Přečteno

Exodus (Leon Uris)

Tuhle knížku mi kdysi doproučoval táta, když jsem se ho ptala na neustálé konflikty mezi Izraelci a jejich okolím. Hodně dlouho mě od ní odrazovala její tloušťka, měla jsem ji v knihovně, ale ne a ne se k ní dostat (mezitím ji přečetl manžel a asi další tři lidi). A když jsem ji konečně vzala do ruky, nemohla jsem se od ní zas odtrhnout. Jsou to srozumitelnou románovou formou podané novodobé dějiny židovského národa. Na příbězích několika hlavních postav (kořeny některých z nich sleduje čtenář i mnoho desetiletí nazpět), které se v určitém bodě protnou, Uris ilustruje vztah Židů k jejich zemi i vlastním tradicím. Pochopila jsem mnohé, mimo jiné třeba to, proč je nezbytné, aby v Izraeli šly do armády i ženy, což mi do té doby prostě nešlo na rozum. Co však asi ani s pomocí této knihy nikdy pochopit nedokážu, je, proč právě Židé jsou předmětem takové (opakované) nenávisti z nejrůznějších stran. Je to opravdu dlouhá kniha (místy by se možná dala trochu zkrátit), ale napínavá, poučná a důležitá. Rozhodně doporučuji k přečtení.

Hodnocení: 9/10

Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku (Giles Milton)

A další historický exkurz, tedy vlastně hned celá řada. Drobné (pravděpodobně vážně pravdivé) příběhy z minulosti, které Vám vtipnou a neotřelou cestou pomůžou si trochu zopakovat dějepis 20. století. Vypointované samozřejmě tak, aby to čtenáře zaujalo – místy možná trochu násilně a prvoplánově – nadpis kapitoly je v některých případech víc šokující, než samotný její obsah – ale přesto zajímavé. Konzervativním historikům se asi moc zamlouvat nebude, protože není dostatečně na výši (jakoby si Milton některých historických skutečností dostatečně nevážil), ale pro laickou veřejnost je to forma podle mě vhodná velmi. Pobaví a když si navíc zapamatujete něco z historie, tím líp.

Hodnocení: 8/10

Láska nebeská (Mariusz Szczygiel)

Drobné postřehy z české kotliny napsané neČechem. Od Szczygiela jsem už přečetla Gottland, který mě hodně dostal (psala jsem o něm tu). Láska nebeská mě ale trochu zklamala. Možná je to úhlem pohledu. Autor tady opěvuje Čechy a Česko jako ráj na zemi. Což mě osobně, při pohledu odsud trochu dráždí (i když třeba jsem knížku četla jen v nesprávnou chvíli nebo ji autor v nesprávnou chvíli napsal). I přesto je ale text milý (pro nás lichotivý) a celkem příjemně se čte. Pozitivně laděná oddychovka.

Hodnocení: 7/10

Muži to rádi oblé (Pierre Dukan)

Uklidňující kniha pro všechny ženy, které mají pocit, že jim v některých partiích Bůh přidal víc, než měl. Dukan je (překvapivě) obezitolog, kterému do ordinace krom žen obézních, začaly ve velkém přicházet ženy se zcela normální a zdravou postavou s tím, že jsou „tlusté“. Jelikož to považoval za poněkud alarmující, začal se tématu věnovat hlouběji a výsledkem je tato kniha. Detailní rozbor toho, proč ženské tělo vypadá tak, jak vypadá, proč je pro zachování lidského rodu bezpodmínečně nutné, abychom my ženy opravdu měly prsa, stehna a zadek, proč muže dráždí červená rtěnka nebo proč je dnes tolik „normálních“ žen zoufalých ze své postavy. Autor je lékař, ne spisovatel, proto text místy pokulhává a je buď příliš hutný nebo se naopak zbytečně opakuje. Ale i tak je téma natolik zajímavé a vy se opravdu chcete dozvědět, kde se teda sakra stala chyba, že to zas tak moc nevadí. Poučné. Doporučuji, pokud nejste se svou postavou až tak srovnané.

