Chráněno: Aha …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Reklamy
Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já

Děti a digitální technologie

Před časem jsem tu zmiňovala Jana Kršňáka a jeho názory na děti a digitální technologie.

Řízením osudu jsem se nedávno dostala na jednu z jeho besed s rodiči. A řeknu Vám, byl to fakt hukot.

Zaprvé mi neuvěřitelně připomínal jednoho známého, takže jsem se prvních 10 minut musela pekelně soustředit na myšlenku, že to opravdu nepřednáší ten dotyčný. Navíc moji pozornost rozptyloval i fakt, že měl každou ponožku jinou.

Když jsem tohle zvládla překousnout, mohla jsem se konečně v klidu zaposlouchat a zapojit do diskuze. Všechno, co říkal, rozhodně dávalo velký smysl jako celek a je mi líto, že Vám to nemůžu doslovně reprodukovat. Ale aspoň uvádím pár základních myšlenek, které imho stojí za zvážení.

(Jedná se o poznámky z toho, co si z besedy pamatuju. Nejsou to moje vlastní myšlenky, byť s nimi velmi souzním. Pokud bych se někde od názorů páně Kršňákových odchýlila, je to nedopatření způsobené jen a pouze mou sklerózou. Ale věřím, že jsem nic nezkomolila.)

  • Dítě do šesti let věku, se bez mobilu/tabletu naprosto obejde. Digitální technologie ho v této fázi vývoje (kdy potřebuje především osahávat, mačkat, cucat, atd. skutečný svět) vůbec ničím neobohatí. Zapoměňte na veškeré appky hlásající rozvoj batolat. Je to laciný (i když bohužel účinný) marketingový trik. Bez nich vaše dítě nebude ani hloupější ani si nezadělává na digitální negramotnost v budoucnu.
  • Naopak existuje důvodné podezření, že nadměrné sledování animovaných pohádek malými dětmi může vést k logopedickým problémům. Dítě se totiž neučí mluvit pouze tím, že jednotlivé hlásky a slova slyší. I mluvení se (stejně jako drtivou většinu dalších věcí) učí nápodobou. Potřebuje vidět tvář mluvícího, jak se pohybují ústa, co dělá hlava, tváře, krk. Vnímat, jak mluvčí pracuje s dechem, které svaly zapojuje. Sleduje-li nakreslenou figurku, která otevírá pusu/zobák/tlamu na všechny hlásky stejně, je dost pravděpodobné, že si návyky zafixuje špatně.
  • Na druhou stranu, pokud čas od času necháte prcka sledovat pohádku na tabletu, abyste si oddechli, hlava mu z toho nevybuchne. Jen prostě nečekejte, že se tím v tomhle věku něco naučí.
  • U školáka už je situace jiná. Za předpokladu, že má fyzickou fázi (viz výše) zkoumání světa řádně zažitou, je na řadě intelektuální zkoumání. A dítě je houba. Učí se naprosto vším. A je úplně jedno jestli to je pohádka v cizím jazyce, výroba slizu, hraní Call of Duty nebo skypování se spolužáky.
  • Vlastní mobil dejte dítěti co možná nejpozději. Záleží na tom, jak dlouho zvládnete vzdorovat. Diskutujte ale o tom, proč ho chce, a přístup na internet/k počítači mu umožněte, pokud o to projeví zájem.
  • Před obsahem je neochráníte. Průměrný český školák se s pornem setká ve čtvrté třídě bez ohledu na to, kolik mu nastavíte filtrů a kolik vydáte zákazů. Internet je všude a dítě si cestu k tomu, co ho zajímá najde (nebo mu ji některý ze zkušenějších kamarádů rád ukáže).
  • Z toho plyne, že nemá cenu zakazovat. Nastavíte-li filtry, učenlivé dítě velice záhy pochopí, že k žádanému obsahu mu sice nestačí klik jeden, ale pět už jo. Zakážete-li slovně, bude zákaz porušovat, a co víc, bude se snažit před vámi skrýt, na co koukalo/co dělalo.
  • To je z pohledu rodiče velmi špatná cesta. Nejrozumnější přístup je, nechat potomka, ať v hlubinách internetu klidně bádá, ale jeho pohyb přiznaně monitorovat (přiznaně v tom smyslu, že dítě ví, že je monitorováno). Zajímat se o to, co zajímá jeho (i přesto, že doopravdy vás to FAKT nezajímá). Diskutovat, vysvětlovat, je-li to třeba i korigovat, případně nabízet alternativu. Jen tak k vám získá důvěru a nebude mít potřebu se schovávat s videi/hrami/stránkami, které vy považujete za nevhodné.
  • Nehodnoťte negativně nic, na co se kouká. Shazujete tím nejen obsah samotný, ale především upřímný zájem svého dítěte. Je zcela irelevantní, že vy osobně považujete Kovyho nebo Taryho za naprosté idioty, vaše dítě v nich totiž vidí vzor. Klidně s ním diskutuje o tom, proč ho tak zajímají, nechte se poučit, sledujte videa s ním, nechte si ukázat jeho svět v Minecraftu. Podpořte ho.
  • Vy chcete, aby dítě umělo internet (a digitální technologie obecně) používat a aby to umělo opravdu dobře. Vývoj jde dopředu neuvěřitelným tempem a kdo chvíli stál, již stojí opodál. Nedokážeme dnes ani domyslet, co nás v digi světě čeká za 20 nebo 50 let. Můžeme se jen snažit na to dítě nějak připravit.
  • Nejvhodnější cesta je uzavřít o používání digitálních technologií regulérní smlouvu. Pozor, dohoda typu „na internetu můžeš být maximálně hodinu denně“ NENÍ dohoda. Je-li pro vás například ona hodina denně maximum a dítě by nejradši fungovalo v režimu „no limit“, smlouvejte. Začněte třeba na deseti minutách, k té hodině se časem doberete. Společně jasně definujte pravidla, a to pro VŠECHNY členy rodiny. Můžete jen těžko očekávat, že potomek nebude závislý na telefonu, když vás neustále vidí s plackou v ruce. Sepište to, podepište a vyvěste všem na očích. Dítě musí na dohodě participovat a vy sami musíte být připraveni dělat ústupky, protože o tom dohody prostě jsou.
  • Poté trvejte na dodržování a počítejte s tím, že dítě při první možné příležitosti zkusí smlouvu obejít a pravidla porušit. Testuje nakolik to myslíte vážně. Navíc osmileté dítě vlastně moc neví, co to znamená „uzavřít a dodržovat smlouvu“ a vy ho svým jasně definovaným a pevným postojem téhle důležité znalosti učíte. Dvě mouchy jednou ranou.
  • Naučte dítě s internetem a zejména sociálními sítěmi zacházet dřív, než vám puberta sebere veškerý rodičovský vliv. Pak už totiž neuděláte nic (můžete se jen modlit, aby případné průsery nebyly moc mega). Založte instagram svému psovi, sdílejte fotky babičce, utvořte si se známými na FB diskusní skupinu rodičů a dětí, nechte je řádit v Malování.
  • Při všech těchto činnostech dítěti neustále opakujte pravidla bezpečnosti na internetu (inspirace například tu).
  • Spojte jeho virtuální zájmy s nějakou další činností. Kupte mu příručku malého minecrafťáka, kterou bude muset (a hlavně chtít) přelouskat. Zajímají ho parkouristi? Zapište ho na parkourový kroužek. Možností je nepřeberně.
  • A především věnujte dětem svůj čas a ukazujte jim i skutečný svět mimo jedničky a nuly.

Více o Janu Kršňákovi a jeho projektech naleznete tu.

Rubriky: Výchova a péče | 2 komentáře

Velká slečna

Před odchodem na nákup pečlivě promýšlí správný outfit a třikrát se kompletně převlékne. Rozčeše si vlasy. Namaluje se (ano, taštička mé! dokorativní kosmetiky je už víceméně její)*. Navoní. Vezme si tmavé brýle (přestože sluníčko v tuhle roční dobu fakt moc nesvítí) a nezbytnou kabelku, v níž má (překvapivě) šminky – co kdyby, že jo …

… načež celou návštěvu supermarketu stráví hysterickým brekotem v pravidelných intervalech střídaným s uraženým pofňukáváním, protože jsem odmítla ji posadit na sedátko nákupního vozíku (určené dětem do 3 let a 15 kg).

Já tu holku prostě žeru :).

