Přečteno

Andělská hra (Carlos Ruiz Zafón)

Druhá kniha ze série Pohřebiště zapomenutých knih. Ta první – Stín větru – se mi líbila hodně, a tak jsem se na tuhle hodně těšila. A byla trochu zklamaná. Na DK řada čtenářů knize vyčítá rozvláčnost. Ta mi nevadila. První díl byl možná trochu míň ukecaný, ale taky se děj odvíjel svým vlastním tempem, které nabíralo na rychlosti až postupně. Jenže zatímco na konci první knihy do sebe vše zapadne a zápletkly jsou vysvětleny, tady se tak nestalo. Nebo jsem to tedy úplně nepochopila. Možná se vysvětlení skrývá v dílu třetím (a možná taky ne), ale od dalšího čtení mě to spíš odradilo, než že bych byla motivovaná ho hned zhltnout. Zafón píše krásně tajemné (až strašidelné) prostředí Barcelony si živě dokážete představit, postavy jsou celkem uvěřitelné (i když ne vždy sympatické) a celkem neotřele vystavěný příběh vás vtáhne. Jenže pak je najednou konec a já měla pocit, jakoby část knihy chyběla. Nevím, vážně nevím, jestli se přemluvím k pokračování. Nečetl jste někdo dál? Poradíte?

Hodnocení: 7/10

Mlčící fontány (Ruta Sepetys)

Jedna z mých velmi oblíbených spisovatelek. Dvě předchozí knihy Sůl moře a V šedých tónech jsem zhltla na posezení a ještě dlouho ve mě rezonovaly. Tady ale opět malinké zklamání (nebo moc velká očekávání). Knížka se odehrává ve Španělsku za dob Francova režimu. Potud super, o téhle době toho moc nevím a běhal mi mráz po zádech z některých (vlastně z většiny) věcí, které byl režim schopen páchat na vlastním obyvatelstvu. Dozvíte se toho hodně, často i věci, které je možná lepší nevědět a rozhodně vás to namotivuje si tuhle dobu nastudovat trochu víc do hloubky. Co do čtivosti, je knížka slabší než ty dvě, co jsem četla. První polovina se trochu vleče, dost dlouho trvá, než se vpravíte do složitého příběhu, druhá ubíhá výrazně rychleji. Největším kamenem úrazu je ale příběh dvou hlavních hrdinů. Který je totálně předvídatelný a až protivně banální. SPOILER! Ano, Sepetysová používá „jistý druh konců“ a dá se (od začátku) předpokládat, jak to celé dopadne. Nicméně tady mi přišlo, že to vyloženě odbyla. Vlastně v nejdramatičtějším a nejzoufalejším okamžiku to celé utne, aby následně celý děj posunula o řadu let dopředu, kde je najednou vše jakoby mávnutím kouzelného proutku vyřešeno. Škoda.

Hodnocení: 7/10

Vytěženej kraj (Veronika Bendová)

Česká „roadmovie“ po Ústeckém kraji. Potenciál skvělý. Tuhle oblast trochu znám neb v ní máme dlouhá léta chalupu a jeho historie (i současnost) jsou ukrutně zajímavé. Ale Bendové jako by se toho pro knihu vůbec nepodařilo využít. Příběh by se v podstatě mohl odehrávat naprosto kdekoli. Chvílemi vám připadá, že čtete cestovatelského průvodce, který vás ale vůbec nedokáže k návštěvě zlákat. V podstatě jen nezáživně připomíná to, co znáte ze školy, například zaniklý starý Most, z něhož se stěhoval jen kostel, opuštěné doly, apod. Navíc vám v něm neustále překážejí uplně pitomě se chovající hlavní protagonosté. On nemastný neslaný trouba, který si nechá tak nějak všechno líbit, ona, s prominutím, extrémně nesympatická kráva. Vůbec nechápu nominaci na Magnesii literu (možná za ní stojí právě ten nápad s místem), dočteno jen proto, že to bylo krátké.

Hodnocení: 6/10

Lustr pro Papeže (Jan Tománek)

Příběh z komunistických lágrů, kde se ocitnete ani nevíte jak dřív, než napočítáte do pěti. Pro mě osobně nikterak přepkvapivé ani objevné, co do předkládaných informací. Ani na mě popravdě řečeno nepůsobila tak mrazivě a nezůstala v hlavě nějak extra dlouho, jak popisují někteří čtenáři na DK. Popisuje hrozné věci, to ano, ale nezasáhlo mě to až tak, jak bych čekala. Každopádně důležité čtení. To, aby se nezapomnělo, co předchozí režim dokázal a jak moc je jedinec proti zvůli systému bezmocný. Knížka je relativně krátká, vcelku čtivá. Na nic si nehraje, prostě podává výpověď o životě jednoho mukla.

Hodnocení: 7/10

Hyde Park Civilizace 2 (Daniel Stach, Gabriela Cihlářová)

Určitě znáte z obrazovek – extrémně zajímavé rozhovory s lidmi z různých oborů i koutů světa, které vede (podle mě) jeden z nejlepších moderátorů, jaké vůbec ČT má – Daniel Stach. Každý z rozhovorů je úplně jiný a přesto vás každý svým způsobem dostane. Mě úplně nejvíc horolezec Jamie Andrew, jenž díky omrzlinám přišel nejen o ruce i nohy, ale i o nejbližšího přítele, a Eliyahu Rips, který šel ve stopách Jana Palacha, jen narozdíl od něj svůj čin přežil. Tohle vám prostě v hlavě zůstane. Včetně fotek, drobností ze zákulisí a QR kódů odkazujících na jednotlivá videa. Za mě vynikající. (Dvojkou jsem začínala proto, že jedničku Ježíšek nesehnal. Ale už čeká v knihovně.)

Hodnocení: 10/10

Raději zašílet v divočině (Aleš Palán)

A tohle byla taky pecka. Opět rozhovory – osmkrát povídání s lidmi, kteří se uchýlili na Šumavu, kde v samotě více či méně žijí mimo „systém“. Někteří ze samotářů jsou tak trochu cvoci („A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom cvok?“). Ale kniha nabízí osm překvapivě čtivých (čteno víceméně na jeden zátah) a nečekaných pohledů na život, kdy v každém z nich můžete najít inspiraci. Ne nutně v tom smyslu, abyste se hned odstěhovali do divočiny, ale k tomu, jak nahlížet na život. I když já jsem chvílemi některým z nich tak trochu záviděla a začala do manžela rýpat, že si na důchod pořídime pozemek a maringotku :). Vše doprovázeno mnoha fotkami Jana Šibíka. Na křídovém papíře – radost nejen číst.

Hodnocení: 10/10

Jako v nebi jenže jinak (Aleš Palán)

Pokračování. To samé v bledě modrém, jen samotáři byli tentokrát z celé republiky. A fotky jsou od Johany Pošové (ty se mi líbily dokonce víc než Šibíkovy).

Hodnocení: 10/10

DobroDruhům (Tereza Ramba)

Tereza Ramba (Voříšková) je jedna z mých nejoblíbenějších českých hereček a zároveň jedna z 5 showbyznysových celebrit, které sleduju na Instagramu. To znamená, že mám její život a způsob vyjadřování trochu „načtený“. To je pro knihu docela zásadní předpoklad. Je to totiž jakýsi cestovatelský deník (nikoli průvodce nebo něco podobného), kde člověk ne zcela znalý pozadí příběhů může trochu tápat, jak to ta holka vlastně myslela a mít pocit, že knížka je divná nebo zmatená. Mně se ale líbila hodně, a to právě díky své zvláštnosti a jakési niternosti, kterou cítíte z každé stránky. Tereza nepíše proto, aby se vám to líbilo nebo abyste to „nějak“ pochopili. Píše pro pocity, které v ní cestování světem (a životem vůbec) vyvolává, a které chce předat dál. Spousta fotek, neotřelé grafické zpracování.

Hodnocení: 9/10

Můj úžasný život (Ondřej Kundra)

Výjimečný život výjimečné ženy. Přiznávám bez mučení, že jsem o jejím příběhu měla před čtením knihy jen velmi! povrchní znalosti. Přesto jsem se udržela a wikipedii studovala až po přečtení. Příběh sestavený dlouholetým novinářem Respektu byl pak výrazně napínavější. Paní Meda je obrovská osobnost, která v životě prožila mnohé, ale nikdy (aspoň pokud mohu soudit) ne ve vleku událostí. Sama si šla vždycky za svým s neuvěřitelnou tvrdohlavostí (a možná i správnou dávkou drzosti) a dokázala pro české malířství udělat tolik, jako málokdo. Velmi inspirující.

Hodnocení: 9/10

Mé nepálské lásky (Michaela Guatam)

A ještě jedna životopisná – příběh obyčejné české holky, která se zamilovala do Nepálu, postavila si hlavu snad proti celému světu a všem neúspěchům navzdory se rozhodla na vlastní pěst podporovat vzdělávání nepálských dětí. Ta cesta byla hodně dlouhá, místy dost strastiplná (ať už Michaele házel klacky pod nohy život nebo ona sama – na několika místech jsem si říkala, že musí být úplný blázen a zkoušela si představit, jak bych reagovala, kdyby s podobnými spasitelskými nápady přišla moje dcera), ALE nakonec korunovaná zaslouženým a v zásadě už nečekaným úspěchem. Obdivuju takovéhle šílence, kteří si dokážou vydupat a uhájit to, čemu věří. Já bych to bývala vzdala asi tak na straně 20. Přitom autorka nikterak nezastírá vlastní omyly a chyby, to je velmi sympatické. Už jen pro to je zajímavé si knihu přečist.

Hodnocení: 8/10

Myšlenky za volantem (Marek Eben)

Oddychovka na hodinku až dvě. Přesně taková jakou od jejího autora čekáte – vtipná, laskavá, skromná a kultivovaná. Nečekejte za tím žádnou velkou literaturu, kterou se ani nesnaží být. Lze číst napřeskáčku i s delšími pauzami, ale stejně to dáte na jeden zátah, protože kapitolky jsou krátké a pokaždé, když nějakou dočtete, řeknete si: „tak ještě aspoň jednu“.

