušený parkurista seběhnout tak, jak je zvyklý. Dřív, než mu v tom kdokoli z nás stihl zabránit. Málem si přitom zlomil druhou. Prostě pan Kamikazi.
Pokud se z tábora chcete dozvědět víc, než jen: “Dojeli jsme dobře.” 🙃
Výstražná cedule na dveřích pokoje něžné dívenky. 🙈 Tak bacha na ni!
No comment … 🙈
Felisterapie v praxi. Touhle dobou už jsme měli být kdesi na hranicích mezi Rakouskem a Slovinskem, kochat se Alpami a užívat si konečně společnou dovču všichni čtyři. Měli no. Nejsme. Jsme doma, protože Matyáš se ráno vzbudil s bolehlavem, horečkou a zvracením 🙈. Takže Kami se ujal role terapeuta a masíruje, kdedoli a cokoli, že to snad zabere. A že on to fakt umí.
History park Ledčice doporučujeme všemi deseti.
Když chcete péct oběd a zapnete troubu, přičemž zapomenete, že jste tam předtím schovali před kočkama plastovou mísu s popcornem 🙈🙈🙈.
A jaký plyšáky maj v posteli vaše děti? 🙈🙈🙈
Ještě zpětně Maker Faire Prague 2021. Barunka napřed nechtěla tam (protože to je přece jen pro kluky, ne asi🙄). Pak jsme ji pro změnu zas nemohli dostat domu. Bylo to super. Nejvíc se líbilo obří vzduchový dělo a stánek ČVUT Praha. Ani jedno jsem v tom zaujetí nestihla zdokumentovat 🙄.
Minulou středu: Děti jsou objednané na preventivní prohlídky na čtvt na čtyři. Ráno jim kladu na srdce, aby se ze školy nikde necouraly. Ve třičtvrtě ještě nejsou doma. Trochu znejistím. V celou už lehce panikařím a volám do ordinace, že teda nestíháme a že se moc omlouvám.
Sestřička trochu zaskočeně: “Ale já vás tu mám až na čtvrt na čtyři.”
Já: “No však právě. My to za těch 15 minut nestihnem.”
Sestra opatrně (jakoby mluvila s mentálně retardovaným): “ Ale to je až za hodinu a čtvrt.”

Dneska: Pes si večer cosi provedl s tlapou a je třeba jet s ním k veterináři. Ten ordinuje od devíti. A proto už od osmi mrznu v autě před ordinací, šťourám se v nose a opakuju si hodiny.🙄🙄🙄
Naše nejoblíbenější záchranná stanice v Makově dnes. Nejlepší byly naspeedovaný veverky … a tulící se puštík s kalousem … a poštolka na ruce … a bukač, o kterým Matýsek říká, že vypadá jako Concorde při startu … a zamračený luňák … a mazlivý kocour … a … no prostě zajeďte se k nim podívat. ❤️❤️❤️
Prý měla být vidět polární záře. Tak jsme po setmění vyrazili na rozhlednu. A nebyli jsme sami. Docela slušně ujetá párty ve výšce 50 metrů nad zemí uprostřed lesa. Bylo vidět velký prd a největší atrakcí byla Izz s čelovkou kolem krku, kterou děti zdrogovaly listím dubu, lítala jak splašená a několikrát hrozilo, že si břinkne hlavou o kovovou konstrukci věže. Nikdo nespadl, ani se v lese neztratil. Pes v autě po cestě dom vytuhnul stejně jako Buba. Ani teď o několik hodin později záře stále není v Čechách k vidění. Ale neva. Po dlouhé době nikdo nefrflal, že se někam jde. Na kopec vyběhli rychlostí blesku a na rozhlednu dokonce 2x po sobě. Potmě. Záři neviděla ani žádná ze spřátelených posádek v Úvalech nebo Harrachově. 🤦🏻 Byl jste se někdo zkoušet dívat? A viděli jste něco víc než tmu?
Poslední dobou mě ti dva nutěj hrát po večerech AOE. Historickou verzi 20 let starou, kterou jsme kdysi pařívali s manželem. Zatímco Matýsek zkušeně velí obřím armádám a řeže protivníky hlava nehlava, Barunka opečovává každou ovečku a chraň bůh každýho, kdo by jí zabil koníka (rozuměj vojáka na koni). ⚔️⚔️⚔️
10 minut čistě povlečená postel … 🤦🏻🤦🏻🤦🏻
Jsem tu jediná matka, kterou ten sníh každej rok znovu překvapí? Pes bundu má. Ale to je tak to jediný. Jedno dítě nemá sněhule, druhý zas oteplováky. 🤦🏻🤦🏻🤦🏻 Ne že by jim to nějak zásadně vadilo.
Toto už tu dlouho nebylo 🤦🏻. Rozbitý sklenice a psí tlapky, to moc nejde dohromady. Takže v tlapce stehy, v hlavě kocovina a nařízené dva týdny klidu. By mě zajímalo, jak (až odezní narkóza) udržíme tohodle pošuka v klidu 🤦🏻🤦🏻🤦🏻.
Chcípákovo zátiší. Jop, enjoying C+. Jupiaeeeee, smradi holt nenosej ze školy jen známky a vši 🤦🏻.
Probrala jsem se z paracetamolovýho opojení a zjistila, že Vánoce se mezitím poněkud přiblížily. Tak dneska aspoň přáníčka (nezabila jsem je u toho). Zitra možná dojde na ty dvě kila těsta na linecký, co už týden čekaj v lednici.
Malej, křivej, ošklivej … ale náš. 🎄 A pokud ho zvěř nechá naživu🤞🏻, poputuje s námi na chalupu, kde z něj třeba jednou vyroste velkej, rovnej a krásnej.
Co tyhle dvě spolu ještě vymyslej??? 🤦🏻🤣🤣🤣
Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Fotodeník, Matyášek, Naškrábáno | 6 komentářů

Občas sami doma

Chceme s mužem na procházku se psem. Děti klasicky frfňají, protože pohyb a zima a erupce na Slunci. Necháváme je tedy doma, ale manžel odpojuje internet, což ty dva trochu rozladí.

Po 30 minutách zpruzeně volají, že se nudí a kdy už jako přijdem. To se opakuje v pětiminutových intervalech asi čtyřikrát. Pak je zničehonic klid.

Po další hodině a půl volám já jim, protože je mi to divný.

„Mami, teď prosím tě neruš, děláme palačinky.“

Zatímco mě naskakují představy dětí opařených vroucím olejem, můj drahý si představuje tu spoušť, kterou jejich kuchařský dýchánek způsobí v naší kuchyni. Podvědomě a aniž bychom se domluvili, zrychlíme tempo směrem k domovu.

Načež se ztratíme. Trvá nám dobré dvě hodiny, než se dostanem domů (pokud vám přijde divné, že dokážeme zakufrovat v rodném městě při venčení psa, pak vězte, že procházky s mým mužem nejsou z kategorie „běžné“ – to, že jsme ten den ušli nějakých 16km přes 5 pražských obvodů, mluví asi za vše).

Nejenže žádné dítě neutrpělo újmu, ale v kuchyni je vzorně uklizeno a navíc máme na stole voňavé, centimetr tlusté palačinky, včetně čerstvé šlehačky.

Asi bychom jim tu wifinu měli vypínat častějc. (Až ex post jsme zjistili, že ji dokázali hacknout.)

o o O o o

O dva týdny později.

Vyrážíme na nákup. Děti opět zanecháváme doma svému osudu.

Po hodině volá naprosto nepříčetná Buba, že jí bratr leze na nervy a že máme okamžitě dorazit domů a zjednat pořádek, jinak ho zabije.

Po další půhodině, mi přijde na telefon toto:

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek | 4 komentáře

Rolling! Quiet, please!

Jednoho říjnového odpoledne mi volá chovatelka, že filmové studio shání štěňata dalmatinů do vánoční reklamy, že to bude veliká sranda a co my jako na to. Točit s naším psem? Který umí ledatak všechno seržat, zprasit nebo rozcupovat? Spadla z jahody na znak?

„Bude tam i Izzinčina sestřička,“ láká mě mimo jiné. Tak teda jo, no …

Před odjezdem Izzie pečlivě myju, protože je standardně jako prase.

Vyzvedne nás týpek, kterýho bych se v noci bála potkat sama. Trochu řeším, jestli s ním fakt nastoupit do auta. Nakonec se tedy odhodlám. Po cestě vyklopí, kdo je zákazník, a mně málem vypadnou oči z důlků. Všechno top TOP secret.

Štěněcí ségra je super a její panička díkybohu taktéž. Vypustíme psice, aby se proběhly. Do 30 vteřin mají obě bahno až za ušima. Volají nás urgentně na plac. Rychle ty dvě utíráme aspoň papírovými kapesníky, což je pochopitelně k ničemu.

Pak hodinu čekáme na chodbě a nic, jakože vůbec nic, se neděje. Welcome to Barrandov!

Konečně přijde aspoň pátá asistentka druhého pomocného režiséra a vysvětluje nám, že si představují malá štěňátka napřed roztomile vykukující a následně ještě roztomileji vyskakující z dárkové tašky pod vánočním stromkem.

Trochu ji zaskočí, dvě věci. Zaprvé obě „malá štěňátka“ jsou minimálně dvakrát větší než taška, kterou má k dispozici. Zadruhé nevydrží ani pikosekundu sedět na jednom místě a vzájemně do sebe neustále hryžou.

Jdeme na plac. Tam je mezinárodní tým mluvící nejméně třemi jazyky. A krom herců taky VĚC, jejíž hodnota je (prý) absolutně nevyčílslitelná. Smějí se jí dotýkat pouze dva speciálně vyškolení pánové v bílých rukavičkách.