*) Pokud kroutíte hlavou nad tím, že jí dovolím šminky používat, pak vězte, že je odhodlaná malovat se klidně vodovkama, nebude-li jiného východiska. Poté, co jsem jí opakovaně drhla z obličeje fixy, usoudila jsem, že občasné použití skutečné kosmetiky spadá do kategorie menší zlo.

 

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | 2 komentáře

Hygge cesta do školy

„Hygge = najít něco výjimečného v každém okamžiku, vytvořit si příjemnou atmosféru i ve zdánlivě obyčejných všedních dnech, užívat si chvilky se svými blízkými a radovat se ze života – to se dá považovat za hygge.“
Wiki

o o O o o

„Vy nejezdíte do školy autem? Prosím tě a proč???“

Tuhle nechápavou reakci jsem za poslední rok a půl zažila asi tak stopadesátkrát. Připadám si trochu jako exot (přičemž mně osobně připadají jako exoti všichni, kdo naopak po městě s jednou z nejlépe fungujících MHD v Evropě, za každou cenu autem jezdí).

Takže prosím pěkně, ne. My opravdu až na výjimky nejezdíme do školy vzdálené 8km vzdušnou čarou autem. Má to hned několik důvodů:

  • Použít MHD je výrazně ekologičtější a levnější.
  • Nebaví mě hrát s ostatními rodiči před školou v úzké slepé ulici hry jako je „přetlačovaná“ nebo „zaparkuj podélně a nepřekážej“.
  • Časová úspora není vzhledem k přednostním pruhům pro autobus MHD zas až tak velká.
  • Nerada řídím.
  • Ale především, nechci, aby si děti zvykaly, že jim dělám taxikáře. Až vyrostou a nebudou potřebovat můj doprovod, nebude pro ně cestování představovat žádnou změnu.

Jistě, autem to je možná pohodlnější a za určitých okolností i rychlejší. Samozřejmě, ty dvě až čtyři hodiny denně, které strávím cestováním mezi domovem, školou, školkou, kroužky a občas i kanceláří by se daly využít jinak a je mi jasné, že si budu užívat, až je za dva tři roky nebudu muset absolvovat.

Nicméně do té doby se z toho nehodlám hroutit. Takže na řadu přichází ono magické hygge. Totiž, když už je třeba něco podstupovat, zařiďme se tak, aby se na to dalo těšit a/nebo jsme z toho měli dobrý pocit.

Cestujeme-li jinak než autem, pak děláme hlavně dvě věci:

  • Čteme. Společně s Matyášem si buď rovnou vozíme knížku (a často tak po cestě do školy zvládneme domácí úkoly ze čtení) nebo stačí wiki na telefonu. Za tu dobu už jsme se toho dozvěděli spoutu o zvířatech, dinosaurech, výzkumu Marsu, kosmické rychlosti, kolejových soupravách, telefonování, závodních speciálech a spoustě dalších důležitých věcí. Na zpáteční cestě se pak nořím mezi písmenka sama – díky cestám do/ze školy si tak každý den najdu spolehlivě alespoň chvíli na čtení.
  • Chodíme. Dospělý člověk by prý měl každý den ujít alespoň 10 tisíc kroků. Za minulý týden mám průměr 9 307 kroků na den. To jde. Tam, kde to není vyloženě opruz mezi auty, prostě chodím pěšky. Takže třeba většinou jdu rovnou 1,5km na metro než abych šla 350m na autobus, který by mě tam dovezl. Je to asi o 7 minut delší, ale mám ze sebe dobrý pocit, že se hýbu. A když se přemluvím, tak si to i „zaběhnu“ (uvozovky jsou zcela namístě, ale o tom zase někdy jindy). Abyste mi rozumněli, já rozhodně nejsem žádný sportovní nadšenec. Přílišný pohyb není nic, po čem bych nějak zásadně prahla. Ale na druhou stranu ono se to tady tak nějak samo nabízí. Naše děti jsou na tom s ochotou chodit dle aktuální nálady, únavy i skvrn na slunci různě. Nicméně jim přijde tak nějak přirozené, že po městě se spíš chodí než jezdí v autě.

A víte co? Když nad tím tak dumám, tak nejen že mi to cestování fakt nevadí, ale já se na něj doopravdy těším. Dánové by ze mě měli radost.

Jak to máte Vy? Vozíte děti do školky/školy/na kroužky? A jezdíte po městě autem?

PS: Jsem zvědavá, jak mi s tímhle nastavením zahýbá od září Barunka. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od svého bratra nevydrží v klidu sedět déle než 30 vteřin, není každodenní jízda autobusem tam a zpátky aktivita, která by ji naplňovala kdovíjakým nadšením. Možná to už tak hygge pohodička nebude. Dám vědět.

EDIT 1.2.2019: To je tak, když si kasám triko, že moje děti něco … Včera Barunka po zjištění, že do centra se s ní manžel hodlá vydat MHD namísto autem, ztropila takovou scénu, že z toho vyčerpáním usnula na dřevěné podlaze uprostřed pokoje.

Rubriky: Co přinesl den, Váš názor, Výchova a péče | 6 komentářů

Přečteno

Padá mi to z nebe (rozhovor s Angelikou Pintířovou)

Rozhovor s řádovou sestrou, která rozhodně má o čem vyprávět. Vstup do tajného řádu boromejek za komunistického režimu a s tím spojený dvojí život, práce s problémovou mládeží v pasťáku, péče o Václava Havla během jeho posledních dnů nebo vysílání v rozhlase. Pokora, čistota, víra, moudrost, obrovská chuť přijímat všechny výzvy a žít naplno. To všechno v knize najdete. Občas mi šla hlava kolem ze všech těch náboženských termínů, ale s wiki u ruky (já už knížky snad jinak ani nečtu) se zorientujete docela rychle. A rovnou zapomeňte na veškeré klišoidní představy o upjatých jeptiškách, protože zrovna tahle do nich rozhodně nezapadá. Budete-li chtít víc, najdete ji třeba na facebooku.

Hodnocení: 8/10

Deník muže ve středních letech (Petr Kukal)

Pokud se aspoň trošku orientujete na českém twitteru, určitě jste na tohoto pána už narazili. Dříve mluvčí Ministerstva kultury, nyní Filozofické fakulty UK. Jeho tw účet (ať soukromý nebo pracovní) mám fakt ráda. Často mlátí hřebíčky přímo po hlavičce, vtipně, s pointou a člověk navíc musí dost často aspoň chvilku namáhat mozek, aby pochopil, jak to ten Kukal vlastně myslel. Takže když jsem zjistila, že vydal svůj vlastní deník, který má ke všemu na zadní straně přebalu magické slovíčko „skandální“, zaujalo mě to. Mno, všechny senzacechtivé čtenáře rovnou zklidním – skandální to rozhodně není. Tedy pokud vás nepobuřuje, že obyčejný čtyřicetiletý chlap, který dle všeho upřímně miluje svoji ženu, si občas zaflirtuje nebo urazí za večer lahev vína. (Mně osobně přijde naopak divné, když se někteří chlapi tváří, že „tohle“ oni rozhodně nikdy nedělají.) Je to relativně zábavné a díky deníkové formě to rychle utíká. Nicméně spíš zklamání. Neurazí, nenadchne. Takže radši zůstanu sleděm na twitteru.

Hodnocení: 7/10

Neměnnost leopardích skvrn (Kristopher Jansma)

Několika na sobě nezávislými zdroji velmi doporučovaná kniha. A já moc nevím, co si o ní myslet. Čtení mi nešlo, místy jsem se k tomu musela fakt dokopávat. Těch necelých 300 stran mi trvalo skoro měsíc. Dřina. Přitom ten člověk evidentně psát umí, jen je to takové až moc překombinované, zamotané, podivně poslepované. V knize najdete příběh v příběhu v příběhu v příběhu … taková literární matrojška. V mnoha pasážích vážně bravurně napsaná, že se v duchu ptáte, kam na ty nápady chodí. Ale pak je to zase zdlouhavé nebo protivně absurdní a nikam to nevede. Nakonec to skončí „samo v sobě“ jako had, co se kousne do ocasu. Prostě nevím. Divná knížka. Ale aspoň velmi dobře přeložená, to zas jo.

Hodnocení: 6,5/10

Bez jablka (Miloš Říha, Michelle Losekoot)

Na tuhle dvojku a jejich „střídavé psaní“ už jsem upozorňovala jednou. Jejich další společný počin (mimochodem vycházející ze stejnojmenného blogu) je takový pokus o vyrovnávání mužského a ženského principu, nahlížení témat z obou stran – jeho a její. Čekala jsem trochu víc, možná vyhrocenější konflikt nebo alespoň vzájemnou interakci. Ale oni si evidentně psali na zadané téma každý po své lince, bez ohledu na to, co píše ten druhý. Což je myslím škoda. Milošovy příspěvky mě bavily o něco víc. Ale celkově to bylo takové nemastné, neslané. Možná nakonec nejzábavnější bylo výtvarné zpracování od Barbory Balgové.

