30 let

17. listopadu 1989 mi bylo 12.

Rodiče byli tou dobou v zahraničí – paradoxně po strašlivých peripetiích a poprvé v životě na západě, kam se jen o pár měsíců později mohli vydat svobodně. Mě a sestru hlídali babička s dědou.

Že se něco děje, jsem se dozvěděla až v pondělí 20. listopadu ve škole, kdy někteří odvážnější spolužáci přišli s trikolórou na tričku. Myslím, že stejně jako já příliš nerozuměli tomu, co se děje, ale bylo v tom opojné rebelství. Jelikož s ní přišel i můj tehdejší idol, uprosila jsem kamarádku, aby se se mnou o svoji stužku podělila. Hrdě jsem si ji připjala a dávala si záležet, aby si toho všiml.

Dlouho mi ale nevydržela. Naše češtinářka – zavilá komunistka – nám je vztekle servávala a hulákala tak, až se třásly okenní tabule. Učitelům (kteří na nás spiklenecky pomrkávali) si je strhnout nedovolila, ale i na ně pořvávala cosi o tom, že to nahlásí. Nikdo z nás dětí netušil komu, kam a proč.

Když se o týden později pod okny naší školy valil obří dav směrem na Václavské náměstí na generální stávku, byla už situace odlišná. Nikdo se neučil – taky jsme vyhlásili stávku (byť z mnohem sobečtějších důvodů než zbytek národa) a učitelé nám nikterak nebránili. Ani češtinářka (ta mimochodem už počátkem roku 1990 ze dne na den zmizela neznámo kam). Přes chladné podzimní počasí jsme měli zotvíraná všechna okna a mávali a pokřikovali na průvod na ulici, že „jsme s nima a taky stávkujem“. Lidé se smáli a mávali zpátky.

Jsou to jen takové útržky, ale dodneška si poměrně přesně pamatuju tu atmostféru a neuvěřitelnou energii, která z těch lidí sálala. Přestože jsme tomu za mák nerozuměli, bylo nám jasné, že se děje něco velkého.

Jedna z mých spolužaček byla vášnivou fanynkou Václava Havla. Já o něm do té doby mnoho nevěděla, ale protože její nadšení bylo nakaždlivé, nechala jsem se lehce strhnout. V den, kdy byl zvolen prezidentem trvala na tom, že musíme jít na Hrad. Na třetím nádvoří na svého prezidenta čekal nadšený dav. Prodraly jsme se až k soše svatého Jiří, blíž to nešlo. Přes vysoké dospělé jsme neviděly nic.

Ale okolostojící lidé si všimli, že kolem nich všemožně povyskakují dvě malé holky a vysadili nás na podstavec sochy. Protože je odhadem 4 metry vysoký, museli si u toho sami stoupnout na hrazení kolem, což byl docela gymnastický výkon. Dneska se docela divím, že nikdo z nás tehdy nespadl. Každopádně Havla, který z balkónu zdravil svůj národ, jsme viděly usazené mezi drakem a nohama Jiřího koně. A zase ta povznášející nálada hlučícího davu. (Ti ochotní a usměvaví dospělí nás pak bohudík zase sundali i dolů.)

Jsem Havloid a Pravdoláskař a jsem na to hrdá!

O něco později dostala ta spolužačka ještě šílenější nápad. Půjdeme k Havlovi domů. Pro podpis. A tak jsme celé natěšené na pana prezidenta vyrazily na Rašínovo nábřeží a skutečně zazvonily u jeho dveří. Pochopitelně jsme očekávaly, že nám otevře přímo on. Takže nás dost rozladilo, když to udělala ochranka. Sbalili naše památníčky, suše oznámili, ať si pro ně přijdem za týden a bylo vymalováno.

Ale podpis mám. I se srdíčkem! Sice schovaný mezi naivními malůvkami a ještě naivnějšími prupovídkami spolužaček, na zažloutlé a ušpiněné stránce dívčího památníku, ale mám. A jsem moc ráda, že jsem se tehdy nechala vyhecovat.

Teprve postupem času mi začalo docházet, jak významný byl Václav Havel člověk. A jak moc důležitý pro naši zemi. A je pro mě podstatné, aby to věděly i moje děti. Aby pochopily, co se tu před 30ti lety odehrálo a proč.

Proto jsme včera byli na Národní třídě. Zapálit svíčky, poděkovat, nasát atmosféru.

Hlavně Matyáš měl spoustu otázek. Hodně si o Sametové revoluci povídali i ve škole. V hlavě mu to neuvěřitelně šrotuje, přestože (nebo právě proto, že) to je dost těžká látka i pro dospělého, natož pro devitíletý mozek. Věřím, že ho ta zvídavost neopustí a že si časem nenechá namluvit žádné bludy.

A kéž by se podobně zlé časy už nikdy nevrátily …

PS: Z Havlových nástupců na postu prezidenta naší země je mi hodně smutno. Nicméně nedávno připustil možnou kandidaturu v příštích volbách muž, který ji ještě nedávno kategoricky popíral, a jehož si (podle některých zdrojů) přál na svém místě jednou vidět sám Havel. Toho bych volila moc ráda. Určitě máme zase naději na slušného a morálně silného prezidenta. Doufejme, že si ho ještě zasloužíme.

Rubriky: Co přinesl den, Poznámky na okraji | 2 komentáře

Apokalypsa

Muž se vracel unavený z práce. Uplynulý týden byl hodně náročný – samá jednání velká klientská prezentace, služební cesta i pozdní vysedávání v kanceláři. Ještěže už začínal víkend. Těšil se domů za rodinou. Mohli by vyrazit někam na výlet. Nebo se potkat s přáteli. Měl by ženu vytáhnout mezi lidi.

Bezděky začal přemýšlet, kdy ji naposledy viděl namalovanou a oblečenou jinak než v její oblíbené mikině na doma. Byla to vlastně jeho mikina. Dneska už se její původní barva dala identifikovat jen stěží a u dolního lemu pozorný pozorovatel odhalil několik vybledlých nevypratelných skvrn. Jeho myšlenky samy od sebe zalétly k dávnému odpoledni, kdy na sobě měla jen tu mikinu, a ve slabinách mu povědomě zaškubalo. Mohli by si o víkendu užít trochu sexu.

Než se mohl začít zabývat počítáním, kdy to dělali naposledy (protože to vzhledem k mizerné frekvenci jejich intimních chvilek skutečně vyžadovalo vyšší matematiku), vyřítil se na něj z otevřených vrat jejich zahrady Dong – dvouletý zlatý retrívr – a svými třiceti kily živé váhy ho málem srazil k zemi.

Nadšený běh a následný skok však vůbec neodpovídaly jeho vzhledu. Pes totiž silně krvácel. Navíc by úplně mokrý. Na mužově obleku zanechával podivně lesklé červené stopy. Chtěl ho chytit za obojek, ale zjistil, že žádný nemá. Namísto něj měl kolem krku uvázanou jednu z jeho zánovních kravat. Když psa uklidnil natolik, aby mu mohl prohlédnout rány, zjistil, že rudé fleky na jeho těle nejsou od krve. Při bližším ohledání zjistil, že je to směs červené barvy, něčeho hodně smradlavého a třpytek ve tvaru miniaturních srdíček. Co se to proboha děje? A kdo nechal otevřená ta vrata?