A k téhle vzácnosti chtějí do vzdálenosti necelých 20cm posadit mého zapraseného hyperaktivního psa. Bez vodítka!!!

Režisér pravděpodobně nikdy neviděl štěně. Jeho představy se totiž totálně míjeji s tím, co reálně zvládnou velmi dobře vycvičení dospělí psi. Natož psi čtyřměsíční a s vlastním názorem na nácvik poslušnosti, jejichž jediným zájmem je, se vzájemně mordovat do mrtva.

Točíme. Izzie jakž takž spolupracuje pouze proto, že ji herci nastřídačku bez ustání futrují pamlsky. Takže místo toho, aby roztomile štěnila do kamery, zuřivě jim olizuje makeup a očuchává kapsy.

Maskérka omdlívá. Kostymérka šílí, protože všude jsou chlupy, a při každé stopce objíždí všechny takovým tím lepícím válečkem.

Izzie čuchne samozřejmě i k té VĚCI a celý tým naráz zatají dech. Pánové v rukavičkách prodělávají menší psychický otřes. Já s nimi. V hlavě mi běží kalkulačka, ale i bez ní je mi jasné, že naše pojistka na blbost tohle rozhodně nepokryje. A řvěte na ni, když se nesmíte ani pohnout. Neolízla to. Ufff.

Z tašky se samozřejmě nevyskakuje. Ale roztomilá byla, to zas jo.

Ta VĚC vykukuje za Izzinčinou hlavou (a údajně stojí asi tak 10x víc, než náš dům).

PS: Kdyby Vás zajímal výsledkek, kukněte na 2 vteřiny slávy naší slečny.

Rubriky: Co přinesl den, Naškrábáno | 3 komentáře

Přečteno

Andělská hra (Carlos Ruiz Zafón)

Druhá kniha ze série Pohřebiště zapomenutých knih. Ta první – Stín větru – se mi líbila hodně, a tak jsem se na tuhle hodně těšila. A byla trochu zklamaná. Na DK řada čtenářů knize vyčítá rozvláčnost. Ta mi nevadila. První díl byl možná trochu míň ukecaný, ale taky se děj odvíjel svým vlastním tempem, které nabíralo na rychlosti až postupně. Jenže zatímco na konci první knihy do sebe vše zapadne a zápletkly jsou vysvětleny, tady se tak nestalo. Nebo jsem to tedy úplně nepochopila. Možná se vysvětlení skrývá v dílu třetím (a možná taky ne), ale od dalšího čtení mě to spíš odradilo, než že bych byla motivovaná ho hned zhltnout. Zafón píše krásně tajemné (až strašidelné) prostředí Barcelony si živě dokážete představit, postavy jsou celkem uvěřitelné (i když ne vždy sympatické) a celkem neotřele vystavěný příběh vás vtáhne. Jenže pak je najednou konec a já měla pocit, jakoby část knihy chyběla. Nevím, vážně nevím, jestli se přemluvím k pokračování. Nečetl jste někdo dál? Poradíte?

Hodnocení: 7/10

Mlčící fontány (Ruta Sepetys)

Jedna z mých velmi oblíbených spisovatelek. Dvě předchozí knihy Sůl moře a V šedých tónech jsem zhltla na posezení a ještě dlouho ve mě rezonovaly. Tady ale opět malinké zklamání (nebo moc velká očekávání). Knížka se odehrává ve Španělsku za dob Francova režimu. Potud super, o téhle době toho moc nevím a běhal mi mráz po zádech z některých (vlastně z většiny) věcí, které byl režim schopen páchat na vlastním obyvatelstvu. Dozvíte se toho hodně, často i věci, které je možná lepší nevědět a rozhodně vás to namotivuje si tuhle dobu nastudovat trochu víc do hloubky. Co do čtivosti, je knížka slabší než ty dvě, co jsem četla. První polovina se trochu vleče, dost dlouho trvá, než se vpravíte do složitého příběhu, druhá ubíhá výrazně rychleji. Největším kamenem úrazu je ale příběh dvou hlavních hrdinů. Který je totálně předvídatelný a až protivně banální. SPOILER! Ano, Sepetysová používá „jistý druh konců“ a dá se (od začátku) předpokládat, jak to celé dopadne. Nicméně tady mi přišlo, že to vyloženě odbyla. Vlastně v nejdramatičtějším a nejzoufalejším okamžiku to celé utne, aby následně celý děj posunula o řadu let dopředu, kde je najednou vše jakoby mávnutím kouzelného proutku vyřešeno. Škoda.

Hodnocení: 7/10

Vytěženej kraj (Veronika Bendová)

Česká „roadmovie“ po Ústeckém kraji. Potenciál skvělý. Tuhle oblast trochu znám neb v ní máme dlouhá léta chalupu a jeho historie (i současnost) jsou ukrutně zajímavé. Ale Bendové jako by se toho pro knihu vůbec nepodařilo využít. Příběh by se v podstatě mohl odehrávat naprosto kdekoli. Chvílemi vám připadá, že čtete cestovatelského průvodce, který vás ale vůbec nedokáže k návštěvě zlákat. V podstatě jen nezáživně připomíná to, co znáte ze školy, například zaniklý starý Most, z něhož se stěhoval jen kostel, opuštěné doly, apod. Navíc vám v něm neustále překážejí uplně pitomě se chovající hlavní protagonosté. On nemastný neslaný trouba, který si nechá tak nějak všechno líbit, ona, s prominutím, extrémně nesympatická kráva. Vůbec nechápu nominaci na Magnesii literu (možná za ní stojí právě ten nápad s místem), dočteno jen proto, že to bylo krátké.

Hodnocení: 6/10

Lustr pro Papeže (Jan Tománek)

Příběh z komunistických lágrů, kde se ocitnete ani nevíte jak dřív, než napočítáte do pěti. Pro mě osobně nikterak přepkvapivé ani objevné, co do předkládaných informací. Ani na mě popravdě řečeno nepůsobila tak mrazivě a nezůstala v hlavě nějak extra dlouho, jak popisují někteří čtenáři na DK. Popisuje hrozné věci, to ano, ale nezasáhlo mě to až tak, jak bych čekala. Každopádně důležité čtení. To, aby se nezapomnělo, co předchozí režim dokázal a jak moc je jedinec proti zvůli systému bezmocný. Knížka je relativně krátká, vcelku čtivá. Na nic si nehraje, prostě podává výpověď o životě jednoho mukla.

Hodnocení: 7/10

Hyde Park Civilizace 2 (Daniel Stach, Gabriela Cihlářová)

Určitě znáte z obrazovek – extrémně zajímavé rozhovory s lidmi z různých oborů i koutů světa, které vede (podle mě) jeden z nejlepších moderátorů, jaké vůbec ČT má – Daniel Stach. Každý z rozhovorů je úplně jiný a přesto vás každý svým způsobem dostane. Mě úplně nejvíc horolezec Jamie Andrew, jenž díky omrzlinám přišel nejen o ruce i nohy, ale i o nejbližšího přítele, a Eliyahu Rips, který šel ve stopách Jana Palacha, jen narozdíl od něj svůj čin přežil. Tohle vám prostě v hlavě zůstane. Včetně fotek, drobností ze zákulisí a QR kódů odkazujících na jednotlivá videa. Za mě vynikající. (Dvojkou jsem začínala proto, že jedničku Ježíšek nesehnal. Ale už čeká v knihovně.)

Hodnocení: 10/10

Raději zašílet v divočině (Aleš Palán)

A tohle byla taky pecka. Opět rozhovory – osmkrát povídání s lidmi, kteří se uchýlili na Šumavu, kde v samotě více či méně žijí mimo „systém“. Někteří ze samotářů jsou tak trochu cvoci („A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom cvok?“). Ale kniha nabízí osm překvapivě čtivých (čteno víceméně na jeden zátah) a nečekaných pohledů na život, kdy v každém z nich můžete najít inspiraci. Ne nutně v tom smyslu, abyste se hned odstěhovali do divočiny, ale k tomu, jak nahlížet na život. I když já jsem chvílemi některým z nich tak trochu záviděla a začala do manžela rýpat, že si na důchod pořídime pozemek a maringotku :). Vše doprovázeno mnoha fotkami Jana Šibíka. Na křídovém papíře – radost nejen číst.

Hodnocení: 10/10

Jako v nebi jenže jinak (Aleš Palán)

Pokračování. To samé v bledě modrém, jen samotáři byli tentokrát z celé republiky. A fotky jsou od Johany Pošové (ty se mi líbily dokonce víc než Šibíkovy).

Hodnocení: 10/10

DobroDruhům (Tereza Ramba)

Tereza Ramba (Voříšková) je jedna z mých nejoblíbenějších českých hereček a zároveň jedna z 5 showbyznysových celebrit, které sleduju na Instagramu. To znamená, že mám její život a způsob vyjadřování trochu „načtený“. To je pro knihu docela zásadní předpoklad. Je to totiž jakýsi cestovatelský deník (nikoli průvodce nebo něco podobného), kde člověk ne zcela znalý pozadí příběhů může trochu tápat, jak to ta holka vlastně myslela a mít pocit, že knížka je divná nebo zmatená. Mně se ale líbila hodně, a to právě díky své zvláštnosti a jakési niternosti, kterou cítíte z každé stránky. Tereza nepíše proto, aby se vám to líbilo nebo abyste to „nějak“ pochopili. Píše pro pocity, které v ní cestování světem (a životem vůbec) vyvolává, a které chce předat dál. Spousta fotek, neotřelé grafické zpracování.