Hodnocení: 6,5/10

Transport za věčnost (František Tichý)

Zcela zasloužená cena Magnesia litera 2018 v kategorii kniha pro děti a mládež. Ovšem nenechte se zmást, takhle kniha je totiž stejně tak dobrá i pro dospělé. Tedy alespoň já ji zhltla na jeden zátah. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi odehrávajícími se za druhé světové války především v terezínském ghettu. Osudy Židů, všudypřítomná smrt, strach, přátelství doslova na život a na smrt – to vše očima dítěte. Skvěle, jednoduše, pochopitelně napsané. Není to nijak zásadně brutální, přitom velmi opravdové. Vhodné pro děti tak od deseti let. Rozhodně doporučuju.

Hodnocení: 9/10

Saturnin se vrací (Miroslav Macek)

Předesílám, že Jirotkova Saturnina miluju (knížku, film byl bohužel dost bídný). Přečetla jsem ho celého asi šestkrát a dodnes si v něm listuju, když si chci zvednout náladu. A tak jsem ani neuvažovala, že bych se do „pokračování“ (jakkoli sebevíc označeného za oficiální) pustila. Ale přece jen si ke mě našlo cestu a musím konstatovat, že to není tak úplně pitomé, jak jsem čekala. Je to jen, ehm, zcela zbytečné. Příběh dost vykrádá originální knihu a nepřináší vůbec žádné nové nápady. Autor měl zřejmě strach, aby se původní knize příliš nezpronevěřil, jenže to je právě problém. Tak křečovitě napodobuje předlohu, až je to v podstatě o ničem. Ale je to aspoň psané pěkným jazykem, který sice rozhodně! není! Jirotkův, ale docela hezky se čte – největší plus.

Hodnocení: 6/10

Pod sněhem (Petra Doukupová)

A další knížka, kde jsem se nechala napálit doporučeními. Zaprvé jsem čekala něco trochu jiného – totiž drama. No, drama bylo to fakt dočíst a nezahodit. Nesympatické hrdinky, které se jedna jako druhá chovají (s prominutím) jako krávy a jediné, co je zajímá je nimrat se ve svých ubohých živůtcích a hledat na druhých chyby. Děj žádný, konflikty sice neustálé, nicméně závěrečná katarze nulová. Za mě rozhodně ne. Takhle nějak si představuju zbytečně napsanou knihu.

Hodnocení: 5,5/10

Slepá mapa (Alena Morštajnová)

Tohle bylo úplně jiný kafe. Strhující příběh žen tří generací vyprávěný tou nejmladší z nich odehrávající se na pozadí historických událostí 20. století. Nádherně napsané, košaté, přitom bez zbytečných a zdlouhavých pasáží. Každé slovo má svůj význam. Vyprávění krásně plyne a nemůžete se odtrhnout, všechno je lidsky uvěřitelné. Morštajnová vytváří skvělou atmosféru a vtahuje do děje. Maličko, ale vážně maličko, mě zklamal (nebo spíš zarazil) konec. Rozhodně tuhle dámu zapisuju na seznam svých oblíbených autorů.

Hodnocení: 9/10

Hana (Alena Morštajnová)

A proto jsem hned sáhla po její další knize. A ta byla ještě lepší. Životní příběh ženy, vyprávěný z pohledu její neteře. Odkrývaný postupně, přesně v těch správných okamžicích. O válce, koncentračních táborech, lidech ukrývajících se před jistou smrtí, o lhostejnosti i přátelství, strachu a utrpení. Ale také o naději (která se ovšem vůbec nemusí naplnit). Syrová depka. Jde z toho mráz po zádech. Na několika místech jsem musela přestat číst a jednoduše to rozdýchávat. Tady je konec mimochodem jedním slovem: skvělý. Jako celá knížka.

Hodnocení: 10/10

Počátek (Dan Brown)

Ano, je to už trochu přeceňovaný autor, nicméně mě (zatím) pořád baví. Přečetla jsem většinu jeho knih, takže tahle mě už víceméně nemohla ničím překvapit. Je to klasický „brownovský“ syžet – geniální Robert Langdon (taky nemůžete vyhnat z hlavy podobu Toma Hankse ulíznutého dozadu?), krásná a velmi inteligentní žena po jeho boku, převratný objev, silný protivník a nespočet dějových zvratů, kdy nic není takové, jak se na první pohled zdá. To všechno doplněné o dokonalé popisy skutečných stavebních i uměleckých děl včetně nejrůznějších podrobností. Pokud už jste nějakou tu knížku od Browna přečetli, odhalíte záporáka správně nejpozději v polovině, ale nevadí to (koneckonců nestalo se mi to u něj poprvé), i tak je děj napínavý. Místy ukecané, zejména začátek je výrazně pomalejší a zbytečně natahovaný, ale když se jím prokoušete, rozjede se to a už neodložíte.

Hodnocení: 8/10

Dobrodružství milovníka knih (Charlie Lowett)

Od Lowetta jsem v minulé várce měla První dojmy, které se věnovaly dílu Jane Austenové. Milovník knih je o starých tiscích a Shakespearovi. Tři časové roviny, které se v téměř detektivním příběhu v jeden moment spletou dohromady. Je to lepší než První dojmy, především hlavní hrdina mi byl tentokrát výrazně sympatičtější a obecně je to celé promyšlenější. Závěr je sice taky trochu pouťový, ale víceméně uvěřitelný. Opět je dobré alespoň trochu znát základní linie Shakespearových děl, abyste si čtení víc užili. Zjistila jsem, že mě hrozně baví číst knížky o knížkách, tak kdybyste měli nějaké dobré tipy, sem s nimi, prosím.

Hodnocení: 8,5/10

Lapači prachu (Lucie Faulerová)

A ještě jedna, kde se hlavní hrdinka rýpe ve svých dětských traumatech, z nichž vyplývá její život na prd. Taky takové trochu odnikud nikam. Anna je nepříliš sympatická, totálně apatická a nezajímavá. Takový lapač prachu (jo, chápu, že to je záměr). Navíc, když na přebal napíšou „šokující závěr“, způsobí tím jedině to, že závěr pak nijak šokující není, protože vždycky budete čekat něco víc, ehm, šokujícího. No, nevadí. Ale zase musím uznat, že jazykově je to víc než zajímavé. Autorka vystudovala bohemistiku a s češtinou si rozhodně dokáže poradit neotřelým a čtivým způsobem. Za zmínku stojí i „vypravěč“ vtipně glosující dění přímo v Annině hlavě. Celkově nic, co by se mi nějak výrazně vrylo do paměti.

Hodnocení: 7/10

Moje milá smrti (Veronika Hurdová)

Blog (nebo FB) Krkavčí matky asi znáte. Žena, která dle svých vlastních slov „vždycky chodí proti proudu“ a která po smrti manžela zůstala sama na tři malé děti. Z jejího psaní mám rozporuplné pocity. V mnoha ohledech s ní souhlasím. Hrozně se mi líbí, jak rýpe do věcí, které ostatním přijdou normální, jak se fakt zamýšlí i nad těmi nejrýpavějšími otázkami. Na druhou stranu na mě působí hrozně svatouškovsky a chytrolínsky (možná tím víc, čím vehementnějí se to snaží popírat). Tahle knížka je (jak překvapivé) o smrti. O tom, že není třeba se jí bát (ať už smrti blízkých či své vlastní), že k ní lze přistupovat i jinak než ji vytěsnit a s vědomím vlastní smrtelnosti si víc vychutnávat chvíle života. To všechno je pravda pravdoucí a ta pravda je tu hezky žensky podaná. Odtabuizovávání smrti je podle mě téma v dnešní době dost potřebné. Ale … stejně jsem s tou knihou měla problém a nevěděla proč. Trvalo mi dost dlouho, než jsem sama sobě připustila, že já prostě (coby ten, který zůstává) nedokážu nahlížet na smrt tak „protivně“ pozitivně, jako autorka. Ta to totiž činí tak urputně, až to na mě působí neuvěřitelně a křečovitě (byť ona to tak pozitivně s největší pravděpodobností skutečně cítí). Nečekaná smrt opravdu blízkého člověka mě v životě zatím zasáhla jen jednou, ale byla to taková šlupka, že se z ní sbírám už přes deset let a pořád to prostě nedávám. Nedokážu s tím nebojovat a možná ani úplně nechci. A ještě jedna věc, čekala jsem příval emocí, slzy (které jindy roním u každého druhého povedenějšího románu) a ono nic. Jako vůbec nic. Ani kapka (ale řada lidí u toho prý pláče jako želvy, takže spíš jsem divná já). Nicméně rozhodně stojí za přečtení a především za zamyšlení.