Pospíšil do zahrady. Z venkovního kohoutu proudem crčela voda. Zavřel ji. Nikde nikdo. Jen před otevřenými vraty garáže se bez ladu a skladu povalovala kola (včetně toho jeho) svázaná obinadlem, zimní brusle s vyšněrovanými tkaničkami, rozsypaná sada šroubováků, palička na maso, dětský lékařský kufřík a hever. Uprostřed garáže ležel převržený kbelík s onou třpytivě červenou směsí, takže na podlaze se rozlévala „krvavá“ louže. Všemi možnými směry z ní vedly cestičky otisků Dongových tlapek.

Ze zadní zahrady se ozýval podivný zvuk. Jakési huhlání. Když tam doběhl, zjistil, že z terasy zmizel stůl i židle. Ty společně s vypuštěným dětským bazénkem, rezavým kusem vlnitého plechu, žebříkem a dvěma štosy prázdných květináčů tvořily v rohu zahrady jakousi provizorní barikádu. Na noze jedné převrácené židle povlával povlak na polštář. Uprostřed zahrady byly zapíchnuté vidle. Všude kolem se vůbec povalovaly věci, které tam neměly co dělat – obaly od sušenek, dcerčina vílí křídla, manželčin klobouk a jedna bota na jehlovém podpatku, osuška, naběračka na zmrzlinu plná bláta, plán města a opalovací mléko, které bylo navíc napůl vylité. Jakoby tu někdo pořádal podivný piknik.

Když se otočil, s hrůzou zjistil, že na zdi domu je neuměle vyvedený třpytivě červený nápis: „SMŇER JÍZDY“ a veliká šipka ukazující vzhůru. V trávě se povalovala štětka na nádobí, kterou pisatel zřejmě použil jako provizorní štětec.

Z balkonu visel provaz na jehož konci se pohupoval oběšený plyšový jednorožec.

S neblahou předtuchou začal volat na děti i manželku. Odpovědí mu bylo jen ono podivné mumlání, které zaslechl už dřív. Ozývalo se odkudsi nad jeho hlavou. Vzhlédl. V koruně ořešáku zahlédl svoji tříletou dceru. Seděla obkročmo na jedné z tlustých větví zády ke kmeni. Přes ústa měla nalepenou širokou kobercovou pásku a slzy se jí řinuly proudem. Až teď pochopil, že je ke stromu přivázaná. Tkaničkami z bruslí! Sebral žebřík z barikády a děvčátko osvobodil. Byla v pyžamu, ověšená šperky, které identifikoval jako manželčiny, v zaťaté pěstičce rozmatlané zbytky čokolády ještě s kusem alobalu.

„Proboha, co se stalo? Kde jsou kluci? A kde je maminka?“ Byla tak vyděšená, že se nezmohla na odpověď. Jen ukázala k domu. S dcerkou v náručí k němu tryskem zamířil. Dong si to vyložil jako pobídku ke hře na honěnou, přičemž opět proletěl červenou louží. Muž proběhl garáží a uslyšel podezřelé pípání. Bomba?!?! V mém domě?!?!

V chodbě zakopl o koš se zimními čepicemi a rukavicemi, který býval v tomhle ročním období za normálních okololností uložen hluboko ve skříni v podkroví. Dneska ale nic normální nebylo. Pípání se ozývalo z kuchyně spojené s obývákem. Po něčem uklouzl a sotva udržel rovnováhu. Na zemi byla louže kefírového mléka. Krabice od něj ležela o kousek dál, roztržená způsobem, který naznačoval, že na ní někdo vší silou dupnul. Cákance na zdi i podlaze všude kolem zase dávaly tušit, že v té chvíli byla plná.

Postavil dceru na zem. Na stole leželo několik talířků a misek. Všude kolem nich i na podlaze v okolí stolu byly zbytky nejrůznějších sušenek, lupínků a křupek. Prázdné obaly se povalovaly všude. Celý stůl byl zapatlaný od nutely a uprosřed stála otevřená láhev Coca-coly. Pípavý zvuk vydávala dokořán otevřená lednice. Zavřel ji. Pípot okamžitě ustal. Zděšeně se rozhlížel kolem.

Pokud na zahradě vládl nepořádek, tady byla naprostá spoušť. Před zapnutou televizí, která zrnila, ležela na hromadě zpřeházená DVDčka vysypaná z obalů. Na gauči převržený koš s původně vypraným prádlem. Na jeho hromadě si momentálně s úsměvem od ucha uchu hověl Dong a všude dál rozmazával smradlavou červenou třpytkobarvu. Velký fíkus byl zlomený v půli a omotaný blikajícími vánočními světýlky. Uprostřed pokoje ležely několikery nůžky, zapnutá baterka, lepidlo bez víčka, sáček vaty rozcupovaný na cimpr campr, sešívačka, fén a odstřižky barevných papírů. Všude se povalovaly kostičky z lega, autíčka a kusy modelíny. Konferenční stolek byl kolem dokola důkladně oblepený lepicí páskou, na níž bylo na několika místěch napsáno: „POLICIE NEŠAHAT!“.

Kdesi tekla voda. Znovu zkusil zavolat na ženu a syny. Kluci se po chvilce vynořili z koupelny. Jeden z nich měl na sobě (jeho) svetr a byl úplně mokrý. Na podlaze za sebou zanechával obrovské louže. Druhý měl v jedné ruce rybářský podběrák, ve druhé (jeho!) profistopky a na hlavě cedník jako helmu.

Chvíli na sebe vzájemně překvapeně civěli.

„Co se tu proboha živýho děje??? Kde je máma???“

„Nahoře. Leží tam.“

„Jak leží? Je jí zle?“

„Asi.“ Dvojčata synchronizovaně pokrčila rameny.

Co když měla infarkt? Nebo mrtvici? Je mrtvá??? A ti pitomečci zabednění jí ani nepomohli! Sprintoval po schodech, přičemž znovu volal její jméno. Horní část schodiště byla zatarasená shlukem kartonů a krabic nerůznějších velikostí. Nikdo neodpovídal. Dveře do ložnice byly zavřené. Málem je vyrazil, jak do nich vtrhnul.

Ležela na posteli, na uších sluchátka. Při jeho vpádu leknutím nadskočila a přidušeně vykřikla. Hned se ale vzpamatovala a se smíchem poznamenala: „Tys mě teda vyděsil.“

Nevěřil vlastním očím. Nejenže byla živá a evidentně zcela v pořádku. Na hlavě měla složitý účes, nalakované nehty (a to i na nohou!) a byla nalíčená. Na sobě lehké letní šaty, které na ní neviděl už několik let. V rukou rozečtenou knížku.

„Co to má, do prdele, znamenat???“ zahřměl naprosto vyvedený z míry. „Celý dům je vzhůru nohama!“

Znovu se zasmála.

„Víš, jak se každý večer nechápavě ptáš, co jsem jako celý den dělala? Tak dneska, lásko, dneska jsem nedělala vůbec nic.“

o o O o o

Pointa tohoto příběhu není z mé hlavy. Na podobný jsem narazila na internetu kdysi, když byl Matyáš ještě miminko (a už tehdy mě pobavil). Včera, když manžel přišel z práce v extrémně „milé“ náladě, musela jsem si na něj chtě nechtě vzpomenout. Chvíli jsem zkoušela hledat, ale marně. Tak jsem si napsala nový.

EDIT: Aby to někdo špatně nepochopil (a aby to v komentářích nezapadlo) – můj muž mi doma pomáhá, a to opravdu hodně. Vzhledem k tomu, že je výrazně pořádkumilovnější a mnohem líp vaří, je možné, že se jedná o jistý druh projevů pudu sebezáchovy (což ovšem není podstatné). Každopádně jelikož já trávím s dětmi o dost víc času, citelněji na mě také dopadají důsledky kombinace jejich kreativity, věděckých pokusů a hovězích nápadů. Toť vše.

