GPT? Generování obsahu mu jde … nevěřte mu ani slovo

Testuju. Asi jako všichni teď. Po klasických seznamovacích dotazech, na které se ptají všichni – jak se má, jak vlastně funguje, jestli je kluk nebo holka a kdy nastane konec světa – na které jsem obdržela nikterak překvapivé odpovědi, jsem si chtěla popovídat o kultuře.

Když jsem se zeptala, které čtyři knihy českých autorů by mi doporučil jako absolutně nejlepší, nezaváhal: Babička boženy Němcové, Válka s mloky Karla Čapka, Žert Milana Kundery a … Hrdý Budžes od Aloise Jiráska. Ehm, cože???

Když jsem nesměle nadhodila, že Budžese napsala Irena Dousková, omluvil se. Nicméně po dotazu na děj mi odprezentoval příběh F.L.Věka, který se v jeho podání jmenoval Budžes. Znovu jsem ho upozornila, že říká nesmysly, protože kniha je příběhem dívky Helenky a odehrává se za socialismu, nikoli v době národního obrození. Znovu se omlouval a potvrdil, že ano, kniha je o životě Helenky Součkové-Budžesové. Tak určitěěěě … řekly by moje děti.

o o O o o

(Kurzívou moje dodatečné komentáře.)

Já: Co mi můžeš říct o Bohuslavu Leopoldovi?

GPT: Bohuslav Leopold byl český hudební skladatel a dirigent (asi jediná pravdivá informace, která mi byla poskytnuta), který žil v letech 1886 až 1951. (Nikoli, narodil se 1888 a zemřel 1956.) Byl členem tzv. „generace 20. století“, skupiny českých skladatelů, kteří se ve 20. letech 20. století začali oprošťovat od romantických tradic a snažili se vytvořit nový moderní hudební styl (žádná taková skupina neexistovala – minimálně ne nijak formálně).

Leopold se věnoval převážně symfonické a komorní hudbě, ale zkomponoval také několik oper a baletů (ne, nezkomponoval). Jeho styl byl ovlivněn dobovými trendy v evropské hudbě, včetně expresionismu a impresionismu. Jeho skladby jsou charakteristické svou emocionální intenzitou a bohatým harmonickým průběhem (když myslíš …).

Kromě kompozice se Leopold věnoval také dirigování a byl dlouholetým šéfdirigentem Národního divadla v Praze (ne, nebyl). Byl uznávaným hudebním pedagogem a jeho žáky byli například skladatelé Alois Hába a Jan Rychlík (ne, nikdy je neučil).

Já: Je slavný i dnes?

GPT: Bohuslav Leopold byl významným skladatelem, ale jeho dílo není tolik známé jako díla jiných skladatelů, jako například Antonína Dvořáka či Bedřicha Smetany. Jeho skladby jsou však stále hrány a jsou oceněny pro svou originálnost a kvalitu. (To bych možná s přivřenýma očima taky uznala. Ale v Čechách ho nezná nikdo. Spíš v Německu a Rakousku.)

Já: Kdo byli jeho rodiče?

GPT:Bohuslav Leopold se narodil 14. srpna 1882 (ani napodruhý to není správně) v Praze (ne, na Vysočině) jako syn hudebního skladatele a sbormistra Bohuslava Leopolda staršího (ani smykem, Bohusav Leopold starší byl hostinský) a jeho manželky Julie (Františky), rozené Brzobohaté (ale prdlajs). Oba rodiče byli hudebně nadaní a otec mu poskytl vynikající hudební vzdělání (ne, prostě ne).

Já: Měl Bohuslav nějaké sourozence?

GPT: Bohuslav Leopold neměl žádné vlastní potomky. Nicméně v roce 1927 adoptoval s manželkou Marií dívku jménem Jiřina, která byla dcerou Mariiny sestry. Jiřina se později stala rovněž hudebnicí a podporovala umělecké dílo svého adoptivního otce.

Já: Já jsem se ptala na sourozence, ne na potomky. (K těm se ještě dostanem.)

GPT: Omlouvám se za můj omyl. Bohuslav Leopold měl jednu sestru, jejíž jméno bylo Marie. Bohužel o ní nevím více informací. (Měl několik nevlastních sourozenců. Ani jedna z jeho sester se však nejmenovala Marie.)

Já: Mél děti? (Vím, že neměl a že už jsem tu odpověď vlastně jednou dostala, ale po předchozích odpovědích jsem stejně zvědavá, co z toho vyleze. Právem.)

GPT: Bohuslav Leopold měl dvě děti – syna Jiřího a dceru Alenu.

Já: Vážně? Co se s nimi stalo?

GPT: Bohužel nevím, co se stalo se synem Jiřím, ale jeho dcera Alena se stala významnou hudební skladatelkou a pedagožkou. Zemřela v roce 1983 ve věku 63 let. (Nemám nejmenší tušení o jaké paní Aleně mluví.)

Já: Aha. Předtím jsi psal, že neměl vlastní potomky a teď zas, že měl děti dvě. Jak tomu mám rozumět?

GPT: To byl můj omyl, omlouvám se za něj. Bohuslav Leopold sice neměl vlastní děti, ale adoptoval dvě dívky, které vychovával spolu se svou manželkou Věnceslavou. Jejich jména byla Blanka a Miloslava.

Já: Předtím jsi psal, ze adoptoval Jiřinu.

GPT: Omlouvám se, můj předchozí výrok nebyl přesný. Bohuslav Leopold skutečně adoptoval dceru Jiřinu, ale měl i vlastní biologickou dceru Jarmilu.

Já: Ty to nějak motáš.

GPT: Omlouvám se, že to bylo matoucí. Je to moje chyba a snažím se být co nejjasnější. Tak tedy k Bohuslavu Martinů. (???) Měl sice adoptovanou dceru, ale vlastních biologických potomků neměl. Doufám, že je to nyní jasné.

Já: Ty si pleteš Bohuslava Leopolda a Bohuslava Martinů. To jsou dvě různé osoby.

GPT: Máte pravdu, omlouvám se za zmatek. Bohuslav Leopold byl bezdětný a neměl žádné sourozence. Moje předchozí odpověď se vztahovala na skladatele Bohuslava Martinů. Ještě jednou se omlouvám za způsobenou nejasnost.

Já: A jak se jmenovala manželka Bohuslava Leopolda? (O tři odstavce výš se mi pokoušel namluvit, že Věnceslava, ale nevěřte mu, jmenovala se Vlasta.)

GPT: Bohuslav Leopold se oženil s Marií Holečkovou.

Já: Marií, ne Věnceslavou? Jsem zmatená.

GPT: Omlouvám se za zmatek. Bohuslav Leopold měl dceru jménem Jiřina, kterou adoptoval spolu se svou manželkou Marií. Na začátku našeho rozhovoru jsem se omylem zmínil o skladateli Bohuslavu Martinů, který neměl vlastní děti, ale měl adoptovaného syna a také se podílel na výchově svého neteře. Mýlil jsem se tedy ohledně toho, o kterého skladatele jde. (Pokud se mi podařilo dohledat, Bohuslav Martinů měl dva sourozence, žádné děti a jeho manželka se jmenovala Charlotta.)

Já: Fakt měl Leopold manželku Marii a dceru Jiřinu?

GPT: Manželka Bohuslava Leopolda se jmenovala Věnceslava a měl s ní dvě děti s názvem Zdeněk a Miloslav. Doufám, že je to nyní jasnější.

Já: Naprosto.

GPT: Jsem rád, že jsem vám mohl pomoci. Rád vám pomohu i s jakýmkoli dalším dotazem, tak se nebojte zeptat.

o o O o o

Myslím, že aktuální panika kolem GPT je zcela oprávněná. Ovšem nikoli proto, že by nás to přechytračilo (ostatní formy AI ponechávám stranou, protože o nich zas tak moc nevím). Ta věc je v zásadě jen komplikovaný statistický model (statistiku jsem studovala a dokážu si pod tímhle pojmem představit trochu víc než jen „něco hodně složitýho“), nic víc. Alespoň zatím. Co do něj nasypete, to přežvejká a vyplivne.

Problém podle mě spočívá úplně jinde. Totiž v člověku. Pokud si totiž s touhle srandou povídáte nektriticky a věříte jí každý slovo, dokáže vám zcela věrohodně nakukat úplně cokoli. Propojte chatbota se sběrem dat třeba ze sociálních sítí, kartičky v supermarketu nebo, co já vím, sportovního trackeru, a můžete každýmu uživateli vyrobit jeho nejlepšího kámoše přímo na míru. A lidi jsou schopní uvěřit úplně čemukoli, když to zapadá do jejich vidění světa. Zvlášť, když jim to říká někdo (nebo spíš něco), komu věří.

Že by manuál k ovládnutí rodu homo? Nemáte zač.

Izzara / Izzie / Zíza / Miláček / Blbeček / Prase! / …

(Předem se omlouvám, pokud na vás tenhle příspěvek bude působit příliš fekálním dojmem. Takový holt život někdy je. Nejen ten se psem.)

Už je s námi přes rok a půl.

Hrozně vyrostla, dokonce výškou malinko přestřeluje standard. Přesto pořád působí trochu štěněcím dojmem. Má uši netopýra a na nich tak jemňounce plyšovou srst, že z toho učurknete blahem.

Bodejť by nerostla, když se cpe jak prokopnutá. Alfou a omegou jejího bytí je žrádlo. Den začíná snídaní a končí večeří. Mezitím je nekonečná svačina. K ní cokoli, co se dá pozřít – nahnilý jablka ze zahrady, nechutný zbytky zanechaný u popelnic, a ano, přiznejme si to, i lidský výkaly (neptejte se proč zrovna lidský ani jak to vím, některý věci je lepší nevědět). K naší smůle a Izzinině nekonečné radosti se jich v pražských parcích vyskytuje překvapivě velké množství.

Vsuvka první: Dalmatini

• Jsou jedním z nejstarších psích plemen vůbec. Dokonce až tak, že jejich genetická informace je natolik odlišná od moderních psů, že by klidně mohli být třeba kočky (to nemám za svý hlavy, to říkají vědci, který zkoumali jejich DNA).
• Pokud lidi zvládnou dohlídnout dál, než za horizont Tlapkový patroly a 101 dalmatinů, většinou je napadne hasičskej pes. Jenže to je historie stará tak 200 let. Mnohem dřív dalmatini doprovázeli kočáry, protože se nebojí koní a dokážou urazit dlouhý vzdálenosti. Díky tomu, sice nejsou nijak ohromující sprinteři, ale mají OPRAVDU VELKOU výdrž.
• A ještě předtím to po mnoho staletí byli psi lovečtí. Díky takové historii jsou neuvěřitelně všestranní a velmi ochotně a rychle se učí celkem jakékoli aktivitě.
• Na druhou stranu to znamená, že je musíte pravidelně něčím zaměstnávat – fyzicky i psychicky. Dalmatin není gaučák, se kterým dvakrát denně oběhnete blok.
• Jsou hodně fixovaní na člověka a svoji lidskou smečku. Netrpívají vyloženě separační úzkostí, ale rozhodně nemají rádi, když je necháváte dlouho doma samotné a můžou díky tomu být neurotičtí.
• Milujou jiný domácí zvířata. A děti. Když s nima někdo blbne, jsou v sedmým nebi.

Přestože je kupovaná jako papírová, PP nakonec nemá. A ne, nenaletěli jsme množce, ale je to dost komplikovaný byrokratický zádrhel, kterýmu asi nehodláme věnovat příliš času a energie. Takže vlastně máme obyčejnýho vořecha.

Říká se, že dalmatini jsou hluchý a hlavně hloupí. Já sama jsem je měla zařazený dlouhý léta mezi blbečkama, který si nejsou schopný zapamatovat rozdíl mezi sedni a aport.

S tou hluchotou je to zajímavý. Slyší zašustit pytel s granulema přes dvě patra a troje zavřené dveře. Stačí cinknout miskou a okamžitě startuje z nejhlubšího spánku. Bezpečně pozná to nepatrné lupnutí, když odloupnete banán z trsu (banány zbožňuje), a mezi deseti kuchyňskými šuplaty otevírání toho jednoho jediného, v němž jsou schované pamlsky. A poslouchá. Velmi pozorně. Všechno, co říkáte. A já jsem na beton přesvědčená, že taky úplně všemu rozumí. Nicméně si pokaždé velmi dobře rozmyslí, jak s vaší promluvou nebo povelem naloží. Velkou roli v takové chvíli hraje především to, jestli u sebe máte něco k snědku. Nemáte-li nic, pak skutečně hluchne. A je zcela irelevantní, jak hlasitý zvuk se pokoušíte vydat. Nehne ani brvou.

Pokud jde o inteligenci, tam jsou veškerý předsudky zcela mimo. Někdy je chytřejší než my všichni dohromady. Zkouší na nás nejrůznější finty. Například pochopila, že když po ní sbírám bobky (nebo se s někým zakecám), nevěnuju jí plnou pozornost. Asi tak 5 vteřin. Za tu dobu zvládne neřízená střela s maximální rychlostí až 60 km/h spoustu věcí – sežrat kdejaký kentus, převálcovat cizí dítě nebo prachobyčejně zdrhnout. Nejenže pozná, kdy má připnutou stopovačku (že za sebou táhnete provaz, koneckonců pozná každý idiot), ale naprosto přesně ví, jak je ten zatracený špagát dlouhý a podle toho se chová. Pochopila, že za vzorně provedené přivolání dostane pamlsek. Není tedy nic jednoššího, než opakovaně odcházet a nechávat se znovu a znovu přivolat. Psí trnérka tvrdí, že na tohle už musí pes uvažovat víc dopředu, než jsou standardní dvě tři vteřiny, což je projevem vysoké! inteligence. (Haha, podle mě spíš rozežranosti.)

Miluje lítání venku (nezaměňovat s procházkou na vodítku, která je naopak nuda k uzoufání), nejlépe s některým ze psích kámošů. Společnost dalších psů miluje a vyhledává. Nicméně poslední dobou si čím dál častěji hraje na dospělou, většinou pozoruje hrající si mládež a jen sem tam se do hry zapojí. Začíná být vybíravá v tom, s kým se jen pozdraví, případně oběhne 1-2 kolečka přátelství a ským si fakt hraje. Pryč jsou doby, kdy byla schopná letět za úplně cizím psem 200 metrů hlava nehlava, čímž mě dováděla k zoufalství.

Je absolutně k neutahání. Strašně mě rozesmívají ti pejskaři, kteří si, pozoroujíc svého a mého psa 30 vteřin běhat sem a tam, spokojeně mnou ruce a radují se, jak bude ten jejich čoklík unavenej. Nechápu.

Před časem Izz mordovala buldočka. Jeho majitelka byla ze začátku moc spokojená, že se pes krásně vylítá a nebude doma prudit. Po čtvrt hodině se opatrně ptala, jak dlouho to ta naše fenka vydrží, že ten její už toho asi začíná mít dost. Když jsem jí řekla, že nemám nejmenší tušení, protože jsem ji zatím venku nikdy neviděla projevovat jakékoli známky únavy, viditelně zbledla. Po dalších 15ti minutách odnášela v náručí psa na pokraji fyzického vyčerpání, zatímco naše perpetuum mobile nedočkavě vyhlíželo svou další oběť.

Když s ní manžel v létě šel dlouhý výlet, přišla mi zpráva: „Tak jsme zatím ušli 25km (v terénu). Já sotva pletu nohama. Ona má naběháno tak 40km a lehce zpomalila. Možná.“

Jediné, jak má člověk šanci ji aspoň trochu utahat vlastní silou, je kolo. To totiž musí delší dobu udržovat rychlé tempo.