Hodnocení: 8/10

Norské děti (Hana Roguljič)

Možná jste o téhle knížce neslyšeli, ale s největší pravděpodobností se vám vybaví kauza rodiny Michalákových, kde švédské úřady před třemi lety odebraly české matce děti. Hana Roguljič se na tohle téma rozhodla napsat celou knihu. Není to ten samý příběh, není o skutečných lidech. Ale principy, na kterých je založen, jsou reálné – ať už jsou to postupy tamních úřadů nebo naopak (pro nezaujatého pozorovatele možná až ambivalentní) vztah rodič-dítě, kdy byste je někdy nejradši přizabili, což ale v žádném případě neznamená, je nemilujete. Myšlenka švédského zákona je jasná už z jeho názvu – ochrana dítěte. Jak chvályhodné. A je to rozhodně jedna z těch cest dlážděných dobrými úmysly. Četlo se mi to dobře a zároveň špatně. Dobře, protože je to čtivé. Špatně, protože představa, že bych se ocitla v podobné situaci, pro mě byla naprosto děsivá. Musela jsem si knihu dávkovat. A budu se opakovat, ale konec mě zklamal – trochu bondovka, kterou si tedy autorka mohla odpustit. Navíc je to konec-nekonec, který prostě čtenáře nemůže uspokojit. Ale pokud chcete trochu nervydrásajícího mateřského psycha, směle do toho.

Hodnocení: 8/10

Všechno, co si nepamatuju (Jonas Hassen Khemiri)

Zvláštní knížka. Příběh, v němž se velmi nápaditě střídá hned několik vypravěčů. Na začátku jsem se bála, že to autor neukočíruje, ale jo. Ten styl se mi hodně líbil. Je to svižné, má to spád, žádné záseky. Ale příběh je slabší. Hnacím motivem knihy je snaha zjistit, jak zemřel jeden z hlavních hrdinů. A motá se do toho nějak moc věcí – imigranti, úřady, babička s Alzheimerem, divoké párty, konflikt přátelství versus láska. Celkově pak celá kniha působí neuspořádaně, roztříštěně. Chce toho říct hodně a vlastně neříká nic. Přesto se mi to víceméně líbilo. Postavy mi sice nebyly nijak extra sympatické a s jejich myšlenkovými pochody jsem rozhodně nesouzněla, ale byly uvěřitelné. Žádní svatouškové, ale ani extra záporáci, prostě lidi. Jak říkám, zvláštní knížka.

Hodnocení: 7,5/10

Vzpomínky, co neuletí (Hana Androniková)

Tak a je to v háji, protože tímto jsem Andronikovou dočetla (rozuměj, přečetla všechny její knihy). Pro mě „Paní Spisovatelka“. Zcela osobitý styl, nádherné hrátky s jazykem, a přitom všechno tak lehoučké, jednoduché. Svazek povídek, někdy samostatných, někdy prozvázaných (ty propojené, které mimochodem tvoří knížku Srdce na udici, mě obzvláště bavily). Neobyčejně obyčejné, místy hodně bolavé, i při té lehkosti zvláštně hluboké. Těžko se mi hledají slova, protože o tomhle se nedá psát, to prostě musíte číst.

Hodnocení: 9/10

Stín větru (Carlos Ruiz Zafón)

Pokud chcete román, který vás vtáhne svoijí atmosférou, tajemstvím a napínavostí, pak se Stínem větru nemůžete udělat chybu. A zase je to o knížkách a moci, kterou v sobě skrývají. Hlavní hrdina Daniel prostřednictvím knih hledá nejen sám sebe, ale i tajemného autora Juliána Caraxe. Přitom rozplétá podivuhodné osudy řady postav kolem sebe. Chvíli trvá, než se začtete, pár pasáží je zbytečně zdlouhavých, ale zejména druhá polovina knihy je famózní (dočítala jsem v půl páté ráno, protože to prostě nešlo odložit). Máte-li rádi spletité příběhy, jejichž prostřednictvím se dozvíte i něco z historie (tady konkrétně z historie Španělska 20. století), které jsou psané krásným jazykem (super překlad!), pak po téhle knížce rozhodně sáhněte. Jo, a je to první díl z trilogie. Na ty další se časem určitě chystám.

Hodnocení: 9,5/10

Guláš pro Masaryka (Milena Štráfeldová)

Kniha, která mě fakt dostala. České dějiny předminulého století podané prostřednictvím „guláše“ navařeného z jedné rodinné ságy, mnoha historických vsuvek a odboček, spousty faktů, citací dobových materiálů, vtipných glos. Je to chytré, i když přiznávám, že si musíte zvyknout. Mě třeba první vsuvka totálně rozhodila a zaskočila – nechtěla jsem odbíhat od původního příběhu, bylo to napoprvé možná trochu násilné vyrušení. Ale když jsem to přijala jako fakt, už jsem se na tyhle přestávky v ději těšila. Je to hutné, četla jsem dlouho. Mimo jiné proto, že jsem spoustu věcí konzultovala s wiki a jedna drobná zmínka tak spustila lavinu dalšího čtení mimo knížku. Ale pozor, než se do toho pustíte, měli byste mít alespoň hrubý přehled o tom, co se u nás v 19. století dělo – co znamenal rok 1848, jak fungovalo Rakousko-Uhersko, jaké byly hlavní osobnosti tehdejšího kulturního a politického života, co to byla hilsneriáda – jinak si čtení jednoduše neužijete. Já jsem na tom s touhle dobou dost bídně a tak je mi jasné, že jsem spoustu narážek vůbec nepobrala. Určitě se ke knížce chci v budoucnu vrátit. Líbilo moc. Jen konec, kdy už se děj přehoupně do 20. století je trochu ošulený (koneckonců autorka přímo v textu přiznává, že už to chce mít za sebou). Kdyby to pokraqčovalo na dalších 400 stránkách dvacátým stoletím, bylo by to blaho.

Hodnocení: 9,5/10

Kapka Karla Čapka – blogy mám dneska dva. Tím prvním je pro mě naprosté zjevení v podobě blogu/FB/Tw, který by si býval možná v minulosti vedl Karel Čapek. Přiznám se, že netuším, kdo za tímhle projektem stojí (a ani jsem nepátrala, je-li to veřejně známé či „autor“ zůstává v anonymitě), ale dělá naprosto boží věc. Vybírá z Čapkových textů pasáže, které se hodí k aktuálnímu dění. A dělá to naprosto skvěle. Respektive z pohledu „aktuálnosti“ je možná nejlepší sledovat FB stránku, kde se objevují odkazy i na starší články, pokud se znovu stanou aktuálními (je tam toho tudíž výrazně víc). A tedy z toho, jak jsou texty psané před 80 lety stále platné mě mrazí (především s vědomím toho, co všechno následovalo). Už jsem tu kdysi někde psala, že mi Čapek přijde geniální tím, jak viděl až za roh a dokázal to jednoduše a srozumitelně popsat. Teď je mi jasné, že viděl ne za jeden, ale hned za několik rohů. Skvělé, nesmrtelné.

U psice – a skončíme optimisticky. Tenhle blog pro mě není nový. Čtu ho už docela dlouho, ale nějak jsem ho tu nikdy nezmínila, což je škoda. Pokud se chcete smát tak, až bude hrozit, že se počůráte, klikněte. Zápisky matky dvou dětí (ale rozhodně to není jen o dětech), která si v ničem nebere servítky a sebevětší prkotinu dokáže popsat tak, že to vaši bránici rozhodně nenechá v klidu. Doporučuju.

A copak jste přečetli za poslední dobu Vy? Poradí mi někdo knížky o knížkách nebo klidně „jen“ knížky?

Rubriky: Zápisky laskavého čtenáře | 10 komentářů

Chráněno: V září a říjnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Chráněno: Barborka – 6. narozeniny

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Barborka, Co přinesl den

Pour féliciter

Kouzelné Vánoce. Dokonalé. Takové, na které budou mé děti s nostalgií i po letech vzpomínat. Naklizený a vyzdobený byt, x druhů vynikajícího cukroví, skvělá večeře, dárky přesně takové, jaké si kdo a přál, a hlavně rodinná pohoda a klid.

