Top 10 (… so far)

Největší dobroty: Cokoli vyloveného z koše. Úplně nejvíc jsou posmrkaný papírový kapesníky. Ty se totiž dají navíc cupovat na mikroskopický nanokousky.

Nejlepší prolejzačka: Gauč. Seshora, ze stran, zespoda. A když si dáte tu práci a vydrásáte na správným místě díru, pak dokonce i uvnitř.

Největší lovecká výzva: Prej červený světýlko, pche! Zkoušli jste někdy ulovit flek vysoko na zdi nebo kurzor na monitoru?

Výzva pro největší borce: Prohodit bobek ze záchodu a nenechat si přitom nafackovat lítačkama (a následně ani člověkem).

Největší záhada: Zrcadlo a všechny ty 2D kočky v něm.

Nejzákeřnější vybavení domu: Kabely všeho druhu – dokážou na vás nečekaně zaútčit ze zálohy a klidně vás i svázat. Naštěstí se dají velice dobře kousat.

Největší zábava: Vyhrabat podstatnou část substrátu z co nejvíce kytek a tlapkama od hlíny proběhnout přes čistě povlečenou postel. Tam a zpátky. Aspoň dvakrát.

Nejlepší nápad: Uskutečnit ultimátní zápas o legokostku. Ve dvě v noci.

Nejblbější nápad: Vylézt na kuchyňskou linku a vylemtat olej z pánve, který tam chladne po smažení řízků.

Nejméně pochopitelná lidská hláška: „Mami, já mám v posteli blechy!“ (kde by se tam asi tak vzaly, že?) a hned potom „Ty kočko blbá, ty jseš uplná kráva!!!“

“I had been told that the training procedure with cats was difficult. It’s not. Mine had me trained in two days.” – Bill Dana
Rubriky: Naškrábáno | 2 komentáře

Chráněno: V květnu a červnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit

Zvětšující se Nic

Spoiler: tohle není pozitivní příspěvek. Tohle je naopak velmi negativní příspěvek.

Mám potřebu si poznamenat zrovna tohle, a to z čistě autoterapeutického hlediska. Abych sama sobě dokázala, že za některýma špatnýma pocitama se skrývají konkrétní události. Že si určité postoje nefabuluju v hlavě na základě ničeho.

Poznámka: Dlouho jsem váhala, jestli článek nechat odemčený nebo ho zaheslovat. Asi třikrát jsem to v draftu změnila tam a zase zpátky. Nakonec nechávám odemčené (aspoň zatím). Třeba to má někdo podobně a nebude si připadat tak blbě, jak si občas připadám já, když mám pocit, že je to mnou.

o o O o o

Mamka.

V 11 večer se mi asi 10x snaží dovolat. Mám telefon v přízemí a neslyším ho. Když jdu před půlnocí zkontrolovat dolů kočky, najdu následující zprávu: „Už si můžu vyzvednout auto a chybí mi 2 tisíce. Tak se hned ráno stavím. Abys nebyla překvapená.“ Žádné prosím, žádné děkuju, žádné mohla bys. (Mimochodem, už bez toho mi dluží nezanedbatelnou sumu.) Většinou u sebe hotovost nenosím, ale shodou náhod mám ty dva tisíce doma. Přepadne mě chuť odepsat cosi protivného, ale nejsem její matka, abych ji vychovávala, takže nakonec odešlu jen: „Ok.“

Druhý den dorazí až v 11 i s autem, aby si u nás schovala letní gumy, které jí v servisu (mimo jiné) měnili. Divím se, kde vzala peníze, když jí přece chyběly. Napřed mě sprdne, že jí moje odpověď připadala velmi negativně laděná, a proto ji považovala za ne, což se jí opravdu hluboce dotklo. Načež mě s výrazem, který mě obviňuje ze slabomyslnosti, informuje, že peníze pochopitelně vybrala v bankomatu. Ne asi.

„Ty ty peníze máš, jen sis je musela vybrat? A myslíš, že já si je tisknu?“ Nechápu – po cestě z domova k autoservisu mijí bankomatů několik. Nestojí jí to ani za odpověď.

Poté absolvujeme již tradiční rituál, kdy se rozčiluje, že se k nám musí zouvat. Ano, mami, musíš. Klidně ti s těma botama pomůžu, jestli je to pro tebe namáhavé, ale prostě nechodíme doma v botách z venku. Další obličej plný despektu. Dneska jich uvidím ještě několik.

Poté, co se s brbláním přezuje, namíří si to rovnou do kuchyně. Přestože jela MHD, platila hotově a sahala na kdeco, ani ji nenapadne si umýt ruce. Vadí mi to i normálně, natož teď a ona to moc dobře ví. Upozorním ji na to. Tady už si to vychovávání neodpustím. „Proboha, ty naděláš!“ I tak může vypadat přístup lékaře s několika atestacemi.

Sedne si za stůl v kuchyni a čeká. Když se jí nezačnu hned věnovat, začne bubnovat prsty do stolu a dožaduje se pozornosti. „Co mi dáš?“ Po pravdě odpovídám, že toho zrovna moc nemám, ale i tak nabídnu tři možnosti svačiny. Nad všemi opovržlivě ohrne nos. V jedné je lepek, druhá jí nechutná a třetí vypadá nějak divně. „Tos dělala ty, ne?“ Dík, mami. Udělám jí aspoň kafe. „No, aspoň že tak.“

Následuje (také již tradiční) přednáška o škodlivosti lepku, kohoutkové vody, savčího masa a 5G sítě. S opakovaně vyjadřovaným zklamaním nad tím, jak špatně to s námi dopadne, když takové věci vůbec neřešíme.

Po pěti minutách si všimne, že Matyáš leží na gauči, je stále ještě v pyžamu a nevypadá moc dobře. „Co je mu?“ Vysvětluju, že byl včera na očkování a má na něj reakci. „Ježíšikriste, tyhle kombinované vakcíny! Ty nevíš, že si máš doktorku požádat, aby mu ty nemoci očkovala postupně??? Chceš to dítě zabít? Vždyť to je zločin! Zločin, chápeš?“ Dožaduju se nějakého konkrétního zdroje informací, abych si to mohla nastudovat a případně se příště zachovat jinak. Dostane se mi však jen sdělení, že „to snad už dneska ví každej, že to naprosto zničí imunitní systém. Jen ty ne.“ Ne, mami, já ne. Na rozdíl od tebe nevím úplně všechno.

Aby dala najevo, jak moc je to s námi zlé, přestane se s námi bavit. Vytáhne telefon a začne sjíždět youtube. Žádné povídání, žádná interakce s vnoučaty, žádné vyzvídání. Upřímně – abosultně netuším, proč u nás vlastně je. Když se pokusím vyptat se, jak se má nebo co má v plánu, odtuší „dobrý“. Ani nezvedne oči od displeje.

Po půl hodině si vzpomene, že se jí na telefonu ukazuje nějaký podezřelý červený světýlko, když s někým telefonuje a co to jako je. Jestli ji třeba někdo nesleduje nebo to nemá nějak rozbitý. Nevím, ale začnu hledat na internetu. „Jak jakože nevíš? Ty k tomu telefonu nemáš žádnej návod nebo co?“ A ty ho snad máš, mami? Překvapeně se na mě podívá.“Já? Proč bych ho, prosimtě, měla mít JÁ???“ Třeba proto, že je to TVŮJ telefon? Nicméně Google nám poradí, že je to jen jakýsi indikátor zapnutého mikrofonu. To ji na chvíli uspokojí.

Všimne si na stole Matýskova Ábíčka a začne ho studovat. „No to je zrůdný ta technika. To tomu dítěti fakt dáváte číst???“ Jak zrůdný? Ukazuje na obrázek Avengers. „To je reklama na počítačovou hru, mami.“ „No to je strašný, samá reklama a ještě takhle zrůdná. To je hnus.“ Upozorním ji, že i já si pamatuju doby, kdy bylo Ábíčko (a Čtyřlístek a Sluníčko a vůbec všechny časopisy a noviny) bez reklam a že to bylo vážně príma, ale bohužel reklamu dnes dávají víceméně všichni. „Já nic z toho nečtu. Jsou to stejně všechno zaplacený lži. Beru si jen Metro!“ Tvl.

„A kdy budete mít oběd?“ Dneska pozdě, pozdě jsme snídali, tak zatím nemáme hlad. Protáhne obličej a začne se zvedat. „No tak já jdu, když už tu nic nedostanu.“ Pokaždé to končí stejně. A já se vždycky musím štípnout, abych se ujistila, že tohle vážně řekne. Že se mi to nezdá. Že jí to není blbý. Možná by někdo mohl namítnout, že si třeba dělá legraci. Ujišťuju vás, že nedělá.

Při odchodu nezapomene brblat nad nazouváním bot. Najednou je hrozně vřelá. „Děti, pojďte mi dát pusinku!“ Vnoučata dávají jasně najevo, že o pusinky v nejmenším nestojí. „No to jste teda pěkný! Tak teda čau!“ S vyčítavým pohledem směrem ke mě (protože za to, že ji vnoučata odmítají líbat na rozloučenou, můžu samozřejmě já) práskne dveřmi.

o o O o o

Není to úplně vždycky takhle. Ale opravdu hodně často. Tak často, že to začínám vzdávat. Těch světlejších chvil je poskrovnu a jsou čím dál řidší.

Uvědomuju si, že vztahy mezi matkami a dcerami bývají problematické. Že může být hůř. Dokonce mnohem hůř. Možná jsem jen přecitlivělá. Taky předpokládám, že kdyby tu návštěvu popisovala ona, přečtete si odlišnou historku. A v neposlední řadě vím, že tenhle post píšu pod vlivem emocí a že zítra, až získám trochu odstup, na to s největší pravděpodobností budu koukat mnohem smířlivěji.

Ano, náš vztah je komplikovaný. Byl takový vždycky, kam až moje paměť sahá. Z mnoha důvodů. Určitým sobectvím na jedné a vzdorem na straně druhé počínaje, přes fakt, že jsem vždycky jednoznačeně dávala přednost tátovi, až po naprosto rozdílné názory na cokoli. Původně prameníly z mého vymezování se vůči ní, postupně ale zcela logicky krystalizují z našich rozdílných povah a životních postojů.