Hodnocení: 9/10

Můj úžasný život (Ondřej Kundra)

Výjimečný život výjimečné ženy. Přiznávám bez mučení, že jsem o jejím příběhu měla před čtením knihy jen velmi! povrchní znalosti. Přesto jsem se udržela a wikipedii studovala až po přečtení. Příběh sestavený dlouholetým novinářem Respektu byl pak výrazně napínavější. Paní Meda je obrovská osobnost, která v životě prožila mnohé, ale nikdy (aspoň pokud mohu soudit) ne ve vleku událostí. Sama si šla vždycky za svým s neuvěřitelnou tvrdohlavostí (a možná i správnou dávkou drzosti) a dokázala pro české malířství udělat tolik, jako málokdo. Velmi inspirující.

Hodnocení: 9/10

Mé nepálské lásky (Michaela Guatam)

A ještě jedna životopisná – příběh obyčejné české holky, která se zamilovala do Nepálu, postavila si hlavu snad proti celému světu a všem neúspěchům navzdory se rozhodla na vlastní pěst podporovat vzdělávání nepálských dětí. Ta cesta byla hodně dlouhá, místy dost strastiplná (ať už Michaele házel klacky pod nohy život nebo ona sama – na několika místech jsem si říkala, že musí být úplný blázen a zkoušela si představit, jak bych reagovala, kdyby s podobnými spasitelskými nápady přišla moje dcera), ALE nakonec korunovaná zaslouženým a v zásadě už nečekaným úspěchem. Obdivuju takovéhle šílence, kteří si dokážou vydupat a uhájit to, čemu věří. Já bych to bývala vzdala asi tak na straně 20. Přitom autorka nikterak nezastírá vlastní omyly a chyby, to je velmi sympatické. Už jen pro to je zajímavé si knihu přečist.

Hodnocení: 8/10

Myšlenky za volantem (Marek Eben)

Oddychovka na hodinku až dvě. Přesně taková jakou od jejího autora čekáte – vtipná, laskavá, skromná a kultivovaná. Nečekejte za tím žádnou velkou literaturu, kterou se ani nesnaží být. Lze číst napřeskáčku i s delšími pauzami, ale stejně to dáte na jeden zátah, protože kapitolky jsou krátké a pokaždé, když nějakou dočtete, řeknete si: „tak ještě aspoň jednu“.

Hodnocení: 8/10

Život na lednici (Alice Kuipersová)

Tahle knížka mě zaujala svojí formou – pouze vzkazy, které si matka s dcerou nechávají na lednici, protože se doma míjejí. Hned jsem si vzpomněla na dokonalé Nebezpečné známosti (byť dějově a nakonec ani literárně nemají s touto knihou nic společného) a po knížce v knihovně sáhla. Je to trochu křečovitý pokus o předání jednoduchého životního moudra. Naštěstí docela kratičký. Nic moc, co by mi zůstalo v hlavě déle než do druhého dne.

Hodnocení: 6/10

Sama sebou (Jojo Moyesová)

Louisa Clarková opět na scéně. Třetí díl není zdaleka tak dobrý jako první, ale je lepší než dvojka. Moyesová píše čtivě a zábavně, takže jí promíjím to, že konec si od začátku domyslíte. Ale opět nečekejte nic hlubokomyslného. Pohodové, místy vtipné, letní čtení.

Hodnocení: 7/10

Na shledanou v Paříži (Irena Jirků)

Za zbytečně kýčovitou obálkou se skrývá ještě jedna rozhovorová – 25x povídání se současnými francouzskými spisovateli a spisovatelkami. Ale jak už podtitul napovídá, není to jen o psaní. Pokud jde o francouzskou literaturu, skončila jsem kdesi u Victora Huga a dál temno. Fakt si nevybavuju žádnou knížku, kterou bych četla, a napsal ji Francouz žijící v posledních 100 letech. Ostuda. Tím víc to pro mě ale bylo zajímavé a nové. Několik autorů/titulů jsem si poznamenala na svůj must read seznam. Moc příjemné a osvěžující čtení. Pokud vás zajímá francouzská kultura, směle do toho.

Hodnocení: 8/10

Naslouchač (Petra Stehlíková)

„Originální česká fantasy“ hlásají velmi nadšené recenze i čtenáři. Kamarádka, která mi knížku koupila k narozeninám, z ní byla opravdu velmi nadšená. Já vám nevím. Fantasy čtu spíš míň než víc, takže nedokážu originalitu příliš posoudit, ale mě knížka zas až tak nechytla. Příběh odehrávající se v lehce apokalyptické Evropě budoucnosti je určitě zajímavý, ale zaprvé mi docela dlouho trvalo, než jsem se v novém světě plném nových termínů zorientovala, zadruhé jsem občas měla pocit, že neplyne tak hladce a logicky, jak by měl. Někdy se (především) hlavní hrdinka chová úplně nelogicky prostě proto, že je potřeba, aby se něco konkrétního stalo. Například, přestože je většinu příběhu spíš strašpytel, najednou se beze strachu (a bez hlubšího vysvětlení proč) vydá sama do černočerné noci, kde se skrývá strašlivé nebezpečí. Takových momentů jsem v knize našla víc a hrozně mě štvaly. Ale vymyšlené je to celkem dobře, a evidentně jsou následující díly série promyšlené dopředu, což hodně oceňuju. V knihovně mám připravený 2. díl a dříve nebo později se k němu určitě propracuju.

Hodnocení: 7/10

Sestry B. (Milena Štráfeldová)

Já miluju Milenu Štráfeldovou. Výborně zpracovaný život Lídy Baarové a především její (mnohem méně známé) sestry Zorky Janů na pozadí historických údálostí, které hýbaly celým světem. Dozvíte se toho tolik! Taková wiki, ale výrazně čtivější a podrobnější. Jak těžké/snadné je být herečkou v době, kdy vám u nohou leží celý svět ovládný nepřítelem vaší země? A jak těžké je být mladší sestrou takové herečky a stát chtě nechtě neustále v jejím stínu (někdy dost temném)? Vynikající, jako vždy. Štráfeldová ani tentokrát nezklamala. Pokud už jste od ní něco četli a líbilo se, tohle bude taky.

Hodnocení: 9,5/10

Láskožrout (Hana Hažíková)

Prvotina „kolegyně“ z kurzu tvůrčího psaní (proto jsem si ji vybrala). Příběh 14leté Romky Brendy, která bojuje s pubertou, s rodiči i s kýmkoli ve svém okolí bez ohledu na to, jak moc špatně/dobře to s ní dotyční myslí. Bojuje se životem tmavého člověka, který je v bílé společnosti automaticky outsiderem. Člověka, v jehož životě bylo už od prvopočátku všechno špatně. A příběh Jany, mladé (bílé) ženy, která se rozhodne Brendu doučovat a později i zachraňovat. Vyprávění je poměrně schematické a od první chvíle spěje k takovému (jednoduchému) konci, k jakému spěje (byť jsem celou knihu doufala, že to dopadne jinak – spíš z literárního hlediska než proto, že by mi hlavní hrdinka tolik přirostla k srdci). Nicméně docela hezky ukazuje způsob, jakým mohou mladí lidé v podobných situacích uvažovat. Z první ruky vím, že autorka vycházela z vlastních zkušeností z práce s problémovou mládeží a byť příběh jako celek je vyfabulovaný, jednodlivé jeho části se děly, dějí a dít budou. Celkově kolem a kolem se mi knížka v zásadě líbila, nicméně na to, jak zajímavé téma zpracovává, ve mě vlastně nevzbudila žádné větší emoce.

Hodnocení: 6,5/10

Tlouštíci hoří rychleji (Caitlin Doughtyová)

Zato tohle ve vás vzbudí emocí, že se nestačíte divit. Reportážně podaný osobní příběh zaměstnankyně amerického krematoria. Knihy o smrti a postojích společnosti k ní (myslím ty zařazené do literatury faktu) mě docela přitahují. Je to téma, které v sobě dlouho řeším a rozhodně ho nepovažuju za tabu. Naopak, jen houšť, prosím. Každopádně tahle je překvapivě opravdu velmi vtipná (několikrát jsem se řehtala nahlas) a místy docela drsná. Někteří čtenáři jí vytýkají přílišnou morbidnost, kterou k sobě autorka jen poutá pozornost. Nemyslím si. Nepůsobilo to morbidně nebo nechutně, byť z některých pasáží se mi zpočátku ježily chlupy na krku. Jenže pak se zamyslíte a zjistíte, že Doughtyová nechce šokovat, prostě vám jen do těch nejmenších detailů popisuje, jak to v pohřebnictví chodí. Přišlo mi to ohromně zajímavé.

Hodnocení: 9/10

Ostny a Oprátky (Jiří Padevět)

Jedno veliké ACH! už jsem tu zmiňovala jinou Padevětovu knihu Sny a sekyry. Tak tohle je v podstatě to samé, jen zpracovává jiné události. Útlá knížečka, mikropříběhy na jednu stránku, pojednávající většinou o zcela obyčejných věcech. Přitom odkazující k více či méně zásadním událostem naší i evropské historie. Přečtete a pak dumáte, k jakému příběhu se vyprávění vztahuje. Někdy (ale překvapivě méně často než byste čekali) je to jasné hned. Mnohem častěji musíte chvíli hledat a skládat to všechno jako puzzle. Dokonalé, funguje to skvěle. Protože ta detektivní práce vás pohltí a místo jedné krátké stránky jich přečtete deset a wiki nebo google vám pořád nabízejí další a další odkazy, pod nimiž se skrývají neméně zajímavé lidské osudy. Must read.