Tak přesně takhle to u nás NEVYPADALO.

Zuřivý předvánoční úklid příliš neřeším nikdy, ale to, že děti nebyly schopné ani po dvou týdnech opakovaných výzev, proseb a výhrůžek uvést svůj pokoj do stavu, kdy by se v něm dalo alespoň vyluxovat, přeci jen beru jako své osobní mateřské selhání.

Na výzdobu mi letos nezbýval čas vůbec. Jedinou větší „dekoraci“ tak představovaly odporně kýčovité rampouchy schopné svým blikáním slabším povahám spolehlivě přivodit epileptický záchvat, které děti dostaly od kamarádů, a tudíž bylo naprosto! nezbytné! je pověsit.

Perníčky – jediné cukroví napečené včas – stihly děti zfutrovat ještě před Štědrým dnem. Z ostatních jsem zvládla jen tři druhy. Po zkušenostech z dřívějších let jsem pekla jen v malém množství. Ukázalo se však, že bylo malé až příliš neb do krabic zízáme už jen na drobky a rodina vznáší pohoršené reklamace.

Přáníčka jsme letos nestihli nejen poslat, ale ani udělat.

Hlavní dárek pro Matyáše, objednávaný 3. prosince prostě nedorazil. Holt, mall o stavu svých skladových zásob někdy kecá. Ostatní dodavatelé na tom nebyli lépe a bohužel to doopravdy přiznali až dvaadvacátého.

V předvečer Štědrého dne ti dva své již několik dnů neustávající sourozenecké půtky povýšili na takový level, že je manžel oba (téměř) v zubech vynesl ven na ulici. V krátkém triku, bosé a s hysterickým záchvatem. Aby vychladli.

Jedniným světlým bodem tak byla vynikající večeře, kterou za mé neodborné pomoci odborně připravil můj muž.

Někdy jako ochranitelka a správkyně rodinného krbu prostě selhávám. Mívám pak tendence se sebemrskačsky rochnit v pocitu, jaká jsem neschopa a chudáček.

Přestože můj drahý tyhle mé stavy zná, zvysoka na ně dlabe. Moc dobře totiž ví, že existujou jen v mojí hlavě. Obejme mě, dá mi pusu, ale pak mě nechá, ať mi (pokaždé znovu) dojde, že dokonalá být vůbec nemusím.

Není nutné vypočítávat a řešit, co všechno jsem nezvládla. Je totiž mnohem víc věcí, které se povedly.

Třeba když jsme s dětmi s vyrobili krásné medové svíčky pro paní učitelky a sněžítka pro spolužáky. Nebo pomalovali vlastní baňky na stromeček. Že jsme zvládi námořní lodičkovou bitvu i s kamarády. Že ty tři letošní druhy cukroví byly naprosto luxusně dobré, stejně jako obří hrnec bramboračky na školní zahradní slavnost. Že jsem zvládla vymyslet a obstarat dárky pro celou rodinu. A dalších bambilion drobností zařízených v či nad rámec každodenního provozu naší domácnosti.

Přála bych si do nadcházejícího roku, abychom se všichni míň nimrali v tom, co je na nás a na světě špatně, a víc koukali na to dobré. A když už nás negativní fňukavá přece jen chytne, ať máme stále nablízku někoho, kdo nás má rád navzdory všem nedostatkům a chybám.

(Ne)dokonale krásný, klidný a šťastný rok 2019!

Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já | 8 komentářů

Shopaholik v rauši

Vloni jsem to s dárkama k Vánocům přehnala. Jakože FAKT přehnala. Manžel si ťukal na čelo.

Že jsem jako vážně magor (říká on). Bohudík většinou jen jednou do roka (říkám já).

Megahromada pod naším vánočním stromem sice napřed způsobila to jiskření v očích potomstva, ale v konečném důsledku ti dva totálně ztratili přehled, co všechno dostali a rychlost, s jakou rvali balicí papír i z darů, které patřily někomu jinému, svědčila o tom, že o to, co je uvnitř, vlastně ani tak nejde.

Jenže já fakt hrozně ráda utrácím peníze (podotýkám, že si je předtím taky sama vydělám). A za dárky obzvlášť.

Tohle by se určitě líbilo. A ještě tohle by udělalo radost. A není toho málo? Co když všichni nedostanou to, co by chtěli? Tak ještě něco přikoupíme. Aspoň maličkost. A už to lítá. Cink, cink. Někdy ten internet fakt nesnáším.

I letos mě to zase bere. Nicméně jsem dospěla k závěru, že vlastně nic nepotřebujeme (tedy krom kuchyňské linky a plotu, ale to jsou jen detaily a pod stromeček se blbě balí). Ale co já teď jako s tou svojí mánií?

Hluboce jsem se zamyslela. A výsledkem je pár tipů, jak provětrat konto a přitom mít 100% jistotu, že to moje utrácení udělá někomu radost. Třeba se Vám něco z toho bude líbit.

Skutečné dárky nadace Člověk v tísni
Nocleženky od Armády spásy
Každoroční Luftování skříní (pozor už tento! víkend)
Klub přátel Paměti národa
Dárky z e-shopu Lékařů bez hranic

Tak co, vyberete si?

Tuhle fotku od Tomáše Třeštíka jsem našla včera na Twitteru. Plakát je naprosto boží. Tak moc, že si jeho zmenšenou variantu hodlám vyvěsit na nástěnku nad psacím stolem, aby tu na mě zakývala pomyslným varovným prstem pokaždé, když se budu chystat kliknout na tlačítko „Objednat“.

PS: Mimochodem, v neděli Alinčin blok oslavil šesté narozeniny. A i když to tak může občas vypadat, skončit se rozhodně nechystám. Mockrát děkuju, že jste tu se mnou.

Rubriky: O blogu, Poznámky na okraji | 2 komentáře

Jak na dětské zuby?

Byli jsme na preventivní zubní prohlídce. Pro mě stále lehce strestující zážitek, protože mám (a pravděpodobně nadosmrti mít budu) v živé paměti hromadné školní návštěvy u zubaře a především pak zákroky v mé puse připomínající středověké mučení, jež byly jejich téměř nedílnou součástí.

Když jsem byla dítě, čištění zubů se nijak zásadně nehrotilo. Alespoň ne u nás doma. Podle toho moje zuby dnes vypadají. Až do dospělosti jsem se zubaře ukrutně bála. Až někdy kolem pětadvaceti jsem usoudila, že k tehdejší paní doktorce, kam chodil (a dodnes chodí) zbytek mé rodiny, u nikdy více.

A hle, oni opravdu existují zubaři, kteří vám zuby spraví, aniž by vám přivodili doživotní trauma. Takže když do mě teď zrovna paní doktorka hučí, že bych si měla nechat vyndat špatně rostlé osmičky, panikařím jen trochu a sbírám odvahu se na extrakci opravdu objednat.

Ale i když má paní doktorka zlaté ruce, rozhodně bych ráda, aby mé děti její péče potřebovaly co nejméně. Proto jsem ji trochu vyzpovídala. A Vy si teď můžete přečíst výsledek.

Mohla byste, prosím, jednoduše vysvětlit, jak vzniká zubní kámen a kazy?
Zubní kaz vzniká tak, že na zubu delší dobu zůstává plak. Ten způsobuje demineralizaci skloviny (vypadávání minerálů). Zubní kámen také vzniká z plaku, který nedokonale očišťujeme a nachytají se do něj minerály ze slin a plak následně ztvrdne na zubní kámen. Ten již kartáčkem nejde odstranit a musí se odstranit v ordinaci.

Jak často dětem (ale vlastně i sobě) zuby čistit? Je to opravdu třeba po každém jídle, jak tvrdí reklamní hesla?
Je dobré si navyknout na čištění ráno a večer. Ráno zejména z hygienických důvodů, abychom měli svěží dech. Večer čištění vzít velmi pečlivě, včetně čištění mezizubních prostor. Čistě teoreticky by mělo stačit čištění jednou za 48 hodin (aktivní a zralý plak je schopen kazit zuby po 48 hodinách), ale pak musí následovat velmi pečlivé čištění všech plošek zubů. A ruku na srdce: doopravdy vyčistíme úplně vše? Proto radši 2x denně. Po každém jídle zuby čistit opravdu nemusíte.