Rubriky: Pisálkovy slovní hrátky, Srdíčkové malůvky | 6 komentářů

Chráněno: V červenci a srpnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit

Ze školy/školky …

… krom vší, rozpatlaných zbytků svačin a rozšíření nevhodné slovní zásoby přinesou občas i naprosto boží věci.

Buba

Maty

Rubriky: Barborka, Co přinesl den, Fotodeník, Matyášek | Napsat komentář

Přečteno

Hrdinové kapitalistické práce (Saša Uhlová)

Knížka české novinářky, která se několik měsíců vydávala za někoho jiného, aby mohla pracovat na těch nejméně prestižních pozicích v Čechách – v nemocniční prádelně, supermarketu, třídírně odpadu, a podobně, a na vlastní kůži tak zakusit, co to znamená. Hukot. Pálí-li vás v práci dobré bydlo, je tahle knížka důkazem, že vaše práce je jednoduše boží (ta moje tedy rozhodně), ať už děláte cokoli. Pracujete-li pak na nějaké podobné pozici, jakou Uhlová vyzkoušela, a ještě jste se z toho nezbáznili, máte můj obdiv. Opravdu. Povětšinou velmi špatné podmínky za minimální mzdu. Nejdrsnější (i když asi nikterak překvapivě) mně osobně přišly zážitky z Vodňanské drůbežárny. Nechtěli byste tam pracovat ani omylem. Všechno formou deníkových zápisů. Bez obalu. Na dřeň. Palec nahoru za odvahu do něčeho takového vůbec jít i za cenu vlastního nepohodlí a totálního překopání osobního života. Knížka obsahuje i řadu užitečných faktografických údajů.

Hodnocení: 9/10

Hovory se spodinou (Liao I-wu)

Tuhle knížku napsal pro změnu novinář čínský. Jedná se o soubor rozhovorů, které vedl s lidmi ze spodních vrstev čínské společnosti – vrah, prostitutka, hajzldědek, ale třeba i přenašeč mrtvých nebo svědek kanibalismu. Jedna z nejdrsnějších a nejzajímavějších dokumentárních knih, jaké jsem kdy přečetla. Přiznávám, že toho o Číně moc nevím. Takže opět čteno s wiki u ruky, kde jsem dostudovávala historické souvislosti. Mazec na druhou. Je to především výpověď o Číně druhé poloviny dvacátého století. Ale místy máte pocit, že osoba poskytující rozhovor musí pocházet ze středověku. Neuvěřitelné příběhy. Nejdrsnější asi kapitola vyprávějící o hladomoru vyvolaném uzákoněním společného stravování v jídelnách a dalším špatným rozhodnutím Strany. To vám prostě hlava nebere. Máte pak pocit, že náš komunistický režim byl jen takový demíčko.

Hodnocení: 9/10

Artemis (Andy Weir)

Marťana jste určitě zaznamenali, ať už knižního nebo filmového. Druhá Weirova kniha je trochu slabší, ale pořád dost dobrá. A rozhodně je část toho zklamání způsobená tím, že po Marťanovi musíte mít chca nechca hodně vysoká očekávání. Tentokrát se ocitáme v nedaleké budoucnosti na Měsíci, kde za posledních cca 20 let vyrostlo regulérní město jménem Artemis. Jak přijít na Měsíci k balíku peněz je základní otázka, kterou si pokládá hlavní hrdinka – kurýrka Jazz. Řešení jí nečekaně nabídne milionář, pro něhož občas pašuje ilegální zboží. Tentokrát je to ale něco mnohem většího, než dostat z přístavu krabici doutníků. Chytré čtení, opět prošpikované poustou technických detailů – především o Měsíci, obecně vesmíru a jeho potenciálním obydlování. Jazz je samozřejmě téměř geniální, takže má spoustu nápadů, jak zadaný úkol provést, a to i za předpokladu, že ne všechno vyjde podle původního plánu. Ale bude to stačit? Samotná hrdinka je tak trochu babochlap a sebevědomí jí rozhodně nechybí, čímž mi nebyla právě nejsympatičtější. Ale v průběhu čtení jsem si zvykla.

Hodnocení: 7,5/10

Blázni a smrtelníci (Bernard Cornwell)

Bernarda Cornwella čtu ráda. Jeho historické romány (a ságy) ze staré Anglie jsou přesně tím typem knih, u nichž se krom skvělého příběhu i spoustu nového dozvíte a tím doplníte mezery z hodin dějepisu. Touhle knížkou trochu netradičně zabrousil do doby pozdější, než je pro něj obvyklé, až do časů, kdy Londýn začíná svými díly dobývat William Shakespeare. Ten však překvapivě není hlavním hrdinou příběhu, a to i přesto, že je to celé o divadle a jeho hry (a především pak Sen noci svatojánské) tvoří podstatnou součást vyprávění. Hlavním hrdinou je totiž Richard – herec a Williamův mladší bratr, který se pokouší zachránit ohroženou divadelní společnost svého sourozence dost odvážnými kousky. Je to méně svižné, než jsem u tohoto autora zvyklá, takže nečteno jedním dechem. Ale je to tak natřískané detaily o alžbětinském divadle, že mu to odpustíte. Celý děj samotné shakespearovy hry lehce připomíná – hodně postav, zpočátku dost velký zmatek v tom, kdo je kdo a jaké má postavení, podobná jména, láska (i když té tu najdete spíš poskrovnu), nenávist a sám velký dramatik vykreslený spíš jako člověk nepříjemný a namyšlený. Hodně zajímavý exkurz do 16. století.

Hodnocení: 7,5/10

Okamžik všeho (Sheily Kirg)

Další z mého soukromého čtenářského projektu „knížky o knížkách“, tentokrát spíš nevyvedený. Příběh se motá kolem malého zaprášeného knihkupectví a jeho zaměstnanců. Linie jednoduchá, předvídatelná, ale vcelku nápaditě zpracovaná – hlavní hrdinka Maggie se pokouší přijít na kloub milostným vzkazům, které jednoho dne objeví v Milenci Lady Chatterleyové. Místy je to přitažené za vlasy, ale to už tak romantické knížky o hledání svého místa ve světě poté, co se vám život převrátí vzhůru nohama, bývají. Kolem a kolem nic, co by mi nějak zásadně zůstalo vězet v hlavě.

Hodnocení: 7/10

Oliver Twist (Charles Dickens)

Klasická klasika. Navedla mě na ni před časem kamarádka, když zmiňovala, že od Dickense něco četla a že je požitek číst něco od „pana spisovatele“. A víte co? Je. Příběh je samozřejmě známý a co hůř – dost naivní. Sirotek, který se čirou náhodou dostane do zámožné rodiny, která, ehm, taky čirou náhodou měla cosi společného s jeho rodiči. Nevlastní bratr, který zná celé tajmeství a kvůli dědictví se ho chce zbavit, hamižný Žid a jeho banda zlodějíčků, kteří se s tím bratrem taky, další čirá náhodička, znají. Zamotané to je víc než hadí klubko, a ještě víc nepravděpodobné. Ale ten košatý jazyk! A velice jemný humor. Hrozně pěkně skládané věty. Radost. Teď koukám, že na DK to někdo hodil do odpadu. Prosím vás, té knížce už je skoro 200 let. Takže ano, pokud jste zvyklí číst strhující thrillery, kde se od první věty něco děje a skončí to až s větou poslední, pak tohle skutečně není literatura pro vás. Ale pokud vám nevadí poklidně plynoucí děj, dočkáte se i nějaké té mrtvoly, strachu a třeba i happy endu.