Hodnocení: 8/10

Život na lednici (Alice Kuipersová)

Tahle knížka mě zaujala svojí formou – pouze vzkazy, které si matka s dcerou nechávají na lednici, protože se doma míjejí. Hned jsem si vzpomněla na dokonalé Nebezpečné známosti (byť dějově a nakonec ani literárně nemají s touto knihou nic společného) a po knížce v knihovně sáhla. Je to trochu křečovitý pokus o předání jednoduchého životního moudra. Naštěstí docela kratičký. Nic moc, co by mi zůstalo v hlavě déle než do druhého dne.

Hodnocení: 6/10

Sama sebou (Jojo Moyesová)

Louisa Clarková opět na scéně. Třetí díl není zdaleka tak dobrý jako první, ale je lepší než dvojka. Moyesová píše čtivě a zábavně, takže jí promíjím to, že konec si od začátku domyslíte. Ale opět nečekejte nic hlubokomyslného. Pohodové, místy vtipné, letní čtení.

Hodnocení: 7/10

Na shledanou v Paříži (Irena Jirků)

Za zbytečně kýčovitou obálkou se skrývá ještě jedna rozhovorová – 25x povídání se současnými francouzskými spisovateli a spisovatelkami. Ale jak už podtitul napovídá, není to jen o psaní. Pokud jde o francouzskou literaturu, skončila jsem kdesi u Victora Huga a dál temno. Fakt si nevybavuju žádnou knížku, kterou bych četla, a napsal ji Francouz žijící v posledních 100 letech. Ostuda. Tím víc to pro mě ale bylo zajímavé a nové. Několik autorů/titulů jsem si poznamenala na svůj must read seznam. Moc příjemné a osvěžující čtení. Pokud vás zajímá francouzská kultura, směle do toho.

Hodnocení: 8/10

Naslouchač (Petra Stehlíková)

„Originální česká fantasy“ hlásají velmi nadšené recenze i čtenáři. Kamarádka, která mi knížku koupila k narozeninám, z ní byla opravdu velmi nadšená. Já vám nevím. Fantasy čtu spíš míň než víc, takže nedokážu originalitu příliš posoudit, ale mě knížka zas až tak nechytla. Příběh odehrávající se v lehce apokalyptické Evropě budoucnosti je určitě zajímavý, ale zaprvé mi docela dlouho trvalo, než jsem se v novém světě plném nových termínů zorientovala, zadruhé jsem občas měla pocit, že neplyne tak hladce a logicky, jak by měl. Někdy se (především) hlavní hrdinka chová úplně nelogicky prostě proto, že je potřeba, aby se něco konkrétního stalo. Například, přestože je většinu příběhu spíš strašpytel, najednou se beze strachu (a bez hlubšího vysvětlení proč) vydá sama do černočerné noci, kde se skrývá strašlivé nebezpečí. Takových momentů jsem v knize našla víc a hrozně mě štvaly. Ale vymyšlené je to celkem dobře, a evidentně jsou následující díly série promyšlené dopředu, což hodně oceňuju. V knihovně mám připravený 2. díl a dříve nebo později se k němu určitě propracuju.

Hodnocení: 7/10

Sestry B. (Milena Štráfeldová)

Já miluju Milenu Štráfeldovou. Výborně zpracovaný život Lídy Baarové a především její (mnohem méně známé) sestry Zorky Janů na pozadí historických údálostí, které hýbaly celým světem. Dozvíte se toho tolik! Taková wiki, ale výrazně čtivější a podrobnější. Jak těžké/snadné je být herečkou v době, kdy vám u nohou leží celý svět ovládný nepřítelem vaší země? A jak těžké je být mladší sestrou takové herečky a stát chtě nechtě neustále v jejím stínu (někdy dost temném)? Vynikající, jako vždy. Štráfeldová ani tentokrát nezklamala. Pokud už jste od ní něco četli a líbilo se, tohle bude taky.

Hodnocení: 9,5/10

Láskožrout (Hana Hažíková)

Prvotina „kolegyně“ z kurzu tvůrčího psaní (proto jsem si ji vybrala). Příběh 14leté Romky Brendy, která bojuje s pubertou, s rodiči i s kýmkoli ve svém okolí bez ohledu na to, jak moc špatně/dobře to s ní dotyční myslí. Bojuje se životem tmavého člověka, který je v bílé společnosti automaticky outsiderem. Člověka, v jehož životě bylo už od prvopočátku všechno špatně. A příběh Jany, mladé (bílé) ženy, která se rozhodne Brendu doučovat a později i zachraňovat. Vyprávění je poměrně schematické a od první chvíle spěje k takovému (jednoduchému) konci, k jakému spěje (byť jsem celou knihu doufala, že to dopadne jinak – spíš z literárního hlediska než proto, že by mi hlavní hrdinka tolik přirostla k srdci). Nicméně docela hezky ukazuje způsob, jakým mohou mladí lidé v podobných situacích uvažovat. Z první ruky vím, že autorka vycházela z vlastních zkušeností z práce s problémovou mládeží a byť příběh jako celek je vyfabulovaný, jednodlivé jeho části se děly, dějí a dít budou. Celkově kolem a kolem se mi knížka v zásadě líbila, nicméně na to, jak zajímavé téma zpracovává, ve mě vlastně nevzbudila žádné větší emoce.

Hodnocení: 6,5/10

Tlouštíci hoří rychleji (Caitlin Doughtyová)

Zato tohle ve vás vzbudí emocí, že se nestačíte divit. Reportážně podaný osobní příběh zaměstnankyně amerického krematoria. Knihy o smrti a postojích společnosti k ní (myslím ty zařazené do literatury faktu) mě docela přitahují. Je to téma, které v sobě dlouho řeším a rozhodně ho nepovažuju za tabu. Naopak, jen houšť, prosím. Každopádně tahle je překvapivě opravdu velmi vtipná (několikrát jsem se řehtala nahlas) a místy docela drsná. Někteří čtenáři jí vytýkají přílišnou morbidnost, kterou k sobě autorka jen poutá pozornost. Nemyslím si. Nepůsobilo to morbidně nebo nechutně, byť z některých pasáží se mi zpočátku ježily chlupy na krku. Jenže pak se zamyslíte a zjistíte, že Doughtyová nechce šokovat, prostě vám jen do těch nejmenších detailů popisuje, jak to v pohřebnictví chodí. Přišlo mi to ohromně zajímavé.

Hodnocení: 9/10

Ostny a Oprátky (Jiří Padevět)

Jedno veliké ACH! už jsem tu zmiňovala jinou Padevětovu knihu Sny a sekyry. Tak tohle je v podstatě to samé, jen zpracovává jiné události. Útlá knížečka, mikropříběhy na jednu stránku, pojednávající většinou o zcela obyčejných věcech. Přitom odkazující k více či méně zásadním událostem naší i evropské historie. Přečtete a pak dumáte, k jakému příběhu se vyprávění vztahuje. Někdy (ale překvapivě méně často než byste čekali) je to jasné hned. Mnohem častěji musíte chvíli hledat a skládat to všechno jako puzzle. Dokonalé, funguje to skvěle. Protože ta detektivní práce vás pohltí a místo jedné krátké stránky jich přečtete deset a wiki nebo google vám pořád nabízejí další a další odkazy, pod nimiž se skrývají neméně zajímavé lidské osudy. Must read.

Hodnocení: 10/10

Nebe nad Jemenem (Tomáš Šebek)

Tomáš Šebek – můj oblíbený superhrdina. O jeho reportážích z misí s Lékaři bez hranic už jsem psala několikrát (Africká zima a Mise Afghánistán). Tahle je z Jemenu a z celé řady se nijak zásadně nevymyká – v deníkových zápiscích popisuje celou misi téměř den po dni. Je to hodně doktorské, chlapské a lidské. A taky vtipné bez ohledu na to, jak šílené věci jsou v knize popisovány. Líbila se stejně jako ty ostatní.

Hodnocení: 9/10

Ženy, co se nedaly (Ivana Peroutková)

Na tuhle knížku jsem se fakt těšila, ale žádné velké ááách se bohužel nekonalo. 25 příběhů českých žen, které si šly za svým. Obzory vám určitě rozšíří, ale to udělá wiki taky a tady po pravdě řečeno nenajdete vůbec nic navíc. Přestože osudy snad všech osobností v knize zachycených musely být extrémně zajímavé (ať už v pozitivním, či negativním smyslu slova), autorka předkládá jen suchopárné životopisy, navíc psané lehce zmateným stylem. I když stránky ubíhají celkem rychle (především díky velikosti použitého fontu), na konci vám v hlavě nic moc nezůstane, vlastně žádný velký příběh a většina jich splývá do podivného guláše. Škoda.

Hodnocení: 6,5/10

Průmysl lži (Alexandra Alvarová)

Poslední dobou se z osobních pohnutek poměrně hodně zajímám o téma dezinformací (i když bych byla výrazně raději, kdybych to dělat nemusela). A tahle knížka se pokouší osvětlit původ části z nich. Saša Alvarová se v ní zaměřuje především na vysvětlování mechanismů fungování (ruské) propagandy, cesty jejího šíření a způsob, jakým ovlivňuje naši mysl. Názory autorky znám už nějakou dobu (především díky podcastu Kanárci v síti), takže mě nijak zásadně nepřekvapily ani svou možná šokující povahou, ani jistým černobílým viděním světa, možná dokonce lehkou paranoiou (sama autorka o sobě v rozhovorech přiznává, že už je pravděpodobně lehce paranoidní). Ale když se oprostíte od narativu, že „úplně za všechno může Rusko“ (což musíte, protože jinak by vás to mohlo dost vyděsit a navíc to prostě není pravda), je kniha zajímavá a určitě stojí za přečtení. Nesouhlasím úplně se vším, ale se spoustou poznatků (bohužel) ano.

