Barborčina hlásná trouba – 3.díl

Sedíme v přeplněné čekárně na chirurgii. Barunka živě sleduje a komentuje dění kolem sebe. V jednu chvíli vejde černoška, načež Barunka pohotově zahlásí:
„Mamí, to je černoška. A ty jsi světloška.“

Děti se koupou ve vaně, potápějí se a vzájemně si stopují, kdo jak dlouho vydrží pod vodou. První se potápí Barunka a Matyáš poctivě počítá:
„Jedna, dva,tři, čtyři, pět, … atd. …. dvanáct, třináct, čtrnáct.“
Barunka se vynoří a Matyáš hlásí: „‚Čtrnáct vteřin.“
Pak se vystřídají. Matyáš schová hlavu pod vodu a Barunka počítá:
„Jedna, ……………………………..(dlooooooooooooooouhé ticho)………………………. dva, ………………………….(dlooooooooooooooouhé ticho)………………………………………… tři“. Když se Matyáš téměř po půl minutě vynoří a sotva popadá dech, hlásí mu zklamaně:
„Tři vteřiny.“

(Barunčina slepecká etuda číslo dvě)

Zavírá oči a volá: „Mamí, já nevidím, já jsem slepák!“

Děti někde zaslechly cosi o Fantomasovi a hned je zajímá, co a jak. Na youtube nacházím nějaké útržky z filmu a pouštím jim je, přičemž se pokouším polopaticky vysvětlit, o koho jde. Barborka zaujatě sleduje zloducha se zelenou hlavou, načež se zamyšleně zeptá:
„Mami, to je ten pán, co si myslí, že si může v Český republice všechno koupit?“
„Ne, Baru, to je Babiš.“

 

Reklamy
Rubriky: Barborka, Co přinesl den | Komentáře: 1

Je to špatný …

„Pane doktore, jak se jmenuje ten pán, co mi schovává věci?“
„Alzheimer, babi.“

Nemít za sebou nedávné CT hlavy prosté jakéhokoli nálezu (tedy pevně věřím, že aspoň mozek tam našli), začínala bych se „toho pána“ zcela vážně obávat.

Nechtěně prodlužuju advent – jakkoli to vlastně nikomu a ničemu nevadí.

Chystám se rozlíceně urgovat dodavatele vánočních darů, načež zjistím, že protistrana je v tom zcela nevinně, neb jsem jaksi neodeslala platbu.

Nejčastější poznámka šéfové vůči mé osobě poslední dobou je: „Ale to už jsem ti, Alinko, přece říkala. Dvakrát. Nejmíň.“ Ona je zlatá, ochotná a k mé smůle sklerotika naprosto geniální, ale ze zoufalého podtónu jejího hlasu soudím, že i její trpělivost má své hranice.

Když si vařím čaj, zapínám konvici třikrát, protože vždycky zapomenu, že si ho chci zalít. Následně louhuju hodinu namísto pěti minut. Studenou černou břečku plnou usazenin strkám do mikrovlnky, zavírám dvířka a čekám. Po 30 vteřinách mi dojde, že jsem ji zapomněla zapnout.

Včera (teď už vlastně předevčírem) si tu na vás tahám triko s adventním kalendářem a naprostou absencí předváničního stresu, načež když se dnes večer chystáme s dětmi inkriminované obálky pověsit, nemůžu je najít. A to jsem je před týdnem držela v ruce! Znáte ten moment, kdy si něco „připravíte“ na místo, kde to budete mít zaručeně hned po ruce. Abyste na to jako nezapomněli. A pak nemáte sebemenší tušení, kde se to místo nachází? Zoufale běháte po celém domě, prohlížíte ty nejabsurdnější možné schovky a tlučete hlavou o zeď? Jo? Tak přesně to se mi stalo.

Zatímco já už pošesté rekognoskovala byt a (nejen) v duchu nadávala jak špaček, Matyáš ležel na zemi uprostřed dětského pokoje a rezignovaně opakoval: „Já se picnu. Já se fakt picnu.“ Barunka naproti tomu neúnavně běhala v mých stopách a vztekle pokřikovala: „Mami, já jsem na tebe teď už ale fakt naštvaná!“ (Ano, slyším sebe samu v obou těchto replikách.)

Tento stav trval zhruba 40 minut. Když už jsem začala produkovat zcela připitomělé konstrukty o tom, že „Ježíšek si nějak poradí i bez obálek“, našla jsem je. Byly skoro přesně tam, kde být měly, jen, ehm, o šuplík vedle. Ufffff …

Dopisy Ježíškovi připraveny. (Matyáš ten svůj psal zcela sám.)

Konec dobrý, všechno dobré (až na tu hlavu).

PS: Pokud ještě stále hledáte, čím zpestřit dětem advent, nakoukněte k Oringli, kde se dnes večer objevil moc pěkný Andělář.

Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já | 3 komentáře

Adventní kalendář (na poslední chvíli)

Každý rok se těším, ale letos zřejmě ještě víc než obvykle. Obě dvě děti jsou teď přesně v tom správném věku, kdy svátky ještě vnímají jako kouzelné a zároveň už aspoň trochu chápou jejich podstatu. Barborka už od začátku listopadu vyhlíží „ten den, kdy se začnou zapalovat svíčky“. Ví totiž, že jakmile se na jejím vlastnoručně vyrobeném věnci zamihotá první plamínek, začnou se k nám pomalu ale jistě vkrádat Vánoce.