Po narození mých dětí se to na chvíli zlepšilo. Měla jsem pocit, že díky mateřství jsem se jí dokázala přiblížit a snad i pochopila něco z jejího chování. Ona zas byla natěšená na vnoučátka, se kterými v omezené míře pomáhala.

Jenže posledních několik let, je to už zase na levačku. A aby to bylo všechno ještě horší, už nějakou dobu se do toho všeho začíná míchat temná strana síly, na kterou prostě nemám (a tak ji vytěsňuju – respektive pokouším se o to, ale je mi úzko pokaždé, když si na ni vzpomenu – o tom ale snad někdy jindy).

Udržet vzájemné vztahy na nějaké alespoň trochu rozumné úrovni je pro mě čím dál náročnější. Většinou se fakt snažím. Cítím povinnost být dobrá dcera. Vždyť je to přece moje máma, proboha! Ale to je všechno. Chybí vřelost, touha po sdílení. Začíná chybět láska. Namísto ní roste prázdné místo.

Měla bych tenhle proces uvnitř sebe nějak zvrátit. Mám mlhavou představu, jak to udělat, ale motivace a energie k tomu se rozplývá s každým dalším odsudkem mého chování i mé osoby. S každou další situací, kdy zcela automaticky očekává, že já dám a ona může brát, je mi to celé víc a víc jedno. To Nic roste jako rakovina.

Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já | 21 komentářů

Šedivka a Kamikazi

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budeme mít doma zvíře a ať si tipnu jaké, vsadila bych spíš na fialovýho slona než na kočku. Můj muž totiž kočky vůbec nemá rád (poté, co nám jedna kdysi zásadním způsobem zdemolovala byt, vlastně ještě méně než vůbec). Samozřejmě, že děti prudí už nejmíň dva roky, že nutně potřebují zvířátko, ale on je dost zásadový a stále se zdráhal pořídit jim živého plyšáka.

Chvílemi to vypadalo, že bude pes. Dost živě jsme o tom diskutovali, procházeli stránky chovných stanic, zhlédli bambilion videí na téma československý vlčák / border kolie / dalmatin pro/proti a canicross v ČR. Dokonce jsem si pro neexistujícího hafoše už dohodla i hlídání pro případ, že bychom byli pryč. Jenže když došlo na lámání chleba, muž nakonec couvl. Měl pro své stanovisko spoustu velmi objektivních a rozumných důvodů, které jsem samozřejmě chápala a uznávala. To ovšem nic neměnilo na tom, že i já jsem nějakého chundelatého kamaráda chtěla.

Došlo to už tak daleko, že jsem si o štěně (vyhodnotili jsme, že pokud má nějaké zvíře u tatínka šanci projít, je to pes) psala Ježíškovi já. Chtěli jsme tím ošulit hlavní protiargument, že „děti dostanou psa a pak se o něj nestarají.“ Marně. Ježíšek se na mě vyprd.

Pak jsme začali koumat, jak zařídit, aby se někde v našem okolí, samozřejmě „zcela náhodou“, objevilo opuštěné nebožátko, kterého bychom se museli ujmout. Dokonce se pár dobrovolníků s poněkud škodolibým výrazem nabízelo, že „se o to postarají“. Ale pořád mi to bylo proti vůli drahého blbý.

Jenže! Vesmír nakonec asi opravdu funguje podle toho, co si přejete. I když mu to zařizování někdy chvilku trvá.

To máte tak, když na chalupě necháte otevřené (zamřížované) okno, aby se i v době vaší nepřítomnosti větral proplesnivělý vlhký sklep. Této drobnosti využije toulavá kočka a nechá vám na půdě navštívenku v podobě koťat.

Původně byla tři. Objevila je rodina mé sestry v době, kdy jim bylo asi šest týdnů. Jenže prckové byli tak vyplašení z jejich psa, že se sotva ukázali. Už v tu dobu bylo ale evidentní, že jejich máma o cenu matka roku rozhodně neusiluje.

Koťata se nedají fotit (a už vůbec ne za špatnýho světla a mobilem)

Když je v polovině týdne přijela má svědomitá sestřička nakrmit, byla už jen dvě a tak hladová, že pes nepes vystřelila k nabídnuté misce gáblíku když ne rychlostí světla, tak minimálně zvuku. Co se stalo s jejich sourozencem, netušíme.

Minulý pátek jsme přijeli na chalupu my. Děti jsem pro jistotu dopředu na nic neupozorňovala pro případ, že by mezitím zmizla i ta zbývající. Nezmizla. A jedno z nich (zřejmě poučeno předchozí zkušeností) se celkem živě zajímalo o to, co se v domě děje. A bylo mu šumák, že tam hore dolu lítá osm dětí a dupe stejný počet dospělých. Hned první večer se nechalo odlovit a nakrmit. Druhé bylo výrazně opatrnější (nebo spíš vyděšenější).

Následovala sobota, kdy naše děti visely na manželovi a do zblbnutí opakovaly mantru: „Tati, prosím, vezmeme si je domůůůůů? Prosím, prosím, prosííííííím!“ a byly tak otravné, že s tím prudily už i mě, a to jsem byla na jejich straně. Takže jsem jim to zakázala, jelikož bylo jasné, že pokud nějaká cesta rozhodně nevede k cíli, je to tahle. Čím víc tlačej, tím zarytějšího odporu se dočkají (po někom ta naše Barunka být musí, že?).

Sama jsem jakékoli naléhání považovala za zcela zbytečné, protože svého muže po téměř dvaceti letech přece dobře znám a vím, že kočku by si domů už NIKDY nevzal. Natož dvě. No way. Jen mi bylo líto, že děti budou zklamané a říkala jsem si, jak ti drobci přečkají zimu.

Na fotce to vypadá, že odpočívaj, ale zrovna jsou v zápalu boje.

Koťata byla neuvěřitelně roztomilá. Sotva sedmitýdenní, se sametovými kožíšky a obříma modrýma očima přes půl hlavy. Jedno klasický mourek, druhé šedivé. Bylo hrozně zvláštní pozorovat, jak nejenže jim okamžitě propadly děti a my ženský. Ale jak si postupně získávala i chlapy. Všechny chlapy.

Jakoby ta drzejší mourovatá přesně věděla, kdo rozhoduje o jejím dalším osudu, můj manžel, se jí moc zalíbil. Neomylně mu lezla na klín, jídla se dožadovala od něj a i když se její pozornosti dožadoval kdekdo z nás, vždycky se neomylně přišla přitulit právě k němu.

A on najednou k mému nezměrnému údivu začal kontrolovat, kdy naposled žraly, zuřivě googlil, co vlastně takhle malé kotě smí a nesmí jíst, vařil jim vajíčka natvrdo a míchal s jogurtem, který šlohnul dětem, četl si s kočkou na klíně a ve chvíli, kdy se jí jedno z dětí chtělo zmocnit, chlupatou kouli vehementně bránil s výkřiky: „Nech ji, to je moje kočka!“

Poslední zbytky své pověsti kočkofoba se pokoušel zachránit několikaminutovým proslovem sestávajícím z jediné dokola se opakující věty: „Nemám rád kočky.“ Ovšem fakt, že jej mezi hlazením a muchlováním něžně drmolil do kožíšku jedné z nich, mu na věrohodnosti moc nepřidávala.

Takže ano, chápete správně, už týden máme doma demoliční četu sestávající z dvou neřízených (a neříditelných) střel. A je to mazec. Úplně jsem zapomněla, jaké to je starat se o mimino. Člověk furt řeší krmení, kadění, nafouklý bříško a lékařský prohlídky. Když to spí moc krátce, chcete aspoň trochu klidu. Když moc dlouho, chodíte kontrolovat, jestli dejchá a potlačujete silné nutkání ho budit. A když něco (cokoli!) udělá, rozplýváte se blahem, protože to je přece krásný a šikovný a roztomilý a k sežrání.

Manžel v tom samozřejme jede s náma. Svůj kočkovzdor zarputile demostruje pouze tím, že jim odmítá vybírat záchod. Jinak ale poctivě krmí a mazlí. Z kartonové krabice vyrobil parádní prolejzačku. A včera se nadšeně chlubil sousedům kočkofilům, že my už taky! Na sousedův překvapený komentář „Já myslel, že kočky nechceš?!“ jen suše odvětil: „Taky že nechci!“. Načež strávil 20 minut zoufalým dolováním koťat z motoru auta, kam ve stresu zalezla, protože venku předtím ještě nikdy  nebyla a svět byl najednou moc velký.

Přes den se neuvěřitelně rubou, ale spinkaj zásadně přitulený. Vidím v tom jisté podobnosti …

První prohlídka u veterináře proběhla na výbornou. Jsou to obě naprosto zdravé holky a jak se pan doktor vyjádřil: poctivý myšilovky, žádný zdegenerovaný hogo fogo slečinky. Šedivka dostala zcela neinvenční jméno podle svého kožíšku, mourovatá Kamikazi (nikoli Kamikadze) podle své povahy a podobně nebojácné postavy z knížek od Cressidy Cowell.

Rubriky: Co přinesl den, Naškrábáno | 6 komentářů

Pod palbou

Jsem nervózní. Po rychlém běhu členitým a nepřehledným terénem sotva popadám dech. Potí se mi ruce a v hlavě hučí jako v úle. Zírám na velkou mapu přichycenou napínáčky mezi dvěma stromy a zoufale se pokouším soustředit na pokyny velitele. Je strohý. Napadá mě: brutálně efektivní.

„Musíte se tam dostat. Za každou cenu. Spoléhám na vás.“ zakončí své instrukce. Pažba zbraně, kterou až příliš křečovitě svírám, je na omak hladká.

„Úspěch značí oranžová vlajka na vrcholu stožáru. Když to poděláte, je po vás.“ Zvedá se mi žaludek. Polknu, ale docílím jen toho, že se mi jazyk přilepí na patro. V kapse nahmátnu tenkou látku se dvěma kroužky. Každý jsme dostali svoji. Aspoň jeden z nás musí projít.