Hodnocení: 7,5/10

Člověk 25 (kolektiv)

Kniha vydaná u příležitosti 25 let od založení neziskové organizace Člověk v tísni. 25 rozhovorů s lidmni, kteří mají nebo měli s ČvT něco do činění. Povinná četba pro každého, koho zajímá aktuální dění u nás ale i ve světě v poněkud širším kontextu, pro každého, komu není cizí úcta k druhému člověku a pomoc bližním. I když možná povinná četba právě i pro všechny ostatní, kteří mají pocit, že neziskovky jsou tu proto, aby vysávaly systém. Výborná kniha, nadupaná skvělými myšlenkami a svědectvími lidí o lidech. Vřele doporučuji.

Hodnocení: 10/10

Miluj bližního svého (Erich Maria Remarque)

Remarqua mám ráda už od střední školy. Jeho Čas žít, čas umírat mi kdysi hodně poupravil názor na běžného Němce, coby „původce“ všeho zla druhé světové války. Tahle knížka má podle mě podobný potenciál (i když názor měnit v mém případě netřeba). Příběh nás zavede do předválečné Evropy, v níž ze dne na den přežívá řada uprchlíků, které žádná země nechce a jen hledá kličky, jak se jich zbavit. Naproti tomu oni hledají zase jiné kličky, aby někde mohli alespoň na chvíli zůstat. Je to zoufale nerovná, absurdní hra na kočku a na myš, na chyterého a chytřejšího. Že vám to z ní povědomě? Jo, uprchlická krize jak vyšitá. Imigranti jsou chátra, kterou je třeba vyvézt za hranice nebo aspoň zavřít. Hlavně aby se nám tu neusídlili a nedejbože nerozmnožili, protože z toho by nic dobrého nevzešlo. Brrr … Jenže před více než osmedsáti! lety. Z té podobnosti mrazí a myslím, že tím kniha dostává další rozměr, který by třeba před 15 dvaceti lety neměla.

Hodnocení: 8/10

Nejlepší víkend (Patrik Hartl)

Má první knížka od Patrika Hartla, kterou jsem nedopatřením dostala k Vánocům. Schválně píšu nedopatřením, protože sama bych si ji nepořídila. Přitom autor sám je mi velice sympatický (asi jste slyšeli, jak se dokáže smát, že?). Jenže, když sám přiznává, že píše prostě to, co lidi chtějí a nejde do hloubky – mno, moc mě to nelákalo. A nakonec mě to opravdu mile překvapilo. Asi proto, že jsem od knihy nic nečekala. Ano, je to velká oddychovka, žádné extra náročné čtení – jeden rok v životě několika lidí, jejichž vztahy jsou vzájemně propletené. Zklamání i úspěchy, láska i nenávist. Příjemně obyčejné. To na tom bylo asi nejsympatičtější, že knížka se netváří být ničím víc, než jen zábavnou četbou na léto.

Hodnocení: 8/10

Trestankyně (Milena Štráfeldová)

To tohle bylo úplně jiný kafe. Vzpomínáte si ještě, jak jsem tu minule fňukala, že bych si od Mileny Štráfeldové po dějinách 19. století chtěla přečíst i něco z toho 20.? Tak tohle je prosím přesně ono. Na pozadí životního příběhu paní Růženy Vackové se pomalu odvíjí české 20. století. Jeho hlavní milníky jsou tu zmíněné spíš jakoby mimochodem a naopak vystupijí do poředí dopodrobna vykreslené maličkosti. Na rozdíl od Guláše pro Masaryka nejsou v knize žádné historické vsuvky, které pro někoho mohou být až moc rušivé. Přesto to není čtení jednoduché. Nicméně kniha je to skvělá. Styl Štráfeldové se mi líbí moc a z hlediska historického se toho dozvíte spoustu, i když už si myslíte, že víte všechno.

Hodnocení: 10/10

Mimochodem, pokud posloucháte rádi podcasty a téma zpracované v knize vás zajímá, zkuste Černou historii (kde je díl věnovaný jak Růženě Vackové, tak třeba i Dagmar Skálové, která se v knize taky objeví … a nenechte se zmást médiem, pod jehož hlavičkou podcasty vycházejí) nebo Příběhy 20. století.

Z lásky k Praze (Gene Deitch)

Hrozně se mi nechtělo číst knížku o Čechách a Češích v anglickém originále, takže jsem si na českou verzi musela dost počkat (navíc, když se objevila, byla v knihovně okamžitě rozebraná). Ale vyplatilo se. Životní příběh amerického filmaře, který se naprostou náhodou (a spíš z donucení) ocitl v 50. letech v Československu na pouhých 10! dní, aby  se tu následně usadil a žil až do dneška, je totiž naprostý úlet. Mimochodem, z lásky k Praze tady fakt nezůstával :). Jeho pohled na naši republiku především v dochách komunismu je pochopitelně ovlivněný tím, že jako Američan si tu mohl dovolit žít „tak trochu jinak“, že jeho privilegovaná pozice mu umožňovala si život tady opravdu užívat, zatímco ostatní stáli frontu na banány nebo toaleťák. Ale je to strašně zajímavé, milé (rozhodně s láskou napsané) a vtipné.

Hodnocení: 8/10

Duch Llana Estacada (Karel May)

Před prázninami mě chytla slina na už jednou přečtené knížky. A první volba padla na moji snad nejmilejší mayovku. Příběh, v němž nesmí chybět Old Shatterhand ani Vinetou (ti však nejsou hlavními postavami a spíš jen tak přicmrndávají), nás zavádí do pouště, v níž spravedlnost zastupuje tajemný duch a trestá lumpy. A lumpové mají zase spadeno na nic netušící poutníky. Je to napínavé a až úsměvně naivní (jako ostatně kterákoli z Mayových knih). Pokud navíc máte jako já vydání ilustrované Zdeňkem Burianem, je to zážitek dvojitý (začala jsem v antikvariátech pátrat po kombinaci May/Burian a už mám čtyři kousky, juch). Návrat do dětsví, kdy jsme tyhle knížky četli s tátou. Nostalgie.

Hodnocení: 8/10

Den trifidů (John Wyndham)

A další opakovaná mrazivá klasika. Sci-fi moc nečtu. Ale tuhle jsem zhltla už kdysi ke konci základky a už tehdy mi přišla dobrá a děsivá zároveň. A to mi tehdy ani zdaleka nedocházelo celé poselství, které knížka nese. Představte si svět, kde lidé po sledování jakéhosi ohňostroje (který dost pravděpodobně žádným ohňostrojem nebyl) přes noc oslepnou a zároveň se po celé planetě rozšíří (a taky to vůbec není náhoda) podivné masožravé rostliny-trifidi, které dokážou zabít a sežrat člověka. Kvalitní katastrofická kombinace do začátku, co? Je to nadčasové, tudíž i po několika desítkách let stále velmi aktuální. Napínavé, promyšlené, skvělé.

Hodnocení: 8/10

Harry Potter 1-7 (J.K. Rowling)

Vy, kteří mé čtenářské zápisky čtete už nějakou dobu, pravděpodobně tušíte, co teď bude následovat. No, nepletete se.  Tuhle knížku (respektive knížky) totiž naprosto nekriticky miluju a přestože čtu docela dost, stále se na mém soukromém žebříčku drží na prvním místě. Prostě jo! No a co má být? Přelouskala jsem je všechny, tentokrát v češtině a naráz, aniž bych je prokládala něčím jiným. Absolutní čtenářská euforie. Je to promyšlené od první stránky do poslední jako celek – ne, že se ujal první díl, tak si domyslíme šest dalších. Je to extrémně čtivé a podle mě prostě návykové. Schválně jsem si prošla zápisky z tvůrčího psaní a ty knížky splňují všechny body výborně odvedené řemeslné práce. Z literárního hlediska v nich je jen absolutní minimum prohřešků proti pravidlům dobrého vyprávění (a to je u takového množství stránek úctyhodný výkon), a to prostě funguje. Krom toho tu najdete poměrně atraktivní a neokoukané prostředí čarodějnické školy, v němž je navíc díky kouzlům možné prakticky cokoli. A v neposlední řadě skvělé zápletky. Pomalé poodkrývání tajemství (které JKR používá i ve svých dospěláckých detektivkách), kdy máte řešení tak nějak pořád na dosah, autorka je jen malý krůček před vámi, ale stejně do poslední chvíle nevíte. A pak do sebe všechno zničehonic hladce zapadne. Kupodivu jsem toho za tu řadu let i spoustu zapomněla. Jasně, pamatovala jsem si hlavní dějovou lini, i kdo přežje a kdo ne. Ale jak konkrétně se postavy dostanou z bodu A do bodu B, už z mé děravé palice vypadlo. Takže i po téhle stránce jsem si to napětí užila. Předpokládám, že vás Harry neminul a já si tu píšu tak trochu zbytečně do kapsy. Znám jen velice málo lidí, kterým se zatím vyhýbá jak knížka tak filmy. A znám ještě méně těch, kteří odložili a nedočetli celou sérii. Pokud ale přeci jen patříte do té první skupiny, určitě napřed čtěte. Filmy jsou překvapivě zdařilé, zvlášť pozdější díly a profesor Snape v podání geniálního Alana Rickmana je prostě k sežrání, ale stejně. Knížka je knížka. Původně jsem myslela, že budu číst s dětmi, ale Barunka se bála už u první kapitoly a od čtvrtého dílu jsem byla ráda za to, že čtu sama. Úplně jsem zapomněla jak hodně temné to místy je. Nejoblíbenější díl je pro mě asi Vězeň z Azkabanu a pak Princ dvojí krve.

Hodnocení: 11/10 😉

Peníze od Hitlera (Radka Denemarková)

Moje první knížka od Radky Denemarkové. A pořád přemýšlím, co o ní napsat a hlavně co si o ní myslet. Zaprvé, je to jazykově velmi neobvyklé, což ale není na škodu. Lingvisticky rozhodně zajímavý zážitek. Z tohohle pohledu se mi knížka líbila fakt hodně, i když pár stránek trvalo, než jsem si na neotřelý styl zvykla. Místy je to podivně (jen díky použití specifických jazykových prostředků) naturalistické, až nechutné (třeba i v takových maličkostech, kdy dítě strká prt do mokré hlíny). Každopádně čtivé – přečteno za tři dny. Zadruhé, téma taky dobré – odsun Němců po druhé světové válce a vyrovnávání se s ním. Ale ten příběh. Mno. Přišla mi porušená linie v rámci jednotlivých dějství (ha, už tu zase dělám chytrou, promiňte). Největší drama se uděje v první polovině knížky. A pak už to prostě jen tlačíte do konce. Pořád čekáte, co teda bude a … ono nic není. Tak nějak se to k závěru dovleče a kde nic tu nic. Očekávaná katarze nula. A ještě mi příběhově hrozně vadilo drama číslo dvě, které tam je podle mě naprosto zbytečně a uměle vecpané. Prostě jen proto, aby to bylo hnusnější. Nebo nevim. Možná mi něco dost zásadního uniká. Četl jste to někdo?

Hodnocení: 7/10

Šílené výčitky (Liane Moriarty)

Když o téhle knize napíšu, že to je „klasická Moriarty“, je v tom všechno. Všechno, na co jsou čtenáři téhle australské dámy zvyklí. Od začátku s vámi autorka hraje svoji oblíbenou hru „mluvím o něčem, naznačuju, ale nepovím ani prd, dokud se nedolouskáte aspoň do půlky“. Se zvyšujícím se počtem stránek je to čím dál tím protivnější. Naštěstí je to ale zase hodně čtivé, takže se k počátkům nějakého rozuzlování dostanete poměrně rychle. A pak to nepoložíte až do konce. Občas se při hraní téhle hry stane, že vás pak konec zklame, protože čekáte kdovíco. Tady je to relativně v pohodě, závěr je adekvátní a velmi dobře zvládnutý. Vůbec celý příběh moc hezky drží pohromadě. Zaplňuje ho poměrně dost postav, přičemž se nedá říct, které jsou hlavní. Všechny dostávají zhruba stejně prostoru. A všechny jsou (opět klasika) velmi lidské – ani dobré ani zlé – normální lidi se svými klady i slabostmi (což je mně osobně fakt sympatické). Hlavním tématem jsou (jak jinak) mezilidské vztahy. Tentokrát vztahy ovlivněné traumatickou událostí. Celé to moc dobře funguje, je to napínavé a dost podstatné detaily se dozvíte až na posledních stránkách. To já ráda.

Hodnocení: 8,5/10

Africká zima (Tomáš Šebek)

Už od doby, kdy jsem četla Tichý dech od Jana Trachty, vedu v patrnosti, že v Čechách je ještě minimálně jeden chirurg, který vyjíždí na mise s Lékaři bez hranic a píše o tom. Jenže mi pořád nějak unikal. Pak jsem ale tuhle (momentálně poslední vydanou) knížku dostala k narozeninám. A je to skvělé čtení. Deníkové zápisky z Jižního Súdánu – chlapsky přímé a upřímné, místy přisprostlé (ale jen tak akorát, aby to spíš dokreslilo atmosféru a autorův momentální stav mysli, než aby to nečemu vadilo). Překvapivě vůbec ne patetické nebo přehnaně dramatické. Ano, odehrávají se tam občas šílené věci, lidi trpí a někteří z nich i umírají. Ale je to vlastně vtipné, skvěle napsané. Občas mi tedy šla hlava kolem ze všech medicínckých termínů, ale dá se v tom jakž takž zorientovat. A sám pan doktor? Jako by nestačilo už to, že zachraňuje lidské životy a píše knížky, krom toho běhá denně 10 kilometrů, lítá s letadlem a obecně tak nějak umí kdeco. A navíc je to ohromný neustále usměvavý sympaťák. Taky jste se zamilovali(y)? Rozhodně chci od Ježíška jeho předchozí knížky i tu, co má v blízké době vyjít.

Hodnocení 9/10

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | Napsat komentář

Kouzlo výchovy přirozenými důsledky

Na moderních rodičovských přístupech je fascinující, jak teoreticky dávají perfektní smysl, zatímco prakticky v konkrétních případech často fatálně selhávají.

Třeba si vezměme tak zvané „efektivní rodičovství“, tedy výchova přirozenými důsledky.

Základní myšlenka zní, že necháme na dítě dopadat důsledky jeho vlatsních činů, aby díky nim samo přišlo na to, nakolik je jeho chování (ne)přijatelné.

To zní přinejmenším rozumně.

Pomiňme teď extrémní případy, kdy necháte dítě vypít louh (o což se pokoušel Matyáš) nebo sjíždět schody do zatáčky po břiše hlavou napřed (nutně potřebovala vyzkoušet Barunka) a čekáte, co se stane. V daných případech by totiž za efektivní bylo lze považovat tak maximálně fyzickou likvidaci potomstva.