Tentokrát jsem ale měla zatemníno víc než obvykle, takže nejenže máme už týden hotové adventní věnce (děláme každý svůj), ale v neděli jsme stihli zapálit i první svíčky. Že advent začíná až tuto neděli jsem zjistila včera odpoledne (prosím, napište někdo, že jste se taky přepočítali, ať si nepřipadám, jak úplný ťululum).

U nás tedy úspěšně zahájeno. Díkybohu prvního prosince, je pořád prvního prosince. Tam se správně dopočítá i naše Barunka, takže mé případné kiksy zvládne odfiltrovat a ohlídá, že adventní kalendáře budou nachystané řádně a ve správnou dobu. Letos (poprvé v životě) mají připravené ty klasické čokoládové (od dědečka). Období sladkostí, cukroví a hyperglykemie, vítej.

Nicméně mnohem důležitější než pravidelná dávka cukru a palmového tuku schovaná za kýčovitými ilustracemi Santy, jsou „dopísky“. Adventní kalendář, který jsem vyrobila už asi před čtyřmi lety pomocí malých obálek a bramborového razítka, nemůže chybět. Prvního prosince ho věšíme na postel společně s dopisy pro Ježíška. A ráno jsou líbesbrífy fuč a v obálce číslo jedna vzkaz. A druhého další a tak to jde až do Štědrého dne. Takže k nám Ježíšek zaskočí vlastně každou noc, heč.

Vzkazy doplňuje často i nějakým dárečkem. Vloni děti dotvářely adventní stromek, který  nám zůstal jako dekorace. Letos jsem objednala Vánoční puzzle. Každý den bude v obálce jeden kousek. Pokud jste nic podobného objednat nestihli, zachrání Vás určitě adventní kalendář od Jany z lesa.

A pokud se Vám nechce vymýšlet ani kalendář, nakoukněte na ten, který Vám uchystala další Jana tentokrát na stránkách Myšáka Bédy. Kromě krásných předpřipravených kapsiček tu najdete i hotové ježíškovy vzkazy a moc vtipný adventní kalendář pro tatínky. (Mimochodem, pokud jste ještě neměli tu čest se s Bédou seznámit, vřele Vám doporučuji jeho web pořádně prošmejdit. Chystá totiž nápady, hry a aktivity pro rodiče, kteří své ratolesti chtějí zabavit jinak než tabletem. Projekt je teprve v začátcích, ale jsem si jistá, že o něm ještě uslyšíme.)

S prvním vzkazem dostanou navíc Matýsek s Barborkou i novou vánoční knížku – Ježíšek. Je jí třeba, protože České Vánoce Josefa Lady už máme přečtené snad i pozpátku.

A cože nám píše? Nechci, aby u nás Vánoce byly jen 24. Zažila jsem to jako dítě – advent u nás prakticky neexistoval, ještě na Štědrý den ve čtyři odpoledne mamka vytírala v kuchyni, zatímco já se sestrou zdobila stromek. Pak šup, šup večeře, dárky a za tři hodiny bylo po všem. Už tehdy jsem si umínila, že „až budu velká, budu to dělat jinak“.

Narozdíl od mnoha jiných předsevzetí obdobného rázu se mi zrovna tohle (doufám) docela daří plnit. V miniobálkách se totiž skrývají úkoly, kterými si z Vánoc uždibujeme každý den kousek. A bonus pro mě? Nejsem na všechnu přípravu sama. Nemusíte mít strach, kouzlo se pro děti vůbec nevytrácí, spíš naopak.

Abyste měli představu, co všechno nám v tom „uždibování“ pomáhá (a abych to taky já pokaždé nemusela hledat ve svých papírových zápiscích kdovíkde), tady je heslovitý seznam:

  • Ježíškova pošta na Božím daru (letos Ježíšek bohužel nezvládá odpovídat, ale i tak je hezké dostat přání s jeho speciálním razítkem)
  • číst každý den vánoční knížku (viz výše)
  • nařezat třešňové barborky do vázy
  • připravit za okno pytlíky pro Mikuláše
  • výroba a rozesílání přáníček
  • výroba dárků pro paní učitelky a babičky
  • pečení/zdobení perníčků (letos se děti usnesly, že upečeme zvířátkový les) nebo jakéhokoli jiného cukroví
  • jablečný punč
  • světýlka po celém bytě
  • výzdoba bytu
  • procházka vánočním městem s krmením kachen a labutí
  • ozdoby z vizovického těsta
  • charita
  • cesta na hřbitov
  • výstava betlémů
  • v případě sněhu sněhulák, bobování a koulovačka
  • svíčkové lodičky (doma a/nebo po Čertovce)
  • zdobení stromku pro zvířátka v lese
  • krmítko pro ptáčky
  • rozkojit jablíčko na hvězdičky
  • Betlémské světlo
  • řetězy z barevných papírů nebo z popcornu
  • horká čokoláda se šlehajdou nebo čokoládové fondue
  • upéct vánočku nebo vánoční štolu
  • ozdobit stromeček

Obálky plním jen jeden den dopředu – podle aktuální nálady, konkrétního rozvrhu a časových možností dalšího dne a erupcí na slunci. Když jsem líná, vyberu něco jednoduššího. Jindy jsme naopak nabuzení a frčíme. Ne vždy využijeme všechno, někdy se na některý úkol zapomene nebo ho nestihneme. Jindy zvládneme dva najednou, další zabere i několik dnů, případně si ty úspěšné zopakujeme. Nejde o žádné supervýkony, předvánoční úklidy a šílení, když něco nezvládneme. Chceme si to užít – v klidu, pohodě a hlavně spolu.