„Dotazy?“ Všichni vrtí hlavou. Zdá se, že jsem jediná, kdo vypadá vyplašeně, takže otázku, jestli toho můžu nechat, radši spolknu společně se šťávami z neklidných útrob.

„Zlomte vaz.“

Skupina se rozdělí na trojice. Mí dva společníci jsou rozhodně zkušenější a já se trochu uklidním. Ten s křížkem na krku, který se představil jako Nino, na mě šibalsky mrkne. „Až tohle skončí, zvu tě na panáka, aby se ti trochu vrátila barva.“ Má klukovský úsměv a drobnou jizvu nad levým obočím. Ten druhý, téměř dvoumetrový kolohnát MJ, naznačuje, že musíme jít. Až tohle skončí …

Přikrčeni vyrážíme lehkým klusem směrem k Hranici. Zatímco ostatní se vydávají víceméně přímo, my směřujeme na východ. Ti dva se shodli, že pokud Území budeme obcházet po jeho obvodu, kde je spousta neprostupného mlází, potkáme míň hlídek. Srdce mi poskakuje v hrudi jako splašené.

Napravo od nás se ozvou hlasy. Jako na povel padneme k zemi. V tu chvíli je mi úplně jedno, co vlhká lesní hlína udělá s mým oblečením. MJ opatrně vykukuje přes vysokou trávu a pařezy, aby zjistil, na koho jsme narazili. Po chvilce zvedá ruku se čtyřmi prsty.

Plížíme se co možná nejtišeji vpřed. I mně je jasné, že čím blíž se dostaneme nikým nezpozorováni, tím větší máme šanci je dostat. Jsme na kraji podrostu. Dál už to nejde. Nic by nás nekrylo. Sotva třicet metrů před námi je rozpadlá nízká budova. Před ní postávají čtyři týpci a o něčem se živě dohadují. Nino si připravuje zbraň.

„Netušej, že tu už jsme, jinak by se dávno kryli. Trochu se zakecali. MJi, vem si ty dva nalevo. Tvůj bude ten v zelený vestě.“ zašeptá, když se doplazím na jeho úroveň. Zapřu se lokty o zem a zamířím.

„Zklidni dech. Nespěchej.“ pokračuje tiše. Ležíme tak těsně u sebe, že se dotýkáme lokty. Přitisknu se nenápadně blíž, abych si dodala odvahy. Neodtáhne se.

Pak začne tiše odpočítávat: „Tři, dva, jedna, pal!“

Zaváhám. Ruce se mi třesou tak, že zelenou vestu minu o víc než metr, takže se ještě stačí otočit a zařvat: „Kurva!!!“

Nino však s přehledem zvládá i moji práci a každý z těch čtyř leží bezvládně na zemi. Přes nekryté prostranství k budově vyrážíme takovým tryskem, že nemám ani zlomek sekundy na to, abych přemýšlela nad faktem, že jsem se právě pokusila zastřelit člověka.

Obíháme rozvalinu. Na verandě se povalují prázdné barely poskytující alespoň částečný úkryt. Chvíli si odpočineme, abychom nabrali dech. Nalevo od nás se ozve další střelba. I ostatní skupiny se činí. Adrenalin cítím až v konečcích prstů.

Pomalu postupujeme dál. Výstřely prokládané krátkými úseky ticha se ozývají z různých stran. Tak takhle vypadá válka. Zvláštní je, že jsem se úplně přestala bát. Třesu se, ale vzrušením. Přistihnu se, že si přeju, abychom co nejdřív narazili na další nepřátele. V tu chvíli si jsem naprosto jistá, že tentokrát už to zvládnu.

Mé přání se plní během několika málo minut, kdy kolem nás prosvíští kulka a neškodně pleskne do stromu sotva půl metru za mými zády. Znovu sebou praštíme o zem dřív, než si vůbec stačím uvědomit, co se děje. Zdá se, že můj mozek přepnul na autopilota s jediným programem: „zůstaň naživu“.

Vyčkáváme. My i oni. Ležíme v podrostu sotva třicet metrů od sebe. Nikdo se ani nehne. A přestože na sebe nevidíme, cítíme přítomnost těch druhých. Kdo ztratí nervy dřív?

Okolní střelba ustává.

„Jak jsme daleko?“ otočím se šeptem k Ninovi.

„Kousek. Území je menší, než se ti může zdát podle mapy. Základna je sotva 100 metrů nalevo.“ Leží vedle mě a marně se snaží prohlédnout skrz vysoké traviny a houští kolem nás. Já pozoruju jeho. Je hezký. Takovým tím nadrzle nedbalým způsobem. Přestane sledovat les kolem a podívá se na mě. Až tohle skončí …

„Támhle jsou. Sejměte je, krucinál!“ Výkřik proletí lesem a zanikne v náhlém rachotu zbraní. Poděšeně se zvednu na loktech. Ninova paže mě bleskově stáhne zpět do relativního bezpečí vysoké trávy.

„Pssst, to jsou naši.“ Má pravdu. Přímo proti nám za zády nepřátel víc tuším než vidím přikrčené postavy, které teď zpoza kmenů pálí jednu ránu za druhou.

„To ty krysy vyžene z hnízda. Připravte se!“ zavelí MJ.

Zvednu zbraň a namířím směrem, odkud se během několika vteřin jako hejno vyplašených kachen vyřítí protivníci. Tentokrát zareaguju okamžitě. A neminu. Hnědá bunda se kácí k zemi. Je zvláštní, že jsem zanamenala právě jen tu bundu a ne člověka pod ní. Zasáhla jsem bundu!

Nemají vůbec žádnou šanci. Před sprškou kulek ze dvou stran se není kam skrýt a brzy je po všem. Poschovávané postavy se vynořují z krytu stromů. Jeden z nich ukazuje směrem k Základně. I my opatrně vstáváme a přikrčeni míříme stejným směrem. Po tělech ležících mezi námi se nikdo ani neohlédne.

Už ji vidím. Další polorozpadlá budova. A stožár stojící na volném prostranství před ní. V kroužcích na lanku u jeho paty zplihle visí modrá vlajka. Modrá! Základna je tedy v rukou nepřítele, i když vlajku se jim na vrchol žerdi vytáhnout nepodařilo. Zatím.

Na plácku u stožáru ale nikdo není. Tedy alespoň nikdo živý. A kolem je najednou napjaté ticho. Všechna střelba ustala. Pomalu se připlížíme k sobě. Je nás teď osm. Jsem jediná holka. Chlapík s prošedlými vlasy se automaticky ujímá velení. Nikdo neprostestuje.

„Máš vlajku?“ Okamžik trvá, než mi dojde, že mluví ke mě. Zkoprněle přikývnu.

„Okej, tak si ji připrav. Jsi z nás nejmenší. Čtyři půjdou kolem tebe jako živej štít až ke stožáru. My ostatní vás budeme krejt. Jeden odsud, druhej támhle od toho stromu a třetí z druhý strany, jak je ta nízká zídka. Musíš ty vlajky vyměnit a vytáhnout tu naší nahoru. Zbraň si nech tady, jen by ti překážela.“ Pohledy všech se upírají mým směrem. Krev mi buší ve spáncích jako údery obřího kladiva. Zvládnu jen znovu němě kývnout.

Všichni čtyři mě nejméně o hlavu převyšují. Zády se semkli kolem mého těla a jako podivný pavouk teď nemotorně kráčíme mezi stromy po svahu dolů. MJ jde se mnou. Nino přeběhl k zídce. V pěsti svírám karabinku upevněnou v jednom z rohů oranžového kusu látky. Zuby zaťaté, až mě bolí čelist. Nikde žádný pohyb. Kde jsou? Kde, do háje, všichni jsou?

Zaštěká krátká dávka vypálená zprava a naše pětice se jako jeden muž vrhá do příkopu, který jsme se právě chystali překročit. Dost se přitom vzájemně potlučeme. Někdo mě hrozně nakopl do holeně. Na dně je voda a čvachtavé páchnoucí bláto. Sotva vnímám, jak mi mazlavá kaše leze do bot a prosakuje oblečením. Naši tři čarostřelci se ze svých krytů činí v odpověď a podle výkřiků a nadávek soudím, že úspěšně.

„Do prdele, koupil jsem to!“ zasténá jeden z mých průvodců. Ve tváři se mu víc než cokoli jiného zračí bezmocný vztek. Není čas se jím zabývat. Náš samozvaný velitel ze svého stanoviště kousek nad námi signalizuje, že vzduch je zase čistý.

Ve čtyřech postupujeme dál. Příkop byl posledním možným úkrytem. Pak už je jen prostranství kolem stožáru. Nemáme se kde schovat a hrajeme o čas. V pokud možno sevřeném útvaru běžíme přes nechráněnou plochu. Padne několik výstřelů, ale buď nebyly určeny nám nebo nás neškodně míjejí.

Jsme u stožáru. Ruce se mi třesou, když vycvakávám karabiny modré vlajky a připevňuju tu naši. Skřípnu si kůži na ukazováčku. Au! Kašli na to! Hlavně to nezvorej! Jsou tam. Obě karabiny drží. Teď už ji jen vytáhnout nahoru.

Najednou se octneme v dešti kulek. S pleskáním dopadají všude kolem nás. Samozřejmě, že ti zmetci se schovávali v tom baráku a počkali si, aby nás nevyplašili předčasně. Takhle nás mají jako na dlani. První bodyguard vedle mě se kácí k zemi, aniž stihne vystřelit. Vlajka je v půlce. Lanko se mi bolestivě zařezává do prstů. MJ to schytal. Jeho bezvládné tělo mi teď aspoň částečně kryje nohy. Zbýváme už jen dva.

Poslední ochránce se neohroženě vrhá mezi mne a přilétající střely a ve vteřině zařve bolestí. Kolik z nich ho trefilo naráz? Pět? Šest?