A strašně ji baví tahat. K Vánocům jsme společně dostaly canicrossovou výbavu (ale dá se použít třeba i na lyže, brusle nebo koloběžku) a máme za sebou seznamovací trénink. Pochopila to okamžitě. Ale mnohem víc než o samotě ji to baví s ostatními psy. Absolutně nesnáší, pokud si ji některý z nich dovolí předběhnout. To se na mě pak otáčí se zoufalým výrazem, jakože ať okamžitě přestanu zdržovat a makám. Takže já teď musím natrénovat, abych u toho nedostala infarkt hned na prvních 500 metrech. (Což je výzva. Znáte můj vztah ke sportu, že? :)))

Vsuvka druhá: Pro nemilovníky psů

• Není tak úplně pravda, že pes v Praze musí být na vodítku. Nemusí. Podle aktuální vyhlášky o ochraně veřejné zeleně je na určitých místech zakázano „volné pobíhání psů“, což zaprvé není totéž, zadruhé na jiných místech se to smí. Dokonce i v návrhu nové vyhlášky, která tolik pobouřila na začátku loňského roku je uvedeno, že „není-li pes na vodítku, musí být veden v těsné blízkosti dopovázející osoby tak, aby nedocházelo ke střetům s ostatními uživateli veřejné zeleně ...“. Takže pokud jsme v parku sami, pes jde 20 metrů ode mě na volno, cosi si čmuchá ve křoví a na zavolání přijde, není třeba na nás volat policii.
• Fakt není v zájmu ani psů ani lidí, aby všichni psi chodili neustále na vodítku. 95% lidí to chápe a toleruje (včetně měšťáků, které někdo z těch zbývajících 5% občas zavolá, čímž akorát všechny vyprudí). Proto řada psů aspoň občas na volno chodí a je schopná tak celkem bez problémů fungovat. Samozřejmě, majitel by se měl mít neustále na pozoru a pokud možno předcházet nebezpečným nebo nepříjemným situacím. Psi trvale držení na vodítku jsou agresivnější a nevyzpytatelnější. „Neposlušní“ psi jsou většinou štěňata a puberťáci, kteří se poslouchat teprve učí. A na vodítku chození bez vodítka fakt nenatrénujete. (Což mi připomnělo situaci, kdy asi dvouletý Matyáš neuvěřitelně prasil u jídla a rozhazoval obsah misky všude kolem. Manžel mu tehdy vytrhl lžíci z ruky se slovy: „Vrátím ti ji, až to s ní budeš umět.“)
• Pes nemá tlačítko ON/OFF ani dálkový ovládání. Je to živá bytost, samostatně uvažující jednotka, která má pro své chování konkrétní důvody. To, že neposlechne na první doboru, může, ale taky nemusí znamenat, že je nevychovaný. Možná se bojí, možná má velkou radost nebo ho něco zaujalo natolik, že se nedovede ovládnout. Je to dost podobné jako s malými dětmi. Výtka „Proč ten pes není na vodítku, když neposlouchá?“ je tak často mimo. Naposledy na mě takhle vřískala paní, když se Izz pokoušela odlovit auto na dálkový ovládání a byla tím natolik pohlcena, že pravděpodobně vůbec nevnímala, že ji volám. Autíčko tůroval partner té dámy na psím hřišti – tedy na území, kde lze a priori očekávat, že pes bude lítat bez vodítka.
• Stejně tak není třeba řešit dva rvoucí se psy ve chvíli, kdy už to řeší jejich majitelé (samozřejmě pokud vás o to výslovně nepožádají). Paní, která hystericky ječí: „Zavolejte si ty psy! Proboha, zavolejte si ty psy!!!“ a vytáčí 156, zatímco jejich majitelé se je pokoušejí od sebe odtrhnout, opravdu ničemu nepomáhá. Navíc rvačky vypadají z pohledu laika výrazně nebezpečněji, než skutečně jsou. Situace, kdy si psi vzájemně opravdu ublíží, jsou spíš vzácné.
• Ať fena čůrá nebo kadí, vždycky si musí přičapnout. Ta pozice je ale natolik odlišná, že ji na poměrně velkou vzdálenost rozpoznám i já s 11 dioptriemi. Není tedy třeba mě upozorňovat, abych to po ní šla laskavě sebrat. Není totiž co.
• Potkáte-li psa, který za sebou po zemi táhne dlouhou šňůru, prostě ji překročte. Jedná se o stopovačku, pomocí níž se pes učí poslouchat, aniž by nutně musel být na vodítku. Není to lenost majitele, který se tak snaží občůrat vyhlášku. Je to velmi jednoduchý a účinný výcvikový prostředek.
• Pokud jedete na kole nebo běžíte a vyřítí se za vámi pes, není to v 99% případů proto, že se vás chystá zardousit, ale proto, že je strašná sranda někoho honit. Pokud nereaguje na majitele, který se ho pokouší přivolat, uděláte nejlíp, když se zastavíte, postavíte se k němu pokud možno čelem, ruce natažené otevřenými dlaněmi proti psovi, aby na vás neskočil, a počkáte, až dofuní majitel. Nejhorší, co lze v takové situaci dělat, je dál zdrhat. To platí i pro děti, pokud se psů bojí. Neutíkat! Pes to totiž bere jako jednoznačnou výzvu ke hře.
• Jako u všeho, to stejně není o psech, ale o jejich majitelích. Přestože si troufám tvrdit, že většina pejskařů jsou rozumní a pohodoví lidé, najdou se mezi nimi pitomci, kteří nesbírají bobky, neřeší psa lítajícího a poštěkávajícího po sídlišti, seřvou vás, pokud se ozvete, ať si ho hlídají. Větřte mi, že nás ostatní vytáčejí víc, než vás, protože právě díky nim, jsme za kretény všichni.
• Máte-li problém, řešte ho s majitelem. V klidu. Ne, křikem z „bezpečné“ vzdálenosti, nadávkami a udáváním (mimochodem, nikdy jsem neslyšela o někom, komu by policie opravdu dala pokutu jen za to, že je někde se psem bez vodítka, takže takové snahy přicházejí tak jako tak vniveč).

Buba s ní v létě byla na příměstském táboře „dítě a pes“. Byl v těch největších letních parnech. A zatímco ostatní psi měli všeho nejpozději do hodiny plný zuby a jediný po čem toužili, bylo to někde ve stínu zalomit, Izzina byla ve střehu a její nadšený výraz se neustále dožadoval: „Co budeme dělat dál? Tak co budeme dělat dál???“

Teď pokračujou odpoledními kurzy a jsou většinou za hvězdy. Máme nejposlušnejšího a nejchytřejšího psa na týhle planetě. Výcvik Izz strašně baví – nepochybně proto, že u něj neustále dostává něco k žrádlu. Udělá cokoli. Žádný povel není problém. Hlavně, když za to je kus žvance.

Ale jsou i lekce, kdy zas takový frajerky nejsou. Tak třeba měl takhle někdo v oplocence, kde cvičili, jakousi nehodu s pamlskovníkem a většinu jeho obsahu roztrousil po zemi. Slečna správně pochopila, že teď nebo nikdy. Výcvik? Jděte se bodnout s povelama, tady je to bez práce. Jindy zase sebrala jinému čtvernožci pískací hračku. Patnáct minut ji pak celé osazenstvo kynologického kroužku nahánělo sem a tam, z čehož měla neuvěřitelnou čurinu, protože honička je nejvíc. V takových chvílích mi pak k autu přichází načuřená Barča, která za sebou vztekle vleče rozjívenýho psa a u toho vykřikuje: „Debilní pes! Nejdebilnější pes na celým světě! Už sem s ní NIKDY nepudu!!!“ A čuba se tlemí od ucha k uchu.

Jak to taky občas vypadá. (Pokud máte někdo zkušenosti s výcvikem a samozřejmě víte, že celá ta situace je z hlediska poslušnosti úplně špatně, buďte v klidu. Dala jsem manželovi asi hodinovou přednášku na téma „nevolej KE MNĚ, když chceš, aby k tobě přišla“.)

Já sama občas využívám soukromé konzultace s trenérkou. Hlavně, když mladá dáma přišla do puberty a začala zcela nepokrytě zkoušet, co vydržím. Měla mě natolik na salámu, že jsem prorokovala, že buď ji něco přejede nebo ji zabiju sama, a rada někoho zkušeného mi opravdu přišla vhod.

Aktuální situace je taková, že v zásadě poslechne (minimálně mě). Víceméně jediný problém, který řeším, je (jak překvapivé) její nenažranost. Jakmile ucítí v křoví nějaký hegeš, zhruba v poloviuně případů ho hlava nehlava doběhne co nejrychleji sežrat ve stylu: já vím, že mě zuřivě voláš a hrozně makám, abych u tebe byla zpátky co nejdřív.

Ví moc dobře, že to nesmí. Ve chvíli, kdy to provede a už nehrozí, že jí tu mňamku někdo sebere (a to třeba i v případě, že si toho nevšimnu), úplně otočí. Sklopí uši, stáhne ocas a jde srabícky pomalu zpátky, zatímco já na ní chrlím jednu nadávku za druhou. Přijde přesně tak daleko, aby se to teoreticky dalo počítat jakože splnila povel, ale abych ji nemohla chytit a čeká, až se vyvztekám. Manžel tvrdí, že ne, ale já vím, že u toho protáčí oči v sloup (přesně jako Barča, když jí hubuju).

Vsuvka třetí: Experience levels reached:

• Psí oči. Umí je skvěle. Výraz „týraný pes, kterýho nikdo nenakrmí a nepohladí“ jí jde nejlíp ze všeho.
• Zdrh. Za zajícem/srnou/cizím autem (které pokládala za naše a měla dojem, že v něm odjíždí manžel, který ale atál 10 metrů za ní)/jiným psem/jen tak.
• Rozkousaný jeden ovladač, dvoje tkaničky, několik dětských výrobků. Zmrzačeno (především oslepeno) několikero plyšáků, přičemž ty, který jsou výslovně její, neničí.
• Spaní v posteli (zvládli jsme včas odnaučit, jelikož jsme zjistili, že je fakt velká a nedá se s ní pořádně vejít).
• Karton mlík, kterej jsme neprozřetelně nechali chvíli bez dozoru před garáží. Postarala se o něj. Během několika málo minut. Obdobným způsobem se postará co jakýkoli jídlo, který necháte na zemi bez dozoru.
• Pokousaná jiným psem.
• Geny baskervilla, když se někdo nedejbože přiblíží k našemu plotu.
• Hárání. Největší opruz je, že v tu dobu se nemůžeme stýkat s ostatními psy a nemůže běhat na volno. Po třech týdnech jsme všichni totálně vybzikaný.
• Pohotovost. Několikrát. Naposled, když se přiotrávila čímsi, co sežrala kdesi.
• Operace pod narkózou, když plnou vahou skočila na rozbitou sklenici. Krve, jak z vola.
• Prújem. Pokoušeli jste se někdy pytlíkem posbírat z chodníku cokoli v konzistenci kefírovýho mlíka? Ne? Pak netušíte, co je to je láska ke zvířatům (a strach ze sousedskýho lynče).
• Ho..o napřed sežraný a následně vyblitý na zadních sedačkách auta.

S kocourama je v pohodě. Miluje je a chce si s nima hrát. Opravdu veselý to ale bylo jen prvních 14 dní. Pak ti dva pochopili, že nesmějí zdrhat a postavili se tyranovi čelem a především společně. Poprvé v životě, jsem viděla kočku plivat. Párkrát ji profackovali a od té doby je klid. Ráno se vzájemně vítají, společně čekají na krmení a když k nim strká čumák přeci jen moc důvěrně, vztekle na ni syknou. To se pak tváří velice dotčeně. V devíti případech z deseti respektuje, že jejich misky jsou opravdu jen jejich. Většinou u nich dokáže nehnutě sedět, přičemž kňučí, hypnotizuje případné zbytky a silou vůle je nutí, aby začaly levitovat a přistály jí v tlamě.

Stejně tak chápe, že ze stolu ani z linky se nežere (ale co spadne za zem, považuje okamžitě za svý). A cvičí v tom i kocoury. Pokud si všimne, že některý z nich se sápe nahoru (nebo obecně dělá něco, co nemá), vyjede po něm a dobře mířenou ranou ho sestřelí. Bohužel ti dva hajzlíci pochopili, že když zrovna spí, vstávat kvůli jejich výchově nebude.

Ví, že na gauč ani do postele se neleze. Zabrala si ale ke svým dvěma pelechům na oplátku jedno křeslo. Spí sama v přízemí a v pohodě vydrží od čtyř měsíců celou noc. Ráno nás nebudí. Jedině v případě, že z nějakého důvodu spíme pohromadě, to funguje jak s malým dítětem – nesmíte dát najevo, že jste vzhůru. Jakmile otevřete oči, vystřelí z místa jak raketa a očekává akci.

Vsuvka čtvrtá: Pokud chcete pejska

• Upřímně promyslete své fyzické, časové, finanční i mentální možnosti a schopnosti.
• Pes vyžaduje OPRAVDU HODNĚ času. Nemáte-li (jako rodina) denně minimálně 2-3 hodiny, které mu můžete a hlavně chcete věnovat, nepořizujte si ho. Zcela vážně, hodláte-li mu věnovat méně času, proč si ho pak vlastně chcete?
• Nemáte-li dostatečnou chuť a trpělivost ho cvičit a vydržet například psí pubertu, kdy fakt nebude poslouchat, (období, kdy statisticky nejvíc psů končí v útulcích), nepořizujte si ho. Je třeba ho naučit a „vysvětlit“ mu spoustu věcí. Jinak ho buď budete muset mít neustále na vodítku nebo budete za troublemakera, kterej má nevychovanýho čokla. Oboje je dost na pytel.
• Pokud o něj žadoní děti, slibují hory doly a klidně by obětovaly připojení k wifi, jak vážně to myslej, nevěřte jim ani slovo. Možná příjemně překvapí, ale pokud sami nejste připraveni se o něj plně postarat bez jejich pomoci nebo často absolvovat zuřivé hádky, nepořizujte si ho.
• Pokud vám vadí chlupy a zaťapkaná podlaha, nepořizujte si ho. Chlupy jsou prostě všude. Dokonce i tam, kam pes nechodí. Na oblečení, na posteli, v horní polici knihovny, v čerstvě otevřeném jogurtu vytaženém z lednice. Nejde se toho nikdy úplně zbavit.
• Dobře zvažte výběr plemene. Opravdu jsou mezi nimi dost zásadní rozdíly. Například jsou teď v módě border kolie a australští ovčáci. Jenže to jsou ovčácký psi, kteří neustále štěkají, protože s tupýma ovcema to jinak nejde. Fakt chcete být ten, koho sousedi nesnášejí, protože jeho pes po sídlišti neustále vyřvává? Nebo bull plemena. Jasně, jsou hodný, úžasný k dětem, blablabla. Ale mají obrovský stisk v čelistech a zároveň nepříliš velký cit. Zrovna nedávno jsem ošetřovala ošklivě prokousnutý prst majiteli bulla, se kterým se při hře tahal o klacek. Například můj vysněný pes je československý vlčák (nejlépe dva), ale realisticky uvažující manžel mi ho naštěstí nedovolil.
• Uvědomte si, že se psem se vám radikálně sníží (respektivě promění) okruh možných aktivit a výletů. Je spousta míst, kam psi nesmějí a zjišťovat jejich existenci až ex post jednoho dost naštve.
• Buďte ještě před pořízením psa dohodnutí minimálně s jedním spolehlivým člověkem, který vám ho v případě potřeby ochotně pohlídá. Taková situace nastává častěji, než byste čekali.
• Pokud váš pes cokoli provede (skočí na někoho, vběhne cyklistovi do cesty, vrhne se na cizího psa) nedělejte ramena a omluvte se. Vždycky! Dokonce i ve chvíli, kdy víte, že druhá strana v tom taky není úplně nevinně. A snažte se podobným situacím příště pokud možno předcházet (vím, že to nejde na 100%, ale cvičení dělá mistra).
• Buďte připravení na katastrofy. Přijdou, ať se budete snažit sebevíc. Něco zničí, někoho zašpiní, uteče, ublíží v lepším případě sobě, v horším někomu jinému, nebude poslouchat.
• Zapomeňte na všechny Gora, Bethoweeny, Lassie a další superpsy z dětských příběhů. Neexistujou. Poslušný, vycvičený pes, reagující na myšlenkové pochody svého pána dřív než je vyslovíte, se získá jedině tak, že se psem jste a věnujete se mu. Intenzivně. Každý den. Celý jeho život.

