Puntíky nás nespasí

Rána v soví rodině jsou krušná. Tedy alespoň ta, kdy se odchází do školky. Na čas. Napřed musím vykopat z postele sebe. Ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se před devátou. Cokoli před tím se odehrává poněkud v mlze. Tak třeba vytahuju z postele děti a více (Matyáš) či méně (Barborka) spící je v zabalené pěřinách odnáším do kuchyně ke stolu, kde v dalších dvaceti minutách usiluju o to, aby něco snědly (což minimálně polovinu času úspěšně bojkotují). Přitom připravuju svačinu pro Barborku a pokouším se pozřít vlastní snídani. Někdy tou dobou se z ložnice vyhrabe i neméně rozespalý manžel.

Následuje naprosto nekoordinované oblékání a čištění zubů. Obé se jak na straně potomků tak rodičovstva rozhodně neobejde bez neustálého pobízení, fňukání, vztekání, přemlouvání, vysvětlování, dupání, házení předměty, křiku a jakéhosi transu, který nejpřesněji vystihuje slovní spojení „stav totální ignorance“, do něhož děti upadají zásadně ve chvíli, kdy už máme být dávno na cestě.

Vnitřní motivace jaksi nefunguje. Nebo jsem svým ratolestem jednoduše špatným koučem, protože na respektující přístup v daném případě zvysoka dlabou. Zkusila jsem to tedy (potupně) s motivací vnější. Krásné přehledy jsem jim na nástěnku vyrobila. Pastelkami malovala. Na ráno, a když už jsem byla v tom, sfoukla jsem to i pro večerní směnu. Nadšení obrovské.

100_1851

Chaos se změnil v řád, děti si pečlivě kontrolovaly, která činnost jim ještě schází a mohly se přerazit, aby ji honem splnily, do školky jsme dorazili o celých 20 minut dřív. A já se plácala po zádech, jak to s tím předáním zodpovědnosti vážně funguje a jak jsem jako fakt! dobrá.

100_1853

Vydrželo to dva týdny. Tabulky se okoukaly, puntíky omrzely a my jsme zase tam, kde jsme byli. Vy víte kde …

Za tři týdny nastupuju do práce a ranní vypravování tak zůstane kompletně na tatínkovi. Ten z toho má už dva měsíce dopředu osypky a přemýšlí, jak se z toho vyvléct. Zatím marně. Trochu škodolibě si říkám: „Díkybohu, že u toho nebudu.“

Jak řešíte ranní vypravování Vy?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Co přinesl den, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

23 reakcí na Puntíky nás nespasí

  1. avespasseri napsal:

    Aha, manžel bude mít puntíky… ale někde úplně jinde :-))
    No, ranní vypravování se konečně ve 3. třídě ZŠ trochu ustálilo. Hlavně od té doby, co se naše dítě jaksi zbláznilo a občas nutí mě případně manžela, abychom ji vzbudili, až se probudíme (nebo až manžel bude odcházet z domu). Pak jde ještě buď sledovat nějaký extra zajímavý program na svém DVD a u toho si tvořit, nebo „pracovat“ na něčem velmi důležitém na počítači – většinou se „učí“ hrát lego hry či jiné hry, případně loví inspiraci na svůj 1. filmový muzikál o My little pony 🙂 Tomu říkám vnitřní motivace. Žádná jiná nezabrala na víc než těch pár týdnů – buď mého nadšení, nebo jejího nadšení 🙂

    • Alinka napsal:

      Jo tak to už se taky párkrát stalo, že si Matyáš řekl, že chce vzbudit dřív, aby si mohl hrát. Ale to je tak jednou za měsíc. Problém je v tom, že děti jsou po nás typické sovy, takže i když je uložím brzy, prostě dřív než mezi devátou a půl desátou neusnou. A pak je to vstávání prostě problém :(. Ani ne tak to, by nevěděly, co mají za povinnosti nebo nechtěly. Ale prostě napl spěj. A těžko je za to nějak kárat, když jsme na tom s manželem podobně.

  2. Sedmi napsal:

    dril… nic jineho… ted uz vstavame nacas tretim rokem a jakz takz se vetsinou vypravime vcas… ale nekdo musi nahanet a usmernovat

  3. Shareen napsal:

    Nejlepší na tom je, že matky (otcové) kvůli tomu málem přijdou o nervy a děti to stejně nakonec nějak hromadně zapomenou. Minimálně já nemám na ranní rituály a odchody ani jednu vzpomínku až do doby střední, kam jsem již odcházela zcela na vlastní pěst nikým nekontrolována. Z toho mi plyne, že by bylo lepší udělat si to na pohodu a hlavně vybrat školu co nejblíž k bydlišti, aby toho stresu bylo co nejmíň. Ale jak by to mělo proběhnout, to nevim.

    • Alinka napsal:

      Ono nejde ani tak o čas do školky. To, že by se učitelka rozčilovala, že jdeme pozdě mě trápí asi tak nejmíň. Navíc poměr kvalita školky – vzdálenost máme myslím nejlepší možný. Cesta nám trvá pěšky 10-15 minut, což není nic strašného. Problém je v tom, že manžel se pak musí ještě nějak v rozumný čas dostat do práce, kterou má na druhém konci města. Pokud odvede děti na půl devátou, je v práci v půl desáté a domů tím pádem nepřijde před sedmou. 😦

      • Martina napsal:

        Tak přesně tohle chápu, řešíme stejný problém. Nebo spíš mou pohodlnost a neschopnost vykopat z domu všechny 3 děti tak, aby nejstarší byl ve školce do osmi (tady to tak nějak vyžadují…). Manžel je skřivan a nemá jinak problém být v práci v 7 (dřív nesměji, taky super :(), ale se synkem, kterého cestou vozí do školky je tam spíš v 8 a tím pádem nám ta jeho hodina pak chybí v podvečer. Ale mám to něco za něco, já bych to s nimi do osmi nedala asi vůbec. Příští rok jsem zvědavá, jestli to klapne, aby takhle vozil syna do školy a dceru do školky (u nás na vsi je to jedna budova, takže logisticky žádný problém, ale budou muset být nachystaní včas dva).

  4. Vanilka napsal:

    Díky za upřímnost a za zmínky o vztekání, křiku a kňourání. Ranního vypravování se bojím už předem. Od září taky budeme muset být ve školce včas, někdy kolem 8 ráno. Momentálně nezvládám Motýlka dopravit 2x týdně do jeslí na devátou!

    • Alinka napsal:

      Není za co děkovat, však jsem ti už v komentářích u tebe psala, že jsi naprosto normální a že ječíme občas všechny ;). Teď chodí Matyáš na půl devátou (Barča do devíti) a je to mazec. Od ledna budou muset ještě tak o čtvrt hodinky dřív, aby manžel dorazil do práce nějak rozumně a je to boj. Hlavně proto, že oni fakt napůl spí. Nejdýl trvá snídaně, protože se povalujou po stole a usínaj. Takže krmím, komanduju, popoháním. No a když teda něco snědí, tak už zas zbývá málo času na ten zbytek. Tak držím pěsti ;).

  5. jolana88 napsal:

    Každodenní rutinou – už spouustu let 🙂 btw: vstávám vždy o cca 30minut dřív než zbytek smečky

  6. Sova Pálená napsal:

    Ano, souhlasím, vstávání v soví rodině je složité. Znám to, ale musím říci, že jsme se od září dost zlepšili. Mně tedy pomáhá mít nachystané vše od večera – oblečení (včetně mého), školní tašku, svačinu v ledničce, čaj i prázdné misky na müsli na stole. Ale samozřejmě bez hlavního velitele se to také neobejde. 🙂

  7. Lenka napsal:

    Jestli Vás to, dámy, uklidní, já i moje děti jsme skřivani, což znamená, že většinou vstáváme mnohem dřív, než by bylo potřeba. Já konkrétně v létě v šest, teď do tmy se mi nechce, tak spávám do sedmi. To ale neznamená, že bychom se vypravili v klidu a pohodě. Kluci naopak mají spoustu chuti si před odchodem do školky pohrát (daleko víc chuti do oblékání a dalších rutinních činností. Já zas mám ambice před odchodem ještě jakžtakž poklidit, pustit myčku, pračku, „jonatána“ (robotický vysavač). Ve výsledku dopadáme stejně, ve školce jsme na poslední chvilku a bez křiku se to často taky neobejde…
    Asi nejlepších výsledků dosahuju v okamžiku, kdy se vybodnu na svou představu, že „by se přece měli vypravit sami“ a jdu, dělám to s nimi i za ně… Hodně mi v tom pomohlo to vzít jako čas, který si spolu užijeme, a ne jako nutnou otravu. Hrajeme u toho hry od „kdo dřív“ (kterou nesnáším) po „popletenou mamku“ (říkám ponožky místo trenky a kluci mě opravují), občas přejdeme na do angličtiny, zkrátka se snažíme si to užít. Přesto jsou dny, kdy toto prostě nedávám a ječím a ječím… I máma je jenom člověk 😉

    • Alinka napsal:

      Leni, tak na to, aby se oblíkali a vypravovali sami jsem ráno fakt rezignovala. To bysme nedošli nikam. Jak už jsem psala, krmím, oblíkám, dočišťuju zuby, kontroluju, jestli mají všichni všechno (včetně manžela 😀 ) a podobně. A pak se kolikrát stane, že všichni jsou vypravený a já něco zapomenu nebo sama nestíhám.
      Tebe bych někdy chtěla slyšet na kluky ječet. To není možný totiž ;).

  8. h. napsal:

    To jsem ráda že puntíky nemusíme zkoušet 🙂 prostě počkám až jim bude dvacet a snad pak to vypravování ráno zvládnou sami

  9. Jolis napsal:

    Hledala jsem motivacni tabulku a nasla jsem, je super. Aby to fungovalo myslim, ze děti potřebuji neustale motivovat. Takze, aby je to neomrzelo. Udelala bych system odmen, primerene veku. Napr. Pokud budou zuby vycistene bez reci nejen puntik do kalendare (dostanes hracku ( treba z kinder vajicka) nebo obrazek (oblibena zvirata). A za 5 nasbiranych obr. Muzeme o vikendu do ZOO 🙂 Zkuste…

    • Alinka napsal:

      Jakou motivační tabulku?
      Ty odměny už mi přijdou hodně. Jako aby si čistili zuby jen proto, že za to něco dostanou, mi nepřijde správný. Ony mi už teda nepřišly správný ani ty puntíky, protože to je právě klasická vnější motivace, která prostě nevydrží (což se ve výsledku dokonale potvrdilo). Ale našla jsem to kdysi v jednom z doporučení Nevýchovy, tak jsem to chtěla vyzkoušet.
      Mimochodem na téma vnější/vnitřní motivace VELICE doporučuji TEDxovou přednášku paní doktorky Jany Nováčkové tady: https://www.youtube.com/watch?v=7cnxm-OatVs … během patnácti minut stručně a jasně vysvětluje jádro pudla.
      Aktuální (předprázdninová) situace je taková, že manžel se s nimi moc nemaže. Už se stalo, že Matyáš šel do školky bez snídaně a Barunka neučesaná. Jednoduše to nestihli. A taky to přežili.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s