Hodnocení: 8/10

Úplně cizí lidé (Liane Moriarty)

Jedna z těch spíše průměrných knih od Moriarty. Pojednává o speciálních lázních uprostřed ničeho, kam si velmi pestrá skupinka hostů přijíždí užít svůj pobyt. Anotace ve vás může vzbudit až lehce hororové mrazení, ale tak dramatické to zase není. Ostatně je tu klasický moriatyovský syžet, kdy první polovinu knihy nevíte vůbec nic, pak začínáte lehce tušit a na konci je všechno trochu jinak. Jako vždy dobře vykreslené a uvěřitelné charaktery postav i jejich vzájemných vztahů. Přestože je každý z hrdinů úplně jiný, v některých chvílích každému z nich aspoň trošku rozumíte. A to je přesně to kouzlo autorčiných knih.

Hodnocení: 7,5/10

Vinnetou 1. (Karel May)

Ani v téhle sérii nechybí Mayovka (s ilustracemi od Zdeňka Buriana). Tuhle knížku asi netřeba představovat, protože i pokud jste ji nikdy nečetli, film jsme určitě viděli všichni (několikrát). První díl se s filmem ještě obsahově víceméně shoduje. Poprvé jsem ji četla asi ve třinácti letech. Tehdy mě úplně okouzlila. Dnes s odstupem času je samozřejmě evidentní, jak naivní celý ten příběh je. Ale tááák pěkný. A v hlavě vám samozřejmě automaticky naskakukují tváře Pierra Brice a Lexe Barkera (dámy, která z vás toho vysokého blonďáka v dětství nemilovala?). Což ani v nejmenším nevadí. Návrat do dětství jak vyšitý.

Hodnocení: 9/10

Introvertka v hlučném světě (Debbie Tung)

Roztomilý komiks o tom, jak se někdy cítíme my, sociální otevřeností a sebevědomím méně obdaření ve světě plném extrovertů. Oddech na půl hodinky, vtipné a trefné – ano, milí extroverti, FAKT jsme tak trochu divní a bojíme se cizích lidí. Navíc (pokud je to tedy taky tak trochu o vás) zjistíte, že se svými pocity nejste sami. A to je velké plus.

Hodnocení: 8/10

Smrtící bílá (Robert Galbraith)

Kdo už se pročetl až k tomuhle dílu, tak nepotřebuje žádné komentáře, protože tohle už je taky klasika. Detektivní zápletka dobrá, vrah mi fakt hrozně dlouho nedocházel, i když ze zpětného pohledu samozřejmě mohl. Ale o detektivku v téhle sérii zas až tak nejde – to víme všichni. Takže pokud vás vůbec netrápí, kam (a jestli vůbec) se nějak dál vyvine vztah mezi Robin a Cormoranem, ani to nečtěte. Ale pokud jste zvědaví a tetelíte se blahem, při sledování jak si k sobě vzájemně nacházejí cestu, tak směle do toho. Tenhle díl se mi zatím líbil ze všech čtyř nejvíc. Dočítáno asi ve dvě v noci, na což už jsem jinak dost stará a většinou to nedělám. Rowlingová je prostě moje srdcovka. (Dostala jsem jako dárek i další díl – Troubled blood – v angličtině. Ale popravdě uznávám, že těch 900 stránek mě trochu znervózňuje. Ne a ne se odhodlat. Četl jste už někdo?) Mimochodem až teď jsem zjistila, že HBO natočilo podle všech čtyř knih velmi povedený seriál C. B. Strike. Sjela jsem ho za týden. Dějově víceméně odpovídá knihám (i když jistým úpravám se scénář samozřejmě nevyhnul), takže tady zklamaní ani překvapení nebudete. Největším plusem jsou skvěle obsazení oba hlavní představitelé a naprosto uvěřitelné jiskření mezi nimi; především Tom Burke v roli Cormorana je prostě excelenetní a okamžitě si ho zamilujete úplně stejně jako jeho románovou předlohu.

Hodnocení: 9/10

Zuzanin dech (Jakuba Katalpa)

Tohle je tak krásně napsaná knížka. Jazyk Jakuby Katalpy je podle mě největším (ne jediným) plusem knihy. Je hodně neobvyklý. Přiznávám, že pokud jde o interpunkci, jsem obecně striktní konzerva a jakékoli pokusy s ní mě v drtivé většině případů hrozně štvou. Tady jsem ale autorce chybějící uvozovky u přímé řeči bez problémů odpustila. Respektive vůbec jsem nevnímala, že tam nejsou. Příběh Židovky Zuzany a jejích dvou přátel Jana a Hanuše, který sledujeme v období několika desetiletí, plyne naprosto samozřejmě a přirozeně. Hlavním tématem knihy je holocaust, ale neméně důležité je i téma moci nad druhým a touha zachovat si vlastní důstojnost i v těch nejšílenějších momentech. Historické události v knize samozřejmě nijak nepřekvapí, osobní rovina je však velmi hezky nepředvídatelná. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl konec (ale třeba kamarádka říkala, že jí se líbil moc). SPOILER! Nevadilo mi, jak kniha dopadla, ani to, co vlastně Zuzana na konci provede – naopak, její čin je zcela pochopitelný, ale rozčiloval mě způsob, jakým to udělala. Při jejím intelektu mohla celou situaci navlíknout výrazně rafinovaněji (zvlášť, když okolnosti tomu nahrávaly) a bez toho, aniž by příběhu to ubralo na dramatičnosti. Takhle si jen zadělala na další trápení. Každopádně autorku zapisuju na seznam „musím si přečíst další její knížky“.

Hodnocení: 9/10

Srdceboly (Simona Monyová)

Příběh Simony Monyové je myslím všeobecné známý z médií – úspěšná spisovatelka zavražděná vlastním manželem poté, co ji roky týral. Úmyslně to sem píšu, protože tahle skutečnost je pro čtení knihy klíčová. Srdceboly jsou totiž poslední knihou, kterou před smrtí napsala. Pokud by k ničemu takovému nedošlo, drželi byste v ruce prostě jen kratičkou novelku o ženě, která není schopná osvobodit se od toxického vztahu se svým mužem. Takhle ale čtete volání o pomoc, zoufalý pokus dát vědět světu, že je něco strašně špatně. Velkou slabinou knihy je, že se nepokouší nijak vysvětlovat pocity hlavní hrdinky. Čtenář, který nemá osobní zkušenost ze vztahu s manipulátorem, pak absolutně nemůže pochopit motivací jejího chování, kdy i přes všechny lži, podrazy a ponižování, stále zůstává s mužem, který je pro objektivního pozorovatele naprosto nepřijatelný. Výsledkem pak je jen neurčitý pocit, že je prostě „uplně blbá“. Pokud takovou zkušenost máte, užijete si knihu výrazně víc. Nicméně, nebýt právě té hrůzy, která v reálu nastala potom, nebyla by kniha ničím, co by mi nějak zásadně uvízlo v hlavě.

Hodnocení: 7/10

Slepé skvrny (Daniel Prokop)

Veledůležitá kniha jednoho z našich předních sociologů, která se zabývá společenskými jevy, které všichni tak nějak přehlížíme, protože se může zdát, že se nás osobně nedotýkají. Opak je samozřejmě pravdou. Prokop vysvětluje, jakým problémům a výzvám česká společnost čelí, aniž by je řešila. Proč by nám nemělo být jedno, že roste počet chudých lidí? Proč bychom neměli přehlížet, že některé regiony naší republiky se pomalu mění v oblasti, kde se nedá důstojně žít? Proč represe nejsou řešením? A mnoho dalších a dalších otázek, na něž v knize najdete odpovědi. Text je to náročný, při pozorném čtení ale většinou dobře srozumitelný. Opravdu must read! Teď před volbami zvláště.

Hodnocení: 10/10

Listopád (Alena Morštajnová)

Tahle knížka nemohla zklamat. Morštajnová je už v podstatě sázka na jistotu. Alternativní historie vývoje po 17. listopadu, která se díkobohu nestala. Sama autorka v nějakém rozhovoru uvedla, že knihu napsala proto, že jí přijde, že se dnes začíná zapomínat, jak strašné „to“ před revolucí bylo a řada lidí si tu dobu idealizuje. Trochu jsem se bála, že ta fabulace bude málo uvěřitelná, ale vůbec. Při čtení mi naskakovala husí kůže a pořád jsem si opakovala: „prosím, ať se nic takového nikdy nevrátí“. Dokonce jsem si musela čtení dávkovat, protože někdy toho bylo moc. V knize se povětšinou neděje nic vyloženě násilného, ale perfektně je vystihnutá ona atmosféra bezmoci a beznaděje bez konce. Zároveň je dobré mít stále na paměti, že totalitní režimy (kterých je po světě stále dost) jsou v podstatě všechny stejné. Ten příběh se mohl odehrávat tady, ale místo toho se zrovna děje třeba v Bělorusku nebo kdekoli jinde. A moc se mi líbil úplný závěr (poslední dvě strany), které dávají naději v tom havlovském slova smyslu.

Hodnocení: 9/10

Najdu odvahu (Lenka Vacvalová)

Lenku Vacvalovou – moderátorku, herečku, ale především ultraběžkyni – už nějakou dobu sleduju na Instagramu. Ta žena je neuvěřitelná. Nejenže naběhá stovky kilometrů v náročných podmínkách, nejenže u toho stále vypadá jakoby právě vyšla ze salonu krásy, nejenže svými charitativními běhy vybírá statisíce na onkologicky nemocné děti, ale ještě vám to celé podá tak motivujícím způsobem, že pokud jste doteď neběhali, určitě o tom začnete aspoň uvažovat. Knížka den po dni popisuje jeden z jejích charitativních běhů po trase SNP prakticky přes celé Slovensko. Nezastírá náročené momenty i selhání, která byste možná jen podle často sluníčkových fotek nečekali. Vacvalová třeba otevřeně popisuje, jak protivná dokázala být na svého přítele, který jí u běhů dělá support. Jak někdy měla chuť se na všechno vykašlat a jak pokaždé našla sílu a především odvahu pokračovat. Čtivé, plné emocí a krásných fotek a velmi, opravdu velmi inspirativní. Zároveň s knihou vznikl i stejnojmenný dokumentární film.