Další inspiraci z předchozích let možná najdete tu: 2016, 2015, 2014.

Přeji Vám poklidný Advent!

Rubriky: Co přinesl den, Jak je zabavit | 2 komentáře

Luftování 2017 a Obrácený adventní kalendář

Stejně jako minulý rok Vás chci nalákat na předvánoční Luftování skříní, které spolu se svými kamarádkami letos už po osmé! pořádá má bývalá kolegyně Olga.

Provětrejte o nadcházejícím víkendu všechny skříně a protřiďte je. Nepotřebné věci pošlete dál, namísto nich si pořiďte nové a tím vším přispějte na dobrou věc.

Do restaurace Famagusta ve Vyšehradské ulici č. 53 můžete během příštího týdne přinést jakékoli čisté nezničené oblečení po sobě/manželovi/dětech. V sobotu a v neděli pak proběhne samotný bazar, jehož celý výtěžek poputuje na podporu projektu Můj nový život věnujícího se onkologicky nemocným dětem.

Vloni se při Luftování pro dětské krizové centrum vybralo 61.417 Kč. Bude to letos víc?

A pokud Vám to nestačí, pak Vás možná stejně jako mě zaujme myšlenka Obráceného adventního kalendáře.

Jestli nevíte, o co jde, nakoukněte pro obecné informace a tipy, co s vytříděnými věcmi, na FB sem, pro konkrétní projekt pak třeba sem.

Udělejme (si) radost ;).

Rubriky: Co mne zaujalo ... | Komentáře: 1

Na větrné hůrce 2

Jednoho letního odpoledne
Na našem kopci opět fouká. Hodně. Sleduju smrk před domem. Když mi byly asi čtyři, zasadil ho vlastníma rukama táta. Tehdy nebyl vyšší než já (ten strom). Teď zběsile kývá větvemi, přičemž samotná jeho špička se s každým větším poryvem vychyluje odhadem metr na každou stranu. To není dobrý, tohle není vůbec dobrý. „Ten strom spadne,“ říkám s přídechem lehké hysterie v hlase svému muži. Sotva se na něj podívá. „Jasně, že jednou spadne.“

O pár dní později
Vrhám se do projektu číslo 1.568.746 – totiž naší zahrady. Dobrá duše, jež se hodlá velmi ochotně ujmout návrhu (a zajistit mi tak zábavu na příštích mnoho let), po mě chce vědět, které prvky na stávajícím pozemku zůstanou a které nikoli. Mezi „prvky“ patří i stromy. Otázka za dva bludišťáky: Co se smrkem?
Já mám zato, že strom se musí při nejbližším vichru zřítit na naši nebo sousedovic střechu a zabít při tom nejmíň jednoho člověka a dvě kočky (které přes naši zahradu chodí), a bude tedy lepší se ho zbavit bez ohledu na to, jak velké citové pouto k němu mám. Manžel mi zdráhavě dává za pravdu, že za určitých okolností se může jevit jako poněkud nebezpečnější, nicméně mě žádá, abych proboha nepanikařila. Tak jako tak, oba víme prd. Nastal čas obrátit se na odborníky.

10. října
Stojím před domem s referentkou odboru životního prostředí naší městské části. Je totální bezvětří, smrk stojí jak solný sloup, nehne ani větvičkou a tváří se jakoby nic. Paní referentka se následkem toho zas tváří velmi překvapeně a může si hlavu ukroutit nad faktem, že vůbec uvažujeme o jeho poražení. Opakovaně se ujišťuje, že mám skutečně na mysli tenhle strom.
„Je zdravý, silný, zavětvený až k zemi, bez viditelných poškození kořenového systému. Uvědomujete si, jak moc takhle vzrostlý strom přispívá ke zlepšení ovzduší hlavního města? A co teprve estetická stránka věci.“ Mám chuť namítnout, jestli si ona uvědomuje, jaké to je, se při každém větším větru bát, že se mi zřítí na hlavu. Namísto toho však rozpačitě klopím oči k zemi, jelikož nevím, co odpovědět. Připadám si nejen jako hysterka, ale teď navíc i jako ekoterorista. Nakonec mi doporučuje strom zakrátit. Pokud bychom trvali na jeho odstranění, máme si k žádosti na OŽP též pořídit „posudek s razítkem“. Ten sice není povinný, ale „může výrazně ovlivnit konečné rozhodnutí úřadu, o tom zda nám vyhoví či nikoli“.

27. října
Trávíme tři dny na chalupě s mou spolužačkou z gymnázia, která má shodou okolností vystudovanou lesnickou fakultu. I svěřila jsem se jí se svým drobným problémem. Zaprvé mi vysvětluje, že zakracování smrku je naprostá pitomost. Provádí se prý jen u listnatých stromů, které se s ním dokážou rozumně vyrovnat. U jehličnatého stromu, který má jen jeden vrchol, je taková věc trestuhodným mrzačením. Zadruhé mi dává zapravdu, že osamělý vysoký smrk s mělkými kořeny odolává vichřicím jen velmi špatně. Nicméně všechny stromy v silném větru vypadají nebezpečně. Riziko vývratu posoudit dokáže, úřední canc sepsat umí, kulaté razítko vlastní. Pokud bychom chtěli, dokáže zařídit i tahovou zkoušku, která odhalí, kolik toho strom opravdu vydrží.
Dohodly jsme se, že se staví na kafe, strom si okoukne a pak uvidíme, co dál (dost možná mě uklidní, že jsem fakt jen hysterka). Navíc předpověď hlásí na neděli extrémně silný vítr a stromy, které ho vydrží, jakoby v tahových zkouškách obstály na jedničku.

29. října
Od rána fičí. Naší ulicí sviští uragán o rychlosti 35 m/s. Zelená strachy ostřížím zrakem kontroluju smrk asi tak každých 30 vteřin. Nemůžu se soustředit vůbec na nic, protože „co když fakt spadne“. Aladin tvrdí, že tahle apokalypsa potrvá asi do půl jedné. Manžel mi vysvětluje cosi o větrných tunelech mezi domy, šermuje rukama a odvozuje směry, kterými nejvíc fouká, načež dochází k závěru, že pokud by strom přece jen padl, žuchne rovnovběžně s naším a sousedovic domem – na místo, kde víceméně ničemu a nikomu neublíží. Tím je pro něj tahle kapitola uzavřená a zcela klidný odjíždí do sauny.
Když se ručička hodin došourá k půl jedné (a smrk pořád stojí), trochu si oddechnu, i když se mi vůbec nezdá, že by vítr polevoval. Spíš naopak. O pár minut později mi dojde, že se v noci posouval čas a tudíž je teprve půl dvanácté.
Ve 12:07 sedíme v pokojíčku na zemi a něco hrajeme. Nevím co, mám přepnuto do nouzového režimu. Nápory větru bičují náš dům a meluzína skučí v komíně jako smyslů zbavená. Najednou se ozve ošklivé zapraskání. Krve by se ve mně nedořezal. Vystřelím do ložnice na své pozorovací stanoviště. Na první pohled je jasné, že něco je hodně špatně.
Strom už nestojí rovně, ale je nepřirozeně vychýlený o 5-10 stupňů. Při důkladnějším zkoumání si všimnu kořene vylézajícího ze země. Jediné, co mě za dané situace uklidňuje, je skutečnost, že směr, kterým se momentálně naklánějí dvě tuny dřeva, se přesně shoduje s tím, který stanovil můj geniální muž. To už mi děti lezou po zádech, aby viděly, co se děje. Načež já vyrážím pro telefon. Manžel to pochopitelně nebere.
Ok, nikdy jsem to nedělala, ale všechno je jednou poprvé, takže vytáčím 150. Mezitím se přesouváme do kuchyně. Děti lezou na parapet. Obsazeno. Je vůbec možný, aby na tísňovém volání měli obsazeno??? Copak na to nejsou nějaký předpisy??? To nikoho nezajímá, že tu za chvíli možná všichni umřem??? V danou chvíli mému hrůzou zabržděnému mozku absolutně nedochází, že: 1) riziko smrti rozhodně nesnížíme tím, že namísto útěku vylezeme na nejbližší okno, 2) ani tak neumřeme, neboť strom se disciplinovaně kácí směrem od nás, 3) i kdybych se nakrásně dovolala, pravděpodobně spadne dřív, než řeknu „dobrý den“. S každým poryvem větru se kmen vychyluje víc a víc a úměrně tomu se obnažují další a další kořeny. Do ucha mi vlídný hlas opakuje, že „všichni operátoři jsou momentálně obsazeni“. Trvá bezmála dvě minuty, než fyzikální zákony zvítězí nad bezvadným kořenovým systémem a 15 metrů silného, zdravého a plně zavětveného dřeva se poroučí k zemi.
Děti jako na povel spustí hysterický jekot, protože „chudák stromeček“ (jakoby předtím nebylo zcela evidentní, co bude následovat). Dovolám se až o celých 5 minut později. Velice vstřícný dispečer se ujišťuje, že opravdu jediné, co je na maděru, je náš plot, a kolem stromu se na ulici dá projít i projet. Uvěřit tomu, že se vlastně nic tak strašného nestalo, je pro něj ale trochu komplikované, jelikož se na pozadí ušidrásajícího řevu těch dvou sotva slyšíme. Nakonec mě požádá, abych zavolala později. Odhadem tak za 5-6 hodin.
Hasiči ale nepřijeli. Odpoledne sledujeme tatínka (a nejen my – z oken zírají i všichni naši sousedi), kterak s motorovou pilou naprosto s přehledem a sám likviduje spoušť, jež napáchaly rozlícené živly. Tentokát už jsem narozdíl od posledně v klidu. Evidentně totiž ví, co dělá.

2. listopadu
Píšu paní referentce, že smrk na povolení úřadu nečekal, a přikládám fotodokomentaci. Během pár minut obdržím zaskočenou odpověď: „… tak vývrat bych u tohoto stromu neočekávala, vypadal zdravě a vitálně. To mě tedy velmi překvapilo …“. Tipuju, že si pořádně oddechla, jelikož se mé dramatické předpovědi o placatých domech, lidech a kočkách nevyplnily.

Rubriky: Co přinesl den | 3 komentáře

Tipy na Vánoční dárky pro děti – hračky

Jelikož se blíží Vánoce a všichni vymýšlíme, co podšoupnout Ježíškovi do báglu, mám pro Vás pár tipů na dárky pro děti. Třeba zase Vy naopak doporučíte něco mně.

Objevila jsem, jak vkládát videa a YouTube, tak si to dneska užijete. Krást fotky z cizích webů, případně dohledávat nebo pořizovat nějaké naše, jsem naopak hrozně líná. Však si klikněte a uvidíte ;).

Dražší dárky, které bych koupila znovu

Ideální hračka pro dítě je podle mě taková, která ho zaujme, zabaví, nějakým způsobem rozvíjí jeho schopnosti, dovednosti, znalosti a/nebo fantazii. Navíc se dá libovolně rozšiřovat v případě, že má úspěch. Nejlepším příkladem takové hračky je lego, které splňuje asi všechny výše uvedené atributy. Jenže co dál?

MAGNETICKÁ STAVEBNICE

Naše děti mají Geomag i přesto, že jsem původně měla vyhlídnuté Magformers, případně MagnaTiles (holt neinformovaný Ježíšek donesl, co donesl a darovanému koni na zuby nehledíme). Geomag je totiž spíš pro starší děti, protože spoje kuliček a tyčinek vyžadují už vyšší stavitelskou a nedrží pohromadě tak jednoduše. Barborka doteď vyžaduje občasnou asistenci. Matyáš už zvládne postavit pevnou stavbu sám. Magformers ale mají jak ve školce tak ve škole, takže to nakonec vůbec nevadí. MagnaTiles vyzkoušené nemám, ale řekla bych, že budou velice podobné Magformers. Magnety děti hodně baví a stejně jako lego můžete tyhle stavebnice dokupovat do aleluja. Mimochodem spojení třeba s Magnetickou inteligentní plastelínou – fakt hustý!

KOUZELNÉ ČTENÍ

Knížkám a mluvící tužce od ALBI, jsem se bránila dlouho. Přišlo mi to jako taková náhražka společného čtení pro líné rodiče. Jenže ono to tak úplně není. Knížky jsou opravdu moc dobře vymyšlené a pokud zvolíte obsah přiměřený věku a zájmům dítěte, může to pro něj být zábava i poučení na hodně dlouho, a nejen pro něj – co já už se z nich všechno dozvěděla. Samotná obsluha je velice jednoduchá – zvládne ji bez problému čtyřleté dítě (myslím, že i tříleté, ale to vyzkoušeno nemám). My krom knížek máme i dvě puzzle. Mimochodem, děti na strašně dlouho zabavilo zjištění, že mohou do tužky načíst jednu knihu/puzzle, ale pouštět si přitom jinou. Výsledné nesmysly je dovádějí k výbuchům hurónského smíchu.

KINETICKÝ PÍSEK

Tahle vychytávka u nás bydlí už několik let a pořád baví stejně, zvlášť v zimě. V kombinaci s malými bábovkami světových staveb je prostě skvělá. Má trochu jiné vlastnosti než klasický písek – drží totiž pohromadě, což je dětem krajně podezřelé a nutí to ke zkoumání (a velice jednoduše se uklízí).

BAREVNÁ DUHA GRIMMS

Přestože obyčejné dřevěné kostky u nás bohužel moc nefrčí (přece jen magnety jsou magnety a lego je lego), tohle děti můžou. Nahoru, dolu, mosty, xylofon, tunely, cokoli si vymyslíte. Máme ji taky už pár let a přestože ji ti dva rozhodně nešetří, je stále jako nová.

BŘICHOPAS TOYS

Ať už od Marušky Mrňávkové koupíte cokoli, bude to jednoduše krásné. Barborka má kočičku, kterou si sama vybrala na akci fler offline a myslím, že nezůstane dlouho sama. Jen netuším, co vybrat dřív, líbí se mi totiž úplně všechno.

DYNAMICKÉ DOMINO

Tohle je jediná věc, kterou doporučuju bez předchozího testování na vlastním potomstvu – děti dostanou domino pod stromeček letos. Ale podle toho, kolik už zkoukli na YT videí, pevně doufám, že to bude pecka.

Společenské hry

Tak tady většinou nelze šlápnout vedle. Děti baví jak obyčejný Černý Petr vystříhaný z Médi Pusíka, tak skládání mapy vypůjčené z Carcassone. Přesto máme mezi oblíbenými několik oblíbenějších.

LUCIE ERNESTOVÁ

Naše srdcovka, stálice a oblíbenkyně číslo jedna. Máme tři soubory nádherně malovaných jednoduchých her (pravidla se vejdou do několika málo odstavců), které Barunka s Matýskem chtějí hrát stále dokola. (V nabídce jejího obchůdku jsou ale i diáře, obrázky, pohledy a spousta dalších krásných drobností.)

HRY PRO JEDNOHO HRÁČE OD MINDOKU
Z jejich smart her doma máme jen Noemovu archu a Safari. Ale ze školky děti znají Tučňáky, Auta a Barevný kód. A teď je v jednom z muzeí zaujal Tajemný hrad a Zámecké schody. Hry jsou pro jednoho hráče, s jednoduchým zadáním a následnou samokontrolou, takže asistence dospělého není třeba. Odstupňováno dle obtížnosti, takže pokud si chcete potrápit mozek sami, směle do toho.

Inspirace z Fleru

Já nevím jak Vy, ale fler.cz je poslední dobou místo, kam koukám úplně nejdřív, když něco sháním. A je jedno, jestli je to oblečení, kosmetika, dárky nebo třeba nějaká dobrota. A velice často tu najdu přesně to, co hledám (často však mnohem víc). Co mě zaujalo?

Woodland
FU.FO
babikajeja
Dřevíčko – letos přinese Ježíšek jeho nádherný domeček pro penanky
Obchůdek u Madlenky
Scully – už jsem tu na ni upozorňovala několikrát
Targe – jeho zvukostrom je prostě nepřekonatelný, dělá nám radost taky už hoooodně dlouho

Tak copak byste mi doporučili Vy?

PS pro šťouraly: Tento článek je čistě moje vlastní iniciativa, kterou podnikám zcela zdarma bez nároku na jakoukoli peněžní či jinou odměnu. Ani v jednom případě se NEJEDNÁ o placenou ani objednanou reklamu.

PS 2: Pokud se dokopu, pokusím se něco podbného sepsat na dětské knížky.

Rubriky: Co mne zaujalo ..., Jak je zabavit | 9 komentářů

Chráněno: V září a říjnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Chráněno: Matyáš – 7. narozeniny

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Matyášek

Já & On

On cynik, Já romantik.
On melancholický cholerik, Já flegmatický sangvinik.
On minimalista, Já megaloman.
On sportovně nadaný, Já střevo.
On android, Já jabko.
On praktik, Já teoretik.
On chaotik s jasnou představou, Já systematik, který neví, co chce.
On zásadně nečte návody, Já ke všemu vyžaduju detailní instrukce.
On psa, Já kočku.
On pesimistický realista, Já optimistický snílek.
On dříč, Já intelektuál.
On umí vařit i zaparkovat podélně, Já ne (ani jedno).
On miluje mě, Já zas jeho.
On je O a Já Ová. Už deset let.

Rubriky: Co přinesl den, Srdíčkové malůvky | 6 komentářů

Pokora luku

„Vaše děti nejsou Vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami touhy Života po sobě samém. Přicházejí skrze Vás, ale nikoli od Vás, a třebaže jsou s Vámi, nepatří Vám.

Můžete jim dát svoji lásku, nikoli však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní myšlenky. Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše sídlí v domě zítřka, který Vy nemůžete navštívit ani ve svých snech. Můžete se snažit, abyste byli jako ony, nesnažte se však připodobnit je sobě, neboť život nekráčí zpět a nezdržuje se u včerejška.

Jste luky, z nichž jsou Vaše děti jako živé šípy vysílány kupředu po stezce nekonečna. Lučištník určuje cíl a napíná Vás svou mocnou silou, aby jeho šípy putovaly směle a daleko. Nechť je Vám ohýbání v Lučištníkových rukách radostí; neboť právě jako miluje letící šíp, tak miluje i pevný luk.“

Chalíl Džibrán, Prorok – O dětech

Když jsem tenhle text četla poprvé, bylo Matyášovi asi půl roku. Dojal mě. Byl tak jasný, jednoduchý. Myšlenky v něm, byly samozřejmé, snadno pochopitelné, krásné a ušlechtilé. Každý rodič milující své dítě s ním musí nadšeně souhlasit. Věděla jsem, že „přesně tak“ to budu dělat. Ničím jsem si v tu chvíli nebyla jistá víc, protože mi to dávalo smysl.

Od té doby si ho čas od času musím přečíst znovu. Abych si ten „jednoduchý a samozřejmý“ princip připomněla. Protože, abych byla upřímná, často na něj zapomínám. Každou chvíli přistihnu samu sebe, že „já vím všechno líp“ než moje děti, že po nich něco chci a až jejich zcela legitimní a trefné otázky mě upozorní na fakt, že trvám na naprosté pitomosti nebo přinejměnším nelogičnosti či zbytečnosti.

Miluju svoje děti. Cítím, že jsou úžasné přesně tak, jak jsou. Se všemi svými vlastnostmi, schopnostmi, náladami, emocemi a projevy, protože přesně tenhle koktejl (mimochodem z poloviny můj vlastní) je tím, co tvoří jejich podstatu. Přesto mám až přehnaně často potřebu korigovat, zasahovat, usměrňovat, tlačit na pilu, vnucovat a přesvědčovat.

Všechno to dělám v dobré víře, pro jejich! dobro. Abych s odstupem času (v řádech vteřin i měsíců) zjistila, že já vím houby, jak je to vlastně správně. Abych si znovu připomněla, že moje cesta není (a nikdy nebude) jejich cesta. Že jako já jsem byla šípem z luku svých rodičů (a dovádělo mě k zuřivosti, když za letu upravovali směr), tak mé děti jsou šípy z toho mého.

Zjišťuju, že pokora je vedle lásky tím nejdůležitějším, co můžeme vůči svým dětem projevit. Přála bych si být mnohem pokornější, vnímavější a bystřejší. Abych věděla hned, ne až ex post. Abych vždycky a včas dokázala odlišit důležité od nepodstatného.

Učím se to, respektive mé děti mne tomu učí. Ač jsou dobrými učiteli, jde to ztuha. Je to „strašně těžký, vždyť já to myslím, tak dobře“. Čím je dlážděna cesta do pekla, víme všichni, že? Takže já se nevzdám. Určitě na ně zase budu někdy ječet, udělovat nesmyslné pokyny a/nebo paličatě trvat na svém (jediném správném) řešení. Ale (skoro) pokaždé se pak zase vzpamatuju a přepnu do režimu, kdy se mnou jako s matkou bude opět možná smysluplná a konstruktivní komunikace. Slibuju.

PS: Jako taková berlička v tomhle mém rodičovském vzdělávání mě zaujalo jednoduché pravidlo 3 vteřin, v jednom z nedávných článků Nevýchovy: „Moudrý Marťan (=rodič) 3 vteřiny mlčí, než něo řekne. I kdyby se měl kousnout do jazyka.“ Zajímavé, co během tak kratičké doby, stihne průměrně inteligentnímu dospělákovi všechno dojít.

PS2: A kdybyste ještě chtěli číst, koukněte sem – moc pěkný článek na téma usměrňování a škola.

Rubriky: Být lepším rodičem, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče | 13 komentářů

Chráněno: V červenci a srpnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Chráněno: Táboření

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník

U mě dobrý

Barunka: Mami, když ti bude těch čtyřicet, to už jsi hodně stará, viď?
Já: Nejsem. Hodně stará je třeba babička Maruška. Já jsem přece mnohem mladší než ona, ne?
Barunka (po chvilce přemýšlení): Hmmm, mě přijdeš už docela starobylá.

Jedna starobylá dáma čerstvě po probuzení

Dneska od 4:20 ráno mi těch čtyřicet opravdu je a možná na tom Barborčině postřehu něco bude, protože:

  • Miluju svoji nahřívací deku.
  • Asi tak dvěstěkrát za den se dojímám nad tím, jak je ten svět kolem mě úžasný (moje děti samozřejmě nejvíc).
  • Klidně jdu do vietnamské večerky v crocsech a teplácích.
  • Uvažuju nad koupí houpacího křesla a kočky.
  • Občas mluvím jako moje mamka.
  • Začínají mě trápit křečové žíly a krátkozrakost.
  • Když dlouho sedím, při vstávání cítím klouby.
  • Sem tam si najdu šedý vlas.
  • Nespat celou noc a pak jít normálně do práce už bych dneska asi nedala.

Na druhou stranu:

  • Se cítím úplně stejně jako ve dvaceti.
  • Údajně taky pořád stejně vypadám.
  • Nepoužívám krémy proti vráskám.
  • I po dvou dětech mám jen o čtyři kila víc než v šestnácti.
  • Nevadí mi spát pod stanem, chodit pěšky, cestovat dlouhé vzdálenosti, poslouchat hlasitou hudbu a cpát se bramborovýma lupínkama.
  • Když je to potřeba, zvládám nosit své 18ti kilové „miminko“ stále v manduce na zádech.
  • Jsem přesně tam, kde jsem si ve čtyřiceti přála být – doma, v práci, v životě. A přitom mám spoustu plánů, co všechno chci ještě stihnout.
  • Posledních několik let prožívám nejšťastnější období v životě.

Pokud tohle všechno, znamená být stará, pak ano, jsem stará. A je to boží!

Rubriky: Mé (lepší i horší) já | 9 komentářů

Do nebe šeptám

Hýčkám si v hlavě mozaiku vzpomínek. Tak živých, že je prostě nemožné, aby těm nejstarším už táhlo bezmála na čtyřicet. Všechno se mi vybavuje úplně jasně.

  • Jak jsme vyrazili na výlet do jižních Čech. Byly mi čtyři. Moje první velké dobrodružství jen s Tebou. Vedli jsme pro mamu cestovní deník. Tys psal a já do něj čmárala veledíla. Mám ho schovaný. Škrábals tak, že to sotva přečtu. Od té doby jsi mě bral do terénu za prací často. Jeden čerpák za druhým, do lesa, do polí, pak na svíčkovou do hospody.
  • Jak jsi mi vyrobil byteček pro panenky, který byl téměř identickou kopií našeho bytu. A dřevěného koně (Matyáš ho má dodnes). A čtyřpalandu pro panenky – aby se nehádaly (ta bohužel skončila nevím kde).
  • Jak jsme spolu chodili do kina na nejdůležitější příběhy světa – Tarzana (letňák v Benešově nad Ploučnicí), Poklad na Stříbrném jezeře (Obzor na Žižkově), Indiana Jones a ztracená archa (opět Benešov), Krokodýl Dundee (Světozor na Václaváku), Jestli se rozzlobíme, budeme zlí (Mír ve Strašnicích), Vesničko má středisková (zapadlé pidikino v tehdejší Jugoslávii a film s chorvatskými titulky).
  • Jak jsi mě poprvé vedl do školy. A pak mi léta pomáhal s úkoly. Třeba když jsem měla do slepé mapy Československa zakreslit naše hlavní řeky a Labe mi pramenilo v Beskydech. Spolu jsme to předělali. Nebo když jsi mi vysvětloval, jak použít trojúhelník s ryskou.
  • Jak jsi nás úplně klidně nechal hrát celý den hry na počítači.
  • Jak jsi nám před spaním četl, i když už jsem to dávno uměla sama. Ségra to vždycky hned zalomila, ale já vydržela poslouchat třeba tři hodiny – Ransoma, Curwooda, Coopera, Maye. Nikdy ses nezlobil, že už je pozdě a měla bych spát.
  • Jak se Tvoje hraní na klavír rozléhalo po celé chalupě. A my po Tobě chtěly hrát Pohádkovou zemi. Nesčetněkrát, stále dokola. Netuším, kdes tu skladbu vzal. Nikdy jsem ji nedokázala dohledat. Ségra ji dodneška dokáže zahrát. Ale slova, která sis vždycky spíš broukal, než doopravdy zpíval, jsou pryč. Mám v hlavě jen jeden jediný verš.
  • Jak jsi četl úplně všechno, co jsem kdy sesmolila – příběhy, básničky, ročníkový práce, diplomku. Nikdy jsi neřekl, že to je blbost, vždycky jen: „Dobrý, fakt dobrý.“ a pyšně ses přitom usmíval.
  • Jak jsi tancoval moderní tance na našich maturitních plesech – naprosto nemožně, ale s vervou, nadšením a zcela beze studu.
  • Jak jsi mi vystrojil pohádkovou svatbu, abys mi o půl roku později bez jediného slova vyčitky pomohl utéct.
  • Jak jsi nikdy nikoho nesoudil a nic tě nedokázalo vyvést z míry. Jak jsi vyprávěl košilatý vtipy, hrál mariáš a popíjel calvados z našich padaných jablek, který se na nic jinýho použít nedaly. Jak jsi měl na rukou mozoly. Jak ses vždycky spíš usmíval, než smál. Jak ses u přemýšlení mračil a mnul si čelo.
  • Jak Tě pokaždé znovu pobavilo, když jsme si Ti i v dospělosti rády sedaly na klín a chodily s Tebou za ruku. Jak bezpečné a vroucí bylo Tvoje medvědí objetí.
  • Jak mi ségra jednoho rána volala do sluncem zalitého Španělska. Od prvního vzlyku ulepeného žalem mi bylo jasné, co se stalo. Aniž by řekla jediné slovo.

Deset let. Celých 3653 dnů. Tehdy na začátku jsem si byla jistá, že nedokážu přežít ani jediný z nich. Že nezvládnu něco tak samozřejmého, jako je další nádech a výdech. Že nejde existovat v přítomnosti k prasknutí přecpané Tvou nepřítomností. Že se mi zhroutil svět.

Nikdy nepřestanu rozlišovat na předtím a potom. Bod zlomu. Dva různé světy. Dvě já, kde k jednomu chybí Ty. Chybí tak zoufale, až to zatemňuje mozek. Kdykoli potkám na ulici mohutného chlapa v kapsáčích a khaki vestě. Kdykoli mě v nose zašimrá nakyslá vůně čerstvého tabáku. Kdykoli dočtu knížku a nemám tušení, s kým ji probrat. Matyáš má Tvůj dolík v bradě tak výrazný, že si ho všimly už sestřičky na porodním sále. Barunka zas Tvůj nos a vlasy, co se kroutí jak klubko neposedných háďat.

Tvrdili mi, že čas všechno zhojí, překryje rány laskavou rouškou zapomnění. Byla v tom útěcha. Naděje, že se to spraví. Nefunguje to. Člověk si jen zvykne – na ticho, na všudypřítomnou bolest vzešlou z prázdna. Přijme ji za svou, za nedílnou součást sebe sama.

Dodnes se ptám, co všechno by bývalo mohlo být jinak, kdyby … ale už nechci zapomenout. Protože si víc než kdy dřív uvědomuju, že to nejdůležitější zůstalo u mě a ve mně. Tvoje naprosto samozřejmá, absolutní láska. Společně s vědomím, že jsem a navždycky budu Tvoje dcera.

Díky za všechno, tati …

Rubriky: Co přinesl den | 9 komentářů

Hromádky aktivit – výsledky

Moc ráda bych podarovala všechny, ale musela jsem se uchýlit k lístečkům a losování. A takhle to dopadlo:

Zvířátka – Kateřina Volfová
Autíčka – farnostvb
Barvičky – Lucie
Předškoláci – Lenka Malinová
Nejmenší – Hana

Prosím, pošlete mi všichni poštovní adresu na email alincin.blok(zavináč)gmail.com, ideálně během dneška, ať můžu zítra poslat. Děkuju.

 

Rubriky: Poznámky na okraji | 2 komentáře