Slaměnka

Nebývám sama doma moc často. O to víc si pak užívám, když můžu …

… napustit si vařící vanu a ležet v ní třeba hodinu beze strachu, že mi do vody někdo vleze nebo nahází kostky lega.
… dát si k večeři Lays Fromage TV pack.
… číst si. Co chci, kdy chci a jak dlouho chci.
… krámovat výtvarné potřeby po celé ploše obývacího pokoje, aniž by se jich polovina záhadným způsobem přestěhovala do dětské krabice nebo je někdo snědl.
… být vzhůru do půl třetí. Nehrozí totiž, že by mě v sedm někdo prudil požadavkem na teplý kakao.
… nechat si vyvrtat zub (nečekala bych, že si někdy budu užívat návštěvu zubaře) a nechat se ostříhat bez složitých hlídacích domluv a logistických manévrů.
… fanaticky uklízet 20 hodin v kuse a pak se kochat, že věci vydrží na svém místě i deset minut. Deset hodin. Celý den. Celých několik! dnů. A nikde žádný drobky. Já miluju svět bez drobků!
… si pouštět na plný pecky hudbu, která se líbí jen mě, a u toho z plna hrdla vyřvávat. A taky poslouchat, jak zní ticho. Fakt pořád ještě existuje! Dokonce i v našem domě.
… přijít z práce o tři hodiny později. Bez výčitek svědomí.
… nedělat vůbec, ale vůbec nic.
… vypravovat ráno jen sama sebe. V klidu – bez vztekání, přemlouvání, vyhrožování, slz a řevu.
… těšit se, až se mi ti tři zase vrátí.

Rubriky: Co přinesl den | 4 komentáře

V únoru …

 … se toho moc nedělo, protože práce. Zdá se, že tahle sezóna bude velmi výživná, takže jsem přišla o své volné chvilky na cokoli, protože v kanceláři sedím déle a večer ty dva sotva uondám a už sedám k noťasu. Díkybohu za poloviční úvazek neb plný by se v tomhle tempu s dětma fakt nedal. (Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Tak vyju. Zatím.)
… začala děti jednou týdně vyzvedávat ze školky má neuvěřitelně ochotná sousedka a kamarádka Anička. Vždycky je pak hlídá až do sedmi, kdy si je po práci vyzvedávám. Jen tak. Prostě proto, že je moc hodná. Po všech zkušenostech s chůvami, které nedopadly (jsem Vám vlastně ani nevyprávěla), mi to přijde skoro jako zázrak.
… jsme konečně mohli začít pobývat víc venku. Po cestě ze školky mají děti „skrýšku“ – šikovně rostlé stromy, po kterých se dá dobře lézt. Oba dva vylezou naprosto v klidu až do úrovně druhého patra, tedy 6-7m (a to jen proto, že výš jsem jim to zakázala). Taky už po zimě vytáhli nejrůznější dopravní prostředky a ozkoušeli hřiště. Dvě odpoledne už bylo tak teplo, že jsem je celá proseděla na lavičce s knížkou, zatímco potomstvo se popelilo kdesi okolo.
… jsem zjistila, že pekařka ze mě asi nebude. Jelikož Kvído nepřežil naše podzimní stěhování do/z Karlína (zapomněla jsem ho jaksi v lednici, kterou jsme na tři týdny zabalili do igelitu), dostala jsem kvásek nový. Děti ho pokřtily na Luigiho (hádejte proč;)) a já ho párkrát uložila k sobě do postele. No, vydržel tři týdny, než se mi ho podařilo zapracovat do těsta dřív, než jsem si odebrala na příště. Hmmm, teď abych ho u jedné ze svých dobrých duší znovu vyžebrala.
… mě manžel upozornil, že mi už před rokem a půl koupil (na moji žádost) Zaklínače 2 a že jsem na něj pořád ani nesáhla. I zasedla jsem. A pak jsem ještě ve dvě v noci nemohla vstát. Hrát jsem přestala jen proto, že jsem se sama vzhůru začala regulárně bát.
… jsme spustili soláry a rekuperaci. A ono to fakt funguje, juch.

Zavítali jsme do Národního muzea. Nejprve na výstavu Retro, která pro mě tedy byla spíš zklamáním. Je to maličkaté – jakoby se autoři báli, aby toho náhodou neukázali moc. Ale pár slz jsem zamáčkla – třeba nad mončičákama nebo nad kufříčkem na výtvarku. Barborka byla nadšená ze šatů, video o modních přehlídkách z osmdesátých let ji dostalo do varu. Matyáš zase (opět) mimo sebe z Merkuru a tentokrát už ho prsty poslouchaly víc, takže mu ho asi ze sklepa (opět) donesu.