Koutkem oka vidím Nina, jak vybíhá ze svého úkrytu směrem k nám a s křikem pálí jako o život, aby mi poskytl čas. Zbývá pár centimetrů a ten oranžový hadr bude nahoře. Přehmátnu a škubnu lankem. Najednou ucítím prudký náraz do ramene. Tiché plesk!, které znamená konec. Do hajzlu!

Vlastně to bolí míň, než jsem čekala. Vnímám, jak se svět zatočil a pak poslušně padám jako podťatá. Ve stejné chvíli, kdy sebou praštím o beton, dobíhá Nino.

„Tys to dokázala! Ten pitomej hadr je nahoře! Vyhráli jsme!“

Kleká si ke mě.

„Jsi v pohodě?“

„Já … nevim,“ vydechnu. Po rameni, ve kterém trochu škube, se mi rozlézá lepkavá červená skvrna. Podívám se vzhůru, kde se mezi bílými mraky plujícími po modré obloze, třepotá oranžová zástava. Pak zavřu oči. Vyhráli jsme!

Po sprše a v čistém oblečení si připadám jako jiný člověk. Vlastně ne, připadám si už zase jako já. V tom lese jsem byla někým jiným. Někým, koho jsem do té doby nikdy nepoznala, a jehož náhlé zjevení mě děsí a fascinuje zároveň.

Sedím vedle Nina na zápraží místní hospody. Zlehka se dotýkáme rameny. Na tom mém je patrná pomalu tmavnoucí modřina.

„Dáš si ještě jednoho?“ kývá prázdnou skleničkou.

Zavrtím hlavou. Blbostí už dneska bylo dost.

o o O o o

Takhle nějak vypadalo moje první (víceméně nedobrovolné) setkání s paintballem. Bála jsem se. Strašně. Hlavně toho, že to není nic pro mě – zapřísáhlého pacifistu.

A pak? Jako když cvaknete vypínačem. Tělo vám zaplaví adrenalin a vy jste najednou schopní plížit se lesem, skákat přes pařezy a výmoly, padat do bláta. A třeba i střílet po lidech. Ta pravěká agresivní stránka v nás prostě je a někdy je dobré ji v bezpečném prostředí nechat vykouknout ven a upustit páru. Jinak se totiž tlakujeme jako papiňák.

Ne, nechodím na paintball pravidelně. Byla jsem na něm v životě jen dvakrát a napodruhé už to zdaleka nebylo ono. Přeci jen ten hlásek v mé hlavě vztekající se, že „lidi se přece nezabíjejí ani jako“ nakonec zvítězil. A i když si dneska pro vybití energie jdu radši třeba zaplavat nebo zrýt záhon na zahradu, bylo dobrý si to vyzkoušet.

Tuhle příhodu jsem si nepřipomněla jen tak náhodou. Na začátku byl strach, jestli je v pohodě, nechat děti hrát si na vojáčky, nota bene tu moji malou princezničku (cha!). Pamatuju si, jak před lety Sedmi psala o tom, jak holkám kupuje nerfky a zarazilo mě to. Všechna ta varování o dětech, které ztrácejí soudnost a pak v pozdějším věku povraždí svoje spolužáky, mě děsila. I když v hloubi duše mi to celé vlastně nějak nesedělo. Tak jsem to začala trochu víc zkoumat a zjistila, že skutečná (nikoli počítačová) hra má přesně opačné účinky. Nenašla jsem jediný zdroj, kde by před ní psychologové varovali. (Pokud někdo o něčem takovém víte, klidně prosím linkněte do komentářů.)

Naopak, děti takovou hru dokonce potřebují. Krom toho, že se fyzicky hýbou a zlepšují si především hrubou motoriku, rozvíjí je i rozumově. Pomáhá rozlišovat mezi dobrem a zlem (všichni chtějí být policajti a nikdo lump, všechny bandity je potřeba pochytat), zlepšuje týmovou spolupráci a vědomí vlastní odpovědnosti. Vnímají, že když někdo něco přežene, druhého to opravdu bolí a učí se hledat míru.

Krom toho paintballu (který jsem hrála už jako dospělá) jsem si pak vybavila spoustu hodin, kdy jsme na chalupě „bojovali“ s dětmi z okolí. A že to občas byly dost drsné bitky. Z nikoho z nás nevyrostl kriminálník.

Tenhle post mám rozepsaný od chvíle, kdy si tu nerfku před dvěma lety k narozeninám vyžádal Matyáš. Letos ji na výslovné přání pořizujeme Barunce („Mami, hlavně tu velkou, se zásobníkem!!!“).

A jsem v klidu, když lítají po domě, hrajou si na vojáky, řvou, mydlí se meči a střílejí po sobě. Věřím, že jim to nijak neublíží, protože přirozenou agresivitu napřou neškodným směrem. Protože si pamatuju, jaká to může být zábava.

Co Vy? Máte to stejně? Nebo ve vás podobné hry spíš vzbuzují rodičovskou úzkost?

Rubriky: Co přinesl den, Pisálkovy slovní hrátky, Povídky, Výchova a péče | 5 komentářů

Přečteno

Faktomluva (Hans Rosling)

Zajímavá kniha, která vám jednoduchým a názorným způsobem ukáže, že se na dnešní svět a dění v něm díváte poněkud zkreslenou optikou 10 velkých omylů, a vysvětlí vám proč se tak děje. Spousta aha momentů. Řada lidí tuhle knihu považuje za velmi uklidňující, protože zjistili, že se světem to zdaleka není tak zlé, jak se může na první pohled zdát. Na mě to moc nefungovalo. Zaprvé, i kdyby mě Roslingovo vyprávění ukolíbalo, kapitola shrnující hrozby, jimž lidstvo bude čelit v nejbližších desetiletích, ten pracně stavěný optimistický obraz rozstřelí jak hejno holubů. Protože prostě několik zásadních průšvihů nevyřeší fakt, že se na ně podíváte jinou optikou. Zadruhé mechanismus „zlepšování světa“, který samovolně povede například k zastavení přírůstku populace na Zemi, sice podle všeho opravdu funguje, ale podle mě ne dostatečně rychle na to, abysme dřív naši planetu nezvládli učinit zcela neobyvatelnou. Nicméně rozhodně doporučuji přečíst. Mimochodem tam najdete velmi srozumitelně vysvětleno, proč i přesto, že se drtivá většina lidí obává klimatických změn, vlastně s nimi nikdo nic moc pořádně nedělá a dokonce ani těch pár odvážných, kteří bijí na poplach s pomocí katastrofických vizí (o Gretě T. o trochu níže), zdaleka nefungují tak, jak by jeden čekal. A to mi přijde jako dost podstatný poznatek.

Hodnocení: 8,5/10

Pianista (Wladyslaw Szpilman)

Autobiografický příběh polského Žida odehrávající se za druhé světové války. Knihu napsal a hlavně vydal Szpilman hned po válce. Tehdy ale byla rychle zakázána a musela počkat dalších 50 let. Obecné události jsou v podstatě dobře známé a moc nepřekvapí. Osobní příběh mladíka skrývajícího se před nacisty je ovšem skoro neuvěřitelný a závěrečná epizoda s německým důstojníkem je výbornou ukázkou ironie osudu ve smyslu „tohle nevymyslíš“. Takže potud skvělé. Nicméně jazykově mi knížka moc nesedla a špatně se četla. Bylo to hodně rozvláčné a nepříliš čtivě napsané. Proto zcela vyjímečně radši doporučuju film Romana Polanskiho, který byl podle knihy natočený a je výborný. Szpilmanův příběh je úžasným svědectvím své doby a film ho předkládá stravitelnějším a emotivnějším způsobem.

Hodnocení: 8/10

Gentleman v Moskvě (Amor Towles)

Tohle je tááák krásná knížka. Velmi sympatický, šarmantní (a fiktivní) hrabě Rostov prožívá život ve vynuceném domácím vězení luxusního hotelu Metropol v Moskvě. Vystrčí-li hlavu ze dveří, dost možná o ni přijde. Za dveřmi hotelu pak jakoby mimochodem ubíhají převratné události ruské historie 20. století. Je to milé, hravé, protkané jemným a chytrým humorem, optimistické (uvážíte-li, co všechno se vlastně v Rusku dělo). Čtivé, nenechte se odradit počtem stran. Mám v podstatě jedinou výtku – klidně bych té historie a faktů skousla výrazně víc.

Hodnocení: 9/10

Praha neznámá (Petr Ryska)


Tahle knižka mi ležela v knihovně dlouho a než jsem se k ní dostala, vyšly další tři díly. Autor psal původně blog Praha neznámá (poté, co zápisky převedl do knih, se na webu dnes zabývá spíše organizací vycházek). Název mluví sám za sebe – kniha vás zavede do opomíjených a přitom fascinujících koutů hlavního města. Barrandovské terasy, Stará Hostivař, Ořechovka či Klánovice. Historie místa i popis aktuální archotektonické situace. Všechno doplněno spoustou fotek, plánků, návrhy tras na procházku.

Hodnocení: 8/10

Nevyžádané rady mládeži (Marek Vácha)

Malá útlá knížečka, ale nabitá inspirujícími myšlenkami, které jsou sice primárně určeny mladé generaci, ale k zamyšlení nejsou na škodu ani pro starší ročníky. Sám autor nazývá svůj počin „kobercovým náletem“, a tím bezesporu je. Protože vám po přečtení v hlavě hučí a říkáte si, že tohle přesně vám někdo měl říct v těch patnácti či sedmnácti. Možná je Vácha místy až příliš tvrdý nebo nekompromisní (což podle mě může být u některých mladších čtenářů, bouřících se proti autoritě, kontraproduktivní), ale té naléhavosti rozumím. Rozhodně zajímavý a potřebný počin. Nechávám v knihovně a za pár let jako když najdu.