Hodnocení: 9/10

Sláma i hedvábí (Džuniči Saga)

A další nádherná knížka – vyprávění pamětníků o životě na japonském maloměstě z počátku minulého století. Přenese vás v čase i místě do úplně jiné kultury. Japonci jsou opravdu zvláštní a obdivuhodný národ. Velmi pracovití, extrémně skromní, ctící tradice. Dozvíte se spoustu maličkostí (třeba o tradičních japonských účesech, o gejšách, o tom jak vypadal život bohatých obchodníků, ale i těch nejchudších lidí). Zajímavé čtení i tehdy, pokud vás Japonsko nijak zvlášť nebere – trochu jako pohádka a vyprávění dědy s babičkou dohromady. Navíc pěkně graficky zpracované s velmi vkusnými decentními ilustracemi.

Hodnocení: 9/10

Máma milovala Gabčíka (Veronika Homolová Tóthová)

Kdybych vám z celého dnešního seznamu měla doporučit jen jednu jedinou knížku, byla by to tahle. Je to totiž naprostá pecka. Pamatujete se ještě na Dva proti říši? Tak tohle je velmi podobným způsobem zpracovaná kniha, tj. vyprávění založené na detailní znalosti faktů a historických souvislostí atentátu na zastupujícího říšského protektora. Ovšem nikoli z pohledu parašutistů, jak tomu bylo u Jiřího Šulce, ale z pohledu těch, kteří jim pomáhali. Autorka rozvíjí možný milostný vztah mezi Jozefem Gabčíkem a Annou Malinovou – ženou, u níž se Gabčík nějaký čas skrýval. Je to dopředu přiznaná fabulace, sama autorka (stejně jako dcera Malinové) přiznává, že nemá tušení, jestli se ti dva do sebe skutečně zamilovali. A v zásadě o to ani tolik nejde. Knížka je především svědectvím o obyčejných, neuvěřitelně statečných lidech, kteří za svou odvahu často zaplatili životem svým i celé své rodiny. O lidech kteří cítili, že nemohou jen nečinně přihlížet, jak je jejich země ničena a ponižována. Máte pocit, že o tomhle příběhu už nemůžete vědět víc? Omyl. Dozvíte se toho strašně, strašně moc. A rozhodně si připravte k ruce velkou hromadu kapesníků – já plakala snad každých deset stránek.

Hodnocení: 10/10

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | 4 komentáře

TVL, chápete to někdo?

Nedělám to často, ale teď mi to nedá. Ptám se všech, tak se zeptám i vás. Jsem jedinej natvrdlej rodič v týhle republice nebo mi někde něco uniklo? Jak prosím řešíte testování dětí?

Momentálně se ve škole netestuje, ALE ZÁROVEŇ všechny zájmový a sportovbní kroužky (včetně trřeba školního plavání) testy vyžadují, protože míchají děti z různých škol.

Dokud se testovalo ve škole, vyřešilo se to čestným prohlášením. Jenže jak teď? Musíme opravdu 1-2x týdně na testy? Nebo můžu děti otestovat doma testem zlékárny a podepsat si znovu to četsný prohlášení? Nebo?

Co proplácí/neproplácí pojišťovna, neřeším. To mi totiž nedává smysl už vůbec :(.

Díky moc.

Rubriky: Co přinesl den, Váš názor, Výchova a péče | 11 komentářů

Démolition mademoiselle

Skoro rok máme kočky, ze kterých se někonec vyklubali kocouři, ale to je vedlejši. Už jsme si na sebe krásně zvykli. Víme, co od sebe můžeme čekat a s čím naopak nepočítat ani omylem. Mají své potřeby, rituály i manýry. Víme, že v pohodě zvládnou 2-3 dny doma sami, aniž by zbourali dům. Taky že dávají celonoční výlety, aniž by je něco přejelo nebo sežralo. Ráno a večer se přihlásí o gáblík a pokud nechcem, vůbec o nich nevíme. Jinými slovy začala to být nejspíš trochu nuda.

Drouhou možností je, že jsme se definitivně zbláznili. Jinak si nelze vysvětlit krok, který jsme učinili toto pondělí. Totiž pořídili jsme si psa. Přesněji psí holku. Tříměsíční neřízenou střelu, jejíž celoživotní misí bude evidentně zničit nám nejen barák, zahradu a blízké okolí, ale i zruinovat naše bankovní konta. A v neposlední řadě nad vší pochybnost dokázat, že můj muž, který minimálně čtyři roky tvrdošíjně trval na tom, že psa NE!, měl samozřejmě se VŠEMI! svými argumenty NAPROSTOU! pravdu.

Slečna Izzara. Je rozkošná. Tak rozkošná, že v podstatě nemůžeme jít po ulici, aniž by nás co dvacet metrů někdo nezastavoval, aby se na ni přeptal nebo si ji mohl pohladit. Coby komorné/kuchařce/všeobecné posluhovačce královny krásy minimálně středoevropského regionu mi to přijde strašně otravný. Vždyť jí to stoupne do hlavy.
„Já venčím tebe. Když jdu, tak jdeš taky, Když běžím, běžíš. To je jedno, že už nemůžeš. Když se zastavím, tak prostě počkáš, až si to rozmyslím. Třeba půl dne. Chápeš, ne?“

Víc napíšu někdy, až tohle mimino trochu povyroste a nebudeme vstávat xkrát za noc. A taky nebudu muset co 30 vteřin kontrolovat, co kde trhá na cucky. Nebo vytírat loužičky. Případně řešit konflikt kocouři-pes. (Takže tak za pár let odhaduju.)

Milujeme ji. Dalmatin rulez forever.

Rubriky: Co přinesl den, Naškrábáno | 4 komentáře

Chráněno: Barunka – skoro 9

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Chráněno: Matyáš – skoro 11

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Matyášek | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Jak poznávat sousedy? Pořiďte si kočku

Přestože v noci ho bylo několikrát slyšet, nepřišel ráno pan Kamikazi ze své pravidelné noční vycházky. A to prosím jen týden poté, co si doléčil zlámanou haxnu.

To byla krajně neobvyklá situace, protože za normálních okolností se hrne domů rychlostí blesku a dožaduje se snídaně. Kolem desáté jsem začala panikařit a vydala se hledat.

Po chvíli volání jsem ho slyšela zoufale mňoukat z místa, kde se stýkají čtyři zahrady. Bohužel v dost nešťastném úhlu, takže z rohu té naší nebylo poznat, odkud zvuk přesně jde. Jsou tam polorozpadlé zahradní domky a nejrůznější harampádí – spousta míst, kam zvědavé (rozuměj uplně pitomé) pubertální koťě může zapadnout nebo se zaklínit.

Oběhla jsem všechny inkriminované sousedy. S některými z nich jsem mluvila poprvé v životě. Nicméně když jsem byla na jejich zahradě, ten jouda ani nepípnul, ať jsem volala jak chtěla. Snažili jsme se hledat, prolezli ty chatky (pavouků a pavučin mraky). Marně. Připadala jsem si trochu jako idiot. „A opravdu jste ho slyšela mňoukat? To by se asi ozval, kdyby nás slyšel, ne?“

Náš dům je zhruba v prostředku bloku, takže když se potřebujete dostat na zahradu, se kterou sousedíte koncem pozemku, musíte ten blok napřed oběhnout z druhé strany. To v praxi znamená nějakých 300m k těm správným zahradám, a pak zase 300m zpátky.

Situaci – kočka mňouká, obíhám blok, burcuju sousedy, společně hledáme, kočka mlčí, obíhám blok zpět, kočka mňouká – jsme si zopakovali asi čtyřikrát. Pak mi naštěstí Barborčina „adoptivní babička“ půjčila klíče od jejich zahrady, odkud se aspoň do jedné z těch vedlejších dá dostat dírou v plotě.

Strávila jsem pak den tím, že jsem v pravidelných intervalech chodila po cizích zahradách mezi ty boudy, volala, hvízdala, poslouchala a číhala. Vůbec se neozval. Pokaždé zamňoukal jen tehdy, když jsem byla u našeho domu.

Štěstí jsem měla až navečer.

Sedím takhle na bobku v rohu zahrady sousedky Petry (se kterou se sice známe trochu déle než od dnešního rána, ale náš vztah byl doposud spíše korektně rezervovaný) a dle chytrých rad na internetu se pokouším vžít do myšlení kočky „hledejte místa, která vidí zvíře za své výšky cca 20 cm od země a která ho mohou lákat k prozkoumání“. Nic. Až najednou … znáte takový tren pocit, že vás někdo sleduje, že jo? Zvednu hlavu a tam pod stříškou jedné z těch bud sedí to moje chlupatý mimino a čumí na mě jakoby nic.

Asi jsem na něj byla hodně sprostá, protože se dost vzpouzel, když jsem se ho jala zachraňovat. Ale to nakonec vůbec nebylo potřeba. Ukázalo se totiž, že vůbec není nikde zašprajcovaný nebo nějak zraněný. Prostě tam sedí a má ze mě srandu.

Informovala jsem tedy Petru, že jsem ho našla a kde byl a že už nemusej hledat. Pustila jsem vztekajícího se kocoura a on se naoko vydal domů přes plot. Já to musela přece jen malinko oběhnout kolem domu, protože ani díra v plotě není všemocná.

Když jsem dorazila, očekávala jsem kočku u dveří. Nebyla tam. Jdu tedy dovnitř, že ho přivolám přes balkon, ale volá na mě Petra, že se vrátil a znovu zalezl pod tu střechu. Tak mě namíchnul, že jsem tam hned zas doběhla s tím, že ho odnesu zpátky v zubech.