Izzie se v toho spolupracujícího psa pomalinku mění. Poslouchá na 100% – to nemohu říci. Pořád mě dokáže slušně vytočit. Ale já vím, že ví. Že nás má ráda a že ta její občasná rebelie je spíš tak pro jistotu, abysme se nenudili.

Je to nejlepší pes na světě.

Barborčina hlásná trouba

Matyáš se připravuje na úkol z občanky – zjisti a odprezentuj něco zajímavého o svých předcích. Barborka mu ochotně radí.

“To máš jednoduchý. To napiš o jméno.”

“A víš, kdo to byl?”

“No náš děda měl tátu. A ten táta měl bratrance. A to byl takovej týpeček za války. On byl s parašutistama. Asi. Nebo ne s parašutistama. To si nepamatuju. Hlavně byl slavnej, protože se stříleli v tom kostele. A pak za nima vylejzali oknem a lili jim tam vodu, aby je dostali ven.”

“Byl to parašutista. Ale, Bubo, čím hlavně byli slavný?”

“Oni někoho zabili. Takovýho diktátora hnusnýho.”

“Skvěle. A víš, jak se ten zlej jmenoval?”

“To byl ten … ehm, nooo … Ferdinand!!!”

Viva la France!

Většina přátel mluví o svých dovolených v superlativech a postuje bambilion fotek plných zlatavého slunce, azurového moře a vysmátých obličejů. (Já teda postovat nemůžu ani kdybych chtěla, protože apple začal pro fotky používat super vytuněný formát, který se ovšem nekamarádí s windows. Než jsem to zjistila a změnila nastavení, mám dva měsíce nepoužitelných fotek. Vím, že se to teoreticky dá překonvertit, ale ještě jsem tak úplně nevyzkoumala jak.)

U nás bude mnohem příhodnější sdílet přehled katastrof. To bude ty dva týdny, které jsme společně strávili cestováním po Francii, charakterizovat líp než cokoli jiného.

• Tradiční velká manželská hádka před odjezdem, kdy jsme nebyli schopni se dohodnout vůbec na ničem. Dokonce ani na dni odjezdu. (Já mu řekla, že se chová jako idiot, on kontroval, že jsem blázen.)
• Lidi. Mraky lidí. Stovky a tisíce Francouzů, Němců, Španělů a Italů, kteří mají prázdniny všichni najednou. Cestujeme po Evropě se stanem 20 let a nikdy a nikde se nám nestalo, že by byl plný kemp. Jasně, zažili jsme fakt hodně nacpáno. Ale nikdy, NIKDY! se nestalo, že by nám řekli: „Sorry, vašich 10 metrů čtverečních se k nám už prostě nevejde.“ Tady se to nestalo jednou nějakým omylem, ale x-krát. Davy jsou pro naši rodinu, v níž nadpoloviční většina členů trpí více či méně závažnou formou sociální fobie, dobrým základem pro „zcela bezproblémovou“ dovolenou.
• 38 stupňů ve stínu. Od 9 dopoledne do 11 v noci se potíte tak, že vypadáte, jako byste právě vylezli ze sprchy. Na slunci se nedá vydržet dýl než 30 minut, aniž by se vám nezačalo dělat špatně. Máte neustále žízeň, přestože nasáváte jak školní houba a jen tím zhoršujete to nesnesitelný pocení.

Ano, uznávám, destinaci jsme si vybrali sami a dobrovolně. Jen jsme u toho asi zapomněli použít mozek. I když manžel tvrdí, že on to říkal už od začátku a byl přehlasován. (Kecá. Vůbec se nehlasovalo.)

• Barčin počínající zánět středního ucha. Ne, nedokázala jsem jí vysvětlit, že se s tím rozhodně nemůže potápět. Musela bych ji někam přivázat za nohu a šnorchl zalepit žvejkačkou.
• Matyášův sluneční ekzém. Pokud nevíte, o co jde, vzpomeňte si na pupínky neštovic a vynásobte stem na všech místech těla, kam vám předchozí den svítilo sluníčko.
• Moje zablokovaný záda. Poměrně fatálním způsobem, kdy byl problém vyčistit si zuby nebo oblíknout spoďáry. A v tomhle módu spíte na zemi, nesmíte prochladnout, ale zároveň se nemůžete pořádně zachumlat, protože vedro, ob dva tři dny pakujete a zase vybalujete veškerou domácnost, hodně sedíte v autě nebo jdete na výlet. Celou dovču jsem si dala tak trochu v rauši a kdyby manžel věděl, kolik jsem sezobala analgetik, asi by mě obratem objednal na léčení.
• Pod střechou jsme spali jedinou noc a byl to pravděpodobně ten nejhorší hotel, v jakém jsme kdy byli. Pro představu – v pokoji pro čtyři lidi byly sice čtyři postele, ale jen tři polštáře a pouze dvě standardně velké peřiny. Koupelna smrděla jak shnilá kedlubna a pokud jste se nedejbože sprchovali, voda z ní vesele crčela do pokoje. Děti si na nedostatek luxusu bohudík nestěžovaly, protože na dveřích pokojů byly roztomiloučký obrázky s kočičkama.
• Láhev klasického sladkého sirupu vylitá v autě a všech věcech v nejbližším metru krychlovém. Jako naše auta zažila leccos, ale tahle zkušenost nám zatím chyběla. What’s next?
• Děti málem sežrala muréna (to je jejich verze).
• Neúmyslná (pochopitelně) jízda s otevřeným kufrem a věci rozházené na stometrovém úseku frekventované silnice. Část z těch věcí jsme nesebrali hned napoprvé (zapadly do pangejtu) a manžel se pro ně pak musel cca 30km vracet a za tmy je hledat.
• Obvyklé Matyášovy nevolnosti v autě. Takže cesta na třičtvrtě hodiny obvykle trvala tři a půl hodiny.
• Děti každý večer prováděly zaříkávání, aby se další den vydařil. Spočívalo v hromadě podivných listů, kterou nasbíraly a jíž bylo třeba nesčetněkrát obcházet a u toho nahlas hulákat „TA-BU-DÝ! TA-BU-DÝ!“ Někdy to i fungovalo. Minimálně polovina osazenstva kempu nabyla dojmu, že jsme úplní magoři.
• Bazén v kempu, jehož otvírací doba se zcela míjela s časem, kdy jsme se tam vyskytovali my. Chcete-li namítnout, že to přece není katastrofa, naše Buba vám pomocí emotivního výstupu plného křiku a předmětů létajících vzduchem vysvětlí, že se opravdu šeredně pletete.
• Po dvou dnech nám drobným nedopatřením došla bomba ve vařiči a v celé Francii se nedala sehnat nová. Ve všech obchodech je samozřejmě měli. Spoustu. Asi tři různé značky a osm typů úzávěru. Mezi nimi ovšem s neochvějnou jistotou chyběl ten náš. Takže jsme si od třetího dne neohřáli ani čaj k snídani.
• 1,400 km tam a stejné množství zpět. Samo o sobě taky žádná katastrofa, ale v součtu s předešlými body vzdálenost k nepřežití. „Už tam budéééééééém???“ zaznělo asi tak milionkrát. Stereo.

Podtrženo sečteno, manžel odmítá jakoukoli další rodinnou dovolenou absolvovat (což je zcela normální stav a nejpozději do roka ho jistě zase přejde). Děti tvrdí, že to byl zatím náš nejlepší výlet. A já zjišťuju, že mám po měsíci problém si na všechny ty hrůzy vzpomenout a zůstává jen to zlatavý slunce, azurový moře a vysmátá rodina.

Holiday mission completed.

Emzáci, 5G a pravda o covidu

Chci o tomhle napsat už nejmíň rok, ale vždycky se u toho strašně vytočím, tak jsem to furt odkládala. Pak jsem měla v úmyslu udělat jen takovou pidipoznámku pod čarou k minulýmu příspěvku. Mno a trochu se mi to vymklo.

To, že můj vztah s mamkou nikdy nebyl nijak zvlášť příkladný, jste asi už všichni pochopili. Nemá moc cenu rozebírat, čí je to vina a proč. Je to prostě fakt.

A tahle už tak dost blbá konstelace se ještě výrazně zhoršila v průběhu posledního zhruba roku a půl. Máma totiž propadla konspiračním teoriím. Absolutně a pravděpodobně nezvratně.

Veškerý normální media jsou pro ni nedůvěryhodný – buď jsou podplacený (rozuměj jsou součástí světovýho spiknutí) a nebo tomu nerozuměj. (Tenhle tah mi mimochodem na celých těch konspiracích přijde nejgeniálnější. Jakmile totiž vyřadíte ze hry zdroje, pro něž platí aspoň nějaký pravidla, novinářský kodexy a která nesou alespoň nějakou zodpovědnost za to, co vypustěj, je už cokoli dalšího zbytečný. Můžete jít na bambilion přednášek o kritickým myšlení a návodech jak poznat dezinformace, může vám někdo do zblbnutí předkládat důkazy o tom, že něco není a nemůže být pravda. Cokoli dokážete smést ze stolu s odůvodněním, že „tomuhle“ se přece nedá věřit. Komunisti nám taky lhali a teď se v tom jen pokračuje.)

Drtivou většinu informací čerpá z Facebooku, ale i dalších prapodivnejch stránek, na který jí dost často upozorňujou hlavně dvě kamarádky – první z nich přednáší na jedné z předních francouzských univerzit, druhá je překladatelka plynně hovořící 8 jazyky. Sama máma je vysokoškolsky vzdělaná. Takže ne, o IQ to není.

Vždycky měla blízko k záhadám a ezo věcem. Ale to, čím prochází teď, je úplně přes čáru. (A mě to jen utvrzuje v názoru, že ezo je sbírka pošuků, kteří se dřív nebo pozdějc musej dostat mimo realitu. V přednášce Josefa Šlerky – odkaz níže – se dozvíte, proč nejsem zas tak daleko od pravdy.)

Pochopitelně pak obhajuje cokoli, co je antisystémový, ať je to sebevětší pitomost. Hlavně když je v opozici. Proti nám, proti státu, proti všem. Ona, která na rozdíl od nás zná „pravdu“.

Že se něco děje, nám poprvé došlo asi před dvěma lety, kdy na mého muže nastoupila s dotazem, co si myslí o těch 5G sítích. Jestli teda má mít strach nebo ne. Můj manžel je jedním z lidí, kteří (nejen) 5G síť pro jednoho z českých operátorů staví, takže si troufám tvrdit, že o problematice něco málo ví. Přestože ji opravdu nemá rád, víc než hodinu s ní seděl, popisoval rozdíly mezi jednotlivými Géčky, vysvětloval fyzikální zákony, trpělivě odpovídal na její dotazy, na pravou míru uváděl nepravdy a zavádějící tvrzení v článcích, který mu předkládala (například, že po zavedení 5G nemohla obyvatele v Horní Dolní začít bolet hlava, protože v Horní Dolní zatím žádnou 5G síť nemají ani naplánovanou, natož postavenou a funkční, apod.) a vůbec se všemožně snažil rozptýlit její strachy a pochyby.

Po té hodině se mamka zadumala a vypálila: „Ale ty tomu evidentně nerozumíš, vždyť to přece lidem vaří krev!“ (Můj muž se v bezprostřední blízkosti nejrůznějších antén s poměrně vysokým výkonem pohybuje přes dvacet let a krev se mu zatím ušima nevykouřila.) Načež nelenila a koupila si hned dvě rušičky negativních vlivů 5G a jiných sítí, které zaručeně vyčistí vzduch i vaši duši. Za 15 tisíc. Každou! Asi nemusím říkat, že když muž jednu z nich zběžně rozebral, zjistil, že to je obyčejná barevná lampa a 5G síť v jejím okolí samozřejmě zcela normálně funguje. Tehdy nad ní definitivně zlomil hůl.

Mně to trvalo o dost dýl. První byla strašlivá hádka asi před rokem a půl, kdy se tu začal rozmáhat QAnon. Ona věřila naprosto všemu, protože jí to dávalo smysl. Oslavovala Trumpa a Putina jako vševědoucí (budoucí) zachránce světa, kteří patří k vyvoleným, neboť prozřeli a bojují s temnými silami zla. Jakože fakt. Strašně se tehdy divila, že o tom nic nevím, když už to přece ví celej svět! Jen já jsem tak strašně zabedněná, že mě vůbec nezajímá, co se kolem mě děje. (Zkusila jsem se pak ptát lidí ve svým okolí, jestli o QAnonu někdy slyšeli a všichni do jednoho neměli nejmenší tušení, o co jde. To jen k tomu „celýmu světu“, který v jejím případě tvořila bublina několika pošahaných skupin na FB.) Tehdy jsem na ni ječela jako smyslů zbavená, že se naprosto zbláznila. Ona se mi jen vysmívala do obličeje a prorokovala něco v tom smyslu, že se jí jednou ještě omluvím.

V té době s ní podobný a asi ještě horší výstup absolvoval i můj švagr poté, co neteři zcela vážně vyprávěla o černých vlacích (jak se později ukázalo, měla na mysli soupravy LEO Expresu), které ve velkém vyvážejí mimozemšťany z podzemí. Byl na ni tehdy hodně sprostý. Nehnulo to s ní. On byl jen zaslepený nevědoucí chudáček, ona naopak pochopila svět v celé jeho složitosti. Jak jinak taky.

Pak přišel covid. A to už skončila definitivně mimo veškerý rozumný uvažování. (Prosím vás, aby bylo jasno – jo, jsem zastáncem roušek a očkování – tuhle jsme na tohle téma s Lenkou vedly dost výživnou debatu, kterou jsme ani nedokončily – ale respektuju, pokud má někdo jinej názor. Chápu lidi, kteří k očkování mají výhrady. Chápu i ty, kteří se slušně stavěli proti rouškám a jistému omezení osobní svobody, které jsme zažívali. Ale tohle je uplně jinej level.) To, že v rouškách se skrývají sledovací zařízení a že se svými přítelkyněmi zcela vážně řešila „jak to z toho vyndat“, se mi s odstupem času zdá spíš úsměvný.

Ale když zjistila, že jsme se nechali očkovat, dostala nefalšovanou panickou ataku, kdy mi mezi záchvaty hysterického pláče udělala dvouhodinovou přednášku o tom, jak mi momentálně v krvi kolují tři druhy botů, jejichž jediným a společným úkolem je zprostředkovat přes mé tělo jakýsi portál do vzdálené dimenze pro temné bytosti, se kterými vědoucí tohoto světa vedou nepřetržitou válku už přes 2000 let. Jen díky těmto osvícencům, nás dosud nepohltila temnota. A já, ovčan s vymytým mozkem, jim to teď takhle pos.ru! (Asi si zvládnete i bez velkýho přemejšlení tipnout, kdo všechno k těmhle bojovníkům světla patří.)

Jo, a taky mi hned cpala kapky, který ale tyhle účinky naštěstí dokážou spolehlivě zneutralizovat. Byly prý opravdu hodně, hodně! drahý, to jo, ale to přece v takovýhle zoufalý situaci nehraje roli. Ona totiž tak nějak předpokládala, že budem takhle pitomí, a radši je nakoupila ve větším množství. Ne, fakt si nedělám srandu. Začali jsme si od tý doby dávat velkej pozor, co v její blízkosti jíme nebo pijeme.

Asi nemá smysl vypisovat všechno čemu věří, ale jsou to tak absurdní tvrzení, že ji v návalu naděje občas podezřívám, že si z nás prostě jen dělá srandu.

Už to není o tom, že já jsem nezvedenej spratek a ona nedoceněná matka. Už spolu v podstatě nemluvíme, protože není o čem. Jakýkoli složitejší téma by znamenalo hádku o otázkce života, vesmíru a vůbec. Veškerá naše komunikace se omezuje na banální zprávy, u kterých nemusíte zastávat žádnej názor. Po pár zcela bezúspěšných pokusech jsme se se sestrou přestaly snažit ji o něčem přesvědčovat.