Hodnocení: 8/10

Mise Afghánistán (Tomáš Šebek)

Druhá Šebkova kniha, kterou jsem četla. Chronologicky předchází Africké zimě, kterou jsem zmiňovala minule. Je v ní víc doktroských termínů, míň osobních pocitů a zamyšlení. Ale neméně zajímavá, stejně vtipná, psaná osobitým stylem, jehož lehký macho nádech mi v tomhle případě překvapivě vůbec nevadí. Šílenost, absolutní zbytečnost a zároveň neřešitelnost válečného konfliktu, otupělost obyvatelstva, které si už zvyklo, nasazení lékařů (ať už místních nebo těch zahraničních), absurdnost některých situací korunovaná faktem, že několik měsíců poté, co se Tomáš Šebek z mise vrátil domů, byla mezinárodní a nestranná nemocnice Lékařů bez hranic jakousi nevysvětlitelnou chybou americké strany vybombardována. To všechno v knížce je. A taky apel na fakt, že v zásadě jsou všichni lidé stejní, bez ohledu na to, jaké vyzývají náboženství, kde žijí nebo jakým jazykem mluví. Víc takových knih, prosím.

Hodnocení 10/10

Mort (Terry Pratchet)

„O co se hraje?“ zašeptal přiškrceně.
KDYŽ VYHRAJEŠ, ZANECHÁŠ TĚCH NESMYSLNÝCH POKUSŮ DOKÁZAT, ŽE ZÁLEŽITOSTI LIDÍ ŘÍDÍ NÁHODA.
„Ano. Ano. A … když prohraju?“
BUDEŠ SI PŘÁT, ABYS VYHRÁL.

Mou nejoblíbenější zeměplošskou postavou je jednoznačně SMRŤ. Ten chlapík je prostě boží. Takový lehký autista (v nejlepším možném smyslu slova) ve slušivém pláštíku a s kosou v zašmodrchaném lidském světě. Proto mám ty díly Zeměplochy, kde vystupuje jako jedna z hlavních postav, nejraději. V téhle shání učně a nakonec získá … no, někoho, o koho asi tak úplně nestál. Jako většina ostatních dílů je i tento velmi vtipným (četla jsem ji nejmíň potřetí a furt se u toho řehtám nahlas) a čtivým odrazem našeho světa. Zařazuju si je vždycky mezi náročnější knížky jako takovou oddychovku.

Hodnocení 10/10

Kniha slou (Kamila Boudová)

Asi je už z názvu jasné, o čem tahle kniha je. Napsala ji žena, která se už po mnoho let zabývá udržitelnou módou a jejím propagovaáním, zakladatelka českých Slou days a autorka blogu slou.cz. „Teprve když zpomalíte, život začne být opravdová jízda.“ je mottem celé knihy, která je inspirací, jak začít s pomalým a udržitelným životním stylem. Pokud se těmto tématům už aspoň chvilku věnujete, nedozvíte se tu nic nového. Žádný závratný aha moment se aspoň v mém případě nekonal. Ale je to takové poklidné pozitivní čtení, pro každého, komu už klasický konzum leze krkem.

Hodnocení 8/10

Game (Anders de la Motte)

Tuhle knížku mi někdo z vás doporučoval (že by Martina?). Mno, rozhodně jsem to měla celkem rychle přečtený. Nápad s „hrou“, kdy se jen těžko odlišuje, co je skutečnost a co předem připravené kulisy, zdaleka není nový (kolikrát jsem si při čtení vzpomněla na Michaela Douglase a jeho Hru), ale je podaný relativně čtivou formou. Nicméně mi knížka nesedla. Zaprvé totálně nesympatický hlavní hrdina, který se prostě většinu času chová jako debil. Zadruhé určitá šablonovitost příběhu, kdy se stačí opravdu jen malinko zamyslet a je vám asi tak od půlky jasné, kdo tahá za nitky. Zatřetí anglické fráze. Pokud jsem to správně pochopila, ve švédském originále byly zrovna tak. Jenže potíž je ve vztahu k angličtině ve Švédsku a u nás. V severských zemích je angličtina přítomná mnohem víc a je tedy běžné (nebo minimálně uvěřitelné), aby postava běžnou řeč neustále prokládála anglickými hláškami, v českém textu to působí jak pěst na oko a při čtení to neuvěřitelně ruší. Ale možná je to celé jen tím, že takovéhle knížky moc nečtu.

Hodnocení 6,5/10

Král krysa (James Clavell)

Kdysi jsem na velmi vřelá doporučení začala číst Clavellova Šóguna a nedala jsem to. Bylo to táááák strašně rozvleklé, že jsem odložila asi po 100 stranách. Král krysa je až čtvrtou knihou v sérii, nicméně co do stránek je rozhodně nejtenčí, což byl první poztivní bod. Druhým bylo, že mi ji doporučil můj muž. Takže jsem se do ní pustila. Jednoduché čtení to rozhodně nebylo a chvílemi jsem se i tady prokousávala jen velmi pomalu. Konec druhé světové války v japonském zajateckém táboře. Knížka vycházející z autentických autorových zážitků, díky čemuž je snadno uvěřitelná. Děj až na pár momentů není nijak extrémně dramatický (uvážíte-li samozřejmě prostředí, v němž se odehrvá). Myslím, že víc než o příběh, šlo autorovi o popis toho, jak takový tábor fungoval, v jak šílených podmínkách v něm vězni žili a jak těžké muselo být zachovat si nejen zdravý rozum, ale často i obyčejnou lidskou důstojnost. Pohled na konec druhé světové války z úhlu, na který běžně nejsme zvyklí. Ale vrátit se k Šógunovi mě to nezlákalo.

Hodnocení 7/10

Aby dobro neškodilo (rozhovor se Šimonem Pánkem)

Šimon Pánek – ředitel Člověka v tísni – můj oblíbený dobrodinec už z pubertálních dob (kdy jsem nejmíň pětkrát jen kvůli němu viděla film Ireny Pavláskové Corpus delicti a některé pasáže i víckrát, a to i přesto, že Lenku Kořínkovou nemusím:)). Dneska si stejně tak nenechám ujít jeho rozhovory nebo vystoupení, protože to podle mě prostě má v hlavě neuvěřitelně srovnaný. Knižní rozhovor tedy nemohl být výjimkou. Opět pokud ČvT trochu sledujete, spousta informací pro vás nebude nová, nicméně stojí za to si knihu přečíst. Klidně i několikrát. Jasné (nevyhýbavé), věcné a srozumitelné odpovědi na důležité otázky, ať už z osobního života, prostředí humanitární pomoci nebo třeba týkající se uprchlíků. Dopručuju.

Hodnocení 10/10

Fotograf (Emmanuel Guilbert / Didier Lefévre)

Komiksovou formou zpracované vyprávění fotografa, který v se roce 1986 vydal do Afgánistánu, aby doprovázel Lékaře bez hranic a dokumentoval jejich práci v zemi poznamenané válkou. Cesta přes Pákistán, řada drobných lékařských i lidských epizod a v neposlední řadě i velmi dramatická cesta zpět. To všechno v obrázcích s minimem textu a v černobílých fotografiích. Zhltnuto za jeden večer, ale v hlavě zůstává dlouho. Moc pěkně vykreslený tehdejší život v Afgánistánu i mentalita tamních lidí, tolik odlišná od té naší.

Hodnocení 9/10

Maus (Art Spiegelman)

A ještě jednou obrázky, tentokrát z druhé světové války. Zobrazení holocaustu ve velmi oceňovaném komiksu mi přišlo zajímavé, i když úplně na zadek jsem se z něj neposadila (jak by možná zasloužilo). Nějak mě to úplně nevzalo (zajímavé, že se na tomhle shodnu s více autory komentářů na DK). Možná už jsem knížek z tohohle období přečetla moc, možná jsem zase na základě recenzí měla moc vysoká očekávání, možná mě rušily pasáže ze současnosti, protože mi připadaly zbytečně navíc. Nevím. Možná všechno dohromady. Každopádně pokud hledáte neotřelé vyprávění o holocaustu třeba pro puberťáky, kterým se nechce číst moc písmenek, tohle by mohla být možnost.

Hodnocení: 7,5/10

Mami přidej (Barbora Vajsejtlová)

Odpočinková, lehce předvídatelná a mile pozitivní knížka, která mě překvapivě dost bavila. Roční deník takové normální matky trpící lehkou krizí středního věku. Asi jsem se v tom viděla nebo co :). Ano, je to o běhání, ale rozhodně nečekejte nějaké návody, postupy a chytrá doporučení. Spíš se stane, že vás to tak příjemně namotivuje hnout zadkem, než že by se z vás najednou stal ultramaratonec. Letní oddychovka na dvě tři odpoledne.

Hodnocení 8/10

Ledová bariéra (Douglas Preston / Lincoln Child)

Svého času jsem knížky těhle dvou pánů hltala jak na běžícím pásu. Tohle byla jedna z mála, která mi z té doby zůstávala v knihovně dlouho nepřečtená. Vědecký thriller vyprávějící o nálezu největšího meteoritu na světě a pokusu dopravit jej přes půl světa, aby mohl být vystaven v muzeu. Pokud už jste nějakou z jejich knih četli, myslím, že si se 100% úspěšností tipnete, jak to celé dopadne. Což ale zas tak moc nevadí. V tomhle případě je totiž cesta důležitější než cíl. A ta cesta je napínavá, plná zajímavých technických řešení a nečekaných zvratů.

Hodnocení 8/10

Čurda z hlíny (Miloš Doležal)

Tři dokumentární povídky z doby protektorátu. Tři muži, kteří v rozhodující chvíli zvolili špatnou cestu. Konfident gestapa, spolupachatel vypálení Lidic a parašutista zrádce. Kniha je rozhodně plná faktů, která předkládá srozumitelnou a velmi přístupnou formou. Doplněno mnoha dobovými fotografiemi. Určitě zajímavá četba. Ale jedna věc mě trochu zklamala – nebo jsem spíš zase na začátku měla na základě recenzí jiná očekávaní. Myslela jsem, že v povídkách bude patrné, jak se z obyčejného člověka stává pod tlakem okolností krysa. A ono to tam není. Všichni tři jsou jako muži pochybného charakteru líčeni v podstatě od začátku, čímž přicházejí o lidskou tvář, kterou jim knížka měla dodat. Respektive nepřicházejí, protože ji vlastně nikdy neměli. Hajzl zůstává hajzlem. Tak či tak, rozhodně povinná četba.

Hodnocení 9/10

451 stupňů Fahrenheita (Ray Bradbury)

Myslím, že tohle už jste asi všichni četli a já jsem poslední pako, co takhle zásadní klasickou literaturu čte až po čtyřicítce. Další střípek do mého soukromého projektu knihy o knihách. Příběh z doby, v níž je největším hříchem číst a samostatně myslet. Ta knížka je naprosto šílená. Myslím, že v kontextu dnešních sociálních sítí, sledovacích kamer a konzumního způsobu života ještě daleko šílenější než v padesátých letech minulého století, kdy byla napsaná. Po celou dobu čtení mi běhal mráz po zádech hrůzou z toho, kam až se může lidská civilizace dostat v honbě za pohodlným životem bez komplikací plným moderních vychytáveček. Něco podobného jsem zažívala při čtení Orwellova 1984. Veledůležité varování a povinná četba. Prosím vás, mysleme (a čtěme knihy).

Hodnocení 9/10

Opráski z historje svjeta (Jaz)

Ultragigamegavtipné dějiny světa komiksovou formou. Opráski – infantilní kresbičky s popisky plnými zkomolenin a přesmyček, které v sobě skrývají překvapivé a netušené historické (ale i jazykové) poklady. Pokud je ještě neznáte, rozhodně doporučuju (najdete i na twitteru, instagramu a facebooku). Někdy se řehtáte ještě dřív, než dočtete. Jindy je potřeba se trochu zahloubat a případně i pohledat na internetu, než vám dojdou souvislosti. Dlužno dodat, že (anonymní) autor už zdaleka nekomentuje jen dějiny, ale najedete jeho neméně vtipné opráski najdete už i k současnému dění. Náš Matyáš si je okamžitě zamiloval a už čekáme na další díly z knihovny.

Hodnocení 10/10

Příběhy statečných (Iva Volková)

Knížku mi přinesla kamarádka, která se poměrně hodně angažuje v ochraně zvířat. Napsala ji žena, která založila útulek pro týrané psy. Kniha sleduje několik prvních let její práce, každodenní dřinu, drobné úspěchy, ale i překážky a neúspěchy. Především ale ukazuje, jak neuvěřitelně brutálně se někteří lidé ke psům chovají a ti i přesto dokážou při troše lásky zapomenout na všechny útrapy a člověka milovat. Literárně spíš průměrné – myslím, že se jedná o přepracované a doplněné statusy z facebooku, ale obsahově velmi silné. Kapesníky připravit do pohotovosti.

Poznámka: Knihu nelze koupit v knihkupectvích, protože ji autorka vydala na vlastní náklady a celý výtěžek z prodeje putuje na vážné a drahé operace do psích útulků. Lze objednat na rafael@rafael-ops.cz.

Hodnocení 9/10

Sapiens – Stručné děijny lidstva (Yuval Noah Harari)

A další důležitá kniha. Kdybych vám z celé téhle várky měla doporučit jednu jedinou, tak určitě tuhle. Autorovo zamýšlení se nad vývojem rodu homo sapiens a jeho cesty k ovládnutí planety Země. Někteří čtenáři jej vnímají jako „pohádku“ bez hlubšího kontextu, za mě řada „aha“ momentů a vysvětlení, která dávají smysl a zapadají jak do sebe vzájemně, tak do skládačky mých vědomostí a zkušeností se světem. Ne se vším nutně musíte souhlasit, ale určitě stojí za přečtení a zamyšlení. Čtivá a srozumitelná forma, stránky jen letí. Už mám také připravené další dvě Harariho knihy Homo Deus – Stručné dějiny zítřka a 21 lekcí pro 21 století.

Hodnocení 10/10

Tiché roky (Alena Morštajnová)

Alena Morštajnová už je sázka na jistotu. Přesto je tahle kniha jiná než Hana i Slepá mapa, což vás může lehce zaskočit. Jaksi komornější, na první pohled méně dramatická, taková nenápadná, přesto však neméně lidská a niterná. Jde k podstatě. Komunismus odhalující lidi na dřeň. Propracované postavy, které sice občas jednají blbě, zato ale naprosto uvěřitelně. Moc se mi líbí autorčin styl vyprávění. Je to čtivé, krásně napsané. Příběh jedné rodiny o tom, jak se někdy život může o 180 stupňů otočit ve zlomku vtěřiny a napravit škody může zabrat desítky let. Opět prolínání časových rovin a několika příběhů, které do sebe na konci zcela přirozeně vplynou.

Hodnocení 9/10

Sny a sekyry (Jiří Padevět)

Útlá knížečka sotva o 100 stranách, čekali byste, že ji budete mít za večer přečtenou. Ha, chyba lávky. Minipříběhy o zcela obyčejných věcech (oběd, přehazování hromady popela, hrající si děti) doplněné o nějakou záchytnou informaci – jméno, místo a/nebo datum. Někdy vám historická souvislost dojde okamžitě, jindy je třeba googlit. Já jsem četla v podstatě pořád s telefonem u ruky a i tam, kde jsem věděla, k jaké události se příběh vztahuje, dohledávala jsem si další informace. Je to jako droga. Na začátku nevíte nic nebo jen velmi málo. Pak se chytnete nějaké drobnosti, najdete zmínku na wiki a najednou zjistíte, že je hodina pryč a vy jste se naprosto ztratili v odkazech, protože je to tak strašně zajímavý. Za mě naprosto geniální kniha. Už se moc těším na Ostny a oprátky, které v knihovně čekají.

Hodnocení 10/10

Šikmý kostel (Karin Lednická)

V poslední době velmi opěvovaná kniha. A právem, i když to rozhodně není oddychová a jednoduchá četba. Vypráví příběh Karviné na přelomu 19. a 20. století a je třeba dodat, že je prvním dílem z chystané trilogie. Město, které zaplatilo obrovskou daň za dolování uhlí. Národnostní mix tamního obyvatelstva a násilné vytyčování hranic po první světové válce, o kterém se v učebnicích dějepisu mnoho nedozvíte. Lidské osudy na pozadí skutečných historických událostí. Ženy horníků ovdovělé po závalu v dole. Válka i denodenní tvrdá dřina bez konce. To všechno najdete v příběhu několika rodin velmi dovedně poskládaných jako puzzle. Krásný jazyk, prokládaný nářečím. Jediná výtka – neduh většiny ság, totiž že vyprávění jde lineárně dopředu tak, jak plynou životy hlavních postav – furt pryč a vlastně do nikam (já jsem holt na ty dramatické oblouky).

Hodnocení 8,5/10

Vlčí stopy (Tanja Askani)

Miluju vlky už od doby, kde jsem jako dítě poprvé četla knihu Farleyho Mowata Nedělejte poplach. Připadají mi tak důstojní a divocí zároveň. Fascinují mě. Proto byla tahle knížka pro mě must read hned, jak jsem ji uviděla. A nezklamala. Autorka (s českými kořeny) pracuje v Německu ve vlčí rezervaci a práce s těmito tvory je tak jejím denním chlebem. V knize popisuje nespočet zážitků ze společného života a doplňuje je nádhernými fotografiemi. Dozvíte se toho o vlcích spoustu, jak žijí, jaké jsou jejich společnské vazby i to, jak přijímají člověka jako parťáka. Máte-li nějaké předsudky o vraždících bestiích, tahle kniha vás jich spolehlivě zbaví.

Hodnocení 9/10

V lesích (Tana French)

Nejoblíbenější autorka mojí sestry. Dlouho mi tuhle knížku doporučovala a mě se do ní nechtělo, protože je to hrozně tlustá detektivka a ty já zas tak moc nemusím. Ale jelikož jsem obecně v posledních měsících přečetla několik dlouho odkládaných knih (že by ten koronavirus?), došlo nakonec i na ni. A dobrý. Napínavý, neotřelý a hlavně ne jednoduše předvídatelný, což je prostě u detektivky základ a přes něj u mě nejede vlak. Tady jsem dlouho nevěděla, kdo je vrah a i když už to víte, stejně je v knize ještě dost prostoru pro napětí z toho, jak to vlastně nakonec dopadne. Prolínání starého příběhu dvou ztracených dětí a aktuální vraždy malé dívenky. Výborně sehraný vyšetřovací tým, který je vám ihned sympatický. Hlavní hrdina tak trochu pako, který občas podělá, co může. Ale všechno uvěřitelný. Jediné, co bych vytkla je možná přílišná ukecanost. Do půlky jsem se místy nudila, ale jakmile se prokoušete cca 200 stranami, už to frčí a konec přijde najednou možná až moc rychle. Je to první kniha za série, takže myslím, že časem si přečtu i nějakou další (že by další výjimka v tom mém nečtení detektivek?).

Hodnocení 8,5/10

Zaklínač I. – Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

Se zaklínačem Gerlatem jsem se poprvé setkala ve formě počítačového RPG, které mě hrozně bavilo a dlouho jsem vůbec nevěděla, že vzniklo na základě kultovních fantasy knížek. Teprve když začal všechen ten humbuk kolem připravovaného seriálu, říkala jsem si, že by nebylo na škodu si ten příběh přečíst. Než se do něj pustíte, je dobré vědět, že první tři knihy jsou jen soubory povídek v podstatě na sobě nezávislých, které vás pouze uvádějí do zaklínačova světa. Můj muž to nevěděl a trochu mu to pokazilo dojem ze čtení. Já jsem to narozdíl od něj věděla, takže mě to nezaskočilo. Ano, možná je trochu škoda, že to hned od začátku není celistvý příběh, ale Sapkowskiho svět je tak funkční a propracovaný a hlavní hrdina natolik sympaťák, že jsem se do čtení hned ponořila. Předchozí hraní hry mi možná trochu pomohlo se rychleji zorientovat, ale určitě to není nutné. Rozhodně přejdu k dalším dílům.