Hodnocení: 10/10

Nebe nad Jemenem (Tomáš Šebek)

Tomáš Šebek – můj oblíbený superhrdina. O jeho reportážích z misí s Lékaři bez hranic už jsem psala několikrát (Africká zima a Mise Afghánistán). Tahle je z Jemenu a z celé řady se nijak zásadně nevymyká – v deníkových zápiscích popisuje celou misi téměř den po dni. Je to hodně doktorské, chlapské a lidské. A taky vtipné bez ohledu na to, jak šílené věci jsou v knize popisovány. Líbila se stejně jako ty ostatní.

Hodnocení: 9/10

Ženy, co se nedaly (Ivana Peroutková)

Na tuhle knížku jsem se fakt těšila, ale žádné velké ááách se bohužel nekonalo. 25 příběhů českých žen, které si šly za svým. Obzory vám určitě rozšíří, ale to udělá wiki taky a tady po pravdě řečeno nenajdete vůbec nic navíc. Přestože osudy snad všech osobností v knize zachycených musely být extrémně zajímavé (ať už v pozitivním, či negativním smyslu slova), autorka předkládá jen suchopárné životopisy, navíc psané lehce zmateným stylem. I když stránky ubíhají celkem rychle (především díky velikosti použitého fontu), na konci vám v hlavě nic moc nezůstane, vlastně žádný velký příběh a většina jich splývá do podivného guláše. Škoda.

Hodnocení: 6,5/10

Průmysl lži (Alexandra Alvarová)

Poslední dobou se z osobních pohnutek poměrně hodně zajímám o téma dezinformací (i když bych byla výrazně raději, kdybych to dělat nemusela). A tahle knížka se pokouší osvětlit původ části z nich. Saša Alvarová se v ní zaměřuje především na vysvětlování mechanismů fungování (ruské) propagandy, cesty jejího šíření a způsob, jakým ovlivňuje naši mysl. Názory autorky znám už nějakou dobu (především díky podcastu Kanárci v síti), takže mě nijak zásadně nepřekvapily ani svou možná šokující povahou, ani jistým černobílým viděním světa, možná dokonce lehkou paranoiou (sama autorka o sobě v rozhovorech přiznává, že už je pravděpodobně lehce paranoidní). Ale když se oprostíte od narativu, že „úplně za všechno může Rusko“ (což musíte, protože jinak by vás to mohlo dost vyděsit a navíc to prostě není pravda), je kniha zajímavá a určitě stojí za přečtení. Nesouhlasím úplně se vším, ale se spoustou poznatků (bohužel) ano.

Hodnocení: 8/10

Úplně cizí lidé (Liane Moriarty)

Jedna z těch spíše průměrných knih od Moriarty. Pojednává o speciálních lázních uprostřed ničeho, kam si velmi pestrá skupinka hostů přijíždí užít svůj pobyt. Anotace ve vás může vzbudit až lehce hororové mrazení, ale tak dramatické to zase není. Ostatně je tu klasický moriatyovský syžet, kdy první polovinu knihy nevíte vůbec nic, pak začínáte lehce tušit a na konci je všechno trochu jinak. Jako vždy dobře vykreslené a uvěřitelné charaktery postav i jejich vzájemných vztahů. Přestože je každý z hrdinů úplně jiný, v některých chvílích každému z nich aspoň trošku rozumíte. A to je přesně to kouzlo autorčiných knih.

Hodnocení: 7,5/10

Vinnetou 1. (Karel May)

Ani v téhle sérii nechybí Mayovka (s ilustracemi od Zdeňka Buriana). Tuhle knížku asi netřeba představovat, protože i pokud jste ji nikdy nečetli, film jsme určitě viděli všichni (několikrát). První díl se s filmem ještě obsahově víceméně shoduje. Poprvé jsem ji četla asi ve třinácti letech. Tehdy mě úplně okouzlila. Dnes s odstupem času je samozřejmě evidentní, jak naivní celý ten příběh je. Ale tááák pěkný. A v hlavě vám samozřejmě automaticky naskakukují tváře Pierra Brice a Lexe Barkera (dámy, která z vás toho vysokého blonďáka v dětství nemilovala?). Což ani v nejmenším nevadí. Návrat do dětství jak vyšitý.

Hodnocení: 9/10

Introvertka v hlučném světě (Debbie Tung)

Roztomilý komiks o tom, jak se někdy cítíme my, sociální otevřeností a sebevědomím méně obdaření ve světě plném extrovertů. Oddech na půl hodinky, vtipné a trefné – ano, milí extroverti, FAKT jsme tak trochu divní a bojíme se cizích lidí. Navíc (pokud je to tedy taky tak trochu o vás) zjistíte, že se svými pocity nejste sami. A to je velké plus.

Hodnocení: 8/10

Smrtící bílá (Robert Galbraith)

Kdo už se pročetl až k tomuhle dílu, tak nepotřebuje žádné komentáře, protože tohle už je taky klasika. Detektivní zápletka dobrá, vrah mi fakt hrozně dlouho nedocházel, i když ze zpětného pohledu samozřejmě mohl. Ale o detektivku v téhle sérii zas až tak nejde – to víme všichni. Takže pokud vás vůbec netrápí, kam (a jestli vůbec) se nějak dál vyvine vztah mezi Robin a Cormoranem, ani to nečtěte. Ale pokud jste zvědaví a tetelíte se blahem, při sledování jak si k sobě vzájemně nacházejí cestu, tak směle do toho. Tenhle díl se mi zatím líbil ze všech čtyř nejvíc. Dočítáno asi ve dvě v noci, na což už jsem jinak dost stará a většinou to nedělám. Rowlingová je prostě moje srdcovka. (Dostala jsem jako dárek i další díl – Troubled blood – v angličtině. Ale popravdě uznávám, že těch 900 stránek mě trochu znervózňuje. Ne a ne se odhodlat. Četl jste už někdo?) Mimochodem až teď jsem zjistila, že HBO natočilo podle všech čtyř knih velmi povedený seriál C. B. Strike. Sjela jsem ho za týden. Dějově víceméně odpovídá knihám (i když jistým úpravám se scénář samozřejmě nevyhnul), takže tady zklamaní ani překvapení nebudete. Největším plusem jsou skvěle obsazení oba hlavní představitelé a naprosto uvěřitelné jiskření mezi nimi; především Tom Burke v roli Cormorana je prostě excelenetní a okamžitě si ho zamilujete úplně stejně jako jeho románovou předlohu.

Hodnocení: 9/10

Zuzanin dech (Jakuba Katalpa)

Tohle je tak krásně napsaná knížka. Jazyk Jakuby Katalpy je podle mě největším (ne jediným) plusem knihy. Je hodně neobvyklý. Přiznávám, že pokud jde o interpunkci, jsem obecně striktní konzerva a jakékoli pokusy s ní mě v drtivé většině případů hrozně štvou. Tady jsem ale autorce chybějící uvozovky u přímé řeči bez problémů odpustila. Respektive vůbec jsem nevnímala, že tam nejsou. Příběh Židovky Zuzany a jejích dvou přátel Jana a Hanuše, který sledujeme v období několika desetiletí, plyne naprosto samozřejmě a přirozeně. Hlavním tématem knihy je holocaust, ale neméně důležité je i téma moci nad druhým a touha zachovat si vlastní důstojnost i v těch nejšílenějších momentech. Historické události v knize samozřejmě nijak nepřekvapí, osobní rovina je však velmi hezky nepředvídatelná. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl konec (ale třeba kamarádka říkala, že jí se líbil moc). SPOILER! Nevadilo mi, jak kniha dopadla, ani to, co vlastně Zuzana na konci provede – naopak, její čin je zcela pochopitelný, ale rozčiloval mě způsob, jakým to udělala. Při jejím intelektu mohla celou situaci navlíknout výrazně rafinovaněji (zvlášť, když okolnosti tomu nahrávaly) a bez toho, aniž by příběhu to ubralo na dramatičnosti. Takhle si jen zadělala na další trápení. Každopádně autorku zapisuju na seznam „musím si přečíst další její knížky“.

Hodnocení: 9/10

Srdceboly (Simona Monyová)

Příběh Simony Monyové je myslím všeobecné známý z médií – úspěšná spisovatelka zavražděná vlastním manželem poté, co ji roky týral. Úmyslně to sem píšu, protože tahle skutečnost je pro čtení knihy klíčová. Srdceboly jsou totiž poslední knihou, kterou před smrtí napsala. Pokud by k ničemu takovému nedošlo, drželi byste v ruce prostě jen kratičkou novelku o ženě, která není schopná osvobodit se od toxického vztahu se svým mužem. Takhle ale čtete volání o pomoc, zoufalý pokus dát vědět světu, že je něco strašně špatně. Velkou slabinou knihy je, že se nepokouší nijak vysvětlovat pocity hlavní hrdinky. Čtenář, který nemá osobní zkušenost ze vztahu s manipulátorem, pak absolutně nemůže pochopit motivací jejího chování, kdy i přes všechny lži, podrazy a ponižování, stále zůstává s mužem, který je pro objektivního pozorovatele naprosto nepřijatelný. Výsledkem pak je jen neurčitý pocit, že je prostě „uplně blbá“. Pokud takovou zkušenost máte, užijete si knihu výrazně víc. Nicméně, nebýt právě té hrůzy, která v reálu nastala potom, nebyla by kniha ničím, co by mi nějak zásadně uvízlo v hlavě.