Po dost dlouhým pátrání po tom „proč“ asi chápu, co jí tyhle zkazky dávají. Pocit nadřazenosti (protože ona patří k té hrstce osvícených, kteří vědí) a pocit naděje (všechno se děje z nějakýho vyššího důvodu, kterej normální smrtelník nedohlídne), takže všechno určitě dobře dopadne. Mocnosti světla nás ochrání před tmou.

Je to šílený a nejde to vůbec zastavit, protože ona žije na úplně jiný planetě. Ve vesmíru, který ovládají tajemný bratrstva, mimozemšťani a bytosti pravdy. Kde lidi dávno žijou na Marsu a veškerý náš život řídí galaktická rada a federace. Kde válka na Ukrajině vypukla proto, že na jejím území se nachází ztracená archa, která vlastně vůbec není archou, ale kosmickou lodí, o jejíž získání teď soupeří Rusko a USA. (Nenechte se zmást, tohle opravdu NENÍ! autorská nadsázka, abych vás jakože pobavila.) Ve vesmíru, kde Země klidně může být placka, krychle nebo dost možná jen zrnko prachu na krunýři Velké A’Tiun.

A tam já se prostě nedostanu.

o o O o o

Koho by téma konspiračních teorií a dezinformací zajímalo, doporučuju následující zdroje jako úplný základ:

Podcast Saši Alvarové a Josefa Holého Kanárci v síti (ideálně odposlouchat chronologicky od začátku)

Pokud byste chtěli vědět víc o QAnonu, zkuste dokument HBO Q: V oku bouře

Fungování algoritmů na sociálních sítích celkem dobře ilustruje Social dilema

Základní factchecking (a zároveň ukázka toho, co všechno se mezi lidma šíří a čemu opravdu někdo věří):

hoax.cz

Manipulatori.cz

Fakticke.Info

Útržky bezmocnýho bezčasí

Usilovně přemýšlím, jak se nesesypat a zatím jsem nic kloudnýho nevymyslela. Bojím se. Bojím se tak strašně, že mám chvílema pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. S ohledem na fakt, že tady se ve srovnání s Ukrajinou vlastně nic neděje, mě to nutí hloubat o síle vlastní odvahy.

Když sleduju záběry, kde obyčejný lidi jdou proti tankům s holýma rukama, nebo Rusy, kteří i přes všechna ta šílená represivní opatření jdou do ulic prostestovat, říkám si, jak je možný, že nemají strach?

A pak musím vynaložit strašně moc mentálního úsilí na to, abych sama sobě vysvětlila, že mnozí z nich jsou pravděpodobně hrůzou bez sebe. Ale přesto jsou přesně tam, kde jsou a dělají to, co dělají, protože jim to dává smysl. Nemám tušení, jestli bych něco takovýho dala (nejspíš ne). Ale vcelku bych ocenila, kdybych to ani nemusela zjišťovat.

o o O o o

Totální paralýza, kdy jediný, čeho jsem byla schopná, bylo scrollovat přes všechny zpravodajský média jako naprostej závisláckej zoufalec trochu polevila. Už si třeba zvládnu vzpomenout, že bych se měla najíst. Nebo že bych mohla dát najíst dětem. Že vlastně vůbec mám nějaký děti.

Pocit nepatřičnosti ale zůstává. Ať dělám, co dělám, furt mám dojem, že bych měla dělat „něco“. Ale určitě ne balit na hory, plánovat prázdniny, číst si knížku a čumět do blba. Protože přece nemůžu dělat úplně obyčejný věci, který nikomu nepomůžou, když kvůli jednomu egomaniakovi umíraj lidi. Když se střílí do dětí.

Najednou mi nejde se soustředit, uvolnit se, smát se nebo spát. Z ničeho nic mi tak nějak nejde žít.

Už jednou jsem tenhle stav zažila, když umřel táta. Nedovedla jsem si představit, že bude ještě nějaký normální „potom“. Že vůbec kdy dokážu nepoměřovat svůj život optikou před a po. Je mi janý, že nemůžu srovnávat jednu osobní tragédii s tím, co se dneska děje. Ale jistou naději mi těch uplynulých 14 let dává.

Jste-li v těžký životní situaci, kterou nemůžete příliš ovlivnit, doporučují psychologové představit si dobu za delší časový úsek, kdy už bude zaručeně po všem. Takže já momentálně svým budoucím vnoučatům vyprávím, jak jsme se tu kdysi všichni báli jednoho zlodědka.

o o O o o

Mimochodem, bývalo by vás někdy napadlo, že na jedný a tý samý straně hřiště bude stát Elon Musk, Lukoil, Člověk v tísni, Talibán, papež František, IKEA, Anonymous a Miloš Zeman?

o o O o o

Máma se mnou nemluví. Tak nějak přerušila kontakt poté, co jsem vyjádřila názor, že za vzniklou krizi nese odpovědnost Vyvítekdo a nikoli Ukrajina. (Jistě Doněck a Luhansk – dlouhodobě neřešný problémy, Minský dohody, který se tak jako uplně nedodržovaly, a tak dále. Ale! Obhájci Ruska mi připomínaj takový ty slizký strejce, co pokřikujou, že „se holka nemůže divit, že jí znásilnil, když chodí takhle oblíkaná!“. Viktimizace oběti se tomu říká. Za násilí totiž vždycky může agresor.)

Netuším, jak dlouho mámino komunikační embargo potrvá, ale už je mi to asi jedno (pokud chcete vědět víc, počkejte si na příští post).

o o O o o

Můj pragmatický manžel brzdí můj spasitelský komplex, takže nemáme dům plný běženců. Zatím. Zato mi došly peníze na účtě – tam totiž nevidí.

Je vůbec zajímavý sledovat, jak se s tou situací vyrovnáváme každej jinak.

Zatímco já potřebuju neustálý přísun nových informací, všechno do zblbnutí konzultuju s každým, kdo je k tomu svolný a stává se ze mě tak trochu prepper, můj drahý se rozhodl nastalou situaci vytěsňovat. Jednou denně si přečte zprávy a tím to pro něj končí.

o o O o o

Čtu Čapka. V kontextu dnešních dní je to ještě mnohem strašidelnější než obvykle.

o o O o o

V týdnu si krátce píšu s kolegou z Kyjeva. Utekli s novorozenětem přes půl země a netuší, co bude zítra. Noční můra. Rozberečel mě, když mi psal, jak obrovskou podporu Ukrajina cítí z Čech a jak moc za ni děkuje.

A já si u toho představila, jak to v tý naší kotlince dopadlo s covidem (respektive, jak to dopadne uplně s čímkoli). Na začátku se šily roušky, lidi si pomáhali a táhli za jeden provaz. Euforie, altruismus a spolupráce. Na konci se stavěly šibenice a šikanovali zdravotníci. Takže mám dost velký obavy, abysme to my Češi zase nějak nedomrvili ve chvíli, kdy odezní manická postšoková fáze, ve který se teď všichni bezesporu nacházíme.

Abysme neotočili, až dojdou zásoby plynu a za litr nafty zaplatíme 60Kč. Abysme nezačali nenávidět, až u nás uprchlíci budou třeba rok nebo dva a Okurka s Volňáskem roztočej svoje nechutný hnojomety a budou nám všem připomínat, co všechno jde na ukrajinský vyžírky z našich daní. Abysme nezačali pochybovat, až se prokremelský trollové trochu otřepou (bezpochyby měli připravenou munici na jinou verzi příběhu, takže jsou teď trochu zaskočený) a zaplavěj sociální sítě svýma anonymníma moudrama (stačí se podívat na oficiální ruský media a můžete si udělat představu, co přijde).

Teprve pak se pozná, jak moc to všechno myslíme vážně. Ať to dopadne jakkoli, to horší nás totiž pořád ještě čeká.

Life of Alice III. – Ke kořenům (dávno před tím vším)

Přestože mí věrní čtenáří už nějaký ten pátek (nepočítejte to, prosim vás, nebo se budu muset strašně stydět), čekají na posun příběhu vpřed, dospělo naše vyprávění (díl I. a díl II.) do bodu, kdy je naopak třeba vrátit se poněkud zpět. Asi tak o 50-60 let. Totiž k babičkám a dědečkům, protože hráli (zvláště někteří z nich) v Alicině dětství zásadní roli. A taky proto, aby Alice se svou pamětí měňavky s Alzheimerem nezapomněla všechno, co se jí z rodinných análů podařilo vydolovat.

Trudi a Al

Al se narodil v roce 1904. Jeho nevlastním bratrem (měli jen společnou maminku) byl český hudební skladatel LB. Jeho jméno dnes v Čechách nikdo nezná, ale občas jeho skladby hrají v rakouském a zejména pak německém rozhlase (jak moc nebo málo, ví Alice poměrně přesně, protože zdědila 1/12 autorských práv).

Za první republiky bydleli Alovi rodiče nějakou dobu v Užhorodu (čert ví proč), ale když ho zabrali Sověti, celkem prozíravě se vrátili zpátky do Čech. Al vystudoval obchodní akademii a pracoval jako účetní kontrolor. Pokud Alice (absolventlka VŠE) ví, byl to jediný ekonom z jejích předků (což zpětně mnohé vysvětluje). Pamatuje si usměvavého starého pána s brýlemi, který ji vozil v zahradním kolečku a k snídani si dělal „nadrobíno“ – chleba rozmočený v misce teplého mléka. Krom ostře řezané brady má po něm Alice i jméno. Prý si tehdy moc přál vnuka. A tak, aby zmírnili jeho zklamání z holky, aspoň ji po něm pojmenovali.

Trudi se narodila roku 1910 jako čistokrevná sudetská Němka. Její bratr Peppi studoval v Praze medicínu. Ona sama studovala na rodinné škole, kde měla nejlepší kamarádku Lilly (Alice si ji opět velmi matně pamatuje jako poněkud extravagantní a hlučnou Tante Lilly). A Lilly chodila s Alem. Zatímco Trudi chodila s někým jiným (jmenoval se Klaus nebo Hosrt nebotaknějak). Časem dospěla čtveřice k závěru, že bude možná lepší, když se vzájemně prohodí. Kupodivu to opravdu fungovalo k všeobecné spokojenosti, a přestože Alice netuší, jestli si Lilly toho Trudina kluka vzala (má zato, že ne), zůstali do konce života přáteli.

To Trudi si Ala vzala. A jelikož Al byl Čech a včas si stihli pořídit Pierra, uchránilo ji to po válce před odsunem. Peppiho a jeho německou manželku už nikoli. Odsunuta měla být i Trudina maminka, ale stihla předtím na začátku léta 1945 umřít na rakovinu. Sama Trudi celý život hodně kouřila, na což zdravotně dost doplatila. Ve 39 letech prodělala první z řady infarktů.

Díky Trudi mluvila Alice do svých čtyř let (údajně) plynně německy (dnes z toho není nic, snad krom jakéhosi citu pro německý slovosled). eM říká, že Trudi nikdy neměla ráda ani ji ani Alici. Dokonce prý těsně po jejím narození všude rozhlašovala, že její neschopná snacha porodila kripla (doslovná citace eM). Alice si ale žádnou zášť nevybavuje (pomineme-li tu nešťastnou nehodu s pádem na hlavu na dlaždičky – kterou si ovšem taky nevybavuje, protože byla mimino). Pamatuje si, že Trudi ve své kuchyni soukromě vyučovala němčinu, do města mezi lidi nosila paruku, a když měla Alice kašel, uložila ji do postele a na hrudník jí přikládala ubrousek namočený v rozehřátém másle.

Dramatický byl příběh jejich domu, respektive jeho obyvatel. Dům původně patřil LB, který v něm už před válkou bydlel s manželkou a německým podnájemníkem. Na úplném konci války se tu odehrály dvě tragédie. Zaprvé rozdivočelí Češi vyvlekli chudáka podnájemníka ven a bez milosti a soudu ho přímo na ulici zastřelili. Alova rodina mu pak na tom místě udělal malý pomníček. Zadruhé, manželku LB zabila 8. května 1945 přímo na jejich zahradě zbloudilá kulka. Paradoxně to nebyla neměcká kulka z boje, ale česká z oslavných salv blížícího se vítězství, které se z radosti střílely po celém městě. Když o 12 let později zemřel i LB, odkázal dům svému mladšímu bratrovi. Alice v tom domě s rodiči a prarodiči žila první dva roky svého života a i později tu trávila čas u babičky a dědy. Vždycky jí to tam připadalo trochu strašidelný.

Oba prarodiče si vybavuje jen hodně matně, Trudi zemřela, když jí byly čtyři a půl, Al o dva roky později. Jelikož víc toho nevím, prosím pana bratra o případná doplnění či opravy.

Máňa a Petřin

Děda Petřin měl dost zajímavýho tatínka (Alicina pradědečka), a tak začneme od něj. Václav se narodil už v předminulým století jako poměrně neduživý čtvrtý dítě v rodině řezníka. K té neduživosti ještě navíc silně šilhal. Pro ten slabej zevnějšek ho rodiče poslali do Vídně, aby se stal krejčím. Asi byl pěknej vejlupek, protože jednoho krásnýho dne, ukradl v kuchyni řízek a mistr po něm ve vzteku hodil něco hodně těžkýho. Trefil ho do hlavy a Václav skončil v nemocnici. To se ukázalo jako štěstí v neštěstí, protože tam byl dost pokrokovej doktor a hned poté, co mu ošetřil tržnou ránu, Václavovi nabídl, že mu zkusí spravit to šilhání. Zadarmo, jelikož to ještě neměl moc vyzkoušený a potřeboval nějakej pokusnej materiál. Venca se dvakrát nerozmejšlel a doktor byl nejen pokrokovej, ale i šikovnej, takže se operace zdařila.

Do učení se Václav už nevrátil, protože přišla válka. Protože mu bylo teprve necelých šestnáct, přidal si dva roky, aby mohl narukovat. U odvodu evidentně nelaborovali ani nad jeho věkem ani nad tou neduživostí. Však on se v armádě srovná. A taky že jo. Během krátké doby zesílil a z houžvičky se stal chlap. Ale víc než fronta, ho zajímaly holky. Takže v Černé Hoře dezertoval a nějakou dobu se skrýval u místních, přičemž po sobě prý zanechal minimálně 22 outěžků (milenka Zdenica mu ty děti o mnoho let později pečlivě spočítala – poznala je podle toho, že po něm byly dost nápadně světlooký a zrzavý). Aby ho žárlivé devčice neumláttily, vydal se do Afriky. Většinu cesty ušel pěšky. Údajně tam šel proto, že chtěl vyzkoušet sex s černoškou (takže možná jsou nějaký zrzavý světleoký spratci i tam).

Po válce se vrátil na Šumavu, kde se konečně doopravdy zamiloval. Do Němky. To nebylo po chuti jeho českým rodičům. A nepomohl tomu ani takový drobný detail, že byla s Václavem těhotná. Svatbu jim nedovolili. Milá porodila holčičku Anny. Obě pak byly po druhé světové válce odsunuty. Václav se ke své dceři celý život hlásil, i když později byl styk se západním Německem v podstatě nelegální.

Nakonec si vzal dceru poměrně bohatýho podnikatele – majitele povoznictví a pískovny (tu už rodičové schválili) a měl s ní další tři děti. O svým životě před svatbou sepsal několik tlustých sešitů, které se hemží ženskými a přisprostlými výrazy.

Petřin byl nejmladší Václavův syn, narodil se 1927. Rodina sice vlastnila dům v Kolovratech, ale moc tam nebydleli. Jelikož Václav namísto krejčování pracoval jako specialista na pokládání kolejí, rajzovali po celém Československu a co dva roky žili někde jinde. Tam, kde zrovna bylo třeba stavět trať. Nejvíc vzpomínal Petřin na dobu, kdy pobývali ve Slovenském ráji. Coby šestiletý chodil 6km do školy, sám a přes les. V jakýmkoli počasí. A protože bydleli u hájenky, většinu cesty ho doprovázela ochočená srnka pana hajného.

Byl to vejlupek po tátovi (až na ty ženský), tak vyváděl jednu lumpárnu za druhou. Ať už bydleli na Slovensku, v Kolovratech nebo třeba na pražském Žižkově, kde to bylo za první republiky asi dost vostrý, protože co chvíli se s někým serval a společně s bratrem platili za velký bitkaře. Vždycky tvrdil, že díky těm rvačkám se o sebe naučil postarat.

Vyučil se strojním zámečníkem a jelikož byl hodně šikovný, podařilo se mu díky práci splnit klukovský sen – procestovat kus světa. Jezdil na stavby cukrovarů, cementáren a dalších velkých projektů ve spřátelených zemích, kde opravoval stavební stroje. Na rok nebo dva, s rodinou i bez, podle situace. Byl v Indonésii, Zambii, Iráku nebo Libyi. Kdykoli hledalo vedení podniku zaměstnance, které by se nebálo s klidným svědomím pustit za hranice, hlásil se. A přestože nikdy nebyl ve Straně, platil za spolehlivého a mohl jet.

Za peníze ušetřené ze zahraničních cest koupil na konci 50. let pozemek (respektive pronajal si ho od státu na 99 let, protože doopravdy koupit ho nešlo). Tehdy to byl plácek v zahrádkářské kolinii uprostřed lánů jahod a obilí, dneska je to širší centrum města. A o dalších 20 let později tu postavil dům. (Alice v něm s přestávkami žije od svých dvou let až do dneška.)

Petřin miloval svou práci (pracoval ještě, když mu bylo přes 70), cestování, šachy a babičku Máňu. Alice si ho pamatuje moc dobře – štíhlý, vysoký, s černými vlasy (nikdy mu nezešedly) a světlýma očima. Když byla malá, trochu se ho bála. Dokázal hodně křičet, když se vztekal. Ale zbožňovala jeho vyprávění z let dávno minulých, které znělo spíš jako pohádka než skutečný život. Další vzpomínky na dědu Petřina tady.

Babička Máňa se narodila jen o 13 dní později než její budoucí muž, jako druhá nejstarší dcera (z osmi dětí) do rodiny českého evangelíka a maďarské protestatky (takže Alice je ze 1/4 Němka a z 1/8 Maďarka), která ale žila na východním Slovensku.

Aby těch sourozenců nebylo málo, rodiče adoptovali dvě nemanželské děti svých dcer. To první bylo plodem postupu Rudé armády, jejíž příslušníci měli evidentně pocit, že osvobozené území je jejich se vším všudy. To druhé bylo zase plodem lásky, která nepřežila ani první společnou noc.

Přestože ani jeden rodič nebyl Slovák, hlásí se šest Mániných sourozenců (kteří se dožili dospělosti) ke slovenské národnosti (u těch starších to byla otázka volby, u mladších nutnost, jak později uvidíme). Jen ona se vždy považovala za Češku po taínkovi.

Máňa byla krásná a především hrozně držkatá. Takže se za ní vždycky táhly houfy nápadníků. Na rozdíl od její starší sestry Heleny, která to dost těžce nesla. Když nakonec Máňa začala chodit s klukem, o kterého ona marně usilovala, došla Heleně trpělivost a vynutila si na matce, aby mladší sestru odeslala do učení co možná nejdál. Totiž do Čech. Navíc pak zadržovala a ničila dopisy onoho nešťastníka, které Máně několik let poctivě psal. Jelikož nikdy nedostal odpověď, usoudil, že na něj zapomněla, což pochopitelně nebyla pravda. Čekala na zprávy, ale nikdy nepřišla ani řádka.

To bylo už za války a co se původně zdálo jako tragédie, Máně dost možná zachránilo život. Když se totiž Slovenský śtát osamostatnil, bylo jen otázkou času, kdy se na Čechy žijící na Slovensku začne nahlížet podobně jako na Židy. Máňa byla v Čechách v bezpečí, ale jejího otce jednoho dne už téměř ke konci války naložili do transportu směr Auschwitz Birkenau. Nějakým zázrakem se mu z něj podařilo uprchnout. Jelikož byla zima a -20, stálo ho tohle dobrodružství několik prstů na nohou. Ale přežil a vrátil se domů, kde ho (jak překvapivé) uvítali jako hrdinu.

I Máňa se po vyučení vrátila domů na Slovensko, kde zrovna pokládal koleje Václav. Petřin byl tou dobou sice na vojně, ale zrovna měl dovolenou a jel za rodiči na návštěvu. A na jedné stanici dobíhala nějaká pěkná slečna. Vlak už se skoro rozjížděl, ale on duchapřítomně zakročil, čímž jim oběma navždy změnil život. O dva roky později se vzali.

I babičku Máňu si Alice vybavuje moc dobře, protože to byla především ona, kdo se o ni a později i o MauMau staral, když byly malé. Byla to maličká žena (většinu života nejmenší z rodiny), ale vždy ji bylo dobře slyšet. Nejvíc její smích. Měla manžela, dvě dcery, pět vnoučat a vždy minimálně jednu kočku. Kdykoli potřebovala na někoho zavolat, nedokázala si vybavit správné jméno, takže povětšinou se ozvalo něco jako: „Vy smradi jedni, kde zase jste?“

S dědou byla v Zambii a v Indonésii (kde dokonce musela podstoupit operaci slepého střeva – v 60. letech!) a pak v důchodu si zajeli ještě na půl roku do Austrálie (kam jim emigrovala jedna z dcer). Na rozdíl od Petřina neuměla ani slovo cizím jazykem (krom maďarštiny, jenže tou se ve světě moc nedomluvíte), ale nikdy neměla problém se o čemkoli s kýmkoli domluvit. Rukama, nohama a česky. Po svém. Holt holka hubatá. Další vzpomínky na babičku Máňu tady.

A příště už se opravdu podíváme, jak to bylo dál ;).

Instantně 2021

Sníh v Praze. Široko daleko jediný kopec, kde se už od prvních vloček schází celý městský obvod. Svah vydřený až na trávu a uklouzaný tak, že nahoru vylezete jen po čtyřech. Rodiče mrznoucí na jeho vrcholu nebo pokoušející se (marně) dohonit potomstvo svištící dolů nadzvukovou rychlostí. Maminky hystericky ječící pokaždé, když se neovladatelný pekáč s jejich miláčkem řítí vstřic lampě, lavičce nebo odpaďáku. Sušenky a termoska s čajem jako nutnost. Náhodná setkání s těmi, které jste už dlouho neviděli. Miluju to ❤️. Na stejným kopci jsem bobovala před 35 lety. A úplně stejně se mi nechtělo domů, když padla tma.

Sníh na horách. Ušli jsme sotva 4 kilometry a ani to nebylo zajímavý, protože mlha. Ale … u toho jsme stihli postavit hradiště, vydolovat záhraby a ověřit si, že v nich je fakt teplejc, sníst celou čokoládu, být lavinovým i tažným psem, odvyprávět si příběh Amundsena i Scotta, pozorovat kitaře, sjet kopec na špatný straně a zase se vyškrábat nahoru. Někteří z nás se zvládli (opakovaně) vzteknout, že dál už nepůjdou ani metr, což naštěstí nikdy nedodrželi, protože se nakonec ukázalo, že energie mají navzdory dramatickým prohlášením stále asi tolik jako menší dynamo. A tak všechno dobře dopadlo.

Svého muže spolehlivě dovádím na pokraj zuřivosti různými věcmi – nedůsledností (jedině snad že důsledně nechávám všechno na poslední chvíli), tričkem s knoflíkama, touhou vlastnit polovlka, růžovou barvou a mimo jiné třeba i absolutní neschopností vzít si boty odpovídající dané situaci. Chodím totiž zásadně v teniskách, případně v létě v sandálech. Na Korsice jsme na Monte Cinto nevylezli ne proto, že jsme vyrazili hrozně pozdě, nenastudovali trasu a neměli dost jídla (moje verze). Ale proto, že jsem šla v blbých botách!!! I teď – když je v Praze 10 cm sněhu – chodím v teniskách. Kožených, nepromokavých a dle mého názoru dostatečných. Dle jeho mínění však zcela nevhodných. 🙄 Včera jsme se kvůli tomu dohadovali celou trasu metra A. Aby při následné procházce Prahou byla zima jemu, zatímco já byla naprosto v pohodě. 🙈

Tato fotka je pořízena:
a) v zoo
b) na farmě
c) na Střeleckém ostrově (a předcházel ji výslovný zákaz na zvířata sahat).

To, že je něco v hajzlu, ještě neznamená, že to není zajímavý … 🙈🙄

Někdy jim stačí málo … 😂😂😂

Je to zvláštní pocit … úplně opuštěný obchodní centrum, oběd do ruky, snědenej na ulici alá bezdomovec, každý druhý sousto chutná po desinfekci a společnost vám uprostřed města dělají jen holubi, co číhají, jestli vám náhodou nespadne další hranolka. Ticho. Divný mrtvý ticho. Svět podle Johna Wyndhama … napadá mě a radši se rozhlídnu, jestli někde za rohem nečíhaj masožravý kytky …

Dneska už má distanční výuku fakt každej. I koala 😂.

Kocouři. Doukážou bejt megaroztomilí. Člověk by je samou láskou umazlil, ale pokud tohle máte uklízet ob den, napadaj vás různý věci a láskyplný nejsou ani omylem. Do květináčů pravidelně kapu tea tree i citron. Smrdělo jim to přesně dva dny. 🙄 Tomuhle fíkusu věnujou zvláštní odbornou péči. Všechny kytky jsou internovaný v ložnici, kam ti dva nesmí. A ejhle, dneska jsem zjistila, že se naučili otvírat dveře. Jakože, tvl??? 🙈🙈🙈 Někdo nějaké nápady?

❤️❤️❤️

Kde udělali soudruzi z IKEA chybu??🤔🤔🤔 Přísahám, že to je podle návodu a posunout to (ani na jedne straně) nejde. 🙄

S respirátorem máte jako brejlovec dvě možnosti. Buď si brejle sundat a vidět prdlačky nebo si je nesundat a … vidět uplně stejný prdlačky 😎. A třeba takový přecházení rušný ulice za šera nebo dokonce za tmy, to je disciplína jen pro šilence a/nebo sebevrahy. 🙈🙈🙈

Už chápu, proč se ledviňáku někdy říká “kočka”. 🤣🤣🤣

Korporátní IT bezpečnost v praxi. Napřed dostanete nadupaný školení, kde vás naučej, jak identifikovat nebezpečí na síti. Taky se dozvíte, že při testování zaměstnanců až 40% z nich kliklo na odkaz v nastrčeném e-mailu, na který podle zásad IT bezpečnosti klikat neměli. Pitomci!!! Pak se chvíli neděje nic. Po pár týdnech vám v inboxu přistane zpráva, která vás vyzývá, abyste klikli na přiložený odkaz, protože statistiky a kdesi cosi. Adresa se tváří jakože je firemní, ale při bližším zkoumáni zjistíte, že rozhodně firemní není. Patička sdělení (viz foto) vás pak rozseká uplně, protože tohle žádnej soudnej člověk nemůže myslet vážně. Coby poučený zaměstnanec bez dalšího přesunete zprávu do koše. A co byste čekali? No ano, správně, dostanete pojeb, že jste neklikli, protože tam přece bylo napsáno, že to žádnej phishing není a že tedy vám přece mělo být jasné, že tato zpráva a požadavek na klik, je míněn zcela vážně. 🙃🙃🙃

Tak každej spíme nějak, že jo 🤣🤣🤣

Do Velikonoc zbývají ještě 3 dny 🙈. (Jakože ta krabice byla asi tak před 24 hodinama plná.)

A takhle my se teď bavíme … (popisky Buba).

Blbej strom tahleta meruňka. Když jsem extra citlivej na mráz, tak nekvetu jako první, ne??? 🙄🙄🙄

A jak máte strop v kuchyni vyzdobený vy? 🙈🙈🙈

A co udělá váš manžel, když vám přestane fungovat varná deska??? 😮😮😮

Když vám sousedku náhle odvezou do nemocnice, máte s dalšími sousedy na pár dní o zábavu postaráno. Kocouři se nečekané výzvě postavili čelem – 🦮 je zatím nesežrala.

Dík, pánové, za neotřelý redesign takové obyčejnosti jako je krabice kapesnílků. A smrká se do toho jak??? 🤔🤔🤔

Včera jsme v rámci přípravy na tábor s kamarádkama sáhodlouze diskutovaly vikingské tetováni – aby bylo přírodní, nezávadné, splňovalo přísné standardy k použití na dětskou kůži a tak dále – dosaďte si všechny ty požadavky, které hyperstarostlivé matky 21.století často mají, aby se jejich drobečkům náhodou neudělalo bebínko. Mno, načež naše mladá dáma si jen během dnešního dopoledne (během online výuky!!!!) stihla pomalovat obličej fixama (made in China, úroveň toxicity odhaduju tak na 11 z 10) a nabarvit vlasy. Vodovkama! Matky to zkrátka všechno děsně hrotěj, no ne?🙈🙈🙈.

Tohle mi tedy vážně v zimě chybělo – praštěné výletní nápady mého muže. Jako třeba, že se vyráží v sedm večer. Skoropuberťáci samozřejmě scéna, že ani smykem a že jsme zlí rodiče. Ale nakonec šli (především proto, že jsme sice byli ochotní nechat je na chalupě samotný, ale jedině s vypnutou wifinou🙄). Sice to obnášelo sem tam držkování, ale na kopec vyběhli, ani nevěděli jak. A na ten druhej taky. Žádný lidi. Zapadající slunce. Les vonící po dešti. ❤️❤️❤️

Přečtete kapitolu a ta samozřejmě končí v tom nejnapínavějším. A musíte číst dál. Baru říká, že to je návykový. Souhlasím. Miluju tohle společný čtení ❤️. A miluju tuhle knížku ❤️. Už je to 30 let, kdy jsem ji četla poprvé a dodnes ji mám zapsanou jako jednu z nejlepších, co se mi v tomhle věku dostala doruky. Konkuruje v podstatě jen Arthur Ransome. … Dětem vůbec nevadí trochu zastaralejší jazyk (co byste taky čekali od vejlupků, co si už před pěti lety vyžádali Kubulu a Kubu Kubikulu a polovinu času čtení nám zabralo vyhledávání starých slov🙈). … Já čtu, oni u toho kreslí, co je zrovna k příběhu napadá – obrázky jsou stránky do Tam-Tamu … Občas se někdo pozastaví nad tím, že jim čtu (nebo stále pořizuju další a další audioknihy), když už to uměj sami. Ani za nic bych si to nenechala vzít, dokud o to stojej. A jednoznačně vidím, že ve vlastním čtení je to podporuje, i když to na první pohled vypadá nelogicky. Čtete čtenářům???

Prosim vás, já jsem prdlá. 🙄 Dojímají mě houkající sanitky, protože si vždycky představím toho nešťastníka, kterýmu zdravotníci třeba právě zachraňujou život. A říkám si, jaký máme štěstí, že máme takovou zdravotní péči, jakou máme. … A včera jsem se dojímala v Národním očkovacím centru. Frčí to tam, jak skvěle namazaný stroj. Ani takový nedovtipa jako já nemá možnost se ztratit nebo něco blbě pochopit. Od vstupu do budovy do ukončení úkonu uplynulo přesně 5 minut. Přestože jsem šla večer a museli mít za sebou dlouhou šichtu, všichni byli hrozně milí. DĚKUJU! … Češi❤️ dokážou zvládnout spoustu věcí a ne, že ne. Manžel byl týden přede mnou, takže už “máme čip” oba. Nad mým dotazem, jak se říká sexu mezi dvěma androidy, se zamyslel jen krátce: “Že by connection?” 🙃🙃🙃

Dnes jsme měli nečekaný večerní program. Barunka s kamarádkou našly stračí mládě. Dost dlouho ho pozorovaly, aby bylo jasné, že i když žádné evidentní zranění nemá, vůbec se nesnaží poskakovat nebo poletovat. Poučeni od @hajnyzmakova (díky za osvětu❤️) jsme ale NEJPRVE kontaktovali záchrannou stanici, abychom se ujistili, že je skutečně třeba mrňouse zachraňovat. Prý ano. Zřejmě vypadl z hnízda a je ještě moc malý, aby přežil. Takže místo plánované cesty ke kamarádům, jsme absolvovali neplánovanou cestu do @zachranna_stanice_hl.m.prahy , kde se ho ujali. Děkujeme 🙏🏻.