Plynule jsme navázali návštěvou Archy Noemovy. Už jsme tam jednou byli a furt dobrý. Zvířátka prostě nezklamou, i když jsou jen vycpaný.

A (pro změnu) naše jednoznačně nejoblíbenější Národní zemědělské muzeum. Znovu traktory, znovu Rybářství, znovu RecykLes i Laboratoř ticha. Nově Myslivost. To všechno díky rekontrukci budovy za směšné vstupné. A na závěr samozřejmě moc dobrý dlabanec v občerstvovně za muzeem, který už tak nějak patří k našemu koloritu.

A zahájili jsme i letošní sezónu v ZOO – byť to podle fotek zas až tak moc nevypadá. Jsem nějak strašně líná fotit (a musím přestat fotit telefonem, protože je to bída bídná). Mimochodem (pokud nepoznáváte) ta vajíčkovitá křesílka jsou ve velemlokáriu a můžete se v nich zaposlouchat do úryvků z Čapkovy Války s mloky. Mno. Barborka to poslouchala jako pohádku, kterou okamžitě pustila z hlavy. Ale Matyáš už chtěl znát celý příběh. A proč? A co to znamenalo? A proč? Takže jsme strávili asi dvě a půl hodiny debatou na témata jako světová válka, nacismus, Mnichov, protektorát, ruská okupace, komunisti. Docela jsem se zapotila, protože sotva jsem horkotěžko vypotila jednu odpověď, aby jí pokud možno pochopil (a aniž bych ho příliš děsila), následovaly ji tři další otázky.

Kdysi jsem sem dávala stříhací proužky s autíčky pro Matyáška. Jelikož už mu dávno došly, vyžádal si je znovu a navíc rozšířené o další dopravní prostředky. Ani Barunka nemohla zůstat pozadu a tak jsem přidala princezny.  Tak pokud byste měl někdo zájem, stahujte tu.

Matýsek měl v únoru svátek. Dárek tentokrát vybíral manžel – secvakávací modýlky značky Monti system, které si pamatoval ještě z vlastního dětství. Myslím, že se u toho velice dobře zabavili oba. Nicméně neřekla bych, že označení 6+ je odpovídající. Matyáš je relativně zkušený modelář a myslím, že tatínek musel dost pomáhat.

A nemohlo chybět ani školkové masopustní veselí. Z tradičních masek je žádná nezaujala a jelikož na nich paní učitelky nijak zásadně netrvaly, vybraly si děti zvířátka. Fotky jsou velmi z rychlíku těsně předtím než vlítli do třídy, protože kostýmy jsem dodělávala (jak jinak) o půlnoci den předem, takže ani nebyl čas na nějaké velké zkoušení. S kočičkovou škraboškou mi pomohlo Sluníčko – jen jsem ji pro jistotu laminovala, aby něco vydržela. Ocásek má Barunka z pásku od županu a na rukou moje návleky. Matyáš má želví krunýř z obyčejného kartonu pomalovaného temperami, na kterém jsou sešívačkou přicvaknuté gumičky. Trochu ho (i mě) štvalo, že ho všichni (včetně paní učitelky) měli za želvu ninja, přičemž on do té doby vůbec neměl tušení, že něco takového existuje. Chtěl prostě být obyčejná želvička.

A v únoru jsme dokončili naši historicky první vzpomínkovou knihu, kterou jsme zavedli před víc než rokem a půl. Mám hroznou radost, že ji oprvadu zvládáme pravidelně doplňovat (byť to někdy znamená, že u toho trávím pozdní noční hodiny). Ale hlavně Matyáš do ní moc rád kreslí, stříhá a lepí. Začínáme druhý svazek.

Takhle jsme se měli v únoru loni.

A co jste dělali Vy?

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit | 4 komentáře

Škola základ života aneb Už jsem zase za cvoka

Opravdu intenzivně už několik měsíců řeším školu. Matyáš by měl v září nastupovat do první třídy a já si nejsem úplně jistá, jestli ho chci poslat do klasické státní základky. Respektive jsem si v podstatě jistá, že nechci (jediné, co by mě od toho mohlo odradit, je andělská-osvícená-a-vůbec-jinak-úžasná budoucí paní učitelka).

Je chytrej jak rádio, takže nemám strach, že by nestíhal látku (spíš naopak), ale kde má navrch intelektem, tam pokulhává sociálně. I když poctivě a na vlastní žádost trénuje (například v obchodech na prodavačkách), pořád má velké problémy s cizími dospělými. A ani u těch, které zná, se nedokáže ozvat, že má nějaký problém, že se něco děje nebo že něco potřebuje nebo třeba že s něčím nesouhlasí. Radši zcela zbytečně tiše trpí (byť by se daná situace dala vyřešit jednou dvěma větami) a pak mi večer pláče do polštářů. Navíc těžce (i když statečně) nese nelogicky nastavené a smysl nedávající mantinely systémového školství, se kterými už má tu čest se setkávat ve školce a přes které prostě nejde vlak protože proto (a to máme nejrozumnější školku v širokém okolí).

Jojo, já vím … umetání cestiček, přecitlivělá matka, přecitlivělé dítě, bubliny nereálného světa alternativy, atd. Jenže já mám doteď v živé paměti, co mi dala státní základní škola. Jedno velké nic kombinované s mindráky, s nimiž se občas potýkám dodnes. Nedělám si iluze, že se toho za těch 35 let zas tolik změnilo (a historky mých přátel – rodičů dětí školou povinných – mě v tom jen utvrzují). Spíš naopak – celostátní maturity a jednotné přijímací zkoušky mě uvádějí do stavu mírného zoufalství s několikaletým předstihem.

S překvapením zjišťuju, že to většina rodičů jednoduše neřeší. Prošli jsme si tím přece všichni a taky jsme to přežili a jsou z nás slušný, vzdělaný lidi, tak co. Hmmm. Ale je to nutný? Je fakt, FAKT nutný, aby moje dítě bylo nejpozději od druhý třídy zpruzený z toho, že musí do školy? Aby jich bylo ve třídě 30? Aby prvňáček přinesl za 3 z několikařádkového diktátu jenom proto, že u křestního jména nenapsal velké písmeno a ve slově „mám“ zapomněl čárku (viděla jsem na vlastní oči)? Aby třeťák, který si zapomněl oblečení na tělocvik v šatně nemohl cvičit proto, že ho pro ně učitelka nesmí poslat samotného o dvě patra níž (slyšeno na vlastní uši)? Aby děti nesměly o přestávce mluvit, protože co kdyby jim zaskočila svačina (ani tohle jsem si bohužel nevymyslela)?

Většina dospělých mi na podobné dotazy odpoví, „že to moc prožívám“. Tak to si kua pište, že prožívám, protože jde o MOJE dítě (děti).

Mno, jenže jak z toho teda ven? Uschooling, kterej by se mi moc líbil a byla bych mu ochotná přizpůsobit svoje pracovní aktivity, je v našem státě nelegální. Domškolu vlastními silami nedám, protože se znám. Byla bych nešťastná já i děti. Nejbližší komunitní škola pro domškoláky je hodinu cesty (a pak že Praha, haha). Navíc u domškoly je nutné přezkušování, z čehož se mi dělají nervové mžitky jen to (v duchu) vyslovím. Soukromé školy v rozumné vzdálenosti (rozuměj pod limit 1 hodiny) jsou totálně mimo mísu s výší školného (zase ta Praha, haha) a navíc se jejich koncepce dost často míjí s mými představami. Zdá se to být dost v …

A pak se objeví škola, která je sice soukromá, ale za překvapivě rozumné školné. Maličká, ve své podstatě komunitní, přičemž vlastně nijak zvlášť alternativní. Doporučovaná. Sympatická. Přesně to, co bych si představovala. Její žáci mi na opakované dotazy svorně (a na sobě nezávisle potvrzovali), že je škola baví, že tam jsou rádi. Syn našich kamarádů o prázdninách pláče, že tam nemůže chodit. Matyáš okouzlenej během prvních několika minut návštěvy (byť jeho kritéria výběru se diametrálně liší od těch mých). A já vlastně taky. Jedinej háček – vzdálenost. Cesta MHD trvá od domu k domu cca 45-50 minut. Není to sice ta hodina, ale i tak je to dost. Autem se to dá trochu stáhnout, ale ne moc, navíc se nám tohle řešení z různých důvodů nechce používat. Denně dojíždět by byl mazec, to zas jako ne, že ne. Ale podle mě to stojí za to. Já sama jsem dojížděla do školy od třetí třídy a zrovna cestování na mě traumata nezanechalo. Navíc ta škola je kousek od mámina bydliště, takže by mohla aspoň občas vyzvedávat. Manžel se cuká, byť chápe a uznává mé argumenty.