Hodnocení: 7/10

Slepé skvrny (Daniel Prokop)

Veledůležitá kniha jednoho z našich předních sociologů, která se zabývá společenskými jevy, které všichni tak nějak přehlížíme, protože se může zdát, že se nás osobně nedotýkají. Opak je samozřejmě pravdou. Prokop vysvětluje, jakým problémům a výzvám česká společnost čelí, aniž by je řešila. Proč by nám nemělo být jedno, že roste počet chudých lidí? Proč bychom neměli přehlížet, že některé regiony naší republiky se pomalu mění v oblasti, kde se nedá důstojně žít? Proč represe nejsou řešením? A mnoho dalších a dalších otázek, na něž v knize najdete odpovědi. Text je to náročný, při pozorném čtení ale většinou dobře srozumitelný. Opravdu must read! Teď před volbami zvláště.

Hodnocení: 10/10

Listopád (Alena Morštajnová)

Tahle knížka nemohla zklamat. Morštajnová je už v podstatě sázka na jistotu. Alternativní historie vývoje po 17. listopadu, která se díkobohu nestala. Sama autorka v nějakém rozhovoru uvedla, že knihu napsala proto, že jí přijde, že se dnes začíná zapomínat, jak strašné „to“ před revolucí bylo a řada lidí si tu dobu idealizuje. Trochu jsem se bála, že ta fabulace bude málo uvěřitelná, ale vůbec. Při čtení mi naskakovala husí kůže a pořád jsem si opakovala: „prosím, ať se nic takového nikdy nevrátí“. Dokonce jsem si musela čtení dávkovat, protože někdy toho bylo moc. V knize se povětšinou neděje nic vyloženě násilného, ale perfektně je vystihnutá ona atmosféra bezmoci a beznaděje bez konce. Zároveň je dobré mít stále na paměti, že totalitní režimy (kterých je po světě stále dost) jsou v podstatě všechny stejné. Ten příběh se mohl odehrávat tady, ale místo toho se zrovna děje třeba v Bělorusku nebo kdekoli jinde. A moc se mi líbil úplný závěr (poslední dvě strany), které dávají naději v tom havlovském slova smyslu.

Hodnocení: 9/10

Najdu odvahu (Lenka Vacvalová)

Lenku Vacvalovou – moderátorku, herečku, ale především ultraběžkyni – už nějakou dobu sleduju na Instagramu. Ta žena je neuvěřitelná. Nejenže naběhá stovky kilometrů v náročných podmínkách, nejenže u toho stále vypadá jakoby právě vyšla ze salonu krásy, nejenže svými charitativními běhy vybírá statisíce na onkologicky nemocné děti, ale ještě vám to celé podá tak motivujícím způsobem, že pokud jste doteď neběhali, určitě o tom začnete aspoň uvažovat. Knížka den po dni popisuje jeden z jejích charitativních běhů po trase SNP prakticky přes celé Slovensko. Nezastírá náročené momenty i selhání, která byste možná jen podle často sluníčkových fotek nečekali. Vacvalová třeba otevřeně popisuje, jak protivná dokázala být na svého přítele, který jí u běhů dělá support. Jak někdy měla chuť se na všechno vykašlat a jak pokaždé našla sílu a především odvahu pokračovat. Čtivé, plné emocí a krásných fotek a velmi, opravdu velmi inspirativní. Zároveň s knihou vznikl i stejnojmenný dokumentární film.

Hodnocení: 9/10

Sláma i hedvábí (Džuniči Saga)

A další nádherná knížka – vyprávění pamětníků o životě na japonském maloměstě z počátku minulého století. Přenese vás v čase i místě do úplně jiné kultury. Japonci jsou opravdu zvláštní a obdivuhodný národ. Velmi pracovití, extrémně skromní, ctící tradice. Dozvíte se spoustu maličkostí (třeba o tradičních japonských účesech, o gejšách, o tom jak vypadal život bohatých obchodníků, ale i těch nejchudších lidí). Zajímavé čtení i tehdy, pokud vás Japonsko nijak zvlášť nebere – trochu jako pohádka a vyprávění dědy s babičkou dohromady. Navíc pěkně graficky zpracované s velmi vkusnými decentními ilustracemi.

Hodnocení: 9/10

Máma milovala Gabčíka (Veronika Homolová Tóthová)

Kdybych vám z celého dnešního seznamu měla doporučit jen jednu jedinou knížku, byla by to tahle. Je to totiž naprostá pecka. Pamatujete se ještě na Dva proti říši? Tak tohle je velmi podobným způsobem zpracovaná kniha, tj. vyprávění založené na detailní znalosti faktů a historických souvislostí atentátu na zastupujícího říšského protektora. Ovšem nikoli z pohledu parašutistů, jak tomu bylo u Jiřího Šulce, ale z pohledu těch, kteří jim pomáhali. Autorka rozvíjí možný milostný vztah mezi Jozefem Gabčíkem a Annou Malinovou – ženou, u níž se Gabčík nějaký čas skrýval. Je to dopředu přiznaná fabulace, sama autorka (stejně jako dcera Malinové) přiznává, že nemá tušení, jestli se ti dva do sebe skutečně zamilovali. A v zásadě o to ani tolik nejde. Knížka je především svědectvím o obyčejných, neuvěřitelně statečných lidech, kteří za svou odvahu často zaplatili životem svým i celé své rodiny. O lidech kteří cítili, že nemohou jen nečinně přihlížet, jak je jejich země ničena a ponižována. Máte pocit, že o tomhle příběhu už nemůžete vědět víc? Omyl. Dozvíte se toho strašně, strašně moc. A rozhodně si připravte k ruce velkou hromadu kapesníků – já plakala snad každých deset stránek.

Hodnocení: 10/10

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | 4 komentáře

TVL, chápete to někdo?

Nedělám to často, ale teď mi to nedá. Ptám se všech, tak se zeptám i vás. Jsem jedinej natvrdlej rodič v týhle republice nebo mi někde něco uniklo? Jak prosím řešíte testování dětí?

Momentálně se ve škole netestuje, ALE ZÁROVEŇ všechny zájmový a sportovbní kroužky (včetně trřeba školního plavání) testy vyžadují, protože míchají děti z různých škol.

Dokud se testovalo ve škole, vyřešilo se to čestným prohlášením. Jenže jak teď? Musíme opravdu 1-2x týdně na testy? Nebo můžu děti otestovat doma testem zlékárny a podepsat si znovu to četsný prohlášení? Nebo?

Co proplácí/neproplácí pojišťovna, neřeším. To mi totiž nedává smysl už vůbec :(.

Díky moc.

Rubriky: Co přinesl den, Váš názor, Výchova a péče | 11 komentářů

Démolition mademoiselle

Skoro rok máme kočky, ze kterých se někonec vyklubali kocouři, ale to je vedlejši. Už jsme si na sebe krásně zvykli. Víme, co od sebe můžeme čekat a s čím naopak nepočítat ani omylem. Mají své potřeby, rituály i manýry. Víme, že v pohodě zvládnou 2-3 dny doma sami, aniž by zbourali dům. Taky že dávají celonoční výlety, aniž by je něco přejelo nebo sežralo. Ráno a večer se přihlásí o gáblík a pokud nechcem, vůbec o nich nevíme. Jinými slovy začala to být nejspíš trochu nuda.

Drouhou možností je, že jsme se definitivně zbláznili. Jinak si nelze vysvětlit krok, který jsme učinili toto pondělí. Totiž pořídili jsme si psa. Přesněji psí holku. Tříměsíční neřízenou střelu, jejíž celoživotní misí bude evidentně zničit nám nejen barák, zahradu a blízké okolí, ale i zruinovat naše bankovní konta. A v neposlední řadě nad vší pochybnost dokázat, že můj muž, který minimálně čtyři roky tvrdošíjně trval na tom, že psa NE!, měl samozřejmě se VŠEMI! svými argumenty NAPROSTOU! pravdu.

Slečna Izzara. Je rozkošná. Tak rozkošná, že v podstatě nemůžeme jít po ulici, aniž by nás co dvacet metrů někdo nezastavoval, aby se na ni přeptal nebo si ji mohl pohladit. Coby komorné/kuchařce/všeobecné posluhovačce královny krásy minimálně středoevropského regionu mi to přijde strašně otravný. Vždyť jí to stoupne do hlavy.
„Já venčím tebe. Když jdu, tak jdeš taky, Když běžím, běžíš. To je jedno, že už nemůžeš. Když se zastavím, tak prostě počkáš, až si to rozmyslím. Třeba půl dne. Chápeš, ne?“

Víc napíšu někdy, až tohle mimino trochu povyroste a nebudeme vstávat xkrát za noc. A taky nebudu muset co 30 vteřin kontrolovat, co kde trhá na cucky. Nebo vytírat loužičky. Případně řešit konflikt kocouři-pes. (Takže tak za pár let odhaduju.)

Milujeme ji. Dalmatin rulez forever.

Rubriky: Co přinesl den, Naškrábáno | 4 komentáře

Chráněno: Barunka – skoro 9

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Chráněno: Matyáš – skoro 11

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Matyášek | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Jak poznávat sousedy? Pořiďte si kočku

Přestože v noci ho bylo několikrát slyšet, nepřišel ráno pan Kamikazi ze své pravidelné noční vycházky. A to prosím jen týden poté, co si doléčil zlámanou haxnu.

To byla krajně neobvyklá situace, protože za normálních okolností se hrne domů rychlostí blesku a dožaduje se snídaně. Kolem desáté jsem začala panikařit a vydala se hledat.

Po chvíli volání jsem ho slyšela zoufale mňoukat z místa, kde se stýkají čtyři zahrady. Bohužel v dost nešťastném úhlu, takže z rohu té naší nebylo poznat, odkud zvuk přesně jde. Jsou tam polorozpadlé zahradní domky a nejrůznější harampádí – spousta míst, kam zvědavé (rozuměj uplně pitomé) pubertální koťě může zapadnout nebo se zaklínit.