Čtenářský kroužek Maty & máma in the park. Love it❤️. Zatímco já dám dvě stránky skvělého (ale hutného a na pozornost náročného) textu, on jich sjede ze svého Klubu tygrů deset. Barunka se proháněla s kamarádem, ale teď narušuje naši čtenářskou idylku, protože kamarád už šel domu a ona prudí, abychom se jí věnovali a nečetli furt 🤣. Jako by nestačilo, že nás žerou komáři 🙄. Cítím, že na její knihomolské dráze bude ještě třeba lehce zapracovat.

Říkejte mi Dlouhý John Silver (tedy aspoň co se příštích šesti týdnů týče). 🙈🙈🙈 Důrazné doporučení veterináře bylo, abychom na něj dohlédli, že se nebude pokoušet o žádné kaskadérské kousky, dokud si na tu dlahu nezvykne. Jasně, pane doktore, děláme, co můžem! Zatím se jen tak trochu přizabil, když se z prkna, které jim vede z balkónu na zahradu, pokusil jako zkušený parkurista seběhnout tak, jak je zvyklý. Dřív, než mu v tom kdokoli z nás stihl zabránit. Málem si přitom zlomil druhou. Prostě pan Kamikazi.

Pokud se z tábora chcete dozvědět víc, než jen: “Dojeli jsme dobře.” 🙃

Výstražná cedule na dveřích pokoje něžné dívenky. 🙈 Tak bacha na ni!

No comment … 🙈

Felisterapie v praxi. Touhle dobou už jsme měli být kdesi na hranicích mezi Rakouskem a Slovinskem, kochat se Alpami a užívat si konečně společnou dovču všichni čtyři. Měli no. Nejsme. Jsme doma, protože Matyáš se ráno vzbudil s bolehlavem, horečkou a zvracením 🙈. Takže Kami se ujal role terapeuta a masíruje, kdedoli a cokoli, že to snad zabere. A že on to fakt umí.

History park Ledčice doporučujeme všemi deseti.

Když chcete péct oběd a zapnete troubu, přičemž zapomenete, že jste tam předtím schovali před kočkama plastovou mísu s popcornem 🙈🙈🙈.

A jaký plyšáky maj v posteli vaše děti? 🙈🙈🙈

Ještě zpětně Maker Faire Prague 2021. Barunka napřed nechtěla tam (protože to je přece jen pro kluky, ne asi🙄). Pak jsme ji pro změnu zas nemohli dostat domu. Bylo to super. Nejvíc se líbilo obří vzduchový dělo a stánek ČVUT Praha. Ani jedno jsem v tom zaujetí nestihla zdokumentovat 🙄.

Minulou středu: Děti jsou objednané na preventivní prohlídky na čtvt na čtyři. Ráno jim kladu na srdce, aby se ze školy nikde necouraly. Ve třičtvrtě ještě nejsou doma. Trochu znejistím. V celou už lehce panikařím a volám do ordinace, že teda nestíháme a že se moc omlouvám.
Sestřička trochu zaskočeně: “Ale já vás tu mám až na čtvrt na čtyři.”
Já: “No však právě. My to za těch 15 minut nestihnem.”
Sestra opatrně (jakoby mluvila s mentálně retardovaným): “ Ale to je až za hodinu a čtvrt.”

Dneska: Pes si večer cosi provedl s tlapou a je třeba jet s ním k veterináři. Ten ordinuje od devíti. A proto už od osmi mrznu v autě před ordinací, šťourám se v nose a opakuju si hodiny.🙄🙄🙄

Naše nejoblíbenější záchranná stanice v Makově dnes. Nejlepší byly naspeedovaný veverky … a tulící se puštík s kalousem … a poštolka na ruce … a bukač, o kterým Matýsek říká, že vypadá jako Concorde při startu … a zamračený luňák … a mazlivý kocour … a … no prostě zajeďte se k nim podívat. ❤️❤️❤️

Prý měla být vidět polární záře. Tak jsme po setmění vyrazili na rozhlednu. A nebyli jsme sami. Docela slušně ujetá párty ve výšce 50 metrů nad zemí uprostřed lesa. Bylo vidět velký prd a největší atrakcí byla Izz s čelovkou kolem krku, kterou děti zdrogovaly listím dubu, lítala jak splašená a několikrát hrozilo, že si břinkne hlavou o kovovou konstrukci věže. Nikdo nespadl, ani se v lese neztratil. Pes v autě po cestě dom vytuhnul stejně jako Buba. Ani teď o několik hodin později záře stále není v Čechách k vidění. Ale neva. Po dlouhé době nikdo nefrflal, že se někam jde. Na kopec vyběhli rychlostí blesku a na rozhlednu dokonce 2x po sobě. Potmě. Záři neviděla ani žádná ze spřátelených posádek v Úvalech nebo Harrachově. 🤦🏻 Byl jste se někdo zkoušet dívat? A viděli jste něco víc než tmu?

Poslední dobou mě ti dva nutěj hrát po večerech AOE. Historickou verzi 20 let starou, kterou jsme kdysi pařívali s manželem. Zatímco Matýsek zkušeně velí obřím armádám a řeže protivníky hlava nehlava, Barunka opečovává každou ovečku a chraň bůh každýho, kdo by jí zabil koníka (rozuměj vojáka na koni). ⚔️⚔️⚔️

10 minut čistě povlečená postel … 🤦🏻🤦🏻🤦🏻

Jsem tu jediná matka, kterou ten sníh každej rok znovu překvapí? Pes bundu má. Ale to je tak to jediný. Jedno dítě nemá sněhule, druhý zas oteplováky. 🤦🏻🤦🏻🤦🏻 Ne že by jim to nějak zásadně vadilo.

Toto už tu dlouho nebylo 🤦🏻. Rozbitý sklenice a psí tlapky, to moc nejde dohromady. Takže v tlapce stehy, v hlavě kocovina a nařízené dva týdny klidu. By mě zajímalo, jak (až odezní narkóza) udržíme tohodle pošuka v klidu 🤦🏻🤦🏻🤦🏻.

Chcípákovo zátiší. Jop, enjoying C+. Jupiaeeeee, smradi holt nenosej ze školy jen známky a vši 🤦🏻.

Probrala jsem se z paracetamolovýho opojení a zjistila, že Vánoce se mezitím poněkud přiblížily. Tak dneska aspoň přáníčka (nezabila jsem je u toho). Zitra možná dojde na ty dvě kila těsta na linecký, co už týden čekaj v lednici.

Malej, křivej, ošklivej … ale náš. 🎄 A pokud ho zvěř nechá naživu🤞🏻, poputuje s námi na chalupu, kde z něj třeba jednou vyroste velkej, rovnej a krásnej.

Co tyhle dvě spolu ještě vymyslej??? 🤦🏻🤣🤣🤣

Občas sami doma

Chceme s mužem na procházku se psem. Děti klasicky frfňají, protože pohyb a zima a erupce na Slunci. Necháváme je tedy doma, ale manžel odpojuje internet, což ty dva trochu rozladí.

Po 30 minutách zpruzeně volají, že se nudí a kdy už jako přijdem. To se opakuje v pětiminutových intervalech asi čtyřikrát. Pak je zničehonic klid.

Po další hodině a půl volám já jim, protože je mi to divný.

„Mami, teď prosím tě neruš, děláme palačinky.“

Zatímco mě naskakují představy dětí opařených vroucím olejem, můj drahý si představuje tu spoušť, kterou jejich kuchařský dýchánek způsobí v naší kuchyni. Podvědomě a aniž bychom se domluvili, zrychlíme tempo směrem k domovu.

Načež se ztratíme. Trvá nám dobré dvě hodiny, než se dostanem domů (pokud vám přijde divné, že dokážeme zakufrovat v rodném městě při venčení psa, pak vězte, že procházky s mým mužem nejsou z kategorie „běžné“ – to, že jsme ten den ušli nějakých 16km přes 5 pražských obvodů, mluví asi za vše).

Nejenže žádné dítě neutrpělo újmu, ale v kuchyni je vzorně uklizeno a navíc máme na stole voňavé, centimetr tlusté palačinky, včetně čerstvé šlehačky.

Asi bychom jim tu wifinu měli vypínat častějc. (Až ex post jsme zjistili, že ji dokázali hacknout.)

o o O o o

O dva týdny později.

Vyrážíme na nákup. Děti opět zanecháváme doma svému osudu.

Po hodině volá naprosto nepříčetná Buba, že jí bratr leze na nervy a že máme okamžitě dorazit domů a zjednat pořádek, jinak ho zabije.

Po další půhodině, mi přijde na telefon toto:

Rolling! Quiet, please!

Jednoho říjnového odpoledne mi volá chovatelka, že filmové studio shání štěňata dalmatinů do vánoční reklamy, že to bude veliká sranda a co my jako na to. Točit s naším psem? Který umí ledatak všechno seržat, zprasit nebo rozcupovat? Spadla z jahody na znak?

„Bude tam i Izzinčina sestřička,“ láká mě mimo jiné. Tak teda jo, no …

Před odjezdem Izzie pečlivě myju, protože je standardně jako prase.

Vyzvedne nás týpek, kterýho bych se v noci bála potkat sama. Trochu řeším, jestli s ním fakt nastoupit do auta. Nakonec se tedy odhodlám. Po cestě vyklopí, kdo je zákazník, a mně málem vypadnou oči z důlků. Všechno top TOP secret.

Štěněcí ségra je super a její panička díkybohu taktéž. Vypustíme psice, aby se proběhly. Do 30 vteřin mají obě bahno až za ušima. Volají nás urgentně na plac. Rychle ty dvě utíráme aspoň papírovými kapesníky, což je pochopitelně k ničemu.

Pak hodinu čekáme na chodbě a nic, jakože vůbec nic, se neděje. Welcome to Barrandov!

Konečně přijde aspoň pátá asistentka druhého pomocného režiséra a vysvětluje nám, že si představují malá štěňátka napřed roztomile vykukující a následně ještě roztomileji vyskakující z dárkové tašky pod vánočním stromkem.

Trochu ji zaskočí, dvě věci. Zaprvé obě „malá štěňátka“ jsou minimálně dvakrát větší než taška, kterou má k dispozici. Zadruhé nevydrží ani pikosekundu sedět na jednom místě a vzájemně do sebe neustále hryžou.

Jdeme na plac. Tam je mezinárodní tým mluvící nejméně třemi jazyky. A krom herců taky VĚC, jejíž hodnota je (prý) absolutně nevyčílslitelná. Smějí se jí dotýkat pouze dva speciálně vyškolení pánové v bílých rukavičkách.

A k téhle vzácnosti chtějí do vzdálenosti necelých 20cm posadit mého zapraseného hyperaktivního psa. Bez vodítka!!!

Režisér pravděpodobně nikdy neviděl štěně. Jeho představy se totiž totálně míjeji s tím, co reálně zvládnou velmi dobře vycvičení dospělí psi. Natož psi čtyřměsíční a s vlastním názorem na nácvik poslušnosti, jejichž jediným zájmem je, se vzájemně mordovat do mrtva.

Točíme. Izzie jakž takž spolupracuje pouze proto, že ji herci nastřídačku bez ustání futrují pamlsky. Takže místo toho, aby roztomile štěnila do kamery, zuřivě jim olizuje makeup a očuchává kapsy.

Maskérka omdlívá. Kostymérka šílí, protože všude jsou chlupy, a při každé stopce objíždí všechny takovým tím lepícím válečkem.

Izzie čuchne samozřejmě i k té VĚCI a celý tým naráz zatají dech. Pánové v rukavičkách prodělávají menší psychický otřes. Já s nimi. V hlavě mi běží kalkulačka, ale i bez ní je mi jasné, že naše pojistka na blbost tohle rozhodně nepokryje. A řvěte na ni, když se nesmíte ani pohnout. Neolízla to. Ufff.

Z tašky se samozřejmě nevyskakuje. Ale roztomilá byla, to zas jo.

Ta VĚC vykukuje za Izzinčinou hlavou (a údajně stojí asi tak 10x víc, než náš dům).

PS: Kdyby Vás zajímal výsledkek, kukněte na 2 vteřiny slávy naší slečny.

Přečteno

Andělská hra (Carlos Ruiz Zafón)

Druhá kniha ze série Pohřebiště zapomenutých knih. Ta první – Stín větru – se mi líbila hodně, a tak jsem se na tuhle hodně těšila. A byla trochu zklamaná. Na DK řada čtenářů knize vyčítá rozvláčnost. Ta mi nevadila. První díl byl možná trochu míň ukecaný, ale taky se děj odvíjel svým vlastním tempem, které nabíralo na rychlosti až postupně. Jenže zatímco na konci první knihy do sebe vše zapadne a zápletkly jsou vysvětleny, tady se tak nestalo. Nebo jsem to tedy úplně nepochopila. Možná se vysvětlení skrývá v dílu třetím (a možná taky ne), ale od dalšího čtení mě to spíš odradilo, než že bych byla motivovaná ho hned zhltnout. Zafón píše krásně tajemné (až strašidelné) prostředí Barcelony si živě dokážete představit, postavy jsou celkem uvěřitelné (i když ne vždy sympatické) a celkem neotřele vystavěný příběh vás vtáhne. Jenže pak je najednou konec a já měla pocit, jakoby část knihy chyběla. Nevím, vážně nevím, jestli se přemluvím k pokračování. Nečetl jste někdo dál? Poradíte?

Hodnocení: 7/10

Mlčící fontány (Ruta Sepetys)

Jedna z mých velmi oblíbených spisovatelek. Dvě předchozí knihy Sůl moře a V šedých tónech jsem zhltla na posezení a ještě dlouho ve mě rezonovaly. Tady ale opět malinké zklamání (nebo moc velká očekávání). Knížka se odehrává ve Španělsku za dob Francova režimu. Potud super, o téhle době toho moc nevím a běhal mi mráz po zádech z některých (vlastně z většiny) věcí, které byl režim schopen páchat na vlastním obyvatelstvu. Dozvíte se toho hodně, často i věci, které je možná lepší nevědět a rozhodně vás to namotivuje si tuhle dobu nastudovat trochu víc do hloubky. Co do čtivosti, je knížka slabší než ty dvě, co jsem četla. První polovina se trochu vleče, dost dlouho trvá, než se vpravíte do složitého příběhu, druhá ubíhá výrazně rychleji. Největším kamenem úrazu je ale příběh dvou hlavních hrdinů. Který je totálně předvídatelný a až protivně banální. SPOILER! Ano, Sepetysová používá „jistý druh konců“ a dá se (od začátku) předpokládat, jak to celé dopadne. Nicméně tady mi přišlo, že to vyloženě odbyla. Vlastně v nejdramatičtějším a nejzoufalejším okamžiku to celé utne, aby následně celý děj posunula o řadu let dopředu, kde je najednou vše jakoby mávnutím kouzelného proutku vyřešeno. Škoda.

Hodnocení: 7/10

Vytěženej kraj (Veronika Bendová)

Česká „roadmovie“ po Ústeckém kraji. Potenciál skvělý. Tuhle oblast trochu znám neb v ní máme dlouhá léta chalupu a jeho historie (i současnost) jsou ukrutně zajímavé. Ale Bendové jako by se toho pro knihu vůbec nepodařilo využít. Příběh by se v podstatě mohl odehrávat naprosto kdekoli. Chvílemi vám připadá, že čtete cestovatelského průvodce, který vás ale vůbec nedokáže k návštěvě zlákat. V podstatě jen nezáživně připomíná to, co znáte ze školy, například zaniklý starý Most, z něhož se stěhoval jen kostel, opuštěné doly, apod. Navíc vám v něm neustále překážejí uplně pitomě se chovající hlavní protagonosté. On nemastný neslaný trouba, který si nechá tak nějak všechno líbit, ona, s prominutím, extrémně nesympatická kráva. Vůbec nechápu nominaci na Magnesii literu (možná za ní stojí právě ten nápad s místem), dočteno jen proto, že to bylo krátké.