Nicméně nakonec jsme situaci společně vyhodnotily tak, že si z nás prostě dělá pr..l, že je v pořádku, evidentně odtamtud umí vylézt a že ať si tam teda zůstane. Poděkovala jsem, rozloučily jsme se a já zas prolezla plotem.

Aby mi u vchodových dveří došlo, že jak jsem vyběhla ven na její volání, podařilo se mi nechat na kuchyňském stole klíče. Jo, asi jsem vám ještě neřekla, že jsem tenhle týden sama doma.

Potřebovala jsem pomoc. Jelikož už jsem si zvykla používat tu díru v plotě a nechtělo se mi zase běžet naokolo, vydala jsem se za Péťou, protože mě v tu chvíli nikdo jinej nenapadl, zase skrz zahrady. Jenže na terase nikdo nebyl a okna měli zavřená. Přeběhla jsem tedy před dům, že zazvoním. Jenže branka byla zamčená a na zvonek na sloupku z ulice jsem ze zahrady nedosáhla. Takže jsem musela vylézt na plot. Představujete si tu situaci, jo? To je utužování sousedských vztahů jedna báseň.

Petra se naštěstí zlomila smíchy v pase, když mě viděla, jak tam balancuju. A smíchy málem upadla, když jsem jí vyložila, co se mi stalo a že potřebuju žebřík. Její muž (kterého jsem v tu chvíli ale viděla poprvé v životě) se tvářil jakože komu není shůry dáno, ten holt musí otravovat sousedy. Ale žebřík mi dal. Dokonce mi ho prostrkal přes tu díru v plotě, abych s ním nemusela běžet ten půlkilák tam a zase zpátky.

Den jsem zakončila lehce akrobatickým vloupáním do vlastního domu.

Ať žijí dobré sousedské vztahy !!!

Rubriky: Co přinesl den, Naškrábáno | 5 komentářů

Distanční výuka

Kdysi, v dobách svého teoretického mateřství (rozuměj před dětmi, kdy jsem měla zcela jasnou představu, jak skvělá budu matka), dokonce ještě i v době, kdy děti byly hodně malé (nepoučena dosavadním vývojem), jsem se poměrně často zaobírala myšlenkou na domácí vzdělávání.

V duchu jsem naprosto zřetelně viděla, jak společně procházíme encyklopedie a sledujeme vzdělávací pořady, vyrábíme zajímavé pomůcky a portfolia. Jak děti samy napíšou všech šest dílů písnaky během jednoho měsíce, protože jim je předložím v tu jedinou správnou chvíli, kdy jejich rozumový i motorický vývoj bude na takový úkol připraven a ony po něm prostě zatouží. Jak pojedeme v duchu myšlenek školy Marie Montessori, waldorfské a dalších, protože z každé si vezmu to nejlepší a celé to proložíme výukou v přírodě na zdravém vzduchu. Všichni budeme šťastní, z dětí vyrostou sebevědomé, všestranně vzdělané (to především) osobnosti a já porostu společně s nimi, protože právě v jejich nevinnosti a všeobjímající lásce je skryta všechna moudrost světa.

Postupně jsem od takových představ upustila z praktických důvodů, jelikož jsem nedokázala vymyslet, jak to celé skloubit s vlastní prací. Navíc mi s přibývajícími mateřskými zkušenostmi jakýsi tichý (leč neodbytný) hlásek kdesi vzadu v hlavě našeptával, že nelze zcela vyloučit možnost, že bych je v průběhu takového vzdělávacího procesu oba dva zabila (nedopatřením samozřejmě!).

A pak přišel sociální experiment jménem Covid-19 a s ním demo takového homeschoolingu v podobě distanční výuky, aby mi společnými silami ukázali, jak moc správné takové rozhodnutí bylo.

(Tím „sociálním experimentem“ nechci v žádném případě podporovat nejrůznější konspirační teorie o původu a účelu viru. Ale zaprvé, s jistou dávkou zvrácenéího masochismu fascinovaně sleduju, co globální pandemie s druhem homo sapiens dělá. Zadruhé, kdo jednou přečetl Stopařova průvodce po galaxii, nemůže se už nikdy zcela zbavit myšlenky, že celá naše existence je jen takový malý vtípek Hlubiny myšlení, který hledá otázku pro svoji vlastní geniální odpověď.)

o o O o o

Je 8:00.

Manžel odjíždí za prací nejméně přes tři okresy. Já ho podezřívám, že se v předtuše věcí příštích jen zbaběle snaží maximalizovat vzdálenost mezi sebou a námi. Má od zaměstnavatele jakýsí propouštěcí glejt, nicméně na můj rozespalý dotaz, zda situaci, kdy ho zastřelí na vojenském checkpointu na hranicích hlavního města, pokrývá jeho životní pojistka, reaguje filozofickou úvahou s nejasným závěrem.

Vstávám. Jelikož je třeba myslet pozitivně, umiňuju si, že dnes dopoledne budu svoji pozornost směřovat především na svoji práci, kterou tak zvládnu v rekordním čase a budu se moct věnovat i jiným aktivitám. Včera mi děti vyčetly, že sedím celý den u počítače a pracuju, přestože má oficiální pracovní doba činí 5 hodin denně. S tím je dneska konec.

S vědomím, že do začátku školních online konferencí zbývá celá hodina, zlehka budím děti, aby měly dost času na všechny ranní úkony a jdu chystat snídani. Notebook zatím nezapínám, je třeba začít den příjemně – proto si napřed uvařím čaj a s nohama na stole přečtu aspoň jednu kapitolu v knížce.

Po půl hodině (a třech kapitolách) si uvědomím, že do kuchyně dosud nikdo nedorazil. S neblahou předtuchou jdu do dětského pokoje, kde se za posledních 36 minut nic nezměnilo, a s hudráním všech zainteresovaných stran vytahuju děti z postele.

Když se konečně uráčí dorazit oblečené, (možná) umyté a (rozhodně ne) učesané ke stolu, zbývá do začátku školy pět minut. Mezi jednotlivými kousanci do toastu startují počítače, přičemž drobí do klávesnic a myši oblemcávají paštikou. Zcela automaticky a zbytečně jim připomínám, ať hrnky dávají od strojů a vlastních loktů dál.

8:57 – na Barčině notebooku se spouští aktualizace softwaru, kterou ve svém nutkání klikat automaticky na všechno „OK“ odsouhlasí. Odhadovaný čas 4 minuty, které ve skutečnosti trvají 7 a další 3 si vyžádá restart. Takže se připojuje s mírným zpožděním a nemá tušení, co má dělat. Zeptat se nemůže, protože paní učitelka dala všechny na mute, aby jí do výkladu aspoň chvíli nežvanili. Na dotaz po chatu jí sice nikdo neodpoví, ale obrazovku zaplaví smršť veselých gifů.

Matyáš je už připojený, ale zoufale hledá sluchátka, penál a správný sešit. Vypadá to, jako by jeho školní batoh vybuchl, protože celý jeho obsah se válí po zemi v okruhu tří metrů. Kočky to považují ze velice zajímavé zpetření a okamžitěš se v tom marastu začínají honit. Matyáš na ně ječí. Barča ječí na něj, protože neslyší, co se učitelka říká.

Já odcházím středem zapnout vlastní notebook a trochu lituju, že jsem to neudělala hned ráno, když jsem na to měla klid. Je 9:22. Stále ještě existuje teoretická možnost, že ve 14:30 ho budu moct zaklapnout.

9:42 se ozývá zoufalé volání o pomoc. Rozdováděná kočka přeběhla Matyášovi přes klávesnici a otočila mu obrazovku o 90°. Příštích 8 minut trávím googlením příslušné klávesové zkratky, zatímco synátor se s hlavou zalomenou do pravého úhlu pokouší řešit zadanou slovní úlohu.

10:05 – Barunčina paní učitelka testuje nový systém, který spočívá v rozdělění žáků do skupin tak, aby se zefektivnila výuka. 35 minut tráví vysvětlováním, kdo se má kdy připojit a co mezitím mají dělat ti, co budou offline. Akce takového rozsahu se bohužel neobejde bez asistence rodičů. 10 minut se pak věnují samotnému vyučování. Na závěr paní učitelka konstatuje, že to bylo skvělé a že si to brzy zopakujeme.

10:27 – mi píše druhá paní učitelka, že Matyáše nikdo z nich neslyší, i když má podle všeho zapnutý mikrofon. Jdu to řešit. Mikrofon je v pořádku. Matyáš prostě jen z nějakého důvodu není schopen mluvit na své ploché spolužádky nahlas a kuňká. Odpovídám v tom smyslu učitelce a jemu vyhrožuju, že pokud nebude mluvit pořádně, nedostane oběd. Celých 30 vteřin pak mluví opravdu nahlas.

10:48 – slyším Barunku, jak paní učitelce hláskem na pokraji pláče oznamuje, že nemůže najít kostičky s písmenkama a tudíž nezvládne splnit právě zadaný úkol. „Chuďátko moje malý bordelářský“ pomyslím si něžně. Ale je mi to divný, protože jsem je viděla mezi jejími učebními pomůckami. Jdu se tam podívat. Kostičky jsou na svém místě. Kdo na svém místě není, je Barča. Sedí pod stolem a vesele designuje kočkám nové obojky.

11:17 – Matyáš vříská. Ač nemají hodinu tělocviku, ale angličtiny, podařilo se mu zaseknout si v poměrně bolestivé gymnastické poloze nohu v opěradle židle. Noha nejde ven. Při jejím vyprošťování mu dost nevybíravým způsobem nadávám do blbečků, abych následně zjistila, že ten expert si nevypnul mikrofon.