Hodnocení 9/10

Náš dům je v plamenech (Malena Ernman / Greta Thundberg)

Kniha pro všechny, kteří mají pocit, že šestnáctiletá Gréta se prostě na podzim 2018 z ničeho nic sebrala a sedla si s transparentem před švédský parlament, aby stávkovala za klima. A hůř, že ve chvíli, kdy slavila úspěch, její senzacechtivá matka ho začala zneužívat pro své vlastní zviditelnění bez ohledu na zdravotní stav svého potomka. Ne, ten příběh začíná mnohem dřív, už někdy v době, kdy Gretě bylo zhruba 11 a je natolik zajímavý, že rozhodně stojí za přečtení. Boj jedné rodiny s autistickými projevy dospívajících dcer, zoufalá snaha ochránit vlastní dítě, pochopit ho a podpořit, obrovské množství slepých cest a neúspěchů. To všechno a mnohem víc vedlo k těm dnům před budovou parlamentu, následně před mnohatisícové davy a třeba před valné schromáždění OSN. Greta Thundberg je fenomén, který lze jen těžko přehlížet. Řada lidí jí vyčítá způsob, jakým některé věci říká nebo fakt, že je tak mladá, případně, že je pouze loutkou v rukou ctižádostivých rodičů. Ale možná by stálo za to, zamyslet se i nad tím, co říká a jestli náhodou nemá aspoň v něčem pravdu. (Protože, jestli ji náhodou má, tak jsme dost v pr…).

Hodnocení 9/10

Bohemia (Jan Svěrák)

Tak tohle byl hodně velký krok mimo – to je tak když vyjímčně koukám jen na jméno a nečtu recenze. Čekala jsem skvělý příběh, protože přece „Svěrák“ a ono nic. Bylo neuvěřitelně o ničem. Zase nesympatický hlavní hrdina, namistrovaný až na půdu. Jakési odkazy na kulturní rozdíly mezi západem a postkomunistickými Čechami, které už dneska ale nikoho nepřekvapují. Období roku 2001, které tak nějak vyznívá naprázdno, a působí dojmem, že si autor tu dobu vybral jen proto, že potřeboval hlavní aktéry na chvíli „uvěznit“ na jednom místě, což mu poskytly události 11. září. Příběh v podstatě nijaký, bez nápadu, bez emocí. Násilně vecpané erotické scény, které vás ale rozhodně nerozehřejou. Dočteno ani nevím proč. Možná z jakési úcty k autorovi, možná proto, že jsem fakt až do konce čekala, že teď už to konečně začne celé dávat smysl a že to opravdu nebude tak blbý až do konce. Bylo. Bohužel.

Hodnocení 5/10

Kim Čijong [ročník 82] (Čo Namdžu)

Zase jedna oceňovaná knížka, tentokrát z Jižní Koreje. Hodně se mluví o důležitosti téhle knihy, o tom, jak přesně zobrazuje realitu postavení jihokorejských žen. Nepochybuji o tom, že je velice důležitá a otevírá cestu ke společenské diskusi. Nicméně nečekejte v ní nějaké hrůzy. Ano, postavení žen v Jižní Koreji rozhodně není záviděníhodné, stále se upřednostňují muži, a to již od útlého dětství. Ženy jsou stále považovány za jakési výrobny dětí, samozřejmě ideálně kluků, a pečovatelky (o manžela, rodiče, atd.). Ale! Já v té knize cítím i velkou naději – popisuje dvě generace žen a v podstatě jen za jejich života je patrný obrovský posun v myšlení celé společnosti. Hlavní hrdinka je na tom bezesporu výrazně líp, než na tom byla její matka a babička. Ano, působí to možná mrazivě, ale evidentně i ledy tají. Kniha mi navíc moc neseděla co do stylu, bylo to takové podivně studené. Bez emocí. Nicméně určitě zajímavý pohled do úplně jiné kultury.

Hodnocení 7/10

A ještě dopním blogy.

Žena s moly – pohled na svět s notnou dávkou sarkasmu a sebevědomého nadhledu. Vtipné, místy drsné, ale vždycky mě to dobře naladí.

Na okraj – příběhy lidí, kteří se rozhodli utéct z města na venkov. Dorpovázeno spoustou krásných fotek.

Příběhy lidí – rozhovory Silivie Dymákové (to jméno vám správně něco říká – autorka Šmejdů) s nejrůznějšími lidmi. Do hloubky.

Četli jste něco z výše uvedených knížek? Jak se vám líbily? A doporučíte mi něco?

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | 4 komentáře

Loď, ahoooooooj !!!

Šest lodí a Sázava mezi Týncem a Pikovicema.

Já pádlo v ruce po bezmála 16 letech, manžel i děti vůbec poprvé (raft na Labi se nepočítá).

Vyfasovali jsme prý nepotopitelnou loď. Ha, to zrovna! Už jen když jsme do kánoe všichni čtyři vlezli, ukázalo se, že máme velmi znepokojivý ponor, který auru nepotopitelnosti poněkud nahlodával.

Pár minut jsme věnovali usilovnému tréninku. Muž se snažil zapamatovat si zadácké povely, já se pokoušela je plnit a nedržkovat a děti měly úkol pouze jediný – nezabít nikoho pádlem. Všechno marný.

Ukázalo se, že v klidném lůně panenské přírody je takový rámus (významně k němu přispívaly naše ratolesti, viz dále), že svého kapitána stejně neslyším a je tedy úplně irelevantní, co po mě chce. Jako každý pořádný háček jsem si tedy pádlovala po svém a spoléhala na to, že zadák to nějak urve. Výsledkem byla jízda odhalující fakt, že Brownův pohyb není nutno omezovat pouze na mikroskopické částice.

Předpověď počasí slibovala 30 stupňů. Proto jsem původně připravené neopreny dětem nechala doma. Bylo sotva 20 a místy pršelo. Zima a mokro. Barunka dvě třetiny cesty drkotala zubama tak, že připomínala kastaněty.

Krom toho jsme neustále nabírali vodu. Vrchem a ke konci i spodem, jelikož se nám při sedmistémdvacátémtřetím úspěšném pokusu trefit každý kámen podařilo strhnout jednu z mnoha záplat, jimiž byl náš Titanic vyspraven. Poslední tři kilometry děti v podstatě jen vylejvaly.

Mezi loděma bez ustání poletoval tenisák jménem Pepa. Při jeho odchytu/odlovu co chvíli docházelo k větším či menším karambolům. Stejně tak hrozilo převržení v okamžiku, kdy potomstvo vidouc mezi mraky záblesk slunce, hupslo do vody na koupačku a následně se na hloubce pokoušelo vyhoupnout zpět do lodi.

Necvakli jsme se doopravdy ani jednou, ale málem asi tak 150x. Nejdramatičtejší okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme drobným nedopatřením minuli šlajsnu. Jakože fakt! minuli. Nejmíň o dva metry a zůstali viset na šutru nahoře na koruně jezu, kde bylo jen otázkou (velmi krátkého) času, než nás voda stáhne a rozšvihá o kameny pod náma. Dvě minuty čiré hrůzy. Já hysterická, Buba vyděšená (protože matka hysterka), Matyáš nadšením zcela mimo sebe (protože konečně pořádný dobrodružství) a manžel s klidem a rozvahou nakonec všechno vyřešil (a dokonce na mě ani jednou nezařval, ať se zklidním). Chápete, proč toho chlapa miluju, že jo?

Děti celou cestu velmi hlasitě zpívaly – stále dokola všechny motivačky z tábora za poslední čtyři roky, We will rock you od Queenů (to, že oba znají slova jen k prvnímu verši jim vůbec nebránilo píseň reprodukovat v celé délce) a Skákal pes přes oves. Na jezech to Barunka ještě procítěně prokládala vlastním popěvkem: “Umřeme, umřeme!” a Matyáš si neustále pod vousy drmolil cosi o „volejnatém charakteru vodního toku“.

Mé chytré hodinky tvrdí, že úroveň stresu se mi po celých 17 kilometrů pohybovala okolo 95 bodů ze 100.

Kromě lehkého psychického traumatu a nezapomenutelných zážitků, jsem si odnesla ještě zadek odřený z mokrých plavek a vědomí, že ač to na začátku nevypadalo, jako tým zvládneme opravdu leccos.

Umíte si snad představit lépe strávené rodinné odpoledne?

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře

Chráněno: Noční sebemrsk

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Milý Riki

Nebyls náš, ale děti Tě v podstatě adoptovaly. Naše zahrada byla tak trochu i Tvoje území (a to, že jsem občas musela sebrat nějakou tu hromádku ze záhonu, Ti vážně odpoštím, i když jsem pokaždé špačkovala).

Byls ten nejklidnější pes, jakého jsem kdy potkala. Vůbec Ti nevadilo, že se po Tobě děti válí a všemožně Tě mordují. Veškeré projevy jejich lásky jsi snášel trpělivě a s nadhledem svých moudrých 12ti let. Stejně tak jsi blahosklonně odpouštěl pošťuchování a rošťárny své malé psí kamarádce Majdě. Rozdávals spoustu nezištné lásky a přátelství už jen pouhou přítomností.

Dlouho jsme věděli, že jsi nemocný, ale přesto nás vůbec nenapadlo, že už je čas. Nechce se mi věřit, že už se nepřijdeš pomazlit tím svým rozvážným houpavým krokem. Že už mi nebudeš tajně vyžírat slepičince z jahod, když je pohnojím. Že už neuslyšíme Tvoje basové „HAF!“, které všem široko daleko dalo vždycky jasně na srozuměnou, kdo je tady pánem. Že už se nerozvalíš v trávě, abychom Tě mohli pořádně podrbat. Že už se na nás nepodíváš těma nejlidštějšíma psíma očima, které si vůbec lze představit. Že už nejsi.

Barunka nosí na krku Tvůj obojek a společně s Matýskem neustále dokola sjíždějí Tvoje fotky. Chybíš nám. Najdi tam nahoře dědu Petra, postará se o Tebe. Slibuju. A pozdravuj Mobinu, Jackieho, Miu i Denýska. Určitě Tě rádi vezmou do své zvířecí party.