Nicméně mé děti mne učí, že ani v těch případech, které příručky výslovně uvádějí, to nemám s vírou v jejich výchovný potenciál příliš přehánět.

  • Tak například když si ani po třechtisícíchpětistechosmdesátidevíti upozorněních nepřestali utírat pusu do rukávu, nutila jsem je trička ručně vyprat. Zjistili, že se jedná o ohromnou zábavu. Takže nejenže opakovaně zřídili koupelnu, ale den co den si schválně omatlávali oblečení co největším sajrajtem, aby ho pak večer mohli ručně prát.
  • Odmítne-li dítě sníst oběd, máte ho nechat hladovět až do svačiny. Nicméně jste to vy, kdo musí přetrpět, když se malý hysterik, jemuž momentálně došly veškeré zásoby cukru v těle, válí po zemi a vříská jak na lesy: „Umřu hlady a za to můžeš ty! Zlá matko!“ Mimochodem například v tramvaji má tahle scénka ještě větší grády.
  • Půjdou-li večer pozdě spát, nejenže vy přijdete o svůj klidný večer, ale ráno taháte z postele dvě zcela nespolupracující děti, které se s postupem dne mění v čím dál nerudnější stvoření, s nimiž je jakákoli kooperace či komunikace vyloučena. To ovšem nemění nic na tom, že váš výchovný experiment vyhodnotí jako skvělý nápad a neoddiskutovatelný precedens a opožděné večerky se od té doby dožadují s mnohem větším důrazem.
  • Bojoktuje-li se potomek česání a mytí vlasů, máte jeho postupně se rodící dredy zkrátka ignorovat. Otázkou ovšem zůstává, zda zvládnete odignorovat i učitelku ve školce, která vás opakovaně upozorňuje, že se dítě „nějak podezřele často drbe na hlavě“.
  • Necháte jim volnou ruku, aby si nalili sirupu, kolik uznají za vhodné, přičemž naivně spoléháte na fakt, že disponují standardní sadou chuťových pohárků, a tudíž zcela jistě pochopí, že přeslazené se to nedá pít. Ujišťuji vás, že mé děti dospěly k jednoznačnému závěru, že šťáva s vodou v poměru 1:1 (a vyšším) se rozhodně! pít dá. Stejně jako je možné sníst tři tabulky čokolády či hrst bláta.
  • Necháte-li nepořádek v jejich pokoji přerůst do olbřímích rozměrů s tím, že jim přece musí začít vadit, dosáhnete tím leda toho, že po pár dnech nejdou otevřít dveře, hračky pomalu ale jistě expandují do dalších místností a celým bytem se šíří velice podezřelý puch.
  • Snažíte-li se přinutit batole, aby se zvedlo k odchodu tím, že sami začnete odcházet, nejenže vás nenásleduje, ale vesele zamává a od té chvíle vás i okázale ignoruje. Abyste nebyli za úplného blbce, schováte se za rohem a nenápadných vykukováním se pokoušíte odhalit, jestli se na stavu věci nic nezměnilo. Po půl hodině vám dojde trpělivost a frustrovaní z toho, že svému potomkovi absolutně nechybíte, ho čapnete a domů odvlečete (řvoucího samozřejmě).
  • Zmaluje-li se dítě lihovkou tak, že vypadá jak svůj vlastní avatar, poradí vám příručka nechat ho tak. Zatímco malému „Franzovi“ je zvýšená pozornost lidí v obchodě či pozvednuté obočí pediatričky ukradené, vy moc dobře víte, že na nálepku „Matka roku“ tentokrát rozhodně nárok nemáte.

A tak dále.

Ale víte co? Když nad tím tak přemýšlím, musím uznat, že na tom přeci jen něco bude. V opačném gardu to totiž docela funguje. Přirozenými důsledky mi mé děti vštípily například, že:

  • Pořídit si můžete BUĎ bílou sedačku NEBO děti. Nikdy obojí naráz.
  • Přikurtovat asi roční Barunku do dětské židličky byl holý nesmysl. To, co následovalo, už bych si nechtěla nikdy zopakovat.
  • Že před nimi není radno mluvit sprostě, jsme zajisté všichni pochopili hned napoprvé.
  • Děti jsou sice ze své podstaty nevinné, láskyplné a dobré, nicméně některé sourozenecké potyčky prostě mají potenciál přerůst v ultimátní zápas v případě, že je včas neukončíte.
  • Nápisy „Udržujte z dosahu dětí!“ na některých typech výrobků skutečně mají své opodstatnění.
  • V našem bytě neexistuje žádná „tajná“ skrýš na sladkosti (a v Barunčině případě i na šminky), byť by byl sebevětší.
  • Čím později jde rodič spát, tím dříve dítě vstává.
  • 5 vteřin. Přesně tak dlouhá nepozornost ze strany rodiče stačí k tomu, aby potomek něco rozbil, popřípadě se ztratil.
  • Chcete-li zajistit, aby si děti soustředěně hrály, je třeba mít v nejbližším časovém horizontu naplánovanou důležitou akci, kam se v žádném případě nesmí přijít pozdě.
  • Chcete-li naopak, aby vám nejpozději do 20 vteřin věnovaly plnou a neochabující pozornost, posaďte se co nejdál od nich s knihou a čerstvě uvařenou kávou. Manželský sex je další vhodná alternativa.

Čímž se tedy dostáváme k neméně oblíbené poučce dětské výchovy posledních let. Totiž že my se toho  prostřednictvím svých dětí můžeme o životě dozvědět výrazně víc, než by se nám kdy bývalo podařilo bez nich.

Já tedy rozhodně.

Rubriky: Co přinesl den, Výchova a péče | 2 komentáře

Chráněno: V květnu a červnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník

Prázdninová rána

Na prázdninách mám krom jiného hrozně ráda rána.

Dost často nocujeme někde jinde než doma, což téměř vždy znamená, že spím s dětmi v jedné posteli (respektive máme několik postelí sražených k sobě tak, abychom všichni pohromadě spát mohli). A i když jsme doma, najdu Barunku v posteli standardně a Matyáš přijde nejpozději v osm. No prostě tak nebo onak, ráno se ke mě tulí z každé strany jeden.

Oba bohudík relativně dlouho spí. Už jako miminka spávali do půl osmé i déle. Období vstávání v pět u Matyáše nenastalo nikdy, u Barunky jsme ho velice rychle zpacifikovali kojením a později první ranní flaškou (Nutrilonu). A jelikož se v létě nemusí do školy, vstáváme prostě, až když se vyspíme. Nejčastěji kolem půl deváté. A to je pro mě jako sovu čas více než přijatelný.

I když se vzbudím dřív než oni, dost často předstírám, že ještě spím. A jen si to užívám. Že jsou oba v klidu a zticha! Že se zrvona nehádaj ani nemydlej. Že je mám blízko. Že u mě pořád ještě chtějí být. A oni se pak jeden po druhým vzbudí a ještě chvíli leží. A snaží se mě „nevzbudit“. Jenže jim to moc nejde a mrskají sebou čím dál víc. Lezou mi pod peřinu a berou polštář.

Opatrně kontrolujou, jestli sourozenec na druhé straně mámy je už taky vzhůru nebo fakt ještě pořád jakože spíme. Jakmile jsou vzhůru oba, je už jen otázkou minut, kdy to jeden z nich nevydrží a začne do mě nenápadně šťouchat, abych už toho spaní nechala. Tvrdošíjně totiž odmítají vstávat sami.