Oběhla jsem všechny inkriminované sousedy. S některými z nich jsem mluvila poprvé v životě. Nicméně když jsem byla na jejich zahradě, ten jouda ani nepípnul, ať jsem volala jak chtěla. Snažili jsme se hledat, prolezli ty chatky (pavouků a pavučin mraky). Marně. Připadala jsem si trochu jako idiot. „A opravdu jste ho slyšela mňoukat? To by se asi ozval, kdyby nás slyšel, ne?“

Náš dům je zhruba v prostředku bloku, takže když se potřebujete dostat na zahradu, se kterou sousedíte koncem pozemku, musíte ten blok napřed oběhnout z druhé strany. To v praxi znamená nějakých 300m k těm správným zahradám, a pak zase 300m zpátky.

Situaci – kočka mňouká, obíhám blok, burcuju sousedy, společně hledáme, kočka mlčí, obíhám blok zpět, kočka mňouká – jsme si zopakovali asi čtyřikrát. Pak mi naštěstí Barborčina „adoptivní babička“ půjčila klíče od jejich zahrady, odkud se aspoň do jedné z těch vedlejších dá dostat dírou v plotě.

Strávila jsem pak den tím, že jsem v pravidelných intervalech chodila po cizích zahradách mezi ty boudy, volala, hvízdala, poslouchala a číhala. Vůbec se neozval. Pokaždé zamňoukal jen tehdy, když jsem byla u našeho domu.

Štěstí jsem měla až navečer.

Sedím takhle na bobku v rohu zahrady sousedky Petry (se kterou se sice známe trochu déle než od dnešního rána, ale náš vztah byl doposud spíše korektně rezervovaný) a dle chytrých rad na internetu se pokouším vžít do myšlení kočky „hledejte místa, která vidí zvíře za své výšky cca 20 cm od země a která ho mohou lákat k prozkoumání“. Nic. Až najednou … znáte takový tren pocit, že vás někdo sleduje, že jo? Zvednu hlavu a tam pod stříškou jedné z těch bud sedí to moje chlupatý mimino a čumí na mě jakoby nic.

Asi jsem na něj byla hodně sprostá, protože se dost vzpouzel, když jsem se ho jala zachraňovat. Ale to nakonec vůbec nebylo potřeba. Ukázalo se totiž, že vůbec není nikde zašprajcovaný nebo nějak zraněný. Prostě tam sedí a má ze mě srandu.

Informovala jsem tedy Petru, že jsem ho našla a kde byl a že už nemusej hledat. Pustila jsem vztekajícího se kocoura a on se naoko vydal domů přes plot. Já to musela přece jen malinko oběhnout kolem domu, protože ani díra v plotě není všemocná.

Když jsem dorazila, očekávala jsem kočku u dveří. Nebyla tam. Jdu tedy dovnitř, že ho přivolám přes balkon, ale volá na mě Petra, že se vrátil a znovu zalezl pod tu střechu. Tak mě namíchnul, že jsem tam hned zas doběhla s tím, že ho odnesu zpátky v zubech.

Nicméně nakonec jsme situaci společně vyhodnotily tak, že si z nás prostě dělá pr..l, že je v pořádku, evidentně odtamtud umí vylézt a že ať si tam teda zůstane. Poděkovala jsem, rozloučily jsme se a já zas prolezla plotem.

Aby mi u vchodových dveří došlo, že jak jsem vyběhla ven na její volání, podařilo se mi nechat na kuchyňském stole klíče. Jo, asi jsem vám ještě neřekla, že jsem tenhle týden sama doma.

Potřebovala jsem pomoc. Jelikož už jsem si zvykla používat tu díru v plotě a nechtělo se mi zase běžet naokolo, vydala jsem se za Péťou, protože mě v tu chvíli nikdo jinej nenapadl, zase skrz zahrady. Jenže na terase nikdo nebyl a okna měli zavřená. Přeběhla jsem tedy před dům, že zazvoním. Jenže branka byla zamčená a na zvonek na sloupku z ulice jsem ze zahrady nedosáhla. Takže jsem musela vylézt na plot. Představujete si tu situaci, jo? To je utužování sousedských vztahů jedna báseň.

Petra se naštěstí zlomila smíchy v pase, když mě viděla, jak tam balancuju. A smíchy málem upadla, když jsem jí vyložila, co se mi stalo a že potřebuju žebřík. Její muž (kterého jsem v tu chvíli ale viděla poprvé v životě) se tvářil jakože komu není shůry dáno, ten holt musí otravovat sousedy. Ale žebřík mi dal. Dokonce mi ho prostrkal přes tu díru v plotě, abych s ním nemusela běžet ten půlkilák tam a zase zpátky.

Den jsem zakončila lehce akrobatickým vloupáním do vlastního domu.

Ať žijí dobré sousedské vztahy !!!

Rubriky: Co přinesl den, Naškrábáno | 5 komentářů

Distanční výuka

Kdysi, v dobách svého teoretického mateřství (rozuměj před dětmi, kdy jsem měla zcela jasnou představu, jak skvělá budu matka), dokonce ještě i v době, kdy děti byly hodně malé (nepoučena dosavadním vývojem), jsem se poměrně často zaobírala myšlenkou na domácí vzdělávání.

V duchu jsem naprosto zřetelně viděla, jak společně procházíme encyklopedie a sledujeme vzdělávací pořady, vyrábíme zajímavé pomůcky a portfolia. Jak děti samy napíšou všech šest dílů písnaky během jednoho měsíce, protože jim je předložím v tu jedinou správnou chvíli, kdy jejich rozumový i motorický vývoj bude na takový úkol připraven a ony po něm prostě zatouží. Jak pojedeme v duchu myšlenek školy Marie Montessori, waldorfské a dalších, protože z každé si vezmu to nejlepší a celé to proložíme výukou v přírodě na zdravém vzduchu. Všichni budeme šťastní, z dětí vyrostou sebevědomé, všestranně vzdělané (to především) osobnosti a já porostu společně s nimi, protože právě v jejich nevinnosti a všeobjímající lásce je skryta všechna moudrost světa.

Postupně jsem od takových představ upustila z praktických důvodů, jelikož jsem nedokázala vymyslet, jak to celé skloubit s vlastní prací. Navíc mi s přibývajícími mateřskými zkušenostmi jakýsi tichý (leč neodbytný) hlásek kdesi vzadu v hlavě našeptával, že nelze zcela vyloučit možnost, že bych je v průběhu takového vzdělávacího procesu oba dva zabila (nedopatřením samozřejmě!).

A pak přišel sociální experiment jménem Covid-19 a s ním demo takového homeschoolingu v podobě distanční výuky, aby mi společnými silami ukázali, jak moc správné takové rozhodnutí bylo.

(Tím „sociálním experimentem“ nechci v žádném případě podporovat nejrůznější konspirační teorie o původu a účelu viru. Ale zaprvé, s jistou dávkou zvrácenéího masochismu fascinovaně sleduju, co globální pandemie s druhem homo sapiens dělá. Zadruhé, kdo jednou přečetl Stopařova průvodce po galaxii, nemůže se už nikdy zcela zbavit myšlenky, že celá naše existence je jen takový malý vtípek Hlubiny myšlení, který hledá otázku pro svoji vlastní geniální odpověď.)

o o O o o

Je 8:00.

Manžel odjíždí za prací nejméně přes tři okresy. Já ho podezřívám, že se v předtuše věcí příštích jen zbaběle snaží maximalizovat vzdálenost mezi sebou a námi. Má od zaměstnavatele jakýsí propouštěcí glejt, nicméně na můj rozespalý dotaz, zda situaci, kdy ho zastřelí na vojenském checkpointu na hranicích hlavního města, pokrývá jeho životní pojistka, reaguje filozofickou úvahou s nejasným závěrem.

Vstávám. Jelikož je třeba myslet pozitivně, umiňuju si, že dnes dopoledne budu svoji pozornost směřovat především na svoji práci, kterou tak zvládnu v rekordním čase a budu se moct věnovat i jiným aktivitám. Včera mi děti vyčetly, že sedím celý den u počítače a pracuju, přestože má oficiální pracovní doba činí 5 hodin denně. S tím je dneska konec.

S vědomím, že do začátku školních online konferencí zbývá celá hodina, zlehka budím děti, aby měly dost času na všechny ranní úkony a jdu chystat snídani. Notebook zatím nezapínám, je třeba začít den příjemně – proto si napřed uvařím čaj a s nohama na stole přečtu aspoň jednu kapitolu v knížce.

Po půl hodině (a třech kapitolách) si uvědomím, že do kuchyně dosud nikdo nedorazil. S neblahou předtuchou jdu do dětského pokoje, kde se za posledních 36 minut nic nezměnilo, a s hudráním všech zainteresovaných stran vytahuju děti z postele.

Když se konečně uráčí dorazit oblečené, (možná) umyté a (rozhodně ne) učesané ke stolu, zbývá do začátku školy pět minut. Mezi jednotlivými kousanci do toastu startují počítače, přičemž drobí do klávesnic a myši oblemcávají paštikou. Zcela automaticky a zbytečně jim připomínám, ať hrnky dávají od strojů a vlastních loktů dál.

8:57 – na Barčině notebooku se spouští aktualizace softwaru, kterou ve svém nutkání klikat automaticky na všechno „OK“ odsouhlasí. Odhadovaný čas 4 minuty, které ve skutečnosti trvají 7 a další 3 si vyžádá restart. Takže se připojuje s mírným zpožděním a nemá tušení, co má dělat. Zeptat se nemůže, protože paní učitelka dala všechny na mute, aby jí do výkladu aspoň chvíli nežvanili. Na dotaz po chatu jí sice nikdo neodpoví, ale obrazovku zaplaví smršť veselých gifů.