Milujeme Tě, chlupáči. RIP ❤❤❤

Rubriky: Co přinesl den | Napsat komentář

M&B Studios presents

Jak si tu tak procházím fotky k deníčku ještě z jara, narazila jsem na filmík, který jsme s dětmi jednoho koronavirového dne vytvořili. Filmeček trvá minutu a třičtvtě, ale jeho tvorba (vymýšlení scénáře, stavění kulis, natáčení, přidávání zvuků a promazávání chyb) trvala víc než 7 hodin čistýho času.

Byl to Matyášův nápad a především on postavil do nejmenších detailů všechny kulisy (zejména s džunglí si vyhrál), Barborka upravovala za pochodu scénář tak, aby tam dostala nějakou romantiku a já jsem se snažila, aby to ve výsledku bylo aspoň trochu pochopitelné i pro někoho, kdo nebyl u výroby.

Točeno metodou stop motion na mobil prostřednictvím aplikace Stickbot od Zingu. Ovládání je tak jednoduché, že po základní instruktáži zvládne několikvteřinový film natočit i pětileté dítě. Doporučujeme. Je to skvělá zábava pro malé i velké.

Rubriky: Co přinesl den, Homemade, Jak je zabavit | 4 komentáře

Chráněno: V březnu a dubnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Chráněno: V lednu a únoru …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Můj Petr Pan

Ukazuje mi na internetu zvířátka a rozplývá se nad tím, jak jsou roztomilá.

Vytrvale staví stavby z dupla a tunely v pískovišti.

I nadále bojkotuje komunikaci s cizími lidmi delší než jedno slovo.

Mezi všemožnými motivy si vybral hrnek s krtečkem.

Před spaním se ke mně dlouho dlouho tulí a vypráví pohádky plyšákům, aby pak v jejich záplavě usnul.

Dneska ho zničehonic přemohl zoufalý záchvat pláče a po nějaké době jsem vyrozuměla, že nechce být velký.

A já po očku sleduju skoro čtrnáctiletého syna našich kamarádů, se kterým mlátí puberta a posmutněle přemýšlím: „Jak dlouho ještě?“

Rubriky: Matyášek | 2 komentáře

Chráněno: V listopadu a prosinci …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kulturní vpisky

Nesouvislé zápisky z izolace

Koronakrize mě děsí a naprosto fascinuje zároveň. Jsem opravdu upřímně zvědavá, jak tohle celé dopadne.

Od stadia lehké nechápavosti (co všichni pruděj kvůli „chřipečce“?), přes totální ignoranci (ty lidi snad uplně zmagořili bo co), lehké znepokojení (ehm, neměli bychom přeci jen koupit nějaký zásoby a roušky???) a totální hysterii (umřeme, všichni tady umřeme!!!) jsme dospěli k melancholicky otupělé rezignovanosti ve stylu mého tatínka (Covid-19, zmagoření z karantény nebo rituální sebevražda, na něco člověk umřít musí).

Dlouhodobá domácí internace celé rodiny je výzva rovnající se svou brutálností exprimentům Zimbardova týmu vědátorů. Pokud se dožijeme konce nouzových opatření bez toho, aniž by někoho z nás odvezli do blázince nebo do kriminálu, budu to považovat za úspěch. Nic víc od téhle prazvláštní etapy našich životů nečekám.

Emoce, pot a slzy stříkají několikrát denně – když se jakože věnujeme učení, pokoušíme se jakože pracovat, zatímco děti se ukrutně nudí, nutíme potomstvo používat roušku a zakazujeme olizovat kdejaký fujtajbl, požadujeme, aby snědli oběd (taky u vás už došlo na těstoviny s kečupem?), vymýšlíme zábavu nebo na ni naopak zcela rezignujeme, odebíráme telefony, vyžadujeme úklid, a tak dále. Na druhou stranu všechno je relativní. Když se nad tím zamyslím, poměr množství excesů ku množství času strávenému pohromadě je kupodivu výrazně nižší než za normálních okolností.

Oba dva s manželem pracujeme z domova. Já se momentálně nacházím v období dvou nejhorších měsíců v roce, kdy se 60% úvazek jeví jako pěkná pitomost. Manžel pracující v telekomunikacích neví, kde mu hlava stojí, protože celý národ streamuje jako o život a nejen zdravotnictví, ale i sítě našich operátorů mají jen omezenou kapacitu. Do toho jeden z nás supluje učitele, druhý školní jídelnu. Děti mezi tím tak nějak samospádem koexistují. Aktuálně nejčastější rodičovská hláška v našem domě je: „vydrž“ případně „počkej chvilku“, přičemž definice pojmu „chvilka“ je dalším důkazem relativity dnešního světa.

Budete se divit, ale jako správná kancelářská krysa 21. století mám ráda korporátní openspace. Ta nikdy neutichající hladina šumu a hovoru mě uklidňuje a po více než 15ti letém tréninku se dokážu bez problémů soustředit na práci. Zato zoufalá neutěšenost naší domácí pracovny, kdy manžel telefonuje, Barunka vede videokonferenci s deseti upištěnými spolužáky (které se paní učitelka marně pokouší nějak kočírovat) a Matyáš mi z neznámého důvodu sedí pod stolem a v pravidelných intervalech vykřikuje „Oink! Oink!“, mě možná dokáže vyburcovat k myšlenkám na promarněnou šanci jménem babybox, nikoli však k práci. Za poslední dva týdny jsem nasekala tolik chyb, že pokud naši firmu nepřivede na buben očekávaná ekonomická krize, mé finanční machinace ve stylu sto tisíc eur plus nebo mínus, by to dokázaly zcela spolehlivě (tímto děkuji té nejtrpělivější a nejschovívavější šéfové na světě, že to všechno nejen opravuje, ale ještě přivírá obě oči a dělá, že taková situace je pořád v cajku).

I manžel touží po openspacu, kde (cituji) „dvacet chlapů spostě nadává a řeší ženský“. Chápu to tak, že ho intelektuální level našich domácích fantasmagorických debat (vybírám čistě namátkou: vyjmenovaná slova po Š, části rostlin a hmyzu, které se vejdou do nosu průměrně velkého sedmiteltého dítěte, možnosti zničení koronaviru nadměrným prděním a životnost telefonu při konfrontaci s kladivem) jednoduše neuspokojuje. Omezenec. Zhruba jednou týdně se tam tedy vydá, aby v celém patře obří kancelářské budovy seděl sám. Já si takový luxus dovolit nemůžu, protože u nás je natvrdo zavřeno.

Fascinuje mě, jak dokonale a dlouho se ti dva někdy dokážou nudit. Zatímco já bych už dávno vyletěla z kůže, oni dokáží ležet na zemi uprostřed chodby a opakovat: „já se nudím“ do zblbnutí (přihlížejícího rodiče). Nakonec si ale zábavu najdou. Oba dva výrazně víc čtou. Pochopili, že to není trest, ale že poklidné studování knížky nebo časopisu vlastně může být přijatelná zábava. A to i ve dvou. Vymýšlejí si vzájemně bojovky a hry. Matyáš si vyžádal model a lepí. Docela čumím, kam se za ty tři a půl roku modelářského kroužku posunul. Už i já poznám, jestli výsledný model představuje tank nebo letadlo. Barborka realizuje jeden hovězí nápad za druhým, výsledkem čehož je zpravidla megabordel. Hrají společneské hry (nejoblíbenější momentálně jsou: Výbušná koťátka, Bang!, Jungle speed safari, cokoli od Lucky Ernestové). Sice se u toho s železnou pravidelností do krve pohádají, ale pokaždé jdou hrát znovu. Barborka také chodí k sousedce za psy a morčaty. Stavějí z lega a do omrzení si vzájemně přebudovávají dráhy z Gravitraxu, za což se s gustem rubou. Dneska sami od sebe hodinu a půl uklízeli.

Nestíhám. Přes den se pokouším zvládnout všechno, co za normální situace dělá několik dospělých osob. Večer jsem utahaná a nervózní. V noci se mi zdá o malé násobilce, kterou pronásleduje Darth Vader s jednorázovou rouškou. V pudu sebezáchovy přestávám sledovat sociální sítě, kde se to hemží nadšenými doporučeními o tom, jak naložit s hromadou volného času, který nám zničehonic spadl do klína, zpomalit, uspořádat své životní priority a věnovat se rodině. Když náhodou konečně narazíte na matku, která se tváří, že současná situace je nad možnosti jejího režimu 24/7, dřív než začnete jásat, že „aspoň někdo“, zjistíte, že ve svém volném čase a na vlastní triko distribuuje potřebným tisíce metrů materiálu na roušky (zdravím, Pavlínko ;)). Nebo se věnuje nějaké jiné bohulibé činnosti, která ji jednoznačně řadí mezi hrdinky dneška. Tak buďte v klidu, u mě nic takového nehrozí. „A k čemu teda vlastně jseš, když pořád jenom něco pracuješ?“ zeptal se mě včera hodně nakvašeně Matyáš, když jsem už počtvrté odložila společné čtení.

Roušky jsem šila víc než 14 hodin v kuse. Výsledkem je několik paskvilů, které vnucuju pouze vlastní rodině a ani ta je nechce nosit. Obdivuju všechny, kteří doukážou šít ve velkém. Vlastně obdivuju všechny, kteří nějak zvládají pomáhat. Komukoli. Jakkoli.

Taky se bojím. Hodně. Dva ze tří našich žijících rodičů jsou doktoři. Krom toho jsou taky v rizikové skupině 65+. Místo toho, aby se zavřeli doma a nos vystrčili jen ve chvíli, kdy jim na kliku pověsíme týdenní nákup včetně flašky desinfekce, chodí do práce a léčí lidi. Volám a píšu si teď s mamkou několikanásobně víc než normálně. Většinu života mi strašně leze na nervy a mám chuť ji vystřelit na Měsíc. Ale to, že ji teď nesmím ani obejmout, mě drtí. Babičce je 93 a světu už nerozumí víc než dvouleté batole. Roušku se několikrát pokusila sníst, takže ji prostě nemá. Spoléháme pouze na její slib, že se dožije stovky.

Pro zlepšení nálady si čtu články Julie Dobrovolné a sleduju Aerovod.

Venku je jaro.

Rubriky: Co přinesl den | 4 komentáře