11:31 – „Mamíííí !!!“ Jeden z kluků v Barčině třídě sdílí všem ostatním svoji obrazovku s micraftem, aniž by to po něm někdo chtěl. Paní učitelka (nepříliš zdatná IT odbornice) napřed vůbec netuší, která bije. Když pochopí, neví, co s tím. To naštěstí vědí všichni přivolaní rodiče a jeden přes druhého radí. Jediný, kdo rodiče nezavolal, je onen chlapec, který si momentálně soustředěně vyšťourává špínu mezi prstama na noze a rozhodně nevypadá, že by se hodlal řídit instrukcemi, které se na něj z obrazovky hrnou.

11:45 – začínám konferenční hovor, který má trvat maximálně 15 minut. Přichází Matyáš a něco chce. Ukazuje se, že v průběhu hodiny (omylem!) zapnul nahrávání a neví, jak ho vypnout. Já taky ne. Kouzlo distanční výuky je mimo jiné v tom, že dokáže skutečně kvalitně prověřit vaši počítačovou gramotnost. Vracím se ke konferenci.

12:05 – hovor pokračuje. Přichází Matyáš a něco chce. Bez dalšího ho vykazuju z místnosti.

12:49 – hovor stále pokračuje. Přicházejí oba dva a prudí, že chtějí jíst. Říkám jim, že hned přijdu.

13:06 – patnáctiminutový hovor konečně končí. Jdu připravovat oběd, V kuchyni je neuvěřitelný bordel. Zjišťuju, že potomstvo se už obstaralo samo. Snědli půl kila jogurtu, maďarskou klobásu a tabulku čokolády na vaření. Obědvat už prý nechtějí.

13:24 – volá mi Barunčina paní učitelka, že Barča se neúčastnila poslední čtvrt hodinu výuky a ať si tedy z češtiny dodělá cvičení 3 na straně 57. Když se snažím zjistit proč se odpojila dřív, sdělí mi má drahá dcera lakonicky, že se jí vybil počítač a už nemělo cenu ho znovu zapínat. Ale že to cvičení teda za chvíli udělá.

13:52 – přijde zoufalý Matyáš, že neměl vytištěné nějaké papíry na přírodovědu a že mu tím pádem chybí část práce, kterou má odevzdat. Když se ptám, proč je neměl, odpoví, že za to můžu já, protože když je chtěl vytisknout, telefonovala jsem a vyhodila ho z pracovny. Listy tiskneme a společně doplňujeme.

14:10 – požaduju po Barče předložit ke kontrole dokončené cvičení 57/3. Nemá ho a dělat ho nebude, protože je pitomý. Příštích 27 minut o tom ve velice vypjaté atmosféře zuřivě diskutujeme. Další 3 minuty jí trvá, než ho skutečně napíše.

14:30 – konec mé pracovní doby. Děti významně poukazují na hodiny a když jim oznámím, že nemůžu, protože jsem za dnešek ještě nic moc neudělala, svorně mi oznámí, že jsem špatná matka, protože pořád jenom pracuju.

17:34 – vrací se manžel a nesouhlasně pozvedává obočí nad tím, že v tuhle dobu stále ještě sedím u počítače.

Ale zítra … zítra už to fakt dám.

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek, Výchova a péče, Vzdělávání | 2 komentáře

Menstruační kalhotky

Aby bylo jasno – tenhle článek bude přesně o tom, co slibuje nadpis. Takže pokud tu mám nějaké čtenáře-pány, dopředu upozorňuju, že to fakt můžete úplně vynechat. Útlocitné dámy, které mají pocit, že je to hnusný, prosím, přeskočte taky. Píšu včas, abych předešla případným odsuzujícím komentářům, jakože „fůůůůj“. Prostě to nečtěte.

Zadruhé, nejedná se o placenou spolupráci *), to tady ostatně nedělám. Chci se jen podělit o vlastní zkušenost, protože jsem nikde na internetu nenašla takovou recenzi, jakou bych si představovala. A třeba váháte, jestli do toho jít nebo ne (stejně jako já někdy před půl rokem) a tohle by vám mohlo pomoct v rozhodování.

*) Přesto zmiňuju konkrétní značku, protože to je jediná, se kterou tu osobní zkušenost mám a vůbec netuším, jak (ne)fungují výrobky jiné. A navíc ode mě můžete jedny dostat gratis nebo získat odkaz na slevu. Jak je to možný, se v průběhu čtení dozvíte.

čmajznuto na: Instagram @snuggwear (svůj zadek tu fakt vystavovat nebudu).

Asi jako většina žen, nehýkám z období menstruace blahem. Nemám bolesti, pokud dostatečně spím, netrpím nijak dramatickými projevy PMS, ale nosit 5-6 dní z každých 28 vložku, je prostě opruz, co si budem, že jo?

Když se na trhu objevily kalíšky a řada mých kamarádek je začala nadšeně používat, zajásala jsem. Bohužel ne na dlouho. Kalíšek mi totiž vůbec nevyhovuje. Opominu teď, že jsem nikdy nepřišla na to, jak ho použít třeba na veřejných záchodech, kde nemáte umyvadlo hned u mísy. Především jsem nikdy nebyla schopná ho použít tak, abych měla jistotu, že se nestane nějaká nehoda (abych byla přesná v podstatě pokaždé k ní došlo). Nemám tušení, v čem byla chyba. Vyzkoušela jsem dva různé výrobce, několik cyklů jsem se poctivě snažila naučit ten správný zaváděcí grif, konzultovala to s těmi, které na něj nedají dopustit, ale prostě ne. Musela jsem to vzdát a vrátit se potupně k vložkám a tamponům.

Když pak přišly menstruační kalhotky, byla jsem dost dlouho skeptická – to zase dopadne stejně. Všude oslavné články, jak je to super a bezpečné a pohodlné. Krom hejtů typu „je to blééé“, pocházejících z řad myslitelek, které je nikdy nezkusily (a tudíž bylo možno je s klidným srdcem ignorovat), nikdo žádné výtky? To je divný, ne? Nakonec mě k nákupu několika kusů k otestování rozhoupala tahle recenze, protože jsem přesvědčená, že Tereza by nikdy nedoporučovala něco, čemu by skutečně nevěřila.

Přestože existuje víc značek, pořídila jsem si také Snuggs. Stojí za nimi čeští návrháři a jsou v Česku vyráběné. To mi pro rozhodnutí, co vyzkoušet, stačilo.

A jak to dopadlo? Zajímavě. Obecně jsem hodně spokojená, ale jsou tam ale … kvůli kterým nemusí být pro každého.

Zaprvé (a to mi přijde asi nejzásadnější), máte-li silnější menstruaci, rozhodně nepočítejte s tím, že vám vydrží inzerovaných 8-12 hodin. Prostě ne. V den, kdy mám menstruci nejsilnější, měním po 2-3 hodinách, a to je opravdu maximální hranice, protože (bez ohledu na to, co se kde dočtete), i kalhotky mají omezenou absorbční kapacitu a prostě protečou. Už jsem převlíkala i po hodině. A než jsem vychytala okamžik, kde je třeba měnit, trochu jsem se navztekala se špinavým oblečením.

To je totiž zajímavá věc – základní verze kalhotek je černá. Logicky, přece nechcete, aby někde byly vidět krtvavé skvrny. Jenže, když je chvilku používáte, už vám to tak logické nepřijde. Na bílé vložce totiž vidíte okamžitě, kde všude krev je. Na černých kalhotkách poznáte bez velmi detailního zkoumání kulový. A chce to opravdu trochu cviku, abyste jen podle toho, jak se v nich cítíte, poznaly, že je čas na čisté. Tenhle nedostatek si zřejmě už uvědomil i výrobce, protože nedávno představil řadu v tělové barvě. Nemám je koupené/vyzkoušené, ale určitě bych o nich propříště minimálně uvažovala.

Kupodivu půlku noci (po které je v případě nutnosti měním, protože stejně od svých 10 let courám každou noc na záchod) vydržely zatím vždy.

Používám klasický střih, určený pro silnou menstruaci. Zjistila jsem, že mají teď nově i verzi pro velmi silnou menstruaci a na noc, ale ty vyzkoušené nemám. Předpokládám, že by vydržely víc.

Takže pokud z vás pravidelně cedí jako z vola a očekáváte neomezenou kapacitu, rovnou na ně zapomeňte. Doma měním o trochu méně často, než bych měnila silnou vložku, ale kapacita tří nebo dokonce čtyř, to není ani smykem. Jdu-li ven, kde není možnost se převlíknout, doplňuju kalhotky tamponem. Možná si teď řeknete, k čemu teda jako jsou, když stejně musím použít tampon.

Jednoduchá odpověď. Kalhotky jsem si kupovala v červenci loňského roku. Od té doby jsem nepoužila jedinou vložku a krabičku tamponů mám zatím pořád jednu a tu samou. I kdybych měla kalhotky používat jen ve dnech, kdy mám měsíčky slabé, pořád to znamená opravdu výrazné snížení spotřeby jednorázových pomůcek.

Pokud jde o zápach – (teď to bude obzvlášť ekl) běžně určitě není cítit nic. Pokud použité kalhotky vyloženě cíleně a z těsné blízkosti očicháváte (jo, udělala jsem to pro vás, samozřejmě ;)), pak lehoučký železitý odér zaznamenáte, ale rozhodně je to příjemnější (můžu v takové situaci použít „příjemnější“???) než u použité vložky nebo tamponu, kde tu těsnou blízkost vůbec nepotřebujete.

Každopádně musím uznat, že jsou opravdu maximálně pohodlný (tabulka velikostí odpovídá). Nikde vás nic neškrtí, nic neklouže, nevykukuje. Prostě úplně jako když máte normální běžné prádlo. Až se občas leknu, jestli já blbka, jsem si vzala fakt ty menstruační a nechodím v normálních. Savá vrstva je tenká a pružná. Nešustí, nevydává zvuky. Ani pod tenkým oblečením nic nenasvědčuje tomu, že nemáte obyčejné kalhotky. Stejně tak nedráždí kůži. Žádné opruzeniny nebo pupínky.

Představa, že bych je teď měla zahodit a vrátit se zpět k vložkám, mě neláká ani trochu.

Údržba může pro někoho znamenat problém. Samozřejmě to není tak jednoduchý, jako když vložku vyhodíte do koše a víc se o ni nestaráte. Musíte zaprvé mít náhradní kalhotky k dispozici, takže je třeba s tím počítat, kdyžtřeba odcházíte z domu. Zadruhé se musíte převléct, nestačí jen přičapnout za keřem. Zatřetí, musíte mít kam dát ty použité. Nosit sebou celý den v kabelce zakrvácený spoďáry je představa, která asi nikoho moc neláká. Na to všechno je potřeba myslet. Nicméně, stejně jako se řada z nás popasovala s pokaděnejma látkovejma plínama, dá se s trochou předvídavé logistiky zvládnout i tohle. Záleží na tom, jestli se vám do toho chce.

Použité kalhotky vymácháte ve vlažné vodě a následně normálně vyperete. Tady se mohou skrývat další balvany úrazu. Ne pokaždé, jakmile kalhotky použijete, dáváte prát pračku. Takže po určitou dobu se vám buď někde hromadí neopláchnuté velmi krvavé spodky (což je fuj) nebo někde musí viset spodky opláchnuté a výrazně méně krvavé. I když vám samotným to může připadat v pohodě, je třeba ohlížet se na ostatní členy domácnosti. Můj muž by takovou několikadenní výzdobu koupelny 12x do roka rozhodně neskousl. Mým jediným štěstím je, že prádlo sušíme v technické místnosti ve sklepě, kde je ochoten to tolerovat.

Řadě lidí přijde nechutný prát je s běžným prádlem. S tím já tedy problém nemám. Když vím, jaké kentusy občas strkám do pračky od dětí, několikero použitých kalhotek, které jsem předtím přemáchla ideálně s antibakteriálním mýdlem, mě nemůže rozházet. Je trochu škoda, že se nedají vyprat na víc, než na čtyřicet. Aspoň jednou za čas by mi nevadilo prohnat je teplotou vyšší, ale rozumím, že by to mohlo poškodit savou vrstvu.

Stejně tak by se neměly dávat do sušičky. A pokud je nedáte na topení, přes noc (krom parného léta) většinou uschnout nestihnou. I s tím je třeba počítat dopředu, když zvažujete, kolik jich vlastně na jeden cyklus potřebujete.

Cena – jo, je vyšší a těžko říct, jestli se to vzhledem k prostředkům ušetřeným za vložky a tampony vyplatí. Spíš ne. Záleží samozřejmě na tom, kolikatery si koupíte a jak dlouho vám vydrží. Uvažuju-li 200Kč za vložky/tampony na jeden cyklus, pak by mi kalhotky dosud koupené musely vydržet cca 3,5 roku, aby se cena srovnala. Přičemž výrobce uvádí, že vydrží 1-2 roky. Nicméně já jich vzhledem k častému obměňování v prvních dvou dnech menstruace nakoupila možná víc, než jiné zákaznice. Například si dokážu představit, že u slečny v pubertě se slabým krvácením bude návratnost výrazně vyšší.

Za mě se to vyplatí v tom smyslu, že nevytvářím jednorázový (nota bene biologický) odpad, který se rozkládá v řádech desítek až stovek (TVL!) let. Úplně teď slyším Lenku a její poučku, že ekologické musí být zároveň i ekonomické, jinak to nemá moc šancí na úspěch. Ale mě to i tak smysl dává. Bohužel se mi nepodařilo dohledat nic o ekologičnosti výroby a likvidaci/rozkladu samotných kalhotek. Ale i kdyby to bylo s vložkami srovnatelné, pořád jsou to jedny kalhotky proti balíku vložek (a jen máloco z běžného odpadu domácností je tak hnusný, jako použitá menstruační vložka).

Ještě k té výdrži – na tu jsem sama ohromně zvědavá. Zatím mají za sebou 7 cyklů, přičemž některé jsem za měsíc použila jednou, něktreré dvakrát. Netuším samozřejmě které kolikrát, ale řekněme, že v průměru jsou prané cca 10x. Drtivá většina vypadá stejně jako, když jsem je koupila. Ale jedny jsou na tom z neznámého důvodu hůř. Je evidentní, že pocházejí z nějaké jiné výrobní várky, protože mají i jiný design potisku s údaji o velikosti a instrukcemi na praní. Po těch cca 10 vypráních z nich lezou gumičky a nitky ve švech. Netuším, kde se stala chyba – jestli se někde zašprcly v pračce, je to prostě vadný kus nebo se něco změnilo v samotné technologii. Faktem je, že jsou (zatím) jediné. Odhaduju, že ty cca 2 roky by většina vydržet mohla.

Co bylo víc než milé, je přístup e-shopu. Samotný nákup zcela bez problémů. Rychle objednáte, během několika málo dnů máte doma. Na dotazy reagují rychle a k věci. Když se stalo, že mi jedny kalhotky přišly jiné, než jsem si objednala (krabička byla správná, ale obsah jiný), okamžitě poté, co jsem se ozvala, dřív než jsem je stihla poslat zpátky, přišel i s omluvou objednaný kus. Jelikož jsem lenoch líná a zpětné odeslání mi chvíli trvalo, došlo na druhé straně k drobným zmatkům a nakonec u mě skončily jedny kalhotky navíc, za které jsem nezaplatila, a které mi následně byly velkoryse ponechány jako omluva za způsobené příkoří.

Čímž se dostávám k tomu, že pokud byste je některá chtěla, stačí si o ně napsat do komentářů. Pokud by vás čirou náhodou bylo víc, pak kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jsou to tyto, velikost XL. Samozřejmě nepoužité, pouze vybalené a opět zabalené v originál krabičce. Tak neváhejte a pište.

A pokud byste uvažovaly o nákupu, pak tady je odkaz, který vám po kliknutí vygeneruje kód na 20% slevu (dostala jsem ho za nákup). Teď mě napadá, že si nejsem úplně jistá, jestli to bude fungovat opakovaně nebo zas jen pro první z vás. Zkuste a dejte vědět.

Ufff, myslím, že jsem téma (i sebe) vyčerpala, ale pokud byste měl někdo dotaz, klidně pište. Pokud budu vědět, ráda odpovím.

Máte s nimi už někdo zkušenost?

Rubriky: Když dělám chytrou | 11 komentářů

Hlásná trouba … č. nevímkolik

Barborka dumá o klucích. „Kdyby mě miloval Erik, tak já bych ho nechtěla. On má totiž patku.“

Děti řeší svatého Martina. Chvíli mudrují nad příběhem s vojákem a žebrákem, načež Matyáš prohlásí:
„Na svatým Martinovi bylo zajímavý hlavně to, že dokázal jeden plášť rozdělit na tři půlky.“

Při jednom z mnoha poslechů Doktora Proktora, zaujme Barunku Bulíkův moonwalk a chce vědět, co to je. Matyáš se ujímá slova:
„To je jednoduchý, jdeš dopředu a přitom jdeš dozadu. Třeba jako lidi, co jdou na záď na potápějícím se Titaniku, kterej už je ale nakloněnej, protože má celej předek pod vodou.“

Barborka chce koně. Můj spořivý manžel vysvětluje, že nejdražší na koni není jeho samotné pořízení, ale především následný provoz.
„Hmmm, tak já budu mít bohatýho manžela,“ prohlásí Barča rezolutně.
Manžel překvapeně povytáhne obočí a naše malá velká žena (která přesně ví, co chce) hbitě pokračuje: „Bohatýho, hodnýho a ošklivýho.“
Teď zas vykulím údivem oči já. „Ošklivýho? To by ti nevadilo, že je ošklivej?“
Nezaváhá ani vteřinu: „Ne, já bych si ho nalíčila.“

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Matyášek | Komentáře: 1

Instantně 2020

Před rokem jsem si založila instagramový účet s představou, že tam bude víceméně to samé jako tady, jen v reálném (respektive reálnějším) čase. Občas to tak je, ale překvapivě dost často není. A protože tady si zpětně hrabu ráda, ale scrollovat na Instagramu mě ukrutně prudí, odložím si sem pár momentů. Je to dost halabala, takže vy spíš koukněte na originál sem. Nicméně mně to pro připomínku toho, jak (nejen) děti kraví, bohatě postačí.

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Fotodeník, Matyášek | 6 komentářů

Chráněno: V červenci a srpnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.

Adventní kalendáře na poslední chvíli

Jasně, že ty čokoládové jsou už připravené. A zítra se navíc chystáme na perníčky a děti si nachystají na každý den jeden s příslušným číslem (nejoblíbenější je mašinka, která táhne 24 vagónků).

ALE … nemusí to nutně být jen o sladkostech. Dokonce je ještě ani nemusíte mít připravené. I tak si Vaše děti můžou každé ráno „otevřít nové okýnko“.

Ty naše si už mnoho let věší na postel šňůru s očíslovanými obálkami, do nichž jim Ježíšek přes noc vkládá vzkazy. Většinou jsou na nich úkoly nenápadně pomáhající s přípravami (schovejte balicí papír za okno, pouštějte lodičky, nazdobte perníčky, atd.). Ale bývají tam i obrázky k vymalování, hádanky a podobně. A funguje to i obráceně – děti můžou v obálce na další den nechat na oplátku nějakou zprávu pro Ježíška. Barunka si ho ráda předchází a schovává mu do psaníček třeba bonbony nebo cukroví.

Pokud si nechcete lámat hlavu vymýšlením, zkuste ty úplně nejkrásnější vzkazy od Jany Zlesa – letošní tady, z dřívějších let třeba tady nebo tady. Zdarma – jen stáhnete, vytisknete, rozstříháte a pak hlavně! nezapomenete plnit do obálek (s čímž já mívám místy dost problém, pak se v noci budím a ve tři ráno se plížím do pokojíku a štrachám).

Zdroj obrázku: http://zlesa.blogspot.com/

Nemáte-li obálky, nezoufejte. Další šikovná Jana tentokrát z Vraťmě děti do hry pro Vás má připravené dokonce hned dvě varianty schovávaček. Buď kapsičky a nebo nově kouzelnou vánoční vesničku. Na Janiných stránkách (krom spousty dalších her a zábavy) navíc najdete vánoční šifry a dokonce adventní kalendář pro tatínky. Opět zcela zdarma ke stažení.

zdroj obrázku: https://www.vratmedetidohry.cz/

Velkou vánoční bojovku, která vás zavede do světa čar a kouzel má pro děti připravenou Nevyléčitelná optimistka Bára. Více informací o jejích Zakletých Vánocích tu. Jsou-li vám milejší andílci a adventní putování nakoukněte tu. A nebo radši vánoční detektivku, kde se děti musí vypořádat s Ježíškovými únosci? Pak koukněte sem. A pokud máte děti ještě maličké a luštěnky z bojovek by na ně byly příliš, zkuste Bářiny Lesní Vánoce určené právě pro děti zhruba od 3 let.

zdroj obrázku: https://barborabecvarova.cz/

Vybarvují vaše děti rády? Pak by se jim mohl líbit adventní herbář od Petry Oringle. Případně si u jejích omalovánek můžete zklidnit vlastní nervy, které právě před Vánocemi často trpí víc, než je zdrávo.

Adventní kalendář Déčka asi znáte úplně všichni, že? To jen my jsme se k němu propracovali, až když slaví desáté narozeniny. Ale víte, že jsou i audiokalendáře, kde máte na kadý adventní den jeden vánoční příběh nebo pohádku? Na stránkách audiotéky jich najdete hned několik.

Tak co? Vybrali jste? A máte sami nějaký zajímavý tip? Budu ráda za sdílení ;).

Poznámka: Nejedná se o žádnou placenou spolupráci. Vše doporučuji z vlastní iniciativy prostě proto, že s tím mám dobrou zkušenost.

Rubriky: Co přinesl den, Jak je zabavit, Ke stažení | Komentáře: 1

Babička Maruška

Babička Maruška byla napůl Češka a napůl Maďarka.

Měla šest sester a jednoho bratra. Po tatínkovi byla šikovná, po mamince krásná a hubatá. Než poznala dědu, chodila s bratrancem budoucího prezidenta.

A když pak dědu potkala, prvními slovy, která na něj s kadencí kulometu vychrlila, ho sprdla jak je možný, že jede ve stejným vlaku a ona ho nezná?! Vůbec jí nevadilo, že ten švihácký voják je o dvě hlavy vyšší než ona. Když ji pozval na rande, bleskově přijala, stejně bleskově na to zapomněla a schůzku pak úplně zazdila.

Babička Maruška byla báječná kuchařka.

Často a ráda vyvářela pro početnou rodinu a nejšťastnější byla, když všichni hekali s plnými břichy. Po vydatném obědě musela v rychlém sledu následovat kávička se zákuskem a ideálně hned v závěsu mísa s chlebíčky. Ve špajzu byl děj se co děj dostatek bonbonů, oplatek a čokoládiček – vnoučatům volně k odběru.

Pekla ten nejlepší kynutej švetskovej koláč s drobenkou i tu nejnadýchanější třešňovou bublaninu. Jejích bramborových knedlíků s kedlubnovým zelím jsem už v osmi letech dokázala sníst šestnáct. Noková polívka navždy zůstane tou nej. Nikdy, nikde, od nikoho jiného jsem takovou nejedla.

Legendární je dokonce i babiččin černý čaj. Několik let jsme se sestrou nechápaly, proč nám jednoduchý recept „dvě lžičky cukru a pár kapek citrónu“ prostě nefunguje. Pak jsme zjistily, že babička ty „lžičky“ dává nejen úplně vrchovatý, ale hlavně polívkový.

Babička Maruška byla vášnivá luštitelka.

Kdykoli jste přišli do její kuchyně, předložila vám (vedle nějakého jídla samozřejmě) i štos křížovek, které jí nevycházely, a nedovolila Vám odejít, dokud neznala všechny tajenky. Ty pak na korespondenčních lístcích posílala do redakcí mnoha časopisů.

Tu hromadu časopisů s duchaplnými názvy a ještě duchaplnějším obsahem taky četla a příběhy lidí ji natolik uchvacovaly, že poté, co jste skončili s křížovkami, dostali jste další štos a ten jste zas museli přečíst. A pak s ní o tom diskutovat.

Sledovala nekonečné seriály. Děda sedával před televizí vedle ní a trpělivě jí vysvětloval, nejen kdo patří do jaké rodiny, ale i do kterého seriálu, protože se jí to všechno motalo dohromady.

Babička Maruška byla tou nejlepší babičkou.

Hlídala nás, kdykoli jsme byly nemocné, když rodiče chtěli jít do kina nebo mamka měla službu. Hlídala nás kdykoli bylo potřeba. A protože bydlela ve stejném domě, byla pro sestru i mě k dispozici prakticky 24 hodin denně.

Ráno nás budila, připravovala snídani a dohlížela, abysme odcházely do školy včas. Vodila nás do kroužků, psala nám sáhodlouhé dopisy na tábory a školy v přírodě. Pletla jeden svetr za druhým, protože jsme z nich všichni neustále odrůstali. Ušila mi bezpočet kalhot, protože jiné než ty její jsem odmítala nosit. Uháčkovala mi slavnostní šaty.

Když ji děda naštval, mrmlala si pod fousy maďarské nadávky. Když jsme ji naštvaly my děti, honila nás po domě a láskyplně hudrala: „VY SMRADI!!! Já vám nařežu!!!“ V životě by na nás nevztáhla ruku.

V puberťě nám i přes protesty neustále přilepšovala ke kapesnému. Tajně, aby děda nevěděl.

Babička Maruška byla ztělesněním jistoty.

Oblékala stále dokola několikero šatů, které si sama ušila. Celý život nosila stejný účes. Vždy měla aspoň jednu kočku. Pokaždé, když jsme odcházeli z domu (v kteroukoli denní nebo noční hodinu), nezapomněla nám připomenout, ať na sebe dáváme pozor. A vždycky nechávala klíč v zámku, aby si nikdo nemohl sám zvenku odemnout a ona tak mohla mít přehled, kdo kdy přišel domů.

Jakmile přes noc napadl byť i jen mikroskopický poprašek sněhu, v šest hodin ráno už zametala schody před domem (protože co kdyby někdo přišel a co by si o nás pomyslel!) a třískala u toho smetákem do kovového zábradlí tak vehementně, že nejenže probudila všechny v našem domě, ale i v tom sousedovic.

Vždycky prala v otevřené pračce, kde se u dna točil šroub a do prádla se muselo šťouchat obří vařečkou. Pak všechno ždímala v elektrické ždímačce, která stávala na prkně položeném přes vanu. Jelikož při ždímání skákala (ta ždímačka, ne babička) i deset centimetrů vysoko, museli ji vší silou držet aspoň dva lidi. Nakonec babička už suché prádlo před žehlením kropila a stáčela do ruliček. Když jí děda na stará kolena koupil automatickou pračku, musel se v ní nakonec naučit prát sám, protože babička se k ní odmítala byť jen přiblížit.

Na vánoční stromek věšela pokaždé stejnou sadu nevšedních prolamovaných ozdob doplněnou želatinovými arabeskami a čokoládovými bonbony s cukrovou náplní.

Babička Maruška byla veselá, ráda se smála a ráda zpívala. V očích jí vždycky svítily takové rošťácké plamínky. A to i v době, kdy už pro ni byl svět moc složitý a nepochopitelný.

Ráda sedávala na balkoně nebo na zahradě a koukala do větví stromů.

Babička Maruška byla nejhodnějším člověkem na týhle planetě.

Babička Maruška byla.

Už není. V úterý ráno v tichosti odešla do nebe za dědou. Bylo jí 93.

Rubriky: Co přinesl den | 4 komentáře

Top 10 (… so far)

Největší dobroty: Cokoli vyloveného z koše. Úplně nejvíc jsou posmrkaný papírový kapesníky. Ty se totiž dají navíc cupovat na mikroskopický nanokousky.

Nejlepší prolejzačka: Gauč. Seshora, ze stran, zespoda. A když si dáte tu práci a vydrásáte na správným místě díru, pak dokonce i uvnitř.

Největší lovecká výzva: Prej červený světýlko, pche! Zkoušli jste někdy ulovit flek vysoko na zdi nebo kurzor na monitoru?

Výzva pro největší borce: Prohodit bobek ze záchodu a nenechat si přitom nafackovat lítačkama (a následně ani člověkem).

Největší záhada: Zrcadlo a všechny ty 2D kočky v něm.

Nejzákeřnější vybavení domu: Kabely všeho druhu – dokážou na vás nečekaně zaútčit ze zálohy a klidně vás i svázat. Naštěstí se dají velice dobře kousat.

Největší zábava: Vyhrabat podstatnou část substrátu z co nejvíce kytek a tlapkama od hlíny proběhnout přes čistě povlečenou postel. Tam a zpátky. Aspoň dvakrát.

Nejlepší nápad: Uskutečnit ultimátní zápas o legokostku. Ve dvě v noci.

Nejblbější nápad: Vylézt na kuchyňskou linku a vylemtat olej z pánve, který tam chladne po smažení řízků.

Nejméně pochopitelná lidská hláška: „Mami, já mám v posteli blechy!“ (kde by se tam asi tak vzaly, že?) a hned potom „Ty kočko blbá, ty jseš uplná kráva!!!“

“I had been told that the training procedure with cats was difficult. It’s not. Mine had me trained in two days.” – Bill Dana
Rubriky: Naškrábáno | 3 komentáře

Chráněno: V květnu a červnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit | Pro zobrazení komentářů zadejte heslo.