Můj Petr Pan

Ukazuje mi na internetu zvířátka a rozplývá se nad tím, jak jsou roztomilá.

Vytrvale staví stavby z dupla a tunely v pískovišti.

I nadále bojkotuje komunikaci s cizími lidmi delší než jedno slovo.

Mezi všemožnými motivy si vybral hrnek s krtečkem.

Před spaním se ke mně dlouho dlouho tulí a vypráví pohádky plyšákům, aby pak v jejich záplavě usnul.

Dneska ho zničehonic přemohl zoufalý záchvat pláče a po nějaké době jsem vyrozuměla, že nechce být velký.

A já po očku sleduju skoro čtrnáctiletého syna našich kamarádů, se kterým mlátí puberta a posmutněle přemýšlím: „Jak dlouho ještě?“

Rubriky: Matyášek | 2 komentáře

Chráněno: V listopadu a prosinci …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kulturní vpisky

Nesouvislé zápisky z izolace

Koronakrize mě děsí a naprosto fascinuje zároveň. Jsem opravdu upřímně zvědavá, jak tohle celé dopadne.

Od stadia lehké nechápavosti (co všichni pruděj kvůli „chřipečce“?), přes totální ignoranci (ty lidi snad uplně zmagořili bo co), lehké znepokojení (ehm, neměli bychom přeci jen koupit nějaký zásoby a roušky???) a totální hysterii (umřeme, všichni tady umřeme!!!) jsme dospěli k melancholicky otupělé rezignovanosti ve stylu mého tatínka (Covid-19, zmagoření z karantény nebo rituální sebevražda, na něco člověk umřít musí).

Dlouhodobá domácí internace celé rodiny je výzva rovnající se svou brutálností exprimentům Zimbardova týmu vědátorů. Pokud se dožijeme konce nouzových opatření bez toho, aniž by někoho z nás odvezli do blázince nebo do kriminálu, budu to považovat za úspěch. Nic víc od téhle prazvláštní etapy našich životů nečekám.

Emoce, pot a slzy stříkají několikrát denně – když se jakože věnujeme učení, pokoušíme se jakože pracovat, zatímco děti se ukrutně nudí, nutíme potomstvo používat roušku a zakazujeme olizovat kdejaký fujtajbl, požadujeme, aby snědli oběd (taky u vás už došlo na těstoviny s kečupem?), vymýšlíme zábavu nebo na ni naopak zcela rezignujeme, odebíráme telefony, vyžadujeme úklid, a tak dále. Na druhou stranu všechno je relativní. Když se nad tím zamyslím, poměr množství excesů ku množství času strávenému pohromadě je kupodivu výrazně nižší než za normálních okolností.

Oba dva s manželem pracujeme z domova. Já se momentálně nacházím v období dvou nejhorších měsíců v roce, kdy se 60% úvazek jeví jako pěkná pitomost. Manžel pracující v telekomunikacích neví, kde mu hlava stojí, protože celý národ streamuje jako o život a nejen zdravotnictví, ale i sítě našich operátorů mají jen omezenou kapacitu. Do toho jeden z nás supluje učitele, druhý školní jídelnu. Děti mezi tím tak nějak samospádem koexistují. Aktuálně nejčastější rodičovská hláška v našem domě je: „vydrž“ případně „počkej chvilku“, přičemž definice pojmu „chvilka“ je dalším důkazem relativity dnešního světa.

Budete se divit, ale jako správná kancelářská krysa 21. století mám ráda korporátní openspace. Ta nikdy neutichající hladina šumu a hovoru mě uklidňuje a po více než 15ti letém tréninku se dokážu bez problémů soustředit na práci. Zato zoufalá neutěšenost naší domácí pracovny, kdy manžel telefonuje, Barunka vede videokonferenci s deseti upištěnými spolužáky (které se paní učitelka marně pokouší nějak kočírovat) a Matyáš mi z neznámého důvodu sedí pod stolem a v pravidelných intervalech vykřikuje „Oink! Oink!“, mě možná dokáže vyburcovat k myšlenkám na promarněnou šanci jménem babybox, nikoli však k práci. Za poslední dva týdny jsem nasekala tolik chyb, že pokud naši firmu nepřivede na buben očekávaná ekonomická krize, mé finanční machinace ve stylu sto tisíc eur plus nebo mínus, by to dokázaly zcela spolehlivě (tímto děkuji té nejtrpělivější a nejschovívavější šéfové na světě, že to všechno nejen opravuje, ale ještě přivírá obě oči a dělá, že taková situace je pořád v cajku).

I manžel touží po openspacu, kde (cituji) „dvacet chlapů spostě nadává a řeší ženský“. Chápu to tak, že ho intelektuální level našich domácích fantasmagorických debat (vybírám čistě namátkou: vyjmenovaná slova po Š, části rostlin a hmyzu, které se vejdou do nosu průměrně velkého sedmiteltého dítěte, možnosti zničení koronaviru nadměrným prděním a životnost telefonu při konfrontaci s kladivem) jednoduše neuspokojuje. Omezenec. Zhruba jednou týdně se tam tedy vydá, aby v celém patře obří kancelářské budovy seděl sám. Já si takový luxus dovolit nemůžu, protože u nás je natvrdo zavřeno.

Fascinuje mě, jak dokonale a dlouho se ti dva někdy dokážou nudit. Zatímco já bych už dávno vyletěla z kůže, oni dokáží ležet na zemi uprostřed chodby a opakovat: „já se nudím“ do zblbnutí (přihlížejícího rodiče). Nakonec si ale zábavu najdou. Oba dva výrazně víc čtou. Pochopili, že to není trest, ale že poklidné studování knížky nebo časopisu vlastně může být přijatelná zábava. A to i ve dvou. Vymýšlejí si vzájemně bojovky a hry. Matyáš si vyžádal model a lepí. Docela čumím, kam se za ty tři a půl roku modelářského kroužku posunul. Už i já poznám, jestli výsledný model představuje tank nebo letadlo. Barborka realizuje jeden hovězí nápad za druhým, výsledkem čehož je zpravidla megabordel. Hrají společneské hry (nejoblíbenější momentálně jsou: Výbušná koťátka, Bang!, Jungle speed safari, cokoli od Lucky Ernestové). Sice se u toho s železnou pravidelností do krve pohádají, ale pokaždé jdou hrát znovu. Barborka také chodí k sousedce za psy a morčaty. Stavějí z lega a do omrzení si vzájemně přebudovávají dráhy z Gravitraxu, za což se s gustem rubou. Dneska sami od sebe hodinu a půl uklízeli.

Nestíhám. Přes den se pokouším zvládnout všechno, co za normální situace dělá několik dospělých osob. Večer jsem utahaná a nervózní. V noci se mi zdá o malé násobilce, kterou pronásleduje Darth Vader s jednorázovou rouškou. V pudu sebezáchovy přestávám sledovat sociální sítě, kde se to hemží nadšenými doporučeními o tom, jak naložit s hromadou volného času, který nám zničehonic spadl do klína, zpomalit, uspořádat své životní priority a věnovat se rodině. Když náhodou konečně narazíte na matku, která se tváří, že současná situace je nad možnosti jejího režimu 24/7, dřív než začnete jásat, že „aspoň někdo“, zjistíte, že ve svém volném čase a na vlastní triko distribuuje potřebným tisíce metrů materiálu na roušky (zdravím, Pavlínko ;)). Nebo se věnuje nějaké jiné bohulibé činnosti, která ji jednoznačně řadí mezi hrdinky dneška. Tak buďte v klidu, u mě nic takového nehrozí. „A k čemu teda vlastně jseš, když pořád jenom něco pracuješ?“ zeptal se mě včera hodně nakvašeně Matyáš, když jsem už počtvrté odložila společné čtení.

Roušky jsem šila víc než 14 hodin v kuse. Výsledkem je několik paskvilů, které vnucuju pouze vlastní rodině a ani ta je nechce nosit. Obdivuju všechny, kteří doukážou šít ve velkém. Vlastně obdivuju všechny, kteří nějak zvládají pomáhat. Komukoli. Jakkoli.

Taky se bojím. Hodně. Dva ze tří našich žijících rodičů jsou doktoři. Krom toho jsou taky v rizikové skupině 65+. Místo toho, aby se zavřeli doma a nos vystrčili jen ve chvíli, kdy jim na kliku pověsíme týdenní nákup včetně flašky desinfekce, chodí do práce a léčí lidi. Volám a píšu si teď s mamkou několikanásobně víc než normálně. Většinu života mi strašně leze na nervy a mám chuť ji vystřelit na Měsíc. Ale to, že ji teď nesmím ani obejmout, mě drtí. Babičce je 93 a světu už nerozumí víc než dvouleté batole. Roušku se několikrát pokusila sníst, takže ji prostě nemá. Spoléháme pouze na její slib, že se dožije stovky.

Pro zlepšení nálady si čtu články Julie Dobrovolné a sleduju Aerovod.

Venku je jaro.

Rubriky: Co přinesl den | 4 komentáře

Chucky

Takový to, když čekáte holčicku a těšíte se, jak s ní jednou budete opečovávat načinčaný panenky, chovat je, převlíkat, koupat a česat …

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | 5 komentářů

#láskaje

Kdysi jsem si byla absolutně jistá, že jsem potkala toho pravého. Zbožňoval mě k zbláznění, nosil kytky, psal básničky a několikrát denně opakoval, jak moc mě miluje. Čekával na mě oddaně před školou a každou volnou chvilku svého času toužil být jen a jen se mnou.

Byla jsem hrozně šťastná. Chvíli. Pak hrozně, hrozně moc nešťastná. Dlouho. Dost dlouho na to, aby i přes mé dlouhé vedení prošlo, že spokojený vztah mezi dvěma lidmi je úplně o něčem jiném než o romantických gestech.

Tak například:
… si i po letech přes den zavoláte, aniž byste zrovna domlouvali, kdo nakoupí a kdo vyzvedne děti. Prostě jen tak. Abyste slyšeli hlas a smích toho druhého. Navzdory tomu, že jste se viděli ráno a sejdete se večer.
… vám partner dokáže říct, že v těch šatech vypadáte blbě, a vás to nenaštve. Protože víte, že to myslí upřímně a je tím posledním, kdo by chtěl, aby vám to neslušelo. Taky víte, že tím jeho kontruktivní kritika končí, a to jestli si na sobě šaty nakonec necháte nebo ne, je vaše věc. On vám svůj názor řekl.
… si ze sebe vzájemně dokážete dělat (klidně i drsnou) legraci. (Občas mám pocit, že nezasvěcený pozorovatel by musel po pár minutách některých našich konverzací dojít k nezvratnému závěru, že se s manželem k smrti nenávidíme.)
… chápete, že není potřeba (a vlastně ani žádoucí) být pořád spolu.
… si nevšimnete jeho zvětšující se pleši, zatímco on příliš nevnímá vaši postupující celulitidu.
… když pozvracíte koberec v obýváku, uklidí to. Bez výčitek. Vy pro něj samozřejmě uděláte totéž.
… se vám bez toho druhého v posteli špatně spí.
… i přestože se půl roku nemůžete shodnout jaký vybrat kachličky do koupelny, jestli věšák v předsíni ano nebo ne a už vůbec ne, kdy a kam pojedete v létě na dovolenou, nijak vám to nebrání ve spokojeným společným životě.
… nemáte potřebu ze sebe vzájemně dělat idioty.
… spolu dokážete klidně i několik hodin mlčet, aniž byste se cítili divně.
… si v přítomnosti partnera můžete dovolit ohlídnout se za hezkou ženskou/chlapem a ještě to šťavnatě okomentovat.
… vás dokáže rozesmát i přesto, že se vám chce zrovna brečet a/nebo řvát.

Letos v únoru uplynulo 18 let od doby, kdy jsme spolu s manželem začali chodit. Asi se budete divit, ale netuším přesné datum (bez ohledu na to, že stejně nemám tušení, od které události „to“ počítat).

Na začátku jsem si tím PRAVÝM po předchozích zkušenostech vůbec jistá nebyla. Naopak, byly i chvíle, kdy jsem byla přesvědčená, že ON to rozhodně není.

Už dlouho ale nepochybuju. A jsem strašně vděčná za to, že mám po svém boku právě JEHO.

Zjistila jsem, že množství našich společných fotek se limitně blíží nule. A jedna „lepší“ než druhá. (Island 2009)

Protože i když se někdy dokážeme vytočit do vrtule, všechny výše uvedené (a mnohé další) body do puntíku platí.

Protože tomuhle chlapovi vděčím za strašně moc a bez něj by mě byla jen půlka (ta horší).

Protože i po těch letech se na něj každý den hrozně těším.

Protože ho miluju.❤❤❤

Rubriky: Co přinesl den, Mé (lepší i horší) já, Srdíčkové malůvky | 6 komentářů

Sportovcem (pr)o(ti) své vlastní vůli

Předpokládám, že můj vztah ke sportu už vám mezi řádky některých mých příspěvků tak nějak přirozeně došel. Jsem nemehlo. Navíc líný nemehlo. Z toho plyne, že láskou k náročnějším pohybovým aktivitám zrovna neoplývám.

Nicméně usoudila jsem onehdá, že genetice člověk moc neporučí a nechci-li mít za 10 let metrák, bude asi třeba sem tam přeci jen hnout zadkem. Realizace zatím malinko pokulhává, protože (už) půlroční zánět šlachy na chodidle (juch). Takže se mám na co vymluvit.

Ovšem jsou chvíle, kdy to ani jako chromajzlík neokecám.

Tak například momentálně se s manželem stejně jako vloni touhle dobou zabýváme přípravou cyklistického závodu, který se bude konat v březnu.

Trasu můj muž naplánoval rychlostí blesku a stejně tak rychle ji dvakrát projel. I bylo třeba otestovat ji nějakým jelimanem, který na kolo vsedne jednou do roka, aby bylo zajištěno, že náročnost není naddimenzovaná.

Jelimanem je pochopitelně fyzicky „nejzdatnější“ člen realizačního týmu, totiž moje maličkost. Můj muž už minulý rok přišel na to, že co ujedu já (rozuměj, nezemřu někde na trati ani v následujících 48 hodinách), ujede v podstatě každý včetně dětí.

Má úloha zkušebního jezdce je zcela prostá – vytvořit k jeho nejrychlejšímu času referenční čas nejhorší. Vzhledem k tomu, že jsem jízdu pojala jako celodenní výlet (piknik included!), mise splněna.

Taková testovací jízda obnášela zejména:

  • 34,6 km po Praze dost často místy, na která by vás za normálních okolností vůbec nenapadlo jít/jet (mě tedy rozhodně ne).
  • Trať byla pestrá, zábavná, občas trochu strašidelná. To když při průjezdem jedním z pražských slumů na uzounké pěšině potkáte chlápka velikosti Hulka s výrazem výborně zapadajícím do nějakého Hitchcockova filmu, který  se rozhodně netváří, že vám uhne. Celou scénu pak podbarvují typické pražské zvuky jako řev cirkulárky, eskalující rodinná hádka v neznámém hrdelním jazyce či slepice kdákající staccato v (nepochybně) smrtelné agónii.
  • Potkala jsem pivovar, koně, přístav, aquapark, les, pár tunelů, bezdomovce, místo, kde se dá při troše snahy parádně zahučet do Vltavy i s kolem (respektive mě stálo dost velkou námahu tam nesletět), několikero naučných stezek, přiměřeně cákajícího bahna i klouzajícího štěrku, zámeček, kochacích míst nepočítaně.
  • Taky kopec, jehož sklon se podle mě dá s klidným svědomím klasifikovat jako „pokus o zabití“. Vlastně dva. Jeden vzhůru, druhý naopak dolů. Vedla jsem oba (nejen).
  • Na trase byly minimálně dvoje schody – já jsem si v rámci lehkého zakufrování vyběhla a seběhla (s kolem na zádech pochopitelně) i jedny navíc.
  • Černou kočku, která se s očividnou absencí pudu sebezáchovy rozhodla přecházet přes cestu přímo přede mnou.
  • Mudrování nad mapou typu: Jak jako projet SKRZ ten dům??? Ehm, OPRAVDU mám jet TUDY???, apod. Díky své absolutní neschopnosti zapamatovat si trasu dál než k nejbližší křižovatce, jsem ve vypečenějších úsecích zastavovala každých 150m (už chápete ten celodenní výlet, že?).

Jelikož čtete tyto řádky, je evidentní, že jsem dosud nezemřela na šok způsobený přemírou pohybu. To znamená, že trať byla uznána definitivní a závodníci se tak za tři týdny mohou těšit na skutečně nezapomenutelný sportovní zážitek.

Tady měl můj dnešní příspěvek původně končit. Leč cesty osudu jsou někdy vtipnější než Opráski sčeskí historje a mé tělo nebylo bez ohledu na včera podaný supervýkon sportu ušetřeno ani dnes.

To se tak chystáme na gymnastiku. Barunka nejprve po cestě ze školy (pravděpodobně vlivem klesající hladiny cukru v krvi) ztropí hysterickou scénu na téma: dnes v ŽÁDNÉM  případě NEJDU na trénink, kde samozřejmě nechybí slzy a válení se po podlaze autobusu doprovázené srdcervoucími výkřiky „zlá matko!“.

V následující hodině si jakoby se nechumelilo připravuje batoh a dokonce v neobvyklém záchvatu zodpovědnosti poctivě hlásí, že v něm nemá klíček od skřínky.

„Já ho mám na svých klíčích,“ ujišťuju ji, aniž bych zvedla oči od knížky.

Vyrážíme. Na poslední chvíli, jak jinak (musela jsem přece dočíst kapitolu). Máme to kilometr a půl. Ona na koloběžce, já za ní klušu (ehm, pokud mě někdo z vás někdy viděl běžet, ví, že ten výraz je velmi nadnesený, pokud jste mě neviděli, tak vězte, že přesnější by asi bylo „snažím se jakože popobíhat, přičemž působím spíš jakoby stižená záchvatem padoucnice a infarktem myokardu naráz“).

Asi tak 300 metrů od tělocvičny mě něco prosvítí a nedá mi to. Zkontroluju si klíče. Ti bystřejší z vás už se jistě dovtípili, že klíček od skříňky na nich není. Vzhledem k tomu, že do začátku tréninku zbývá asi tak 5 minut a v ničem z toho, co má dítě zrovna na sobě, cvičit nemůže, řeším situaci kapitulací s tím, že dneska tedy nakonec žádný trénink nebude.

Následuje – ano, hádáte správně – hysterická scéna, kdenechybíslzyatakdále, kdy mezi jednotlivými vzlyky vyrozumím, že je ŽIVOTNĚ důležité, aby na gymnastiku dneska prostě šla.

Takže to otáčíme a já SPRINTUJU! (za vydatného povzbuzování své princezny Koloběžky I.) zpět domů a pak zpět k tělocvičně, kde s pětadvacetiminutovým zpožděním předávám zcela spokojené dítě trenérce, která se vyděšeně ujišťuje, jestli jsem v pořádku.

Z posledních sil se dovleču domů, kde omdlím.

Sportu zdar !!!

Rubriky: Barborka, Co přinesl den | 2 komentáře

Chráněno: V září a říjnu …

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den, Fotodeník, Jak je zabavit, Kam vyrazit

… další kolo

Před Vánocemi (znovu) vši a blicí viróza, která kompletně rozložila celý první stupeň naší školy. Stylem, že děti 12 hodin neudržely ani lžičku čaje. Zpestřená už známým faktem, že Matyáš zásadně zvrací ve spaní, aniž by se vzbudil. My dva s manželem jsme to ustáli jen díky domácí hruškovici (bo to co bylo za patok), kde údaj o množství obsaženého alkoholu začíná sedmičkou. I když jsem si občas nebyla jistá, jestli taková kůra mému žaludku opravdu prospívá. Ale manžel tím vypaluje každýho bacila a povětšinou úspěšně.

Těsně po Silvestru zas přitáhli horečky. U Matýska jsem na vysoké hodnoty celkem zvyklá. Ale i Buba, které jsme nikdy v životě nenaměřili víc, než něco málo přes 38, to dotáhla na úctyhodných 39,8. Celé tři dny. Krát dva.

No a dneska jsem pro změnu lehla já. Nesnáším, když jsou děti nemocné, ale když padnu já, je to ještě horší. Nebaví mě to. Zízám do stropu, je mi zle a občasné záblesky optimismu způsobené pravidelnými dávkami paracetamolu na mé zpruzenosti mnoho nemění.

Stačilo, prosím … jakože fakt už.

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře

Vždycky bude něco tak trochu blbě

Minulý týden se na stránkách jedné z mých nejoblíbenejších blogerek Jany G. objevil tenhle článek. A já s ním táááák souzním.

Protože …
… se stopadesátkrát denně servou a zhádají. Dělají si naschvály. Ignorují, co jim říkám. Dohání mě to k šílenství.
… to občas prostě nedávám. A řvu. Bože, jak já řvu. A můžu si tisíckrát říkat, že příště už ne.
… strašně často nevím. A spousta chytrejch lidí kolem mě ví. A spoustu věcí by dělali jinak. Chytřejc, přirozenějc, přísnějc, důslednějc. Jednoduše dokonalejc. Vědí naprosto přesně, že je moje chyba, že Matyáš je neprůbojnej a Barča naopak drzá. A třeba mají pravdu. Co všechno bych dneska dělala jinak?!
… si říkám, co nás čeká. A jestli to zvládnem. Jestli to přežijem ve zdraví. Nebo jestli se zcvoknem. A kdo dřív.
… nikde nenajdete žádnej funkční návod. Tlačítko ON/OFF nebo ještě líp RESTART. Žádný záchranný brzdy. Ten vlak zrychluje. A já si říkám jen … no tvl.

Jenže pak …
… si vzpomenu na sebe v jejich věku. A uvědomím si, že nic není jen tak samosebou a na rčení o Pánubohu a těch vratkách na dětech něco bude.
… je vidím, jak se obejmou, když se půl dne neviděli. Matyáš za Barunku udělá úkol z matiky a ona mu schová bonbon, co dostala na tancování i přesto, že na něj má ukrutnou chuť.
… mi sousedka píše, jestli by děti nechtěly na chvilku přijít, že už je dlouho neviděla. A (údajně) zvířátkům se po nich moc stýská.
… se Baru sama přihlásí, že dá na gymnastice pozor na mladší kamarádku, která tam nikoho dalšího nezná.
… mi Matýsek nadšeně vypráví, jak se zastal spolužáka proti staršímu klukovi (toho rýpnul legokostkou do zadku, když si na toho mladšího dovoloval;)).
… se ke mě v posteli namáčknou tak, že se nemůžu ani otočit. Absolutně se nevyspím.

V takových chvílích tuším, že všechno to nějak zvládnem. Protože tyhle momenty jsou pididůkazy faktu, že nemůže být všechno úplně blbě. Jen něco a jen trochu. Ale s tím už se dá pracovat. To dáme.

Rubriky: Být lepším rodičem, Co mne zaujalo ..., Mé (lepší i horší) já, Z internetu | Komentáře: 1

Insta

Pro ty z vás, kteří jste mi psali, že je škoda, že příspěvky s nápady co podnikat s dětmi jsou zamčené a/nebo je vkládám pozdě a vy pak vánoční tvoření čtete v únoru a inspiraci na léto v listopadu, zkouším alternativu.

Konečně jsem se asi na třetí pokus lehce (to slovo zdůrazňuji) seznámila s Instagramem. Dopředu říkám, že to médium mi úplně nesedí. Zaprvé neumím fotit. Zadruhé mě nebaví buď datlit popisky na mobilu nebo na denní bázi stahovat fotky do počítače. Zatřetí mobilní aplikace mi přijde nepřehledná a doteď jsem třeba nepochopila funkci instatories, když všechno by mohlo být krásně ve feedu. (A ještě z toho mluvím jak Tatar.)

Takže netuším, jak dlouho to vydržím, protože mě to zatím trochu prudí. Každopádně prototyp mého účtu naleznete zde a odkaz přidávám i do menu. Zkuste nakouknout a dejte vědět, co si o tom myslíte. Díky.

Blog in nadále zůstává stěžejní – ráda bych v novém roce zase psala trochu víc. Takže držte palec. Mimochodem, před měsícem oslavil Alinčin blok už SEDMÉ!!! narozeniny.

Rubriky: O blogu, Váš názor | 3 komentáře

Chráněno: Barborka – 7. narozeniny

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Co přinesl den

Chráněno: Matyáš – 9. narozeniny

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Rubriky: Matyášek

PF 2020

Ať máte v přištím roce vždy na blízku někoho, kdo bude vnášet světlo do Vašeho života 🥳.

(Vím. Recykluju sama sebe, ale mně se to poselství prostě líbí.)

Rubriky: Co přinesl den | 2 komentáře

30 let

17. listopadu 1989 mi bylo 12.

Rodiče byli tou dobou v zahraničí – paradoxně po strašlivých peripetiích a poprvé v životě na západě, kam se jen o pár měsíců později mohli vydat svobodně. Mě a sestru hlídali babička s dědou.

Že se něco děje, jsem se dozvěděla až v pondělí 20. listopadu ve škole, kdy někteří odvážnější spolužáci přišli s trikolórou na tričku. Myslím, že stejně jako já příliš nerozuměli tomu, co se děje, ale bylo v tom opojné rebelství. Jelikož s ní přišel i můj tehdejší idol, uprosila jsem kamarádku, aby se se mnou o svoji stužku podělila. Hrdě jsem si ji připjala a dávala si záležet, aby si toho všiml.

Dlouho mi ale nevydržela. Naše češtinářka – zavilá komunistka – nám je vztekle servávala a hulákala tak, až se třásly okenní tabule. Učitelům (kteří na nás spiklenecky pomrkávali) si je strhnout nedovolila, ale i na ně pořvávala cosi o tom, že to nahlásí. Nikdo z nás dětí netušil komu, kam a proč.

Když se o týden později pod okny naší školy valil obří dav směrem na Václavské náměstí na generální stávku, byla už situace odlišná. Nikdo se neučil – taky jsme vyhlásili stávku (byť z mnohem sobečtějších důvodů než zbytek národa) a učitelé nám nikterak nebránili. Ani češtinářka (ta mimochodem už počátkem roku 1990 ze dne na den zmizela neznámo kam). Přes chladné podzimní počasí jsme měli zotvíraná všechna okna a mávali a pokřikovali na průvod na ulici, že „jsme s nima a taky stávkujem“. Lidé se smáli a mávali zpátky.

Jsou to jen takové útržky, ale dodneška si poměrně přesně pamatuju tu atmostféru a neuvěřitelnou energii, která z těch lidí sálala. Přestože jsme tomu za mák nerozuměli, bylo nám jasné, že se děje něco velkého.

Jedna z mých spolužaček byla vášnivou fanynkou Václava Havla. Já o něm do té doby mnoho nevěděla, ale protože její nadšení bylo nakaždlivé, nechala jsem se lehce strhnout. V den, kdy byl zvolen prezidentem trvala na tom, že musíme jít na Hrad. Na třetím nádvoří na svého prezidenta čekal nadšený dav. Prodraly jsme se až k soše svatého Jiří, blíž to nešlo. Přes vysoké dospělé jsme neviděly nic.

Ale okolostojící lidé si všimli, že kolem nich všemožně povyskakují dvě malé holky a vysadili nás na podstavec sochy. Protože je odhadem 4 metry vysoký, museli si u toho sami stoupnout na hrazení kolem, což byl docela gymnastický výkon. Dneska se docela divím, že nikdo z nás tehdy nespadl. Každopádně Havla, který z balkónu zdravil svůj národ, jsme viděly usazené mezi drakem a nohama Jiřího koně. A zase ta povznášející nálada hlučícího davu. (Ti ochotní a usměvaví dospělí nás pak bohudík zase sundali i dolů.)

Jsem Havloid a Pravdoláskař a jsem na to hrdá!

O něco později dostala ta spolužačka ještě šílenější nápad. Půjdeme k Havlovi domů. Pro podpis. A tak jsme celé natěšené na pana prezidenta vyrazily na Rašínovo nábřeží a skutečně zazvonily u jeho dveří. Pochopitelně jsme očekávaly, že nám otevře přímo on. Takže nás dost rozladilo, když to udělala ochranka. Sbalili naše památníčky, suše oznámili, ať si pro ně přijdem za týden a bylo vymalováno.

Ale podpis mám. I se srdíčkem! Sice schovaný mezi naivními malůvkami a ještě naivnějšími prupovídkami spolužaček, na zažloutlé a ušpiněné stránce dívčího památníku, ale mám. A jsem moc ráda, že jsem se tehdy nechala vyhecovat.

Teprve postupem času mi začalo docházet, jak významný byl Václav Havel člověk. A jak moc důležitý pro naši zemi. A je pro mě podstatné, aby to věděly i moje děti. Aby pochopily, co se tu před 30ti lety odehrálo a proč.

Proto jsme včera byli na Národní třídě. Zapálit svíčky, poděkovat, nasát atmosféru.

Hlavně Matyáš měl spoustu otázek. Hodně si o Sametové revoluci povídali i ve škole. V hlavě mu to neuvěřitelně šrotuje, přestože (nebo právě proto, že) to je dost těžká látka i pro dospělého, natož pro devitíletý mozek. Věřím, že ho ta zvídavost neopustí a že si časem nenechá namluvit žádné bludy.

A kéž by se podobně zlé časy už nikdy nevrátily …

PS: Z Havlových nástupců na postu prezidenta naší země je mi hodně smutno. Nicméně nedávno připustil možnou kandidaturu v příštích volbách muž, který ji ještě nedávno kategoricky popíral, a jehož si (podle některých zdrojů) přál na svém místě jednou vidět sám Havel. Toho bych volila moc ráda. Určitě máme zase naději na slušného a morálně silného prezidenta. Doufejme, že si ho ještě zasloužíme.

Rubriky: Co přinesl den, Poznámky na okraji | 2 komentáře

Apokalypsa

Muž se vracel unavený z práce. Uplynulý týden byl hodně náročný – samá jednání velká klientská prezentace, služební cesta i pozdní vysedávání v kanceláři. Ještěže už začínal víkend. Těšil se domů za rodinou. Mohli by vyrazit někam na výlet. Nebo se potkat s přáteli. Měl by ženu vytáhnout mezi lidi.

Bezděky začal přemýšlet, kdy ji naposledy viděl namalovanou a oblečenou jinak než v její oblíbené mikině na doma. Byla to vlastně jeho mikina. Dneska už se její původní barva dala identifikovat jen stěží a u dolního lemu pozorný pozorovatel odhalil několik vybledlých nevypratelných skvrn. Jeho myšlenky samy od sebe zalétly k dávnému odpoledni, kdy na sobě měla jen tu mikinu, a ve slabinách mu povědomě zaškubalo. Mohli by si o víkendu užít trochu sexu.

Než se mohl začít zabývat počítáním, kdy to dělali naposledy (protože to vzhledem k mizerné frekvenci jejich intimních chvilek skutečně vyžadovalo vyšší matematiku), vyřítil se na něj z otevřených vrat jejich zahrady Dong – dvouletý zlatý retrívr – a svými třiceti kily živé váhy ho málem srazil k zemi.

Nadšený běh a následný skok však vůbec neodpovídaly jeho vzhledu. Pes totiž silně krvácel. Navíc by úplně mokrý. Na mužově obleku zanechával podivně lesklé červené stopy. Chtěl ho chytit za obojek, ale zjistil, že žádný nemá. Namísto něj měl kolem krku uvázanou jednu z jeho zánovních kravat. Když psa uklidnil natolik, aby mu mohl prohlédnout rány, zjistil, že rudé fleky na jeho těle nejsou od krve. Při bližším ohledání zjistil, že je to směs červené barvy, něčeho hodně smradlavého a třpytek ve tvaru miniaturních srdíček. Co se to proboha děje? A kdo nechal otevřená ta vrata?

Pospíšil do zahrady. Z venkovního kohoutu proudem crčela voda. Zavřel ji. Nikde nikdo. Jen před otevřenými vraty garáže se bez ladu a skladu povalovala kola (včetně toho jeho) svázaná obinadlem, zimní brusle s vyšněrovanými tkaničkami, rozsypaná sada šroubováků, palička na maso, dětský lékařský kufřík a hever. Uprostřed garáže ležel převržený kbelík s onou třpytivě červenou směsí, takže na podlaze se rozlévala „krvavá“ louže. Všemi možnými směry z ní vedly cestičky otisků Dongových tlapek.

Ze zadní zahrady se ozýval podivný zvuk. Jakési huhlání. Když tam doběhl, zjistil, že z terasy zmizel stůl i židle. Ty společně s vypuštěným dětským bazénkem, rezavým kusem vlnitého plechu, žebříkem a dvěma štosy prázdných květináčů tvořily v rohu zahrady jakousi provizorní barikádu. Na noze jedné převrácené židle povlával povlak na polštář. Uprostřed zahrady byly zapíchnuté vidle. Všude kolem se vůbec povalovaly věci, které tam neměly co dělat – obaly od sušenek, dcerčina vílí křídla, manželčin klobouk a jedna bota na jehlovém podpatku, osuška, naběračka na zmrzlinu plná bláta, plán města a opalovací mléko, které bylo navíc napůl vylité. Jakoby tu někdo pořádal podivný piknik.

Když se otočil, s hrůzou zjistil, že na zdi domu je neuměle vyvedený třpytivě červený nápis: „SMŇER JÍZDY“ a veliká šipka ukazující vzhůru. V trávě se povalovala štětka na nádobí, kterou pisatel zřejmě použil jako provizorní štětec.

Z balkonu visel provaz na jehož konci se pohupoval oběšený plyšový jednorožec.

S neblahou předtuchou začal volat na děti i manželku. Odpovědí mu bylo jen ono podivné mumlání, které zaslechl už dřív. Ozývalo se odkudsi nad jeho hlavou. Vzhlédl. V koruně ořešáku zahlédl svoji tříletou dceru. Seděla obkročmo na jedné z tlustých větví zády ke kmeni. Přes ústa měla nalepenou širokou kobercovou pásku a slzy se jí řinuly proudem. Až teď pochopil, že je ke stromu přivázaná. Tkaničkami z bruslí! Sebral žebřík z barikády a děvčátko osvobodil. Byla v pyžamu, ověšená šperky, které identifikoval jako manželčiny, v zaťaté pěstičce rozmatlané zbytky čokolády ještě s kusem alobalu.

„Proboha, co se stalo? Kde jsou kluci? A kde je maminka?“ Byla tak vyděšená, že se nezmohla na odpověď. Jen ukázala k domu. S dcerkou v náručí k němu tryskem zamířil. Dong si to vyložil jako pobídku ke hře na honěnou, přičemž opět proletěl červenou louží. Muž proběhl garáží a uslyšel podezřelé pípání. Bomba?!?! V mém domě?!?!

V chodbě zakopl o koš se zimními čepicemi a rukavicemi, který býval v tomhle ročním období za normálních okololností uložen hluboko ve skříni v podkroví. Dneska ale nic normální nebylo. Pípání se ozývalo z kuchyně spojené s obývákem. Po něčem uklouzl a sotva udržel rovnováhu. Na zemi byla louže kefírového mléka. Krabice od něj ležela o kousek dál, roztržená způsobem, který naznačoval, že na ní někdo vší silou dupnul. Cákance na zdi i podlaze všude kolem zase dávaly tušit, že v té chvíli byla plná.

Postavil dceru na zem. Na stole leželo několik talířků a misek. Všude kolem nich i na podlaze v okolí stolu byly zbytky nejrůznějších sušenek, lupínků a křupek. Prázdné obaly se povalovaly všude. Celý stůl byl zapatlaný od nutely a uprosřed stála otevřená láhev Coca-coly. Pípavý zvuk vydávala dokořán otevřená lednice. Zavřel ji. Pípot okamžitě ustal. Zděšeně se rozhlížel kolem.

Pokud na zahradě vládl nepořádek, tady byla naprostá spoušť. Před zapnutou televizí, která zrnila, ležela na hromadě zpřeházená DVDčka vysypaná z obalů. Na gauči převržený koš s původně vypraným prádlem. Na jeho hromadě si momentálně s úsměvem od ucha uchu hověl Dong a všude dál rozmazával smradlavou červenou třpytkobarvu. Velký fíkus byl zlomený v půli a omotaný blikajícími vánočními světýlky. Uprostřed pokoje ležely několikery nůžky, zapnutá baterka, lepidlo bez víčka, sáček vaty rozcupovaný na cimpr campr, sešívačka, fén a odstřižky barevných papírů. Všude se povalovaly kostičky z lega, autíčka a kusy modelíny. Konferenční stolek byl kolem dokola důkladně oblepený lepicí páskou, na níž bylo na několika místěch napsáno: „POLICIE NEŠAHAT!“.

Kdesi tekla voda. Znovu zkusil zavolat na ženu a syny. Kluci se po chvilce vynořili z koupelny. Jeden z nich měl na sobě (jeho) svetr a byl úplně mokrý. Na podlaze za sebou zanechával obrovské louže. Druhý měl v jedné ruce rybářský podběrák, ve druhé (jeho!) profistopky a na hlavě cedník jako helmu.

Chvíli na sebe vzájemně překvapeně civěli.

„Co se tu proboha živýho děje??? Kde je máma???“

„Nahoře. Leží tam.“

„Jak leží? Je jí zle?“

„Asi.“ Dvojčata synchronizovaně pokrčila rameny.

Co když měla infarkt? Nebo mrtvici? Je mrtvá??? A ti pitomečci zabednění jí ani nepomohli! Sprintoval po schodech, přičemž znovu volal její jméno. Horní část schodiště byla zatarasená shlukem kartonů a krabic nerůznějších velikostí. Nikdo neodpovídal. Dveře do ložnice byly zavřené. Málem je vyrazil, jak do nich vtrhnul.

Ležela na posteli, na uších sluchátka. Při jeho vpádu leknutím nadskočila a přidušeně vykřikla. Hned se ale vzpamatovala a se smíchem poznamenala: „Tys mě teda vyděsil.“

Nevěřil vlastním očím. Nejenže byla živá a evidentně zcela v pořádku. Na hlavě měla složitý účes, nalakované nehty (a to i na nohou!) a byla nalíčená. Na sobě lehké letní šaty, které na ní neviděl už několik let. V rukou rozečtenou knížku.

„Co to má, do prdele, znamenat???“ zahřměl naprosto vyvedený z míry. „Celý dům je vzhůru nohama!“

Znovu se zasmála.

„Víš, jak se každý večer nechápavě ptáš, co jsem jako celý den dělala? Tak dneska, lásko, dneska jsem nedělala vůbec nic.“

o o O o o

Pointa tohoto příběhu není z mé hlavy. Na podobný jsem narazila na internetu kdysi, když byl Matyáš ještě miminko (a už tehdy mě pobavil). Včera, když manžel přišel z práce v extrémně „milé“ náladě, musela jsem si na něj chtě nechtě vzpomenout. Chvíli jsem zkoušela hledat, ale marně. Tak jsem si napsala nový.

EDIT: Aby to někdo špatně nepochopil (a aby to v komentářích nezapadlo) – můj muž mi doma pomáhá, a to opravdu hodně. Vzhledem k tomu, že je výrazně pořádkumilovnější a mnohem líp vaří, je možné, že se jedná o jistý druh projevů pudu sebezáchovy (což ovšem není podstatné). Každopádně jelikož já trávím s dětmi o dost víc času, citelněji na mě také dopadají důsledky kombinace jejich kreativity, věděckých pokusů a hovězích nápadů. Toť vše.

Rubriky: Pisálkovy slovní hrátky, Srdíčkové malůvky | 6 komentářů