Programové prohlášení 1. část

Už jsem tu mockrát psala o tom, že rodičovství považuji především za nikdy nekončící proces, kdy se rodiči být učíme. Vzhledem k tomu, že dnes už většinou nežijí velké rodiny pohromadě, nemáme od koho rodičovství okukovat, nemáme si to na kom „zkoušet nanečisto“, nemáme kolem sebe nikoho, kdo by nám fundovaně poradil. A tak ve chvíli, kdy jsme vhozeni do vody (tedy, kdy se nám narodí miminko), snažíme se plavat. Občas to docela jde, jindy se v tom pěkně plácáme ba přímo topíme.

Abych si to ulehčila, hloubám si prostřednictvím svého bloku docela často nad různými cestičkami, jak „být lepším rodičem“. Ti z vás, kdo čtou mé zápisky pravidelně vědí, že z toho hloubání vzešel jakýsi občasník. Jeho dnešní díl bude o tom, čeho se pokud možno vystříhat při výchově malého dítěte.

Je to seznam těch nejčastějších nešvarů, které jako rodiče svým malým ratolestem provádíme. Jde o drobnosti, které máme zažité ze svého dětství a/nebo u nichž nás někdy ani nenapadne, že by mohly být špatně. I když se často tváří nenápadně, mohou nám ve výchově nadělat pěknou paseku.

Valnou většinu z nich jsem vysledovala sama u sebe, některé u svých kamarádek a známých. Dělám je dnes a denně, často i několikrát. Ale dle reakcí svých dětí shledávám, že to jsou zbytečné přešlapy, které kazí rodinnou pohodu, které neprospívají našim vztahům, které nesvědčí mým dětem a koneckonců ani mě.

Proto bych sepsáním a uveřejněním tohoto seznamu chtěla zahájit vlastní malý boj se svou denní dávkou rodičovských výchovných chyb.

Poznámka: Původně to měl být pouze jeden článek, ale nějak jsem se rozepsala a vzniknul mi z toho hezký prázdninový seriál. V každém díle se podíváme na jedno rodičovské provinění.

Plané výhrůžky – nedávno jsem byla s dětmi v herně. Zatímco Matyáš s kamarády hobloval klouzačku a Barunka se snažila nacpat si do pusinky (celé) chrastítko, pozorovala jsem jednu maminku, která si chtěla u kafíčka povídat s kamarádkou. Její asi čtyřletý syn byl jiného názoru a snažil se přitáhnout k sobě její pozornost. Jak jinak než neplechami – rozlil šťávu, přetáhnul jiné dítě hračkou přes hlavu, všelijak povykoval, válel se po zemi a tak podobně. Jeho maminka mu vždy po takovém výstupu vynadala a pohrozila, že odcházejí domů, protože zlobí. Kluk začal samozřejmě vřískat jako pominutý. „Tak buď hodný!“ zaúpěla zoufale ona maminka, načež se opět věnovala kamarádce. Po pár minutách se situace opakovala. Za hodinu a půl se tenhle výstup v jistých obměnách odehrál celkem 12krát. Vůbec se nedivím, že synek si z maminky dělal dobrý den. Dělala bych si ho taky. Moc dobře věděl, že i když maminka vyhrožuje odchodem, nemyslí to vážně.

Co s tím udělám? Předně pokud možno nevyhrožovat nebo aspoň ne fyzickým násilím – tedy zapomeňme na ono časté „Nech toho nebo dostaneš na zadek!“. Podobně nevhodné jsou výhrůžky něčím, co by mělo být pro dítě přirozené „Přestaň nebo půjdeš spát!“. Rodič používající spánek jako trest si zavaří ledatak na to, že dítě bude mít problémy s odchodem do postele, když na něj skutečně přijde čas. Jestliže už se k vyhrožování (chce se mi napsat) snížím, pak své výhrůžky beze zbytku splním. Pohrozila jsem odchodem ze hřiště? Pak v klidu (já v klidu, potomek bude patrně prostestovat) dítě sbalím a odejdu. Zakázala jsem pohádku? Tak mu ji nepustím. Sebrala jsem mu něco, s čím dělalo neplechu? Zkrátka mu to nevrátím. Ano, bude to pravděpodobně s řevem a vztekáním. Ale jen jednou, dvakrát, párkrát. Dítě pochopí, že to opravdu myslím vážně a příště si lumpárny rozmyslí. Důležité je také napřed přednést případné důsledky nevhodného chování: „Pokud tím ještě jednou praštíš, seberu ti to.“ a počkat, jak se dítě rozmyslí. Dát mu na výběr, ne mu hned inkriminovanou věc vzít a ospravedlňovat se tím, že s ní přece mlátí hlava nehlava.

Jak jste na tom s (planými) výhrůžkami svým dětem vy?