Hodnocení: 7,5/10

Život, na který metr nestačí (Karolina Mikšíková)

Tuhle knížku mi přinesla kamarádka, koňařka. Životní příběh mladé slečny žijící na vsi mezi koňmi (a další zvířenou), která do vínku dostala ke všemu pár centimetrů do výšky navíc. Mno, místy je to vtipné (i když občas poněkud křečovitě a vynuceně), ale díkybohu je to i krátké. Mě to zas až tak moc nezaujalo. Oddychovka, pokud nemáte dvě hodiny do čeho píchnout, ale rozhodně o nic nepřijdete, když vás mine.

Hodnocení: 6/10

Zmizela v mlze (Michaela Klevisová)

Knížka asi dobrá, dopředu nepříliš odhadnutelná, což je samozřejmě plus. Ale stejně, za srdce mě moc nechytila. Já na ty detektivky prostě asi nejsem. Přišlo mi to zaprvé hrozně zdlouhavé a upovídané, pořád se tam vlastně nic moc nedělo a už v půlce knížky jsem přetáčela na konec a zjišťovala, kolik stránek ještě musím dolouskat. Zadruhé sice chápu potřebu zasadit příběh do exotického prostředí norských fjordů, ale proč tam potom proboha musíme za každou cenu nacpat i českého vyšetřovatele, který tam vlastně nemá co dělat? Navíc podíváte-li se na předchozí díl série s Josefem Bergmanem Ostrov šedých mnichů, tak konstrukce toho, jak se detektiv k řešení vraždy nachomýtne, jsou si natolik podobné, až to je protivné.

Hodnocení: 6,5/10

Znovu já (Gayle Forman)

Gayle Forman mám ráda. Její Jen jeden den nebo Jestli zůstanu se mi líbily hodně, psala jsem o nich tu a tu. A tak když jsem na Světě knihy zahlédla tuhle knížku (aniž bych o ní předem cokoli věděla), hned jsem si ji nadšeně koupila. Ale konalo se zklamání. Maribeth – „dokonalá“ matka a manželka, které ani infarkt nepomůže, aby si odpočinula, se rozhodne situaci řešit poněkud radikálním způsobem. Uteče. Sice jen dočasně (než si to v hlavě všechno porovná), ale přesto – opustí manžela a dvě malé děti. V tuhle chvíli mé sympatie k ní poněkud ochladly. Jako čtenářka rozumím motivům autorky, proč takovou zápletku vymyslela. Pro příběh (a sdělení, které se jeho prostřednictvím pokouší předat) je samozřejmě důležitá. Ale jako matka a manželka takové jednání prostě nechápu a je natolik vzdálené tomu, jak bych se (předpokládám) zachovala já sama, že už mi čtení nesedlo. U společenského románu považuju souznění hlavního hrdiny a čtenáře za klíčové. A tady se to (aspoň v mém případě) zkrátka nepovedlo. Navíc je kniha tak předvídatelná, až to nudí. Škoda. Velká.

