Lidé: Lucie Saláková

Tramtadadá! Dnes poprvé otvírám rubriku „Lidé“. V ní chci sobě (a snad i Vám) pro radost čas od času vyzpovídat člověka, jehož považuji za zajímavého. Snad se Vám tyhle amatérské rozhovory budou líbit.

Zhruba před rokem jsem objevila blog plný inspirace, nápadů a především skromného lidského tepla a radosti ze života. Jeho autorkou je sympatická tmavovláska Lucie Saláková. Ta se kromě péče o dvě dcerky, domácnost, focení a psaní blogu, momentálně věnuje především práci průvodkyně v plzeňské komunitní škole Koventinka, kterou se svými kamarádkami nedávno založila.

Lucko, před mateřskou dovolenou jsi pracovala jako konzultant v headhunterské společnosti. Jak se člověk z takové pozice dostane až k založení komunitní školy?
U mě to byla rozhodně změna smýšlení. Když jsem studovala učitelství psychologie, vždy mě táhl spíše směr psychologie obchodu, prodeje a oblast lidských zdrojů. Když po něčem toužím, zpravidla je to na mně znát a srší ze mě nadšení, což byl zřejmě důvod, proč jsem bez předchozích zkušeností získala pozici konzultanta pro úplně nový projekt. Hlavní prioritou pro mě byla kariéra.
S příchodem dětí se vše otočilo. Najednou si nedovedu představit, že bych se do toho dravého, neosobního světa měla vrátit.
Seznámila jsem se s množstvím lidí, kteří jsou mi velkou inspirací. Myšlenka komunitní školy vznikla v hlavě mé kamarádky Radany Lazarové (se kterou jsme mj. začínaly na pozici konzultanta). Začala se zajímat o systém svobodných škol, navštívila Demokratische Schule v Berlíně a zásobovala nás články a rozhovory o svobodném vzdělávání.
Všechny tři zakladatelky Koventinky (já, Radana a Eva Mikešová) jsme byly v podobné situaci – je pro nás velmi důležitý respektující přístup k dětem (Eva a Radana jsou mimo jiné lektorkami kurzů Zkušeností k respektování), to, aby děti neztrácely radost z objevování a poznávání, aby nebyly s ostatními srovnávány, ale mohly být samy sebou, aby byly jejich emoce přijímány a nepotlačovány, atd.
Bohužel jsme takovou školu v Plzni nenašly, a tak jsme se nakonec rozhodly si ji samy vytvořit. Vloni na podzim jsme se poprvé setkaly s dalšími rodinami, rozhodly se pro pravidelné měsíční „kluby“ (odpoledne u kávy a čaje s možností dalšího programu) a začaly jsme aktivně pracovat a tvořit.
Přály jsme si, aby Koventinka měla prvky svobodné školy, aby děti zůstaly v blízkém kontaktu s přírodou, abychom poznatky dětí propojili s praxí a zároveň zachovaly jejich vnitřní touhu dozvědět se něco nového bez odměn a trestů.

A daří se Vám to?
Zatím je proces v začátcích – o všechno, co jsem zmínila, se snažíme. Začátky jsou náročné na čas i organizaci, ale pocity mám dobré.:)

Co to v dnešní době obnáší „založit si“ školu?
Pro nás to znamenalo rok intenzivní práce. Musely jsme sehnat prostory, vybavení, zajistit stravování, vytvořit webové stránky, letáčky a trochu se dostat do povědomí lidí, setkávat se s potenciálními zájemci o školu a zjišťovat, zda se jejich vize školy slučuje s našimi představami.
Koventinka je školou v uvozovkách – jsme seskupením rodin, které podobně pohlíží na proces výchovy a vzdělání dětí. Děti z Koventinky jsou zapsané v základní škole v režimu individuálního vzdělávání, což je plnění povinné školní docházky na 1. stupni základní školy bez pravidelného denního docházení.

Pokud to chápu správně, tak se děti teoreticky nebo řekněme oficiálně učí doma samy (s rodiči) v rámci individuálního plánu. Prakticky však společnými silami ve skupině. Tenhle model jste někde odkoukaly nebo je to váš vlastní nápad?
Chápeš to správně. Tenhle model se u nás stále víc a víc rozrůstá. Není to náš vlastní nápad, sledovali jsme několik škol, které už začaly před námi, a jejich přístup se nám moc líbil. Nechtěli jsme, aby byly naše děti pouze samy doma, ale aby měly také svoji partu, svoji školní třídu. Jakmile jsme se dozvěděli o této možnosti, neváhali jsme.

Jak se na Vaši aktivitu dívají školy, v nichž jsou děti k individuálnímu studiu zapsané?
Důležité je, aby si rodiče zvolili školu, která je nakloněna portfoliovému přezkušování. Dítě pak nepíše testy a nechodí na zkoušky, ale jednou za půl roku si popovídá o své práci – o tom, co dělalo, co navštívilo, co vytvořilo. Nesrovnává se tak se svými vrstevníky, ale jen samo se sebou.

Zvládnou děti případný přestup do běžné školy, když budou zvyklé na zcela jiný přístup?
Tohle je celkem častá otázka. Bohužel na ni nemohu odpovědět z vlastní zkušenosti, protože my fungujeme prvním rokem. Ze zkušeností jiných více či méně alternativních škol a rodin vzdělávajících děti doma ale vyplývá, že děti s přechodem na druhý stupeň či víceletá gymnázia nemívají problémy.

Existujete prvním rokem. Funguje vše tak, jak jste si představovali? Vyskytl se nějaký problém, se kterým jste třeba na začátku nepočítali nebo něco, co vás naopak mile překvapilo?
Pro nás všechny to je nová zkušenost. Asi před půl rokem jsme absolvovali seminář s Jankou a Katkou z Lesní školky a školy ZeMě, takže jsme se na některé věci mohli připravit. Pro mě osobně jsou ale začátky velkým stresem. I když jsem znala několik dětí, neznala jsem jejich povahy, nevěděla jsem, jak spolu budou vycházet a co je bude zajímat.
V současné době navštěvuje Koventinku pět dětí ve věku od 5,5 do 9 let a jsou moc fajn. V některých situacích je absence větší skupinky znát, ale na příští rok to vypadá, že by nás mohlo být kolem deseti. Baví mě na ně pohlížet jednotlivě, s každým z nich můžeme nacházet, objevovat a rozvíjet, co ho baví.
A pak najednou vidím jejich zapálení pro věc – děti se vážně chtějí učit!
A problém? Nazvala bych to spíše denními otázkami, protože těch mám pořád spoustu 🙂 .

Jako třeba?
Například do jaké míry můžu opravdu nechat iniciativu a odpovědnost zcela na dětech. Asi všem se nám vkrádá do hlavy myšlenka, že ve škole se MUSÍ něco dělat. Být průvodcem v komunitní škole znamená pracovat hlavně sám na sobě.
To chápu. Model svobodné školy ve mě osobně vzbuzuje hluboký obdiv k osobě a vědomostem učitele. Už teď začínám mít problémy, když odpovídám na dotazy svého čtyřletého syna a bez encyklopedie se neobejdeme. Připadá mi, že učitel s tímto přístupem musí vědět všechno o všem a ještě pro to dokázat děti nadchnout. Je to hodně náročné na přípravu?
V klasickém školství je učitel ten, kdo ví, a předává informace dál. U nás si většinu věcí najdeme společně. Jsem si jistá, že si tím děti zapamatují o hodně víc, než kdybych jim informace „naservírovala“. Encyklopedie a internet jsou běžným prostředkem k vyhledávání čehokoliv a kdykoliv. To, že jsem součástí třídy a nestojím před ní, mě osvobozuje od pocitu selhání, že něco nevím.

Kde pro koncept a výuku samotnou sbíráte s kolegy inspiraci?
Velkou inspirací je pro nás právě systém svobodných škol (Sudbury Valley, Summerhill), ale mnoho podnětů nacházíme i v různých alternativních směrech a programech (Montessori systém, Waldorfská pedagogika, Intuitivní pedagogika, Začít spolu, Daltonský plán, Jenský plán). Co se týče samotné výuky, vycházíme z momentálních potřeb dětí, z nabídky akcí kolem nás, z ročního období… Jsme rádi, když s nápadem přijdou i samotní rodiče nebo dobrovolníci z řad rodičů, kteří tráví s dětmi odpoledne.

Absolvovala jsi mimo jiné kurz o waldorfské pedagogice. Mohla bys pro absolutního laika co nejjednodušeji vysvětlit, v čem spočívá a čím je specifická?
Absolvovala jsem dvoudenní seminář s Ivou Bečvářovou. Pokud někdo opravdu žije tím, o čem mluví, tak je to ona. Byly to uvolněné a hravé dva dny. Waldorfská pedagogika vychází z antroposofické antropologie Rudolfa Steinera a všímá si zákonitostí vývojových kroků dítěte. Podporuje všestranný rozvoj osobnosti dítěte tím, že stejnoměrně rozvíjí rozum, cit a vůli. Vyučování je založeno na prožitku (vyvozování písmenek pomocí příběhu, pohybové aktivity v matematice) a dítě se seznámí s danou problematikou vlastní zkušeností. Důraz je kladen i na výuku uměleckých a praktických předmětů. Rodiče jsou aktivně zapojováni do výuky a dění kolem školy. Mně osobně se líbí ta sepjatost s přírodou, s ročním cyklem a práce s přírodními materiály. Náramně jsem si užívala i kreslení forem – specifický vyučovací předmět, který vyjadřuje pocity, pohyb a rytmus. Já z Waldorfu cítím takovou skromnost, nesoutěživost, hravost a svobodu.

Waldorf a Montessori představují dva hlavní alternativní pedagogické směry v naší republice. Pokud jsem měla možnost zaznamenat, jejich zastánci se spolu nemají dvakrát v lásce. Jsou opravdu tak neskloubitelné? Nebo je to jen můj nesprávný dojem?
Řekla bych, že jak Steiner, tak Montessori měli stejný cíl, ke kterému docházeli rozdílným způsobem. Steiner vycházel z duchovní vědy, Montessori z dlouholetých ověřených výzkumů praktického rázu. Oba ale chtěli vychovat svobodného a šťastného člověka, který se dokáže prosadit, učí se z chyby a má pevně vybudovanou sebeúctu.
Je obtížné nazývat to skloubením. Nemůžeme vzít dva směry a propojit je se všemi jejich principy a metodami. Já sama si z obou směrů vybírám to, co je mi blízké, s čím souzním a co mi přijde přirozené. Nadchli jsme se například pro matematiku podle Montessori. Díky skvělým lidem kolem nás jsme si mohli koupit nákladné pomůcky a učíme se s nimi pracovat. Nelpím na tom, aby se dodržoval přesný postup dle metodiky.
Podobně jako děti z waldorfské školy zase pracujeme s vlnou, rozvíjíme představivost a jemnou motoriku kreslením přímek a oblouků, zapojujeme pohyb do výuky.
Důležité je říci, že se nesnažíme něco skloubit – pouze se inspirujeme.

Psala jsi mi, že „vše, co při své práci děláš, děláš spíš tak nějak s citem“. Co to znamená v praxi?
To znamená, že příliš nelpím na poučkách, metodách a naplánované struktuře. Reaguji podle toho, jak nejlépe v dané situaci dokážu, snažím se být k dětem empatická a do ničeho je nenutit. Když například děti zaujmou v knize zvířata Kanady, jdeme k mapě a ukážeme si, kde je, jaké je tam podnebí, co tam roste za stromy. Pokud chtějí znát víc, umožním jim to. Pokud ne, jdeme dál. Nečekám na dobu, kdy máme naplánovaný americký kontinent. V rámci pevných hranic a pravidel jim dávám velkou svobodu a možnost výběru, co budou dělat a s kým. Základní témata zatím přináším já, ale i tohle bych ráda v budoucnosti nechala na dětech.
Ať už se inspiruji tím či jiným alternativním směrem, snažím se neznejistět, když něco přesně nevím. Učím se pokusem a omylem stejně jako děti a nemám problém to přiznat. Cítím, že tím u nich získávám důvěru.

A nemůže se pak stát, že se na nějakou část učiva zapomene nebo že něco děti prostě nebude zajímat? Je normální, že někoho baví matematika a jiného jazyky. Nejde ale toho prvního učit jen počítat a toho druhého jen mluvit.
Samozřejmě děláme od každého trochu a záleží na nich, jak intenzivně se zapojí. Veškeré aktivity chceme propojit s reálným světem praktickým způsobem, aby si uvědomily, k čemu jim to doopravdy bude. Věkově smíšená třída je obrovskou výhodou – děti se můžou učit od starších, protože chtějí umět to, co oni. A naopak pro starší děti je velkou výzvou a zároveň poctou, když je někdo menší požádá o pomoc. Spočítat peníze na nákup a napsat si seznam, to chce zvládnout přece každý, na to není potřeba někoho někam tlačit. Ostatní je jen nadstavba. Ujasnili jsme si, že nám nejde o výkon našich dětí, ale hlavně o budování vztahů, o to, aby děti uměly formulovat svoje myšlenky, vyjádřit se a obhájit svůj postoj.

Na svém blogu zveřejňuješ spoustu inspirace na hraní si a učení s dětmi. Musím říct, že ze všech podobných českých stránek mi tvé nápady přijdou jednoznačně nejoriginálnější. Kde bereš inspiraci na neotřelé aktivity?
Díky, Ali, to mě těší! Inspiruji se na internetu a kolem sebe. Pokud se mi nějaký nápad líbí, popřemýšlím a pokusím se k němu vložit něco ze sebe. Musím přiznat, že moje vnitřní dítě pracuje na „plné obrátky“.

Podělíš se o nějaké osvědčené internetové stránky?
Inspiraci čerpám nejraději z pomůckového webu ZŠ Na rovině, od Jany Z lesa, dobré nápady a přínosné webináře nacházím také na Metodickém portálu RVP a v poslední době jsem si oblíbila písničky Elišky Vintrové, které zpíváme s dětmi ve škole. A samozřejmě Pinterest – to je velký zdroj nápadů.

Kdysi ti kamarádka donesla „hromadu černého plastového čehosi“, ať s tím něco vymyslíš (vymyslela jsi stojánek na písmenka). Tehdy jsi uveřejnila výzvu: „Jestli máte něco, co se vám nezdá, přineste to k nám, mně se to určitě zdát bude.“ Je to pravda? Fakt „něco“ vymyslíš z čehokoli? Nebo už tě nějaký předmět dostal a zůstal nevyužitý?
Mí kamarádi už vědí, že ke mně můžou nosit opravdu všechno. Nejsem sběratel věcí doma, tam mám raději spíš prázdnější prostory. Mám vyhrazenou skříňku a polici ve sklepě, kam se toho vejde dost. Teď jsem spoustu materiálu navozila do školy – máme dva velké šuplíky, kde se najde lino, kusy koberce, roličky z toaletního papíru, stojánky na zkumavky, vlny, krabičky, korky a další. A všechno se jednou hodí – když ne dnes, zítra určitě.
Potom si přijdu jako čaroděj s kouzelným šuplíkem, ze kterého se vždycky něco vykouzlí. Najednou mě nebo děti napadne něco, co nutně potřebujeme vytvořit, a všechny odpady jsou pokladem.
Nad odpadkový koš jsem nalepila ceduli „Některé věci můžeme použít vícekrát“. Chci tím vést děti k tomu, aby přemýšlely, než jdou něco vyhodit.

Jsi maminkou dvou dcer. Jak řešíš ono klasické dilema zaměstnané matky – jak zvládnout dobře péči o děti, domácnost, časově náročnou práci a další jako třeba psaní blogu? Máš nějaké vlastní tipy pro ty maminky, které mají pocit, že nezvládají?
Rozhodla jsem se pro domácí vzdělávání a spoluzaložení Koventinky mimo jiné pro to, že chci být se svými dětmi co možná nejvíc. S Anežkou teď trávím tři dny v týdnu téměř celý den. Vidím, že máme najednou daleko hlubší vztah. To jsem před tím nepozorovala. Povídáme si na cestě do školy i ze školy.
Mnoho rodičů má pocit, že nemá na své děti čas, po práci jsou unavení a ještě se chtějí věnovat dětem a domácnosti, což je leckdy náročné. My přijdeme domů a vlastně „od sebe odpočíváme“. Můžu se tak věnovat i druhé dceři a dalším radostem a povinnostem.
Svůj den se snažím rozvrhnout tak, abych stihla vše, co potřebuju. Nemusí to být dokonalé, doporučuju slevit ze svých požadavků. Nemám už tolik času na tvoření a dekoraci domu a bytu, ale nevadí mi to.
Důležité je ponechat si běžné denní radosti, což je pro mě focení, psaní blogu, listování knížkami (o četbě se moc mluvit nedá – spíš se stále dokola vracím ke své hromadě knih na nočním stolku). A taky mám ráda víkendy, kdy se snažím být s rodinou – jezdíme na výlety, na chalupu a neuklízíme 🙂 .

V jednom z tvých článků mě zaujala krásná věta: „Žádáme ty, kteří tvrdí, že něco nejde, aby nezdržovali ty, kteří už to dělají.“ Jak moc se tím řídíš? Je slovo „nejde“ jen o naší pohodlnosti nebo neochotě?
Narodila jsem se ve znamení berana a ten si slovo „nejde“ moc nepřipouští. Nerada bych proto tvrdila, že když něco někomu nejde, je pohodlný a líný. Rozhodně ale nemám dobrý pocit z lidí, kteří jen všechno kritizují, stěžují si a sami pro změnu nic nedělají.

Bude se lámat rok, což je doba na přemýšlení o změnách příhodná – plná předsevzetí i přání. Máš nějaká?
Předsevzetí si nedávám. Zjistila jsem totiž, že je nikdy nesplním a jsem z toho pak zklamaná. Mám raději cestu pomalých změn – takových těch nenápadných, ale o to pevnějších a trvalejších.

Já Ti do budoucna přeji, aby Vaše práce v Koventince vedla právě k takovým změnám v pozitivním slova smyslu. Ať už u dětí, u Vás průvodců nebo třeba u rodičů. A mnohokrát děkuji za milý rozhovor.