V příštím díle se podíváme na Nesplněné rodičovské sliby.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Být lepším rodičem, Matyášek, Výchova a péče. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Programové prohlášení 1. část

  1. Lenka napsal:

    Jé, už se těším na další díl – tenhle mě potěšil, protože na sebe můžu být pyšná, že to nedělám 🙂 Nevyhrožuji, a když už se stane, tak opravdu „slib“ dodržím. K čemu občas sklouznu, jsou děsivé scénáře – „nelez tam, spadneš“, „nesahej na to, spálíš se“. Snažím se tomu ale vyhnout opisem „opatrně, mohl bys spadnout“ a „pozor, mohlo by to pálit“. Všichni říkají, jak je Kubík hodný a poslušný. Já myslím, že je to spíš v tom, že ví, že mi může věřit. Protože když už řeknu „pozor pálí“, tak je to pravda – nestraším ho zbytečně před vyhaslým krbem… To je, myslím, další z rodičovských chyb, ne? 😉

    • Alinka napsal:

      To (ne)vyhrožování mi celkem taky ještě jde. To bylo jen tak něco lehčího na rozjezd. Ale bude hůř :D.
      Když už vyhrožuju, tak se taky opravdu snažím dodržovat. A co u nás funguje, je „počítání“. Jedna moje kamarádka praktikuje u svých dětí, že pokud dítě neposlouchá, začne počítat do tří a pokud napočítá a děcko do té doby neposlechne, dostane na zadek. Začala jsem to praktikovat u Matytáška, ale vtipné na tom je, že jsem mu dopředu neřekla, co se stane, když do těch tří napočítám. Prostě jen začnu pomalu počítat. Zatím jsem ještě nikdy (za několik měsíců) nedopočítala. Takže se asi jen tak nedozvíme, co by se stalo :D.
      Vidíte, ty katastrofické scénáře tam nemám, ale je to dobrý nápad. Asi je tam budu muset přidat ;).

      • Lenka napsal:

        Teď jste mě navnadila – jsem zvědavá, co nás v dalších dílech čeká 🙂 O počítání už jsem slyšela, kamarádka po „tři“ posílá dcerku do pokojíku. Já zatím nic takového použít nemusela, Kubík je opravdu extrémně hodné dítko. A já moc nevyžaduju, aby mě poslouchal, obvykle mu dám informaci, proč děláme to nebo ono, a to bývá dostačující. Výjimečně se potýkám se záchvaty vzteku, ale tam by asi počítání nepomohlo, že?

        • Alinka napsal:

          U nás odchod pryč moc nezabírá – tedy minimálně ne na to, aby se Matyáš uklidnil. Do jiného pokoje ho odnáším ve chvíli, kdy hrozí, že ho přizabiju. Odnesu ho (většinou ječícího pryč) a zanechám svému osudu. Až to sama rozdýchám, tak se pro něj vrátím. On mezitím rozhodně klidný není, spíš naopak, ale to už zase já mám dostatek duševních sil, abych ho zvládla. Svůj učel to plní – zatím žije :D.

  2. Vanilka napsal:

    Moje řeč! Důslednost je u dětí velmi důležitá. Kolikrát už jsem slyšela onu větu: „Nezlob, nebo ti dám na zadek.“ Dítě na zadek nedostane a příště bude zlobit o to víc. Často taky rodiče vyhrožují něčím, čím víc trestají sami sebe než to dítě. Třeba se chystáme na návštěvu ke známým, kam se těšíme všichni (děti se těší, že si budou hrát s jejich dětmi, a my dospělí se těšíme, až si vypijeme kávu a popovídáme si), a Motýl svým dcerám řekne: „Jestli si neuklidíte pokoj, nikam nepůjdeme.“ Ony pak ten pokoj skutečně neuklidí, ale jdeme tam stejně, protože se těšíme i my. Nebo ta menší dělá cavyky s obědem a Motýl jí řekne, že když to nedojí, nedostane dezert. Ale pak je mu samotnému líto jí o ten dezert ochudit.
    No, teď se mi to mluví a kritizuje, ale uvidíme za pár let, jak důsledná budu s Motýlkem 🙂

    • Alinka napsal:

      Jojo, to je přesné, přesně tohle jsem měla na mysli.
      A máš pravdu, že on je samozřejmě každý chtyrý, pokud nejde o jeho děti. Když pak člověk musí jednat tváří v tvář těm malým příšerkám, je to mnohem těžší. Ale čím víc si na to budeme my dospělí dávat pozor, tím líp pro všechny.
      Kdysi mi někdo říkal, že s výchovou malého dítěte je to jako s výchovou psa – člověk musí být přísný, důsledný a nekonečně laskavý. Asi na tom něco bude, byť to přirovnání je trochu přitažené za vlasy.

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s