Před dvěma dny psala Sedmi o tom, jak zajímavé a zvláštní, je nahlédnout naše vztahy s rodiči skrz zrcadlo jejich vztahů s našimi dětmi. Naprosto s ní souhlasím, byť ten souhlas má poněkud hořkou příchuť.
Já měla „zásek“ se svojí mamkou včera. Byly jsme s dětmi v jedné z dětských herniček. Barborka skákala na trampolíně a Matyáš si hrál s auty. Miluje vymýšlení různých tras a rád zkoumá, co zvládnou přejet a co jim naopak působí problémy. Stejně tak včera.
Vzal náklaďák (asi tak poloviční velikosti než je klasická Tatrovka), vytáhl si ho na dětskou prolézačku, k níž patřila i prťavá skluzavka o délce cca 1,5m, a pustil auto po klouzačce dolů. To pochopitelně nabralo rychlost a s rámusem narazilo do dřevěného plůtku ohraničujícího prostor herny.
Zavolala jsem si ho k sobě a vysvětlila mu, že takhle pouštět auto z výšky nemůže, protože by mohl rozbít buď ten náklaďák, plůtek nebo obojí a nebo nedejbože někoho zranit. Nicméně herna byla zcela prázdná. Kromě mých dětí v ní byla už jen jedna holčička, která si hrála na úplně opačném konci, takže poslední variantu jsem spíš řekla proto, aby se nad tím zamyslel pro příště. Pokýval hlavou a vrátil se ke hře.
Najednou máma vedle mě skoro vyletěla a začala hudrovat, že to dítě absolutně neumí poslouchat a že přece tohle nemůže. Téměř současně ze svého místa vystartovala hlídačka herny (paní asi tak v mámině věku) a šinula se vysvětlovat mému synovi, že takhle teda ne. Matyáš totiž svou ideu náklaďáku na klouzačce neopustil, jen ji uzpůsobil mým pokynům. Vzal si auto mezi nohy a pomaličku, centimetr po centimetru, s ním velice opatrně po klouzačce scházel dolů. Jelikož měl bosé nohy, nehrozilo, že by sklouzl a dle mého trénovaného oka situaci zcela s přehledem zvládal a nehrozilo, že by spadl a nějak si ublížil.
Nicméně paní k němu rázným krokem došla a začala mu důrazně vysvětlovat, že tohle se na klouzačce nedělá, ať si hraje jinak a že to snad není možný, jaký blbosti si vymýšlí. Moje maminka jí přizvukovala, že je dobře, že mu vynadala, protože jeho matka (tedy já) to pořádně neudělá a to dítě je pak jak z divokých vajec a dělá si naprosto, co chce. He???
Koukala jsem z jedné na druhou stejně zmateně jako Matyášek a totálně nechápala. Nic neničil, naopak po mém napomenutí postupoval s nejvyšší opatrností. Nikoho neohrožoval, jelikož v okruhu 5ti metrů od něj nikdo nebyl. A jak už jsem psala, nebylo nijak pravděpodobné ani to, že by ublížil sám sobě (což by byl mimochodem jeho a můj problém, nikoli jejich).
Pokusila jsem se ho zastat uvedením výše zmíněných argumentů. Neměla jsem šanci. Vůbec je to nezajímalo. Zásadní bylo, že „tohle se prostě na klouzačce nedělá a tím to hasne“. Klouzačka je na klouzání, ne na pokusy s nakloněnou rovinou. Přes to nejel vlak. Matyášek byl za sígra, já za zcela nezodpovědnou matku, která dovolí svému dítěti vyvádět lumpárny a ještě se ho zastává. Kam ten svět spěje?!
Taková situace se nestala zdaleka poprvé (ať už s mamkou nebo s jinými příslušníky její generace). Nechápu. Fakt. Hlava mi to nebere. Marně přemýšlím, kdo z nás je větší blázen. Jsem fakt tak zblblá všemi těmi respekltujícími výchovnými přístupy, že už nedokážu realisticky posoudit, kdy moje dítě zlobí? Nebo je/bylo ve výchově našich rodičů něco špatně?
Alinčin blok 
Dobře, vážení mladí lidé, řešíte tady ideální stav věcí, ideálním způsobem a krásně se to čte pokud, jak dává příklad třeba Sedmikráska, nenastane krizová situace, tou bývá škola, puberta, parta, dospívání a předjímat své výchovné chyby, nebo neštěstí, my nemusíme, máme to za sebou.
Opravdu Alinko, nehodlám se s nikým přít, všechny ty teorie jsou krásný ideál a pokud je budete důsledně dodržovat, na náš názor nehledě, to bude výchova úspěšná, Bohu díky.
Mnohý nestandardní výchovu netoleruje u druhých, na sebe a svou výchovu již tak přísný není? To se nám starým neodpouští, i kdybychom to sebelépe mysleli. Líbí se mě moc, že se nenecháte rozhodit, je to dobrý předpoklad, že ze svých dětí vychováte sebejisté, slušné lidi
Nemohu nežli popřát hodně štěstí, máte krásné děti.
@annapos Minimálně já, a myslím i Milan – neřešíme „ideální stav věcí“. Jelikož mám i děti už velké (dospělé) – krizové situace, které popisujete, jsou za mnou. Tudíž mám před ostatními náskok. Nevěřím na liberální výchovu, respektování a být respektován a jiné moderní povídání. Nejsem demokrat, ale vím, že vychovat děti, které se nebojí, obstojí, a přesto se dokáží chovat slušně – je opravdu možné i bez modelu „jediné autority“.
Sled komentářů, je nastaven tak, že přímo Alince jsem odpovědět nemohla, moje odpověď patřila jí a snad Sedmikrásce, ostatním komentářům, jsem nevěnovala tolik pozornosti.
Je mně líto, vaší odpovědi o jediné autoritě nerozumím?
Ač se do diskuse příliš nezapojuji, sleduji ji bedlivě a ještě jednou mi to nedá: NIKDO z diskutujících ani slovíčkem nezmínil, že „staří“ to dělali špatně.
Předpokládám, že Alinka (a myslím, že i většina ostatních diskutujících) je stejně jako já vděčná svým rodičům za to, jak nás vychovali. Kdyby nic, naučili nás přemýšlet o věcech a ne je přijímat jako fakt, o čemž svědčí řada příspěvků na tomto blogu i diskuse pod nimi. Věřím, že to udělali nejlépe, jak dovedli, s tím nejlepším úmyslem a myšlenkou na naše dobro. Teď je ale řada na nás, je to naše příležitost udělat to po svém.
A vzato do důsledků, vnímám ten chybějící respekt starší generace vůči vlastním dětem právě v tom, že naši rodiče se těžko smiřují s tím, že jsme si zvolily/i vlastní cestu.
Mám dospělé děti, ale pracuji s malými dětmi. Připadá mi, že reakce hlídačky herny a další maminky byly takové, protože měly strach. To mi připadne docela časté už u těhotných v některých diskuzích. Jak se dítě narodí, tak se uvažuje, jestli má vše, co by mělo být a pořád strach. Takže helmy …
Je to docela problém ve stylech výchovy. Nebo snad problém nejistoty dospělých , což u nich vyvolává nejistotu z neznámého dítěte. Asi je to absence radosti všeobecně.
Nevím, mě to tak nepřipadalo. Nebo to alespoň neuváděly jako argument. Je pravda, že pokud mám na starosti jiné dítě než svoje, jsem na něj výrazně opatrnější, protože nemám tušení, co zvládne. U těch svých to odhadnu celkem dobře.