Má význam, když si malé dítě „čistí zuby“ aspoň trochu samo? Naše Barborka zatím kartáček v podstatě pořád jen tak okousává.
Dítě ať si klidně zkouší zuby čistit samo. Je dobré, mu nastavit návyky, že 2x denně si zoubky „vyčistí“. Ale večer pak nastupují rodiče a po jeho čištění mu zoubky pečlivě dočistí oni. A to včetně mezizubních prostor (nit, mezizubní kartáček).

Kdy začít u dětí s čištěním mezizubních prostor?
Čištění mezizubních prostor u dítěte začíná v době, kdy má uzavřené mezizubní prostory. Zkrátka v momentě, kdy mezi zuby nemá mezírky. Některé děti mají mezírky v dočasném chrupu až do výměny za stálé, jiné děti mají uzavřené prostory velmi brzy. Je to tedy velmi individuální.

Co si myslíte o elektrických zubních kartáčcích? Zdá se, že je to mezi maminkami momentálně hit a pro děti je to atraktivnější než čištění obyčejným kartáčkem.
Děti si klidně mohou čistit sonickým kartáčkem, je to pro ně motivující a víc je to baví. Rodičům však doporučuji dočišťování klasickým kartáčkem, ve kterém mají lepší cit.

Zmiňovala jste, že po večerním čištění zubů můžeme klidně jíst a pít (dokonce i sladké). To je poměrně nečekané tvrzení od zubního lékaře. Můžete to prosím blíže vysvětlit?
Důležité je si uvědomit, že kaz vzniká tak, že na zubu je delší dobu plak. Pokud zub bude čistý a nebude na něm plak, nemá jak se zkazit. Pokud však čistíte špatně a na to si dáte sladké, kaz budete mít zcela jistě.

Je pravda, že malému dítěti se do pusy kazutvorné bakterie dostanou přenosem od dospělého (například, když matka a dítě jedí stejnou lžičkou)? A že jakmile je jednou v puse máme, už se jich nikdy nezbavíme?
Ano, takto se přenáší bakterie. Ale pokud má maminka i dítě dobré hygienické návyky – zuby mají bez kazů a dobře odstraňují plak, tak bych se toho nebála. Dítě ve sterilitě stejně neudržíte. Pokud však má maminka zkažený chrup, nedoporučuji olizovat lžičku ani dudlík.

Kazy na mléčných zubech – některé teorie říkají, že pokud nebolí, není třeba trápit dítě jejich vrtáním, protože zoubky stejně vypadají. Jiné, že by se naopak měly odstranit co nejrychleji, protože množící se bakterie mohou ohrozit budoucí stálé zuby. Kde je pravda?
Mléčné zuby se opravovat musí. Tyto zuby jsou velmi důležité. Uvědomte si, že některé mléčné zuby v ústech zůstávají až do 12ti let. Drží prostor v pusince na stálé zuby. Pokud dítě předčasně o tyto zuby přijde, může se stát, že stálé zuby se posunou do jiného místa a bude problém s prořezáváním těchto zubů. Také od infikovaného a zkaženého zubu může přejít zánět na zub stálý a může zbůsobit deformity nebo změny barvy stálého zubu.

Jak zvládnout bolestivé ošetření s dítětem, které má strach? Vzpomínám na hrůzostrašné historky kamarádky, jejíž šestiletou dceru nedokázali udržet čtyři dospělí.
Pokud není možné dítě ošetřit, doporučuji ošetření v analgosedaci či celkové anestezii. Dítě nebude mít nepříjemné zážitky ze zubního ošetření a vše se většinou dá opravit najednou.

Moje maminka přišla s teorií, že „zuby lze vyčistit jablkem“. Netřeba tedy používat kartáček a pastu, stačí si před spaním schroupat jablíčko. Co je na tom pravdy? Fungují nějaké „babské“ rady? A vyčistí nám zuby žvýkačka?
Jablko zuby, tím že je tvrdé, lehce mechanicky očiští, ale nevyčistí vše. Oblast mezi zuby a u dásně zůstane neočištěná. Takže jablko určitě nestačí. Žvýkačka způsobí zvýšení produkce slin, které naředí kyselé prostředí v ústech, ale mechanicky plak neočistí. Takže žvýkačka je lepší, než coca cola, ale kartáček nenahradí.

Jsou některá jídla z hlediska zubů zcela nevhodná?
Jsou to velmi sladké potraviny a nápoje (pozor i na výrobky určené dětem – Jupík, Kubík, atd.) a dále velmi kyselé potraviny a nápoje, energetické drinky.

Děkuju.

Na mé otázky odpovídala MUDr. Jana Dolečková ze zubní ordinace DENT11

Rubriky: Výchova a péče | 5 komentářů

Chráněno: Matyáš – 8. narozeniny

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Matyášek

Lidé (a hlodavci): Jana Hanzlíčková Špačková a Béda

(1995) Už když jsem ji před 23 lety poznala, bylo mi hned jasný, že je to puntíčkář a šprt. Všechny zkoušky dělala v předtermínu a napoprvé a vůbec nechápala, jaktože já na makroekonomii nebo monetární politiku potřebuju tři pokusy. Přepečlivé poznámky psala drobným písmem, které vypadalo spíš jako těsnopis, a na přednáškách i cvičeních měla 100% účast (to se mi dařilo aspoň trochu korigovat tím, že jsem ji namísto sledování výkladu nutila hrát pod lavicí lodě). Její diplomku dávali celému ročníku za vzor. Prožívala dokonalý vztah s romantickým sympaťákem. Vždycky usměvavá a dobře naladěná. Všechno potřebovala dělat nejlíp, nejsprávnějc a s předstihem. Občas mi tím strašně lezla na nervy.

(2018) Co myslíte dneska? Hádáte správně – vůbec se nezměnila. Pořád je usměvavá a neuvěřitelně milá. Pořád má dokonalý vztah s tím samým romantickým sympaťákem, obohacený o dva vzorně vychované kluky. Z jejich krásného domu i udržované zahrady dostávám při každé návštěvě deprese. Moc dobře vaří (eko bio samozřejmě, nečekali jste nic jiného, že ne?) a taky nádherně maluje. A aby náhodou nebyla dokonalá málo, rozhodla se vykašlat na skvěle našlápnutou kariéru v nadnárodní společnosti a namísto toho věnovat všechen svůj um, volný čas a energii tvorbě her a aktivit pro děti prostě proto, že jí to dává větší smysl.

Jana je pořád puntíčkář a šprt a já díky ženám jejího ražení trpím občasnými záchvaty méněcennosti. Ale když se nad tím zamyslím, tak jsem moc ráda, že ji znám. A Vy ji (a její projekt) teď můžete tak trochu poznat taky.

Ahoj Jani, představila bys prosím krátce sebe a svoji rodinu?
Jsem máma dvou prima chlapíků ve věku 9 a 6 let, která se rozhodla nevrátit na teplé a dobře placené místo, ale jít za svým snem a zkusit udělat tenhle svět trošku lepším. Věřím totiž, že dětství je pro budoucí život klíčové období a že pokud dětem to jejich dětství i s pomocí her a různých aktivit uděláme co nejhezčí, vyrostou z nich lepší lidé.
Moji kluci jsou každý úplně jiný – jeden s povahou psa, druhý kočky, takže podle toho to u nás občas vypadá, ale máme to alespoň pestřejší :).
Můj muž. je pro mě úžasnou podporou. Jednak morální, když mě přepadne splín a chci se vším praštit, tak materiální, protože to s tím mým podnikáním (zatím) není zdaleka tak růžové, jak jsem si malovala. V neposlední řadě se stará o všechny IT náležitosti projektu.

A Béda? To už je taky rodina? Povíš nám něco i o něm?
Béda už s námi je skoro tři roky. Je to myšák, který se vydal zachránit kamarádku Stáňu, protože ji zlý cirkusák unesl a vzal s sebou na štaci do světa. Béda ji sleduje a díky tomu navštíví 40 různých zemí, v nichž zažije různá dobrodružství, dozvídá se spousty zajímavostí a plní různé úkoly, související s příběhem nebo navštívenou zemí. Je to celkem veselý a optimistický myšák a hned tak ničeho se nezalekne. Bereme ho i na různé akce  v podobě dětských dnů a drakiád, kde ho představujeme a kluci s ním hezky pomáhají, takže je součástí rodiny naplno.

