Proč ???

Proč další blog? Důvodů je hned několik a těžko soudit, zda je některý z nich pádnější než ostatní.
Celý život jsem byla zvyklá číst si před spaním v posteli, což mimochodem doporučuji jako skvělou terapii, pokud nemůžete usnout. Jenže od chvíle, kdy s námi v ložnici začalo spát mimino, je se čtením na dobrou noc konec. Důvod je zcela prostý. Každý rodič ví, že do pokoje, v němž spí malé dítě, je třeba se přikrást jako duch, dolevitovat do postele, aniž by zavrzala, nešustit peřinami, nefunět (nejlépe vůbec nedýchat), nekýchat, eliminovat kručení v žaludku a hlavně NEROZSVĚCET! Můj muž (profesí „kluk od telekomunikací“) tento problém vyřešil po svém – začal si číst knížky na telefonu, jehož mrtvolné světlo spící nemluvně kupodivu nebudí. Miluju knížky, šustot papíru, jejich vůni, tíhu. Zredukovat požitek z knížky na blikající displej je proto pro mě zcela nepřekonatelná překážka. Nicméně jsem si před spaním začala číst na telefonu blogy. Vzhledem k pobytu na mateřské především ty, které se týkají dětí a všeho kolem nich. A zjistila jsem, že ač je internet zahlcen „blogerským smetím“ všeho druhu, najde se překvapivě mnoho věcí, které nejenže mají hlavu a patu a jejich autor jen neukájí prostou potřebu sebeprezentace, ale mohou člověka inspirovat, potěšit, povzbudit, zkrátka jejich přidaná hodnota pro čtenáře se pohybuje v černých číslech. Ti, kteří mě znají víc, vědí, že se ve mě občas ozve literární střevo. Střevo zavelelo a já pocítila neodolatelnou touhu tvořit, byť si nejsem zcela jista, zda dokážu dostát své vlastní definici kvalitního blogu.
Zadruhé od chvíle, kdy se narodil náš syn, velmi nestíhám. Od chvíle, kdy se narodila naše dcera, nestíhám velmi na druhou. Ty malé příšerky mě vytěžují natolik, že vůbec nemám čas odpovídat na dotazy okolí o tom, jak rostou, kolik si už Barunka zvládne do pusinky nacpat prstů/rukou/nohou, jak pokračuje Matyáškův dlouhodobý projekt „Počůrej, co můžeš“, kolikrát za noc si řevem ten který z nich vyžádá dudlíka a kolikrát ho dostane, kolik jsem už shodila kilo a oni naopak přibrali a tak dále. Paradoxně jsem se tedy zcela dobrovolně a v duchu hesla: „čím víc toho děláš, tím víc toho stihneš“ rozhodla nestíhat ještě o trochu víc. Těch pár desítek minut týdně se zřejmě úplně ztratí (doufám).
Zatřetí jsem zjistila, že začínám zapomínat. Nevím, jestli se začíná projevovat mateřská demence (pokud něco takového skutečně existuje?!) nebo jsem tak sklerotická normálně a jen si to teď víc uvědomuju, protože narozdíl od jednotvárných dnů v kanceláři, je co si pamatovat. Nepamatuju si, kdy se Matyáš poprvé usmál nebo jestli jsme vstávali taky 3-4x za noc jako momentálně s Barunkou, nevybavuju si, jak moc byl maličký (ale musel být!), horkotěžko si vybavuju momenty, o nichž jsem byla přesvědčena, že je přece nikdy nezapomenu (například když se mi zcela opilý bezdomovec pokoušel vnutit svoji pomoc při výstupu s kočárkem z tramvaje – díkybohu byla nízkopodlažní – nebo ten pocit hrůzy, paniky a bezmoci, když teploměr u 20ti měsíčnoho batolete ukáže 40 stupňů Celsia), zapomněla jsem už řadu svých i manželových rádoby vtipných komentářů. A já to všechno zapomenout nechci.
Začtvrté ze zkušenosti vím, že mé kamarádky – maminky malých dětí řeší (stejně jako já) dennodenně stále dokola totéž – nesnědl/a mrkev, snědl/a víčko od zubní pasty, jí málo, jí moc, kaká málo, kaká moc, nekaká vůbec, proč nechce spát, když má spát, proč chce spát, když spát nemá, co se mu/jí to udělalo za pupínek, proč mu/jí ještě nerostou zuby, kdy už mu/jí přestanou růst zuby, proč ještě nemluví, proč mluví a neposlouchá, kde nakoupit nové oblečení, kde na něj vzít a nekrást … doplňte si tento nekonečný seznam dle libosti. Podělit se o „mateřské rozumy“ pomůže a dokonce i jen prosté zjištění, že v tom člověk není sám, je velká úleva.
Jak vidíte, začínám psát z čistě sobeckých osobních důvodů (a to jsem ani nemusela zmiňovat tu potřebu sebeprezentace). Ale pokud máte chvilku čas a chuť, udělejte si čaj nebo kafčo, uďoubněte z nejbližší tabulky čokolády (nejlépe té bílé s bublinkami) a buďte vítáni, moji milí čtenáři.
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Barborka, Dětské čmáranice, Matyášek, O blogu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Proč ???

  1. Bolgerrka napsal:

    Ano, ano, jak už jste měla možnost si přečíst, evidentně jsme na tom zcela podobně:) Já teda jen radši nuttelu.

  2. Pingback: Čtyři roky … a dost? | Alinčin blok

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s