Matyáš je už připojený, ale zoufale hledá sluchátka, penál a správný sešit. Vypadá to, jako by jeho školní batoh vybuchl, protože celý jeho obsah se válí po zemi v okruhu tří metrů. Kočky to považují ze velice zajímavé zpetření a okamžitěš se v tom marastu začínají honit. Matyáš na ně ječí. Barča ječí na něj, protože neslyší, co se učitelka říká.

Já odcházím středem zapnout vlastní notebook a trochu lituju, že jsem to neudělala hned ráno, když jsem na to měla klid. Je 9:22. Stále ještě existuje teoretická možnost, že ve 14:30 ho budu moct zaklapnout.

9:42 se ozývá zoufalé volání o pomoc. Rozdováděná kočka přeběhla Matyášovi přes klávesnici a otočila mu obrazovku o 90°. Příštích 8 minut trávím googlením příslušné klávesové zkratky, zatímco synátor se s hlavou zalomenou do pravého úhlu pokouší řešit zadanou slovní úlohu.

10:05 – Barunčina paní učitelka testuje nový systém, který spočívá v rozdělění žáků do skupin tak, aby se zefektivnila výuka. 35 minut tráví vysvětlováním, kdo se má kdy připojit a co mezitím mají dělat ti, co budou offline. Akce takového rozsahu se bohužel neobejde bez asistence rodičů. 10 minut se pak věnují samotnému vyučování. Na závěr paní učitelka konstatuje, že to bylo skvělé a že si to brzy zopakujeme.

10:27 – mi píše druhá paní učitelka, že Matyáše nikdo z nich neslyší, i když má podle všeho zapnutý mikrofon. Jdu to řešit. Mikrofon je v pořádku. Matyáš prostě jen z nějakého důvodu není schopen mluvit na své ploché spolužádky nahlas a kuňká. Odpovídám v tom smyslu učitelce a jemu vyhrožuju, že pokud nebude mluvit pořádně, nedostane oběd. Celých 30 vteřin pak mluví opravdu nahlas.

10:48 – slyším Barunku, jak paní učitelce hláskem na pokraji pláče oznamuje, že nemůže najít kostičky s písmenkama a tudíž nezvládne splnit právě zadaný úkol. „Chuďátko moje malý bordelářský“ pomyslím si něžně. Ale je mi to divný, protože jsem je viděla mezi jejími učebními pomůckami. Jdu se tam podívat. Kostičky jsou na svém místě. Kdo na svém místě není, je Barča. Sedí pod stolem a vesele designuje kočkám nové obojky.

11:17 – Matyáš vříská. Ač nemají hodinu tělocviku, ale angličtiny, podařilo se mu zaseknout si v poměrně bolestivé gymnastické poloze nohu v opěradle židle. Noha nejde ven. Při jejím vyprošťování mu dost nevybíravým způsobem nadávám do blbečků, abych následně zjistila, že ten expert si nevypnul mikrofon.

11:31 – „Mamíííí !!!“ Jeden z kluků v Barčině třídě sdílí všem ostatním svoji obrazovku s micraftem, aniž by to po něm někdo chtěl. Paní učitelka (nepříliš zdatná IT odbornice) napřed vůbec netuší, která bije. Když pochopí, neví, co s tím. To naštěstí vědí všichni přivolaní rodiče a jeden přes druhého radí. Jediný, kdo rodiče nezavolal, je onen chlapec, který si momentálně soustředěně vyšťourává špínu mezi prstama na noze a rozhodně nevypadá, že by se hodlal řídit instrukcemi, které se na něj z obrazovky hrnou.

11:45 – začínám konferenční hovor, který má trvat maximálně 15 minut. Přichází Matyáš a něco chce. Ukazuje se, že v průběhu hodiny (omylem!) zapnul nahrávání a neví, jak ho vypnout. Já taky ne. Kouzlo distanční výuky je mimo jiné v tom, že dokáže skutečně kvalitně prověřit vaši počítačovou gramotnost. Vracím se ke konferenci.

12:05 – hovor pokračuje. Přichází Matyáš a něco chce. Bez dalšího ho vykazuju z místnosti.

12:49 – hovor stále pokračuje. Přicházejí oba dva a prudí, že chtějí jíst. Říkám jim, že hned přijdu.

13:06 – patnáctiminutový hovor konečně končí. Jdu připravovat oběd, V kuchyni je neuvěřitelný bordel. Zjišťuju, že potomstvo se už obstaralo samo. Snědli půl kila jogurtu, maďarskou klobásu a tabulku čokolády na vaření. Obědvat už prý nechtějí.

13:24 – volá mi Barunčina paní učitelka, že Barča se neúčastnila poslední čtvrt hodinu výuky a ať si tedy z češtiny dodělá cvičení 3 na straně 57. Když se snažím zjistit proč se odpojila dřív, sdělí mi má drahá dcera lakonicky, že se jí vybil počítač a už nemělo cenu ho znovu zapínat. Ale že to cvičení teda za chvíli udělá.

13:52 – přijde zoufalý Matyáš, že neměl vytištěné nějaké papíry na přírodovědu a že mu tím pádem chybí část práce, kterou má odevzdat. Když se ptám, proč je neměl, odpoví, že za to můžu já, protože když je chtěl vytisknout, telefonovala jsem a vyhodila ho z pracovny. Listy tiskneme a společně doplňujeme.

14:10 – požaduju po Barče předložit ke kontrole dokončené cvičení 57/3. Nemá ho a dělat ho nebude, protože je pitomý. Příštích 27 minut o tom ve velice vypjaté atmosféře zuřivě diskutujeme. Další 3 minuty jí trvá, než ho skutečně napíše.

14:30 – konec mé pracovní doby. Děti významně poukazují na hodiny a když jim oznámím, že nemůžu, protože jsem za dnešek ještě nic moc neudělala, svorně mi oznámí, že jsem špatná matka, protože pořád jenom pracuju.

17:34 – vrací se manžel a nesouhlasně pozvedává obočí nad tím, že v tuhle dobu stále ještě sedím u počítače.

Ale zítra … zítra už to fakt dám.

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek, Výchova a péče, Vzdělávání | 2 komentáře

Menstruační kalhotky

Aby bylo jasno – tenhle článek bude přesně o tom, co slibuje nadpis. Takže pokud tu mám nějaké čtenáře-pány, dopředu upozorňuju, že to fakt můžete úplně vynechat. Útlocitné dámy, které mají pocit, že je to hnusný, prosím, přeskočte taky. Píšu včas, abych předešla případným odsuzujícím komentářům, jakože „fůůůůj“. Prostě to nečtěte.

Zadruhé, nejedná se o placenou spolupráci *), to tady ostatně nedělám. Chci se jen podělit o vlastní zkušenost, protože jsem nikde na internetu nenašla takovou recenzi, jakou bych si představovala. A třeba váháte, jestli do toho jít nebo ne (stejně jako já někdy před půl rokem) a tohle by vám mohlo pomoct v rozhodování.

*) Přesto zmiňuju konkrétní značku, protože to je jediná, se kterou tu osobní zkušenost mám a vůbec netuším, jak (ne)fungují výrobky jiné. A navíc ode mě můžete jedny dostat gratis nebo získat odkaz na slevu. Jak je to možný, se v průběhu čtení dozvíte.

čmajznuto na: Instagram @snuggwear (svůj zadek tu fakt vystavovat nebudu).

Asi jako většina žen, nehýkám z období menstruace blahem. Nemám bolesti, pokud dostatečně spím, netrpím nijak dramatickými projevy PMS, ale nosit 5-6 dní z každých 28 vložku, je prostě opruz, co si budem, že jo?

Když se na trhu objevily kalíšky a řada mých kamarádek je začala nadšeně používat, zajásala jsem. Bohužel ne na dlouho. Kalíšek mi totiž vůbec nevyhovuje. Opominu teď, že jsem nikdy nepřišla na to, jak ho použít třeba na veřejných záchodech, kde nemáte umyvadlo hned u mísy. Především jsem nikdy nebyla schopná ho použít tak, abych měla jistotu, že se nestane nějaká nehoda (abych byla přesná v podstatě pokaždé k ní došlo). Nemám tušení, v čem byla chyba. Vyzkoušela jsem dva různé výrobce, několik cyklů jsem se poctivě snažila naučit ten správný zaváděcí grif, konzultovala to s těmi, které na něj nedají dopustit, ale prostě ne. Musela jsem to vzdát a vrátit se potupně k vložkám a tamponům.

Když pak přišly menstruační kalhotky, byla jsem dost dlouho skeptická – to zase dopadne stejně. Všude oslavné články, jak je to super a bezpečné a pohodlné. Krom hejtů typu „je to blééé“, pocházejících z řad myslitelek, které je nikdy nezkusily (a tudíž bylo možno je s klidným srdcem ignorovat), nikdo žádné výtky? To je divný, ne? Nakonec mě k nákupu několika kusů k otestování rozhoupala tahle recenze, protože jsem přesvědčená, že Tereza by nikdy nedoporučovala něco, čemu by skutečně nevěřila.

Přestože existuje víc značek, pořídila jsem si také Snuggs. Stojí za nimi čeští návrháři a jsou v Česku vyráběné. To mi pro rozhodnutí, co vyzkoušet, stačilo.

A jak to dopadlo? Zajímavě. Obecně jsem hodně spokojená, ale jsou tam ale … kvůli kterým nemusí být pro každého.

Zaprvé (a to mi přijde asi nejzásadnější), máte-li silnější menstruaci, rozhodně nepočítejte s tím, že vám vydrží inzerovaných 8-12 hodin. Prostě ne. V den, kdy mám menstruci nejsilnější, měním po 2-3 hodinách, a to je opravdu maximální hranice, protože (bez ohledu na to, co se kde dočtete), i kalhotky mají omezenou absorbční kapacitu a prostě protečou. Už jsem převlíkala i po hodině. A než jsem vychytala okamžik, kde je třeba měnit, trochu jsem se navztekala se špinavým oblečením.

To je totiž zajímavá věc – základní verze kalhotek je černá. Logicky, přece nechcete, aby někde byly vidět krtvavé skvrny. Jenže, když je chvilku používáte, už vám to tak logické nepřijde. Na bílé vložce totiž vidíte okamžitě, kde všude krev je. Na černých kalhotkách poznáte bez velmi detailního zkoumání kulový. A chce to opravdu trochu cviku, abyste jen podle toho, jak se v nich cítíte, poznaly, že je čas na čisté. Tenhle nedostatek si zřejmě už uvědomil i výrobce, protože nedávno představil řadu v tělové barvě. Nemám je koupené/vyzkoušené, ale určitě bych o nich propříště minimálně uvažovala.

Kupodivu půlku noci (po které je v případě nutnosti měním, protože stejně od svých 10 let courám každou noc na záchod) vydržely zatím vždy.

Používám klasický střih, určený pro silnou menstruaci. Zjistila jsem, že mají teď nově i verzi pro velmi silnou menstruaci a na noc, ale ty vyzkoušené nemám. Předpokládám, že by vydržely víc.

Takže pokud z vás pravidelně cedí jako z vola a očekáváte neomezenou kapacitu, rovnou na ně zapomeňte. Doma měním o trochu méně často, než bych měnila silnou vložku, ale kapacita tří nebo dokonce čtyř, to není ani smykem. Jdu-li ven, kde není možnost se převlíknout, doplňuju kalhotky tamponem. Možná si teď řeknete, k čemu teda jako jsou, když stejně musím použít tampon.

Jednoduchá odpověď. Kalhotky jsem si kupovala v červenci loňského roku. Od té doby jsem nepoužila jedinou vložku a krabičku tamponů mám zatím pořád jednu a tu samou. I kdybych měla kalhotky používat jen ve dnech, kdy mám měsíčky slabé, pořád to znamená opravdu výrazné snížení spotřeby jednorázových pomůcek.

Pokud jde o zápach – (teď to bude obzvlášť ekl) běžně určitě není cítit nic. Pokud použité kalhotky vyloženě cíleně a z těsné blízkosti očicháváte (jo, udělala jsem to pro vás, samozřejmě ;)), pak lehoučký železitý odér zaznamenáte, ale rozhodně je to příjemnější (můžu v takové situaci použít „příjemnější“???) než u použité vložky nebo tamponu, kde tu těsnou blízkost vůbec nepotřebujete.

Každopádně musím uznat, že jsou opravdu maximálně pohodlný (tabulka velikostí odpovídá). Nikde vás nic neškrtí, nic neklouže, nevykukuje. Prostě úplně jako když máte normální běžné prádlo. Až se občas leknu, jestli já blbka, jsem si vzala fakt ty menstruační a nechodím v normálních. Savá vrstva je tenká a pružná. Nešustí, nevydává zvuky. Ani pod tenkým oblečením nic nenasvědčuje tomu, že nemáte obyčejné kalhotky. Stejně tak nedráždí kůži. Žádné opruzeniny nebo pupínky.

Představa, že bych je teď měla zahodit a vrátit se zpět k vložkám, mě neláká ani trochu.

Údržba může pro někoho znamenat problém. Samozřejmě to není tak jednoduchý, jako když vložku vyhodíte do koše a víc se o ni nestaráte. Musíte zaprvé mít náhradní kalhotky k dispozici, takže je třeba s tím počítat, kdyžtřeba odcházíte z domu. Zadruhé se musíte převléct, nestačí jen přičapnout za keřem. Zatřetí, musíte mít kam dát ty použité. Nosit sebou celý den v kabelce zakrvácený spoďáry je představa, která asi nikoho moc neláká. Na to všechno je potřeba myslet. Nicméně, stejně jako se řada z nás popasovala s pokaděnejma látkovejma plínama, dá se s trochou předvídavé logistiky zvládnout i tohle. Záleží na tom, jestli se vám do toho chce.

Použité kalhotky vymácháte ve vlažné vodě a následně normálně vyperete. Tady se mohou skrývat další balvany úrazu. Ne pokaždé, jakmile kalhotky použijete, dáváte prát pračku. Takže po určitou dobu se vám buď někde hromadí neopláchnuté velmi krvavé spodky (což je fuj) nebo někde musí viset spodky opláchnuté a výrazně méně krvavé. I když vám samotným to může připadat v pohodě, je třeba ohlížet se na ostatní členy domácnosti. Můj muž by takovou několikadenní výzdobu koupelny 12x do roka rozhodně neskousl. Mým jediným štěstím je, že prádlo sušíme v technické místnosti ve sklepě, kde je ochoten to tolerovat.

Řadě lidí přijde nechutný prát je s běžným prádlem. S tím já tedy problém nemám. Když vím, jaké kentusy občas strkám do pračky od dětí, několikero použitých kalhotek, které jsem předtím přemáchla ideálně s antibakteriálním mýdlem, mě nemůže rozházet. Je trochu škoda, že se nedají vyprat na víc, než na čtyřicet. Aspoň jednou za čas by mi nevadilo prohnat je teplotou vyšší, ale rozumím, že by to mohlo poškodit savou vrstvu.

Stejně tak by se neměly dávat do sušičky. A pokud je nedáte na topení, přes noc (krom parného léta) většinou uschnout nestihnou. I s tím je třeba počítat dopředu, když zvažujete, kolik jich vlastně na jeden cyklus potřebujete.

Cena – jo, je vyšší a těžko říct, jestli se to vzhledem k prostředkům ušetřeným za vložky a tampony vyplatí. Spíš ne. Záleží samozřejmě na tom, kolikatery si koupíte a jak dlouho vám vydrží. Uvažuju-li 200Kč za vložky/tampony na jeden cyklus, pak by mi kalhotky dosud koupené musely vydržet cca 3,5 roku, aby se cena srovnala. Přičemž výrobce uvádí, že vydrží 1-2 roky. Nicméně já jich vzhledem k častému obměňování v prvních dvou dnech menstruace nakoupila možná víc, než jiné zákaznice. Například si dokážu představit, že u slečny v pubertě se slabým krvácením bude návratnost výrazně vyšší.

Za mě se to vyplatí v tom smyslu, že nevytvářím jednorázový (nota bene biologický) odpad, který se rozkládá v řádech desítek až stovek (TVL!) let. Úplně teď slyším Lenku a její poučku, že ekologické musí být zároveň i ekonomické, jinak to nemá moc šancí na úspěch. Ale mě to i tak smysl dává. Bohužel se mi nepodařilo dohledat nic o ekologičnosti výroby a likvidaci/rozkladu samotných kalhotek. Ale i kdyby to bylo s vložkami srovnatelné, pořád jsou to jedny kalhotky proti balíku vložek (a jen máloco z běžného odpadu domácností je tak hnusný, jako použitá menstruační vložka).

Ještě k té výdrži – na tu jsem sama ohromně zvědavá. Zatím mají za sebou 7 cyklů, přičemž některé jsem za měsíc použila jednou, něktreré dvakrát. Netuším samozřejmě které kolikrát, ale řekněme, že v průměru jsou prané cca 10x. Drtivá většina vypadá stejně jako, když jsem je koupila. Ale jedny jsou na tom z neznámého důvodu hůř. Je evidentní, že pocházejí z nějaké jiné výrobní várky, protože mají i jiný design potisku s údaji o velikosti a instrukcemi na praní. Po těch cca 10 vypráních z nich lezou gumičky a nitky ve švech. Netuším, kde se stala chyba – jestli se někde zašprcly v pračce, je to prostě vadný kus nebo se něco změnilo v samotné technologii. Faktem je, že jsou (zatím) jediné. Odhaduju, že ty cca 2 roky by většina vydržet mohla.

Co bylo víc než milé, je přístup e-shopu. Samotný nákup zcela bez problémů. Rychle objednáte, během několika málo dnů máte doma. Na dotazy reagují rychle a k věci. Když se stalo, že mi jedny kalhotky přišly jiné, než jsem si objednala (krabička byla správná, ale obsah jiný), okamžitě poté, co jsem se ozvala, dřív než jsem je stihla poslat zpátky, přišel i s omluvou objednaný kus. Jelikož jsem lenoch líná a zpětné odeslání mi chvíli trvalo, došlo na druhé straně k drobným zmatkům a nakonec u mě skončily jedny kalhotky navíc, za které jsem nezaplatila, a které mi následně byly velkoryse ponechány jako omluva za způsobené příkoří.

Čímž se dostávám k tomu, že pokud byste je některá chtěla, stačí si o ně napsat do komentářů. Pokud by vás čirou náhodou bylo víc, pak kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jsou to tyto, velikost XL. Samozřejmě nepoužité, pouze vybalené a opět zabalené v originál krabičce. Tak neváhejte a pište.

A pokud byste uvažovaly o nákupu, pak tady je odkaz, který vám po kliknutí vygeneruje kód na 20% slevu (dostala jsem ho za nákup). Teď mě napadá, že si nejsem úplně jistá, jestli to bude fungovat opakovaně nebo zas jen pro první z vás. Zkuste a dejte vědět.

Ufff, myslím, že jsem téma (i sebe) vyčerpala, ale pokud byste měl někdo dotaz, klidně pište. Pokud budu vědět, ráda odpovím.

Máte s nimi už někdo zkušenost?

Rubriky: Když dělám chytrou | 11 komentářů