To je příběh nedávno spuštěné Bédovy celoroční hry. Za ním se ale konkrétně skrývá co?
V každé zemi Béda zažívá nějaká dobrodružství a děti, jako jeho spolucestovatelé mu pomáhají úkoly plnit – například ve Španělsku luští šifru, v Egyptě vyrábí vodní hodiny, v Mexiku hrají aztécké Člověče nezlob se, v Keni si mají rozmyslet, co by si s sebou sbalili na trek na Kilimandžáro, v Jihoafrické republice „třídí diamanty“, v Panamě staví ze špejlí most Amerik, apod.
Všechny tyto úkoly se odehrávají doma (výjimečně venku) a co jde poslat elektronicky, dostanou děti k dispozici (např. návody, legendy k šifrám, herní plánky, …). Kreativní materiál je potřeba dodat vlastní – např. nůžky, špejle, izolepu, pastelky. Každý týden dětem Bédův příběh zajistí zábavu na dobu okolo 1,5 – 2 hodin a zároveň zprostředkuje zajímavosti o navštívené zemi, které si díky úkolům snáz zapamatují. A také si procvičí hlavu a ruce :).

 Jak to probíhá?
Tahle hra, jako jediná, využívá částečně počítač pro zprostředkování příběhu a zadání. Po přihlášení sebe a dítka můžete hned začít hrát, protože první dvě etapy jsou na vyzkoušení zdarma. Dítě si přečte příběh a úkoly z něj vyplývající (nebo si ho poslechne, protože vše je i namluvené). Postupně, jak čas a nálada dovolí, plní aktivity, tvoří nebo hraje nějakou hru. Vždy jedna aktivita je kreativní na rozvíjení jemné motoriky a tvořivosti, jedna je pohybová na rozvoj hrubé motoriky a aby se děti alespoň trochu pohybovaly. Poslední úkol je společný, kde se rozvíjí komunikace a interakce v rodině. Některé úkoly si dítě může nafotit nebo zaznamenat do svého cestovního deníku. Když má dítko hotové alespoň 2 aktivity ze 3 – 4, rodič potvrdí splnění etapy a malému cestovateli do jeho cestovního pasu přibude razítko země, kterou navštíví příště.

Na jak dlouhý časový úsek je zamýšlená jedna etapa? Týden? Nebo jak komu vyhovuje?
Etapa je na týden a zabere cca 1,5 – 2 hodiny, podle konkrétní etapy i nadšení dítěte při tvorbě a hraní. Každý týden přibude nová etapa, ale když nestíháte, nevadí, když ji uděláte později nebo když je času více, tak třeba pak dvě najednou.

Hru jsi spustila na začátku září. Mohou se zájemci připojit ještě teď (respektive kdykoli později)?
Určitě se mohou připojit kdykoli, v tom není problém.

Krom téhle hry, je ale Bédovo portfolio rozmanitější. Co nabízí?
Celoroční hra, která se teď rozjíždí, je určitě hlavní. Protože je ale hodně složitá, zejména co se naprogramování a všech příprav týká, v mezičase postupně vznikaly i menší hry. Moje nejoblíbenější jsou týdenní etapové hry, které jsem začala vytvářet na naše dovolené na horách a mají u dětí neskutečný úspěch – zvláště poslední Velká agentská hra. Když máte hodinku nebo dvě, je prima klasický treasure hunt v podobě Faraonova pokladu nebo Agentská únikovka. Jako takové akční bojovky jsou připravené netradiční gamebooky nebo teď nově noční bojovka Případ ztracených muffinů. A pokud děti nemůžete dostat ven, protože procházky jsou nudné, mám připravenou Bojovku chytrého rodiče nebo Po stopách pražských pověstí a strašidel. A abych nezapomněla – minimálně jednou ročně se určitě hodí připravené narozeninové oslavy – hry, pozvánky, diplomy, výzdoba i set do fotokoutku vždy přizpůsobeno podle různých témat.

Pokud si některou z tvých her objednám, co přesně dostanu? Nějaký pdf soubor s podklady? A kolik práce budu muset udělat sama? Potřebuju nějaké další rekvizity a pomůcky?
Dostaneš e-mailem návod, jak hru hrát a několik pdf souborů, ze kterých si vytiskneš, co je třeba. Na stránkách rovnou vidíš, co dalšího je třeba připravit. Většinou to bývají věci, které jsou běžně doma, jako nůžky, izolepa, papír, psací potřeby, atd. Když to je něco speciálního, vždy to zmiňuji před objednáním hry – třeba pro vycházku Po stopách pražských pověstí a strašidel je to chodníková křída, u noční bojovky svíčky, zavařovačky a muffiny, u agentské hry fólie a červená lihovka.
Míra práce rodiče záleží na hře. U pražské bojovky nebo Bojovky chytrého rodiče stačí vytisknout zaslané podklady a vyrazit, u gamebook bojovek je třeba rozstříhat kartičky stanovišť a rozvěsit, u narozeninových oslav si rodiče můžou (ale nemusí) trochu vyhrát s předpřipravenou výzdobou třeba dekoračních vlaječek, cedulek na skleničky nebo proprietami do fotokoutku.

Musím si hry vždy zorganizovat sama nebo si lze objednat i kompletní zajištění a zákazník jen přijde k hotovému?
Měla jsem poptávky i na zorganizování třeba narozeninové oslavy, ale to nedělám. Na to je spousta jiných firem, které mají šašky, kouzelníky i placené animátory. Pak se dostáváte cenově úplně někam jinam, než když oslavu s pomocí mých podkladů uspořádáte pro dítě sami. Nehledě na to, že děti mnohem víc ocení a máma stoupne v ceně, když se sama zapojí, než když někoho najme.
U gamebook bojovek bych se spolupráci s pražskými školami/školkami či dětskými organizacemi nebránila, ale nepodařilo se mi k nim dostat.

Kdy tě myšlenka celého projektu napadla poprvé?
Když jsem se měla vrátit do práce a přemýšlela, jak to zařídit, abych mohla po vyzvednutí dětí ze školy a školky v klidu uvařit večeři a pořešit domácnost a zároveň je nemusela šoupnout před pohádky nebo jim vrazit do ruky tablet. Taky jsem si vzpomínala na svá táborová léta, kdy při celotáborové hře se děti ponořily do světa fantazie, hrály hry a něco zajímavého se u toho i dozvěděly. Tak jsem si řekla, že by něco na způsob hry s příběhem bylo hezké mít i po dobu školního roku a začala tu myšlenku rozvíjet.

Ukázka toho, co můžete čekat

Co si od Bédy slibuješ?
Že si děti budou hrát víc aktivně a méně šťourat ty svoje elektronické krabičky. Že zjistí, že hrát si s kamarády je lepší, než koukat do mobilu a že hry, které se naučí, budou hrát třeba o přestávce nebo po škole, místo aby sledovaly nové video nějakého youtubera. Prostě že naplním svůj slogan „Vraťme děti do hry.“ A to i v tom smyslu, že zmírním jejich zakrňování v oblasti motorických a sociálních dovedností – zkrátka, že na nich digitální demence nezanechá takovou stopu.

Na tvé syny to funguje? Nechávají mobily a tablety na pokoji?
Taky si někdy rádi zahrají na telefonu, ale celkem se nám to daří držet na rozumné úrovni (okolo 1 hodiny týdně). Pokud bychom jim to striktně zakazovali, o to víc by po tom toužili. A zvláště u staršího nechci, aby byl mimo obraz toho, čím se zabývají spolužáci. Má k dispozici počítač a na to, co se probírá o přestávkách ve škole, se může podívat třeba na youtube. Jinak ho používá spíš na vyhledávání různých zajímavostí. Ale zatím oba vždy dávají přednost „normální“ hře před elektronikou.

Testuješ všechno napřed na svých dětech?
Mít hry vyzkoušené je určitě základ. Většinou testuji na dětech v naší partě. Je nás osm rodin, takže to je 15 dětí různého věku a naturelu na testování J. Často pak dolaďuju a upravuju – např. nejasné instrukce, příliš lehké nebo těžké úkoly, zavádějící obrázky, apod. Například u Agentské únikovky si stěžovaly, že se nedozvěděly, jak to dopadlo s jedním z agentů. Tak jsem vysvětlující notičku dopsala do závěrečného certifikátu a už byly spokojené.

Máš už nějaké rodičovské ohlasy, jak se tvé hry líbí?
Ohlasy mám pozitivní a hry se dětem i rodičům líbí. Dostávám občas moc krásné e-maily, jak jsou moje hry a stránky přesně to, co hledali a jak mi fandí v další práci. To mě vždycky potěší a  ukáže, že moje práce má smysl. Hezky to shrnula maminka Vendula D.: „Hry byly originální a příprava se obešla bez vymýšlení a práce pro dospělého.” A také mě nabíjí, když vidím, jak si děti hrají a jak je to baví. Ať už „naše“ děti v partě nebo třeba ty na příměstském táboře, který jsem v létě vedla.

Myšák Béda má svůj vlastní příměstský tábor?
Ne, to byla náhoda. Na příměstský tábor u nás ve škole dlouho nemohli sehnat lektora, a tak jsem se přihlásila a jsem za to ráda. Často sem slýchávala, že dnešní děti jsou jiné a že nemůžu srovnávat s dobou, kdy jsem dělala vedoucí na táborech. Že už je klasické hry nebaví a hromada dalších výmluv. Vzhledem k tomu, že jsem nastoupila do rozjetého vlaku, už nebyl čas na Myšákovy týdenní hry. Pár „svých“ her jsem tam propašovala, některé nové jsem na nich vyzkoušela a zbytek čerpala ze svého herního notýsku, který jsem si začala v 15 letech před první táborem vypisovat.
A víš co? Je těžší děti od mobilů dostat a překonat tu jejich prvotní lenost, ale když zjistí, že hrát hry s ostatními je fajn, hrají si a blbnou a mobily nechávají stranou. Dokonce přesvědčovaly rodiče, aby si pro ně chodili co nejpozději.

Co je na tom všem nejtěžší?
Nízkonákladové zviditelnění. Zatím s tím hodně bojuju a úplně se mi nedaří. Hry se snažím mít za minimální ceny, aby byly dostupné pro každého, a tak bych potřebovala daleko větší uživatelskou základnu.

Šla bys do toho znovu?
Nevím. Někdy je to opravdu náročné, být celé dny v „sociální izolaci“ a nepřekročit hranice naší vsi. Pracuju dopoledne a po nocích, abych odpoledne mohla být s dětmi. V tom mi to za to zas stojí. A pak taky za ty milé e-maily nebo rozzářené dětské obličeje, když přijdu s další hrou. Takže asi ano, šla bych do toho znovu. Ale je dobře, že jsem na začátku nevěděla, jak to bude všechno těžké.

Původní profesí jsi markeťák. Hodí se ti teď zkušenosti?
Že jsem dělala marketing, je určitě fajn kvůli obecnému nadhledu a znalosti postupů a zákonitostí. Na druhou stranu jsem odešla na mateřskou před komerčním využíváním sociálních sítí. To mi teď dost chybí a pracně doháním, co jsem zameškala. Dělala jsem v korporátu, takže část mojí práce byla i analytická. Teď moc dat a výzkumů k dispozici nemám a musím více spoléhat na intuici. V bývalé práci jsem také měla k dispozici pomoc různých agentur – mediální, produkční, aj. Práci jsem více zadávala. Teď si ji musím nejen zadat, ale i sama udělat :).

Co bys Bédovi (a jeho týmu) popřála do budoucna?
Abychom spolu co největšímu počtu rodičů pomáhali „Vrátit děti do hry“, protože věřím, že platí rovnice „lepší dětství = lepší lidé = lepší svět“ což je motto i hnací motor celého mého projektu.

Budeme držet palce ;).

Kontakty na Janu a Bédu:
https://www.mysakbeda.cz/
mysak(zavináč)mysakbeda.cz
Bédův FB

Rubriky: Jak je zabavit, Lidé, Výchova a péče | Napsat komentář

Odemčeno, zaheslováno …

… a lehce předěláno. Snad už tedy naposledy. Ať se Vám hezky čte ;).

Alinka

PS: Informace o hesle tu.

 

Rubriky: Co přinesl den | Napsat komentář

Semafor

„Copak ty nikdy nejdeš na červenou nebo co?“ vyhrknul manžel a nevěřícně na mě zíral. Stalo se tak poté, co Matyáš přišel s tím, že nechce chodit s tátou do školy, protože někdy přecházejí na červenou, a já ho (manžela) seřvala, že „To snad, krucinál, nemyslí vážně?!?!“

„A když potřebujem stihnout autobus? A vůbec nic nejede?“

„Ne, prostě ne! Neuč ho to! Na červenou se nechodí!“ byla jsem zase jednou za matku hysterku.

Načež jsem se dozvěděla, že si můj drahý za téměř sedmnáct let společného života nevšiml, že ne, opravdu nechodím na červenou. Dobře, abych byla upřímná, možná jsem to párkrát v životě porušila, ale od té doby, co jsem poprvé usedla za volat a zjistila, že polovina pražských chodců jsou obyčejní sebevrazi, to jednoduše nedělám.

Vím, že mě zelená stoprocentně neochrání a nikdy na to nelze spoléhat. Dokonce paradoxně vím hned o dvou případech mně známých lidí, kteří šli na zelenou a srazilo je auto, zatímco takový případ, kdy sejmulo kamaráda přebíhajícího na červenou, znám jen jeden (navíc on to na rozdíl od těch dvou předchozích přežil).

A vlastně i mě samotnou jednou téměř srazil nějaký blbeček, když jsem přecházela na zelenou (že to byl blbeček soudím především podle toho, že na mě ještě sprostě řval, co na tom přechodu dělám).

Ale stejně. Zkrátka na červenou se nechodí a basta. Ani když nic nejede. Ani když přecházejí ostatní. A už vůbec ne, když si myslím, že to přece určitě stihnu. Nikdy!

Uvědomuju si, že řada lidí to má jinak. Dokonce do té míry, že když přecházím u nás přes hlavní a nic nejede, cítím se trapně, že si mačkám čudlík semaforu, aby mi naskočila zelená. Tím samozřejmě zdržuju potenciálně přijíždějící auta, která by bývala v pohodě projela bez zastavování, kdybych přeběhla na červenou. Ale já prostě nemůžu jinak.

Učím to tak i své děti. Chápou to oba dva, myslím, velice dobře. A pak tohle.

Jak to máte Vy? Přejdete občas na červenou? I s dětmi? A jak reagujete, když to Vaše potomky někdo učí jinak?

Rubriky: Co přinesl den, Váš názor, Výchova a péče | 5 komentářů

Nespokojená

Po třičtvrtě roce zamčeného blogu, už to ZASE řeším. Protože …

  • … jste mi už několikrát napsaly/i, jaká je škoda, že některé články jsou pro veřejnost zamčené. A i mě samotnou pak mrzí, že si mé chytrolínské výplody nemůže přečíst víc lidí. Nehledě na to, že kdybych někdy skutečně dospěla do stadia, že budu chtít někomu ukazovat „jak“ píšu, bylo by to s veřejným blogem výrazně snazší. Navíc si mě tak může najít sám (i když to už jsem jednou nohou v říši pohádek).
  • … protože pokud někdo nemá na WP vlastní blog, ale zaregistruje se jen proto, aby mohl číst, nedozvím se o něm zhola nic. A když požádá o přístup, nemám žádnou možnost ho kontaktovat předtím, než mu přístup udělím. Takže pak buď musím dát klíče někomu, o kom netuším, co je zač, nebo ho nechám trčet před vchodem a může bušit, jak chce. Tím ale přicházím o možnost seznámit se s prima lidmi, což sice není hlavní důvod proč blog píšu, ale rozhodně není ani zanedbatelný.
  • … základní (=neplacená) verze WP prostě neumožňuje spravovat zamčený web tak, jak jsem si představovala.

Takže už opět uvažuju, že to překlopím zpátky do verze, kdy některé články budou veřejné a k těm osobnějším bude potřeba heslo. Vadilo by Vám to? Bylo by to pochopitelně stejné heslo jako předtím, takže ti, co ho už jednou dostali by ho nepotřebovali znovu získávat.

Mám černé svědomí, že jsem řadu z Vás donutila k registraci a teď to zase měním. Nebo není tu někdo, kdo by měl se zamčeným WP větší/lepší zkušenost a třeba by mi poradil nějaký fígl aspoň na ten kontakt na nováčky? Sedmi?

Děkuju moc za jakékoli připomínky.

PS: Moc a moc a MOC se omlouvám těm z Vás, kteří reagovali na mou výzvu, aby mi napsali něco o sobě do emailu a já neodpověděla. Vím, že Vás pár takových je a sypu si pople na hlavu, že nejsem schopná se k odpovědím dokopat. Promiňte, není to záměr. Moc si Vašich emailů i Vaší otevřenosti vážím a slibuju, že se pokusím je na žebříčku priorit posunout o trochu výš.

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře