#láskaje

Kdysi jsem si byla absolutně jistá, že jsem potkala toho pravého. Zbožňoval mě k zbláznění, nosil kytky, psal básničky a několikrát denně opakoval, jak moc mě miluje. Čekával na mě oddaně před školou a každou volnou chvilku svého času toužil být jen a jen se mnou.

Byla jsem hrozně šťastná. Chvíli. Pak hrozně, hrozně moc nešťastná. Dlouho. Dost dlouho na to, aby i přes mé dlouhé vedení prošlo, že spokojený vztah mezi dvěma lidmi je úplně o něčem jiném než o romantických gestech.

Tak například:
… si i po letech přes den zavoláte, aniž byste zrovna domlouvali, kdo nakoupí a kdo vyzvedne děti. Prostě jen tak. Abyste slyšeli hlas a smích toho druhého. Navzdory tomu, že jste se viděli ráno a sejdete se večer.
… vám partner dokáže říct, že v těch šatech vypadáte blbě, a vás to nenaštve. Protože víte, že to myslí upřímně a je tím posledním, kdo by chtěl, aby vám to neslušelo. Taky víte, že tím jeho kontruktivní kritika končí, a to jestli si na sobě šaty nakonec necháte nebo ne, je vaše věc. On vám svůj názor řekl.
… si ze sebe vzájemně dokážete dělat (klidně i drsnou) legraci. (Občas mám pocit, že nezasvěcený pozorovatel by musel po pár minutách některých našich konverzací dojít k nezvratnému závěru, že se s manželem k smrti nenávidíme.)
… chápete, že není potřeba (a vlastně ani žádoucí) být pořád spolu.
… si nevšimnete jeho zvětšující se pleši, zatímco on příliš nevnímá vaši postupující celulitidu.
… když pozvracíte koberec v obýváku, uklidí to. Bez výčitek. Vy pro něj samozřejmě uděláte totéž.
… se vám bez toho druhého v posteli špatně spí.
… i přestože se půl roku nemůžete shodnout jaký vybrat kachličky do koupelny, jestli věšák v předsíni ano nebo ne a už vůbec ne, kdy a kam pojedete v létě na dovolenou, nijak vám to nebrání ve spokojeným společným životě.
… nemáte potřebu ze sebe vzájemně dělat idioty.
… spolu dokážete klidně i několik hodin mlčet, aniž byste se cítili divně.
… si v přítomnosti partnera můžete dovolit ohlídnout se za hezkou ženskou/chlapem a ještě to šťavnatě okomentovat.
… vás dokáže rozesmát i přesto, že se vám chce zrovna brečet a/nebo řvát.

Letos v únoru uplynulo 18 let od doby, kdy jsme spolu s manželem začali chodit. Asi se budete divit, ale netuším přesné datum (bez ohledu na to, že stejně nemám tušení, od které události „to“ počítat).

Na začátku jsem si tím PRAVÝM po předchozích zkušenostech vůbec jistá nebyla. Naopak, byly i chvíle, kdy jsem byla přesvědčená, že ON to rozhodně není.

Už dlouho ale nepochybuju. A jsem strašně vděčná za to, že mám po svém boku právě JEHO.

Zjistila jsem, že množství našich společných fotek se limitně blíží nule. A jedna „lepší“ než druhá. (Island 2009)

Protože i když se někdy dokážeme vytočit do vrtule, všechny výše uvedené (a mnohé další) body do puntíku platí.

Protože tomuhle chlapovi vděčím za strašně moc a bez něj by mě byla jen půlka (ta horší).

Protože i po těch letech se na něj každý den hrozně těším.

Protože ho miluju.❤❤❤