Do nebe šeptám

Hýčkám si v hlavě mozaiku vzpomínek. Tak živých, že je prostě nemožné, aby těm nejstarším už táhlo bezmála na čtyřicet. Všechno se mi vybavuje úplně jasně.

  • Jak jsme vyrazili na výlet do jižních Čech. Byly mi čtyři. Moje první velké dobrodružství jen s Tebou. Vedli jsme pro mamu cestovní deník. Tys psal a já do něj čmárala veledíla. Mám ho schovaný. Škrábals tak, že to sotva přečtu. Od té doby jsi mě bral do terénu za prací často. Jeden čerpák za druhým, do lesa, do polí, pak na svíčkovou do hospody.
  • Jak jsi mi vyrobil byteček pro panenky, který byl téměř identickou kopií našeho bytu. A dřevěného koně (Matyáš ho má dodnes). A čtyřpalandu pro panenky – aby se nehádaly (ta bohužel skončila nevím kde).
  • Jak jsme spolu chodili do kina na nejdůležitější příběhy světa – Tarzana (letňák v Benešově nad Ploučnicí), Poklad na Stříbrném jezeře (Obzor na Žižkově), Indiana Jones a ztracená archa (opět Benešov), Krokodýl Dundee (Světozor na Václaváku), Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (Mír ve Strašnicích), Vesničko má středisková (zapadlé pidikino v tehdejší Jugoslávii a film s chorvatskými titulky).
  • Jak jsi mě poprvé vedl do školy. A pak mi léta pomáhal s úkoly. Třeba když jsem měla do slepé mapy Československa zakreslit naše hlavní řeky a Labe mi pramenilo v Beskydech. Spolu jsme to předělali. Nebo když jsi mi vysvětloval, jak použít trojúhelník s ryskou.
  • Jak jsi nás úplně klidně nechal hrát celý den hry na počítači.
  • Jak jsi nám před spaním četl, i když už jsem to dávno uměla sama. Ségra to vždycky hned zalomila, ale já vydržela poslouchat třeba tři hodiny – Ransoma, Curwooda, Coopera, Maye. Nikdy ses nezlobil, že už je pozdě a měla bych spát.
  • Jak se Tvoje hraní na klavír rozléhalo po celé chalupě. A my po Tobě chtěly hrát Pohádkovou zemi. Nesčetněkrát, stále dokola. Netuším, kdes tu skladbu vzal. Nikdy jsem ji nedokázala dohledat. Ségra ji dodneška dokáže zahrát. Ale slova, která sis vždycky spíš broukal, než doopravdy zpíval, jsou pryč. Mám v hlavě jen jeden jediný verš.
  • Jak jsi četl úplně všechno, co jsem kdy sesmolila – příběhy, básničky, ročníkový práce, diplomku. Nikdy jsi neřekl, že to je blbost, vždycky jen: „Dobrý, fakt dobrý.“ a pyšně ses přitom usmíval.
  • Jak jsi tancoval moderní tance na našich maturitních plesech – naprosto nemožně, ale s vervou, nadšením a zcela beze studu.
  • Jak jsi mi vystrojil pohádkovou svatbu, abys mi o půl roku později bez jediného slova vyčitky pomohl utéct.
  • Jak jsi nikdy nikoho nesoudil a nic tě nedokázalo vyvést z míry. Jak jsi vyprávěl košilatý vtipy, hrál mariáš a popíjel calvados z našich padaných jablek, který se na nic jinýho použít nedaly. Jak jsi měl na rukou mozoly. Jak ses vždycky spíš usmíval, než smál. Jak ses u přemýšlení mračil a mnul si čelo.
  • Jak Tě pokaždé znovu pobavilo, když jsme si Ti i v dospělosti rády sedaly na klín a chodily s Tebou za ruku. Jak bezpečné a vroucí bylo Tvoje medvědí objetí.
  • Jak mi ségra jednoho rána volala do sluncem zalitého Španělska. Od prvního vzlyku ulepeného žalem mi bylo jasné, co se stalo. Aniž by řekla jediné slovo.

Deset let. Celých 3653 dnů. Tehdy na začátku jsem si byla jistá, že nedokážu přežít ani jediný z nich. Že nezvládnu něco tak samozřejmého, jako je další nádech a výdech. Že nejde existovat v přítomnosti k prasknutí přecpané Tvou nepřítomností. Že se mi zhroutil svět.

Nikdy nepřestanu rozlišovat na předtím a potom. Bod zlomu. Dva různé světy. Dvě já, kde k jednomu chybí Ty. Chybí tak zoufale, až to zatemňuje mozek. Kdykoli potkám na ulici mohutného chlapa v kapsáčích a khaki vestě. Kdykoli mě v nose zašimrá nakyslá vůně čerstvého tabáku. Kdykoli dočtu knížku a nemám tušení, s kým ji probrat. Matyáš má Tvůj dolík v bradě tak výrazný, že si ho všimly už sestřičky na porodním sále. Barunka zas Tvůj nos a vlasy, co se kroutí jak klubko neposedných háďat.

Tvrdili mi, že čas všechno zhojí, překryje rány laskavou rouškou zapomnění. Byla v tom útěcha. Naděje, že se to spraví. Nefunguje to. Člověk si jen zvykne – na ticho, na všudypřítomnou bolest vzešlou z prázdna. Přijme ji za svou, za nedílnou součást sebe sama.

Dodnes se ptám, co všechno by bývalo mohlo být jinak, kdyby … ale už nechci zapomenout. Protože si víc než kdy dřív uvědomuju, že to nejdůležitější zůstalo u mě a ve mně. Tvoje naprosto samozřejmá, absolutní láska. Společně s vědomím, že jsem a navždycky budu Tvoje dcera.

Díky za všechno, tati …

Rubriky: Co přinesl den | 6 komentářů

Hromádky aktivit – výsledky

Moc ráda bych podarovala všechny, ale musela jsem se uchýlit k lístečkům a losování. A takhle to dopadlo:

Zvířátka – Kateřina Volfová
Autíčka – farnostvb
Barvičky – Lucie
Předškoláci – Lenka Malinová
Nejmenší – Hana

Prosím, pošlete mi všichni poštovní adresu na email alincin.blok(zavináč)gmail.com, ideálně během dneška, ať můžu zítra poslat. Děkuju.

 

Rubriky: Poznámky na okraji | 2 komentáře

Chráněno: V červnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit

Daruji 5 hromádek aktivit

Děti odjely s tatínkem na chalupu a já jsem dnešní (vlastně teď už včerejší) odpoledne a večer strávila tím, že jsem uklízela v jejich pokoji. Krom pytle papíru olbřímích rozměrů, polovičního pytle plastů a pár kousků elektroodpadu jsem vytřídila i hromadu aktivit, které u nás byly kdysi populární, ale Barborka s Matyášem už z nich vyrostli nebo už je mají natolik okoukané a ohrané, že je už nebaví. Jelikož jsou to v drtivé většině věci z maminkovských výměn, bylo by mi líto naházet je jen tak do popelnice, a tak posílám dál.

Prosím, hlaste se do komentářů, co kdo chcete (máte-li zájem klidně i vícero hromádek). V případě malého zájmu klidně pošlu všechno jednomu člověku. V případě většího zájmu o jednu či více hromádek nového majitele vylosuju. Jen prosím berte kopičky jako celek (všechno nebo nic). Snažila jsem se věci roztřídit tématicky a trochu i přihlížet k věku, ale nebylo to úplně jednoduché, takže se může stát, že něco třeba využijete méně, něco více, něco hned a něco třeba až za čas.

Pokud někde něco viditelně chybí, snažila jsem se to napsat. Je ale možné, že někde něco nebude kompletní a já o tom nevím. Nicméně si troufám tvrdit, že 95% všech aktivit je kompletních a nepoškozených. Navíc, jelikož je skoro všechno vyráběné doma, neměl by být problém si cokoli samodomo taky doplnit. Taktéž omluvte prosím kvalitu obrázků – foceno v jedenáct v noci při mžouravé žárovce. Děkuji za pochopení.

A teď už jdeme na to.

Autíčková (dopravně prostředková)

Tak ta u nás pochopitelně nemůže chybět. Najdete v ní obří dřevěnou vkládačku (je trochu vytuněná pastelkami a chybí jeden úchyt), počítací karty, obkreslování čísel, CDčko se zvuky dopravních prostředků, parkovací dům, přiřazování země-voda-vzduch, pexeso (s auty, armádní, s dopravními prostředky), několikerá puzzle (kupovaná i vyráběná), nerozstříhané zalaminované karty se značkami aut, přiřazování velikostí, bingo.

Pro nejmenší

Tady jsou aktivity pro ty nejmenší – velké navlíkací korále, puzzle, přiřazování stínů, velikosti i barev, i spy pytlíček, stínové divadélko Boudo budko, zvukové puzzle, pexeso s krtkem, karty s průstřihem na objevování textur, přiřazovací kartičky s emocemi, hra na určování částí lidského těla, zapichovací housenka pro jemnou motoriku.

Předškolácká

Tahle je naopak pro větší děti, které začínají s počítáním a písmenky. Obsahuje model sluneční soustavy, bingo s písmeny, čísly a tvary, CD s detektivním příběhem, pexeso Víš, co jíš, puzzle, společenskou hru Krtečkova zahrádka, počítací karty a počítání fazolí s autíčky, příběhové kostičky, skládání písmene z obrázků.

Zvídavě barevná

Tahle hromádka je takový mišmaš všeho možného. Dřevěná skládačka (jedna kostka chybí), knoflíkový geoboard, přiřazování ovoce, colorino, několikero druhů třídění a přiřazování barev (figurky s podkladovou deskou, kolíčky s barevnými škálami, kolečka s kytičkami), skládání barevných dřívek, barevná velikonoční vajíčka, skládání obličejů z pěnovky.

Zvířátková

A poslední hromádka nabízí aktivity pro děti, které mají rády zvířátka. Dřevěná skládačka, opět několikero puzzle a pexes, prstoví zvířátkoví maňásci, přiřazování zvířecích rodinek, přiřazování srsti a zvířete, králíčkovy tlapky (je stejná/není stejná), přiřazování zvířátek k obrázkům na víčkách od petek (tuším že dva nebo tři kousky chybí), počítání zvířátek, hra potravní řetězec.

Snad jsem nikde na nic nezapomněla.

Hlásit se můžete do neděle 6.8. do 20:00.

Rubriky: Homemade, Jak je zabavit | 12 komentářů

Přečteno

Moje řeč: Fejtónky Dobré češtiny (kolektiv autorů)

Útlá knížečka vydaná skupinou nadšenců pro jazyk český. Některé kousky jsou povedené více, některé méně (dva, tři autoři píší skvěle – vtipně, s pointou, lehkostí, naopak jedna dáma mě vyloženě iritovala). Celkově velmi příjemné čtení pro ty, kteří se rádi zamýšlejí nad krásami, záludnostmi i vývojem naší rodné řeči.

Hodnocení 8/10

Život po tobě (Jojo Moyes)

Že já si ty sequely občas neodpustím. Vždycky je to jen slabý odvar jedničky. Nejinak je to i s Louisou Clarkovou. Nastavovaná kaše vařená z vody, překombinovaná, předvídatelná až hrůza, nicméně čtivě napsaná, takže se to dá dotáhnout, aniž byste museli odkládat. Chápu, že Louisin „život“ jde dál i poté, co z něj Will zmizel. Ale kouzlo dobrých příběhů je mimo jiné v tom, že mají začátek a konec přesně v tom místě, kde ho autor původně zamýšlel. Cokoli navíc je prostě „navíc“.

Hodnocení 6/10

Indiálnský běh (Tereza Boučková)

Autentické vzpomínky Terezy Boučkové na život za komunismu a ve stínu slavného otce. První část volné trilogie. Skvěle napsané. Celá kniha je ztělesněním literární zkratky, ani jediné slovo není navíc a přitom všechno tak hezky plyne a jedno do druhého zapadá. Historické události i skutečné postavy (byť schované za „indiánskými“ jmény, takže občas chvilku trvá, než vám dojde, o koho jde) se plynule střídají s autročinými pocity a zážitky. Čtivé, přelouskáno bleskovou rychlostí. Trošku mě míchala jistá ukřivděnost, která z celého textu vyznívá, nicméně se vzhledem k okolnostem autorčina života zas není moc čemu divit.

Hodnocení 9/10

Život je nádherný (Tereza Boučková)

Třetí díl výše započaté trilogie pro mě byl spíš zklamáním. Zaprvé jsem z rozhovorů s autorkou (například tu) pochopila, že kniha je především o jejím životě s těžce nemocnou maminkou, což mě zajímalo. Bohužel se nakonec ukázalo, že to je jen menší část knihy. Zadruhé se někam úplně ztratila právě ona zkratkovitost, která mě tak upoutala v první knížce. Naopak zůstala jen ta ukřivděnost, navíc velmi rozvleklá a jaksi podivně nečtivá. Dočetla jsem, ale dalo mi to práci.

Navíc jsem zkusila i díl druhý – Rok kohouta, ale odložila jsem asi po 30 stranách. Vůbec jsem nebyla schopná se do knížky začíst. Škoda. Asi zkusím spíš kouknout na Smrady, ke kterým podle Roku kohouta psala Boučková scénář. To bude aspoň rychlejší. Četl jste někdo?

Hodnocení 7/10

Zamilovaná hypnotizérka (Liane Moriarty)

Knihy Moriarty mám hrozně ráda, protože ač jsou jejich příběhy často lehce přitažené za vlasy, postavy v nich jsou až neskutečně skutečné, uvěřitelné a především lidské (není tu příliš klaďasů/záporáků, jsou jen obyčejní lidé se svými chybami i silnými stránkami). To platí i pro tuhle knížku. Jenže tady pokulhává příběh, respektive jeho struktura. Omlouvám se za velmi neumětelskou vsuvku z literární teorie (i drobný spoiler). Obecně by příběh měl mít tři dějství, přičemž první je úvodní, krátké a slouží pro seznámení s postavami a prostředím. Druhé je nejdelší, v jeho průběhu se v podstatě odvíjí celá zápletka, příběh graduje a druhé dějství končí nejdramatičtějším okamžikem celé knihy. Třetí dějství je ze všech tří nejkratší a příběh jen lehce uzavírá. Mno, tak takhle kniha je ukázkovým příkladem toho, co se stane, když autor tenhle postup nedodrží a třetí dějství začne už ve dvou třetinách. Výsledkem je, že pořád podvědomě čekáte na ono drama. Marně. Celá třetina knihy je tak jen sluníčkově idealistická a v podstatě se v ní nic moc neděje. Navíc se všechno vyřeší tak nějak samo, bez přičinění hlavních hrdinů, což působí dojmem, že tam vlastně ani nemuseli být. Rozhodně její nejslabší kus, co jsem zatím četla.

Hodnocení 6/10

Poslední výročí (Liane Moriarty)

To tady je to jiná káva a stará dobrá Moriarty je zpět. Zcela typicky pro její knížky lehce nerealistická a poněkud naivní zápletka. Důvodem, proč mi to u knížek téhle autorky nijak nevadí, že to je pouze kulisa pro lidské charaktery a vztahy realistické naopak natolik, až vás mrazí (a to už se poněkud opakuji). Zase si na mnoha stránkách říkáte, že „to je přesný“, že „tak to fakt! je“. Postavy (kterých je v téhle knize opravdu požehnaně) se vám natolik dostanou pod kůži, že je jen neradi budete opouštět, protože máte pocit, že to jsou vaši kamarádi nebo „milí“ sousedé odvedle. Lehce předvídatelný konec (zvlášť pokud už jste pár jejích knížek přečetli), ale i to odpouštím. Zážitek z četby to vynahradí.

Hodnocení 8/10

Řekni vlkům, že jsem doma (Carol Rifka Brunt)

Hodně zvláštní knížka. Pohled na lásku a svět očima čtrnáctileté dívky, která si shodou okolností najde poněkud netypického (a z pohledu rodičů zcela nevhodného) kamaráda – mladíka Tobyho, který umírá na AIDS. Příběh je celkem uvěřitelně zasazen do 80. let minulého století. A knížka je překvapivě především o žárlivosti a o tom, k jakým koncům mohou naše přehnané majetnické nároky vůči druhým lidém vést. Taky o odpuštění a potřebě mít někoho blízkého. Ne vždy mi seděla motivace jednotlivých hrdinů k tomu, co dělali. Občas mi přišli až moc „ulítlí“. Jejich konání působilo dojmem, že se to tak autorce jednoduše hodilo pro příběh, přičemž skuteční lidé by se tak pravděpodobně nechovali. Některé pasáže byly zbytečně zdlouhavé. Ale celkově zajímavý, netypický příběh, který vám na chvíli rozhodně uvízne v hlavě.

Hodnocení 7,5/10

Vypravěčka (Jodi Picoult)

Další knížka, u níž mám rozporuplné pocity. Příběh odehrávající se ve dvou časových rovinách – v současnosti a v době holocaustu – ty jsou navíc doplněny o fantazijní příběh. Celou dobu jsem měla divný neurčitý pocit, že s knížkou je „něco špatně“ a dost mi to vadilo. I ono smyšlené vyprávění mi přišlo zbytečné a navíc. Bohudíky do sebe vše na několika posledních stranách až překvapivě dobře zapadne (ale musíte se k tomu dočíst). Hlavním motivem je zamýšlení se nad svědomím, vinou, trestem a odpuštěním. Může člověk odčinit zvěrstva, která spáchal, tím, že povede řádný život? Je tyran už navždy tyranem nebo se z něj může stát slušný člověk? Je vražda vraha ospravedlnitelná? Otázek tohoto typu najdete v knize spoustu. Ne na všechny však naleznete uspokojivou odpověď. Pěkně napsáno, i když místy (hlavně pasáže ze současnosti) zbytečně rozvláčně (a opět mi občas unikala motivace postav). Kapitoly z minulosti, kdy babička hlavní hrdinky vypráví, co zažila v koncentračním táboře, se mi naopak líbily hodně. Plus ještě poznámka k překladu, který mi přišel lehce nepodařený. Začínám na to být čím dál tím citlivější (byť vím, že za podmínek, za nichž překladatelé často musí pracovat, se opravdu kvalitně překládat nedá). Například – uvádí-li autorka, že jedna z postav mluví pouze pomocí haiku, měly by její promluvy pravidlům verše haiku odpovídat nejen v angličtině ale i v češtině, apod.

Hodnocení 7,5/10

Ve služnách zla (Robert Galbraith)

Třetí případ Cormorana Strika, ve kterém jde vrah „po krku“ samotnému detektivovi a jeho asistentce. Paradoxně mě mnohem víc, než samotná zápletka (která je opět rowlingovsky dobře promyšlená, ale ze všech tří dílů asi nejslabší) bavil vyvíjející se osobní vztah obou hlavních hrdinů a jeho konec/nekonec, který pěkně nadhazuje k dalšímu dílu, samozřejmě vyvolává zvědavost. Jasně, že si nemůžou padnout do náruče hned (vzpomeňte na Dempseyho a Makepeacovou), ale to si Robyn vážně vezme svého otravného a netolerantního přítele? Kniha samotná je takový lehký JKR podprůměr, ale i tak je velice dobře napsaná a 500 stránek jen letí.

Hodnocení 8/10

Dívka ve vlaku (Paula Hawkins)

Dobrá kniha, dokonce velice dobrá. Nicméně u mě osobně jí velice ublížila ona masivní kampaň, která se kolem ní (a filmu) vedla. (Spoiler!!!) Totiž čekáte-li nečekané a překvapivé, je jasné, že vrahem rozhodně nebude ten, kdo na to vypadá (a naopak). Což mi v podstatě zkazilo zápletku, jelikož jsem pachatele správně odhalila už v polovině knihy právě na základě výše uvedeného (nikoli podle indicií poskytnutých samotnou autorkou), a to je prostě podle mě u detektivky špatně. Ale Hawkins rozhodně psát umí a ne, že ne. Hlavní hrdinka alkoholička je vykreslená naprosto bravurně, stejně tak další charaktery, i když žádný z nich není ani zdaleka tak výrazný. Příběh je extrémně čtivý. Ač je dramatický, je to spíš oddychové letní čtení k vodě, než hlubokomyslná literatura.

Četl jste už někdo Do vody? Odpovídají ty negativní komentáře?

Hodnocení 8/10

Harry Potter a prokleté dítě

(Joanne Kathleen Rowling, John Tiffany, Jack Thorn)

Bylo jen otázkou času, než to přečtu, ale nemohla jsem se (jak se později ukázalo zcela oprávněně) odhodlat, protože jsem se bála, že to už nebude ono. A taky že nebylo. Zaprvé sama JKR načrtla pouze námět a hlavní body zápletky. Zadruhé nejde o klasický román, ale o divadlení hru. I když by mě samotné představení (nebo dokonce filmové zpracování) a jeho provedení nesmírně zajímalo, pro čtení mi tahle forma vadila. Především proto, že je strašně zkratkovitá. Vzhledem k tomu, že se všechno odehrává víceméně pouze formou dialogů, úplně se ztratilo právě ono kouzlo potterovského světa, kde byl promyšlený každý detail. Tady nejenže si hodně musíte domýšlet sami, ale spousta drobností se zřejmě ani domyslet nedá (například scéna, kdy Albus s přáteli hledá v Hermionině kanceláři obraceč času, mi přišla vyloženě odfláknutá – četla jsem ji třikrát a ani tak úplně nepochopila, co se vlastně mezi knihami stalo a proč). Přitom ta zápletka je dobrá, funguje, je logická, promyšlená. A opět překlad – je až příliš poznat, že bratři Medkové to tentokrát nebyli. Za přečtení určitě stojí, ale nesnažte se srovnávat s klasickým HP. Byly by to nebe a dudy.

Hodnocení 7/10

Kočár do Vídně (Jan Procházka)

Krásná knížka opět z konce druhé světové války (koukám, že tentokrát jsem četla nějak monotematicky, viz dále). Kratičký, stručný příběh obyčejné vesnické ženy, které Němci zabijí muže, a německého vojáka-mladíčka, který se spolu se svým kolegou snaží dostat do bezpečí. Dva lidské osudy, které se na chvíli zcela nečekaně protnuly. Dokáže Krista pomstít smrt svého muže a sama zabít? A změní to něco? Čteno na jeden zátah. Emoce, veliké emoce. Přitom je text nejen krátký, ale na první pohled i jednoduchý, žádné složitosti. Na ten druhý vás ale dostane. A film by mohl být podobně zajímavý.

Hodnocení 9/10

Nedělejte poplach (Farley Mowat)

Jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec (četla jsem ji během třiceti let už asi počtvrté a stále se k ní ráda vracím). Později vydaná pod názvem Vlci. Vtipné, místy naopak mrazivé vyprávění vědce-biologa o životě stráveném uprostřed území obývaného vlky. O předsudcích vůči těmto zvířatům, o jejich životě, zvycích a chování, o inteligenci, kterou neradno podceňovat. O lidské zabedněnosti, na které se bohužel nic nezměnilo (původní text je více než 50 let starý). Po přečtení máte okamžitě chuť vydat se do kanadské divočiny, abyste to všechno viděli a zažili na vlastní kůži. Po knihách tohohle pána rozhodně ještě zapátrám v knihovně (že mě to nějak nenapadlo dřív?).

Hodnocení 10/10

Jsou světla která nevidíme (Anthony Doerr)

Velmi oceňovaná kniha (mimo jiné Pulitzerova cena za rok 2015) opět ze druhé světové války. Prostředí okupované Francie, slepá dospívající francouzská dívka, talentovaný německý mladík. Dva příběhy, které se na kratičký okamžik spojí (už se zase opakuju). Mno, líbilo. Vcelku. O těch 600 stranách jsem ani nevěděla, jak rychle jsem je přečetla. Ale na to, o jak vážné a zajímavě podané téma jde (perspektiva slepého člověka je velmi netypická), to bylo takové nějaké nijaké. Normálně u podobných knih roním slzy jak hrachy. Tady ani kapka. Příběh graduje, čekáte (vzhledem k jeho dosavadnímu vývoji) dramatické vyvrcholení a on je najednou konec. A nic. Něco tomu chybí. Škoda, strašná škoda, protože jinak je to napsané dobře.

Hodnocení 7,5/10

Kam se poděla Elizabeth (Emma Healey)

Další zajímavá knížka vyprávěná z pohledu ženy, která začíná trpět stařeckou demencí. Zapomíná, ztrácí se v čase i prostoru, způsobuje potíže sobě i svým blízkým. Příběh o tom, jaké to je, když vám váš vlastní život protéká mezi prsty, když svět přestane dávat smysl. Působivé velmi. Byť zápletka není nijak dechberoucí a překvapivá (a konenčné rozuzlení je i tak trochu naivní), je napsaná tak, že vás to chytne. Opět dvě prolínající se časové roviny, neostré hrany mezi skutečností, vzpomínkami a výmysly. Zcela realistické přiblížení rozpadající se osobnosti jedné staré paní, které může potkat kohokoli z nás.

Hodnocení 8/10

Dva proti říši (Jiří Šulc)

Tuhle knížku máme v knihovně už dlouho a manžel ji přečetl už dávno. Já se k ní pořád nemohla odhodlat – vždyť přece příběh operace Anthropoid znám. Vím, kdo a proč spáchal atentát na zastupujícího říšského protektora a jaké to mělo důsledky – známe to přece všichni. Ale když bylo to výročí a všude se o něm mluvilo, konečně jsem po ní sáhla. Tak prosím vás ne. Tahle kniha by měla být povinnou četbou pro všechny občany naší země. Aby opravdu věděli, a aby NIKDY nezapomněli. Protože na tuhle knížku se zapomenout nedá. Příběh je samozřejmě částečně vyfabulovaný (zejména rozhovory a motivaci jednotlivých postav si autor musel domýšlet), ale troufám si tvrdit, že 90% z něho (a především pak jeho podstata) je zcela reálných. Strhující (i přesto, že přesně víte, jak to dopadne, někde v hloubi duše doufáte, že by to přece jen mohlo dopadnout dobře), kruté (pro mě osobně bylo nejhorších několik úplně posledních stran – až dočtete, pochopíte – doporučují nepřetáčet na konec dřív, než k němu opravdu dočtete), syrové, odstrašující, pravdivé (a přitom zcela neuvěřitelné, že se něco takového skutečně mohlo dít před 3/4 stoletím v naší! zemi). Rozhodně vřele doporučuji! Číst s wikipedií a krabicí kapesníků u ruky.

Hodnocení 10/10

Kosmonaut z Čech (Jaroslav Kalfař)

A zase jsem se jednou nechala nachytat. Debutová knížka českého autora píšícího v angličtině, která v USA slavila velký úspěch. Já vám nevím. Jako jo, Kalfař určitě má co říct, nadhazuje rozhodně zajímavé otázky a témata k zamyšlení a to opravdu neotřelou formou. Nicméně, zaprvé těch témat je nějak moc najednou a vlastně žádnému se nakonec nevěnuje pořádně, zadruhé je celý jeho příběh s českým kosmickým programem, záhadným mimozemšťanem, dávnou minulostí, nespokojenou manželkou, ruskými kosmonauty-fantomy a záhadným mužem s botou jednoduše překombinovaný a nereálný (já vím, že nereálný být má) až tak moc, že nedrží pohromadě, byť se autor na konci urputně snaží vše do sebe správně zapasovat. Kdyby to byly dvě (možná i tři) samostatné knížky, možná by to jednotlivým dějovým linkám prospělo. Přitom on vyprávět umí – třeba pasáže z doby porevoluční mi připadaly úžasně podané. Mno, povedu ho v patrnosti.

Hodnocení 7/10

A co zajímavého jste přečetli v poslední době Vy? Doporučíte mi něco?

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | Napsat komentář

Balanc

Život je jako jízda na byciklu. Abyste udrželi balanc, musíte jet vpřed.

Albert Einstein

Hledám – neustále. Padám – občas. Vstávám a zkouším to znovu – furt dokola. Kde je ta správná střední cesta? A je fakt správná? Co už je extrém? A vadí to vlastně?

Připadá mi, že dokud jsem nebyla matkou, nikdy jsem se pořádně nezamyslela. Před sedmi lety se ze mě ale stal filozof. A já neustále hloubám.

  • Jak zařídit, aby se o sebe dokázali postarat a nebyli rozmazlení a zároveň cítili moji plnou podporu a věděli, že jsem nablízku, bude-li třeba? Jak moc je kvalita péče odrazem hloubky naší lásky? Co je už nezájem a co ještě volná výchova?
  • Jak nedopustit absolutní cochcárnu, kdy vám potomek skáče po hlavě, a zároveň ho nesvázat přísnými pravidly a zasahováním do všeho? Jsou ta pravidla potřeba? A jak moc trvat na jejich dodržování? Dá se k tomu vůbec nutit? Je to etické?
  • Jak jim předat něco ze své životní zkušenosti a zároveň v nich nevzbudit pocit, že jim do všeho kecám? A mám jim vůbec co předat? A stojej o to?
  • Jak nebýt za služku/hysterku/opičí matku a zároveň podat pomocnou ruku, kdykoli je to opravdu potřeba? A jak se to „opravdu potřeba“ pozná? Jaká je cena vlastní zkušenosti? A na kolik přijdou nezvratné šrámy na duši?
  • Kdy jsou na něco ještě moc malí a kdy už naopak dost velcí?
  • Kolik času věnovat sobě a kolik jim? A kolik každému z nich tak, aby se nikdo necítil ošizený? A zbyde nějaký i na manžela?
  • Jak je ochránit před nebezpečím a zároveň z nich nevychovat neschopné chudáčky? Kolik dětí, už se zabilo/zmrzačilo? A kolik jich v dospělosti trpí přehnanou péčí a vlezlostí svých rodičů? Kolik z nich má potřebu se proti tomu vymezovat?
  • Kdy být přísná a kdy naopak povolit? A povolit vůbec? A není náhodou přísný rodič spíš despota? Co to je přísnost? A jak do toho všeho zapadá respektující přístup?
  • Co je v pohodě a co už přes čáru? A co když já mám tu čáru úplně jinde než manžel? Co když ji nemám vůbec? Jsem divná?
  • Kdy zasáhnout a kdy je nechat, ať si to vyřídí sami? A zasahovat vůbec? Jak moc mě v takových chvílích ovlivňují vlastní piditraumata z dětství?

Máte to taky tak? A dobíráte se nějakých odpovědí? Já moc ne. Děsivý a zároveň naprosto geniální na tom je, že se prostě nemůžete sebrat, zavřít krám a jít na pivo. Ten program mi jede v hlavě furt. Tak se snažím to lano, po kterým jdu, držet aspoň trochu v klidu, zhluboka dýchat a postupovat pomalu.

Rubriky: Být lepším rodičem, Váš názor, Výchova a péče | 5 komentářů

Chráněno: V květnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit

Zastavit čas …

Málo a špatně jsem spala. V 6:17 zapínám počítač, protože jsem na mrtvici z toho, kolik mám práce a nemám tušení, jak ji všechnu stihnout. Místo, aby ubývala (soudě podle toho, kolik hodin jí v posledních týdnech věnuju), neustále se hromadí. Za jeden vyřízený email přijdou tři další. Ačkoli si to jindy moc neberu, dneska mě to nějak stresuje. Mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout.

O hodinu později se pohádám s manželem. Mám přece mít pátky volné, ne? Jako vždycky v podobných chvílích se vytasí s výpočtem mé hodinové mzdy, která je momentálně horší než nabízí Mekáč za rozdávání letáků.

Neschopnost mých dětí vykonat všechny potřebné ranní úkony v relativně rozumném časovém horizontu (rozuměj do hodiny) zrovna dnes nabývá netušených rozměrů. Vztekám se. Na děti, na muže, na celý svět i sama na sebe.

Během dopoledne bych měla udělat množství práce asi tak za tři lidi, zabalit sebe i děti na víkend a odjet směr Karlovy Vary. Cestou, kterou jsem v životě neřídila, navíc v pátek odpoledne a přes město, což mě stresuje snad ještě víc než všechno ostatní dohromady.

Jedu jak fretka. Nestíhám snídat, obědvat ani si vyčistit zuby. V půl jedné sprintuju do školky pro děti. A zpátky k počítači dokončit aspoň to, co nejvíc hoří. Čas mi protéká mezi prsty rychlostí blesku. Potřebovala bych ho zastavit. Aspoň na malou, malilinkatou chviličku.

Ve chvíli, kdy už už končím s tím, že to prostě nějak dotáhnu večer nebo o víkendu, vyskočí mi na mobilu preview příchozího soukromého emailu z druhé strany zeměkoule. Vidím jen první řádek celé zprávy, která začíná slovy: „Ahoj všichni, mám pro vás hroznou zprávu …“. Víc mi upozornění neukáže. Se zlou předtuchou se třesoucími se prsty snažím ten krám odmeknout. Povede se mi to až napotřetí, načež mi málem upadne.

Ten, s kterým jsem strávila podstatnou část dětství, který společně s mou sestrou zkoušel první kroky a sdílel flašku s dudlíkem, kterého jsem nosila na zádech po zahradě, učila lézt po třešni a říkat sprostá slova, tak ten … už není.

A čas najednou stojí. Jen tak. Jakoby nikdy  nic jiného ani neuměl. Protože v takových chvílích si teprve uvědomíte, co to znamená, když se opravdu nemůžete nadechnout.

Během pár vteřin mi píše sestra, jestli už to vím. Brečíme a dobrou čtvrt hodinu si píšeme zprávy. Přes whatsapp, protože nedokážeme snést pomyšlení, že k svému vlastnímu uslyšíme ještě zármutek té druhé zkreslený signálem mobilního operátora. To už jsme totiž jednou zažily.

V mezičase si na facebooku hledám jeho profil. Když žijete na opačných stranách planety, jsou sociální sítě jedinou možností, jak zůstat spolu. Z fotek se na mě usmívá kudrnatý kluk s pomněnkovýma očima. Posledním postem na jeho zdi, jsou přání k 34. narozeninám před třemi týdny. Nic víc už tam nepřibude. Nikdy.

Bloumám bezcílně bytem. Už nespěchám. Čas pořád stojí … a já ho najednou nedokážu rozběhnout. I když bych sebevíc chtěla …

R.I.P. Peter … please, say hello to grandpa. Don’t worry. He’ll take care of you (he allways did).

Rubriky: Co přinesl den | 7 komentářů

Chráněno: V dubnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit

Chráněno: Barunka – čtyři a půl

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Barborka, Co přinesl den

Poslouchám

Když si tak hezky sepisuju seznamy přečteného, napadlo mě probrat si i to, co poslouchám (odkazů dávám jen pár, myslím, že většinu stejně budete znát a kde ne, dá se vždy v pohodě dohledat). A třeba mi na oplátku dáte tipy, co si pustit.

Jako dítě jsem nejčastěji poslouchala písničky, které si pouštěl v autě můj táta – Plíhala, Nohavicu, Dobeše, Mládka, Jahelku, Hutku a samozřejmě Kryla. V pubertě jsem strávila nepočítaně hodin zpíváním v partě kamarádů – ve vlaku, u táboráku nebo třeba na Karlově mostě. Tehdy, těsně po revoluci, se to smělo bez jakýchkoli omezení. Seděli jsme tam na zemi a bylo nám jedno, že nás turisti očumují. Ty večery končící dlouho po půlnoci uprostřed rozzářené Prahy s kulisou šplouchající Vltavy patří k tomu nejromantičtějšímu, co jsem kdy v životě zažila. Stejně tak jako tehdy ještě zcela folkové Svojšice (a další fesťáky, ale ty Svojšky ze začátku devadesátých let byly jednoznačně nej).

Tehdy jsem poslouchala kapely, které dnes už často ani neexistují – Klíč, Máky, Poutníky (ještě s Robertem Křesťanem), Brontosaury, Nerez Zuzky Navarové. Byla jsem v Lucerně, když Spirituál kvintet slavil 30 let, i když tam Vlasta Redl na jednom z koncertů AG Fleku představoval tehdy úplně neznámou kapelu Radka Pastrňáka (no jasně, že Buty). Nejradši jsme ale chodily s kamarádkou na klubové koncerty – za dvacku (protože víc jsme často neměly) strčenou na tajňačku pokladní. Bez židle. Seděly jsme na zemi přímo pod pódiem nebo i na schůdcích k němu. Na Žalmana jsme takhle chodily tak často, že už si nás pamatoval a často to i komentoval.

Později to byla Druhá tráva, Asonance, Čechomor, Radúza. Všechno, co už jsem napsala si dodneška ráda pouštím. Včetně rádii provařených jmen jako je Aneta Langerová, Jana Kirschner, Xindl X, Divokej Bill a Tomáš Klus. Ti tátovi „folkaři“ se se mnou holt tak nějak vlečou celý život.

Z české scény mě v poslední době dostali David Stypka (jeho Jericho jsem za poslední týden slyšela snad 150x), Jananas a dvojka Kieslowski (máte-li tip na málo známé interprety podobného ražení, sem s nimi). Taky jsem si teď několikrát pouštěla celý Kudykam od Hapky a Horáčka. LeWron Orchestra je taky sázka na jistotu, ať už jejich Vichry nebo Olza. A od našich bratov se mi dobře soustředí u skladeb od Maoka.

Dětem nejraději pouštím Svěráka a Uhlíře, občas to u nás ovládne i Kašpárek v rohlíku.

V zahraničí mám malinko jinačí záběr. Jasně, takového Glena Hansarda si ráda poslechnu kdykoli, ale ti cizí písničkáři mi nějak nesedí. Nevím proč. Co ale naopak můžu?

Zaprvé nejrůznější instrumentální (hlavně klavírní) improvizace a skladby. Vanessa Mae, Kitaro, Yanni, George Winston, Ludovico Einaudi, Lorie Line, Rob Costlow a naoprosto bezkonkurenční  The Piano Guys. Pokud jste někdy viděli představení Michaela Flatleye pak určitě znáte hudbu Ronana Hardimana.

Zadruhé filmová a epická (to je boží slovo) hudba. Hans Zimmer, Yann Tiersen. Mým absolutně nejoblíbenějším soundtrackem je hudba z Posledního Mohykána od Trevora Jonese a Randy Edelmana. Skladby od Audiomachine jsou jedním z mála průsečíků mezi mým a manželovým hudebním vkusem. A nedávno jsem objevila třeba Thomase Bergersena, který jse naprosto skvělý.

A zatřetí melodičtější typy metalu. Začalo to u Nightwish (jejich Nemo, Islander nebo Kiss, while your lips are still red můžu poslouchat pořád dokola). No a pak už to jelo – Avantasia, Edguy, Apocalyptica, Tarja, Within Temptation, Lunatica. Teď momentálně naprosto ujíždím na albu Tuomase Holopainena (z Nightwish) The Life and Time of Scrooge.

Nikam nezařaditelný je pak třeba Serj Tankian.

Hudbu (ale třeba i spoustu pohádek pro děti) pouštím především přes Spotify, kde najdete skoro všechno. Na téhle vychytávce (která má samozřejmě i aplikaci do telefonu) je skvělé, že Vám sama hledá novou a neoposlouchanou hudbu podle toho, co si zrovna pouštíte.

A co byste mi doporučili Vy?

PS: Pokud ještě nemáte heslo k zamčeným příspěvkům, pište si na alincin.blok(zavináč)gmail.com.

Rubriky: Kulturní vpisky | 6 komentářů

Chráněno: Matyáš – šest a půl

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Matyášek

Na klíč

Je čas. Dozrálo to a budu zamykat. Dlouho jsem koumala, jestli všechno nebo jen něco. Nakonec jsem (minimálně dočasně) zvolila druhou variantu. Ani ne tak proto, že bych internet nechtěla ochudit o svoje plky, ale spíš proto, že sebe sama nechci připravit o potenciální zajímavé čtenáře – přeci jsem mezi Vámi našla řadu spřízněných duší. Uvidíme, kolik veřejně viditelných článků zbyde. Schovat všechno se dá nakonec vždycky.

Dneškem počínaje budete pro přečtení některých příspěvků potřebovat heslo. Lepší blogočtečky by měly být schopné si jednou zadané heslo zapamatovat, takže stačí, když ho použijete jednou. Jak to funguje u přístupu přes email, netuším, ale slibuju, že se vejdu do 10ti znaků.

Mrzí mě, pokud některé z Vás můj krok naštve nebo urazí. Nicméně tenhle kousek kyberprotoru považuji za svoji osobní záležitost a cítím, že potřebuju víc soukromí. Pro sebe, své děti a koneckonců i pro ty z Vás, kteří nechcete komentovat veřejně.

O heslo si můžete napsat na alincin.blok(zavináč)gmail.com. Algoritmus jeho (ne)přidělování se asi vyvine časem. Pokud přístup nedostanete, neberte si to, prosím, osobně.

Děkuju za pochopení.

Rubriky: O blogu | 2 komentáře

Chráněno: V březnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit

Prkotiny

Nějak nejsem schopná se dokopat k jednotlivým odpovědím na hojné komentáře pod nedávným článkem o škole. Ani ne tak proto, že nemám čas (jakože nemám). Ale hlavně proto, že se mi to v hlavě pořád mele. Sem, tam, zpátky a nikam. Ač podvědomě vím, co mám s klasickou školou za problém, definovat konkrétní a smysluplné argumenty není zas až tak jednoduché.

Byli jsme minulý týden na dni otevřených dveří ve spádové základce. V roce 1983 jsem do ní sama nastupovala jako prvňáček. A pokud mohu soudit na základě svých kusých vzpomínek, moc se tam toho nezměnilo. Abych byla spravedlivá – při naší návštěvě se nestalo nic, co by bylo nějak zásadně špatně. Obecně je to dokonce škola, která má v našem obvodu pověst „té lepší“. Tak jakýpak copak, hm?

To jen já v tom furt dál šťourám a hledám hnidy (možná i tam, kde žádný nejsou). Dojmy?

(ZŠ – státní, SŠ – soukromá)

– Na webu školy byla jednovětná informace o tom, že se dne toho a toho konají dny otevřených dveří od do.
– Na webu školy byly podrobné informace o tom, co můžete při návštěvě školy čekat, kdo se vás ujme, kam všude se můžete podívat, atd.

– Při příchodu na nás houkne jakási paní (vrátná? učitelka? uklízečka?) „Vy jdete na DOD? Támhle holky vás provedou.“ máchne rukou směrem k houfu hihňajících se deváťaček a víc si nás nevšímá. Holky na sebe chvíli koukají (jako která z nich to bude muset vzít tentokrát), pak se nás jedna ujímá.
– Při příchodu nás vítá ředitel školy osobně, zdraví, podává ruku mě i Matyášovi. Krátce vysvětluje, jaká bude organizace návštěvy a co nás čeká. Poté nás předává trojlístku páťáků.

– Holčina, která nás provádí, je milá, přeochotná a mluví jako robot – zpaměti a na puberťačku z Prahy přehnaně spisovně (pokud jí nějaké to nespisovné slůvko uklouzne, hned se omlouvá a opravuje). Připadám si jak na hradě „Napravo vidíte … nalevo vidíte … zde se nacházíme … nyní se vydáme … prosím, povšimněte si…“. Působí trochu stresovaně, jakoby se bála, že řekne něco špatně. Nad odpověďmi dlouze přemýšlí. Jakmile se zeptám na nějakou drsnější otázku – šikana na škole, vztahy učitelů s dětmi, apod. – nabyli byste z jejích odpovědí dojmu, že jste právě na půdě nejlepší školy v republice. „Učitelé jsou zde opravdu vstřícní a laskaví, mají všichni opravdu velmi kladný vztah k dětem … naslouchají nám, vždy se snaží vše vyřešit … šikana zde nikdy nebyla, to učitelé velmi hlídají … nemáme tu žádné konfliky, opravdu … škola je to velmi příjemná … chodím sem ráda, OPRAVDU“. Horuje záplavou slov, ale naprosto bez emocí.
– Provádějí nás dvě holky a kluk. Ve výkladu se střídají, občas si skáčou do řeči, občas projeví nesouhlas s tím, co řekli ostatní. Pošťuchují se, celou dobu se smějí, máchají rukama, poskakují, rozhodně nemluví spisovně (ale ani nijak hrubě). Působí uvolněně, přirozeně a přesvědčivě. Nad odpověďmi nedumají. Odpovídají tak, jak jim slova přicházejí na jazyk. Když se ptám na šikanu, vysvětlují, že asi před půl rokem proběhl případ dvou šesťáků, kteří se nechovali dobře k mladším dětem. Hodně se to prý na škole řešilo (stanuli i před školním parlamentem). Všechny děti jsou prý neustále nabádány k tomu, aby si nenechaly (od ostatních dětí, ale ani od učitelů) líbit nic, co jim není příjemné. Obratem nás dovedou ke schránce důvěry, kam se může kdokoli svěřit s problémem (tak se prý i nevhodné chování těch dvou provalilo). Paradoxně si připadám klidnější, než kdyby zarytě tvrdili, že „nic takového tu nikdy nebylo“. O učitelích říkají, že „jsou normální a dá se s nima rozumně mluvit, někdy maj svůj den, ale to míváme všichni“. Když se zeptám, jestli by chodili do jiné školy, zazní okamžité, rozhodné a trojhlasné „NE!“.

– Krom hlavního vestibulu a šaten (kde jsme byli svědky jakési potyčky) jsme na chodbách nepotkali jediné samotné dítě. Ač musela být budova plná, působila mrtvě. Všichni seděli zavření ve třídách a družinách (byli jsme tam brzy odpoledne). Na obřím školním hřišti nebylo živáčka.
– I přesto, že je dopoledne a tedy se učí, neustále potkáváme děti – malé, starší, nejstarší – ale hlavně bez dozoru. Všechny se tu mezi sebou vzájemně znají (s našimi průvodci snad každé prohodí pár slov) bez ohledu na to, z jaké je třídy. Stejně tak znají děti všechny učitele.

– Škola má dvě tělocvičny, jídelnu, veliké hřiště, cvičnou kuchyni, IT učebnu, čítárnu, čtyři oddělení družiny. V každé třídě mají interaktivní tabuli (naše průvodkyně na tuhle vychytávku během 30ti minut upozorňuje snad šestkrát, jakoby interaktivní tabule byla sama o sobě zárukou kvalitní výuky). Odpolední kroužky zajišťuje externí dodavatel.
– Škola má pronajatou pidibudovu, kde je celkem deset malých tříd, volnočasová učebna, IT učebna, knihovna, družina a zahrada. Do tělocvičny a do jídelny se musí do vedlejší školy. Odpolední kroužky zajišťují sami vyučující.

– Dívka nás nadšeně informuje, že tahle škola je zapojená do projektu ekoškola. „Aha, bezva. A co to znamená?“ ptám se. „Jednou za rok se vyberou dva žáci z každé třídy, kteří tvoří ekotým, zúčastní se nějakých soutěží … ehm, nebo co … a pak nám o tom v rámci třídy poreferují.“ Aha. Taky nás hrdě upozorňuje na to, že každá třída má svoji planetu. Ta je namalovaná nad dveřmi do každé třídy. „Aha, bezva. A co to znamená?“ zkouším to znovu. Překvapeně se zarazí. „No … nic … prostě je jen máme namalované nad dveřmi. To nijak nesouvisí s ničím.“ Aha.
– Dozvídáme se o několika školních projektech, na kterých děti pracují celý rok v rámci svého ročníku i napříč třídami, školní rok završují celoškolní expedice. Z dětí se vyřinula tak nadšená záplava slov, že jsem to popravdě řečeno všechno nepobrala. V páté třídě a v devítce se pak ještě přidávají osobní projekty a prezentace každého žáka před celou školou a rodiči.

– Paní ředitelku jsme za celou dobu nezahlédli. Na můj dotaz, jestli bychom se s ní mohli seznámit, dostávám zápornou odpověď. Důvod neznámý. Krom toho, co nám dokázala říct naše průvodkyně, jsme se od nikoho nedozvěděli nic navíc.
– Krom uvítání (viz výše) je nám ředitel i nadále celou dobu návštěvy k dispozici. Navíc sám vede zhruba 45 minutovou prezentaci, kde opět osobně zodpovídá řadu dotazů.

– Nahlížíme do družiny. Družinářka (paní evidentně již dávno v důchodovém věku) začne mluvit na Barunku. Upozorňuji ji, že Barborka je zatím ještě malá a že předškolákem je Matyáš, který se ovšem zrovna v tu chvíli zapomněl u jakýchsi plakátů vyvěšených na chodbě. Důchodkyně nesouhlasně protáhne obličej. Zavolám na něj, jestli by mohl na chvilku přijít. Když se k nám neochotně doloudá, snaží se s něj paní vypáčit jméno a důvod jeho zpoždění. Když se toho moc nedozví, následuje zpucunk, že přece „musí po škole chodit s maminkou a né se courat, jak ho napadne, takhle by to tady totiž nešlo.“ Koukám na ni pravděpodobně stejně vyjeveně jako on.
– Žádnou podobnou příhodu nezažijeme. Pokud někdo z dospělých na Matyáše promluví, je to v klidu. Hlavně on je v klidu. Všichni dospělí přirozeně respektují, že se trochu stydí a netlačí na něj, aby s nimi mermomocí ihned komunikoval.

– Vztahy rodina-škola spočívají v třídních schůzkách, placení příspěvků SRPŠ a školním jarmarku jednou za rok.
– Škola díky své velikosti funguje na komunitní bázi. Rodina a učitelé co nejvíc spolupracují – ať už v rámci pravidelných schůzek (učitel + rodič + dítě) nebo školo-rodinných akcí, výtvarných dílen, školních večerů, apod. (Tohle nemám od jedenáctiletých průvodců ani z prezentace pana ředitele, ale od kamarádů, jejichž syn školu navštěvuje.)

– Ve škole se klasicky známkuje od prvního dne. Ve škole zvoní.
– Na prvním stupni je pouze slovní hodnocení, a to týdenní, měsíční a půlroční. Zvonek tu nemají.

– Budou se otevírat 4 první třídy po 30-32 dětech. Zatím „se neví“, kdo bude první třídy učit. A nebude se to pravděpodobně vědět ani při zápisech. Vzhledem k tomu, není příliš pravdpodobné, že by si šlo vybrat, ke komu chcete dítě dát. (Z vlastních zdrojů mám informace o tom, že budoucí paní učitelky možná nejsou jisté, ale velmi pravděpodobné. Jen si vedení školy nepřeje, aby rodiče do umístění dětí v jednotlivých třídách příliš zasahovali, protože je to pak „moc velký chaos“.)
– Bude se otevírat 1 první třída s maximálně 16ti dětmi. Budoucí paní učitelka ještě není úplně stroprocentně jasná, protože se rozhoduje mezi dvěma. Konečné rozhodnutí padne nejpozději do zápisů, kde nám bude i představena, abychom „věděli, do čeho jdeme“.

Já vím, že jsou to drobnosti. Ale copak na nich ani trochu nezáleží? Stokrát nic umoří i osla, natož pak školáka. (Případné rýpaly bych ráda předem upozornila, že školné je na soukromé škole natolik rozumné, že výše uvedené rozdíly rozhodně nemohou být o penězích.)

Když po mě pak manžel chce, abych mu jednoduše vysvětlila, v čem je ta soukromá škola tak dobrá, docházím k překvapivému závěru, že je „prostě normální“. Není totiž ani alternativní, ani specializovaná, netrhá rekordy v umísťování uchazečů na nejžádánější střední školy. A už vůbec není prestižní. Je vlastně docela obyčejná a učí v ní obyčejní učitelé. Obyčejní v tom smyslu, že používají mozek k přemýšlení, dá se s nimi rozumně (do)mluvit. Chápou, že každé dítě je jiné. Vědí, že škola a rodina jsou partneři, nikoli protivníci.

Určitě je takových spousta i v klasických státních základkách. Ale máme možnost na někoho takového natrefit ve spádové škole, protože na žádnou jinou se v rámci Prahy nedostaneme? Asi se moc neseknu, když plácnu, že taková pravděpodobnost se limitně blíží nule.

Achjo.

45 minut denně do školy, 45 minut denně ze školy. Jo? Ne? Jo! Ne! Fakt ne? Grrrrrrrr. Příští týden zápisy. Třeba po nich budu moudřejší. Ale dost možná, že taky ne.

A pokud jste dočetli až sem a ještě nemáte dost, můžete si přifouknout hlavu dalšími články, jako to poslední dobou dělám já.

Proč škola brání socializaci
Rodičům všech budoucích vysokoškoláků
Jak se mstíme na dětech
Sociální dovednosti se děti učí především od rodičů

Mimochodem nemám ji nafouknutou sama:
Jak na to kouká Ela
Jak na to kouká psice

Rubriky: Co přinesl den, Vzdělávání | 15 komentářů