Přihlášku jsem podala, v dubnu půjdeme k zápisu. Existuje možnost, že Matyáše nevezmou, protože mají samozřejmě poměrně dost zájemců, a pak by bylo vyřešeno. Uvidíme. Mezitím sonduju paní učitelky v té klasické základce, která by případně přicházela v úvahu. Za měsíc si je tam půjdeme okouknout naživo. Snažím se být objektivní, ale zatím mi to moc nejde. A 90% lidí, se kterými se o tom bavím na mě kouká jak na někoho, kdo to nemá v hlavě tak úplně v pořádku.

Kdybyste třeba řešili podobné brouky v hlavě, přidávám inspiraci. V poslední době sjíždím TEDx přednášky a na téma školství a vzdělávání mě zaujalo třeba:
Adam Herout: O učení (TEDx Brno)
Ondřej Šteffl: Je škola budoucnost vzdělávání? (TEDx Prague)
Oldřich Botlík: Ještěže děti neučí mluvit škola! (TEDx Brno)
Jana Nováčková: Jak se z touhy učit se stane sběratelství známek (TEDx Prague)

A pokud byste radši něco na čtení, pak pravidelně sleduju následující blogy:
Rodiče vítáni
eduin.cz
Svoboda učení

Co Vy? Dělá Vám škola Vašich dětí těžkou hlavu? Nebo to prostě neřešíte?

Rubriky: Být lepším rodičem, Matyášek, Vzdělávání | 22 komentáře

Vzhůru k pólu

Když jsme vymýšleli hru na letošní novoroční pobyt, vzpomněla jsem si na jednu dávnou oddílovou výpravu, kdy jsme dobývali severní pól. I navrhla jsem jako téma polární expedici, což bylo jednohlasně přijato. Klasicky to bylo trochu naknap, takže jsme po emailech pouze nahodili základní možné body a smířili se s tím, že improvizace bude pro příští čtyři dny naše nejlepší kámoška.

Zjišťuju, že s malými dětmi to ani pořádně jinak nejde, protože neustále je někdo nemocný, potřebuje spát, neujde určitou vzdálenot nebo jednoduše zrovna nemá zájem. Takže veškerá má příprava na podobné akce spočívá v tom, že prošmejdím internet, poukládám si na Pinterest všechno, co by se dalo použít a případně si připravím pomůcky, které nebudou v dané lokalitě lehce dostupné.

Tentokrát jsem navíc potřebovala načerpat i nějaké informace, abych dětem nevykládala bludy. Udělala jsem si výpisky, vypadají asi takhle:
polarni-expediceNajdete tam jak informace o polárních oblastech, tak o polárnících. Ke stažení v pdf tady (pokud byste chtěl někdo word, houkněte). Dětem jsem jednotlivé listy vytiskla a svázala jako knížku, aby do ní mohly kdykoli nahlížet. Na vyrábění lapbooku jsem neměla čas a asi je to škoda, protože samotný text se sem tam obrázkem je zas tak moc nezaujal a spíš preferovaly moje přetlumočení (ještěže jsem si to aspoň nastudovala). Kamrádka zase vzala knížku Antarktický deník cestovatele Radka Formana.

A pak už se jelo. Po úvodní motivaci – z dětí se stali vědci, kteří se přesunou na Antarktidu a tam zaprvé povedou běžný vědecký výzkum, zadruhé se pokusí dobýt jižní pól, bylo třeba připravit se na cestu.

polarka3Děti měly za úkol sestavit seznam věcí nezbytných pro takovou expedici, přičemž počet položek byl omezený na dvacet. Ty starší sestavovaly samy, těm svým jsem dělala zapisovatelku. Myslela jsem, že budou vymýšlet hlouposti, ale překvapilo mě, jak dokázaly celkem dobře pokrýt základní nutné potřeby jako je jídlo, teplo a přeprava z místa na místo. Následně jsme si nad seznamy povídali, co teda je skutečně potřeba, co ne a co asi chybí.

Pak jsme si povídali o počasí. Sníh nebyl, ale teploměr sklesal pod nulu. A tak jsme si aspoň vysvětlovali, co se v meteorologii označuje za polární/ledový/letní/tropický den a zajímalo nás, nakolik dokážeme přesvědčit pouhým vlastním dechem teploměr, aby ukazoval léto. Děti se do toho opřely tak, že ho vydýchaly na 25 stupňů, načež, ehm, nechtěně odlomily baňku, čímž byl pochopitelně pokus u konce.

polarka2Dalším úkolem bylo postavit na Antarktidě základnu. Dostali špejle a polystyrénovou výplň do balíků (seženete za cca 30 korun na kterékoli poště). Původní zadání znělo postavit stavbu alespoň metr vysokou, která by zároveň udržela čelovku. To se ukázalo jako dost náročné (zvládl to jen nejstarší kluk), takže jsme instrukce upravili a stačilo postavit jakoukoli stavbu. Sem tam došlo na nějaký ten vztekanec, protože polystyren se při neopatrném zacházení drobil, ale nakonec základny stály. Pozor, pokud byste to chtěli zkoušet, počítejte s tím, že drobné bílé kousky budete mít úplně všude.

polarka4

Tažní psi byli pro polárníky dlouhá léta nezbytností, a tak jsme si na ně zahráli. Pytel naplněný starými hardy a dráha, kterou bylo třeba proběhnout (kdo chtěl, tak i na čas). A pak si děti vyzkoušely improvizovanou chůzi/běh na „sněžnicích“, jež představovala dvě prkýnka přivázaná na botách.

polarka1Příprava skončila. Následovaly dvě expedice do terénu. To už měl Matyáš bohužel horečky, takže jsme spolu seděli doma, zatímco ostatní vyrazili. Jižní pól představoval Děčínský sněžník, který výprava bez větších potíží úspěšně dobyla. Druhý výlet byl na rozhlednu na Studenci. Vtip byl v tom, že nikdo (až na mého manžela) netušil, kam jde a co ho čeká. Matyáš se coby indisponovaný ujal dálkové navigace a přes skype jsme spolu udíleli polárníkům tajuplné instrukce, kam se mají vydat a jaký úkol splnit. Jelikož terén byl náročný, bylo třeba použít lano, aby se polárníci nepoztráceli. Tomu předcházela přednáška o tom, jak se chodí po ledovcových trhlinách a co dělat v případě, když do některé jeden z účastníků spadne. Do trhlin pak prá nejradši „padala“ Barborka, načež ostatní pohotově zalehli lano, aby ji zachránili.

polarka5A zatímco ostatní putovali venku, my jsme se věnovali ledovým pokusům. Zamrazila jsem plastové dinosaury. A Matyáš měl za úkol dostat je ven. Vyzkoušel hrubou sílu, sůl i teplou vodu. Dinosauří fosílie byly úspěšně vydolovány. (Mimochodem, moc pěkné nápady, jak si hrát doma s ledem a sněhem najdete tady a tady.)

Bohužel improvizace byla tak velká, že jsem u téhle hry nedoladila zakončení a děti tak měly pocit, že kus chybí. Musím si na to dát napříště větší pozor. Není potřeba chystat vždycky poklad, ale třeba pamětní kartičky na cestu k pólu a jejich slavnostní předání jsem připravit mohla. No nevadí, i chybama se člověk učí.

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit | Napsat komentář

Člobrdo

Znáte takové ty kýčovité reklamní obrázky přešťastných rodinek, které něco hrají, usmívají se jeden na druhého a nesmírně si to užívají? Jo? Já taky. A jsem z nich natolik zblblá, že v honbě za tímhle „obyčejným štěstím“ dobrovolně a opakovaně! podstupuju v naší domácnosti hraní společenských her.

Tak třeba takové Člobrdo. Děti donesou krabici a že jdeme hrát. Zřejmě jsem od předchozího dne někde zapomněla mozek nebo utrpěla amnézii, protože jinak bych po předchozích zkušenostech nikdy nepronesla něco jako: „Bezva nápad!“. Manžel si klepe na čelo, protože na rozdíl ode mne ztrátou paměti rozhodně netrpí, a že ani omylem, ale i jeho nakonec udolají dětské prosby a má optimistická prohlášení o tom, že „to bude určitě príma“, a jde hrát.

První krize nastává už ve chvíli, kdy se děti nemohou dohodnout, kterou stranu herního plánu použijeme, a následně se seperou o to, kdo bude hrát s modrými figurkami. Manželovo významně pozvednuté obočí se pokouším ignorovat. Modré si bere muž, čímž zajistí, že se ti dva přestanou dohadovat mezi sebou a jako jeden muž se vztekle šklebí na něj. Sotva je krize číslo jedna zažehnána, následuje problém číslo dvě, jelikož není jasné, kdo má začínat. Matyáše totiž na rozdíl od Barunky překvapivě velmi prudí pravidlo, že by měl začínat ten nejmladší.

Děti si zaberou jednu kostku – s tím, že „je kouzelná a hází samý šestky“ – a nám milostivě přenechají druhou – obyčejnou. Když se mi s manželem podaří nasadit hned v prvním kole, zatímco oni ani po třech nemají žádnou figurku ve hře, letí kouzelná kostka přes celou místnost až do předsíně, kde se nenávratně ztrácí. Barborka je důrazně upozorněna, že jestli zahodí i tu druhou, nebudeme mít s čím hrát.

Konečně se hra trochu rozjede a já si užívám okamžiky prchavého štěstí. Načež manžel vyhodí figurku, která patří Matýskovi. Ještě než nebohý plastový panáček dopadne mimo herní plán, spustí Matyáš ušidrásající sirénu, protože „se přece nevyhazuje“. Já dělám na svého drahého významné obličeje, jakože „ať, sakra, neblbne, že takhle to nikdy nedohrajem a navíc způsobí tomu nebohému dítěti trauma“. Odpovídá mi – rovněž pantomimou – že „mám, co jsem chtěla“, ale nakonec s významným povzdechem vrací figurku na její místo. To se zas nelíbí Barborce, kterou mezitím možnost vyhazovat protivníky velice zaujala, a zatímco my si procvičovali xichty a Matyáš ječel, ona hbitě vypráskala polovinu figurek. Matyáš nelení a vyhodí dvě její. Následuje rvačka. Po deseti minutách se nám za pomoci více či méně podlých přesvědčovacích prostředků podaří hru znovu postavit a emoce zklidnit natolik, že můžeme pokračovat.

Barborka evidentně není schopna normálního hodu. Buď zahazuje kostku dva metry daleko nebo přímo do herního plánu, čímž se člobrdo mění v kuželky. Opakované stavění hry a neustálé vysvětlování, jak a kam by měla kostkou hodit, už přestává bavit i mě. Matyáš zase před každým hodem stráví půl minuty tím, že „domlouvá“ kostce, aby hodila to, co potřebuje, což celý (už tak zdlouhavý) proces neuvěřitelně zdržuje a manžel ostentativně obrací oči v sloup.

Na Barunku je hra málo akční a tak si odbíhá hrát. Na dotaz, jestli chce pokračovat, odpovídá, že jo, ale ať hrajeme za ni, což manžel „s ryzím nadšením“ činí. Barunka si zatím hází s míčem a tak na každé třetí kolo si přiběhne pošoupnout figurku, aby se neřeklo. Matyášovi se nedaří nasadit poslední figurku a začíná se vztekat. Barborka se mu posmívá, že to neumí. Načež ten po ní hodí i tu druhou kostku. Deset minut hledáme s manželem kostku, zatímco Matyáš nakvašeně trucuje a Barunka z vedlejší místnosti několikrát hlásí: „Už nehraju!“. Nakonec najdeme tu první kostku.

„Opravdu nehraješ?“ „Opravdu!“ „Opravdu, opravdu?“ „Joooooooo!!!“

Ve chvíli, kdy shrábneme její figurky do krabice, přiřítí se s tím, že si to rozmyslela, načež propuká v řev, protože „ona přece CHCE hrát!!!“. Na manželovy mimické výčitky „já ti to říkal“ se snažím reagovat zoufalým: „Prosím, lásko, vydrž!“ Zbývá jen pár kol do konce, takže jí „něco postavíme“, ať už to máme, proboha, za sebou. Matyáš neustále dopočítává, kolik komu chybí kroků do domečku a jásá, jelikož se zdá, že vyhraje. Barborka už zase odbíhá pryč. Matyáš se chystá k pravděpodobně poslednímu hodu, když v tom z ničeho nic přiletí balon, který rozmetá všechno do okruhu dvou metrů. Můj syn se hurónským řevem vrhá na svoji sestru, čemuž s manželem jen odevzdaně přihlížíme s tichou nadějí, že pokud se teď povražděj, nebudeme muset už NIKDY hrát!

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek | 11 komentáře