Hodnocení: 6,5/10

Doktor Proktor 1-4 (Jo Nesbø) – audioknihy

Tyhle knížky mi doporučila kamarádka a stahovala jsem je primárně kvůli dětem. Ale protože mají (především literárně) určitě přesah i do dospěláckého světa, uvedu je i tu. Detektivku od Jo Nesbø jsem nepřečetla ani jednu (to hned na okraj). Tedy, abych byla přesná, začala jsem číst Sněhuláka, ale popis hned u první vraždy mi přišel natolik zbytečně naturalistický a nechutný, že jsem skončila asi po padesáti stranách. (Však říkám, že na detektivky nejsem.) Nicméně to, že je Nesbø především autorem detektivních příběhů, je velmi podstatné. Na jeho knihách pro děti je to hodně vidět. A pozor, je to opravdu dobře (jistá podoba s J.K.R., že?). Příběhy mají totiž velice dobře vymyšlené zápletky, které (až na pár drobností) dávají skutečně smysl, a to i když na ně nahlížíte kritickým okem dospěláka. Je to neotřelé, nečekané, přiměřeně komplikované (nutno podotknout, že kniha je spíš pro školáky, Barunka se místy ještě ztrácela), lehce infantilní a především vtipné. Co do jazyka – mimořádné (mimochodem velmi kvalitní překlady). Strašně se mi líbil způsob, jakým Nesbø konstruuje věty a odstavce. Řekla bych, že to je jaksi poťouchle hravé. Nikdy dopředu nevíte, co z toho vlastně vyleze. A audioknihy Vám mohu opravdu vřele doporučit. David Novotný, který je všechny načetl, je jedním slovem boží.

Hodnocení: 9/10

Opuštěná společnost (Erik Tabery)

Opravdu maximálně zasloužené ocenění Magnesia Litera Kniha roku 2018 z pera šéfredaktora časopisu Respekt. Není to snadné čtení, naopak. Text je hutný (místy možná ne úplně přehledný na první dobrou, zvlášť pokud se v politice zas tak dobře neorientujete – některé pasáže jsem si musela přečíst několikrát), nabitý informacemi a velmi, velmi smutný. Kniha poskytuje vysvětlení toho, proč dnes jsme tam, kde jsme, jak jsme se sem dostali a jak z toho ven. Několikrát jsem se při čtení musela zastydět. Především ve chvílích, kdy Tabery upozorňuje na to, že typický český člověk se do ničeho moc nehrne, o politiku se nezajímá a radši za sebe nechá všechno udělat jiné, kteří tomu jistě rozumějí líp, než on sám. Mno, dost mě to probralo a nakoplo, což byl myslím přesně autorův záměr. Povinná četba pro všechny občany České republiky. Jako zcela vážně.

Hodnocení: 9/10

Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět (Jan Urban)

Zápisky zpravodaje z války v Jugoslávii. Přestože tuhle válku si pamatuju, překvapilo mě, že o ní vlastně dohromady nic moc nevím. Knížka mi moc nepomohla podstatě konfliktu porozumět (to jsem si musela spíš nastudovat na wiki), ale zpětně mě šokovala tím, co všechno se odehrávalo pouhých osm hodin cesty autem od nás. V Evropě, kterou máme všichni za válek prostou. V místech, kde jsme s rodiči několik let předtím byli na dovolené. Samozřejmě, že si pamatuju zprávy – Sarajevo, Srebrenica, atd. Ale z televize Vám to úplně nedojde. Pohled člověka, který tam byl, který viděl a zažil, ten se do zpráv prostě nevejde. Proto je dobře, že jsou knihy jako tato. Abychom si uvědomili, že se to může stát kdekoli, kdykoli a v podstatě kvůli čemukoli znovu. Literárně je to na novináře překvapivě trochu zmatečné. Jde totiž (většinou) o původní novinové texty víceméně neupravované, které předpokládájí, že se aspoň trochu orientujete. Pokud ne, chce to právě k ruce tu wikipedii.

Hodnocení: 7,5/10

V šedých tónech (Ruta Sepetys)

Moje druhá knížka téhle autorky (minule jsem zmiňovala Sůl moře), která se té první hravě vyrovná. V šedých tónech mimochodem na jednu dějovou linii Soli navazuje, respektive jí předchází – byla napsána dřív – ale je v podstatě jedno, kterou z knih přečtete jako první. Motivem je okupace Litvy Sovětským svazem a deportace nepohodlných Litevců na Sibiř. Drsné svědectví o tom, jak důležité (a jak těžké) je, zachovat si i v extrémní situaci lidskou důstojnost, zůstat člověkem. Hrůzy, které Vám hlava nebere, popisuje autorka tak, že knížku nedokážete odložit. Čtivé, napínavé, smutné i nadějeplné zároveň. Skvělé.

Hodnocení: 9,5/10

Vykupitel duší (Iveta Pačutová)

A další výborná kniha – debut slovenské spisovatelky. Knížka zasazená na slovenský venkov v blíže nespecifikované minulosti (odhadem 18. století, ale není to podstatné). Vypráví příběh jedné rodiny, který je pohnutý, dojemný a velmi snadno uvěřitelný. A to i přesto, že v knize vystupují síly mezi nebem a zemí. Normálně nemám (samozřejmě krom pohádek) nadpřirozeno v příbězích ráda. Vyvolává ve mě pocit, že autor moc nevěděl, jak to vymyslet, tak si vypomohl kouzly, čárami a nevysvětlitelnými úkazy (to mě třeba strašně rozčiluje u Stephena Kinga). Ale tady tajemno sedí, v nejmenším neruší a přestože je hlavním hybatelem děje, natolik přirozeně splývá s příběhem, že mu věříte stejně přirozeně, jako v nadpřirozené síly věřili lidé v té době. Samotné vyprávění je vlastně docela obyčejné a na první pohled tak trochu o ničem. Přesto vás okamžitě pohltí a nepustí, dokud nedojdete na poslední stránku. Moc se těším, co dalšího Pačutová napíše. Jo, a česká obálka knihy je výrazně povedenější, než slovenská, a také znovu chválím překlad.

Hodnocení: 9,5/10

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (Ransom Riggs)

Jedna z mála knih, kdy jsem napřed viděla film a až poté četla knihu. A bylo to ke škodě knihy. Burtonův film se mi totiž líbil fakt hodně (pominu-li kolotočářskou scénu v závěru, kterou si (ne)mohl odpustit) a sice mě ponoukl k přečtení knihy, po které bych jinak asi nesáhla, ale zároveň mi prozradil hlavní zápletku, čímž mi ji vlastně zkazil. Dlužno dodat, že zatímco film je uceleným a zhutnělým příběhem, kniha je prvním dílem trilogie. Pokud příběh neznáte, bude to pro Vás hodně napínavé a velmi dobře promyšlené pohádkové čtení. Konec je trochu utnutý, ale to s ohledem na další pokračování nevadí. Naopak. I tak zatím nevím, jestli si další díly přečíst. Možná časem.

Hodnocení: 7,5/10

Tajný život stromů (Peter Wohlleben)

Překvapivě zajímavá kniha, která Vás doslova vtáhne do tajemství, jenž v sobě ukrývá les a stromy. Autor je lesník, který ve stromech nevidí jen zdroj dřeva, ale především živé bytosti, které dokážou nejen dýchat a aktivně se bránit škůdcům, ale i komunikovat a vnímat své okolí. Kniha mě z recenzí zaujala, ale hrozně jsem se bála, že to bude příliš alternativní a ezoterické. Zvědavost nakonec zvítězila a jsem moc ráda. Ezoterické to totiž není ani trochu. Naopak, všechno dává perfektní smysl a zapadá do sebe, jak kolečka hodinového strojku. Co ve mě tato kniha zanechala, je pocit obrovské pokory – vůči stromům, lesu a přírodě vůbec. Člověk si myslí, jak všechno ví, jak všemu rozumí – tady zjistíte, že je naopak tím nejnerozumnějším tvorem, který absolutně nedomýšlí své konání, je sobecký a zbrklý. Okamžitě jsem i na stromy v naší zahradě začala koukat jinak. Co do čtivosti, asi bych vytkla jistou neuspořádanost textu, ale i tak přečteno rychle a s nadšením.

Hodnocení: 9/10

První dojmy (Charlie Lovett)

Moc příjemná oddychovka o knihách a lásce (ke knihám i lidem). Dvě časové roviny – jedna z přelomu 18. a 19. století a života Jane Austen, druhá ze současnoti. Hlavní hrdinka se snaží dopátrat pravdy o smrti svého strýce i údajném plagiátorství své oblíbené autorky. Romantické, napínavé, extrémně čtivé. Zápletka místy trochu škobrtá (v některých momentech je Sophie překvapivě chytrá a odhaluje i ta nejskrytější vodítka, jindy je naopak až otravně nedovtipná – zejména závěr je trochu slabší) a řekla bych, že i pár logických chybiček by se našlo, ale v tom zaujetí z četby to Lovettovi odpustíte. Asi netřeba dodávat, že knihu si výrazně víc užijete ve chvíli, kdy máte Austenku aspoň trochu načtenou.

Hodnocení: 8/10

Dopisy Milady Horákové (Milada Horáková)

Manžel říká, že čtu samé depky, což obecně rozhodně pravda není. V případě téhle knihy si ale větší „depku“ představíte jen stěží. 18 stran dopisů, které JUDr. Milada Horáková napsala v několika posledních dnech svého života (poslední z nich jen dvě hodiny před popravou), s Vámi rozhodně zacloumá. Slova člověka, který si na nic nehraje, protože ví, jak je (s ohledem na okolnosti) jakékoli předstírání nicotné. Člověka, jehož jedinou touhou je odejít s čistým svědomím vůči rodině, sobě samému i svým katům. Přečteno během hodiny, ale přemýšlet o těch pár stránkách budu ještě hodně dlouho. Přestože korespondence je ryze osobní, dává poměrně jasnou představu o síle a opravdovosti charakteru ženy, která se stala symbolem obětí komunistické zvůle. Opravdové, dojemné, v kontextu politických procesů děsivé.

Hodnocení: 9/10

Zita – Autism story – blog pro Vás mám dnes jen jeden. Zato pro mě to byl objev roku. Píše jej (mimo jiné) velmi uznávaná lékařka, vědkyně a profesorka Masarykovy univerzity. A píše jej (mimo jiné) proto, že její dcera trpí poruchou autistického spektra. Ale nebojte, není to zdaleka jen o životě s autíkem. Vlastně skoro vůbec. Je to především o životě jako takovém. Pekelně chytré a natolik trefné, že si snad každý druhý článek ukládám. Momentálně můj nejoblíbenější blog vůbec.

Co jste přečetli za posledních pár měsíců Vy?

Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisky laskavého čtenáře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Přečteno

  1. marietulachov napsal:

    Díky za nové tipy na dobré a ještě lepší čtení. Sdílím uchvácení Exodem, vracím se k němu znovu a znovu, i Tajemstvím stromů. Také jsem ze začátku váhala a také byla nadšena a povzbuzena jít (doslova) ke kořenům. A další tituly si zapisuju a slibuju (si) že se k nim dostanu. Jako obvykle, dík za nakopnutí 🙂

  2. marietulachov napsal:

    Přehlídla jsem otázku, co jsem v poslední době četla. Bylo toho víc, ale snad za všechny knihy dvě: Vlak naděje od Christiny Baker Kline(ové). Pro mě zajímavým způsobem propojila životy mladé rebelující sedmnáctileté Molly, která má za sebou život v nepěkných pár pěstounských rodinách a na krku průšvih kvůli ukradené knížce z knihovny a devadesátileté Vivien, ke které Molly přijde odpracovat si veřejně prospěšné práce. Ukáže se, že mají něco společného. Obě jako děti osiřely a skončily vydané na milost a nemilost společnosti. Příběh Vivien zabírá asi víc času, ale to je v pořádku, protože autorka popisuje životy dětí z tzv. vlaků naděje, které v letech 1854 – 1929 přepravily z východu na středozápad USA víc než 200 000 dětí, většinou sirotků, které tam měly začít nový život. Bez patosu, velmi reálně popisuje, jak probíhala předání dětí novým „rodičům“ či majitelům dětí. Mladší děti si většinou vybrali k adopci. Starší měli štěstí, pokud ten, kdo si je vzal je neudřel těžkou prací nebo jim jinak neublížil.
    Vivien čeká hodně tvrdý osud, ale všechno přežije a nakonec i ona získá „své lidi“, kteří ji milují. Oba příběhy, Molly i Vivien se prolnou a jedna pro druhou nakonec znamenají víc než by si mohl kdo představit.
    Za zmínku stojí, že pasažéři oněch vlaků dodnes mají své stránky, srazy, i když je jim už mezi devadesáti a sto lety a setkávají se i jejich potomci,

    Druhá kniha, Norské děti od Hany Roguljič, je příběhem fiktivní české matky v Norsku, která přijde o své dcery a její boj za jejich navrácení. Děj je předvídatelný, ale příběh je velmi dobře napsaný. A chvílemi srdceryvný, protože tak to prostě je. Myslím, že se autorce podařilo vystihnout, jak a čím může cizinec působit na rodilé Nory.
    To, co na mě asi nejvíc zapůsobilo je to, co mrazivě přesně vykresluje tento úryvek z přebalu knihy:

    „Norsko své děti chrání. Nedopustí, aby vyrůstaly ve strachu a ponížení. Proto se barnevern dívá. Vidí očima úřednic a učitelek, očima sousedů a kohokoli z náhodných kolemjdoucích. Uzná-li, že nejste dobří rodiče, nahradí vás lepšími.“

    Hu. Z tohoto mě mrazí. A jak snadno se to může stát. A kdo rozhodne o tom, že ti „noví“ rodiče jsou lepší. A ta bezmoc, stát jako jedinec proti úřadu…
    Čte se to dobře a snadno, ale v ústech zůstane divná pachuť a spousta nezodpověditelných otázek.

  3. awlenka napsal:

    Mám teď rozečtených asi milion knih. 🙂
    Snad se mi něco povede dočíst u rodičů na chatě.
    Hodně příjemně se mi čte už druhá kniha od Evy Hudečkové, tentokrát je to Tajemství pražského šotka. Loni jsem četla Bezhlavou kobylu.
    Jinak objevuju ameriku, protože se začínám zabývat všelijakou respektující komunikací, i co se týče v partnerství, takže čtu teď Pět jazyků lásky a sosám Aldortovou, protože zjišťuju, že automatické reakce mi v manželství ani v rodičovství moc nepomahají.
    A taky čtu všelijaké knihy typu Moučný mozek a Revoluce v opravdovém jídle, protože se s manželem učíme jíst nízkosacharidově.

    A vlastně díky vašemu doporučení mám v kindlu i knížku od Tomáše Hajzlera Třináct tisíc dní. Taky se čte moc příjemně.

    Mám nějaké knihy, které jsou odsouzeny k tomu, že budou rozečtené roky a občas je budu pomalu dočítat:
    Zdeněk Kalista: Tváře ve stínu
    Cecilia Sternbergová: Cesta
    Sv. Augustin: Vyznání

    Musím si dávat bacha na vábení dalších knih a v tomhle článku jich je požehnaně. 🙂
    Blog o Zitě čtu taky moc ráda, velmi často se tam objeví článek, který bych podepsala, aspoň tím zásobím svoje kamarádky.
    Ráda čtu třeba blog http://zabi-rybnicek.blogspot.com/ 🙂

    • Alinka napsal:

      Leni, děkuju moc za doporučení.
      Dávat si bacha na vábení nových knih? To znám. Jakmile knihovna vyhlásila, že na prázdniny se půjčuje na dva měsíce, hned jsem tam naběhla a odnesla si domů celou tašku. To jsem zvědavá, jak to do toho 4.9. stihnu. Haha 😀

  4. Sedmi napsal:

    Ahoj, nestíhám zdaleka tolik, co ty… Ale doporučuji

Budu moc ráda, za veškeré Vaše náměty a připomínky

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s