Hodnocení: 6/10

Lustr pro Papeže (Jan Tománek)

Příběh z komunistických lágrů, kde se ocitnete ani nevíte jak dřív, než napočítáte do pěti. Pro mě osobně nikterak přepkvapivé ani objevné, co do předkládaných informací. Ani na mě popravdě řečeno nepůsobila tak mrazivě a nezůstala v hlavě nějak extra dlouho, jak popisují někteří čtenáři na DK. Popisuje hrozné věci, to ano, ale nezasáhlo mě to až tak, jak bych čekala. Každopádně důležité čtení. To, aby se nezapomnělo, co předchozí režim dokázal a jak moc je jedinec proti zvůli systému bezmocný. Knížka je relativně krátká, vcelku čtivá. Na nic si nehraje, prostě podává výpověď o životě jednoho mukla.

Hodnocení: 7/10

Hyde Park Civilizace 2 (Daniel Stach, Gabriela Cihlářová)

Určitě znáte z obrazovek – extrémně zajímavé rozhovory s lidmi z různých oborů i koutů světa, které vede (podle mě) jeden z nejlepších moderátorů, jaké vůbec ČT má – Daniel Stach. Každý z rozhovorů je úplně jiný a přesto vás každý svým způsobem dostane. Mě úplně nejvíc horolezec Jamie Andrew, jenž díky omrzlinám přišel nejen o ruce i nohy, ale i o nejbližšího přítele, a Eliyahu Rips, který šel ve stopách Jana Palacha, jen narozdíl od něj svůj čin přežil. Tohle vám prostě v hlavě zůstane. Včetně fotek, drobností ze zákulisí a QR kódů odkazujících na jednotlivá videa. Za mě vynikající. (Dvojkou jsem začínala proto, že jedničku Ježíšek nesehnal. Ale už čeká v knihovně.)

Hodnocení: 10/10

Raději zašílet v divočině (Aleš Palán)

A tohle byla taky pecka. Opět rozhovory – osmkrát povídání s lidmi, kteří se uchýlili na Šumavu, kde v samotě více či méně žijí mimo „systém“. Někteří ze samotářů jsou tak trochu cvoci („A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom cvok?“). Ale kniha nabízí osm překvapivě čtivých (čteno víceméně na jeden zátah) a nečekaných pohledů na život, kdy v každém z nich můžete najít inspiraci. Ne nutně v tom smyslu, abyste se hned odstěhovali do divočiny, ale k tomu, jak nahlížet na život. I když já jsem chvílemi některým z nich tak trochu záviděla a začala do manžela rýpat, že si na důchod pořídime pozemek a maringotku :). Vše doprovázeno mnoha fotkami Jana Šibíka. Na křídovém papíře – radost nejen číst.

Hodnocení: 10/10

Jako v nebi jenže jinak (Aleš Palán)

Pokračování. To samé v bledě modrém, jen samotáři byli tentokrát z celé republiky. A fotky jsou od Johany Pošové (ty se mi líbily dokonce víc než Šibíkovy).

Hodnocení: 10/10

DobroDruhům (Tereza Ramba)

Tereza Ramba (Voříšková) je jedna z mých nejoblíbenějších českých hereček a zároveň jedna z 5 showbyznysových celebrit, které sleduju na Instagramu. To znamená, že mám její život a způsob vyjadřování trochu „načtený“. To je pro knihu docela zásadní předpoklad. Je to totiž jakýsi cestovatelský deník (nikoli průvodce nebo něco podobného), kde člověk ne zcela znalý pozadí příběhů může trochu tápat, jak to ta holka vlastně myslela a mít pocit, že knížka je divná nebo zmatená. Mně se ale líbila hodně, a to právě díky své zvláštnosti a jakési niternosti, kterou cítíte z každé stránky. Tereza nepíše proto, aby se vám to líbilo nebo abyste to „nějak“ pochopili. Píše pro pocity, které v ní cestování světem (a životem vůbec) vyvolává, a které chce předat dál. Spousta fotek, neotřelé grafické zpracování.

Hodnocení: 9/10

Můj úžasný život (Ondřej Kundra)

Výjimečný život výjimečné ženy. Přiznávám bez mučení, že jsem o jejím příběhu měla před čtením knihy jen velmi! povrchní znalosti. Přesto jsem se udržela a wikipedii studovala až po přečtení. Příběh sestavený dlouholetým novinářem Respektu byl pak výrazně napínavější. Paní Meda je obrovská osobnost, která v životě prožila mnohé, ale nikdy (aspoň pokud mohu soudit) ne ve vleku událostí. Sama si šla vždycky za svým s neuvěřitelnou tvrdohlavostí (a možná i správnou dávkou drzosti) a dokázala pro české malířství udělat tolik, jako málokdo. Velmi inspirující.

Hodnocení: 9/10

Mé nepálské lásky (Michaela Guatam)

A ještě jedna životopisná – příběh obyčejné české holky, která se zamilovala do Nepálu, postavila si hlavu snad proti celému světu a všem neúspěchům navzdory se rozhodla na vlastní pěst podporovat vzdělávání nepálských dětí. Ta cesta byla hodně dlouhá, místy dost strastiplná (ať už Michaele házel klacky pod nohy život nebo ona sama – na několika místech jsem si říkala, že musí být úplný blázen a zkoušela si představit, jak bych reagovala, kdyby s podobnými spasitelskými nápady přišla moje dcera), ALE nakonec korunovaná zaslouženým a v zásadě už nečekaným úspěchem. Obdivuju takovéhle šílence, kteří si dokážou vydupat a uhájit to, čemu věří. Já bych to bývala vzdala asi tak na straně 20. Přitom autorka nikterak nezastírá vlastní omyly a chyby, to je velmi sympatické. Už jen pro to je zajímavé si knihu přečist.

Hodnocení: 8/10

Myšlenky za volantem (Marek Eben)

Oddychovka na hodinku až dvě. Přesně taková jakou od jejího autora čekáte – vtipná, laskavá, skromná a kultivovaná. Nečekejte za tím žádnou velkou literaturu, kterou se ani nesnaží být. Lze číst napřeskáčku i s delšími pauzami, ale stejně to dáte na jeden zátah, protože kapitolky jsou krátké a pokaždé, když nějakou dočtete, řeknete si: „tak ještě aspoň jednu“.

Hodnocení: 8/10

Život na lednici (Alice Kuipersová)

Tahle knížka mě zaujala svojí formou – pouze vzkazy, které si matka s dcerou nechávají na lednici, protože se doma míjejí. Hned jsem si vzpomněla na dokonalé Nebezpečné známosti (byť dějově a nakonec ani literárně nemají s touto knihou nic společného) a po knížce v knihovně sáhla. Je to trochu křečovitý pokus o předání jednoduchého životního moudra. Naštěstí docela kratičký. Nic moc, co by mi zůstalo v hlavě déle než do druhého dne.

Hodnocení: 6/10

Sama sebou (Jojo Moyesová)

Louisa Clarková opět na scéně. Třetí díl není zdaleka tak dobrý jako první, ale je lepší než dvojka. Moyesová píše čtivě a zábavně, takže jí promíjím to, že konec si od začátku domyslíte. Ale opět nečekejte nic hlubokomyslného. Pohodové, místy vtipné, letní čtení.

Hodnocení: 7/10

Na shledanou v Paříži (Irena Jirků)

Za zbytečně kýčovitou obálkou se skrývá ještě jedna rozhovorová – 25x povídání se současnými francouzskými spisovateli a spisovatelkami. Ale jak už podtitul napovídá, není to jen o psaní. Pokud jde o francouzskou literaturu, skončila jsem kdesi u Victora Huga a dál temno. Fakt si nevybavuju žádnou knížku, kterou bych četla, a napsal ji Francouz žijící v posledních 100 letech. Ostuda. Tím víc to pro mě ale bylo zajímavé a nové. Několik autorů/titulů jsem si poznamenala na svůj must read seznam. Moc příjemné a osvěžující čtení. Pokud vás zajímá francouzská kultura, směle do toho.

Hodnocení: 8/10

Naslouchač (Petra Stehlíková)

„Originální česká fantasy“ hlásají velmi nadšené recenze i čtenáři. Kamarádka, která mi knížku koupila k narozeninám, z ní byla opravdu velmi nadšená. Já vám nevím. Fantasy čtu spíš míň než víc, takže nedokážu originalitu příliš posoudit, ale mě knížka zas až tak nechytla. Příběh odehrávající se v lehce apokalyptické Evropě budoucnosti je určitě zajímavý, ale zaprvé mi docela dlouho trvalo, než jsem se v novém světě plném nových termínů zorientovala, zadruhé jsem občas měla pocit, že neplyne tak hladce a logicky, jak by měl. Někdy se (především) hlavní hrdinka chová úplně nelogicky prostě proto, že je potřeba, aby se něco konkrétního stalo. Například, přestože je většinu příběhu spíš strašpytel, najednou se beze strachu (a bez hlubšího vysvětlení proč) vydá sama do černočerné noci, kde se skrývá strašlivé nebezpečí. Takových momentů jsem v knize našla víc a hrozně mě štvaly. Ale vymyšlené je to celkem dobře, a evidentně jsou následující díly série promyšlené dopředu, což hodně oceňuju. V knihovně mám připravený 2. díl a dříve nebo později se k němu určitě propracuju.

Hodnocení: 7/10

Sestry B. (Milena Štráfeldová)

Já miluju Milenu Štráfeldovou. Výborně zpracovaný život Lídy Baarové a především její (mnohem méně známé) sestry Zorky Janů na pozadí historických údálostí, které hýbaly celým světem. Dozvíte se toho tolik! Taková wiki, ale výrazně čtivější a podrobnější. Jak těžké/snadné je být herečkou v době, kdy vám u nohou leží celý svět ovládný nepřítelem vaší země? A jak těžké je být mladší sestrou takové herečky a stát chtě nechtě neustále v jejím stínu (někdy dost temném)? Vynikající, jako vždy. Štráfeldová ani tentokrát nezklamala. Pokud už jste od ní něco četli a líbilo se, tohle bude taky.

Hodnocení: 9,5/10

Láskožrout (Hana Hažíková)

Prvotina „kolegyně“ z kurzu tvůrčího psaní (proto jsem si ji vybrala). Příběh 14leté Romky Brendy, která bojuje s pubertou, s rodiči i s kýmkoli ve svém okolí bez ohledu na to, jak moc špatně/dobře to s ní dotyční myslí. Bojuje se životem tmavého člověka, který je v bílé společnosti automaticky outsiderem. Člověka, v jehož životě bylo už od prvopočátku všechno špatně. A příběh Jany, mladé (bílé) ženy, která se rozhodne Brendu doučovat a později i zachraňovat. Vyprávění je poměrně schematické a od první chvíle spěje k takovému (jednoduchému) konci, k jakému spěje (byť jsem celou knihu doufala, že to dopadne jinak – spíš z literárního hlediska než proto, že by mi hlavní hrdinka tolik přirostla k srdci). Nicméně docela hezky ukazuje způsob, jakým mohou mladí lidé v podobných situacích uvažovat. Z první ruky vím, že autorka vycházela z vlastních zkušeností z práce s problémovou mládeží a byť příběh jako celek je vyfabulovaný, jednodlivé jeho části se děly, dějí a dít budou. Celkově kolem a kolem se mi knížka v zásadě líbila, nicméně na to, jak zajímavé téma zpracovává, ve mě vlastně nevzbudila žádné větší emoce.

Hodnocení: 6,5/10

Tlouštíci hoří rychleji (Caitlin Doughtyová)

Zato tohle ve vás vzbudí emocí, že se nestačíte divit. Reportážně podaný osobní příběh zaměstnankyně amerického krematoria. Knihy o smrti a postojích společnosti k ní (myslím ty zařazené do literatury faktu) mě docela přitahují. Je to téma, které v sobě dlouho řeším a rozhodně ho nepovažuju za tabu. Naopak, jen houšť, prosím. Každopádně tahle je překvapivě opravdu velmi vtipná (několikrát jsem se řehtala nahlas) a místy docela drsná. Někteří čtenáři jí vytýkají přílišnou morbidnost, kterou k sobě autorka jen poutá pozornost. Nemyslím si. Nepůsobilo to morbidně nebo nechutně, byť z některých pasáží se mi zpočátku ježily chlupy na krku. Jenže pak se zamyslíte a zjistíte, že Doughtyová nechce šokovat, prostě vám jen do těch nejmenších detailů popisuje, jak to v pohřebnictví chodí. Přišlo mi to ohromně zajímavé.

Hodnocení: 9/10

Ostny a Oprátky (Jiří Padevět)

Jedno veliké ACH! už jsem tu zmiňovala jinou Padevětovu knihu Sny a sekyry. Tak tohle je v podstatě to samé, jen zpracovává jiné události. Útlá knížečka, mikropříběhy na jednu stránku, pojednávající většinou o zcela obyčejných věcech. Přitom odkazující k více či méně zásadním událostem naší i evropské historie. Přečtete a pak dumáte, k jakému příběhu se vyprávění vztahuje. Někdy (ale překvapivě méně často než byste čekali) je to jasné hned. Mnohem častěji musíte chvíli hledat a skládat to všechno jako puzzle. Dokonalé, funguje to skvěle. Protože ta detektivní práce vás pohltí a místo jedné krátké stránky jich přečtete deset a wiki nebo google vám pořád nabízejí další a další odkazy, pod nimiž se skrývají neméně zajímavé lidské osudy. Must read.

Hodnocení: 10/10

Nebe nad Jemenem (Tomáš Šebek)

Tomáš Šebek – můj oblíbený superhrdina. O jeho reportážích z misí s Lékaři bez hranic už jsem psala několikrát (Africká zima a Mise Afghánistán). Tahle je z Jemenu a z celé řady se nijak zásadně nevymyká – v deníkových zápiscích popisuje celou misi téměř den po dni. Je to hodně doktorské, chlapské a lidské. A taky vtipné bez ohledu na to, jak šílené věci jsou v knize popisovány. Líbila se stejně jako ty ostatní.

Hodnocení: 9/10

Ženy, co se nedaly (Ivana Peroutková)

Na tuhle knížku jsem se fakt těšila, ale žádné velké ááách se bohužel nekonalo. 25 příběhů českých žen, které si šly za svým. Obzory vám určitě rozšíří, ale to udělá wiki taky a tady po pravdě řečeno nenajdete vůbec nic navíc. Přestože osudy snad všech osobností v knize zachycených musely být extrémně zajímavé (ať už v pozitivním, či negativním smyslu slova), autorka předkládá jen suchopárné životopisy, navíc psané lehce zmateným stylem. I když stránky ubíhají celkem rychle (především díky velikosti použitého fontu), na konci vám v hlavě nic moc nezůstane, vlastně žádný velký příběh a většina jich splývá do podivného guláše. Škoda.

Hodnocení: 6,5/10

Průmysl lži (Alexandra Alvarová)

Poslední dobou se z osobních pohnutek poměrně hodně zajímám o téma dezinformací (i když bych byla výrazně raději, kdybych to dělat nemusela). A tahle knížka se pokouší osvětlit původ části z nich. Saša Alvarová se v ní zaměřuje především na vysvětlování mechanismů fungování (ruské) propagandy, cesty jejího šíření a způsob, jakým ovlivňuje naši mysl. Názory autorky znám už nějakou dobu (především díky podcastu Kanárci v síti), takže mě nijak zásadně nepřekvapily ani svou možná šokující povahou, ani jistým černobílým viděním světa, možná dokonce lehkou paranoiou (sama autorka o sobě v rozhovorech přiznává, že už je pravděpodobně lehce paranoidní). Ale když se oprostíte od narativu, že „úplně za všechno může Rusko“ (což musíte, protože jinak by vás to mohlo dost vyděsit a navíc to prostě není pravda), je kniha zajímavá a určitě stojí za přečtení. Nesouhlasím úplně se vším, ale se spoustou poznatků (bohužel) ano.

