Zastavit čas …

Málo a špatně jsem spala. V 6:17 zapínám počítač, protože jsem na mrtvici z toho, kolik mám práce a nemám tušení, jak ji všechnu stihnout. Místo, aby ubývala (soudě podle toho, kolik hodin jí v posledních týdnech věnuju), neustále se hromadí. Za jeden vyřízený email přijdou tři další. Ačkoli si to jindy moc neberu, dneska mě to nějak stresuje. Mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout.

O hodinu později se pohádám s manželem. Mám přece mít pátky volné, ne? Jako vždycky v podobných chvílích se vytasí s výpočtem mé hodinové mzdy, která je momentálně horší než nabízí Mekáč za rozdávání letáků.

Neschopnost mých dětí vykonat všechny potřebné ranní úkony v relativně rozumném časovém horizontu (rozuměj do hodiny) zrovna dnes nabývá netušených rozměrů. Vztekám se. Na děti, na muže, na celý svět i sama na sebe.

Během dopoledne bych měla udělat množství práce asi tak za tři lidi, zabalit sebe i děti na víkend a odjet směr Karlovy Vary. Cestou, kterou jsem v životě neřídila, navíc v pátek odpoledne a přes město, což mě stresuje snad ještě víc než všechno ostatní dohromady.

Jedu jak fretka. Nestíhám snídat, obědvat ani si vyčistit zuby. V půl jedné sprintuju do školky pro děti. A zpátky k počítači dokončit aspoň to, co nejvíc hoří. Čas mi protéká mezi prsty rychlostí blesku. Potřebovala bych ho zastavit. Aspoň na malou, malilinkatou chviličku.

Ve chvíli, kdy už už končím s tím, že to prostě nějak dotáhnu večer nebo o víkendu, vyskočí mi na mobilu preview příchozího soukromého emailu z druhé strany zeměkoule. Vidím jen první řádek celé zprávy, která začíná slovy: „Ahoj všichni, mám pro vás hroznou zprávu …“. Víc mi upozornění neukáže. Se zlou předtuchou se třesoucími se prsty snažím ten krám odmeknout. Povede se mi to až napotřetí, načež mi málem upadne.

Ten, s kterým jsem strávila podstatnou část dětství, který společně s mou sestrou zkoušel první kroky a sdílel flašku s dudlíkem, kterého jsem nosila na zádech po zahradě, učila lézt po třešni a říkat sprostá slova, tak ten … už není.

A čas najednou stojí. Jen tak. Jakoby nikdy  nic jiného ani neuměl. Protože v takových chvílích si teprve uvědomíte, co to znamená, když se opravdu nemůžete nadechnout.

Během pár vteřin mi píše sestra, jestli už to vím. Brečíme a dobrou čtvrt hodinu si píšeme zprávy. Přes whatsapp, protože nedokážeme snést pomyšlení, že k svému vlastnímu uslyšíme ještě zármutek té druhé zkreslený signálem mobilního operátora. To už jsme totiž jednou zažily.

V mezičase si na facebooku hledám jeho profil. Když žijete na opačných stranách planety, jsou sociální sítě jedinou možností, jak zůstat spolu. Z fotek se na mě usmívá kudrnatý kluk s pomněnkovýma očima. Posledním postem na jeho zdi, jsou přání k 34. narozeninám před třemi týdny. Nic víc už tam nepřibude. Nikdy.

Bloumám bezcílně bytem. Už nespěchám. Čas pořád stojí … a já ho najednou nedokážu rozběhnout. I když bych sebevíc chtěla …

R.I.P. Peter … please, say hello to grandpa. Don’t worry. He’ll take care of you (he allways did).

Rubriky: Co přinesl den | 6 komentářů

Chráněno: V dubnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit

Chráněno: Barunka – čtyři a půl

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Barborka, Co přinesl den

Poslouchám

Když si tak hezky sepisuju seznamy přečteného, napadlo mě probrat si i to, co poslouchám (odkazů dávám jen pár, myslím, že většinu stejně budete znát a kde ne, dá se vždy v pohodě dohledat). A třeba mi na oplátku dáte tipy, co si pustit.

Jako dítě jsem nejčastěji poslouchala písničky, které si pouštěl v autě můj táta – Plíhala, Nohavicu, Dobeše, Mládka, Jahelku, Hutku a samozřejmě Kryla. V pubertě jsem strávila nepočítaně hodin zpíváním v partě kamarádů – ve vlaku, u táboráku nebo třeba na Karlově mostě. Tehdy, těsně po revoluci, se to smělo bez jakýchkoli omezení. Seděli jsme tam na zemi a bylo nám jedno, že nás turisti očumují. Ty večery končící dlouho po půlnoci uprostřed rozzářené Prahy s kulisou šplouchající Vltavy patří k tomu nejromantičtějšímu, co jsem kdy v životě zažila. Stejně tak jako tehdy ještě zcela folkové Svojšice (a další fesťáky, ale ty Svojšky ze začátku devadesátých let byly jednoznačně nej).

Tehdy jsem poslouchala kapely, které dnes už často ani neexistují – Klíč, Máky, Poutníky (ještě s Robertem Křesťanem), Brontosaury, Nerez Zuzky Navarové. Byla jsem v Lucerně, když Spirituál kvintet slavil 30 let, i když tam Vlasta Redl na jednom z koncertů AG Fleku představoval tehdy úplně neznámou kapelu Radka Pastrňáka (no jasně, že Buty). Nejradši jsme ale chodily s kamarádkou na klubové koncerty – za dvacku (protože víc jsme často neměly) strčenou na tajňačku pokladní. Bez židle. Seděly jsme na zemi přímo pod pódiem nebo i na schůdcích k němu. Na Žalmana jsme takhle chodily tak často, že už si nás pamatoval a často to i komentoval.

Později to byla Druhá tráva, Asonance, Čechomor, Radúza. Všechno, co už jsem napsala si dodneška ráda pouštím. Včetně rádii provařených jmen jako je Aneta Langerová, Jana Kirschner, Xindl X, Divokej Bill a Tomáš Klus. Ti tátovi „folkaři“ se se mnou holt tak nějak vlečou celý život.

Z české scény mě v poslední době dostali David Stypka (jeho Jericho jsem za poslední týden slyšela snad 150x), Jananas a dvojka Kieslowski (máte-li tip na málo známé interprety podobného ražení, sem s nimi). Taky jsem si teď několikrát pouštěla celý Kudykam od Hapky a Horáčka. LeWron Orchestra je taky sázka na jistotu, ať už jejich Vichry nebo Olza. A od našich bratov se mi dobře soustředí u skladeb od Maoka.

Dětem nejraději pouštím Svěráka a Uhlíře, občas to u nás ovládne i Kašpárek v rohlíku.

V zahraničí mám malinko jinačí záběr. Jasně, takového Glena Hansarda si ráda poslechnu kdykoli, ale ti cizí písničkáři mi nějak nesedí. Nevím proč. Co ale naopak můžu?

Zaprvé nejrůznější instrumentální (hlavně klavírní) improvizace a skladby. Vanessa Mae, Kitaro, Yanni, George Winston, Ludovico Einaudi, Lorie Line, Rob Costlow a naoprosto bezkonkurenční  The Piano Guys. Pokud jste někdy viděli představení Michaela Flatleye pak určitě znáte hudbu Ronana Hardimana.

Zadruhé filmová a epická (to je boží slovo) hudba. Hans Zimmer, Yann Tiersen. Mým absolutně nejoblíbenějším soundtrackem je hudba z Posledního Mohykána od Trevora Jonese a Randy Edelmana. Skladby od Audiomachine jsou jedním z mála průsečíků mezi mým a manželovým hudebním vkusem. A nedávno jsem objevila třeba Thomase Bergersena, který jse naprosto skvělý.

A zatřetí melodičtější typy metalu. Začalo to u Nightwish (jejich Nemo, Islander nebo Kiss, while your lips are still red můžu poslouchat pořád dokola). No a pak už to jelo – Avantasia, Edguy, Apocalyptica, Tarja, Within Temptation, Lunatica. Teď momentálně naprosto ujíždím na albu Tuomase Holopainena (z Nightwish) The Life and Time of Scrooge.

Nikam nezařaditelný je pak třeba Serj Tankian.

Hudbu (ale třeba i spoustu pohádek pro děti) pouštím především přes Spotify, kde najdete skoro všechno. Na téhle vychytávce (která má samozřejmě i aplikaci do telefonu) je skvělé, že Vám sama hledá novou a neoposlouchanou hudbu podle toho, co si zrovna pouštíte.

A co byste mi doporučili Vy?

PS: Pokud ještě nemáte heslo k zamčeným příspěvkům, pište si na alincin.blok(zavináč)gmail.com.

Rubriky: Kulturní vpisky | 6 komentářů

Chráněno: Matyáš – šest a půl

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Matyášek