Ale když se „vzbudím“, stejně nevstáváme. Nejčastěji si přinesou něco na čtení (momentálně frčej v podstatě jen Čtyřlístky) a dáme aspoň kousek. A nakonec se chvíli ještě „mordujem“. Což znamená, že je lechtám a mučím a všelijak valchuju, až spokojeně pištěj a vřískaj na střídačku „dost“ a „ještě“.

Představa, že za 14 dní vstáváme o dvě hodiny dřív, bez tulení a blbinek se mi ani trochu nelíbí. Vyhlašuju návrh na posunutí začátku školy někdy na odpoledne, abychom si to ráno mohli pěkně užít. Celý den pak začíná úplně jinak. Co říkáte?

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře

Chráněno: V březnu a dubnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Homemade, Jak je zabavit, Kam vyrazit

Tary v mém! mobilu

Na téma děti a informační technologie budeme ještě pokračovat.

To vám tak jednoho dne telefon vzpurně zahlásí, že mu dochází místo.

Ehm, cože???

Při zkoumání příčin nestandardního stavu narazíte na tohle, přičemž zjistíte, že podobných srandiček je tam mnohem víc !!!

Tududumdum …

PS: Pokud vám není zcela jasné, co Baru vyvádí, tak vězte, že dělá hvězdy na jedné ruce, přičemž tu druhou s telefonem drží za zády.

PPS: Jestliže se vám dělá špatně na kolotoči, na odkaz raději neklikejte.

PPPS: Pokud nevíte, kdo je Tary, nevěšte hlavu. Bez téhle informace se v klidu obejdete za předpokladu, že vám je víc než 15. V opačném případě máte hluboké mezery v současném kulturním rozhledu.

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | Komentáře: 1

Co mne zaujalo: Hloupnou děti díky informačním technologiím?

Navazuju na předchozí článek o dětech a informačních technologiích odkazem na zajímavý rozhovor s neurologem Janem Stránským. Sice to tak na první pohled nevypadá, ale dochází vlastně k obdobným závěrům – dát dětem telefon/tablet do ruky co možná nejpozději, pokud už k tomu dojde, tak v omezené míře a pod dohledem, a především věnovat dětem svou pozornost.

Rubriky: Co mne zaujalo ..., Výchova a péče | Napsat komentář

Chráněno: V lednu a únoru …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Kam vyrazit

Sami

„Kde máte Matyáše?“ zajímala se upřímně paní hospodářka, když mě na zastávce u školy viděla stát samotnou.
„Právě odjel támhle tím autobusem,“ ukazuju do dálky.
„Jako sám???“ zděsila se ta dobrá žena.
„Jo, na konečný si ho vyzvedne manžel.“

Scéna ukazuje, v čem se poslední dobou trénujeme – děti se někde pohybují zcela samy bez toho, aniž by jim někdo z nás dospělých stál za zadkem. Třeba:

  • Přejet z jedné stany města na druhou. Jeden z rodičů posadí dítě na MHD v místě A, druhý si ho z toho samého vozu v místě B vyzvedne. (Matyáš)
  • Dojít nakoupit do večerky o dva vchody vedle. (oba)
  • Dorazit domů z kroužku, případně od hlavní silnice, tj. vzdálenost cca 1/2 km. (Matyáš)
  • Vyvenčit psa (hlídali jsme sestře) včetně toho, že je třeba po něm sesbírat bobky. (oba)
  • Zůstat sami doma déle než v řádech několika málo minut. (oba)
  • Vypravit se na chalupě na Hadí ostrov.

Pravda v řadě případů u sebe mají k dispozici jeden z mých telefonů, aby v případě potřeby mohli podat report. Téhle možnosti využívají ponejvíc v případě, když dostanou hlad.

Matyáš je samozřejmě díky věku napřed a zvládne toho víc. Krom toho není takové kamikadze jako Barunka, takže mu relativně věřím, že neskočí šipku pod první auto, které potká.

Od malička oba dva trénuju v tom, že pokud jsme venku, nemusím je mít nutně neustále na očích, ale že se mi musí chodit pravidelně hlásit. Funguje to překvapivě dobře.

Stejně tak si stále opakujeme, že se nemají bavit s cizími lidmi. Občas to berou až tak doslova, že odmítají odpovídat i těm dospělým, kterým by měli. Snad jsem jim nezpůsobila nějaké trvalé následky.

Tím, že hodně chodíme pěšky, v okolí domu oba dva všude bezpečně trefí.

Přijde mi to jako docela dobrý základ.

Když si vzpomenu na sebe – v Matyášově věku jsem dojížděla do školy a jezdila po všech kroužcích v okruhu cca 15km od domova. Mobily nebyly a rodiče v podstatě neměli šanci řešit, kde jsem. Pokud bych zmizela, přišli by na to až večer po příchodu z práce.

Tak daleko dneska nejsme. Tedy abych byla upřímná, především JÁ tam nejsem.

Protože, co si budeme namlouvat, zatímco oni se do stavu, kdy budou chtít chodit všude sami, dříve či později dostanou, já bych je nejradši měla pod křídlem neustále (bez ohledu na výše uvedené).

Domýšlení katastrofických scénářů mám v krvi po babičce a mamce.

Pokud jim nějaká cesta trvá o minutu déle, než mi přijde únosné, propadám záchvatům paniky. Když je hned nedokážu najít na hřišti v chumlu dětí, hrozí mi akutní infarkt myokardu.

Stejně tak omdlívám hrůzou, když se rozhoupou na houpačce tak, že lítají čtyři metry vysoko, lezou kdesi v koruně stromu nebo jedou na kole rychleji než já (což se poslední dobou stává až podezřele často). Obcházely mě mrákoty když se vydali na paddleboardu doprostřed Vltavy.

Takových situací je denně x.

Ale snažím se tu hysterku v sobě krotit a zas tak moc jim do toho nekecat. Ne vždycky se mi to daří, ale zlepšuju se. Měla bych, pokud nechci být za matku trapku nebo skončit v blázinci. Těžko soudit, která z těch dvou možností je horší.

Od září bude Matyáš pravděpodobně jednou nebo dvakrát týdně sám absolvovat cestu ze školy domů nebo na kroužek. To znamená jízdu dvěma autobusy a cestu přes několik silnic.

Jsem si jistá, že on to dá s přehledem. Ale já???

Rubriky: Být lepším rodičem, Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já, Výchova a péče | 3 komentáře

Chráněno: V listopadu a prosinci …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Homemade, Jak je zabavit

Dotaz zásadního charakteru

Nevíte čistě náhodou, jak to ostatní ženský dělají, že:

  • Jejich děti jsou neustále čisté, učesané, upravené. Navíc oblečení jim pokaždé tak pěkně ladí.
  • Vedle upraveného zevnějšku jsou ty děti i rozumné, nahlas zdraví, bez odmlouvání píšou domácí úkoly a chodí v osm spát.
  • Kromě vystylovaného potomstva pečují samy o sebe – načesané, namalované, s nalakovanými nehty, nažehlené, pokaždé elegantní. A jak jsou štíhlé!
  • I když je nečekaně přepadnete, mají naklizeno (nebo přinejmenším v jejich domě nevládne totální chaos).
  • Pokaždé! vykouzlí něco napečeného ke kafi, případně (pokud se zdržíte déle) nacpou vám rovnou i večeři. Pořád totiž něco dobrého! vaří. A děti nosí do školy i na výlety výborné svačinky plné ovoce a zeleniny, které fakt! sní.
  • A taky mají opečovávanou zahradu bez plevele, zato se spoustou zeleniny, ovoce, krásných kytek a bylinek, podomácku vyrobených hmyzích hotelů a hracích koutků pro děti.
  • Pracují na plný úvazek, svoji práci stíhají a jsou v ní vážně dobré.
  • Žijí kulturní život se spoustou divadelních představení, zajímavých knih, přednášek nebo workshopů.
  • Sportují.
  • Něco krásného vyrábějí (ať už samy nebo s dětmi).
  • Píšou pravidleně na blog (či jinou sociální síť) smysluplné, vtipné a chytré příspěvky. Nebo dokonce rovnou vydávají knížky.
  • A k tomu všemu jsou neustále dobře naladěné a rozhodně nikdy nepůsobí dojmem, že se jim něco nechce.

Mohla bych klidně pokračovat výčtem matek ze svého okolí, které na mě působí dojmem superžen, protože v různých obměnách zvládají 100+1 věc, kterou já nedávám. Buď si vybírám kamarádky z nějaké jiné dimenze nebo mi někde něco poměrně zásadního uniká, protože:

  • Ti dva vydrží čistí v řádech pikosekund. Netuším, proč a jak to dělají, je to prostě fakt. Bláto, prach, čokoláda a jídlo obecně, barvy, tráva. Rozpatlat, rozmačkat, oblemcat. Utřít nudli nebo pusu do rukávu. A ty černočerný ponožky! Doufala jsem, že jak porostou, bude se to zlepšovat. Mno, to jsem se evidentně spletla.
  • Mé představy o tom, které kusy oblečení se hodí k jaké příležitosti a k sobě navzájem, se s představami mých dětí míjejí o několik světelných let. Oba mají přísná kritéria, co jsou ochotní na sebe vzít a co nikoli (netřeba dodávat, že algoritmus pro stanovení těchto kritérií si ve své komplexnosti nezadá s teorií relativity). A já do toho prostě nemám co mluvit.
  • S česáním si hlavu neláme ani jeden. U Matyáše to zas až tak neřeším. Jednou za čas ho objedeme strojkem a plsť sundáme. Ale u Barunky mě to vytáčí. Chce mít co nejdelší vlasy, protože „dlouhý vlasy jsou přece krásný“. Ale fakt, že v nich má zapletený větvičky ze zahrady,  jak prolezla roštím, namatlaný lepidlo a přischlý zbytek snídaně a že se už tři dny prostě neučesala, takže se jí pomalu ale jistě začínají tvořit samovolné dredy, její kruhy rozhodně nenarušuje. Vedu-li ji do školky já, odehrává se v šatně (před zraky ostatních rodičů pochopitelně) scénka, kdy ji honím s hřebenem a pokouším se ji zbavit aspoň toho nejhoršího. Vede-li ji tatínek, odmítá se s ní dohadovat a prostě jde neučesaná. Když se pak na nástěnce objeví cedule „pozor vši“, snažím se vyhýbat očnímu kontaktu s učitelkami.
  • Přesvědčit je, aby si pořádně vyčistili zuby, je kolikrát úkol hodný člověka formátu Michela Barniera. A nejde jen o zuby. Přesvedčit je tak nějak o čemkoli (třeba, že co je mokrý, rozhodně nemusí být čistý, nebo že večer je třeba jít spát a ráno zase vstát) zabere víc času a energie, než je mi milo.
  • Pokud jde o můj vlastní zevnějšek, je jediné štěstí, že se nerada maluju a s lakováním nehtů jsem skončila před dvaceti lety. Kdysi jsem se dokázala i 40 minut bavit výběrem a kombinováním těch správných svršků. Dneska? Džíny, tričko a kecky jsem začala nosit už i do kanceláře (bez ohledu na pozdvižená obočí některých korporátních spolubojovníků), protože se prostě nejjednodušeji udržují, nejrychleji oblíkají a jsou nejpohodlnější při obíhání odpoledních kroužků. U kadeřnice jsem nebyla přes půl roku a to, co mám tím pádem momentálně na hlavě, je … mno … strašný.
  • Naklizeno tedy rozhodně nemáme. Že si toho všímá můj muž vychovaný v úzkostném pořádku, dávno neřeším. (Mimochodem, taky máte tchýni, která ze všeho nejradši uklízi nebo vaří, případně obojí???) Ale že si já sama vždy rozmýšlím, jestli můžu přivést domů nějakou nečekanou návštěvu, mi už trochu alarmující přijde.
  • Dětský pokoj je pak kapitola sama o sobě. Nechtějte znát větší podrobnosti, protože na nechuťárny, které děti občas vyloví například zpod postele, lze reagovat jedině termíny jako „fůůůj“, „blééé“, případně českou verzí zvolání „WTF?!?“.
  • Pohoštění u nás spíš nečekejte. Jídlo častokrát nějak nedomyslím ani pro nás, natož pro návštěvy. To pak zízám do prázdné lednice tak dlouho, až dorazí z práce můj muž a nějakým kouzlem vyčaruje z ničeho obstojnou večeři (vyučený kuchař se doma prostě hodí, o tom žádná). A nebo taky ne. Dycky rohlík!
  • Svačiny chystám na poslední chvíli (často to vypadá podobně jako s tou večeří). Mimochodem pokaždé se aspoň snažím propašovat do nich zeleninu a/nebo ovoce. Což vede pouze k tomu, že mi to děti nosí v krabičkách zase zpátky (ovšem už v takovém stavu, že se to hodí jedině na kompost).
  • Zahradu máme. To je asi tak všechno, co vám k ní momentálně můžu říct. Vždycky mám v zimě velké plány, co všechno vysejeme a zasadíme a předěláme a … a najednou je půlka května.
  • Krom peněz je pro mne práce aktuálně i zdrojem nemalé frustrace. Protože ji prostě nestíhám nebo možná má efektivita je jaksi pofidérní. Už na podzim jsem si vydyndala, že se chci soustředit jen na některé projekty. Stalo se, ale v ničem to nepomohlo. To do list mám dlouhý na hustě popsanou A4 a nezkracuje se. Aktualní počet emailů k vyřízení = 313. Valím před sebou kouli a jen čekám, kdy ona zavalí mě.
  • Kulturní živote, kde jsi? V divadle jsem byla od začátku roku dvakrát, knížek jsem přečetla spíš míň než víc a o kině si můžu nechat zdát (Lego příběh 2 s dětmi mezi intelektuálně-kulturní zážitky fakt nepočítám).
  • Sportování? Ha! Za poslední tři měsíce jsem byla donucena ujet na kole celých! 60km, uběhnout asi dva a uplavat tři. Zaměstnavatel nám zařídil Multisport kartu, ale já se ani nedostanu k tomu, abych ji použila.
  • Vyrábění jde zcela mimo mě. Na šicím stroji utirám prach a výtvarné potřeby rabují děti.
  • Jak to vypadá s psaním, můžete posoudit sami. A přitom mám v hlavě rozmyšlených tolik článků. Dokonce i tu knížku.

A líná? Jo, to jsem. To by mi šlo. Nějak poslední dobou až přespřiliš.

Tak jsem si to tady hezky terapeuticky sepsala.

Pak jsem dospěla k závěru, že to zase smažu, protože ono to nikdy není tak hrozný, aby to nemohlo být horší. A taky kdo by chtěl číst fňukání, že?

A ještě o něco později mi došlo, že na každý můj sebemrskačský článek se vždycky někdo ozve s tím, jak je rád, že „u nás je to taky tak a jak se mu ulevilo“.

Takže nemažu a Vy houkněte, pokud to máte někdy stejně, ať si zas můžu oddechnout já ;).

Rubriky: Mé (lepší i horší) já | 10 komentářů