Hodnocení: 8/10

Úplně cizí lidé (Liane Moriarty)

Jedna z těch spíše průměrných knih od Moriarty. Pojednává o speciálních lázních uprostřed ničeho, kam si velmi pestrá skupinka hostů přijíždí užít svůj pobyt. Anotace ve vás může vzbudit až lehce hororové mrazení, ale tak dramatické to zase není. Ostatně je tu klasický moriatyovský syžet, kdy první polovinu knihy nevíte vůbec nic, pak začínáte lehce tušit a na konci je všechno trochu jinak. Jako vždy dobře vykreslené a uvěřitelné charaktery postav i jejich vzájemných vztahů. Přestože je každý z hrdinů úplně jiný, v některých chvílích každému z nich aspoň trošku rozumíte. A to je přesně to kouzlo autorčiných knih.

Hodnocení: 7,5/10

Vinnetou 1. (Karel May)

Ani v téhle sérii nechybí Mayovka (s ilustracemi od Zdeňka Buriana). Tuhle knížku asi netřeba představovat, protože i pokud jste ji nikdy nečetli, film jsme určitě viděli všichni (několikrát). První díl se s filmem ještě obsahově víceméně shoduje. Poprvé jsem ji četla asi ve třinácti letech. Tehdy mě úplně okouzlila. Dnes s odstupem času je samozřejmě evidentní, jak naivní celý ten příběh je. Ale tááák pěkný. A v hlavě vám samozřejmě automaticky naskakukují tváře Pierra Brice a Lexe Barkera (dámy, která z vás toho vysokého blonďáka v dětství nemilovala?). Což ani v nejmenším nevadí. Návrat do dětství jak vyšitý.

Hodnocení: 9/10

Introvertka v hlučném světě (Debbie Tung)

Roztomilý komiks o tom, jak se někdy cítíme my, sociální otevřeností a sebevědomím méně obdaření ve světě plném extrovertů. Oddech na půl hodinky, vtipné a trefné – ano, milí extroverti, FAKT jsme tak trochu divní a bojíme se cizích lidí. Navíc (pokud je to tedy taky tak trochu o vás) zjistíte, že se svými pocity nejste sami. A to je velké plus.

Hodnocení: 8/10

Smrtící bílá (Robert Galbraith)

Kdo už se pročetl až k tomuhle dílu, tak nepotřebuje žádné komentáře, protože tohle už je taky klasika. Detektivní zápletka dobrá, vrah mi fakt hrozně dlouho nedocházel, i když ze zpětného pohledu samozřejmě mohl. Ale o detektivku v téhle sérii zas až tak nejde – to víme všichni. Takže pokud vás vůbec netrápí, kam (a jestli vůbec) se nějak dál vyvine vztah mezi Robin a Cormoranem, ani to nečtěte. Ale pokud jste zvědaví a tetelíte se blahem, při sledování jak si k sobě vzájemně nacházejí cestu, tak směle do toho. Tenhle díl se mi zatím líbil ze všech čtyř nejvíc. Dočítáno asi ve dvě v noci, na což už jsem jinak dost stará a většinou to nedělám. Rowlingová je prostě moje srdcovka. (Dostala jsem jako dárek i další díl – Troubled blood – v angličtině. Ale popravdě uznávám, že těch 900 stránek mě trochu znervózňuje. Ne a ne se odhodlat. Četl jste už někdo?) Mimochodem až teď jsem zjistila, že HBO natočilo podle všech čtyř knih velmi povedený seriál C. B. Strike. Sjela jsem ho za týden. Dějově víceméně odpovídá knihám (i když jistým úpravám se scénář samozřejmě nevyhnul), takže tady zklamaní ani překvapení nebudete. Největším plusem jsou skvěle obsazení oba hlavní představitelé a naprosto uvěřitelné jiskření mezi nimi; především Tom Burke v roli Cormorana je prostě excelenetní a okamžitě si ho zamilujete úplně stejně jako jeho románovou předlohu.

Hodnocení: 9/10

Zuzanin dech (Jakuba Katalpa)

Tohle je tak krásně napsaná knížka. Jazyk Jakuby Katalpy je podle mě největším (ne jediným) plusem knihy. Je hodně neobvyklý. Přiznávám, že pokud jde o interpunkci, jsem obecně striktní konzerva a jakékoli pokusy s ní mě v drtivé většině případů hrozně štvou. Tady jsem ale autorce chybějící uvozovky u přímé řeči bez problémů odpustila. Respektive vůbec jsem nevnímala, že tam nejsou. Příběh Židovky Zuzany a jejích dvou přátel Jana a Hanuše, který sledujeme v období několika desetiletí, plyne naprosto samozřejmě a přirozeně. Hlavním tématem knihy je holocaust, ale neméně důležité je i téma moci nad druhým a touha zachovat si vlastní důstojnost i v těch nejšílenějších momentech. Historické události v knize samozřejmě nijak nepřekvapí, osobní rovina je však velmi hezky nepředvídatelná. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl konec (ale třeba kamarádka říkala, že jí se líbil moc). SPOILER! Nevadilo mi, jak kniha dopadla, ani to, co vlastně Zuzana na konci provede – naopak, její čin je zcela pochopitelný, ale rozčiloval mě způsob, jakým to udělala. Při jejím intelektu mohla celou situaci navlíknout výrazně rafinovaněji (zvlášť, když okolnosti tomu nahrávaly) a bez toho, aniž by příběhu to ubralo na dramatičnosti. Takhle si jen zadělala na další trápení. Každopádně autorku zapisuju na seznam „musím si přečíst další její knížky“.

Hodnocení: 9/10

Srdceboly (Simona Monyová)

Příběh Simony Monyové je myslím všeobecné známý z médií – úspěšná spisovatelka zavražděná vlastním manželem poté, co ji roky týral. Úmyslně to sem píšu, protože tahle skutečnost je pro čtení knihy klíčová. Srdceboly jsou totiž poslední knihou, kterou před smrtí napsala. Pokud by k ničemu takovému nedošlo, drželi byste v ruce prostě jen kratičkou novelku o ženě, která není schopná osvobodit se od toxického vztahu se svým mužem. Takhle ale čtete volání o pomoc, zoufalý pokus dát vědět světu, že je něco strašně špatně. Velkou slabinou knihy je, že se nepokouší nijak vysvětlovat pocity hlavní hrdinky. Čtenář, který nemá osobní zkušenost ze vztahu s manipulátorem, pak absolutně nemůže pochopit motivací jejího chování, kdy i přes všechny lži, podrazy a ponižování, stále zůstává s mužem, který je pro objektivního pozorovatele naprosto nepřijatelný. Výsledkem pak je jen neurčitý pocit, že je prostě „uplně blbá“. Pokud takovou zkušenost máte, užijete si knihu výrazně víc. Nicméně, nebýt právě té hrůzy, která v reálu nastala potom, nebyla by kniha ničím, co by mi nějak zásadně uvízlo v hlavě.

Hodnocení: 7/10

Slepé skvrny (Daniel Prokop)

Veledůležitá kniha jednoho z našich předních sociologů, která se zabývá společenskými jevy, které všichni tak nějak přehlížíme, protože se může zdát, že se nás osobně nedotýkají. Opak je samozřejmě pravdou. Prokop vysvětluje, jakým problémům a výzvám česká společnost čelí, aniž by je řešila. Proč by nám nemělo být jedno, že roste počet chudých lidí? Proč bychom neměli přehlížet, že některé regiony naší republiky se pomalu mění v oblasti, kde se nedá důstojně žít? Proč represe nejsou řešením? A mnoho dalších a dalších otázek, na něž v knize najdete odpovědi. Text je to náročný, při pozorném čtení ale většinou dobře srozumitelný. Opravdu must read! Teď před volbami zvláště.

Hodnocení: 10/10

Listopád (Alena Morštajnová)

Tahle knížka nemohla zklamat. Morštajnová je už v podstatě sázka na jistotu. Alternativní historie vývoje po 17. listopadu, která se díkobohu nestala. Sama autorka v nějakém rozhovoru uvedla, že knihu napsala proto, že jí přijde, že se dnes začíná zapomínat, jak strašné „to“ před revolucí bylo a řada lidí si tu dobu idealizuje. Trochu jsem se bála, že ta fabulace bude málo uvěřitelná, ale vůbec. Při čtení mi naskakovala husí kůže a pořád jsem si opakovala: „prosím, ať se nic takového nikdy nevrátí“. Dokonce jsem si musela čtení dávkovat, protože někdy toho bylo moc. V knize se povětšinou neděje nic vyloženě násilného, ale perfektně je vystihnutá ona atmosféra bezmoci a beznaděje bez konce. Zároveň je dobré mít stále na paměti, že totalitní režimy (kterých je po světě stále dost) jsou v podstatě všechny stejné. Ten příběh se mohl odehrávat tady, ale místo toho se zrovna děje třeba v Bělorusku nebo kdekoli jinde. A moc se mi líbil úplný závěr (poslední dvě strany), které dávají naději v tom havlovském slova smyslu.

Hodnocení: 9/10

Najdu odvahu (Lenka Vacvalová)

Lenku Vacvalovou – moderátorku, herečku, ale především ultraběžkyni – už nějakou dobu sleduju na Instagramu. Ta žena je neuvěřitelná. Nejenže naběhá stovky kilometrů v náročných podmínkách, nejenže u toho stále vypadá jakoby právě vyšla ze salonu krásy, nejenže svými charitativními běhy vybírá statisíce na onkologicky nemocné děti, ale ještě vám to celé podá tak motivujícím způsobem, že pokud jste doteď neběhali, určitě o tom začnete aspoň uvažovat. Knížka den po dni popisuje jeden z jejích charitativních běhů po trase SNP prakticky přes celé Slovensko. Nezastírá náročené momenty i selhání, která byste možná jen podle často sluníčkových fotek nečekali. Vacvalová třeba otevřeně popisuje, jak protivná dokázala být na svého přítele, který jí u běhů dělá support. Jak někdy měla chuť se na všechno vykašlat a jak pokaždé našla sílu a především odvahu pokračovat. Čtivé, plné emocí a krásných fotek a velmi, opravdu velmi inspirativní. Zároveň s knihou vznikl i stejnojmenný dokumentární film.

Hodnocení: 9/10

Sláma i hedvábí (Džuniči Saga)

A další nádherná knížka – vyprávění pamětníků o životě na japonském maloměstě z počátku minulého století. Přenese vás v čase i místě do úplně jiné kultury. Japonci jsou opravdu zvláštní a obdivuhodný národ. Velmi pracovití, extrémně skromní, ctící tradice. Dozvíte se spoustu maličkostí (třeba o tradičních japonských účesech, o gejšách, o tom jak vypadal život bohatých obchodníků, ale i těch nejchudších lidí). Zajímavé čtení i tehdy, pokud vás Japonsko nijak zvlášť nebere – trochu jako pohádka a vyprávění dědy s babičkou dohromady. Navíc pěkně graficky zpracované s velmi vkusnými decentními ilustracemi.

Hodnocení: 9/10

Máma milovala Gabčíka (Veronika Homolová Tóthová)

Kdybych vám z celého dnešního seznamu měla doporučit jen jednu jedinou knížku, byla by to tahle. Je to totiž naprostá pecka. Pamatujete se ještě na Dva proti říši? Tak tohle je velmi podobným způsobem zpracovaná kniha, tj. vyprávění založené na detailní znalosti faktů a historických souvislostí atentátu na zastupujícího říšského protektora. Ovšem nikoli z pohledu parašutistů, jak tomu bylo u Jiřího Šulce, ale z pohledu těch, kteří jim pomáhali. Autorka rozvíjí možný milostný vztah mezi Jozefem Gabčíkem a Annou Malinovou – ženou, u níž se Gabčík nějaký čas skrýval. Je to dopředu přiznaná fabulace, sama autorka (stejně jako dcera Malinové) přiznává, že nemá tušení, jestli se ti dva do sebe skutečně zamilovali. A v zásadě o to ani tolik nejde. Knížka je především svědectvím o obyčejných, neuvěřitelně statečných lidech, kteří za svou odvahu často zaplatili životem svým i celé své rodiny. O lidech kteří cítili, že nemohou jen nečinně přihlížet, jak je jejich země ničena a ponižována. Máte pocit, že o tomhle příběhu už nemůžete vědět víc? Omyl. Dozvíte se toho strašně, strašně moc. A rozhodně si připravte k ruce velkou hromadu kapesníků – já plakala snad každých deset stránek.

Hodnocení: 10/10

TVL, chápete to někdo?

Nedělám to často, ale teď mi to nedá. Ptám se všech, tak se zeptám i vás. Jsem jedinej natvrdlej rodič v týhle republice nebo mi někde něco uniklo? Jak prosím řešíte testování dětí?

Momentálně se ve škole netestuje, ALE ZÁROVEŇ všechny zájmový a sportovbní kroužky (včetně trřeba školního plavání) testy vyžadují, protože míchají děti z různých škol.

Dokud se testovalo ve škole, vyřešilo se to čestným prohlášením. Jenže jak teď? Musíme opravdu 1-2x týdně na testy? Nebo můžu děti otestovat doma testem zlékárny a podepsat si znovu to četsný prohlášení? Nebo?

Co proplácí/neproplácí pojišťovna, neřeším. To mi totiž nedává smysl už vůbec :(.

Díky moc.

Démolition mademoiselle

Skoro rok máme kočky, ze kterých se někonec vyklubali kocouři, ale to je vedlejši. Už jsme si na sebe krásně zvykli. Víme, co od sebe můžeme čekat a s čím naopak nepočítat ani omylem. Mají své potřeby, rituály i manýry. Víme, že v pohodě zvládnou 2-3 dny doma sami, aniž by zbourali dům. Taky že dávají celonoční výlety, aniž by je něco přejelo nebo sežralo. Ráno a večer se přihlásí o gáblík a pokud nechcem, vůbec o nich nevíme. Jinými slovy začala to být nejspíš trochu nuda.

Drouhou možností je, že jsme se definitivně zbláznili. Jinak si nelze vysvětlit krok, který jsme učinili toto pondělí. Totiž pořídili jsme si psa. Přesněji psí holku. Tříměsíční neřízenou střelu, jejíž celoživotní misí bude evidentně zničit nám nejen barák, zahradu a blízké okolí, ale i zruinovat naše bankovní konta. A v neposlední řadě nad vší pochybnost dokázat, že můj muž, který minimálně čtyři roky tvrdošíjně trval na tom, že psa NE!, měl samozřejmě se VŠEMI! svými argumenty NAPROSTOU! pravdu.

Slečna Izzara. Je rozkošná. Tak rozkošná, že v podstatě nemůžeme jít po ulici, aniž by nás co dvacet metrů někdo nezastavoval, aby se na ni přeptal nebo si ji mohl pohladit. Coby komorné/kuchařce/všeobecné posluhovačce královny krásy minimálně středoevropského regionu mi to přijde strašně otravný. Vždyť jí to stoupne do hlavy.

„Já venčím tebe. Když jdu, tak jdeš taky, Když běžím, běžíš. To je jedno, že už nemůžeš. Když se zastavím, tak prostě počkáš, až si to rozmyslím. Třeba půl dne. Chápeš, ne?“

Víc napíšu někdy, až tohle mimino trochu povyroste a nebudeme vstávat xkrát za noc. A taky nebudu muset co 30 vteřin kontrolovat, co kde trhá na cucky. Nebo vytírat loužičky. Případně řešit konflikt kocouři-pes. (Takže tak za pár let odhaduju.)

Milujeme ji. Dalmatin rulez forever.

Chráněno: Barunka – skoro 9

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Heslo:

Chráněno: Matyáš – skoro 11

Požadovaný obsah je chráněn heslem. Pokud ho chcete zobrazit, zadejte prosím nejdříve heslo:

Heslo: